Židovská teroristická skupina Irgun

Adam Hlaváč - 21. Květen 2007, rubrika Články

Témata: Blízký východ, Hagana, Irgun, Izrael, Menachem Begin, Palestina, sionismus, terorismus, Velká Británie

Lze říci, že nestabilita Blízkého východu a dlouhotrvající konflikt mezi státem Izrael a Palestinci je již konstantou. Ačkoliv stát Izrael vznikl v roce 1948, spory mezi Palestinci a Židy zde probíhaly již v první polovině 20. století. Nemalou roli hrála v tehdejších střetech rovněž Velká Británie, která měla oblast Palestiny pod mandátní správou udělenou Společností národů. Její ambivalentní politika vůči Židům i Arabům byla jednou z příčin eskalace vzájemných sporů až do ozbrojené podoby, kterou si bohužel uchovala dodnes. Během těchto střetů se od 30. let ani Židé, ani Palestinci nevyhýbali formám boje a zakládání organizací, které by bylo dnes možné považovat za teroristické.

Příčiny vzniku

Příčiny vzniku teroristické organizace Irgun Cvai Le’umi¹ lze vzhledem k židovskému společenství v Palestině rozdělit do dvou kategorií – vnější a vnitřní.

Za první z vnějších příčin je možné považovat intoleranci místního² arabského obyvatelstva k rostoucímu počtu Židů imigrujících do této oblasti. Přistěhovalectví evropských Židů se začalo zintenzivňovat od konce 19. století v souvislosti s prosazením myšlenek sionismu a v meziválečném období bylo významným politickým faktorem. Situaci dále ztížila skutečnost, že většina židovských přistěhovalců pocházela z chudých oblastí východní Evropy, kde byl od konce 19. století násilný antisemitismus běžnou součástí politiky; tito přistěhovalci byli rozhodnými stoupenci sionismu. S rostoucím počtem Židů v Palestině se Arabové začali obávat, že by mohli být přistěhovalci³ početně převýšeni. Nakonec se uchýlili k ozbrojeným akcím a teroru. Reakce židovských osadníků na sebe nenechala dlouho čekat.

Druhou vnější příčinou vzniku Irgunu byla přítomnost Velké Británie a její aktivity v této oblasti. Roku 1920 se Palestina po jednání velmocí v San Remu stala na základě schválení Ligou národů mandátním územím Velké Británie. Smyslem mandátních území byla jejich dočasná správa s cílem pozdějšího osamostatnění. Nicméně Velká Británie, stejně jako Francie svá mandátní území, je spravovala jako svou kolonii. Dalším problémem Velké Británie byla její politika během první světové války, kterou podporovala jak Židy, tak Araby. Británie oběma stranám učinila jisté sliby, aby si zajistila jejich podporu proti Německu, Rakousku a Osmanské říši. Tyto sliby zahrnovaly nabídku pomoci všem arabským národům, pokud se postaví proti Turecku, a zároveň byla roku 1917 vydána Balfourova deklarace, tedy vyjádření podpory vzniku židovské domoviny v Palestině. „Po válce se ukázalo, že Britové nemohou naplnit očekávání jednoho národa, aniž by si přitom neznepřátelili druhý.“ (Encyklopedie 2001: 258) Vzhledem k tomu, že první světová válka a 20. léta jsou obdobím vzniku a posilování arabského nacionalismu, rostoucího počtu židovských přistěhovalců do Palestiny a zároveň netaktickou politikou Velké Británie k těmto dvěma národům, došlo k tomu, že obě skupiny si začaly na oblast Palestiny dělat dominantní nárok. Dvacátá léta se tak stala obdobím prvních vzájemných konfliktů mezi Židy a Araby s dvěma hlavními vlnami násilností – (a) roku 1920 arabská reakce na vznik plánovaného mandátního území a pozdější rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát a (b) další násilnosti roku 1929. Roku 1931, po jedenácti letech vzájemných bojů a pasivní antimilitaristické politice Židovské agentury, oficiálního zástupce židovských zájmů v Palestině, zakládají pravicově smýšlející sionisté hnutí Irgun. Nástup Hitlera k moci ve 30. letech vyvolal další masovou vlnu emigrace Židů do Palestiny⁴, což mělo za následek stupňující se odpor Arabů proti tomuto procesu – žádali po britské mandátní správě zastavení imigrace. Vzhledem k nečinnosti Velké Británie zvolili násilnou cestu prosazení svých požadavků a postupně byly útoky Arabů na britské mandátní úřady stejně časté jako útoky proti židovským osadníkům. (Encyklopedie 2001: 262) Velká Británie v důsledku násilností Arabům ustupuje a 17. května 1939 vydává Bílou listinu. Ta striktně omezuje další židovskou imigraci⁵ a dokonce stanovuje, že bez souhlasného vyjádření palestinských Arabů by nemělo být povoleno žádné další židovské přistěhovalectví. (Massalha 1994: 130) Tímto rozhodnutím a následně důsledným prosazováním této politiky se Velká Británie vedle Arabů stala rovněž cílem teroristických útoků Irgunu.

