Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Pohnutý život nápoje bohů, aneb reformy vinařského sektoru společné zemědělské politiky

Projednávání otázek spadajících do společné zemědělské politiky se jen málokdy obejde bez kontroverzí mezi členskými státy EU. Nejinak tomu je i v případě vinařského sektoru. Při snahách o jeho reformu narážela Evropská komise na často protichůdné zájmy členských států a bylo nutné nacházet přijatelné kompromisy. Tento článek shrnuje reformní snahy v oblasti vinařství od počátku společné zemědělské politiky až po nejnovější reformní návrh z roku 2007. Zmiňuje důvody, které vedly k reformním snahám, kontroverzní body jednotlivých návrhů a rovněž se věnuje nástrojům, které reformy zaváděly nebo měnily.

Sektor vinařství patří v rámci společné zemědělské politiky Evropské unie mezi nejproblematičtější a donedávna rovněž mezi nejméně reformovaná odvětví, ve kterém přetrvávaly mnohé zastaralé instituty původní společné zemědělské politiky. O to razantnější řešení této palčivé situace se Evropská komise pokusila prosadit v nedávném reformním úsilí.

Ačkoliv nejde v evropském měřítku o výraznou oblast společné zemědělské politiky – produkce vína tvoří 5,4 % hodnoty celkové zemědělské produkce v EU a výdaje z garanční části EAGGF1 se pohybují v rozmezí 2,5 % až 5,5 % veškerých výdajů EU na zemědělství (Evropská komise 2006a) – ve světovém měřítku je Evropská unie největším producentem vína.

Cílem této práce je představit historii reformního úsilí v oblasti vinařství od počátku společné vinařské politiky až po nedávno schválený reformní návrh. Práce rovněž zmiňuje faktory, které vedly k iniciaci a následnému vzniku jednotlivých reformních návrhů. Z analýz jednotlivých reforem je největší váha kladena na dvě nejvýznamnější reformy: první z roku 1999 a druhá z roku 2007. Práce si neklade za cíl zhodnotit dopady jednotlivých reformních návrhů na EU jako celek ani na Českou republiku. Věnuje se důvodům, které vedly k reformnímu úsilí, a mechanismům a novinkám, jež návrhy přinesly, a má tak poskytnout základní náhled na tuto oblast společné zemědělské politiky.

Počátky společné vinařské politiky a vývoj do 90. let

Již v počátcích společné vinařské politiky2 se objevovaly, ostatně stejně jako v jiných odvětvích, odlišnosti členských států, pro které bylo nutné nalézt kompromisní řešení. Mezi ně patřilo zejména: (a) francouzské rozlišování vín stolních a vín vyšší kvality, (b) italský liberální a naopak francouzský regulační přístup k sadbě vinic a produkci vína a © obohacování vína sacharózou3, které rozdělovalo geograficky severněji položené zakládající státy Evropských společenství Lucembursko a Německo a geograficky jižnější Itálii a Francii. Kompromisu se podařilo dosáhnout ve všech zmíněných otázkách, a to tak, že (a) evropská legislativa akceptovala rozlišení stolních a kvalitních vín, přičemž nechala členským státům možnost vlastní klasifikace uvnitř obou skupin, (b) byla přijata volnost sadby, ale zároveň přísnější pravidla pro produkci a kontrolu vín vyšší kvality – která byla vyjmuta z klasických tržních nástrojů – např. formou destilace a skladování4 a © bylo stanoveno zachování tradičních procedur jednotlivých regionů, tedy možnost doslazování (Evropská komise 2006b: 18).

Je až paradoxní, že tyto přes 40 let staré kompromisní dohody jsou stále aktuální. V nedávno schváleném reformním návrhu to byla právě otázka obohacování cukrem, co dokázalo nejvíce rozdělit členské státy.

Stejně jako v jiných odvětvích společné zemědělské politiky dospělo vinařství do stavu, kdy byla již produkce vyšší než spotřeba a vytvářely se nadbytky. K prvnímu pokusu o jejich řešení a zároveň k první „aktualizaci“ nastavených pravidel došlo roku 1976, kdy byla zakázána nová výsadba vinic.

Již od 60. let se stávalo financování a protekcionismus společné zemědělské politiky ES „trnem v oku“ producentům z třetích zemí, jejichž vstup a pohyb na společný trh ES byl evropskou regulací značně ztížen. Zemědělství ES se tak dostalo na mezinárodní platformu Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT), kde v rámci jednotlivých kol5 jednání tlačily třetí země na liberalizaci evropského trhu zemědělských výrobků. K vnitřní nutnosti reformy vzhledem k nadprodukci tak přibyl vnější důvod-tlak skrze GATT. K významnému úspěchu třetích zemí, zejména díky tlaku USA, došlo při jednáních v rámci Uruguayského kola. Na nich se ES zavázala (a) k snížení objemu dotovaného exportu vína z 2,9 mil. hektolitrů na 2,3 mil hektolitrů k roku 2000, (b) snížení refundací6 z 61,2 mil. ECU na 39,2 mil. ECU k roku 2000 a © zrušení prahových7 cen, tedy takových, pod které nesměla jít cena zboží importovaného na trh ES k 1. červenci 1995 (Evropská komise 2006b: 59). Pochopitelným důsledkem posledního bodu byl nárůst dovozu vína z třetích zemí, což vedlo k převisu nabídky a tlaku na evropské producenty, aby i jejich cena nebyla vyšší než cena importovaných vín. Přizpůsobení této nové situaci si vyžádalo hlubší reformu. K té došlo až roku 1999 formou nařízení ES 1493/1999.

Na neklesající nadprodukci vína se Evropské společenství rozhodlo zareagovat v 80. letech finanční podporou vyklučování vinic, tedy vyplácení finanční kompenzace těm vinařům, kteří se rozhodli ukončit svou činnost a zrušit své vinice. Tímto mechanismem se podařilo v letech 1988–1996 snížit rozlohu vinic o 500 000 ha. Roku 1996 však Rada EU přijala legislativu, která umožňovala členským státům vyjmout některé, popř. veškeré své vinice z tohoto procesu, čímž se rozloha každoročně vyklučovaných vinic radikálně snížila.

Reforma z roku 1999

Reforma v podobě nařízení ES 1493/1999 si položila za cíl zjednodušit dosavadní mechanismy, kterými je regulována produkce vína, a zavést nový nástroj v podobě finanční pomoci, která by měla napomáhat restrukturalizaci a přeměně vinic směrem k vyššímu odbytu. Restrukturalizace byla potřeba vzhledem k zmíněnému otevření se produktům z třetích zemí a současnému poklesu zájmu o stolní vína, kterému se některé evropské regiony kvalitou své produkce nepřizpůsobily. Důsledkem byla nutnost strukturální pomoci vinařům v těchto oblastech (Evropská komise 2006b: 19).

Reforma přednesla opatření ve čtyřech oblastech: 1) struktura, 2) intervence, 3) regulace, 4) obchod.

Struktura

V oblasti struktury šlo zejména o otázku rozlohy evropských vinic a jejich vliv na nadprodukci a o nový finanční nástroj sloužící k restrukturalizaci dosavadních vinic.

Reforma v tomto směru prodloužila od roku 1976 několikrát prodlužovaný zákaz výsadby nových vinic až do 31. července 2010 (čl. 2 odst. 1 nařízení ES 1493/1999). Nicméně v reakci na projevený trend rostoucího zájmu o kvalitní vína rovněž povolila členským státům tvorbu nových 51 000 ha k výsadbě kvalitních odrůd, které budou mít zajištěn odbyt.

Dalším nástrojem k prosazení kontroly nad vinařským potenciálem Evropské unie byla podpora vyklučování vinic. Tato politika, prosazovaná již od druhé poloviny 80. let, byla po prvotním vzrůstu její aplikace utlumena legislativou Rady EU v roce 1996, a reforma se tedy snažila o obnovu tohoto nástroje, a to nabídkou značně vysokých finančních náhrad za každý opuštěný hektar vinice.8

Třetím a novým nástrojem byla zmíněná restrukturalizace a přeměna vinic, jejímž cílem je přizpůsobení produkce poptávce na trhu. Podpora se poskytuje ve formě náhrady producentům za ztrátu příjmů, která souvisí s prováděním plánu a příspěvku na náklady restrukturalizace a přeměny vinic (čl. 11 odst. 2 a čl. 13 odst. 1 nařízení ES 1493/1999).

Intervence

Politika intervence byla až do poslední reformy z roku 2007 jednou z nejviditelnějších a rovněž nejpalčivějších otázek vinařského sektoru. Smyslem intervence bylo pomoci producentům pozastavením dodávek vína na trh udržet jeho přiměřené množství nabídky, které zajistí přijatelnou cenu, a tedy příjem vinařů. S již zmíněnou nadprodukcí a rostoucím dovozem byl tento cíl čím dál nákladnější záležitost, jelikož bylo třeba mimo tržní síly nabídky a poptávky udržovat stále větší množství produkce.

Dvěma základními nástroji intervence bylo skladování a destilace. Skladování se praktikovalo ve formě uskladnění již z vína destilovaného alkoholu a skladování samotného vína. V případě destilace je víno vykoupeno za minimální cenu9 a následně destilací přeměněno na alkohol použitelný v potravinářství nebo průmyslu. Reforma z roku 1999 se snažila o omezení intervence jakožto umělé odbytové možnosti a reformovala ji redukcí destilačních způsobů z pěti na čtyři, a to: (a) dobrovolná destilace na pitný alkohol, kde je cílem, stejně jako u skladování vína, stažení nadbytků z trhu, udržení cen a rovněž dochází destilací nekvalitních vín ke zvyšování kvality nabízených produktů. K dalším cílům lze zařadit paradoxně i podporu jinak konkurenčního prostředí „tvrdého“ alkoholu, k jehož výrobě lze právě použít destiláty z vína; (b) dobrovolná krizová destilace, jde o destilaci v případě značné nadprodukce, která se prováděla v Evropském společenství již dříve. Nicméně reforma z roku 1999 rozšířila možnost jejího používání přijetím dodatků, které stanovily, že krizová destilace sice nadále podléhá žádosti a souhlasu členského státu, ale rovněž je plně v diskreci vinaře, zda se rozhodne přijmout tuto formu odbytu. Navíc byl tento typ destilace rozšířen i na kvalitní vína. Ačkoliv se jedná, jak z názvu vyplývá, o krizové řešení nadprodukce, býval tento nástroj využíván velmi často a na poměrně značné objemy vína;10 © povinná destilace vedlejších produktů vinifikace za účelem zachování kvality, přičemž však byly z povinné destilace zachovány různé výjimky; (d) povinná destilace z hroznů nezařazených mezi moštové, kam spadá například výroba Cognacu.

Průměrně se od 80. let každoročně destilovalo 26 mil. hektolitrů, což je 15 % celoevropské roční produkce (Evropská komise 2006b: 37).

Regulace

Do této oblasti reformy spadá otázka enologie, tedy proces obohacování vína sacharózou, která patří ke konstantním problematickým částem společné vinařské politiky. Vzhledem k jednoznačnému rozporu severských a jižních států EU v této otázce je jakýkoliv dosažený výsledek bezzubým kompromisem neřešícím meritum věci. V reformním nařízení 1493/1999 se tento kompromis projevil v čl. 42 odst. 2: „Povolené enologické postupy a ošetření mohou být užity pouze k řádné vinifikaci, uchovávání nebo k řádnému vývoji produktu.“ Ačkoliv užití slova „pouze“ může evokovat omezení enologie, následné vágní pojmy „řádná vinifikace“ a „řádný vývoj produktu“ mohou zahrnovat de facto jakoukoliv činnost. K jasnému vytyčení případů, kdy obohacovat cukrem lze a kdy ne, tak ani v tomto nařízení nedošlo.

Dalším polem úpravy je označování vín, kterým se EU rovněž odlišuje od mezinárodního značení TRIPS11 dohodou. Ta v případě vín užívá pouze kritérium se zeměpisným označením a bez, kdežto Evropská unie praktikuje toto dělení pouze u stolních vín a vína vyšší kvality mají označení specifická. Klasifikace dle TRIPS dohody nezná pojem „kvalitní“, který je naopak v evropském prostředí výrazným diverzifikátorem a rovněž legislativním pojmem. Jeho kořeny sahají do francouzské tradice, která se promítla do právní úpravy vinařství již v počátcích společné zemědělské politiky.

Obchod s třetími zeměmi

Již zmíněná účinnost závěrů z Uruguayského kola GATT k 1. červenci 1995 značně ovlivnila sektor vína a de facto byla jednou z příčin reformy v roce 1999.

Zrušení prahových cen a redukce refundací na pouhá 4 % celkového objemu exportovaných vín (Evropská komise 2006b: 61) byly klíčovými zlomy pro evropské vinaře, kteří se s touto ztrátou určité formy protekce a minimálního jistého výdělku při vývozu museli po reformě vyrovnat.

Reforma z roku 2007

Několik let po reformě dle nařízení 1493/1999 se začalo ukazovat, že regulace na jejím základě je nevyhovující, a to jak z hlediska interního, tedy nedostatků samotného nařízení, tak z hlediska externího, tedy vnějších okolností.

Mezi interní příčiny nevyhovujícího stavu lze počítat složitost právní úpravy vinařského sektoru společné zemědělské politiky a nedostačující výsledky v oblasti vypořádávání se se strukturálními přebytky a intervence pomocí destilace, jež se stala výrazným umělým deformátorem trhu. To kritizovala i komisařka pro zemědělství Boelová, která zdůraznila, „že praktiky představující dříve „krizový management“ pro řešení mimořádných situací na trhu s vínem se v posledních letech stávají znepo­kojivým pravidlem, které tvoří další významnou po­ložku zemědělských výdajů (Kuchyňková, Krutílek 2006a: 31).“

Za vnější faktory lze považovat každoroční pokles spotřeby vína v EU, evropská pasivní bilance v poměru vývozu a dovozu vín z a do EU a nárůst nabídky vín ze třetích zemí, „v poslední době přede­vším americké provenience v důsledku podpisu Transatlantického vinného paktu, který více otevřel cestu amerických vín na evropský trh (Kuchyňková, Krutílek 2006b: 27).“

Všechny tyto aspekty vedly k rozhodnutí o nutnosti reagovat na dosavadní situaci. Možností, jak danou problematiku vyřešit bylo několik, a to od (a) ne příliš vhodného zachování statusu quo, přes (b) reformu přizpůsobenou celkové reformě společné zemědělské politiky, © důkladnou reformu, (d) kombinaci důkladné reformy s přizpůsobením celkové reformě až k (e) kompletní deregulaci vinařského sektoru.

Ačkoliv diskuze o nutnosti změny následovala nedlouho po celkové, tzv. Fischlerově12 reformě společné zemědělské politiky a byla zde tedy možnost provázat ji s reformou vinařství, vinařství se, stejně jako v minulosti, vydalo cestou „individuální“ úpravy a zvolilo možnost důkladné reformy. Cíle, které si vytyčila, byly tři: 1) zvýšení konkurenceschop­nosti evropských vín, což byl logický krok jak čelit pro EU negativnímu trendu zvyšujícího se dovozu a klesajícího vývozu; 2) vytvoření jednoduché a průhledné legislativy, tedy cíl, jejž si kladla již reforma z roku 1999 a 3) zachování tradic evropského vinařství a zároveň posílení sociálních a ekologických struktur v mnoha zemědělských oblastech (Evropská komise 19. 12. 2007).

Tvorba a obsah reformního návrhu

Evropská komise představila 22. června 2006 prvotní návrh reformy, který v sobě zahrnoval dvě možná řešení situace, tzv. jednostupňové a dvoustupňové. Smyslem prvního bylo neobnovování zákazu výsadby po vypršení této restrikce k 1. srpnu 2010, popřípadě jeho okamžité zrušení a zároveň zrušení vyklučování vinic. Druhý, dvoustupňový návrh šel opačným směrem. Zastával zachování zákazu nové výsadby, ale naopak plánoval zrušit financování destilace a ušetřené prostředky přesměrovat na odměňování vinařů, kteří nechají vyklučit své vinice. Zjevným cílem byl tedy pokles produkce, a tudíž nabídky, a její vyrovnání s klesající poptávkou. Po snížení nadprodukce mělo dojít k liberalizaci, aby byla dána možnost expanze úspěšným vinařům (Euractiv 12. 12. 2007).

Vzhledem k tomu, že první variantu nepodporovali klíčoví producenti na evropském trhu – Francie a Španělsko, diskuze se zaměřila na variantu druhou. Nicméně nelze říci, že by o ní panovala výrazná shoda.

Její konkrétní návrhy obsahovaly: podporu vyklučení 400 000 ha vinic, prodloužení zákazu nové výsadby do roku 2013, zákaz užití řepného cukru při doslazování, zrušení opatření uměle regulujících trh, přesun prostředků do programu rozvoje venkova, zjednodušení značení vín a vytvoření „národních finančních obálek“, do nichž se přesune část rozpočtu (Evropská komise 19. 12. 2007).

Jak je patrné, mezi reformními návrhy byly obsaženy i otázky, které byly řešeny již při samotném vytváření společné vinařské politiky na začátku 60. let: označování vín, výsadba vinic a obohacování cukrem. Příčiny toho, že se tyto problémy řešily i po 40 letech, se nacházejí jak uvnitř EU, tak vně. Za vnitřní příčinu je nutné považovat výraznou nadprodukci, ke které během vývoje Evropských společenství došlo nejen ve vinařství, ale i v mnoha jiných sektorech zemědělství. Za vnější příčinu tlak Světové obchodní organizace, což v důsledku vedlo k výrazné liberalizaci trhu, přílivu produkce z třetích zemí a nutnosti evropských vinařů se s touto konkurencí vyrovnat.

Jednání o návrhu

Po zveřejnění prvního návrhu reformy v červnu 2006 nastalo období, v němž měli relevantní aktéři možnost vyjádřit své postoje a názory. Ačkoliv měl být reformní plán v legislativní podobě původně představen již koncem roku 2006, případně na začátku roku 2007, do té doby k tomu nedošlo. V Evropské unii opět zapůsobil politický faktor, který zapříčinil, že Komise odložila prezentaci reformy až na květen 2007. Důvodem byly prezidentské volby ve Francii, „což jen svědčí o tom, jak významné postavení má tato země, která bude předsedat EU těsně před námi, nejen v rámci společné zemědělské politiky, ale i celé EU (Kuchyňková, Krutílek, Frízlová 2007: 25).“

Nejmenší rozpory ze zmíněných problémů panovaly v otázce označování vín, i když ani zde nelze označit postoje aktérů za souladné. Komise chtěla v reformě prosadit trend zjednodušit současné složité a ojedinělé značení na klasifikaci se zeměpisným označením a bez zeměpisného označení, byla to tedy tatáž snaha, která zde byla již při předchozí reformě.

Mnohem více obtíží vyvolával zákaz nové výsadby a klučení vinic. Proti klučení vinic se postavily všechny klíčové země, tedy Francie, Španělsko a Itálie, ale i mnoho dalších. Nejvýraznějším odpůrcem klučení bylo Španělsko, jelikož vyklučeny měly být zejména vinice produkující méně kvalitní víno, jehož největším producentem v EU je právě Španělsko. Na jednání COPA/COGECA13 v listopadu 2006 v Bruselu dosáhli zástupci států shody, že v tomto bodě jsou proti reformnímu návrhu Komise.

Ještě komplikovanější byla otázka doslazování vín cukrem, tradiční problém rozdělující jižní a severní státy EU. Zájem obou táborů je zřejmý – „severní tábor“ usiluje o udržení konkurenceschop­nosti svých vín, která by bez doslazování nedosahovala takové kvality, kdežto „jižní tábor“ se snaží právě zákazem doslazování cukrem oslabit pozici severských zemí, a tak si zvýšit vlastní odbyt. Severské země by totiž musely doslazovat moštem, který je dražší, čímž by došlo k zvýšení nákladů a cen vín. Některé státy by rovněž musely mošt dovážet, a tím by jejich náklady stouply ještě výrazněji a cenová konkurence vína úměrně klesla.

Po uplynutí ročního období pro diskuzi přijala 4. června 2007 Evropská komise návrh reformy v legislativní podobě14 a na pořad přišlo projednávání v rozhodovacích institucích EU. Nejprve došlo v listopadu k posouzení Zemědělským výborem Evropského parlamentu, který projednal velké množství pozměňovacích návrhů a nakonec zaujal kompromisní stanovisko k většině sporných bodů, i když například v otázce doslazování se postavil proti návrhu Komise a zamítl jeho zákaz a naopak se vyslovil pro zachování krizové destilace, kterou se Komise snažila ukončit (Euractiv 22. 11. 2007). Jak na základě vyřčeného postoje jednotlivých států, tak na základě výsledků jednání v Zemědělském výboru EP, které s sebou přineslo mnoho pozměňovacích návrhů, došlo k vrácení návrhu Komisi k přepracování (Kuchyňková, Krutílek, Frízlová: 26).

Evropský parlament vyslovil v rámci své konzultační procedury s – na základě dodatků Zemědělského výboru – upravenou kompromisní verzí návrhu souhlas v polovině prosince, a poslední zastávkou reformy se tak stala Rada EU, kde se na pořad jednání dostala na jejím posledním předvánočním zasedání 17.–19. prosince. Lze jen spekulovat, zda načasování projednání na tento předvánoční čas je pouze náhodné, nebo se jednalo o plánovaný time-management. O velké kontroverzi návrhu nikdo nepochyboval, a proto mohly být snahy využít k dosažení shody všechny možné faktory, mezi nimi i faktor předvánoční atmosféry, při kterém by mohly projít i návrhy za jiných okolností neprůchodné. Ať už byly vlivy jakékoliv, 19. prosince 2007 byla nad návrhem reformy dosažena politická dohoda ministrů zemědělství. Poté, co bude tato dohoda a její pozměňovací návrhy zapracovány právními experty do textu nařízení, bude finální znění reformního nařízení předloženo Radě ministrů ke konečnému přijetí (Rada EU 2007: 7).

Konečná podoba

Výsledný návrh reformy je mnohem méně radikálním zásahem do evropského vinařství, nežli byl původní návrh Evropské komise. Svůj kompromisní charakter potvrzuje na jednu stranu přistoupením na mnohé návrhy Komise, na stranu druhou existencí výjimek a podmínek uplatňování většiny z nich.

Pokud jde o jednotlivé prvky reformy zmíněné v kapitole Tvorba a obsah reformního návrhu, jejich konečná podoba je následující:

  • V otázce vyklučení 400 000 ha vinic ustoupila Komise již po prvních reakcích aktérů a v létě 2007 snížila rozsah na polovinu. Výsledná plocha je nakonec ještě menší, a to 175 000 ha, přičemž finanční kompenzace vinařům, kteří se takto dobrovolně vzdají své nekonkurenceschopné produkce, se bude vyplácet pouze po dobu 3 let (původní návrh Komise zněl 5 let). Členské státy i Komise mohou klučení zastavit v případech, kdy by daný rozsah klučení přesáhl určitou procentuální hodnotu plochy regionu nebo státu.
  • Ke komisařkou Boelovou navrhovanému prodloužení zákazu výsadby nedošlo, naopak byla prodloužena doba pro uplatňování práv na novou výsadbu, a to z původně navrhovaného roku 2013 na rok 2015, s možností prodloužení na úrovni členských států až k roku 2018.
  • V jednom z nejspornějších bodů, tedy doslazování cukrem, lze za vítěze označit severněji položené státy, které dokázaly zabránit prosazení návrhu na jeho zákaz. K jejich úspěchu dopomohly i skandinávské země, které sice nepatří mezi producenty vína, ale svůj postoj zdůvodňovaly tím, že volba, zda kupovat cukrem doslazované víno nebo ne, má být ponechána na konečném spotřebiteli (Kuchyňková, Krutílek, Frízlová 2008: 27). Nicméně ani v tomto bodě doslazování se nejednalo o úplný úspěch jednoho tábora a došlo ke kompromisnímu znění, jež sice ponechávalo možnost doslazování v účinnosti, ale byla snížena maximální míra obohacení cukrem.
  • V otázce zrušení opatření uměle regulujících trh, tedy zejména destilace, prosadily státy na úkor Komise odlišný plán. Komise navrhovala okamžité zrušení těchto opatření, avšak členské státy prosadily jejich postupné ukončování během 4 let, tedy do roku 2012. Pozitivem je, že finance pro tato opatření se přesunula do národních obálek (viz dále) a zároveň byly určeny maximální částky použitelné pro destilaci v rámci těchto obálek.
  • Ačkoliv, jak již bylo řečeno, je reforma vinařství samostatná a neprovázaná s obecnou reformou společné zemědělské politiky, přesto v obou dochází k některým shodným krokům. Mezi ně patří stále větší důraz na tzv. druhý pilíř zemědělských podpor, což je oblast rozvoje venkova. V oblasti vinařství by toto opatření zahrnovalo např. podporu začínajícím vinařům, účinnější uvádění produktů na trh, odborné vzdělávání nebo předčasný odchod do důchodu (Evropská komise 19. 12. 2007).
  • V otázce označování vín nedosáhla Komise, jež se snažila o jejich sjednocení, úspěchu. Členské státy si mohou zachovat svá specifická označování, pouze v některých zemích zavedená kategorie jakostních vín se bude označovat jako víno s chráněným zeměpisným označením a víno s chráněným označením původu.
  • Jako prostředek k dosažení jednoho z cílů reformy – zachování tradic evropského vinařství – lze označit vytvoření národních obálek. Do těch by se měla přesunout část peněz z rozpočtu EU určených pro vinařský sektor a členské státy by následně rozhodovaly o jejich další alokaci. Nabídka možných opatření, do nichž peníze vložit, zahrnuje např. restrukturalizaci a přeměnu vinic, inovaci ve výrobě, podporu zelené sklizně nebo propagaci ve třetích zemích. Smyslem je posílení pravomocí členských států v této oblasti, a tedy posílení principu subsidiarity (Evropská komise 2007: 17).
  • Obdobně jako v případě kladení důrazu na pilíř rozvoje venkova, rys obecné reformy zemědělské politiky se projeví nově i v zavedení tzv. jednotné platby na farmu, jež je v současnosti základem pro poskytování podpor v jiných odvětvích zemědělství.

Implementace reformy, a tudíž zde zmíněných kroků, bude probíhat v několika fázích, v nichž budou postupně některé nové kroky vznikat a jiné naopak zanikat. První fáze začne spolu s platností celé reformy 1. srpna 2008 a bude do ní spadat zavedení národních obálek. Druhá fáze pokryje období od 1. srpna 2009 do roku 2012. Poté bude následovat etapa, do níž spadá ukončení v reformě dohodnutých přechodných období. Jedná se např. o finanční kompenzace pro vinaře, kteří nechají vyklučet své vinice, podpora destilace a ukončení práv na výsadbu. Finální podoby reformy bude dosaženo s ukončením roku 2018, kdy uplyne poslední lhůta, kterou je možnost členského státu uplatňovat právo na výsadbu.

Závěr

Jak z textu vyplývá, sektor vinařství je součástí společné zemědělské politiky od jejího počátku v 60. letech. Od té doby lze však rovněž hovořit o problematičnosti společné legislativní úpravy tohoto sektoru z důvodů partikulárních zájmů jednotlivých států, zejména takových, které jsou významnými producenty vín, a takových, u nichž lze vinařství považovat za tradiční odvětví národního zemědělství.

Stejně jako v jiných oblastech i ve vinařství došlo s rozvojem společné zemědělské politiky k přebytkům, které se staly společně s kritikou třetích zemí za protekcionismus Evropských společenství v oblasti zemědělství hnací silou usilující o reformu. Té bylo dosaženo ve větší a ucelenější podobě až roku 1999.

Nicméně s postupem času se jevila tato reforma jako nedostatečná a bylo rozhodnuto přistoupit k další. Její cíle se snažily reagovat jak na nedořešené otázky z minulosti, tak na aktuální situaci, za jejíž hlavní bod lze považovat klesající poptávku po stolních vínech.

O kontinuitě problematických oblastí vinařství v rámci společné zemědělské politiky svědčí i to, že otázky, které rozdělovaly již zakládající „Šestku“, byly konfliktní i v debatách o poslední reformě. Jedná se o výsadbu vinic a doslazování vín sacharózou. Ačkoliv politická reprezentace se na reformě shodla a na první pohled by bylo možné říci, že 40 let staré problémy se podařilo vyřešit, je otázkou, zda dohodnutá podoba reformy je řešením adekvátním a přispěje k naplnění jejích cílů. Na odpověď je v současnosti příliš brzo a teprve implementace do praxe ukáže, zda se reforma z roku 2007 nestane pouze dalším kompromisem, který v zájmu shody utrpěl na své potenciální efektivitě.

Literatura

Autor je studentem práva, mezinárodních vztahů a evropských studií na
Masarykově univerzitě.

Poznámky pod čarou

  1. Evropský zemědělský podpůrný a garanční fond sloužící k financování společné zemědělské politiky.
  2. Počátky společné vinařské politiky spadají do roku 1962, tedy vzniku celé Společné zemědělské politiky.
  3. Vinné hrozny v severnějších oblastech nedosahují takové cukernatosti jako vína z vinic jižnějších států, a tak dochází k doslazování pomocí např. jablečného moštu nebo cukrové řepy, aby byla dosaženo takové hladiny cukru, která je vhodná ke kvalitnímu kvašení.
  4. Oba nástroje slouží k intervenci do klasických tržních mechanismů. V případě destilace jde o snížení nadprodukce formou destilace vína na alkohol použitelný buď v potravinářství, nebo v průmyslu. Smyslem skladování je dočasné snížení nadprodukce a nabídky vinných produktů jejich uskladněním.
  5. Tzv. Kennedyho kolo (1964–1967), Tokijské kolo (1973–1979), Uruguayské kolo (1986–1992).
  6. Refundace byly platby, které poskytovalo ES zemědělcům, kteří exportovali své produkty mimo ES. Na zahraničních trzích však byly jejich produkty pro vysokou cenu nekonkurences­chopné, a proto ES poskytla zemědělcům refundaci, což byl rozdíl mezi jeho vysokou cenou a nízkou cenou ve světě. Zemědělec mohl následně o tuto výši své produkty zlevnit, čímž se na světových trzích staly konkurenceschop­nými.
  7. K pojmu prahová cena blíže: Fajmon, H.: Čeští zemědělci a společná zemědělská politika Evropské unie, CDK 2006, s. 8.
  8. Náhrady se pohybovaly od 1 450 euro/hektar u vinic s výnosem pod 20 hl/ha až po 12 300 euro/ha u vinic s výnosem nad 160 hl/ha. (čl 8 odst. 5 nařízení Komise (ES) 1227/2000, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) 1493/1999)
  9. K pojmu minimální cena blíže: Fajmon, H.: Čeští zemědělci a společná zemědělská politika Evropské unie, CDK 2006, s. 8.
  10. Od roku 1999 byl použit v sezónách 2000/2001, 2001/2002, 2004/2005, 2005/2006, dále viz např. nouzová destilace v Itálii, Řecku, Francii a Španělsku r. 2005; blíže Ministerstvo zemědělství [citováno 20. 2. 2008].
  11. Trade-related Aspects of Intellectual Property Rights.
  12. Byla přijata roku 2003 a jejím hlavním přínosem byla změna dosavadní finanční podpory zemědělců z jednotné platby na hektar (SAPS) na jednotnou platbu na farmu (SPS).
  13. COPA/COGECA je největší organizace zastupující zájmy zemědělců v EU.
  14. Návrh nařízení Rady o společné organizaci trhu s vínem a změně některých nařízení [SEK(2007)893].
blog comments powered by Disqus
Autor
Adam Hlaváč
Rubrika
Články
Témata
, , , ,
Publikováno
1. 6. 2008