Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Vysoká účast ve volbách – vítězství euroskeptiků?

Zkušenosti z dosud proběhlých „přístupových“ referend v jiných kandidátských zemích naznačují, že vysoká účast v referendu nemusí být zase až takovou výhrou, zvláště v případě ČR. Z postkomunis­tických zemích byla dosud nejvyšší účast na Litvě a ve Slovinsku. V obou případech se pohybovala kolem 60 %, podpora vstupu pak kolem 90 %. Otázkou ovšem zůstává, jaký poměr odpůrců a příznivců vstupu byl mezi těmi, kdo k referendu nepřišli, a co je odradilo od výkonu volebního aktu. Takové důvody bývají nejčastěji dva – buď absolutní nezájem o další vývoj země, nebo pocit, že názor ve společnosti je natolik jednoznačný, že nemá smysl k volbám chodit (to souvisí do velké míry také s povahou referenda – je-li pro vládu závazné, či nikoliv).

To se projevilo např. v Maďarsku, kde byla účast méně než poloviční (46 %). Výsledek je zdánlivě opět jednoznačný (84 % podpora), jeho legitimita je v tomto případě však diskutabilní. Zcela specifická situace pak vznikla na Slovensku: odpůrci vstupu měli dvě možnosti, jak vyjádřit svůj nesouhlas – buď přímým odmítnutím členství v referendu, nebo neúčastí. Povinné kvorum 50 % totiž umožňovalo zmařit referendum nízkou účastí. Těsný výsledek (52% účast) pak nechává prostor pro spekulace, jak velká část odpůrců volila tuto druhou variantu vyjádření svého nesouhlasu, a jak velká část z těch 48 % vyjadřovala jen svoji nezodpovědnost a nezájem o věci veřejné. Že v první skupině zřejmě byla nezanedbatelná část obyvatel napovídá vysoký počet hlasů PRO v referendu (92 %). Zavěšena ve vzduchu také zůstává domněnka, že fakultativní povaha referenda (politická reprezentace mohla v případě příliš nízké účasti bez ohledu na jeho výsledek) spoluvytvářela pocit zbytečnosti hlasování. Na Slovensku se k těmto faktorům ještě připojuje velmi problematický vývoj referenda jako institutu – dosud bylo používáno výhradně jako mocenský nástroj k prosazení partikulárních záj­mů.

Česká republika na rozdíl od Slovenska nemá povinnou minimální účast. Tento fakt však může paradoxně působit jako posilovací element pro účast, neboť odpůrci zde k prosazení vlastního cíle – zamezení vstupu ČR do EU – nemají jinou možnost, než svůj nesouhlas vyjádřit hlasováním. Neúčast v referendu by byla kontraproduktivní. Také povaha našeho referenda není pouze fakultativní, ale obligatorní, tedy závazné: pokud občané přistoupení k EU neschválí, smlouva nesmí být ratifikována. Přestože mnohým se zdá, že ČR de facto již je součástí unie (většina norem již byla přijata, smlouva podepsána), je to zásadní omyl: dosud nic rozhodnuto není. Na rozdíl od Slovenska, kde v důsledku specifického vnitropolitického vývoje byla otázka přistoupení naprostým ztělesněním politických preferencí, je v ČR poměrně rozvinutá debata o podobě transformující se EU.

Poslední zemí, jež vůbec nezapadá do kontextu postkomunistických tranzitních režimů, je Malta. Tam byla účast dosud nejvyšší (91 %) a výsledek nejtěsnější (54 % pro). Bez ohledu na to, na jak odlišných základech stojí tamní společnost, výsledek referenda může být dost obdobný tomu našemu. A to i přes to, že průzkumy veřejného mínění ukazují jinak: vzpomeňme si, jak tyto průzkumy zklamaly při posledních volbách. Více naznačí blížící se referendum v Polsku: tam je debata ještě ostřejší díky dvěma politickým stranám s jasně antievropským stanoviskem (Liga polských rodin a Sebeobrana).

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Jaroslav Petřík
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
8. 6. 2003