Velká strategie

Ľubomír Majerčík - 9. Leden 2003, rubrika Články

Témata: bezpečnostní politika, Severní Amerika

Pozoruhodným odrazem našeho demokratického světa je zveřejňování strategických doktrín ještě před jejich naplňováním. Metternicha, Bismarcka, Lorda Salisburyho, ne však Perikla, by tato praxe zaskočila. V obavách o odkrytí příliš mnoha informací se většina velkých stratégů zaměřila spíše na implementaci, objasnění už nechali historikům. Poprvé byla tato tradice opuštěna, když George F.Kennan odůvodnil strategii zadržování v časopise Foreign Affairs pod pseudonymem „Mr. X“. Kennan tohoto experimentu později litoval a napříště ho už nezopakoval. Rutinou se stala oficiální vyhlášení národní bezpečnostní strategie až za Nixonovy administrativy. I přes Kissingerovu diskrétnost byly jeho zprávy „Stav světa“ (State of the World) pozoruhodně otevřené a vyčerpávající. Dokonce byly považovány za důmyslnou formu dezinformace. I přesto oživily Periklovu myšlenku, že v demokracii jsou i strategické dokumenty tématem pro veřejnou diskusi.

Precedent se stal v roce 1986 zákonem, který zakládal povinnost každému prezidentovi podávat Kongresu pravidelně zprávu o národní bezpečnostní strategii (National security strategy, NSS). Výsledky však byly zklamáním. Administrativy Reagana, Bushe a Clintona sice NSS vydaly, většinou se však jednalo o konstatování existujících postojů. Byly prověřené výbory, korektně podané a rychle zapomenuté. Žádná z nich veřejnou diskusi nepodnítila.

Bushova „The National Security Strategy of the United States of America“ vydaná 17. září 2002 nicméně rozruch vzbudila a nadále vzbuzovat bude. Nejenže se jedná o první strategický dokument této administrativy vůbec, navíc je to první strategie po událostech ze září 2001. Podobné útoky jsou naštěstí v americké historii vzácné – jedinými analogiemi jsou britské podpálení Bílého domu a Kapitolu v roce 1814 a japonský útok na Pearl Harbor v roce 1941 – přesto mají jednu věc společnou, jsou půdou pro novou strategii, neboť ukazují, že ty předešlé selhaly. Bushova NSS si proto zasluhuje pozornost jako významné vodítko pro další směřování administrativy.

O čem je NSS

I začátky strategických dokumentů mohou hodně napovědět. Bushova NSS podobně jako její předobraz, řeč ve West Pointu z 1.června 2002, vymezuje tři úkoly: „Budeme bránit mír bojem proti teroristům a tyranům. Zachováme mír vybudováním dobrých vztahů mezi velmocemi. Rozšíříme mír podporováním svobodných a otevřených společností na každém kontinentě.“ Clintonovy cíle z poslední NSS vydané v prosinci 1999 znějí: „Posílit americkou bezpečnost. Postavit na nohy ekonomickou prosperitu. Podporovat demokracii a lidská práva v zahraničí.“

Rozdíly jsou zjevné. Bushovy cíle vypovídají o obraně, zachování a rozšíření míru, Clintonovo prohlášení mír předpokládá. Bush volá po spolupráci mezi velmocemi, Clinton tato slova vůbec nevolí. Bush konkretizuje podporu (encourage) svobodných a otevřených společností na každém kontinentě, Clinton se spokojí s podporou (promote) demokracie a lidských práv v zahraničí obecně. I v těchto úvodních větách působí Bushův text energičtěji, pečlivěji naformulován a nečekaně multilaterálněji než text jeho bezprostředního předchůdce.

První Bushova inovace, rovnítko mezi teroristy a tyrany, je zřejmý produkt 11. září. Americká strategie se v minulosti, jak je zde poznamenáno, soustřeďovala na obranu proti tyranům. K ohrožení amerických zájmů museli tito nepřátelé disponovat „velkými armádami a průmyslovými kapacitami“ čili zdroji, které mohly zabezpečit jenom státy. Nyní „stínové sítě jednotlivců přinášejí chaos a utrpení k našim břehům za cenu nižší než by stál jeden tank.“ Strategie, které pomohly vyhrát studenou válku – zadržování a odstrašení – proti takovýmto nebezpečím nefungují, protože předpokládají existenci identifikovatelného režimu vedeného identifikovatelnými vůdci využívajícími identifikovatelné prostředky na identifikovatelných územích. Jak ale zadržíte stín? Jak odstrašíte někoho, kdo je odhodlán spáchat sebevraždu?