Za vnitřní příčinu vzniku organizace Irgun je možné považovat politickou a ideologickou orientaci sionistického hnutí. Nejsilnější ideologický proud ve Světové sionistické organizaci, která byla reprezentantem Yishuvu⁶, byl ve 20. a 30. letech levicový socialistický sionismus. Jeho cílem bylo nenásilné osidlování Palestiny a snahy o mírové soužití Arabů a Židů, popřípadě rozdělení Palestiny mezi tyto národy⁷. V důsledku arabských útoků roku 1920 byla Světovou sionistickou organizací založena vojenská organizace Hagana na ochranu Židů před dalšími útoky. Tato organizace byla uznána a legalizována Brity. Nicméně vzhledem k prosazované neagresivní politice byla Haganě nařízena zdrženlivost v protiakcích reagujících na arabské útoky, což vedlo k její faktické neúčinnosti, jejímž následkem byla například vlna násilností roku 1929.

Opozici socialistickému sionismu vytvořil již roku 1925 Vladimír Ze’ev Žabotinskij, který založil Revizionistickou stranu, křídlo sionismu, které odmítalo všechny kompromisy, jež by ohrozily založení izraelského státu na celém území Palestiny. (Encyklopedie 2001: 260) Jejím programem bylo prosazení politického sionismu, tedy vznik státu Izraele za pomoci Velké Británie, a to na území celého mandátu Palestina, tedy po obou březích Jordánu. Na základě myšlenek Revizionistické strany vznikla dokonce v Palestině, Evropě i USA mládežnická organizace Bejtar, v níž se prosadil Žabotinského koncept přesvědčeného židovského mládežníka, který je připraven bojovat a případně i padnout pro věc Izraele (Čejka 2002: 147). V důsledku pasivního postoje Hagany, který prosazovala levicová Židovská agentura, Hagana nedokázala zabránit dalším útokům na židovské obyvatelstvo. To vyvolalo nevoli jak mezi pravicovými Židy, tak některými členy samotné Hagany, a vedlo k tomu, že v dubnu 1931 bývalý velitel jeruzalémské části Hagany, Avraham Tehomi, založil militantní organizaci Irgun, která byla nezávislá na Židovské agentuře a prosazovala myšlenky Revizionistické strany – vznik státu Izrael po obou březích Jordánu. Irgun však prosazoval od Revizionistické strany odlišný způsob dosažení cíle, a to důsledně samostatný boj bez pomoci Velké Británie.

Od vzniku po rozštěpení

Irgun tedy vznikl jako organizace usilující o vznik židovského státu Izrael, kde by měli Židé svou vlastní politickou moc. Tím de facto vytyčil cíle, vůči kterým bojoval – Arabové jako soupeři v boji o moc na území Palestiny a Velká Británie jako dočasná moc, která se snaží utlumit národnostní požadavky.

Roku 1936, v období nové vlny násilí ze strany Arabů, získávají rozhodující postavení v Irgunu členové mládežnického, Žabotinským založeného hnutí Bejtar. Tím se v organizaci posiluje pozice Revizionistické strany a přímo Vladimíra Žabotinského. Tento znatelný příklon ke straně, která není mezi politicky vlivnými orgány Yishuvu výrazněji zastoupena, zapříčinil nesouhlas mezi zakladatelem Irgunu a dalšími členy přestoupivšími z Hagany. Tito členové odmítali postavení Irgunu, které by bylo zcela nezávislé na Židovské agentuře, a proto se roku 1937 vrací zpět do Hagany. Následně se vedoucí pozice v Irgunu ujímá přímo Žabotinskij. Pod jeho vedením dochází k strukturalizaci organizace – prvním velícím důstojníkem byl jmenován Robert Bitker, který rozdělil velení na 4 části, a to Jeruzalém, Tel-Aviv, Hajfu a židovské osady. Dne 14. listopadu 1937 byla velitelem jeruzalémské oblasti Davidem Razielem provedena první odvetná akce Irgunu proti Arabům, která byla schválena jak jeho generálním velením, tak samotným Žabotinskym, a proto ji lze považovat za konec pasivní obrany a přechod k její aktivní formě. Odpovědí na úspěšné útoky bylo ze strany britské policie masové zatýkání členů Revizionistické strany. To vedlo nového velitele Irgunu Rosenbergera k prozatímnímu pozastavení dalších akcí. Tato politika vyvolala nevoli mezi členy Irgunu a důsledkem byla výměna Rosenbergera za Davida Raziela.

Roku 1939 ustupuje Velká Británie násilnému nátlaku Arabů usilujících o eliminaci židovského přistěhovalectví a 17. května vydává Bílou listinu, která výrazně omezuje možnost další židovské emigrace do Palestiny. 19. května je britskou policií zatčen Raziel a do čela nastupuje Hanoch Kalai. Na prvním zasedání velitelství pod Kalaiem bylo dohodnuto, že odplatou za vydání Bílé listiny bude otevření „druhé fronty“ proti Velké Británii, a byly provedeny sabotáže proti elektrickému vedení a telefonním sítím, které měly za následek přerušení spojení britských vojenských i policejních složek. Dne 31. srpna bylo na zasedání Irgunu pozatýkáno britskou tajnou službou CID celé jeho vedení a následující den vypukla druhá světová válka. Na tuto situaci reaguje Raziel, který považuje Německo za vážnějšího nepřítele než Velkou Británii a ačkoliv je ve vězení, udržuje si stále významné slovo ve vedení Irgunu. Vzhledem k tomuto vlivu nabídl na svém setkání s šéfem CID Velké Británii spolupráci Irgunu, za což požadoval propuštění jak sebe, tak ostatních vězněných členů organizace. Ve smyslu Razielova jednání vydává zároveň současný velitel Irgunu Benyamin Zeroni prohlášení, ve kterém pozastavuje útoky na britské cíle v zájmu soustředění sil proti společnému nepříteli. Důsledkem vypuknutí války pro blízkovýchodní konflikt bylo tedy jak pozastavení útoků ze strany Arabů, tak odvetných akcí Židů. Síly obou národů, stejně jako britské, se obrací proti Německu. Irgun se v tomto období orientuje vzhledem k Bílé listině na organizaci ilegální imigrace evropských Židů. V tomto směru je mírně paradoxní, že ačkoliv Irgun vyvíjel úsilí o záchranu Židů před nacismem, po rozpadu Irgunu v roce 1940 nabízel jeho bývalý člen Avraham Stern, zakladatel nové organizace Lechi, spolupráci Adolfu Hitlerovi v boji proti Velké Británii. „Stern se naivně domníval, že nacistická zahraniční politika může být pragmaticky oddělená od nacistické rasové teorie.“ (Čejka 2005: 57)

Na základě Razielova jednání s Brity jsou v červnu 1940 propuštěni pozatýkaní členové vedení Irgunu a hned poté následuje bouřlivé zasedání, na kterém dochází k výrazné konfrontaci postojů Davida Raziela a Avrahama Sterna, vedoucího oddělení informací, který byl mezi propuštěnými členy vedení. Jejich rozpory vyrůstaly z odlišných pohledů na (1) příměří s Velkou Británií a (2) politické zázemí Irgunu.

V otázce kooperace s Velkou Británií zastával Raziel názor, že za současných podmínek je třeba spolupracovat k zneškodnění společného nepřítele v podobě Německa, kdežto Stern hlásal nutnost boje proti Britům nehledě na situaci. Neochotu jakékoliv spolupráce podporoval fakt, že ačkoliv Velká Británie věděla o existenci holocaustu na územích okupovaných Německem, odmítla přehodnotit svůj postoj vůči imigraci Židů do Palestiny a nadále ponechávala v platnosti Bílou listinu.

Z pohledu politického zázemí Irgunu šlo o konflikt, zda by měly existovat vazby na Revizionistickou stranu. Raziel v tomto směru považuje politické směřování Irgunu podle Revizionistické strany za žádoucí vzhledem k legitimitě strany, která se tak stává legálním zdrojem financí, podpory, a tím i nových členů. Stern oponuje a prohlašuje vazbu na legitimní stranu za podrývání ilegální podstaty Irgunu.

Spory byly rozdílné do té míry, že dohoda nad společným postupem byla již nemožná, a tak 17. července 1940 dochází k rozpadu Irgunu na dvě organizace: Razielova Národní vojenská organizace v Eretz Izrael (Irgun Zvai Leumi Be’eretz Yisrael) a Sternova Národní vojenská organizace v Izraeli (Irgun Zvai Leumi Be’Yisrael), která se později přejmenovala na Izraelské bojovníky za svobodu (Lohamei Herut Yisrael, zkráceně Lechi).

Od rozštěpení po zánik

Rozštěpení Irgunu vyvolalo krizi uvnitř organizace, která byla znásobena smrtí jak Vladimíra Žabotinského, tak Davida Raziela. V tomto krizovém období odchází mnoho členů zpět do Hagany, případně do britské tajné služby CID, které tak usnadnili zmapování členů Irgunu a jejich možnou perzekuci, což dále organizaci oslabovalo.

Krize byla překonána na začátku roku 1942, tedy v době, kdy dochází k obratu též na válečných frontách, a znovu se tak jako aktuální objevuje otázka odporu proti Velké Británii vzhledem k neměnnosti jejího postoje k Bílé listině. Ačkoliv jak v Evropě, tak již i v Palestině byly známy praktiky Němců vůči Židům, Velká Británie nepřipouštěla imigraci a vracela do Evropy zadržené lodě ilegálních židovských emigrantů. To mělo za následek posílení názoru o nutnosti obnovení „druhé fronty“, ke kterému dochází s nástupem bývalého vedoucího představitele Bejtaru v Polsku – Menachema Begina do čela Irgunu v prosinci 1943. Begin začátkem roku 1944 vydal 2 rezoluce, v nichž prohlašoval nutnost zahájit boj proti Velké Británii bez odkladů a nutnost oddělení Irgunu od politiky Revizionistické strany. Irgun tak znovu po téměř 5 letech příměří útočí 12. února 1944 na britské cíle, a to na symboly omezující imigraci – imigrační úřady v Jeruzalémě, Tel-Avivu a Hajfě. Jako odveta za útoky byla britskou správou zakázána k 31. březnu 1944 imigrace úplně. Následovala vlna dalších útoků na orgány britské správy jak ze strany Irgunu, tak Lechi. Vrcholem byla vražda britského ministra pro Blízký Východ lorda Moyna 6. listopadu členy skupiny Lechi. Důsledkem bylo pronásledování členů Irgunu i Lechi dokonce jednotkami samotné Hagany. Židovská agentura vydala prohlášení apelující na odstranění teroristických organizací Irgun a Lechi. V tomto směru začala Židovská agentura i Hagana spolupracovat s britskou policií. Ačkoliv období pronásledování znamenalo oslabení Irgunu, nedošlo k jejímu požadovanému zničení a od jara 1945 již opět provádí teroristické akce. Dne 23. června byla provedena první společná akce Irgunu a Lechi od jejich rozštěpení roku 1940, při které byl vyhozen do vzduchu železniční most sousedící s arabskou vesnicí Yibne.

Situace se významně mění po volbách ve Velké Británii v roce 1945. V nich zvítězili labouristé, kteří před volbami proklamovali, že v případě vítězství zruší Bílou listinu. Nicméně po volebním úspěchu prohlašují, že na zahraniční politice Velké Británie se nic nemění. To mělo za následek změnu postojů i v samotné levicové a doposud antimilitaristické Židovské agentuře. Ben-Gurion⁸ dává Haganě svolení k použití násilí proti Velké Británii⁹, v čemž by se mělo spojit úsilí s Irgunem i Lechi. Tímto končí období jejich perzekuce a v září 1945 jsou spojeny všechny tři organizace do Hnutí sjednoceného odporu. Irgun a Lechi měly v tomto hnutí rozhodující postavení při realizaci jednotlivých akcí, ke kterým byl jejich souhlas nutný, kdežto Hagana měla právo veta k výběru akcí. První společnou akcí Hnutí sjednoceného odporu byla tzv. Noc vlaků 1. listopadu 1945, po jejímž úspěšném provedení vydala Židovská agentura prohlášení, ve kterém konstatovala, že se obrátila k násilnému boji proti Velké Británii vzhledem k její politice prosazované vůči Židům. Následovalo několik dalších úspěšných společně provedených akcí, na které zareagovala britská policie 29. června 1946 obsazením budov Yishuvu, Židovské agentury a rozsáhlým zatýkáním¹⁰. Hagana následně naplánovala 3 akce, které měly prokázat, že Hnutí sjednoceného odporu nebylo rozbito. Později byly 2 akce z politického nátlaku Světové sionistické organizace zrušeny, nicméně Irgunu svěřený plán na výbuch hotelu Král David, ve kterém sídlila od roku 1938 britská mandátní správa, zůstal. Akce byla provedena 22. července 1946 a vyžádala si 91 obětí. Hagana se následně od útoku distancovala a Židovská agentura jej přímo odsoudila a Irgun byl prohlášen Ben Gurionem za nepřítele Židů. Dne 5. srpna rozhodla Židovská agentura o ukončení bojů proti Velké Británii, čímž bylo rozpuštěno i Hnutí sjednoceného odporu. Ale Irgun stejně jako v roce 1937 ignoruje politiku Židovské agentury a dále pokračuje v bojích proti britským cílům. Vzhledem k tomuto faktu a zvyšujícímu se počtu britských obětí přistoupila mandátní správa k vytvoření bezpečnostních zón v Jeruzalémě a dalších 2 městech, které měly ochránit britskou populaci v Palestině. Přesto se Irgunu podařilo zaútočit 1. března 1947 na Důstojnický klub uvnitř zóny v Jeruzalému, což mělo za následek vyhlášení stanného práva, kterým britská správa chtěla (1) zastavit útoky, (2) oslabit Yishuv a donutit Židovskou agenturu ke spolupráci v boji proti Irgunu a Lechi. Stanné právo však svým neúspěchem v dosažení obou cílů de facto zvýraznilo teroristický charakter útoků, proti kterému je nástroj užívaný v konvenčních válkách či nepokojích neúčinný. Během stanného práva od 1. do 17. března došlo k 68 útokům.

Morálka Britů rychle klesala tváří v tvář teroristickým útokům, proti kterým se cítili bezmocní. Britská vláda dospěla k rozhodnutí, že další setrvání Britů v Palestině není možné. Následkem bylo svěření otázky Palestiny nově vzniklé OSN v dubnu 1947. Židovští teroristé tak boj na „druhé frontě“ vyhráli. Organizace spojených národů 29. listopadu 1947 přijala návrh na rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát, přičemž Jeruzalém bude pod kontrolou jednotek OSN. Britský mandát skončí v květnu 1948. Od listopadu 1947 do května 1948 probíhala mezi Židy a Araby občanská válka. Obě strany věděly, že Britové v Palestině končí a jejich strategií se stal útočný boj a krutosti, kterými chtěly získat kontrolu nad územím. (Encyklopedie 2001: 268) Patrně nejvýznamnější akcí tohoto období pro pozdější demografické složení Izraele měl společný útok jednotek Irgunu a Lechi na obec Deir Yassin 8. dubna 1948. Tento útok byl mezi arabskou populací prezentován jako „masakr“, což mělo vést k aktivizaci okolních arabských států na pomoc Arabům žijícím v Palestině. Paradoxně však vyvolala tato medializace a šířená panika hromadný exodus¹¹ Arabů z oblastí, které se měly stát součástí budoucího státu Izrael, a tak došlo k výrazné změně poměru obyvatel ve prospěch Židů. Zvítězili tak de facto i proti svému primárnímu nepříteli – Arabům.

Od této chvíle je možné mluvit o ukončení činnosti Irgunu jako teroristické organizace. Opět spolupracuje s Haganou a dochází k její přeměně v guerillu¹², o čemž svědčí například první legální vystoupení Menachema Begina na veřejnosti 24. dubna 1948 při příležitosti zahájení útoku na Jaffu, přebírání kontroly dobytého území po odchodu britských vojsk z Jaffy dne 13. května či změna cílů útoků ze symbolů represe na strategická místa, jakým byl například přístav Jaffa.

Po vyhlášení státu Izrael 14. května 1948 bylo na většině území Izraele dosaženo cíle, o který Irgun usiloval, a proto se po předchozí dohodě začleňuje do vzniklých Izraelských obranných sil. Nicméně cíle nebylo dosaženo v Jeruzalému vzhledem k jeho statusu mezinárodní zóny. Proto zde Irgun a Lechi společně s Haganou pod jejím vedením pokračují v boji. Ačkoliv byla situace zkomplikována vpádem arabských vojsk 15. května 1948, izraelskému vojsku se podařilo v bojích od května do září útoky odvrátit. Spojeným jednotkám se podařilo obsadit západní část Jeruzaléma, čímž selhal plán na mezinárodní správu města a dochází k připojení západního Jeruzalému ke státu Izrael a 20. září 1948 se i tamní složka Irgunu připojuje pod Izraelské obranné síly.

Irgun z pohledu typologie terorismu

Z pohledu typologie lze Irgun zařadit mezi terorismus etno-teritoriální. Z etnického hlediska můžeme za jeho cíle považovat zajištění existence židovského etnika vůči etniku arabskému, které bylo v dané oblasti v období bojů většinové, a zároveň získání dominance uvnitř společnosti (Mareš 2005: 208–209). Toho se snažili dosáhnout jak zastrašováním arabské populace, tak podporou židovské imigrace za účelem zlepšení demografického poměru ve prospěch Židů. Z pohledu boje s britskou správou jako druhým nepřítelem je vztah více paradoxní. Šlo de facto o boj dvou „cizích“ etnik, z nichž obě měla na území Palestiny diskutabilní nárok. Velká Británie měla na území legální státní moc, nicméně pouze z pověření Spojených národů, a to za účelem pozdějšího osamostatnění území. Židé byli etnikum, které se do oblasti dostalo z velké části prostřednictvím imigrace teprve od konce 19. století a nárok na území odvíjelo od své dávné historie a tradic judaismu.

U etnického a teritoriálního terorismu je mnohdy charakteristické propojení teroristické a veřejné kvazilegální stranickopolitické činnosti, což se projevuje častou existencí tzv. politických křídel teroristických organizací (Mareš 2005: 207–208). Za tu lze považovat v případě Irgunu Revizionistickou stranu.

Dalším příznačným rysem etno-teritoriálního terorismu, který Irgun rovněž splňuje, je úspěšnost dosahování vytčeného cíle. K tomu přispívá především konkrétnost a realizovatelnost stanovených úkolů.

Poslední rys, který nasvědčuje tomuto typologickému zařazení Irgunu, je ukončení jeho činnosti po dosažení teritoriálních cílů.

Závěr

Irgun lze definovat jako etno-teritoriální teroristickou organizaci, která sehrála svou roli v období od 30. let 20. století po vznik státu Izrael roku 1948. V tomto rozmezí ovlivňovala svými aktivitami jednání všech podstatných aktérů v Palestině – židovské komunity, britské správy a arabského obyvatelstva.

Výrazným specifikem geneze Irgunu je střídání období spolupráce a konfliktů s prvními dvěma zmíněnými aktéry. V případě židovské komunity se jednalo zejména o ozbrojené organizace Hagana a Lechi, jež byly kvůli své zdrženlivosti, respektive přílišné extremizaci považovány v určitých dobách rovněž za nepřátele.

Z ochoty Irgunu ke spolupráci by mohl vyplynout dojem pragmatičnosti této organizace. Nicméně je třeba vzít v úvahu rovněž vnitřní roztržky, které se na diskuze o kooperaci, jak vyplývá z textu, vázaly. Ty svědčí o tom, že myšlenka spolupráce nebyla vlastní ideologickému zázemí Irgunu, ale pouze části jeho představitelů, a byla tak nucena si svou realizaci prosadit.

Příčinu kooperace s Velkou Británií lze nalézt ve snaze posílit a koncentrovat síly proti aktuálními nepříteli, kterým se po vypuknutí druhé světové války stalo Německo. V případě Hagany a Lechi vycházela spolupráce z úsilí o dosažení de facto společného cíle, a to vznik státu Izrael.

Literatura a internetové zdroje

Čejka, M.: Judaismus, politika a stát Izrael, Brno, Masarykova univerzita 2002
Čejka M.: Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno, Centrum strategických studií 2005
Massalha, O.: Towards the long-promised peace, London, Saqi Books 1994
Encyklopedie světový terorismus, kolektiv autorů, Praha, Svojtka&Co. 2001
Mareš, M.: Terorismus v ČR, Brno, Centrum strategických studií 2005
Deir Yassin Remembered
Irgun site
Jewish Virtual Library: David Ben-Gurion
Jewish Virtual Library: British Restrictions on Jewish Immigration

Autor je studentem práva, mezinárodních vztahů a evropských studií na
Masarykově univerzitě.

Poznámky pod čarou

Celým názvem Irgun Cvai Le’umi (Národní vojenská organizace), hebrejský název Etzel.
Ve smyslu obývajícího oblast britského mandátu Palestina, tj. území dnešního státu Izrael, pásmo Gazy, západní břeh Jordánu, část Golanských výšin a Jordánsko.
Ke konci 1. světové války žilo na území Palestiny 700 tisíc obyvatel, z toho 80 % muslimové, 10 % Židé a 10 % křesťané. V letech 1914–1939 se do Palestiny přistěhovalo dalších 290 tisíc Židů a poměr se tak významně změnil (Encyklopedie 2001: 260).
V letech 1933–1936 imigrovalo do Palestiny 178 tisíc Židů. (zdroj)
Stanoveny kvóty pro další imigraci Židů na 1500 Židů za měsíc, do čehož byli započítáváni i ilegální imigranti, kteří byli po zatčení deportováni do integračních táborů. K 31. březnu 1944 byla legální imigrace zastavena úplně.
Výraz označující židovské společenství v Palestině.
Například setkání Chaima Weizmanna a emíra Fajsala r. 1919 a dohoda o vzájemném uznání cílů Arabů a Židů.
Předseda Židovské agentury od roku 1935. (viz)
Nesmíme se omezovat jen na imigraci a osadnictví. Je nutné přijmout taktiku sabotáže a odvety. (zdroj).
Zatčeno přibližně 2700 Židů (zdroj).
Prchá přibližně 700 tisíc Arabů. (zdroj).
Blíže Mareš, M.: Terorismus v ČR, s. 32.

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně