Politics & International Affairs magazine

Global Politics

Politics & International Affairs magazine

Teoretické perspektivy indicko-pákistánského jaderného soupeření

Případová studie mapuje vývoj indicko-pákistánských vztahů na pozadí jejich jaderného soupeření. V otázce jaderné bezpečnosti se region jižní Asie v posledních patnácti letech stal klíčovou oblastí, která sociálním vědcům dává výjimečnou příležitost v praxi ověřovat platnost konkrétních teoretických konceptů. Právě široké skladbě teoretických přístupů je věnována nejrozsáhlejší část textu, která si zároveň klade za cíl na základě dílčích premis odhadnout budoucí směřování indicko-pákistánských vztahů. Skutečnost, že autor pracuje i s koncepty, které v českém vědeckém prostředí nejsou zcela běžné, by mohla podnítit intenzivnější zájem o problematiku také v České republice.

ÚVOD

Podle průběžně aktualizovaného žebříčku nezávislého think tanku Fund for Peace se hned pět ze třiceti nejnestabilnějších zemí světa nachází v jižní Asii (The Fund for Peace 2013). Týká-li se takováto statistika oblasti, v níž žije čtvrtina světové populace a v níž dva státní aktéři disponují jadernými zbraněmi, pak je zájem na udržení stability regionu doslova globální a sociovědní výzkum tuto skutečnost musí patřičně reflektovat. O kvalitě vzájemného potýkání suverénních států v oblasti mnoho napovídá vztah dvou největších z nich, Indie a Pákistánu. Od doby, kdy zánikem Britské Indie vznikly roku 1947 nezávislý Pákistán (tehdy ještě v jednom státním celku s Bangladéšem) a Indie, ocitly se jejich vztahy mnohokrát v krizi, přičemž tou poslední, která přerostla až do horké fáze, byla Kárgilská válka z roku 1999. Stalo se tak navzdory tomu, že v té době již obě strany deklarovaly vlastnictví jaderných zbraní hromadného ničení (JZHN),1 což představuje exemplární selhání logiky jaderného odstrašování (Sanjeev 2010: 39).2

Ve dnech 11. a 13. května 1998 Indie provedla sérii pěti podzemních jaderných testů s označením Pokhran I a II. Mezinárodní společenství tím bylo zaskočeno, ačkoliv krok Indie nebyl zcela nepředpokládatelný. Indie totiž směřovala k jadernému testu již v roce 1995, tehdy ale nátlak americké diplomacie přinutil indickou exekutivu od svého plánu upustit. Volby v roce 1998 navíc vyhrála konzervativní Indická lidová strana (BJP), jež šla s příslibem provedení nukleárních testů do voleb (Ahmed 1999: 193). Nejčastěji zmiňovanými podněty, které Indii k testům přivedly, jsou: a) rostoucí dynamika mezinárodních neproliferačních jednání,3 b) zajištění vlastní bezpečnosti, c) manifestace velmocenského statutu a d) výraz národní hrdosti (Dasgupta et Cohen 2011, Das 2010, Rojčík et Vilímek 2006).

Pákistán reagoval o dva týdny později provedením šesti explozí4 pod označením Chagai I a Chagai II ve dnech 28. a 30. května. Hlavní motiv odvetných pákistánských testů je poměrně jednoznačný: celý pákistánský vojenský program je dlouhodobě koncipován s úsilím o dosažení strategické parity s Indií,5 a tak hlavním cílem bylo zejména prokázat, že Islámábád s regionální velmocí drží krok i v tomto ohledu.6 Takové jednání však suverénní zemi poměrně svazuje ruce, neboť ji staví do pozice reakčního aktéra, který za každou cenu přijme protiopatření – svou mírou mnohdy až komicky ekvivalentní posledním krokům protivníka – bez ohledu na vlastní dlouhodobé bezpečnostní a ekonomické zájmy.7

Cílem práce je na základě rozboru vývoje strategického jaderného myšlení obou států v posledních patnácti letech a jejich dostupných jaderných arzenálů analyzovat možné scénáře strategického vývoje. Autor usiluje o multispektrální uchopení problematiky, dotkne se několika konceptů, jejichž validita čelí v jižní Asii vážným výzvám, a pokusí se nastínit projekci budoucího směřování. Pro názorné pochopení indicko-pákistánských vztahů jsou nejprve v úvodní kapitole stručně shrnuty zásadní bilaterální krize, jimž státy od roku 1998 čelily. Kapitola druhá si všímá konkrétních strategických koncepcí a přístupů k nakládání s JZHN. Později bude analyzován vojenský jaderný arzenál obou států, aby nakonec autor mohl, na základě rozboru četných zdrojů, představit široké spektrum v teorii i praxi ukotvených představ o strategickém vývoji oblasti. Smyslem není čtenáři vnutit arbitrární představu o nevyhnutelném a jediném možném scénáři, ale spíše nabídnout jakési menu různých analytických koncepcí a odhadů budoucího vývoje, z nichž žádný nemusí být beze zbytku naplněn, ovšem vcelku by mohly skýtat poměrně komplexní paletu nástrojů k uchopení a řešení nukleární problematiky v jižní Asii.

Navzdory nepříliš transparentním strategickým koncepcím (existují-li jaké) zkoumaných zemí je daná oblast výzkumu zahraničními analytiky poměrně obšírně zmapována. Nejúplnější vyjádření získala v podobě Sridharanovy monografie The India Pakistan Nuclear Relationship: Theories of Deterrence and International Relations z roku 2007, která však českému čtenáři prakticky není nedostupná. V českém prostředí problematika dosud není pevně ukotvena. V tomto ohledu vyčnívá Vilímkova a Petříkova publikace Proliferace jaderných zbraní: Problémoví aktéři (2006), která je však vzhledem k datu vydání a dynamickému vývoji situace v posledních letech již poměrně zastaralá. Proto jsme byli nuceni omezit se na anglicky psané texty, přičemž nejčastěji citovanými autory jsou: v kapitole věnované přístupům k nakládání s JZHN Harsh V. Pant (pro Indii) a Rajesh Rajagopalan (pro Pákistán); v kapitole mapující jaderný arzenál obou zemí jsou to američtí vědci Robert S. Norris a Hans M. Kristensen a v nejobsáhlejší kapitole dedikované možným scénářům vývoje pak pestré spektrum autorů – za všechny jmenujme alespoň Runu Das, E. Sridharana či Rameshe Thakura. Pro zvýšení objektivity práce a utlumení možných analytických zkreslení bylo použito také primárních materiálů, zejména legislativní či kvazilegislativní povahy a záznamů rozhovorů.

Z epistemologického hlediska, jímž se rozumí způsob, jakým poznáváme zkoumanou realitu, byla případová studie řešena explanatorním, neboli vysvětlujícím přístupem, který spočívá v odhalení kauzálních souvislostí ve studované realitě, přičemž kauzalita byla hledána postupem rozboru procesu. Pro úplnější pochopení problematiky a zejména pro odhad možného směřování bilaterálních vztahů byla studie místy doplněna interpretativními stanovisky. Dominantní používanou metodou byla analýza dokumentů a dalších primárních i sekundárních zdrojů (Drulák 2008: 15–22).

1. Indicko-pákistánské konflikty po květnu 1998 – akce bez reakce?

První zkouška jihoasijské jaderné deterrence přišla téměř přesně rok po jaderných testech. Dvouměsíční Kárgilská válka z léta 1999 prokázala naprostou nefunkčnost odstrašování a naplnila obavy nejhlasitějších odpůrců indických jaderných testů: „Pákistánská agrese v Kárgilu byla založena na skutečnosti, že Pákistán konečně dosáhl strategické parity s Indií. Jaderné testy odstranily veškerá omezení, jimž pákistánská armáda čelila s ohledem na indickou konvenční vojenskou superioritu.“8 Obě strany utrpěly vážné lidské i materiální ztráty, přičemž výsledkem bylo obnovení status quo ante bellum.9

Pouze dva a půl roku po ukončení Kárgilské války došlo 13. prosince 2001 k teroris­tickému útoku na budovu indického parlamentu, z něhož indičtí vládní představitelé obvinili Pákistán.10 V re­akci na událost se na každé straně hranice shromáždilo na milion mužů ve zbrani, kteří pouze čekali na rozkaz (Sanjeev 2010). I v tomto případě se ukázalo, do nakolik těžké defenzivy Indii její nukleární status uvrhl, neboť i když existovaly plány konvenčního indického protiútoku, nakonec nebyly uskutečněny, protože pákistánští představitelé několikrát otevřeně prohlásili, že budou-li Pákistánu způsobeny neakceptovatelné ztráty, pak dojde k použití jaderných zbraní i proti konvenčním silám (Roy-Chaudhury: 109). Oba tyto případy naznačují, že nuklearizace jižní Asie navodila situaci známou jako stability-instability paradox, která vysvětluje stav, kdy jaderné odstrašování sice ve výsledku odrazuje od použití nukleárních zbraní, ovšem drobným vojenským konfliktům, zvláště jsou-li státy přímými sousedy, zabránit nedovede.11

Další vyhrocení situace přišlo za pět let. Od listopadu 2007 do listopadu 2008 Indie čelila sedmi teroristickým útokům, přičemž krvavý vrchol zaznamenalo centrum Bombaje 26. listopadu 2008. Sérii atentátů podniknutých pákistánskou teroristickou organizací Lashkar-e-Taiba padlo za oběť na 160 osob (Thakur 2011: 198). Dillí tentokrát ani nenařídilo mobilizaci a omezilo se na přerušení oficiálních styků a omezení obchodních kontaktů s Pákistánem (Cohen et Sandhu 2010).

V současnosti mezi zeměmi probíhá druhé kolo Kombinovaného dialogu (The Composite Dialogue). Na posledním setkání na úrovni ministrů zahraničí na začátku července 2012 byla diskutována bezpečnostní témata zahrnující balistické rakety i otázku Jammu a Kašmíru.12 V po­lovině července se sešla též Společná pracovní skupina pro řešení otázek balistických střel dislokovaných podél LoC (Line of Control; provizorní indicko-pákistánská hranice protínající sporné území Kašmíru – pozn. autor). Situace kolem LoC je však stále nervózní, čehož čerstvým důkazem je přestřelka z 8. ledna 2013, při níž zemřeli dva indičtí vojáci (Bedi et Subramaniam et Hardy 2013).

2. Postoje zemí k využití svých jaderných zbraní

Abychom mohli pronést jakékoliv odhady směřování indicko-pákistánských vztahů, je zapotřebí věnovat pozornost kontinuitám i zlomům ve strategických koncepcích obou států, stejně jako institucím, jež se na jejich utváření podílejí. Toto úsilí je ztíženo zejména v pákistánském případě, neboť tato země dosud nepředstavila koherentní jadernou doktrínu. I přes nedostatek a zpochybnitelnou časovou relevanci dostupných materiálů se pokusíme naznačit základní kontury pákistánského uvažování o JZHN.

2.1 Indie – civilní správa vojenského atomu

Jaderná strategie Indie se formovala poměrně kuriózním způsobem a odlišně než u většiny členů jaderného klubu. Zatímco obvykle aktér přistupuje s poměrně jasnou představou o cílech a využití svých jaderných zbraní již k jejich výzkumu, tak Indie zvolila postup opačný – nejprve vyvinula a otestovala jadernou bombu a teprve posléze představila svoji jadernou doktrínu. Ta navíc řadu let existovala jen ve své pracovní verzi (odtud také oficiální název Pracovní jaderná doktrína), již představil Poradní výbor pro národní bezpečnost (National Security Advisory Board) v srpnu 1999. Počátkem roku 2003 pak indická vláda učinila zásady prezentované Pracovní doktrínou za oficiální indický postoj k nakládání s jadernými zbraněmi. Současně byla také představena formální velící struktura podléhající civilní kontrole, což je, jak bude popsáno níže, podstatná determinanta indické jaderné politiky. Nejdříve však přistoupíme k rozboru indické jaderné strategie, jak je popsána Pracovní jadernou doktrínou.

Pracovní jaderná doktrína13

První článek preambule specifikuje indické pohnutky pro konstrukci vlastní JZHN: Indie přikročila k formulaci vlastního vojenského jaderného programu v reakci na vývoj mezinárodního systému, zejména pak na skutečnost, že některé země, jež signovaly NPT, nevylučují možnost, že použijí JZHN i v konvenčním konfliktu, což je ve vztahu k neproliferačnímu procesu celkem nekonstruktivní. Primárním motivem je tedy zajištění vlastní bezpečnosti a zachování globálního míru vybudováním autentického jaderného deterrentu.

Hlava II pak konkretizuje strategické pilíře doktríny, jimiž jsou no-first-use (Indie v konfliktu s jinou jadernou mocností nepoužije JZHN jako první) a credible minimum nuclear deterrence (věrohodné minimální odstrašení). Oba prvky přitom spočívají na principu výhradní odvety (retaliation only), pro nějž je zcela klíčová otázka odolnosti indických jaderných kapacit proti iniciačnímu útoku nepřítele. Věrohodnost je pak zaručena následovně: a) jakákoliv hrozba použití JZHN proti Indii vyvolá okamžitá opatření k eliminaci takové hrozby, b) jakýkoliv jaderný útok na Indii vyústí v jadernou odvetu, která útočníkovi způsobí neakceptovatelné ztráty.

Za pozornost stojí článek 8.2, v němž se praví, že Indie bude vyvíjet snahy k vytvoření plošně platné zásady no-first-use (NFU). Trochu paradoxně doktrína v závěru sděluje, že konečným cílem indického jaderného deterrentu je svět bez atomových zbraní. Další fakta zmíníme jen v odrážkách:

  • použití JZHN proti státům, jež jimi nedisponují a zároveň nejsou ve vojenské alianci s jadernými zeměmi, je zapovězeno
  • předpokládá se vybudování kompletní strategické triády
  • zásadními vlastnostmi indického jaderného odstrašení jsou kredibilita, efektivita, odolnost
  • zodpovědnost za vypuštění JZHN leží plně na indickém premiérovi.

Vývoj indického strategického myšlení v posledním desetiletí

Výše uvedené principy byly dále rozvinuty a doplněny v lednu 2003 při oficiálním představení zásad indické jaderné politiky, kdy bylo mj. upřesněno, že Indická republika:

  • si ponechává právo jaderné reakce na útok biologickými či chemickými zbraněmi na Indii či indické vojenské síly kdekoliv na světě
  • má zájem na pokračování jednání o ukončení produkce štěpného materiálu pro vojenské účely (smlouva FMCT)
  • setrvává u kontroly vývozu jaderných materiálů a raketových technologií.

Zásadně byl také upřesněn proces, jakým může Indie přistoupit k jadernému útoku. Z výše nastíněných principů vyplývá, že takový útok bude mít výhradně odvetný charakter a nebude použit proti státům, které nedrží zbraně hromadného ničení nebo nemají zaručenou podporu od států, jež jimi disponují. Nukleární útok podléhá rozhodnutí ze strany Úřadu pro jaderné velení (Nuclear Command Authority, NCA). Ačkoliv indickému premiérovi i nadále přísluší výhradní právo nařídit jaderný útok, nemá tak suverénní postavení jako francouzský „jaderný monarcha“, neboť se předpokládá, že mu bude předcházet diskuse v rámci dvouúrovňové struktury NCA, skládající se z politického a výkonného výboru. Přesné personální obsazení NCA dosud nebylo explicitně specifikováno, nicméně zprávy z indických médií dávají tušit, že velmi podstatná role náleží také poradci pro národní bezpečnost, který předsedá výkonnému výboru, jenž je pověřen prováděním usnesení výboru politického, jemuž předsedá premiér. Ovšem, jak dodává Pant (2007): „Zodpovědnostní posloupnost osob, jež jsou oprávněny vydat rozkaz k jadernému útoku v případě premiérovy indisposice či za situace nukleární dekapitace,14 stá­le není veřejně známá.“ (Tamtéž: 249–250) Podstatná skutečnost, která z výše uvedeného vyplývá, je, že v otázce nakládání s jadernými zbraněmi stojí generalita poměrně stranou a její role je redukována na provádění rozkazů vzešlých z NCA, která má výhradní kontrolu nad indickým jaderným arzenálem.

Vyřazení armádních zástupců z procesu rozhodování o jaderných zbraních má však i určitá rizika spočívající v její diskutabilní akceschopnosti při zajišťování efektivního odstrašení.15 Ov­šem to, do jaké míry jsou indické vojenské složky inkorporovány do reálného rozhodování o jaderných zbraních, není zcela zřejmé. Nelze totiž např. vyloučit, zda má indická armáda zástupce ve výkonném výboru NCA, a je velmi obtížně představitelné, že armáda nedisponuje určitými modelovými postupy v případě jaderného útoku. Jakkoliv je to jen spekulace, lze tušit, že indický důraz na civilní kontrolu vojenského jaderného programu má v první řadě sloužit k uklidnění mezinárodních partnerů a postavit Indii do ostrého kontrastu se sousedním Pákistánem, kde je naopak role civilního dozoru eliminována ve prospěch neformální suverenity pákistánské generality.

V prosinci 2009 indický náčelník generálního štábu Deepak Kapoor oznámil, že armáda udělala značný pokrok v operacionalizaci strategie Chladný začátek (Cold Start), již armáda prezentovala v roce 2004. V jádru strategie spočívá promptní mobilizace konvenčních vojenských sil schopných vykonat bleskový a rozhodující útok na Pákistán. Tento krok předpokládá vytvoření osmi až deseti integrovaných bitevních jednotek – složených z pěchoty, letectva a speciálních sil – určených ke krátkodobému ukořistění příhraničního území, které by mělo sloužit jako jeden z nástrojů při jednání o přerušení veškerých vazeb pákistánských institucí na teroristické organizace (Nayyar 2010, Kanwal 2010). Vlastně se jedná o taktiku analogickou praxi pákistánských teroristických skupin, které nemají revizionistický potenciál (byť podobnými ambicemi oplývají), ale disponují schopností způsobovat Indii vážné materiální i lidské škody s cílem přimět ji k určitým ústupkům.16

Roku 2010 došlo ke zpochybnění jednoho z pilířů indické jaderné strategie, konceptu no-first-use, když člen Národní bezpečnostní rady Shivshankar Menon naznačil jeho možný přerod v závazek nepoužití JZHN proti nejaderným státům (Speech by NSA… 2010). Případná nuklearizace Chladného začátku by znamenala bezprecedentní popření pacifistického étosu otců zakladatelů moderní Indie Gándhího a Nehrúa, který je dosud silně vštípen v indickém občanském vědomí.

2.2 Pákistán – obsese strategickou paritou

Až do 90. let byla vůdčím principem pákistánského vojenského jaderného programu snaha překonat deficit v konvenčních vojenských silách ve srovnání s Indií. Z veřejných vyjádření pákistánských představitelů v 90. letech ale vyplývá, že pákistánský program je motivován také snahou odstrašit indické nukleární kapacity. Na přelomu tisíciletí tak jaderné zbraně v pákistánském strategickém myšlení plnily dvojí úlohu: a) eliminovaly indickou konvenční převahu, b) odstrašovaly indické JZHN (Rajagopalan 2003: 234). Krátce po provedení odvetných testů vyzval pákistánský premiér Šaríf Indii ke smysluplnému dialogu, zdůraznil, že pákistánské jaderné zbraně nikdy nebudou použity k agresi, a připomněl, že Islámábád zajistí strategickou paritu s Dillí za každou cenu (Shariff 1998). Odmítavou reakci na indický návrh k oboustrannému přijetí zásady no-first-use Pákistán vysvětlil právě poukázáním na její důsledky, které by vzhledem k disproporci mezi konvenčními silami obou států obnovily indickou strategickou převahu (Rajagopalan 2003: 234).

Islámábád je přesvědčen, že konvenční válka mezi jadernými mocnostmi nemusí nutně přerůst ve válku jadernou, a nadále chápe konvenční a jaderný konflikt jako dva rozdílné případy. Představitelé Pákistánu se navíc domnívají, že jejich deterrent je funkční, v čemž jim dává zapravdu jak nepřesvědčivý postup Indie v rámci operace Parakram po útoku na indický parlament v roce 2001, tak velmi liknavá indická reakce na atentáty v Bombaji v roce 2008. To podporuje úvahy, že by se Pákistán mohl Kašmíru zmocnit bleskovým konvenčním útokem a následně využívat jaderné deterrence k odstrašení indického protiútoku (Tamtéž: 235).

Vzhledem k tomu, že pákistánská strana nedisponuje žádným oficiálním materiálem, ve kterém by specifikovala účely a možnosti použití JZHN, jsme v otázce pákistánských jaderných principů odkázáni na prohlášení jednotlivých představitelů. Generál Sardar F.S. Lodi tak např. v roce 1999 předestřel jakýsi čtyřstupňový stage-by-stage přístup inspirovaný stupňovaným odstrašováním z doby Eisenhowerovy administrativy. Lodi tehdy předjímal, že by Islámábád přistoupil k použití jaderné zbraně v situaci, kdy by Indie podnikla dlouhotrvající konvenční ofenzivu na pákistánském území a nenechala se odradit stupňujícími se výhrůžkami z pákistánské strany. Pro takový případ Lodi přišel se čtyřstupňovým schématem demonstrace pákistánského jaderného potenciálu, na jehož vrcholu je jaderný útok proti vojenským cílům v řídce obydlených oblastech Indie.17 Smyslem bylo minimalizovat kolaterální škody natolik, aby ani iniciační pákistánský jaderný útok Indii nepřiměl k nukleárnímu útoku proti pákistánským civilním cílům (Narang 2009: 59). Tato strategie ovšem anticipuje, že indická ofenziva na pákistánském území bude navzdory její konvenční superioritě trvat dlouhou dobu. I kdyby bylo cílem Dillí pouze obsadit a připojit konkrétní území, pak by Pákistán ve svém třetím kroku stage-by-stage strategie toto území učinil neobyvatelným, a tudíž nezajímavým pro oba státy.

Zajímavým příspěvkem je dále esej tří vysokých pákistánských funkcionářů Shahiho, Khana a Sattara z roku 1999, v němž a) se přiklánějí k minimální deterrenci (s důrazem na schopnost pákistánských jaderných sil přestát první útok); b) odmítají NFU, neboť vzhledem k indické konvenční převaze nevyhovuje pákistánským zájmům; c) odmítají, že by Pákistán měl JZHN použít k agresi (Rajagopalan 2003: 238). Skutečnost, že Abdul Sattar byl v letech 1999–2002 pákistánským ministrem zahraničí, těmto myšlenkám přikládá značnou relevanci. Celkově však princip minimální deterrence nemá pevné místo v pákistánském strategickém uvažování18 zejména s ohledem na pákistánskou posedlost dosažením strategické parity s Indií.19

V roce 2002 se ředitel odboru strategického plánování pákistánské armády generál Khalid Kidwai v osobním rozhovoru se zástupci italské organizace pro kontrolu zbraní Landau Network vyjádřil, že pákistánské jaderné zbraně jsou namířeny výhradně proti Indii a v případě, že by selhal jejich odstrašující potenciál, budou použity při jedné ze čtyř situací: a. Indie napadne Pákistán a dobyde velkou část území b. Indie zničí velkou část pákistánských vzdušných či pozemních vojenských sil c. Indie cíleně omezí pákistánský hospodářsky potenciál, např. skrze námořní blokádu či omezení průtoku Indu d. Indie se pokusí Pákistán destabilizovat vnitropoliticky (Martellini et Cotta-Ramusino 2002).

Po manifestaci indické doktríny Chladného začátku Islámábád zopakoval možnost použití jaderné zbraně i v reakci na konvenční invazi (Nayyar 2010). Pákistán také dlouhodobě odporuje přijetí smlouvy FMCT zakazující výrobu štěpného materiálu pro jaderné zbraně, neboť se obecně předpokládá, že Indie má dnes k dispozici více vhodného materiálu než Pákistán (Washington Post 2011).20

Analýza pákistánské jaderné politiky je komplikována nedostatkem oficiálních informací a přetrvávajícím politickým chaosem v zemi,2122 nicméně je nepochybné, že události posledních let oslabily pravomoci prezidenta i neformální moc armády. Po parlamentních volbách roku 2008, které ovládla Pákistánská lidová strana vedená rodinným klanem Bhutto, byl Mušaraf přinucen k rezignaci a novým prezidentem byl zvolen Asif Ali Zardari, vdovec po Benazír Bhutto. Ten dal podnět k zahájení diskuse o revizi ústavy, jejíž změny přijaté za Mušarafova vládnutí udělaly z Pákistánu semiprezidenciální republiku. Roku 2010 Zardárí podepsal 18. dodatek Ústavy, který pákistánskému politickému systému vrátil parlamentní povahu a posílil principy subsidiarity a decentralizace. Tímto krokem došlo k oslabení reálného vlivu tradičně dostředivé pákistánské armády s velitelstvím v Rávalpindí, která si ale i nadále uchovává velkou podporu veřejnosti, neboť vystupuje jako pevný obhájce pákistánské suverenity a územní integrity. Zardárí také zasáhl do nejvyšších pater armády: ačkoliv nejvýše postaveným důstojníkem se stal Khalid Shameem Wynne, nejpevnější autoritu i největší neformální vliv požívá náčelník generálního štábu Ashfaq Parvez Kayani, jenž zastával vysoké armádní funkce i za Mušarafa. O Kayaniho faktickém vlivu svědčí i fakt, že jej Forbes pravidelně zařazuje mezi třicet světově nejvlivnějších osobností a mj. mu přisuzuje faktickou kontrolu nad pákistánskými JZHN (Forbes 2013).23

3. Vojenské jaderné kapacity

Struktura a dynamika rozvoje jaderných kapacit dotčených zemí je praktickým naplněním a materiálním vyjádřením strategických koncepcí. V pákistánském případě navíc analýza jeho rychle se rozrůstajícího arzenálu může do jisté míry nahradit nedostatek oficiálních písemných materiálů.

3.1 Jaderný arzenál Indie – trvale udržitelný rozvoj

„Indická výstavba kompletní strategické triády pokračuje rychlým tempem,“ konstatují Kristensen a Norris ve svém článku z léta 2012 (Kristensen et Norris 2012). Podle jejich odhadů Indie dosud vyrobila asi 80 až 100 jaderných hlavic, ovšem disponuje takovým množstvím plutonia, které by naplnilo i 130 hlavic. Navíc jsou ve výstavbě či alespoň v plánu další reaktory pro produkci vhodného štěpného materiálu.

Páteří indických jaderných útočných sil jsou bojové bombardéry Mirage 2000H, Jaguar IS/IB a MiG-27. O určitém podílu z letky každého z těchto strojů se autoři domnívají, že má plnit jaderně-útočné mise. V lednu 2012 indická vláda oznámila záměr nakoupit 126 strojů Rafale od Francie, která s těmito bombardéry počítá právě pro případ jaderného útoku.

V současnosti má Indie v operačním stavu tři druhy ze země odpalovaných balistických střel; SRBM Prithvi I a Agni I a MRBM Agni II. Malé rozměry Prithvi I ji činí velmi těžce identifikovatelnou pro satelity, avšak je limitována svým krátkým doletem, jenž dosahuje 150 km. V rámci programu Agni jsou ve vývoji celkem čtyři typy raket: nejpokročilejší ICBM Agni V s doletem přesahujícím 5 000 km byla úspěšně testována letos v dubnu. Celý systém Agni se však potýká s omezenou spolehlivostí, což prozatím vylučuje uvedení vyšších vývojových stádií do operačního stavu. O Agni V existují spekulace, podpořené vyjádřeními indických představitelů, že by v budoucnu mohla nést MIRV. Tento nosič také představuje první věrohodnou výzvu Čínské lidové republice, jejíž politické a hospodářské dominance na kontinentu se Indie dlouhodobě obává (Tamtéž: 100).

Indie paralelně vyvíjí dva námořní systémy využitelné jako nosiče JZHN. Jaderná ponorka Arihant, jejíž vřazení do obranného arzenálu se očekává na závěr roku 2014, by mohla nést až 12 SLBM Sagarika (K-15) s doletem přes 2 000 km (Bedi et Hardy 2013).24 Z lodě odpalovaný balistický systém Dhanush je sice již vyvinut a úspěšně otestován, nicméně jeho dispozice (dolet 350 km a užitečná hmotnost 500 kg) silně omezují potenciální bojové využití.

Byla také zaznamenána indická snaha o vypuštění satelitů, které budou plnit vojenské účely. Taková technologie by Indii pomohla lépe ovládat bezpečnostní prostředí, které je jednak velmi rozsáhlé a jednak velmi nestabilní. S využitím vojenských satelitních technologií se nejprve počítá u indického námořnictva (Lele 2011).

Z hlediska jaderně-strategických přístupů bude velmi zajímavé sledovat indické plány na protiraketovou obranu. Americko-indické partnerství v této oblasti totiž nabírá konkrétní kontury, když Indie jedná o akvizici systému Arrow a zároveň přímo participuje na americkém protiraketovém výzkumném programu (Pant 2005: 254). Toto téma je rovněž diskutováno v Číně (Urayama 2004). Uvede-li kterákoliv jihoasijská země či Čína na scénu funkční protiraketový systém, pak tato skutečnost bude představovat skutečnou výzvu pro strategickou stabilitu celého regionu. Již od 50. let totiž panuje přesvědčení, že tím, co způsobuje odstrašení, je možnost provést efektivní odvetný útok. Jakékoliv maření této logiky je chápáno jako činnost silně destabilizující mezinárodní systém, neboť představuje nový impuls pro závody ve zbrojení. Jestliže aktér pociťuje, že protiraketový systém potenciálního vyzyvatele by mohl vážně podlomit účinnost jeho jaderných zbraní, pak zareaguje vývojem dokonalejších útočných i obranných systémů a situace se dostává do pasti bezpečnostního paradoxu.

3.2 Jaderný arzenál Pákistánu – nekontrolova(tel)ná dynamika

Analýza Kristensena a Norrise z roku 2011 přichází se zjištěním, že Pákistán má v současnosti „na skladě“ 90–110 jaderných hlavic, což ve středních hodnotách představuje pětinový nárůst oproti roku 2009 a z Pákistánu činí zemi s nejrychleji rostoucím jaderným arzenálem.25 S oh­ledem na skutečnost, že země staví další dva reaktory pro výrobu plutonia, lze anticipovat, že zásoby materiálu využitelného pro jaderné zbraně se budou množit ještě větším tempem. Ale najde Pákistán pro takové množství štěpných látek využití, když podle odhadů již dnes disponuje materiálem, který by svedl naplnit až 240 jaderných hlavic?

Pákistán nemá a v dohledné době pravděpodobně ani nebude mít vybudovanou plnohodnotnou strategickou triádu. V pákistánské letce plní jadernou misi zastaralé francouzské Mirage V a americké F-16. Po 11. září USA uvolnily sankce a zbrojní embarga, která limitovala pákistánskou modernizaci, a Islámábád této situace využil, aby si od Pentagonu objednal 36 novějších typů F-16C/D a modernizační kity pro své starší modely F-16A/B. Pozemní složka triády je reprezentována dvěma SRBMs Ghaznavi (Hatf-3) a Shaheen-I (Hatf-4) a jedním systémem středního doletu Ghauri (Hatf-5).26 V pokročilé fázi testování je také Shaheen-II, jehož dolet by mohl přesáhnout dva tisíce kilometrů. V dubnu 2011 Pákistán úspěšně otestoval střelu s plochou dráhou letu Ra´ad, jež může nést i jadernou hlavici.

Dlouhodobá čínsko-pákistánská spolupráce byla potvrzena v srpnu 2011, kdy Čína vynesla na orbit první pákistánský komunikační satelit PAKSAT-1R. Lze předpokládat, že Pákistán do budoucna plánuje využití své satelitní technologie pro koordinaci své jaderné architektury (Lele 2011).

Země představuje největší ohrožení pro mezinárodní neproliferační režim, neboť podle dostupných zpráv stále zůstává v chodu jaderná distribuční síť A. K. Chána, otce pákistánského jaderného programu, zahrnující přinejmenším Libyi, Írán a KLDR. Existují rovněž pochybnosti o dostatečné ostraze pákistánských skladů jaderné munice (Thakur 2011: 203).

4. Možné scénáře strategického vývoje

Aby se anticipace budoucího vývoje regionu nerovnala věštění z křišťálové koule, je nutné pochopit kořeny vzájemných animozit. Korb s Rothmanem (2012) například pozorují řetězec bezpečnostního dilematu, který má na svém počátku USA, jehož mezinárodní hospodářskou i strategickou superioritu se snaží eliminovat Čína. Obdobně postupuje Indie ve vztahu k Číně a na konci řetězce je pak Pákistán se svou snahou o strategickou paritu s Indií. Přijmeme-li tuto perspektivu, pak je jasné, že osud regionu z velké části závisí na Američanech.

Korb a Rothman tedy navrhují, že by Spojené státy měly usilovat o implementaci doktríny no-first-use mezi všechny členy jaderného klubu. De facto jaderné státy by tento krok s největší pravděpodobností, ať již svévolně nebo pod diplomatickým nátlakem, následovaly a mezinárodní zbrojní dynamika by se tím signifikantně snížila. Čína, která NFU implementovala, už projevila snahu přesvědčit US o podobném kroku (Tamtéž: 39).27

Validitě výše nastíněného řetězce nasvědčuje i výstavba protiraketových systémů. USA v roce 2002 odstoupily od Smlouvy o omezení antibalistických systémů (Anti Ballistic Missile Treaty, ABMT), neboť tím chtěly reflektovat pozměněnou studenoválečnou realitu, v níž není zásadním problémem proliferace vertikální (nárůst počtu JZHN), ale horizontální (nárůst počtu aktérů s JZHN) a Američané se tak chtěli bránit proti případnému útoku ze strany teroristických skupin či jiných aktérů, kteří odmítají respektovat NPT a u nichž zároveň nelze vyloučit jakýsi efekt „roztřesených rukou“ v otázce nakládání se zbraněmi hromadného ničení. Proti nestátním aktérům je totiž v praxi nemožné použít odvetný útok, a tak je stavba moderních antibalistických systémů smysluplným krokem k zajištění národní bezpečnosti. Jakkoliv se postup USA může ve světle okolností ospravedlnitelný, zavdává příčinu již zmiňovaným závodům ve zbrojení, které v této souvislosti nachází vyjádření ve zintenzivnění zájmu o ABM systémy ze strany Číny a Indie.

USA nepřistoupily k NFU především z obavy o jaderný program dvou státních aktérů, Korejské lidově-demokratické republiky a Íránu. Zatímco v případě islámské republiky mají Spojené státy silného neoficiálního souputníka v Izraeli,28 pak implementace NFU směrem ke KLDR by nebyla zcela racionální, neboť nelze předpokládat, že by USA v případném preemptivním útoku zastoupil jiný jaderný aktér. Že by Američané přistoupili k NFU je tedy stejně nepravděpodobné, jako že by zastavily vývoj ABM. Závody ve zbrojení tak lze omezit zejména zesíleným dialogem mezi členy jaderného klubu i jadernými státy mimo klub, nastavením mechanismů posilujících důvěru a případnými bezpečnostními zárukami. Takový postup by mohl rovněž přispět k omezení vertikální proliferace v případě Indie a Pákistánu.

Realistický náhled Korba a Rothmana překlenují kritičtí konstruktivisté. Kupříkladu Runa Das (2010) tvrdí, že indicko-pákistánský konflikt je odrazem historického a kulturního vývoje obou států, neboť dlouhá společná historie a absence homogenního národního státu nutila vedoucí představitele obou zemí k takové formulaci národní myšlenky, která spočívala ve vymezení se proti svému sousedovi. Takové sebepojetí bezprostředně propojuje národní projekt s národní bezpečností, staví ostrou hranici mezi tím, co je uvnitř hranic a co je za nimi, a má tendenci chápat entity za hranicemi jako nepřátele. Vymezení se vůči vnějším hrozbám pak přímo konstituuje národní identitu. Cílem takového státu je obrana svých zřetelně vytyčených hranic, což vysvětluje pákistánské soustředění na Kašmír. Takto kulturně pojaté hrozby jsou interpretované skrze vůdčí osobnosti daných společností a jejich objektivní existence je často zpochybnitelná. Stát tedy hraje privilegovanou úlohu při produkci a interpretaci reality a stát a jeho bezpečnostní nejistoty často představují vzájemně konstituované entity. Akceptujeme-li konstruktivistické paradigma, pak existují pouze omezené prostředky k řešení krize. Muselo by totiž dojít ke změnám strategického myšlení a pravděpodobně i reformulaci nacionální ideje na obou stranách, což nelze předpokládat.

Jakési propojení neorealistického bezpečnostního dilematu a konstruktivistické perspektivy nabízejí Cohen a Sandhu (2010). Podle nich se v případě Indie a Pákistánu jedná o tzv. paired minority conflict. Pro tyto konflikty je příznačné, že obě strany se chápou jako zranitelnější (proto paired minority) a pociťují eminentní potřebu rovnováhu sil vychýlit ve svůj prospěch. Je-li tato politika vhodně interpretovaná občanům, dokáže pocit slabosti a neustálého ohrožení učinit integrální součástí národní myšlenky.

Idealistická projekce vývoje bilaterálního potýkání států pak předpokládá, že v globalizovaném světe definovaném vzájemnou závislostí i geograficky velmi vzdálených ekonomik je nepravděpodobné, že by státy přehlížely výhody vzájemné spolupráce. Státy si povšimnou výhody, jež jim skýtá otevřená tržní směna na pozadí stabilizovaného právního a politického prostředí a právě o tyto hodnoty budou usilovat. Jakkoliv krátce trvající konflikt je vždy nákladnější a rizikovější než vytrvalá snaha o postupné budování důvěry. V rámci indicko-pákistánských reálií je takový přístup vyjádřen zejména plány na spolupráci v oblasti dodávky energetických komodit (Sridharan 2005).

Vzájemný obchod mezi Indií a Pákistánem dlouhodobě vykazuje velice nízké hodnoty. Je tomu tak zejména proto, že obě ekonomiky mají relativně stejné potřeby a zároveň podobnou nabídku. Hospodářská spolupráce by se tak mohla odrazit od participace na dovozu komodit, jež se oběma zemím nedostává. V této souvislosti hovoříme zejména o plánech na dovoz zemního plynu z íránských či turkmenských nalezišť (Tamtéž).29

Na tomto místě se musíme vymezit proti myšlence Rameshe Thakura (2011: 199), který se vyjádřil, že představa stabilního a silného Pákistánu již nemusí zcela konvenovat indickým zájmům. Jsme přesvědčeni, že Indie z realistické perspektivy hry s nulovým součtem může mít zájem na slabém pákistánském státu, který se nebude schopen sjednotit v klíčových zahraničních otázkách a Indie zaujme jeho pozice, popř. infiltruje i jeho domácí politiku. Náklady a rizika spojená s demontáží jaderného státu jsou však velmi vysoká, a tak by Indie měla v první řadě projevit účast na nastolení takové vnitřní stability Pákistánu, kde nebude prostor pro teroristické výpady ozbrojených skupin typu LeT více či méně napojených na oficiální garnituru.30 Ta­kové prostředí dosud v Pákistánu nastoleno nebylo, proto by se měla Indie snažit úzce kooperovat s civilními složkami Pákistánu, neboť spolupráci s militantisty nepovažujeme za produktivní vzhledem k trvalému proti-indickému sentimentu pákistánské generality. I z toho důvodu bez výhrad souhlasíme s jinou myšlenkou Thakura: „Centrální problém, který komplikuje indicko-pákistánské vztahy, není otázka Kašmíru, ale povaha pákistánského státu a jeho posedlost strategickou paritou s Indií (Tamtéž: 200).“

Doklad o tom, že budoucnost pákistánsko-indického jaderného soupeření by nemusela mít pouze negativní kontury, získáme, pokud motivy, jež oba státy přivedly k akvizici jaderných zbraní, zařadíme do Saganova teoretického konceptu (Sagan 1996). Podle jeho typologie se totiž u obou aktérů jedná o bezpečnostní model teorie proliferace, který se vyznačuje tím, že primárním motivem vývoje JZHN jsou více či méně objektivně existující bezpečnostní hrozby, které se mezinárodní aktéři snaží odstrašovat právě efektivním jaderným deterrentem. Indie je dle všeho připravena přijmout Line of Control jako de iure hranici (Sridharan 2005: 322), takže budoucnost nukleárního soupeření z velké části záleží na tom, zda Pákistán přistoupí na potenciální smlouvu uzavírající hraniční spor, která by mohla znamenat zásadní zlom směrem k normalizaci bilaterálních vztahů, či zda v Islámábádu převládne revizionistický sentiment a země bude pokračovat v dynamickém tempu zbrojení, což ji přiblíží směrem k Saganově modelu domácí politiky, který jaderným zbraním přisuzuje velkou důležitost bez ohledu na objektivní existenci vnějších hrozeb. Jejich vývoj je v takovém případě potřeba ospravedlnit vytvářením více či méně smyšlených vnějších nepřátel. Podobný postup by zdárné vyřešení konfliktu odsunul.

Není zároveň vyloučeno, že se v případě Pákistánu (a možná i Indie) jedná o Grayův proliferační model, který za hlavní motiv k zisku JZHN považuje motiv disponování jadernými zbraněmi za účelem dosažení zisku na úkor jiného externího aktéra (Suchý et Vilímek 2009: 39).31 To by zčásti zapadalo do logiky paired minority conflict. V situaci, kdy oba státy vyrobily zmíněné množství jaderných zbraní, je ovšem na místě transformovat úsilí o získání převahy do zvýšení potenciálu pro odvetný úder spíše modernizací a vylepšováním technologie i strategie (zlepšení mobility, přesnosti a odolnosti JZHN), než prostým navyšováním počtu zbraní bez znatelného technologického progresu. V každém případě však platí, že prosadí-li se ve vnímání JZHN mezinárodními aktéry jiný model než bezpečnostní, nelze očekávat rychlý postup v neproliferačních jednáních ani snížení napětí mezi Indií a Pákistánem.

K umravnění jaderně-zbrojní dynamiky a redukci bilaterálních i systémových tenzí je zapotřebí zajistit minimálně tyto skutečnosti: 1) Správa pákistánského atomu by měla být svěřena transparentní nevojenské kontrole. K tomu je třeba stabilizovat postavení civilní vlády v pákistánském politickém systému a jeho politické kultuře. 2) Jakékoliv linie propojující pákistánské tajné služby či vojenské síly s teroristickými organizacemi musejí být definitivně odseknuty. Teroristické organizace jako LeT by se bez podpory z vysokých oficiálních míst dost možná rozpadly i samovolně, protože (na rozdíl od Hamásu) postrádají rozvinutou občanskou složku, jež by jim zajišťovala podporu mezi běžnými Pákistánci. Stále platí, že dokud nebude eliminován teroristický potenciál pákistánských organizací, představují velké ohrožení nejen regionální, ale i globální bezpečnosti.32 3) Kombinovaný dialog musí pokračovat jako široká platforma odhalující prostory možné spolupráce nejen v bezpečnostně-strategických otázkách a nastolující mechanismy posilování důvěry mezi oběma zeměmi. 4) Mezinárodní společenství musí projevit intenzivní zájem o bezpečnostní vývoj oblasti a aktivně vstoupit do indicko-pákistánských bilaterálních záležitostí, neboť, jak by mělo být zřejmé z textu, jejich význam dalece přesahuje hranice regionu.33 Mělo by vyvinout snahy o zahrnutí obou aktérů do sítě smluvních vztahů, které by svou multilaterální povahou zvyšovaly kredibilitu závazků a záruk z nich vyplývajících. Případné sankční mechanismy by státy odradily od snahy usilovat o relativní zisky plynoucí například z nedůsledné smluvní implementace.

ZÁVĚR

Z dílčích závěrů by mělo být patrné, že významnou roli v jižní Asii sehrají dvě světové velmoci – Spojené státy americké a Čínská lidová republika. Spojené státy budují partnerství s Indií a zároveň si zavázaly Pákistán jako spojence pro boj proti terorismu. USA by se měly vyvarovat jakýchkoliv náznaků renesance studenoválečné triangulární diplomacie, ale mnohem spíše by měly nastolovat témata multilaterálních diskusí a aktivně vyhledávat oblasti, v nichž se propojují zájmy všech tří zemí (př. boj s terorismem, zajištění energetické bezpečnosti na tržní bázi, infrastrukturní a vědecké investiční projekty). Regionální (a v budoucnu snad i globální) soupeření Indie a ČLR je realita, jíž není možné zabránit. Oba státy by však měly vyvinout úsilí, aby se takový boj odehrával na liberálně-tržní bázi, v níž každý aktér může být současně vítězem, a nikoliv na realisticko-strategickém základě, dle jehož postulátů je upevnění pozice jedné země možné pouze skrze oslabení postavení země jiné. V této souvislosti je rovněž podstatné, jak se vyvine čínsko-pákistánská kooperace, jíž ČLR využívá k omezování indického vlivu v regionu (Korb et Rothman 2012: 35). Bylo by žádoucí, aby i zde převládla logika absolutních zisků nad relativními.

Pro globální bezpečnostní prostředí má region jižní Asie nezpochybnitelný význam, a proto je nutné, aby tu státy zapojené do režimu NPT prokázaly jednotné diplomatické úsilí a zamezily destabilizaci oblasti. Indicko-pákistánské jaderné soupeření dává teoretikům mezinárodních vztahů mimořádnou příležitost zkoumat platnost konkrétních teoretických konceptů, jejichž pestré spektrum práce představila. Autorovou dílčí ambicí bylo, aby tato studie zavdala podnět ke zvýšení zájmu o danou problematiku v tuzemské vědecké obci, protože český vědecký diskurs indicko-pákistánskému jadernému soupeření dosud nevěnuje odpovídající pozornost.

Práce se pokusila o multispektrální analýzu nukleárního soupeření v oblasti indického subkontinentu, což reflektovala zejména závěrečná kapitola, která měla demonstrovat různost teoretických uchopení problému a z toho vyplývajících odhadů budoucího vývoje. Relativně stručné doporučení je pak syntézou jednotlivých chápání a autorova postoje. Jsme přesvědčeni, že praktická politika by rovněž měla akceptovat rozdílná východiska a postoje partnerů a strategické vztahy opírat o intenzivní dialog, který bude formulovat oboustranně přijatelné kompromisy.

Seznam použitých zdrojů a literatury

Seznam zkratek

BJP – Bharatiya Janata Party – Indická lidová strana

ICBM – intercontinental ballistic missile – mezikontinentální balistická střela (dle americké klasifikace nad 5500 km)

IRBM – intermediate-range ballistic missile – balistická střela delšího středního doletu (dle americké klasifikace 3000 – 5500 km)

JZHN – jaderné zbraně hromadného ničení

LeT – Lashkar e Taiba – pákistánská teroristická organizace

MIRV – multiple independently targetable reentry vehicle – jaderná zbraň nesoucí více hlavic, které jsou orientovány na různé cíle

MRBM – medium-range ballistic missile – balistická střela kratšího středního doletu (dle americké klasifikace 1000 – 3000 km)

NFU – no-first-use – princip odmítající iniciační použití jaderných zbraní (pouze v odvetě) NPT – Non-proliferation treaty – Smlouva o nešíření jaderných zbraní

SLBM – submarine launched ballistic missile – z ponorky odpalovaná balistická střela

SRBM – short range ballistic missile – balistická střela krátkého doletu (dle americké klasifikace do 1000 km)


Poznámky

  1. Tento fakt jde sice proti mezinárodnímu neproliferačnímu trendu, ovšem ani jedna z dotčených zemí není signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (Non-Proliferation Treaty, NPT) z roku 1968.
  2. Jako důvody selhání jaderné deterrence Sanjeev (2010) nabízí geografickou blízkost a společnou historii obou zemí, z níž si obě strany odnesly dosud neuzavřené rány. Pro detailní rozbor příčin selhávání jihoasijské deterrence Zafar Nawaz Jaspal (2010).
  3. Toho času již byla Smlouva o nešíření jaderných zbraní (Non-Proliferation Treaty, NPT) prodloužena na neurčito a reálně tedy byla vyloučena možnost, že se Indie stane oficiálním členem jaderného klubu. Indii se však jednalo spíše o Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (Comprehensive Test-Ban Treaty, CTBT), jež dodnes nenabyla účinnosti, a o Režim kontroly raketových technologií (Missile Technology Control Regime, MTCR), které vnímala jako nepřípustný zásah do indického práva na zajištění adekvátní národní bezpečnosti (BJP Manifesto 1998). Je také možné, že si Indie od tohoto kroku slibovala zvýšení kredibility své žádosti o místo stálého člena Rady bezpečnosti OSN, neboť stálí členové jsou zároveň státy oficiálně vybavenými jadernými zbraněmi.
  4. Pět jich bylo v reakci na indické testy z května ´98 a jediný test, který byl proveden na 30. května, měl být odvetou za indický jaderný test z roku 1974. Tehdejší tzv. mírový indický test byl ovšem mnohem spíše ventilem vnitropolitického napětí než demonstrací indických vojenských kapacit a Indie svůj vojenský jaderný program záhy zmrazila (Rojčík et Vilímek 2006).
  5. Pozdější pákistánský premiér a prezident Zulfíkar Alí Bhutto ostatně již v roce 1970 prohlásil: „Vyvine-li Indie jadernou bombu, pak ji také vyvineme. I za cenu, že bychom museli jíst trávu, listy nebo hladovět, neboť neexistuje žádná srovnatelná konvenční alternativa k jaderné zbrani (Sanjeev 2010: 41).“
  6. Pákistán zároveň předpokládal, že nuklearizace vznětlivého bezpečnostního prostředí přivede více mezinárodní pozornosti k otázce Kašmíru a že tento problém bude vyřešen v jeho prospěch diplomatickou cestou (Rajagopalan 2003; Ahmed 1999; Šaríf 1998 in rediff.com).
  7. Pákistán tak např. plánoval provést jaderný test již v reakci na případný indický test z roku 1995 (k tomu Rajagopalan 2003). Pákistánskou neústupnost v otázce zajištění strategické parity demonstruje i komentář pákistánského prezidenta Šarífa krátce po provedení odvetných testů (Šaríf 1998 in rediff.com).
  8. Stanovisko tehdejší největší opoziční strany, Indického národního kongresu (Sanjeev 2010: 44).
  9. Latinský termín vyjadřující obnovení předválečného (myšleno zejména teritoriálního) stavu (pozn. autor).
  10. Abychom předešli možným nedorozuměním, je nutné dodat, že Pákistán od roku 1998 na indickém území oficiálně žádnou agresi nerozpoutal. Jedná se vždy o kroky určitých separatistických či teroristických skupin typu Lashkar-e-Taiba, jejichž napojení na oficiální pákistánské zdroje je však velmi dobře podložené (k tomu blíže např. Das 2010; Sanjeev 2010; Riedel 2008; Roy-Chaudhury 2004). Takové praxi nezabránily ani různé formální závazky pákistánských představitelů, mezi nimiž se vyjímá Mušarafův slib z roku 2004, že nepovolí, aby žádné území pod pákistánskou kontrolou sloužilo k podpoře terorismu (MEA 2006: 16).
  11. Pro podrobnější diskusi Kapur (2005).
  12. Kombinovaný dialog (který je chápán jako nezvratný a nepřerušitelný) spolu se snahou o větší západní (před. americký) tlak na Pákistán kvůli tamním teroristickým organizacím je páteří indické bezpečnostní politiky vůči Pákistánu (thehindubusi­nessline.com 2013).
  13. Pro úplné znění doktríny viz. NSAB 1999.
  14. Dekapitací se zde myslí situace, kdy by standardní komunikační a logistické kanály vedoucí mezi rozkazem k použití JZHN a jejím skutečným použitím byly zpřetrhány a velícím osobám by tak v praxi byl odepřen přístup k jaderným zbraním (pozn. autor).
  15. Při současném zajišťování efektivní kontroly a nakládání s JZHN čelí státy situaci nazvané always/never dilemma (Pant 2006: 257). Stát totiž potřebuje zajistit, aby dostupný jaderný arzenál byl akceschopný v co nejkratším možném čase a je tedy žádoucí, aby personální řetězec od osoby, jež nařídila použití JZHN, k osobě jež je skutečně použije, byl co nejpřímější. Zároveň je však nutné ustavit dostatečné kontrolní mechanismy, které zaručí, že nedojde k žádným nedorozuměním (př. za situace mentální indisposice konkrétního aktéra), tedy jakýsi systém brzd a rovnováh.
  16. Ačkoliv detaily této strategie nejsou veřejně známy a indičtí představitelé se její existenci dokonce snaží dementovat, je jasné, že se v mnoha ohledech jedná o zlom v indickém strategickém myšlení, jehož realizace však naráží na řadu překážek. V první řadě totiž předpokládá, že indický útok bude natolik rychlý a přesvědčivý, že pákistánská strana ani nestihne vydat rozkaz k použití JZHN. To ovšem vyžaduje materiální i lidské kapacity na velmi vysoké úrovni a není jasné, zda jimi Indie v nejbližší době může disponovat. Někteří komentátoři upozorňují, že cenné zdroje, jež armáda vyčleňuje na Cold Start, by měly být namířeny spíše do oblastí, kde dochází k indicko-čínskému střetávání, v první řadě do námořních kapacit (Know your own strength 2013). Na druhou stranu strategie adresuje jednu ze slabin indických vojenských sil, a sice jejich nasazeníschopnost (deployability).
  17. V případě indického konvenčního útoku mělo být prvním krokem jaderné dimenze pákistánské reakce slovní varování před použitím JZHN. V druhém kroku by Pákistán podnikl manifestační jadernou explozi na vlastním území. Pokud by Indie ani tak nezastavila svoji ofenzivu, použil by Islámábád jaderné zbraně proti indickým vojskům na svém území a v posledním kroku by již následoval samotný jaderný útok na Indii, jak je popsáno v textu (Narang 2009).
  18. Nikdy též nebylo specifikováno, jaké množství Islámabád považuje za dostatečné pro naplnění minimálního odstrašování (Kristensen et Norris 2011: 92).
  19. Pro širší spektrum vyjádření pákistánských činovníků Rajagopalan (2003).
  20. Jako štěpný materiál Indie používá plutonium, který vyrábí ve svém výzkumném centru Bhabha, zatímco Pákistán pracuje jak s vysoce obohaceným uranem (produkován v Národním výzkumnén institutu v Kahutě), tak s plutoniem, jež vyrábí reaktorový komplex v Khushabu (The Nuclear Threat Initiative 2013).
  21. V již zmíněném žebříčku Fund for Peace drží Pákistán 13. příčku s enormně znepokojujícími hodnotami ukazatelů potenciálu revizionistických skupin a slabosti bezpečnostního aparátu (The Fund for Peace 2013).
  22. Pro informace o aktuálním dění a blížících se předčasných volbách ihned.cz (2013).
  23. V parlamentních volbách v květnu 2013 Zardárího lidovci utrpěli fatální porážku a premiérem se po 14 letech znovu stal N. Šaríf, předseda vítězné Pákistánské muslimské ligy. Prezident se v reakci nechal slyšet, že nebude usilovat o znovuzvolení ve volbách, které se budou konat na podzim 2013. S ohledem na skutečnost, že pákistánský prezident je volen nepřímo na společném zasedání obou komor parlamentu a provinčních zastupitelských sborů, je pravděpodobné, že prezidentem se stane kandidát Šarífovy muslimské ligy. Šaríf kromě postu premiéra v nové vládě obsadil i místo ministra obrany, což mu za předpokladu, že prezidentem bude jeho nominant, přikládá obrovský vliv na pákistánské bezpečnostní složky a vojenský materiál.
  24. Raketa K-15 schopná nést až tunovou hlavici v lednu 2013 úspěšně zakončila vývojové zkoušky. Indie zároveň vyvíjí raketu středního doletu K-4, s jejímž umístěním na Arihant se také počítá.
  25. Vzhledem k tomu, že Pákistán již na počátku roku 2011 v počtu jaderných zbraní přinejmenším srovnal krok s Indií, zaslouží pozornost otázka, proč Islámábád nadále zvyšuje produkci štěpného materiálu a pokračuje ve vývoji vhodných nosičů pro své hlavice, když strategické parity již podle všeho dosáhl (Thakur 2011).
  26. Zatímco Shaheen-I je raketa přímo derivovaná z čínské M-9 (metodou zpětného inženýringu), pak Shaheen-II by měl být obdobou severokorejské rakety No Dong (Kristensen et Norris 2011: 96).
  27. Bilaterální adopce no-first-use v případě dvou sousedních států má historický precedens v sino-sovětské dohodě z roku 1994 (Weitz 2003: 41).
  28. Izrael již v minulosti prokázal ochotu za každou cenu zabránit Íránu ve výrobě jaderné bomby, když v rámci operace Opera v roce 1981 zničil íránský jaderný reaktor Osirak.
  29. Zatímco íránsko-pákistánsko-indický plynovod zřejmě nebude v původním rozsahu realizován, neboť Indie od projektu v roce 2009 ustoupila (zejména pod vlivem mezinárodních sankcí na Írán uvalených a roku 2008 uzavřeného indicko-amerického civilně-jaderného partnerství) /Reuters 2010/, pak budoucnost transafghánského plynovodu se jeví pozitivněji. Plynovod bude dopravovat turkmenský zemní plyn přes Afghánistán do Pákistánu a Indie a měl by být uveden do provozu v roce 2014 (The Express Tribune 2012).
  30. K tomu blíže Riedel (2008).
  31. V našem případě máme na mysli zejména psychologické efekty, plynoucí kupříkladu z dynamicky se vyvíjejícího pákistánského jaderného programu, který hrozí přerůst v pákistánskou kvantitativní superioritu.
  32. Podle zpráv amerických tajných služeb se z potenciálních 320 cílů organizace Lashkar-e-Taiba pouze 20 nachází v Indii (Thakur 2011: 205).
  33. Pákistán ostatně dlouhodobě usiluje o mezinárodní účast při řešení problému Kašmíru a Jammu.

Autor je studentem bakalářských studijních programů Mezinárodní vztahy – Hospodářská politika a Politologie – Mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Zaměřuje se především na oblast hospodářské politiky, energetické bezpečnosti a proliferace jaderných zbraní.

blog comments powered by Disqus
Author
Pavel Farkac
Section
Articles
Topics
, , , ,
Published
1st July 2013