Vždy tady byli anarchisti, atentátníci a sabotéři pracující bez viditelného vůdce, mnozí při tom riskovali život. Jejich aktivity ale zřídkakdy otřásly stabilitou států nebo společností, neboť počet obětí a rozsah fyzických škod, které způsobily, byly relativně malé. 11. září prokázalo, že teroristi jsou schopni způsobit takové škody, jaké jsou v silách jen vojensky silných států. Zbraně hromadného ničení byly posledním východiskem pro ty, co je v průběhu studené války vlastnili. NSS upozorňuje: „Dnes jsou pro naše nepřátele zbraně hromadného ničení jednou z možností.“ Toto v Bushově uvažování vynáší teroristy na úroveň tyranů, a proto Bush zdůrazňuje, že preventivní zásah musí být připojen k metodám zadržování a odstrašení: „Nemůžeme nechat naše nepřátele udeřit jako první.“

NSS pečlivě specifikuje právní podklad pro předběžný zásah, mezinárodní právo uznává, že „národy nemusí snášet napadení, pokud se mohou právoplatně bránit proti silám představujícím bezprostřední nebezpečí útoku.“ Je zde dána přednost multilaterálnímu předcházení: „Spojené státy budou neustále usilovat o získání podpory mezinárodního společenství.“ Avšak „pokud to bude nezbytně nutné, nebudeme váhat se samostatnými kroky proti teroristům při obraně našeho lidu a naší země a využijeme svého práva na sebeobranu.“

Preventivní akce vyžaduje hegemonii. Jak na to ale bude zbytek světa reagovat? Dostáváme se k další inovaci Bushovy strategie, kterou je důraz na spolupráci mezi velmocemi. Vidíme zde markantní rozdíl oproti Clintonovu zájmu o spravedlnost pro malé země. Na první pohled je to i v rozporu s udržováním nepřekonatelné vojenské síly. Neplatí, že se slabí spojují proti silným? Teoreticky ano, praxe a historie dokazují, že tomu tak není vždy. Jednou z posledních aktuálních otázek politických věd je, proč se od konce studené války ještě neseskupila koalice proti absolutní americké dominanci?

Ve své řeči na West Pointu nabízí Bush dvě vysvětlení. Velmoci upřednostňují vedení mezinárodního systému jedním hegemonem, pokud je relativně přínosné. Existuje-li jen jedna supervelmoc, není důvod snažit se s ní vojensky srovnávat. Mezinárodní konflikty se přesunují na úroveň menších obchodních půtek, za které nestojí zato bojovat. Srovnáme-li si, jak se k sobě chovaly velmoci v minulosti, není tento stav úplně špatný. Americká hegemonie je rovněž přijatelná, protože je v souladu s určitými hodnotami, které většina zemí a kultur s výjimkou teroristů vyznává. Jak se ukázalo za studené války, může být i něco horšího než americká hegemonie.

Poslední inovací Bushovy strategie je zájem na dlouhodobém řešení příčin terorismu a tyranie. Čím dál, tím více je jasné, že chudoba není tím, co způsobilo, že skupina středostavovských dobře vzdělaných obyvatel Blízkého východu navedla do tří budov letadla. Byla to spíše celková nespokojenost pramenící z absence zastupitelských institucí v těchto společnostech, kde jedinou možností vyjádření politického nesouhlasu je náboženský fanatismus. Proto Bush navrhuje, aby konečným cílem americké strategie bylo rozšíření demokracie po celém světě. USA musí dokončit práci započatu Woodrowem Wilsonem. Terorismus musí zastarat stejně jako otrokářství, pirátství a genocida: „chování, jež nemůže schvalovat žádná respektovaná vláda, jemuž se musí všichni postavit.“

Bushova NSS se v těchto místech liší od svých předchůdců v několika ohledech. Jednak je proaktivní. Odmítá předpoklady Clintonovy administrativy, že posun směrem k demokracii a tržní ekonomice je nezvratný, a proto by měly Spojené státy pouze zasahovat, aby se tento proces rozšířil. Dále jsou její části navzájem provázané. Nechybí jí koherence, kterou ta Clintonova postrádala. Zatřetí, Bushova analýza hegemonie a příčin terorismu odpovídá akademickým úvahám, i když to mnozí akademici ještě nezaznamenali. Bushova administrativa dále na rozdíl od předchůdců nevidí rozpor mezi mocí a principy. V těchto ohledech je pečlivě wilsoniánská. Především je to strategie otevřená, mluví jednoduchým jazykem bez potřeby být zdvořilá nebo diplomatická. Co zde vidíte, zřejmě také dostanete.

O čem NSS není

Přesto je zde několik věcí, které nevyčteme. V projevu Stav unie (State of the Union) v lednu 2002 varoval George Bush před „osou zla“ zahrnující Irák, Irán a Severní Koreu. Tato fráze více mátla než osvětlovala. Saddám Husajn, iránští muláhové a Kim Jong-Il nejsou zdaleka jediní tyrani a vazby mezi nimi nejsou vůbec jednoznačné. Ani není jasné, že by proti nim zadržování a odstrašení nefungovalo. Jejích životní styly nenapovídají, že by byli ochotni obětovat svůj život. Jak projev ve West Pointu, tak NSS o „ose zla“ mlčí. Fráze odráží vypjatou atmosféru spíše než potřebný promyšlený jazyk. Byla vymyšlena ve snaze připomenout Franklina D.Roosevelta a Ronalda Reagana. Administrativa své chyby opravuje, i když je nepřizná.

To nás ale přivádí k důležitější otázce. Proč, když byla pohřbena „osa zla“, se Bush stále snaží pohřbít Saddáma Husajna? Zvláště když může tato snaha vyprovokovat iráckého prezidenta k použití zbraní hromadného ničení, na které doposud nesáhl? Irák je po Afgánistánu nejproveditelnější mise. Můžeme zde uzavřít úkol nedokončený z Perského zálivu. Můžeme zničit všechny zbraně hromadného ničení, které si od té doby mohl Saddám Husajn opatřit. Můžeme skoncovat s podporou, kterou Husajn poskytuje teroristům, zejména těm vystupujícím proti Izraeli. Můžeme osvobodit irácký lid. Můžeme zabezpečit dostatečný zdroj ropy. Můžeme nastartovat pohyb, který by podkopal a nakonec i odstranil reakcionářské režimy na Blízkém východě a eliminoval živnou půdu pro terorismus. Jak prezident Bush prohlásil 12 .září 2002 ve Spojených národech, můžeme rovněž zachránit OSN od bezvýznamnosti, kam by upadla, pokud by její rezoluce byly nadále přehlíženy.

Bude to fungovat?

Upřímná odpověď zní – nikdo neví. V minulosti jsme zaznamenali pečlivě připravené strategie, které neuspěly – Nixonova-Kissingerova strategie oproti Sovětskému svazu, naopak můžeme nalézt případy úspěšných improvizovaných strategií – Clintonova administrativa v Kosovu 1999. Největší ze stratégů, Carl von Clausewitz, opakovaně zdůrazňoval vliv náhody, který může porazit nejlepší nápady a dovést k vítězství ty nejhorší.

Znamená to, že jediné, co můžeme dělat je čekat a doufat? Nemyslím si. Každé letadlo je před odletem důkladně zkontrolováno. Mechanici prověří, zda jsou křídla, brzdy, motory v pořádku. Pokud by se tak nestalo, mohlo by to skončit katastrofou. Inspekce hledající různé trhliny a vady jsou proto rutinou. Proč by nemohly být takovéto kontroly zavedené i při provádění strategie? Potenciální trhliny v Bushově NSS jsou následující:

Multitasking

Kritici dříve poukazovali na odchýlení se od války proti terorismu, pokud se USA soustředí na Saddáma Husajna. Zásada – zaměř se najednou na jednoho nepřítele – je rozumná. Přesto byla v historii nesčetněkrát s úspěchem porušena. Vhodnými příklady jsou Rooseveltovo rozhodnutí bojovat zároveň s Japonskem i Německem, Kennanova strategie zadržování fungovala dobře při odstrašení Sovětského svazu a zároveň při oživování demokracie a kapitalismu v západní Evropě a Japonsku. Vysvětlením je, že na obou frontách se bojovalo proti autoritářství a podmínkách, které ho vytvořily. Bushova strategie nahlíží na tyrany a teroristy podobným způsobem. Problémem není, zda Saddám Husajn aktivně podporuje Al Kajdu. Jsou to spíše autoritativní režimy po celém Blízkém východě, které podporují terorismus nepřímo, tím že přispívají k radikalizaci mladých lidí.

Bush sice do války proti terorismu zahrnul na chvíli autoritářské spojence. Stejně tak to udělal i Roosevelt když spolupracoval se Sovětským svazem proti Německu a Japonsku. Bushova strategie ale přináší dlouhodobé i krátkodobé výsledky a nestaví na nekonečném spoléhání na režimy jako je Saudská Arábie, Egypt a Pákistán. Spoléhání na Jásira Arafata už vzalo za své.

Uvítání

Pokud nebudeme v Bagdádu uvítáni jako v Kábulu, celá strategie padá. Je totiž založená na předpokladu, že běžní Iráčané dávají přednost americké okupaci před stávajícímí podmínkami, ve kterých musí žít. Kdo si je ale jistý s tím, jak to vše dopadne? Ještě před rokem byl Afgánistán místem, kde okupanti otevřené náruče očekávat nemohli, přesto je dostali. Bylo by ale naivní myslet si, že se tato zkušenost potvrdí všude. John F.Kennedy si tím prošel, když po úspěšných intervencích v Iránu a Guatmale následovala Zátoka sviní.

Udržení si morální tváře

Bushova NSS uznává multiplikační dopad multilateralismu: „žádný národ nemůže vybudovat bezpečný svět sám.“ Bushův tým předpokládá, že pokud budeme v Bagdádu uvítáni, udržíme si morální tvář a získáme mezinárodní podporu. Snaží se proto získat autorizaci OSN, souhlas Kongresu je dosažitelný. V jádru strategie se totiž nachází nezpochybnitelná morální teze, že v některých případech je prevence vhodnější než nedělání nic. Kdo by preventivně nezasáhl proti Hitlerovi, Miloševičovi nebo Mohhamedu Attovi, pokud by měl příležitost?

Můžeme ale počítat s mezinárodní podporou, pokud se situace bude vyvíjet opačně? Na tyto situace Bushova administrativa dopředu nemyslí. Připravila se o své morální přednosti sklonem chovat se v řadě případů multilaterálních otázek od Kjótského protokolu přes Smlouvu o zákazu testů jaderných zbraní (CTBT) k Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC) jako tvrdohlavý, zapomnětlivý a nadměrně silný teenager. Díky tomu vyčerpala veškerou podporu svých spojenců před započetím tak mimořádně riskantní strategie jakou je Irák.

Určitě můžeme najít přesvědčivé výhrady proti této iniciativě. Administrativa je nemá ráda a udělala jen velmi málo, aby je diplomaticky vyjednala. Nepokusila se ani změnit domácí politickou kulturu, které vyhovuje, když stojí USA osamoceny. Trumanova administrativa pochopila, že úspěch zadržování spočívá v poražení izolacionismu doma. Bushova administrativa ještě k podobným závěrům nedospěla. Toto je její doposud největší selhání.

Bushova strategie je přitom postavena na přesně opačných zásadách, chce prosazovat hodnoty, které jsou podle ní „blízké každému jednotlivci v každé společnosti“. Především tato vada potřebuje opravit před tím, než se stroj vydá do svého zamýšleného cíle.

Co to znamená?

I přes některé problémy odpovídá Bushova strategie novému prostředí bezprostředně po 11.září. Po celou studenou válku stačilo autoritářské režimy zadržovat bez snahy je reformovat, Sovětský svaz to musel udělat sám. Nejdůležitějším závěrem z Bushovy NSS je, že tato hypotéza už nadále neplatí.

Autoritářské režimy mohou dnes vychovat mimořádně ničivý terorismus. Máme naléhavé důvody pro dokončení idealistických úkolů, které Woodrow Wilson zahájil před více než 80 lety. Bushova NSS může proto být nejdůležitější formulací americké strategie za posledních padesát let. Rizika jsou obrovská, i když možná ne více než ta, se kterými se musely potýkat architekti zadržování na počátku studené války. Nástrah je bezpočet, vady musí být opraveny. Jednoznačně jistotu úspěchu nemáme, ale jak by podotknul Clausewitz, nemáme ji v ničem.

Vypracováno na základě článku Gaddis, J., L.: Grand Strategy, Washington; Nov/Dec 2002.

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně