Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Vliv díla Alfreda Thayera Mahana na zahraniční politiku USA na přelomu devatenáctého a dvacátého století

Alfred Thayer Mahan je považován za jednoho z nejvýznamněj­šíchch představitelů rané anglosaské geopolitiky. Jeho díla se setkala se silným ohlasem a měla reálný vliv na zahraniční politiky států, kdy přinejmenším od 90. let 19. století je možné identifikovat jeho vliv i na zahraniční politiku Spojených států amerických.

 

1. Úvod

Alfred Thayer Mahan bývá pokládán za průkopníka a jednoho z nejvýznamnějších představitelů rané anglosaské geopolitiky. Na rozdíl od řady jeho souputníků měly přitom myšlenky obsažené v jeho díle značný ohlas a vliv na zahraniční politiky států již bezprostředně po svém publikování. Poněkud paradoxně se tak nejdříve stalo v Evropě, zejména ve Velké Británii, přestože publikace tohoto autora byly vždy primárně psané s ohledem na situaci Spojených států a způsob, jakým mohou posílit své mezinárodní postavení. Nutno však podotknout, že přinejmenším od 90. let 19. století zahraniční politika USA skutečně prošla proměnou, která v mnoha ohledech odrážela základní Mahanovy myšlenky, přičemž tento námořní důstojník a teoretik měl nezpochybnitelný vliv na špičky americké administrativy. Právě transformací americké zahraniční politiky a rolí Alfreda Thayera Mahana v tomto procesu se zaobírá tento článek.

2. Alfred Thayer Mahan

Alfred Thayer Mahan se narodil 27. září 1840 ve West Pointu ve státě New York. Jeho otec, Denis Hart Mahan, byl sám významným vojenským teoretikem, který se na rozdíl od svého syna zaměřoval na pozemní síly a jehož myšlenky měly velký vliv zejména v období občanské války. Mahan starší se v mnohém inspiroval napoleonským teoretikem Antoine Henri Jominim, jehož vliv je možné najít i v díle jeho syna – například ve vyzdvihování významu jediné rozhodující bitvy.

A. T. Mahan zprvu studoval na Columbijské univerzitě, ale po dvou letech studia se rozhodl navzdory přání svých rodičů přestoupit na Námořní akademii ve West Pointu, kterou dokončil v roce 1859, čímž také začala jeho kariéra námořního důstojníka (Moll, 1963: 132).

Jak mnoho autorů zmiňuje, je poměrně pozoruhodné, že Mahan ve svých velitelských schopnostech zdaleka nevynikal tak, jak by bylo možné očekávat podle jeho pozdějšího bezprecedentního vlivu na poli námořní strategie a geopolitiky. Různí autoři uvádějí, že během aktivní služby se jeho lodě často dostávaly do kolizí (Weir, 2007: 187). Peter Paret také poněkud překvapivě uvádí, že samotné službě na moři se Mahan pokoušel vyhnout, přičemž neměl příliš v oblibě moderní parní lodě, které byly v té době vrcholem námořní techniky (Paret, 1986: 445).

V průběhu občanské války sloužil Mahan na několika plavidlech, do bojů se však příliš nezapojil. Výjimkou byl útok na přístav Port Royal, kdy se ovšem poněkud nešťastně srazil s další unionistickou lodí. Brzy nato byl pověřen vyučováním na Námořní akademii, to však Mahan nesl poměrně těžce a pokládal to za ponižující práci (Weir, 2007: 187). Po skončení občanské války v USA zpravidla sloužil na námořních výpravách v oblastech Pacifiku a Asie, což podle některých autorů jen podpořilo jeho uzavřenou povahu, převážně šovinistický vztah k cizincům a také poněkud přezíravý postoj k většině kolegů z námořnictva (Chambers II., 2000).

V roce 1885 začal učit na Naval War College, kde se stává o rok později ředitelem. V této funkci pak působil až do roku 1896, s krátkou přestávkou v letech 1889–1892, kdy pracoval v Úřadu pro navigaci. Během svého působení na Naval War College se v roce 1887 setkává s budoucím prezidentem Theodorem Rooseveltem, na něhož udělaly Mahanovy názory značný dojem a který jeho dílo doporučil vlivnému senátorovi Henry Cabot Lodgeovi, jenž později stanul v čele Výboru pro zahraniční záležitosti (Judis, 2004: 35). V roce 1890 pak vyšla nejzásadnější Mahanova kniha The Influence of Sea Power upon History 1660–1783. Ta se poněkud paradoxně dočkala většího úspěchu nejprve mimo USA, především ve Velké Británii, kterou Mahan v roce 1893 navštívil (Moll, 1963: 134–135). Velkou část svých nejvýznamnějších prací pak připravoval ještě před svým odchodem z aktivní vojenské služby v roce 1896, kterým naplno začala druhá éra Mahanovy kariéry jako teoretika. Ta byla velmi plodná: celkem napsal více než dvacet teoretických knih (Chambers II., 2000).

V roce 1897 Rooseveltův vliv (a tím zprostředkovaně vliv Mahana) značně posílil, když jej prezident McKinley jmenoval viceministrem námořnictva. Roosevelt a Mahan aktivně podporovali válku se Španělskem v roce 1898, protože předpokládali, že by to mohlo definitivně vést k vybudování silného námořnictva a učinit tak z USA skutečnou námořní velmoc. Samotný Mahan byl v období války povolán zpět do vojenské služby a byl členem Naval Strategy Board (Karsten, 1971: 589).

