Kam zařadit Unii pro lidové hnutí (UMP)?

Jiří Baroš - 26. Duben 2006, rubrika Články

Témata: Evropa/Rusko, politická teorie, vnitřní politika

Podle sociologických výzkumů Francouzi radši vyjadřují svou pozici na pravolevé ose než identifikací s nějakou konkrétní politickou stranou (Mayer a Perrineau in Knapp 2004: 13). Také politické instituce Páté republiky podporují toto bipolární politické dělení. Přestože se stále více rozšiřují názory, že rozlišování na pravici a levici, které od Velké francouzské revoluce zhruba dvě století dělilo politickou scénu na dvě proti sobě stojící strany, nemá už smysl dále používat¹, ukazuje se, že toto štěpení představuje neustále se opakující matrici pro manicheistický styl politiky, ke kterému Francii byla pravidelně nakloněna.

I když to ale vypadá, že levice a pravice jsou nevyhnutelné pojmy pro konceptualizaci stranicko-politického života ve Francii, jejich používání před nás klade mnohé problémy: (1) specifický obsah rozdělení na levici a pravici se změnil v čase (zatímco např. za Třetí republiky hrály prim otázky po povaze režimu a postavení katolické církve, dnes je levice a pravice rozštěpena především nad rolí státu v ekonomice a sociálními otázkami týkající se práva a pořádku, či imigrace. Přesto je ale asi pravdou, že se oproti ostatním evropským zemím příznivci levice a pravice ve Francii tradičně více identifikují spíše podle názorů na společensko-kulturní než společensko-ekonomické otázky), (2) některá témata „změnila strany“ (nacionalismus se „přestěhoval“ od levice k pravici na konci 19. století), (3) další témata se vzpouzejí kategorizaci na pravolevém kontinuu (jako např. zahraniční politika, která za de Gaulla byla často schvalována komunisty a vyprovokovávala nepřátelství pravostředových křesťanských demokratů, či otázka evropské integrace, jež ostře rozděluje jednotlivé skupiny v samotném srdci pravice a levice) a (4) neexistence striktního požadavku pro stranu i pro jednotlivce držet se konzistentně „pravicových“ a „levicových“ postojů na rozdílné otázky² (Knapp 2004: 13n).

Naše analýza ale bude mnohem skromnější: nepůjde jí o vyčerpávající analýzu ideologické polarizace ve francouzském politickém systému, ani o jeho historický popis: úkol, který si klade před sebe tato práce, je snaha o zařazení francouzské Unie pro lidové hnutí (UMP) z hlediska stranicko-politických rodin. Nebudeme se proto zabývat historickým vývojem stranicko-politického systému a jeho pravicové komponenty³ od jeho velké transformace v 60. letech, kdy došlo k nové konfiguraci stran v radikálně změněném institucionálním schématu V. republiky.

Přesto je ale naší povinností minimálně na úvod předestřít, že francouzský politický systém charakterizuje dlouhodobě fragilita, nestabilita a slabost zájmových skupin a stran (Meny 1996: 109). Pro Francii je specifická také častá praxe sociálního protestu kvůli absenci vhodných komunikačních kanálů mezi elitami a masami, neboť slabá organizovanost společenských skupin a malá zakořeněnost stran v sociálním životě Francouzů brání agregaci a artikulaci zájmů, na které politické a společenské elity, absolventi prestižních Écoles (elitních vysokých škol, pozn.red.), nejsou ochotny ani schopny odpovídat. Co se týče stranicko-politického uspořádání, tak se ve Francii nevykrystalizoval žádný model, který by sloužil jako vzor k následování pro ostatní země, ale v podmínkách malé institucionální kontinuity (časté revoluční změny) jsou politické strany identifikovány spíše osobami, které stojí v jejich čele. Nejvýznamnější politické strany jsou proto organizovány kolem významných osobností, které se snaží získat prezidentský úřad, a proto se často uvnitř nich vytvářejí vnitrostranické vzájemně si konkurující frakce.

Nejrespektovanější ideově-programatickou typologii, ze které budeme i my vycházet při naší tematizaci UMP, představuje rozdělení stran do ideologických rodin, které provedl německý politolog Klaus von Beyme. Beyme postupoval záměrně při konstruování své typologie historicky a jeho třídění tak může sloužit současně jako vývojová typologie. Byl si totiž vědom toho, že procesy částečného odideologizování a instrumentalizace programů by jinak neumožnily provést adekvátní rozdělení stran, aniž by formující normativně ideologické komponenty byly zohledněny ve svém vývoji. Beyme pak při své diferenciaci politických stran dospěl k 9 ideologickým (resp. duchovním) rodinám (familles spirituelles) (srov. Fiala, Strmiska 1998: 89n., Fiala, Mareš 1998: 9, Siaroff 2000: 12n): (1) liberální a radikální strany, (2) konzervativní strany, (3) socialistické a sociálně-demokratické strany, (4) křesťansko-demokratické strany, (5) komunistické strany, (6) rolnické strany, (7) regionální a etnické strany, (8) krajně (extrémně) pravicové strany a (9) ekologické strany.

Je nutné ale podotknout, že použití Beymeho typologie na Francii je komplikováno několika faktory (Knapp 2004: 15): (a) Beymeho nutný předpoklad určitého stupně stability implikované v identifikaci distinktivních familles spirituelles absentuje u (mnoha) francouzských stran, které mají tendenci se štěpit, slučovat a měnit jméno, což je velice těžko vysvětlitelné skrze ideologický esencialismus Beymeho koncepce. I když ale připustíme určitou kontinuitu hlavních formací na levici a pravici (socialisté a gaullisté) v rámci V. republiky, tak se ukazuje (b) podstatná míra nekorespondence hlavní formace francouzské pravice – gaullistů – s Beymeho typologií⁴. Této prekérní pozice gaullistů si ale byl sám Beyme vědom, a proto považoval gaullismus jako určitou výjimku v rámci konservativní rodiny lišící se od ostatních konzervativních proudů především v názorech na roli státu v tržní ekonomice.

Protože je úkolem této práce zařadit UMP z hlediska stranicko-politických rodin, mohlo by se zdát, že by stačilo přiložit určitou strukturně-logickou šablonu, vzešlou z extrakce čistých typů stranicko-politických rodin. Východisko bychom pro tuto matrici nalezli v diferenciaci hlavních typů ideologií, které bychom mohli analyzovat podle základních kritérií jako např. názory na lidskou přirozenost (dobrá/špatná), na povahu sociálních pout (univerzalizmus/partikularismus), na účelnost a smysluplnost dějin (filosofie dějin), či skrze preferenci mezi soupeřícími základními hodnotami (svoboda, rovnost, společenský řád). Takováto analýza by ale příliš počítala s jasně a pregnantně vyprofilovaným filosofickým východiskem programatiky konkrétní politické strany a neviděla by pragmatičnost, s jakou jsou politické strany ochotny slevit ze svých požadavků a rezignovat na své principiální pozice v rámci boje o moc a díky potřebě reagovat na konkrétní naléhavé společenské problémy dané doby.

Důležitou se proto jeví zahrnutí dimenze historické (diachronní) tematizující identitu strany sice v přetrvávající vazbě na své ideologické základy ovšem s důležitým vědomím, že se tyto základy mohou postupně měnit v závislosti na změnách společenského uspořádání, kdy strany pociťují zcela pragmaticky nutnost odpovídat na výzvy dané doby. Pro analýzu UMP, jež představuje nově utvořené spojení bývalých samostatných pravicových formací (gaullisté, křesťanští demokraté, liberálové a radikálové⁵), se pak jeví jako podstatné zkoumání jejího ideologického dědictví. Protože je při bližší kompozici strany vidět dominance osob vzešlých z (neo)gaullistického RPR a navíc existuje přímá kontinuita mezi těmito politickými formacemi a protože zařazení RPR podle Beymeho typologie stranických rodin představovalo vždy největší oříšek, bude nutné pojednat o specifičnosti gaullismu jakožto distinktivního proudu v rámci konzervativní familles spirituelles. Navíc je třeba se vyhnout příliš esencialistické analýze gaullismu, a proto je potřeba reflektovat jeho vnitřní vývoj.

O konservatismu, gaullismu a jeho vnitřním vývoji

Konzervativní politické síly tradičně charakterizuje připoutání se k nějaké tradici, kterou je kvůli její hodnotě pro společnost třeba zachovávat, rezistence vůči revolučním změnám při vědomí toho, že na některé společenské změny je potřeba se rozumně a flexibilně adaptovat, obrana etablovaných zájmů, důraz na veřejný pořádek a hodnotu politické komunity. Zatímco historicky byly konzervativní strany původně dost elitářské, paternalistické a podezřívavé k nespoutanému kapitalismu, dnes sdílí liberální pohled na volný trh. Oproti liberálům bývají umírněně „pro-náboženské“ a podporují rodinné hodnoty. Obvykle jsou ale více nacionalistické než liberální, a to obvykle tam, kde spolu koexistují liberální a konzervativní strany (což platí pro Francii) (srov. Siaroff 2000: 12).

Podobně jako konzervativci se gaullisté⁶ vyznačovali náklonností pro řád, respektem k soukromému vlastnictví a vědomím důležitosti umírněné a kontrolované změny. Ale oproti dominantním tendencím v konzervativních stranách, které se postupně staly nositeli prosazování svobodné tržní ekonomiky s averzí vůči plánování a státu blahobytu, gaullisté představovali určitou výjimku, protože zdůrazňovali selektivní státní intervencionismus. Společně s křesťanskými demokraty gaullisté sdíleli akceptaci státu jako promotora sociální spravedlnosti, což se ale pojilo s nedůvěrou k excesům dirigismu. Oproti křesťanským demokratům je ale necharakterizovalo přímé spojení náboženských a politických hodnot, náklonnost k umírněnosti a kompromisům a entusiasmus pro supranacionální Evropu. Vůči liberalismu byl pak gaullismus ještě vzdálenější: ani volný trh, ani uchování a rozšíření politických a občanských práv nepatřilo nikdy k jeho hlavním zájmům (Knapp 2004: 238).

Ideologický základ RPR (a ji předcházejících formací) tvořily ideje francouzského prezidenta generála Charlese de Gaulla, který ale nikdy nechtěl, aby z jeho postojů byla vytvořena nějaká ideologie a který sám měl dost velké pochybnosti o politických stranách (Perottino 1999: 29). Ideový základ RPR tvořila tzv. „jistá idea Francie“ (une certaine idée de la France), jež se projevovala ve snaze sjednotit Francii se všemi jejími sociálními složkami. Gaullistické formace se proto původně snažily překročit dělítka mezi pravicí a levicí a řadily se samy k politickému středu. Jejich snahu reprezentovat celý národ podbarvoval silný populistický akcent. Originalitu gaullismu vytvořilo spojení mezi de Gaullovým nacionalismem a zkušeností porážky a okupace z let 1940 až 1945 (projevující se v mýtu Francie sjednocené proti okupaci). V dramatickém období 50. let (vnitřní politické krize dané nestabilitou vlád, vnější krize díky procesu dekolonizace a válce v Alžírsku) se pak ukázaly být pro rozsáhlé segmenty francouzské populace přitažlivé de Gaullovy ideje (zdůrazňující primát národní jednoty, odmítnutí marxismu a třídního boje, nutnost obrany nového režimu V. republiky se silnou exekutivou, vytvoření moderní průmyslové ekonomie, národní nezávislost v zahraničních a evropských otázkách) pretendující generovat určité konkrétní politické výstupy (mírová konsolidace po alžírské válce, politická stabilita, ekonomický růst, silnější hlas Francie v mezinárodních institucích) (Knapp 2004: 234).

Gaullismus se svým zdůrazňováním národní jednoty byl zvláštním spojením nekompromisnosti (dogmatická obsese solidností francouzského státu, prestiží vůdce a francouzským postavením ve světě) a pragmatismu (vysoce flexibilní přístup k celé řadě konkrétních otázek: nezávislost Alžírska, podpora zemědělství a postavení Francie skrze Evropskou unii, pokusy o uvolňování napětí vůči komunistickým mocnostem). Jak již bylo výše zmíněno, také v oblasti ekonomiky gaullismus charakterizovalo přijetí extenzivní státní regulace francouzské ekonomiky a vlastnictví státu, prahnoucí někdy až po vytvoření specifické třetí cesty mezi kapitalismem a komunismem skrze participaci dělníků v továrnách. Na druhou stranu se tyto neliberální postoje pojily s akceptací teze, že soukromé vlastnictví je nejvhodnějším způsobem modernizace Francie, a s ortodoxním přístupem k veřejným financím (Knapp 2004: 237).

V rámci francouzské pravice pak můžeme zařazení Gaullismus do její bonapartistická tradice (René Rémond), jíž jde především o silnou státní autoritu v vnitřní politice a prosazování této autority i v zahraničí a o vůdcovství ustavené a upevňované přímou vazbou na občany skrze referenda, plebiscity a přímé volby. Státní vedení domácí ekonomiky se v této tradici pojí s relativně silným otevřením se zahraničním trhům a důležitou pozici zaujímají též sociální otázky, na nichž se většinou profiluje levice.

Protože byl gaullismus vysoce personalistické, na silné vůdce orientované hnutí, povaha tohoto hnutí po de Gaullově smrti byla silně ovlivněna politikou jeho hlavních představitelů: Georges Pompidou, bývalý bankéř, než se stal premiérem za de Gaulla, provedl jasný konzervativní obrat. Přestože de Gaullovy myšlenky o participaci dělníků na řízení firmy i socialistické myšlenky svého levicovějšího premiéra Chaban-Delmase o „Nové společnosti“ demokratizující autoritativní struktury francouzského státu považoval za nebezpečné a nerealistické, nebyl žádným obhájcem volného, ničím nespoutaného trhu, ale dokonce odkazoval ke Švédsku jako k žádoucímu modelu. Pompidou viděl sice nejjistější záruku stability společnosti v ekonomickém růstu, vedeném soukromým sektorem, ten by měl mít ale za následek stálý nárůst mezd a sociálních výhod (Knapp 2004: 239). Také vůči jakýmkoliv normám Evropské unie byl Pompidou velice podezřívavý, protože by mohly ohrozit francouzskou suverenitu. Protože se následovník Charlese de Gaulla, Georges Pompidou, situoval ideologicky mezi gaullismem a klasickou pravicí, mluví se často od této doby o neogaullismu⁷.

Za poslední čtvrtstoletí, kdy byl Jacques Chirac hlavní postavou gaullismu, se tento ideologický proud stal čistým politickým pragmatismem až oportunismem charakterizovaným změnou hlavních názorů na klíčové společenské otázky. Tak např. v pohledu na evropskou otázku vystřídal nejrůznější pozice od podpory proevropské politiky prezidenta Valéry Giscard d’Estaing přes hyper-gaullistický euroskepticismus konce 70. let a zdrženlivější postoj k Evropě ve srovnání s Balladurem v prezidentských volbách 1995 po podporu Maastrichtské smlouvy a návrhu evropské ústavy. Nekonzistentnost byla vůbec obecným znakem Chiracovy pozice (Knapp 2004: 240nn.), který se během své dlouhé politické kariéry snažil podpořit své mocenské nároky koalováním s různými proudy v rámci RPR (spolupracoval s levicovým i pravicovým křídlem, s militantními antikomunisty i technokraty). Gaullistické postoje v rámci RPR začaly postupně stále více erodovat a tradiční gaullisté začali v průběhu 90. let opouštět RPR⁸. RPR se pak v 90. letech snažila přitahovat voliče jak gaullistického, tak liberálního zaměření (proto se mluví o neoliberálním obratu), a proto v něm došlo k profilaci liberálního proudu (Chiracův protikandidát na prezidenta Édouard Balladur). RPR charakterizovalo v této době soupeření a koalování mnoha proudů soustředěných kolem výrazných osobností lišících se v základních otázkách jako pohled na státní regulaci ekonomiky (osa volný trh versus státní intervencionismus) a evropskou integraci (Maastrichtská či Amsterodamská smlouva)⁹. Obecně se 90. léta vyznačovala ještě větším posunem doprava od politického středu.

Stranický život za V. republiky ovlivnilo klání o prezidentský úřad, a proto byla vytvořena UMP, která měla sloužit jako velká dobře organizovaná souborná pravicová formace sjednocující gaullisty, křesťanské demokraty, liberály a radikály (a dokonce některé socialisty katolické provenience a nezávislé) na podporu prezidenta. Volební spojenectví a koalice UDF¹⁰ a RPR se v historii V. republiky uskutečnilo několikrát, a proto když v létě člen UDF Dominique Baudis navrhl, aby byla založena výrazně pravicová politická strana, se této ideje chopil významný člen RPR Édouard Balladur. Bezprostředním impulsem pro vznik jednotné pravicové proprezidentské strany ale byly prezidentské volby v dubnu 2002, kdy do druhého kola spolu s Jacquesem Chiracem postoupil Jean-Marie Le Pen z Národní fronty (FN – Fronte national)¹¹. Hned dva dny po konání prvního kola prezidentských voleb byla založena Unie pro prezidentskou většinu (UMP – Unité pour la majorité presidentielle) a orgány RPR rozhodly o sloučení gaullistického hnutí do nové strany. Stejně jako RPR oficiálně zanikla Liberální demokracie (DL – Démocratie libérale) a do UMP začal odliv i dalších významnějších osobností UDF. Na ustavujícím sjezdu 21. září 2002 pak vznikla samotná Unie pro lidové hnutí (UMP – Union pour un mouvement populaire). Přestože je asi pravdou, že už nejde o klasickou gaullistickou stranou, protože se v čele po zamýšleném dauphiné (korunnímu princi, pozn.red.) Alainu Juppé objevil v čele i proti vůli samotného prezidenta její současný předseda Nicolas Sarkozy (Perottino 2005: 247nn.), „bývalí“ gaullisté v ní mají většinu. I když strana o sobě již explicitně netvrdí, že je stranou gaullistickou, základní Charta jejích hodnot (Charte des valeurs¹²) je stále ovlivněna gaullismem, který je doplňován některými liberálními akcenty.

Charta základních hodnot UMP

Podle preambule Charty hodnot UMP vznikla proto, aby přinesla „nový vítr“ do francouzské politiky, protože v poslední době ve Francii roste nedůvěra vůči politickým stranám, a tak se ukazuje potřeba jasnosti a akce. Je třeba, aby byla obnovena efektivita a autorita politiky. Přestože to byl právě důraz na voluntarismus a politickou akci, který charakterizoval tradiční gaullismus, v případě UMP se tento názor pojí se silným zdůrazněním role politických stran. Pro občany ale politické strany představují způsob, jak uvádět v život demokracii a jak vnést svou energii do jednotného národního projektu.

Dalším specifickým gaullistickým prvkem je proklamovaná snaha UMP sjednotit v rámci této lidové formace pod svými křídly spřízněné spoluobčany. Pro uskutečnění tohoto národního projektu je nutné naslouchat (écouter) svým spoluobčanům, snažit se jim porozumět (comprendre) a respektovat jejich názory (respecter).

Gaullistickým prvkem v rámci tohoto způsobu jak dělat politiku je zdůrazňování participace (participation) občanů na politických rozhodnutích, což předpokládá blízkost, přímou demokracii a sociální dialog. Přestože v rámci agendy mnoha konzervativních stran existuje skepse k metodám přímé demokracie, v rámci gaullistického hnutí se přímá demokracie ukazuje zvláštní způsob, jakým lid participuje na národním projektu. Důraz na participaci lidu ale nijak nebrání našemu preferovanému zařazení UMP ke konservativní stranicko-politickým rodinám, protože gaullismus, jehož je UMP do určité míry dědicem a hlavní politickou nástupnickou formací, zdůrazňuje partikularistickou vizi podpory rozkvětu francouzského národa. Nic na tom nemění ani skutečnost, že ideologické dědictví symbolů a hodnot sjednocujících lid v jeden národ je založeno na radikálně racionalistických a sekulárních vizích francouzského osvícenství a francouzské revoluce. I když katoličtí¹³ voliči tradičně preferují pravici a právě gaullistické formace, neznamená to, že se UMP nehlásí k osvícenským a revolučním symbolům. Na druhou stranu je ale nutno též říci, že mezi implicitními ideologickými zdroji myšlení generála Charlese de Gaulla byl předválečný sociální katolicismus¹⁴. Dnešní UMP ale na žádná náboženské symboly neodkazuje, ani příliš nezdůrazňuje rodinní hodnoty. Konservatismus UMP je tak třeba především vidět v vyzdvihování republikánské tradice francouzského národa.

Další důraz v rámci svých metod politiky shrnuje UMP pod hesly anticipovat (anticiper), rozhodovat (décider) a jednat (agir). V těchto bodech se opět objevuje gaullistický akcent na voluntarismus a primát politické akce, kdy je nutno přeložit obecné zákony a dekrety do reality¹⁵. Protože 20. století bylo plné neštěstí vyplývajících ze zaslepení dogmatickými ideologickými systémy, UMP je vlastní i jistá míra pragmatismu, jakými prostředky a jak a s jakým načasováním prosazuje své hlavní hodnoty. Tento pragmatismus stál i v samém srdci gaullismu¹⁶.

Podobně jako další současné důležité konzervativní strany, UMP zdůrazňuje a vyzdvihuje jako své základní hodnoty svobodu (liberté) a odpovědnost (responsabilité). Proto se stejně jako klasický gaullismus vymezuje proti sociálnímu determinismu a vystupuje proti systémům dusícím svobodu, která je nutnou vlastností pro rozvoj tvůrčích potencialit člověka, z nichž má prospěch celá společnost ve všech svých sférách (sociální, vzdělávací, ekonomická, kulturní). Silný liberální akcent je obsažen ve vyjádření vůle po tom, aby ti, kdo se angažují a mají touhu inovovat, byly odpovídajícím způsobem odměněni, protože princip zásluhy a sociální vzestup je to, co charakterizuje společnost, která roste. Svoboda ale neznamená egoismus, ale naopak se pojí s odpovědností za své vlastní jednání, jež by jinak ohrožovalo nejvíce ty nejslabší a nejchudší. Odpovědnost překračuje pouhou skutečnost, že se nesmí porušovat zákon, a spočívá na vědomí, že máme určité povinnosti vůči své politické obci, budoucím generacím i světu (planetární solidarita).

Pojem solidarity (solidarité) a sociální koheze, které pomáhají k ochraně spoluobčanů před riziky přinášenými životem, hraje vůbec velkou roli v seznamu hlavních hodnot UMP, což by ale nemělo nijak zpochybnit naše zařazení do konservativní stranicko-politické rodiny. Přestože francouzská pravice (zvláště RPR) v 90. letech přebrala liberální agendu, pro Francii je typický dosti sociální (socialistický), resp. sociálně vyvážený model organizace státu (tzv. L’État providence), a tak i francouzská pravice nemůže být v ekonomických a sociálních otázkách extrémně radikální. Konservatismus se navíc nemusí nutně pojit s ekonomickým liberalismem (srov. Nisbet 1993), i když je tato kombinace v současnosti dominantní a (neo)gaullistická pravice se k tomuto pólu kontinua v posledních letech přiblížila, a gaullismus, z něhož UMP stále ještě vyhází, byl přímo prototypem sociálně orientovaného konservatismu.

Tento důraz na solidaritu je ale u UMP na rozdíl od francouzských socialistů doplněn liberálním akcentem: solidarita se v žádném případě podle UMP nesmí transformovat v asistenci, v uniformní distribuci pomoci, ale musí respektovat lidskou individualitu¹⁷. Proto se také UMP v současnosti snaží reformovat 35 hodinový pracovní týden, který zavedli socialisté a který limituje možnosti konkurovat ostatním zemím a snižuje i kapacity ekonomického růstu¹⁸. Solidarita ale přesto zůstává podstatným pojmem pro UMP, protože napomáhá k pevnosti sociálního pouta. Projevuje se mimo rodinu např. v podnicích, na jejichž řízení zaměstnanci aktivně participují a kde probíhá sociální dialog.

Pravá konzervativní (a gaullistická) podstata UMP se projevuje v hodnotě, kterou přikládá francouzskému republikánskému národu (notre nation). Republikánský národ zakládá skrze republikánské hodnoty, symboly a rituály, kulturu a jazyk, přilnutí ke krajině a k půdě, či skrze obranu vyváženého sociálního systému a smysl pro společný vznik jednotnou francouzskou identitu a přináležitost. Má tedy existovat určitá primordiální všem společná francouzská identita, která ale v rámci sebe samé podporuje diferenci a mnohost. UMP také odmítá multikulturalismus, který by tuto základní identitu rozpouštěl, a proto ti, kdo se rozhodnout žít ve Francii, musí přilnout k hodnotám republiky¹⁹.

Tato nacionalistická komponenta je ovšem doplněna vizí Evropy (L’Europe) jakožto společného projektu umožňujícího rozšiřování perspektiv a stimulujícího další rozvoj Francie. Protože Evropa má smysl jen jako lidské společenství, které ji zakládá, UMP odmítá jako příliš úzkou vizi založenou na pouhé ekonomické kooperaci. UMP se tedy staví k projektu evropské integrace v zásadě pozitivně²⁰, i když se i uvnitř ní profilují jednotlivé vnitrostranické frakce zastávající více europesimistická, či více eurooptimistická stanoviska (srov. Prudíková 2005).

Závěrem

Přestože UMP v sobě obsahuje řadu ideologických proudů, na základě předcházející prezentace jeho základního programového dokumentu můžeme uzavřít, že lze tuto nejvýznamnější francouzskou pravicovou formaci přiřadit ke konzervativní stranicko-politické rovině. I když UMP v současnosti charakterizuje velká míra pragmatismu, základní ideologická východiska ji díky neoliberálnímu obratu ke konzervativní rodině přibližují ještě více než tradiční gaullisty. Na rozdíl od nich se totiž v rámci UMP prosadil liberální myšlenkový proud (reprezentovaný především politiky z bývalé RPR jako Sarkozy, Juppé, Balladur a politiky z bývalé DL²¹), jež ještě více ospravedlňuje její zařazení k současnému konservatismu, protože jej charakterizuje liberální pohled na volný trh. Jakkoliv součástí agendy v podstatné míře zůstávají sociální otázky a vzhledem reáliím francouzského politického života tak UMP musí zdůrazňovat sociální spravedlnost, přesto je samozřejmě v těchto otázkách pravicovější než francouzští socialisté. „Symbolicky“ hlavním konzervativním tématem zůstává důležitost přikládaná v ideové rovině národu, jež se v praktické politice projevuje tvrdým prosazováním národních zájmů v rámci Evropské unie a snahou hrát v rámci globálního politického uspořádání významnou úlohu. Mohlo by se sice zdát, že republikánský nacionalismus je trochu „ostrouhán“ akceptací Evropské unie, na druhou stranu je ale možno chápat Evropskou unii zcela pragmaticky jako vhodné (a výhodné) pole pro prosazování národních zájmů (např. zemědělské politika) a uspokojení vůdčí ambice francouzského národa. Na základě všech výše uvedených skutečností proto považuji jako nejlepší možné řešení zařazení UMP ke konzervativní stranicko-politické rodině.

Literatura

Barša, Pavel 2004. „Krize sekulární republiky a sociologie islamizace.“ Politologický časopis, 3, 288–300.
Bobbio, Norberto 2003. Pravice a levice. Důvod a smysl rozdělování politické scény. Brno: CDK.
Braud, Philippe 1998. Êtes-vous catholique? Paris: Presses de Sciences Po.
Fiala, Petr a Mareš, Miroslav 1998. „Programatika politických stran.“ Politologický časopis, 1, 5–20.
Fiala, Petr a Strmiska, Maxmilián 1998. Teorie politických stran. Brno: Barrister & Principal.
Knapp, Andrew 2004. Parties and the party system in France: a disconnected democracy? Basingstoke: Palgrave.
Meny, Yves 1996. „France. The institutionalization of leadeship.“ In: Political Institutions in Europe. Ed. Joseph M. Colomer. London: Routledge, 99–137.
Nisbet, Robert 1993. Konservatismus, Praha: Občanský institut.
Perottino, Michel 1999. „Nacionalistické strany ve Francii.“ In: Nacionalistické politické strany v Evropě. Eds. Břetislav Dančák a Petr Fiala.Brno: CDK, 25–35.
Perottino, Michel 2005. Francouzský politický systém. Praha: SLON.
Pink, Michal 2003. Vývoj francouzské pravice v letech 1958–2003. Brno: Magisterská diplomová práce FSS MU.
Prudíková, Dana 2005. „Francouzské politické strany a evropská integrace.“ Středoevopské politické studie, 2–3, on-line text.
Siaroff, Alan 2000. Comparative European Party Systems. New York: Garland Publishing.
Michel Winock (ed.) 1998. Historie extrémní pravice ve Francii. Praha: Academia.

Zdroje

Poznámky pod čarou

Argumenty popírající existenci této dyády rozebírá italský politolog Norberto Bobbio, který ale dospívá k závěru, že dyáda přežívá a podařilo se jí obhájit svou existenci. Nejčastěji užívané rozlišovací kritérium mezi příznivci levice a pravice pak Bobbio nachází ve způsobu, jakým tato dvě uskupení a lidé žijící v organizované společnosti chápou myšlenku rovnosti (Bobbio 2003).
V tomto případě nemusejí nutně korelovat názory v ekonomických (odpovídající míra regulace ekonomiky: volný trh versus sociální stát) a morálních otázkách (zákonná institucionalizace registrovaného partnerství, eutanazie, potratů, legalizace drog, atd.).
K vývoji francouzské pravice od roku 1958 srov. Pink 2003, Perottino 2005: 235–239. Dominantní formace pravého středu v této době (od roku 1962) představovaly gaullistické formace vystupující postupně pod těmito názvy: Sdružení pro Francii (RPF: Rassemblement du peuple Français), Svaz pro novou republiku (UNR: Union pour la Nouvelle République), Unie na obranu republiky (UDR: Union pour la défense de la République), Unie demokratů pro republiku (UDR: Union des Démocrates pour la République), Sdružení pro republiku (RPR: Rassemblement pour la Répiblique) a formace usilující o sjednocení pravice: Unie pro prezidentskou většinu (UMP: Union pour la majorité presidentielle) později přejmenovaná na Unie pro lidové hnutí (UMP: Union pour un mouvement populaire).
Kromě toho je Beymeho schéma nepoužitelné při vysvětlení rozdílů mezi umírněnou gaullistickou a negaullistickou pravicí (zvláště před rokem 1980) a nedá se do něho zařadit trockistický proud, jež se podstatným způsobem odlišuje od oficiálních komunistů a sociálních demokratů.
Srov. http://www.u-m-p.org/…uoiUnion.php.
Historická (rezistence a snaha o osvobození Francie během druhé světové války), filosofická (voluntarismus oproti fatalismu, důraz na akci oproti kontemplaci, primát legitimity nad legalitou) a politická (participace a nacionalistický republikanismus) dimenze gaullismu se probírá rozsáhle na stránkách Informačního centra gaullismu.
Čistokrevní gaullisté (jako např. Jacques Chaban-Delmas v 70. letech, Philippe Séguin a Jacques Godfrain v 80. a 90. letech) od této doby reprezentovali pouhou minoritu v srdci neogaullistických stran. Srov. http://francepolitique.free.fr/FViepol.htm.
Jako např. Pierre Messmer v roce 1995, či Charles Pasqua, který společně s Philippem de Villiers založil Sdružení pro Francii (RPF: Rassemblement pour la France). K této straně, dnes nesoucí jednoduchý název Le Rassemblement, srov. Perottino 1999: 31n. K Pasquovi, protože jeho osobní stránky nejsou právě dostupné, viz http://fr.wikipedia.org/…arles_Pasqua.
„Chiracovci“ (Alian Juppé, Édouard Balladur) versus tradiční gaullisté jako Phillipe Séguin a Charles Pasqua v letech 1988 až 1993, více v názorech na ekonomické otázky tradičně gaullistický Jacques Chirac podporovaný Séguinem versus ekonomický liberál Balladur (podporovaný ale Charlesem Pasquou) v letech 1994 až 1995, „chiracovci“ (Juppé) proti příznivcům Séquina, Pasquay a Balladura (Sarkozy) v letech 1997 až 1999 a příznivci rozpuštění RPR ve větší pravicové formaci (Juppé, Fillon, Balladur) versus příznivci zachování RPR (Michèle Alliot-Marie, Jean-Louis Debré, Philippe Séguin, Bernard Pons). Viz http://francepolitique.free.fr/PRPR.htm.
Unie pro francouzskou demokracii (Union pour la démocratie française) byla konfederací, která sdružovala negaullistickou pravici: křesťanské demokraty, liberály, radikály a dokonce i sociální demokraty).
K historii francouzské extrémní pravice srov. Winock 1998.
Srov. http://www.u-m-p.org/…eValeurs.php. Následující text ji představuje a hodnotí.
Francouzský politolog Philippe Braud mluví o dvou aktech založení Francie: (a) o křtu Chlodvíka (a vizi monarchistické a katolické Francie) a (b) o francouzské revoluci (militantně protináboženské). Dominantní a preferované se stalo dědictví a identifikace s druhou událostí, což do určité míry přispívá k určitému identitárnímu hendikepování katolíků ve francouzském veřejném životě (Braud 1998).
Srov. http://gaullisme.free.fr/PlanTVSG.htm.
Také Nicolas Sarkozy tváří tvář dotazům na pozici, kterou zastával během nepokojů, jež zasáhly Francii v posledních dnech, zdůrazňoval jakou svou hlavní ctnost to, že jako jediný z politiků nejen o problémech dlouho mluví a přemýšlí, ale má odvahu též jednat a přímo je řešit. Viz L’Express international no2837 semaine du 17 au 23 novembre 2005, 12–20.
Srov. http://gaullisme.free.fr/Gaullismes.htm#….
Tak např. Nicolas Sarkozy sice obdivuje velkou sociální mobilitu charakteristickou pro americký model uspořádání společensko-ekonomických vztahů, ale celkově ho odmítá, protože poskytuje nedostatečnou a nerovnou sociální ochranu. Na druhou stranu Sarkozy ale kritizuje stávající francouzský sociální model (např. diferenci mezi zaměstnanci ve veřejném a soukromém sektoru) a chce jej překročit reformou veřejných služeb na získání zaměstnání, speciálními politikami cílenými vždy na různé skupiny nezaměstnaných, zavedením pracovní kultury zaměřené na výkonnost atd. Srov. http://www.u-m-p.org/…sAffiche.php?…. Hlavní oblastí, na kterou se chce UMP ve svém sociálním projektu zaměřit, je proto oblast práce a zaměstnání: viz http://www.conventions-ump.org/…_conclus.pdf.
Viz http://www.u-m-p.org/…Economie.php.
O dogmatismu francouzského republikanismu v souvislosti s tzv. „aférou šátku“ (představa občanské integrace jako jen kulturní asimilace zvláštních skupin) viz Barša 2004.
Proto hlavní představitelé, vláda i prezident podporovali přijetí Evropské ústavy, která by pomohla napravit některé nedostatky sjednocující se Evropy, a to především to, že sjednocení nepředcházela důkladná reforma institucí. Na 85% příznivců UMP pak volilo pro přijetí ústavní smlouvy. Srov. projev předsedy UMP Sarkozyho: http://www.u-m-p.org/…sAffiche.php?….
Srov. http://francepolitique.free.fr/PUMP.htm.

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně