Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Tchajwanské referendum: konec jednoho přátelství

20. března se má podle plánu presidenta Čena konat na Tchajwanu referendum, jehož výstupem bude (ne)odsouzení současného čínského vyzbrojování raketami nové generace a odmítnutí Pekingu vzdát se možnosti vojenského řešení tchajwanského „problému“. Ačkoliv by na první pohled mohla tato událost vzbuzovat spíše údiv nad podivnou formulací otázky referenda než obavy, ve skutečnosti se může jednat o zlomový moment v krátké historii čínsko–tchajwanských vztahů. Hlavní roli zde hraje přístup obou zainteresovaných velmocí, Číny a USA, v centru jejich diplomatického soupeření se Tchajwan opět ocitl. Vzhledem k tomu, že na toto téma již vyšla zajímavá analýza M.Swainea v posledním čísle časopisu Foreign Affairs (březen-duben 2004), je tento článek spíše než samostatnou studií příspěvkem do diskuse o tchajwanské otázce. V mnoha bodech polemizuje právě se Swaineovým článkem, který proto doporučuji pozornosti čtenáře.

Tchajwan představuje v mezinárodních vztazích na počátku jedenadvacátého století více než jen malý ostrov s výkonnou ekonomikou. Pro jedny (převážně zastánce liberálních teorií) může být symbolem úspěšného odporu malé demokracie proti obrovitému komunistickému kolosu a vlajkovou lodí moderního pojetí práva na sebeurčení, jiní (klonící se spíše k tomu pojetí, jež jsme si v teorii mezinárodních vztahů uvykli označovat jako realistické) v něm vidí strategicky důležitou výspu vlivu USA v jihovýchodní Asii, jež se však v posledních měsících stává spíše přítěží v budování čínsko–amerických vztahů a potenciálním zdrojem konfliktu. Oba tyto náhledy mají svoje zastoupení také tam, kde se o budoucnosti Tchajwanu několik posledních desítek let spolurozhoduje – na půdě amerického Kongresu a v americké prezidentské administrativě. Důslednost, s jakou až doposud tvůrci americké zahraniční politiky hájili faktickou nezávislost Tchajwanu na kontinentální Číně a podporovali demokratizaci ostrova, představovala jedinou reálnou překážku násilného sjednocení „jedné Číny“, o které pekingské politické špičky hovoří již od konce druhé světové války. Rychlost, s níž byla americká pacifická flotila schopná reagovat na čínské námořní manévry v tchajwanském průlivu, byla obdivuhodná a pro Čínu znamenala jasný signál, že USA nejsou o nezávislosti ostrova ochotny žertovat.

Ještě v dubnu 2001 prohlásil nový president George W. Bush, že USA pomohou Tchajwanu ubránit se „ať to stojí, co to stojí“. Když ale v listopadu 2003 president Čen (jehož program postupného vymaňování země z čínského vlivu byl znám již v době jeho nástupu do funkce v roce 2000) vyhlásil chystané referendum a oznámil svůj úmysl na reformu ústavy, jež by redefinovala postavení Tchajwanu vůči Číně (zatím však nikoliv ve smyslu úplné nezávislosti, jak sám president zdůraznil), podpora USA náhle výrazně ochabla. V prosinci 2003 na setkání s čínským premiérem president Bush prohlásil, že USA jsou kategoricky proti jakékoliv jednostranné změně statutu quo v této otázce a že se tento princip týká i jakékoliv vlastní iniciativy Tchajwanu. Čínské ministerstvo zahraničí sice poté poněkud zmírnilo svoji zastrašovací rétoriku, ale vydalo také prohlášení, varující Taipei před jakýmikoliv „nepřátelskými kroky“ vůči Pekingu. Zda je za takový krok pokládán i případný kladný výsledek referenda o odsouzení čínského zbrojení, ukáží dost možná příští týdny.

Vlna kritiky, která se na G.W. Bushe snesla především ze strany liberálně orientovaných kongresmanů, obviňovala presidenta takřka ze všech myslitelných zločinů, od zrady amerických zájmů po popření práva na sebeurčení. Byla tak odstartována vlna diskusí o tom, co je vlastně obsahem dlouholetého závazku USA vůči Tchajwanu a jak lze ve světle tohoto ústupku vůbec vnímat závazky USA vůči jejich spojencům (a chráněncům). V úvodu zmiňovaný článek M. Swainea se staví na obranu politiky presidenta Bushe tím, že zpochybňuje tři základní premisy této kritiky: že by Čína nebyla ochotna vstoupit s USA do otevřeného vojenského konfliktu s USA; že další rozvoj demokracie (nejen na Tchajwanu) je bytostně spojen s formální nezávislostí, na niž je možné získat právo jakýmsi rozhodnutím jakési většiny; a konečně že změna politiky vůči Tchajwanu je nejen nemorální, ale také v protikladu s americkými zájmy. Podle Swainea jsou tyto předpoklady mylné a nerealistické a nelze o ně proto opírat americkou politiku vůči Číně. Dle jeho názoru je třeba Čínu neustále udržovat v naději, že může Tchajwan v dohledné době získat mírovou cestou a nacionalisty na obou stranách usměrňovat tak, aby nebyla ohrožena stabilita v jihovýchodní Asii (mimo jiné i kvůli klíčové roli Číny v jednáních se Severní Koreou).

Co se týče možnosti vojenského konfliktu, je třeba se Swainem souhlasit v tom, že perspektiva války s Čínou je jak pro USA, tak pro jihovýchodní Asii absolutně nepřijatelná. Navzdory přetrvávající vojenské převaze USA by byl konflikt, v němž obě strany disponují širokým arzenálem zbraní hromadného ničení, hrou bez vítěze. Otázkou zde ovšem není, zda jít kvůli Tchajwanu do války, ale zda do ní půjde Čína. Zatímco jednostranné vyhlášení nezávislosti by komunistická vláda s největší pravděpodobností nebyla ochotna tolerovat (již kvůli ztrátě mocenské prestiže doma i na mezinárodní scéně), domnívám se, že pokud by byl takový krok učiněn s veřejně deklarovanou podporou USA (včetně jejich nezbytné vojenské přítomnosti), byl by Peking navzdory režimu, který už ze své podstaty neumí prohrávat, nucen kapitulovat. Hlavním důsledkem rapidního ochlazení vzájemných vztahů by tak byla obchodní válka, kterou by Čína nemohla vyhrát. Sám Tchajwan by ovšem přišel o klíčového obchodního partnera a jeho ekonomika by pravděpodobně byla nenávratně poškozena.

Celá tato diskuse je však do velké míry přemrštěná, a to z jediného důvodu, totiž že tchajwanské referendum není žádným pokusem o vyhlášení nezávislosti. Případný pozitivní výsledek by sice mohl být signálem k němu, ale i to jen pouze v tom případě, že by velice přesvědčivě deklaroval podporu obyvatelstva presidentovým představám o budoucnosti země – stejně tak mu může před nadcházejícími presidentskými volbami zlomit vaz. Ačkoliv je totiž většina obyvatel ostrova nakloněna myšlence mezinárodně uznávané a Čínou respektované autonomie (a podpora této alternativy nadále roste s nástupem mladé generace), nezávislost za cenu rizika války si přeje málokdo. Obyvatelstvo se proto zachová tak, jak je zvyklé: podle momentální konstelace vztahů mezi Čínou a USA. Proto je nesmírně důležité, aby byly vzájemné vztahy mezi nimi i vůči Tchajwanu co nejtransparen­tnější. V tomto směru je tedy sice ztráta podpory dlouholetého garanta nezávislosti v podobě USA nepříjemná, svým způsobem však stále lepší než verbální podpora, nabízející falešnou naději.

Tím se dostáváme k otázce, zda mají Tchajwanci (nebo snad tchajwanští Číňané?) vůbec potřebu, respektive právo na formální nezávislost na Číně. Pokud odhlédneme od hustou vrstvou prachu pokryté Charty OSN, zbývají nám dva druhy argumentů. Na straně jedné jsou to argumenty morální, podle nichž by skupina obyvatelstva, obývající geograficky jasně vymezené teritorium, měla mít právo na sebeurčení, ať už je od většiny odlišná etnicky, jazykově nebo se hlásí k ideálu jiného sociálněpolitického uspořádání. Ačkoliv se většina Tchajwanců (včetně zmiňované mladé generace) cítí být Číňany, chybí zde identifikace s politickou a ekonomickou realitou komunistického státu. To samo o sobě odpovídá i na Swaineův názor, že úplná nezávislost Tchajwanu na Číně není pro existenci demokratického státu nutná. Je pravdou, že Peking ostrov nijak netyranizuje – neboť tak ani s ohledem na USA činit nemůže. Je také faktem, že znovupřipojení Hongkongu k Číně proběhlo spořádaně a v bývalé britské zóně tržní ekonomiky se od té doby na první pohled mnoho nezměnilo. Pokud tedy obyvatelům Hongkongu nevadí, že „jejich“ politiky a úředníky nahradili Pekingem implantovaní „noví komunisté“. Navíc lze jen stěží srovnávat návrat kdysi pronajatého města, jehož držitel s Čínou způsobně spolupracoval, a rebelantského ostrova s nepokrytě separatistickými tendencemi. Pro jednoho cukr, na druhého bič. Za takových podmínek se nelze podivovat nad tím, že v situaci, kdy Čína vyzbrojuje pobřeží Tchajwanského průlivu novým typem raket a zavazuje si USA rolí prostředníka v korejské krizi, cítí někteří politici v Taipei, že současné provizorium je neudržitelné. A jedinou alternativou ke statutu quo je pro většinu Tchajwanců nezávislost a nikoliv reunifikace s kontinentál­ní Čínou.

Druhou kategorii tvoří argumenty strategické, jimiž Swaine také obhajuje změnu Bushova postoje. Vedle rizika vojenského konfliktu s Čínou v případě, že by USA podporovaly příliš odvážné plány presidenta Čena, je to zejména již několikrát zmiňovaná citlivá otázka jednání s KLDR, která by Čína mohla sabotovat. Takzvané širší souvislosti pak zahrnují vedle rostoucího významu Číny v Asii především snahu USA o zapojení nejlidnatější země světa do režimu volného obchodu a její demokratizace zvenku. Je logické, že si USA nechtějí kvůli celkem bezvýznamnému Tchajwanu znepřátelit dynamicky se rozvíjející velmoc, s níž se jednou budou dost možná muset dělit o supervelmocenské žezlo. Ale signál, který tím vysílají vůči svým spojencům a všem, kdo důvěřují rétorice o prosazování demokracie a lidských práv ve světě, není právě z kategorie pozitivních.

Tchajwanské referendum, ačkoliv ještě ani neproběhlo, nastavilo zrcadlo měnícímu se kontextu americko–čínsko–tchajwanských vztahů. Fakt, že samotné konání referenda dokázalo vyvolat oslabení americké záruky Tchajwanu, znamená buď to, že je ve hře více, než se na první pohled zdá, nebo že jsou USA ochotny méně do hry vsadit. Tak jako tak prohraje Tchajwan.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Michal Nešpor
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
16. 3. 2004