Po americko-španělské válce Mahan odešel do důchodu, ale příležitostně zastával řadu významných funkcí. V roce 1899 byl například hlavním zástupcem USA na Haagské konferenci o omezení zbrojení. V souladu se svým realistickým přesvědčením zde Mahan odmítl zákaz chemických zbraní jako nehumánního prostředku s prostým odůvodněním, že Spojené státy by se neměly vzdávat zbraní, jež by mohly být v případné válce užitečné (Joy, 2008: 89–90).

V letech 1903–1904 pak byl členem Senátního výboru námořního obchodu a Komise pro reorganizaci ministerstva námořnictví (Parkin, 1995: 256). S Rooseveltem si Mahan vyměňoval dopisy až do své smrti v prosinci 1914. Prezident s ním zpočátku konzultoval řadu otázek týkající se námořní strategie, v pozdějších letech však Mahanův vliv poněkud zeslábl a jeho názory se s Rooseveltovými začaly rozcházet (Turk, 1987: 99).

3. Hlavní Mahanovy myšlenky

3.1 Konflikt mořské a pozemní moci

Mahan byl jedním ze zakladatelů ranné školy anglo-saské geopolitiky, pro niž bylo typické vnímání uspořádání světa jako binární opozice mezi pozemskou a mořskou mocí. Tento dualismus byl podle Mahana v historii vždy přítomný, což dokládal mimo jiné i na příkladech antických pozemních (Sparta, Řím) a mořských (Athény) mocností. Základem veškerých jeho textů přitom bylo přesvědčení, že pro sílu národů či států není rozhodující držení rozsáhlého pozemního území, ale naopak nevyhnutelně souvisí s ovládnutím mořského prostoru (Sumida, 2001: 100–101).

Na základě své představy o vzájemně neslučitelných zájmech mořských a pozemních mocností předpokládal dlouhodobou spolupráci mezi USA, Velkou Británií, Německem a Japonskem na jedné straně a Čínou a Ruskem na straně druhé. Tento antagonismus byl podle Mahana dán nejen neslučitelnými geopolitickými zájmy, ale částečně měl i hlubší, rasové a kulturní kořeny, přičemž na jednu stranu stavěl anglo-germánské národy „Teutonů“ a na druhou slovanské národy (Krejčí, 2010: 530–531).

Místem konfliktu mezi pozemní a mořskou mocí byla podle Mahana zejména Asie (Mahan, 2010: 13, 328). V tomto pojetí Rusko dominuje vnitru kontinentu a expanduje na východě, západě a směrem na jih, což je vedeno jeho snahou získat přístup k nezamrzajícímu moři. Tímto se přirozeně dostává do konfliktu s mořskými mocnostmi jako je Japonsko či Velká Británie. Mahan předpokládal, že mořská síla poskytuje možnost variabilnějšího a rychlejšího manévrování. Právě kvůli lepšímu ovládnutí komunikací byl přesvědčen, že mořská síla má ve výše zmíněném konfliktu převahu (Krejčí, 2010: 530–531). Zejména pozdější obchodní pronikání USA do Číny a lpění na politice „otevřených dveří“ v tomto regionu lze chápat jako naplnění Mahanovy politiky, která má za cíl zabránit přílišnému ruskému vlivu v této oblasti.

3.2 Taktika a strategie

Ve válečném konfliktu Mahan rozlišoval mezi taktikou a strategií, přičemž pod první pojem zahrnoval momentální kroky prováděné armádou při přímém střetu s protivníkem, zatímco pod druhou kategorii zahrnoval obecnější kroky, jež jsou plánovány dopředu (Mahan, 2010: 8, 88). Mahan kladl důraz na vybudování masivní vojenské flotily a jejího nasazení v jediné rozhodující bitvě, čímž, jako někteří další autoři, přímo navazoval na řadu let staré myšlenky Karla Von Clausewitze (Cowley, 1996: 323). Za významnou zbraň mořské moci považoval námořní blokádu, přičemž předpokládal, že v řadě případů může být odříznutí pozemní mocnosti od mořských obchodních cest pro výsledek konfliktu určující (Lenz, 2008: 91).

Mahan přikládal značný význam kontrole nad strategickými místy, takzvanými škrtícími body (choke points), kde pokládal za vhodné vybudovat systém základen pro doplnění pohonných hmot. Za takový škrtící bod pokládal například Havajské ostrovy nebo případný panamský průplav, jehož vybudování navrhoval (Globalsecurity, 2010). Tímto přístupem do značné míry navazoval na myšlenky Henri Jominiho z přelomu 18. a 19. století, s nímž však nesdílel přesvědčení, že vítězství v bitvě je otázka dodržování několika jasně daných matematických pravidel. Mahan se naopak blížil spíše pojetí Clausewitze, když tvrdil, že bitva je vždy do značné míry otázkou náhody a správného momentálního úsudku velitelů (Sumida, 1997: 109–110).

Ačkoliv si byl Mahan vědom, že proměna některých podmínek a vývoj zbraní v průběhu historie může mít zásadní vliv na taktiku, byl zároveň přesvědčen, že základní zákony celkové strategie zůstávají neměnné (Lenz, 2008: 89). Ve své nejvlivnější knize The Influence of Sea Power Upon History 1660–1783 proto na základě studia námořní historie vyvozuje aktuální doporučení pro politiku Spojených států.

3.3 Základní faktory síly námořní mocnosti

Mahan sílu mořských mocností odvozoval od šesti základních faktorů, z nichž zdaleka ne všechny byly geografické povahy. Za první faktor považoval geografickou pozici státu, jež zahrnovala přístup k otevřeným mořím, zranitelnost pozemních hranic či možnost udržování strategických mořských základen. Druhým faktorem bylo rozsáhlé pobřeží a dostatek dobrých přístavů. V obou těchto ohledech bylo postavení Spojených států mimořádně dobré. Za třetí faktor považoval Mahan rozsah území, respektive především délku pobřeží a rozmístění populace ve vztahu k obraně území. V tomto směru se postavení USA značně zlepšilo vybudováním železnice mezi východním a západním pobřežím. Čtvrtým faktorem byl podle Mahana počet obyvatel a i v tomto směru byly Spojené státy koncem 19. století ve výhodné pozici, neboť stále absorbovaly velký příliv imigrantů. Kapitalistická americká společnost také zcela vyhovovala pátému Mahanově principu, kterým byl národní charakter se zvláštním ohledem na kladný vztah k obchodu. Posledním faktorem byl pro Mahana charakter vlády, pro nějž bylo klíčové, zda příznivých geografických podmínek dokáže stát využít. Lze předpokládat, že na svou dobu velmi demokratický systém USA v tomto poskytoval určitou výhodu (Mahan, 2010: 29–69).

3.4 Mahanův imperialismus

Mahan otevřeně podporoval imperialistickou politiku Spojených států, především ve své knize The United States Looking Outward (1890) – základem mělo být rozsáhlé válečné námořnictvo se strategicky rozmístěnými základnami v zahraničí, systém pobřežní ochrany a agresivní pronikání na Spojených států na zahraniční trhy (Mattox, 2000).

V protikladu k tradičnímu konceptu Spojených států jako země, již ze dvou stran chrání oceán, považoval Mahan moře nikoliv za ochranný prostředek, ale naopak za prostor, který umožňuje americkou expanzi všemi směry. Mahan si byl vědom toho, že tyto možnosti omezuje fakt, že pro spojení mezi západním a východním pobřežím Spojených států bylo nutné obeplout celý kontinent, a proto patřil k velkým propagátorům vybudování Panamského průplavu, který pohyb amerického námořnictva značně usnadnil (Murphy, 2009: 279).

Mahan přitom nevěnoval pozornost pouze vojenským faktorům, ekonomický aspekt byl pro něj minimálně stejně důležitý. Mahan, který citoval Sira Waltera Raleigha jako jednoho ze svých myšlenkových souputníků, by zřejmě souhlasil i s jeho slavným výrokem „kdo vládne oceánům, ten vládne obchodu – kdo vládne obchodu, ten disponuje bohatstvím světa, kdo disponuje bohatstvím světa, ten je vládcem světa“ (Lenz, 2008: 91). Jak upozorňuje Chovanec, hlavním důvodem, proč Mahan usiloval o to, aby Spojené státy vybudovaly loďstvo, jež by mohlo konkurovat britskému, byla právě ochrana hlavních obchodních cest (Chovanec, 2006).

Mahanův důraz na rozsáhlý námořní obchod a získávání zámořských území podle některých odpovídal tehdy dominantnímu ekonomickému přístupu „merkantilistického imperialismu“, který považoval zisk zámořských kolonií za vhodný ze dvou důvodů – jednak jako zdroj primárních surovin, jednak jako odbytiště pro rostoucí ekonomiku centra (Pugh, 1996).

LaFeber však upozorňuje, že Mahan nebyl zastáncem autarkie, ale naopak požadoval snížení cel a dalších bariér mezinárodního obchodu. Reciproční obchodní vztahy podle něj byly logickým důsledkem zahraniční expanze. Mahan podotýkal, že efektivní a stále se rozvíjející průmysl Spojených států na konci 19. století přinášel nadprodukci, přičemž dosavadní pozemní expanze Spojených států směrem na západ již pomalu dosáhla svých limitů. Považoval tedy za logické řešení pronikání USA na zámořské trhy, což v důsledku znamenalo potřebu vybudovat dostatečně silné námořnictvo. V pozdějších letech však Mahan začal na vlastní obchodní loďstvo klást menší důraz – v jeho nové koncepci bylo třeba vybudovat dostatečně silné vojenské námořnictvo k ochraně obchodních tras, ale nebylo přitom podstatné, zda se zboží dopravuje na vlastních či zahraničních lodích (LaFeber, 1962: 674–685).

4. Americké námořnictvo a zahraniční politika před rokem 1890

4.1 Izolacionismus a úpadek námořnictva

Po skončení občanské války probíhající v letech 1861 až 1865 se politika USA soustředila především na domácí záležitosti, zejména na celkovou ekonomickou i sociální rekonstrukci země a další rozšiřování infrastruktury v méně obydlených částech země (Palmer, 2004). Útlum zahraničně politických aktivit s sebou přinesl také klesající význam amerického námořnictva. Nathan Miller uvádí, že zatímco po konci občanské války čítal arzenál amerického námořnictva bezmála sedm set lodí, v roce 1880 mělo v provozu pouze 48 zastaralých plavidel (Miller, 1997: 143–144). Hlavní příčinou tohoto vývoje byla neochota udržovat nákladné námořnictvo v době, kdy byla země zaměstnána především vnitřní rekonstrukcí. Jak poznamenává Michael Palmer, Američanům trvalo téměř celou generaci, než se z války vzpamatovali natolik, že se opět začal tvořit celonárodní zahraničněpolitický konsenzus (Palmer, 2004). USA navíc v této době nedržely žádné kolonie, k jejichž správě by bylo rozsáhlé námořnictvo potřeba. Všeobecně rozšířený byl také názor, že relativní slabost kontinentálních sousedů a geografická vzdálenost od evropských mocností poskytují Spojeným státům dostatečné bezpečnostní záruky.

4.2 Ojedinělé snahy o teritoriální expanzi

Přesto se i v tomto období našlo několik předních politiků, kteří uvažovali o teritoriálním rozšíření USA, jejich pokusy však, vyjma odkoupení Aljašky od Ruska v roce 1867, skončily neúspěšně. Odkoupení Aljašky tehdejší ministr zahraničí William H. Seward přitom zamýšlel jako první krok k ovládnutí celé oblasti severozápadního pobřeží Pacifiku. Jeho plán na připojení Britské Kolumbie však tehdy nevzbudil ve Washingtonu příliš velké nadšení (Pletcher, 2001: 40–41). Sám Mahan později viděl Aljašku jako důležitou oblast pro případnou válku s Japonskem, když předpokládal, že shromáždění amerického loďstva v této oblasti může mít zásadní vliv na rozložení sil v Pacifiku (Allard, 2008: 4).

Dalším neúspěšným pokusem o územní expanzi byl záměr prezidenta Ulyssese S. Granta o připojení Dominikánské republiky. K tomu ho vedly převážně vnitropolitické důvody související s umístěním osvobozených afroamerických otroků, ale zároveň území viděl jako případný zdroj primárních surovin a zároveň odbytiště pro americkou ekonomiku. Tento plán však Senát zamítl (PBS, 2010). O území Dominikánské republiky se později zajímal i Mahan, avšak z jiných důvodů. Chtěl zde vybudovat námořní základnu, která by poskytovala zázemí americkým lodím v oblasti Panamské šíje (Turk, 1987: 37).

4.3 Počátek modernizace vojenského námořnictva

I v tomto období menší počet amerických lodí stále operoval ve Středomoří, Pacifiku, Indickém oceánu či Perském zálivu, kde měl za cíl podporu a ochranu obchodních zájmů, ale americké loďstvo se stále zmenšovalo a zároveň nedokázalo adekvátně reagovat na rychlý technologický rozvoj námořní síly evropských mocností (Palmer, 2004). V asijských oblastech, kde se USA před občanskou válkou obchodně výrazněji angažovaly (např. v Číně) v tomto období spíše vyklidily prostor snahám evropských zemí (University of Illinois, 2010). Po občanské válce se dokonce USA z velké části vrátily od parních lodí zpět k plachetnicím. To bylo způsobeno nejen snahou ušetřit za poměrně drahé uhlí, ale i tím, že země neměla v cizích vodách dostatek základen, které by byly schopné zajistit pro rozsáhlou flotilu parních lodí zásobování uhlím. Už v této době se sice objevovaly návrhy, které souzněly s pozdějšími Mahanovými doporučeními, aby USA vybudovaly síť základen na Havaji, v Samoy či v oblasti Panamské šíje, zatím se jim však nedostávalo patřičné odezvy (Miller, 1997: 144; Sprout, 1990: 196–197).

Do otevřených konfliktů se americké námořnictvo v tomto období pouštělo jen výjimečně. Významnější incident, kdy v roce 1871 zhruba námořní síly USA v počtu 650 mužů zaútočily na pevnosti korejského Soulu, ve snaze vynutit si omluvu za zabití několika amerických trosečníků, byl v tomto ohledu výjimkou (Miller, 1997: 145).

V roce 1873 nastala krátká krize ve vztazích se Španělskem, takzvaná “aféra Virginius”, jež byla jakousi předzvěstí pozdější Americko-Španělské války. Virginius bylo soukromé plavidlo s americkou posádkou a kapitánem, jež přímo podporovalo v boji Kubánské povstalce bojující proti Španělsku. Po zajetí lodi Španělé popravili několik lidí, včetně amerických občanů. Krize nakonec ve válku nepřerostla, nicméně pomalá mobilizace amerického námořnictva byla velkým varováním. Jak hořce poznamenal jeden z tehdejších předních námořních důstojníků Robley D. Evans: “dvě moderní válečné plavidla by nás zničila během třiceti minut” (Tamtéž: 143).

Okolo roku 1880, tedy deset let předtím, než Mahan vydal svou první vlivnou knihu, však již začaly sílit hlasy volající po aktivnější zahraniční politice i silnějším námořnictvu. Už v roce 1881 ministr námořnictva William H. Hunt ustanovil poradní sbor, který měl předložit koncepci celkové reformy amerického námořnictva. Huntův nástupce William E. Chandler o rok později zavedl opatření, jež upřednostňovala nákup nových lodí namísto oprav starých plavidel. V letech 1883–1885 už kongres schválil vybudování pěti moderních obrněných křižníků. V roce 1884 pak vznikla Naval War College, která měla přispět k lepším taktickým a strategickým schopnostem nové generace námořních důstojníků a kde se do té doby nepříliš známý A. T. Mahan stal učitelem a později ředitelem (Miller, 1997: 148–152). Jak dokládá Seager, během 80. let už se v kongresu vedla spíše debata o konkrétní podobě modernizace námořnictva, nežli o tom, zda je tento krok nutný (Seager II., 1953: 497–498). Mahana, který v té době dosud nepublikoval své hlavní myšlenky, tedy nelze považovat za původce myšlenky rozsáhlé modernizace námořnictva. Jeho hlavní role tak spočívá spíše v tom, že argumenty pro silné námořnictvo a imperialistickou zahraniční politiku USA dokázal přesvědčivě a souhrnně formulovat, přičemž úspěch jeho knihy Influence of Sea Power Upon History nepochybně vliv těchto myšlenek výrazně posílil.

5. Pozadí změn americké zahraniční politiky v letech 1890–1914

Předtím než se dále budeme věnovat odkazu a vlivu A. T. Mahana na americkou a světovou zahraniční politiku, je třeba vyjít z dobových konotací a povahy tehdejšího mezinárodního multipolárního systému.

Ten je na počátku 90. let 19. století definován několika klíčovými vlivy a událostmi hýbajícími světovou politikou. Je to období evropské intervence v podobě kolonialismu a imperialismu na čtyřech světových kontinentech, respektive rozdělování posledních nerozdělených území a vymizení termínu terra incognita/mare incognitum. Je to období, kdy Velká Británie ovládala třetinu celkové tonáže všech obchodních lodí na světě, období horečných závodů o Afriku (Scramble for Africa), při kterém se střetly velké evropské imperialismy, a které rokem 1890 byly v plném proudu. Mluvíme však také o složitém systému aliancí praktikovaných německým „železným“ kancléřem Ottem von Bismarckem, respektive jeho reálpolitikou, která také do značné míry charakterizuje tehdejší systém a funkci mezinárodních vztahů. Dochází k vzestupu nových mocností na Dálném východě. Ruský imperialismus a tlak na jižní (vliv na Britsko-afghánské války) a východní (Mandžusko) hranice, dále pak sílící vliv japonského imperialismu (od roku 1868), mající důsledek v konfliktech mezi Ruskem a Čínou, jsou dvěma dobrými příklady.

S ohledem na zmíněné jevy působí přetrvávající odkaz otců zakladatelů (G. Washington, J. Madison, J. Adams, T. Jefferson, a dalších), značně kontrastně (Raico, 2010). Mám na mysli americký excepcionalis­mus1, spojený s politikou neintervence (Monroeova doktrína), neutralitou, resp. politikou America First, často oponenty pejorativně nazývanou „izolacionismus“ či zastánce anti-imperialismu (často z řad ekonomických klik). Tyto vlivy však od roku 1890 částečně ustupovaly do pozadí. Naproti izolacionismu (pro časté užívání termínu v soudobé literatuře se jej také budu držet) se objevila dlouhou dobu skrytá víra v tzv. Manifest Destiny (O’Sullivan, 1845). Jednalo se o názor a přesvědčení, původně užité Demokraty k ospravedlnění války v Mexiku roku 1840, hlásající názor, že expanze území je logická a nevyhnutelná.

Byl to právě Mahan, který řekl, že USA v dětství hraničily s Atlantikem, v mládí s Mexickým zálivem a v dospělosti přišly k Pacifiku. Logicky se pak ptal, zdali nemají Spojené státy právo jít dál. Proto se ctnosti, poslání a osud amerického lidu tak, jak je popsal W. Weeks přetvořily ve formu intervencionismu, který bude až do první světové války omezen na americký kontinent a bude obhajován především Republikány (od W. McKinleyho) (Weeks, 1996: 61).

5.1 William McKinley (1897–1901)

Prvním prezidentem, který vzal v potaz Mahanovu koncepci a apel po expanzionismu, který Mahan dokládal 20-ti knihami a řadou článků, byl 25. prezident USA, William McKinley.

McKinleyho zahraniční politika byla ovlivněna snahou proniknout na zahraniční trhy a přivedla k anexi Havaje, ke konfliktu se Španělskem a vedla ke zrodu amerického imperialismu. Vize otevření zahraničních trhů Americe měla reflexi v politice „otevřených dveří“ vůči Číně (Open Door Policy). V praxi se jednalo o to, že na území Číny žádná z velmocí nevznášela nárok a přitom s ní vedly obchodní styky, což mělo být v principu prospěšné všem, avšak ve skutečnosti existovala celá řada koncesí a nároků na majetek či území, které tuto politiku popíraly. Od Mckinleyho prezidentství navíc námořnictvo přestalo hájit pouze obchodní zájmy a začalo bránit americké území jako celek a americký národ obecně.

McKinleyho administrativa navíc spadala do období celkové a komplexní přestavby či lépe řečeno výstavby „nového“ námořnictva, které v USA upadalo a stárnulo od roku 1850, jak bylo zmíněno výše. Impulsem k jeho obnově se stal rok 1885, kdy Senát obdržel řadu stížností na jeho stav. Tato výstavba byla na konci 90. let 19. století v plném proudu a pokračovala ve dvou fázích až do roku 1929 (Walters, 2000: 418–431). Je třeba také dodat, že v této době se stává ministrem námořnictva budoucí McKinleyho nástupce, Theodore Roosevelt.

5.2 Anexe Havaje (1898)

V roce 1898 poté, co byl prezident G. Cleveland po svém druhém funkčním období vystřídán Republikánem W. McKinleym, můžeme sledovat posun v politice směrem k ideji Manifest destiny („božského předurčení“, pozn. autor). McKinley se vyjadřuje, že je v tomto ohledu nutno podniknout kroky k anexi za cílem zvýšení prestiže a významu USA.

Celou situaci okolo Havaje zahájilo svržení havajské královny v roce 1893. Následoval jej návrh tehdejšímu prezidentu Harrisonovi, nabízející anexi území Spojenými státy. Ten byl předložen senátu, kde zůstal až do mandátu prezidenta Clevelanda, který připojení území z ideologických důvodů nakloněn nebyl. Proto byly další kroky ohledně této situace podniknuty až za W. McKinleyho.

Mahan se však na věc díval ze strategického pohledu. Již v roce 1983 publikoval článek s názvem Hawaii and Our Future Sea Power, kde upozorňoval na význam Havaje pro námořní dopravu, zejména s ohledem na budoucí možné otevření panamského průplavu a na funkci ostrovů jako strategického námořního bodu, který by měl pomoci zabezpečit západní pobřeží USA. Zejména z těchto důvodů Mahan vyzýval k co nerychlejší anexi souostroví (Paret, 1986: 465). Rok 1889 je pak datem, kdy na ostrově vzniká námořní základna v Pearl Harbor, mimo jiné také jako důsledek Mahanova vlivu.

5.3 Válka se Španělskem (1898)

Válka se Španělskem, americko-španělská, respektive španělsko-americká válka byla na jednu stranu vývojovým stupněm Monroeovy doktríny, politikou „velkého klacku“ (Big Stick ideology), a tedy i vývojovým stupněm americké zahraniční politiky (1845 anektován Texas, 1846 anektován Oregon, 1846–1848 zábor části mexického území, 1867 odkoupení Aljašky, atd.), ale i odkazem A. T. Mahana (Harrell, Gaustad, 2005: 409–439).

Od roku 1898 až po začátek první světové války probíhala v karibsko-pacifické oblasti snaha námořnictva o vytvoření průplavu mezi Jižní a Severní Amerikou pod kontrolou USA. Dohoda z roku 1901 mezi tehdejší největší námořní mocností, Velkou Británií, a Spojenými státy vedenými administrativou T. Roosevelta (Hay–Pauncefote Treaty), znamenala uznání americké svrchovanosti v karibském regionu Brity a zároveň schvalovala výstavbu průplavu pod americkou kontrolou. Byla to ilustrace upadající britské moci, snaha upevnit vztahy s USA a věnovat se tehdejšímu největšímu vyzyvateli – Německu (Tamtéž: 821).

Jako záminka k intervenci proti evropské mocnosti, Španělsku, na Kubě, byl mimo španělský osvobozenecký boj, který byl podporován americkou veřejností, údajný útok ze strany Španělska na bitevní loď druhé třídy USS Maine 15. 2. 1898. Bitevní uskupení pod velením generála Sampsona zahájilo námořní blokádu Kuby. První vážné střety se však odehrály v Tichém oceánu, konkrétně u Filipínského pobřeží. Zde se střetly obě válečné flotily ve velkém střetu 30. 4. 1898 nedaleko od Manily a Cavite. Američané nakonec dosáhli rozhodného vítězství, když potopili 11 španělských bitevních lodí. Cavite se pak stalo prvním americkým předmostím pro obsazení Filipín, ke kterému došlo ještě téhož roku pařížskou mírovou smlouvou. Důvodem k filipínsko-americké válce se pak stalo neuznání I. filipínské republiky americkou vládou (Campbell, 2008: 176–178). Po neúspěšném povstání začalo toto souostroví fungovat jako důležitý americký opěrný bod v Tichém oceánu spolu s Havají a ostrovem Guam (taktéž přesunut pod americkou správu pařížskou mírovou smlouvou).

Po střetu v Tichomoří následovala série konfliktů v karibském moři. Američané po ostřelování měst vytvořili předmostí u vesnice Caimanero a zahájili námořní blokádu Santiaga de Cuba. Při pokusu španělské flotily o únik a prolomení blokády byla tato rozdrcena a jediným plavidlem, které se udrželo nad hladinou, zůstal křižník Cristobal Colón. Po námořním vítězství následovala květnová kapitulace kubánského hlavního města. Španělé se tedy ve výsledku museli vzdát jak Filipín a Guamu, tak Kuby a Portorika. USA navíc získaly první území, které se nenacházelo přímo na americkém kontinentu.

5.4 Prezident T. Roosevelt (1901–1909)

Dalším státníkem po W. McKinleym, který se zasadil o změnu směru zahraniční politiky USA, byl 26. americký prezident Theodore Roosevelt. Roosevelta můžeme charakterizovat jako zastánce progresivismu2, podobně jako později H. Hoovera, Ch. E. Hughese či W. Wilsona, avšak na rozdíl od nich se jednalo o zastánce progresivismu mimo jiné v oblasti námořnictví a politiky „velkého klacku“, znamenající rozšíření Monroeovy doktríny na de facto intervencionismus vzhledem ke státům Jižní Ameriky (Hofstadter, 1955: 158).

Důsledkem výše zmíněného pak bylo to, že v prezidentských volbách 1896 si Roosevelt kladl dva významné cíle – a) vybudování silného námořnictva, b) dostavbu panamského průplavu s důrazem na region Střední Ameriky (zejména Karibiku) a vyvarování se evropskému vlivu v této oblasti.

Již v roce 1882 T. Roosevelt publikuje svoji prvotinu, The Naval War of 1812. V životo­pisných dílech Gouverneur Morris anebo v knize o senátoru Thomasi Hartu Bentonovi můžeme pozorovat silné prvky merkantilismu a důrazu na námořnictví. Zároveň se Roosevelt vyjadřoval pro námořní expanzi (New York’s Union Legue Club) (Karsten, 1971: 588). Pokud jde o vliv Mahana na T. Roosevelta, tak o něm nemůže být pochyb. Sám mu v korespondenci navrhoval a žádal jej o osobní setkání a radu(-y), přičemž jeho knihu The Influence of Sea Power Upon History, 1660–1783 označoval za klasiku (Tamtéž: 590).

Dalším důkazem, tentokrát přímého vlivu, je zamítnutí rozdělení americké válečné flotily mezi flotilu atlantickou a flotilu tichomořskou při hrozbě válečného střetu s Japonskem v roce 1906 (Tamtéž: 595). Není tedy s podivem, že Mahanův termín „kontrola moří“ (command of the sea) je přítomný i v Rooseveltově slovníku. Mahan se tedy s pomocí T. Roosevelta zasadil o ukončení americké formy „skvělé izolace“ (splendid isolation). Roosevelt navíc po nástupu do funkce inicioval výrobu těžkých lodí typu Dreadnought po britském vzoru (Paret, 1986: 472). Britové byli totiž první, kdo s konstrukcí těchto lodí pod vlivem A. T. Mahana začali.

5.5 Panamský průplav (1904)

Theodore Roosevelt pak Mahanovy myšlenky, skloubené s nevolí dělit vojenskou flotilu na atlantickou a tichomořskou část a snahou zdůraznit význam námořní moci obecně (vznik nové důležité SLOC), využil při prosazení a realizaci výstavby Panamského průplavu. Částečně tak byl průplav reakcí na události americko-španělské války z roku 1898, kdy musela americká bitevní loď USS Oregon přeplout 14 500 námořních mil, aby se dostala na východní pobřeží USA, respektive do karibského moře, částečně na předvolební situaci, ve které by Republikáni byli oslabeni, kdyby nebyla záležitost samotné stavby průplavu včas vyřešena (Metford, 1964: 281).

Po neúspěšných jednáních s Kolumbií (Panama byla kolumbijskou provincií, kanál pak původně vlastněn Francouzi), která tehdy Panamu ovládala, byl námořnictvem podpořen rychlý převrat. Americké námořnictvo provedlo blokádu panamského území a zabránilo kolumbijským lodím v jeho dosažení. Revolta, která americké blokádě předcházela, byla nepřímo iniciována ze strany USA, když T. Roosevelt oznámil podporu separatistům. Dne 3. 11. 1903 vyhlásila Panama nezávislost. Dohodou z 6. 11. 1903 (Hay-Bunau Varilla Treaty) mezi novou panamskou vládou a Spojenými státy pak druhý zmíněný získal naprostou volnost ve stavbě kanálu a v jeho využívání (Major, 1993: 49). Námořní blokáda země se tak nejen stala klíčovou v prosazení strategických zájmů, ale byla příčinou úspěšného převratu v zemi a porážky Kolumbie bez použití pozemních sil. Je zde tak dobře vidět Mahanova klasifikace mezi schopnostmi pozemní a námořní moci.

Politika „velkého klacku“ poté pokračovala i nadále. Admiralita se snažila zabránit ostatním neamerickým mocnostem v založení námořních základen v západní hemisféře a sama se zasadila o vytvoření jedné v Guantánamo Bay. Námořnictvo se dále účastnilo intervencí na Haiti, Santo Domingu, Kubě či Nikaragui, fungujíc jako „regionální policista“. V průběhu britsko-německé blokády Venezuely (1902) byla v karibském moři koncentrována do té doby největší flotila, kterou kdy USA shromáždily za účelem cvičení, jednak jako důkaz toho, že Monroeova doktrína je stále brána vážně, a jednak z důvodu realizace Mahanových myšlenek v praxi (American Foreign Relations, 2010).

6. Odkaz A. T. Mahana

Význam A. T. Mahana není a nebyl v tom, že by objevil význam moří a významu námořní síly jako klíčového aspektu kontroly světa a světové dominance či hegemonie, i když některé zdroje tvrdí opak (viz např. Life, 1940). Všechno co zmiňuje, bylo v menší či větší míře využito v námořní taktice a boji již dříve, zejména u britské admirality. Jako první však konceptualizoval koherentní vojenskou námořní teorii, a zařadil se tak mezi klasiky geopolitiky (Waisová a kol., 1997: 53). Prakticky udělal pro námořnictvo tolik, kolik toho udělal H. Jomini či K. von Clausewitz pro teorii války na pevnině – definoval základní principy, ze kterých se dále odvozovaly (respektive odvozují) konkrétní vojenské strategie a operační metody. Námořní mocnost se stala klíčem k pochopení světových dějin a významu vojenství v nich stejně tak jako nejdůležitějším prvkem „moderní války“. Jejím konkrétním vyjádřením se pak stala bitevní flotila (battle fleet), tedy koncentrované uskupení jednotek, sestávající z nejsilnějších válečných lodí, jejímž úkolem na cestě k ovládnutí moří bylo porazit v rozhodující bitvě nepřátelskou flotilu.

Přelom 19. a 20. století nám mnoho takových bitev nenabídl, ale nenabídl je de facto již od bitvy u Trafalgaru (Baylis, Wirtz, Cohen, Gray, 2004: 116). Nenabídl je paradoxně ani v průběhu první světové války, kde sice Německo v bitvě u Jutska (1916) bylo přinuceno přistoupit na britskou taktiku a střetnout se v rozhodující bitvě, nicméně ta skončila patem, bez vítěze. Mahanův koncept v tomto částečně utrpěl. Jeho přínosy jsou však značné. Díky němu došlo k posílení vojenského námořnictva, USA prosadily svoji dominanci v karibské oblasti (hlavně Kuba, Portoriko, Panama, Haiti, Nikaragua), získaly několik tichomořských ostrovů (Pearl Harbor, Havaj, Americká Samoa, Wake Island, Guam a Filipíny), začaly hospodářsky pronikat do Číny, prosadil se nový typ těžkých bitevních lodí, které se staly budoucími dominantami námořních sil po celém světě (první z nich nesla název HMS Dreadnought). Na počest A. T. Mahana pak byla jedna lodní třída pojmenována podle jeho jména (Mahan Class Destroyer). Navíc byla v průběhu první světové války Mahanem oživena a hojně spojenci užívána „strategie Anakondy“, původně praktikovaná v americké občanské válce generálem W. Scottem. Cílem v tomto případě bylo odepřít ústředním mocnostem a jejich spojencům přístup k moři.

S ohledem na bezpečnostní rizika Spojených států si je třeba uvědomit, že USA nikdy neměly v severní části amerického kontinentu vyzyvatele. Neměly ho ani ve Střední Americe a pokud se omezíme na přímé sousedy, se kterými mají Spojené státy společné hranice, tak ty po celou dobu své existence mocensky převyšovaly. Mahan tak správně určil slabé místo národní bezpečnosti země – moře. Byl tedy zastáncem velkého námořnictva, v něm viděl nejen možnost zvýšení prestiže Spojených států, ale i zvětšení amerického vlivu v globálním měřítku (Howarth, 1999: 217).

Přes všechno zmíněné je těžké přesně určit, jak velký vliv měl A. T. Mahan na vojenskou námořní teorii a zahraniční politiku USA obecně. Po skončení války v roce 1918 se stal svým způsobem „kultovním hrdinou“ v amerických námořních kruzích, na Naval War College po něm byla pojmenována knihovna a profesor Allan Wescott jeho dílo zpracoval tím způsobem, že mladí studenti námořních akademií tuto práci studovali po tři roky povinně. To se ale dělo pouze do roku 1922, kdy A. Wescott vypracoval novou práci, kde tentokrát z Mahana „pouze“ vycházel. Mahan společně s námořní historií tak dočasně poněkud upadl do pozadí za autory, jako byli Sir Julian Corbett, Sir Herbert W. Richmond či admirál Raoul Castex (Paret, 1986: 475).

Jestliže je sporné určit přesnou míru Mahanova vlivu na jeho nástupce, můžeme s určitostí říct, že jeho práci studovali jak námořní důstojníci, tak vojenští teoretikové a státníci. Zmiňme například H. Lodge, W. McKinleyho, W. Churchilla, T. Roosevelta, F. D. Roosevelta, N. J. Spykmana (Mahan de facto narýsoval obrysy Rimlandu). Mahanova teorie byla integrována do námořních strategií Německa (admirál Alfred von Tirpitz) a Japonska. Byl publikován v řadě periodik jako Atlantic Monthly či National Review a jeho ideje ovlivnily i námořní závody ve zbrojení. Vymezovali se proti němu i jiní významní autoři, mezi něž patřil například H. Mackinder a jeho teorie Heartlandu.

7. Závěr

„Vzhledem k manévrovacím možnostem a rychlosti se mořská moc jevila A. Mahanovi jako vítězící a říše moře jako světová říše“ (Krejčí, 2010: 500). Důležitost komunikací a jejich relativní rychlost znamenají rozdíl mezi vítězstvím a porážkou. Mahan ukázal, že námořní moc je pak předpokladem existence světové říše. Ohlédneme-li se do minulosti, zjistíme, že má pravdu. USA samy ve 20. století ukázaly, že námořní moc je předpokladem pro vítězství. Blokáda Německa v první světové válce, válka v Tichomoří nebo námořní blokáda Kuby v období kubánské raketové krize 1963 – to vše jsou příklady, kdy byla suverenita USA přímo či nepřímo ohrožena. Význam konceptu odepření (denial) se ukázal v druhé světové válce kdy se křižník Tirpitz nakonec ukázal nebýt tak velkou hrozbou, za jakou byl považován, přestože byl několik let opticky největší hrozbou Severního moře.

Bez opěrných bodů, velké flotily, a to jak válečné, tak obchodní, a rozhodující bitvy by jednotlivá vítězství nebyla možná nebo byla alespoň mnohem nákladnější. Ne ve všem měl ovšem Mahan pravdu a ne se vším počítal. Je pravda, že ponorky sehrály v námořních bitvách a operacích v průběhu první světové války zásadní roli, stejně jako později v druhé světové válce letadlové lodě. Ne vždy bylo uvedení jeho rad v praxi efektivní (podcenění ponorek britským námořnictvem v první světové válce a japonským v druhé světové válce), nicméně i v tom spočívá odkaz jeho myšlenek.

Závěrem bych použil citaci jednoho z jeho nekrologů, který tohoto důstojníka, stratéga a historika charakterizují: „Dreadnoughty jsou jeho děti, burácení 16-ti palcových děl jsou ozvěny jeho hlasu.“(Time, 2010) A. T. Mahana bych tak osobně necharakterizoval „pouze“ jako námořního důstojníka, historika a stratéga, ale jako osobu, která se zasadila o přeformulování Monroeovy doktríny, skoncování s izolacionizmem a vzestup Spojených států jako velmoci ve světě mezinárodních vztahů v onom „krátkém 20. století“.

Literatura a zdroje:

  • Allard, Dean C. (2008): The North Pacific Campaign in Perspective. In: Chandonnet, Fern (ed.), Alaska at War, 1941–1945: The forgotten war remembered, Anchorage, University of Alaska.
  • Americal Foreign Relations (2010): Naval Diplomacy – The second period: 1890–1945. (cit. 2010–12–7), Dostupné z: (http://www.americanforeignrelations.com/…90-1945.html).
  • Baylis, John; Wirtz James, Cohen Eliot; Gray, Colin, S. (2004): Strategy in the Contemporary World, An Introduction to Strategic Studies. Oxford, Oxford University Press.
  • Campbell, Ballard, C. (2008): Disasters, Accidents and Crises in American History: A Reference to the Nation’s Most Catastrophic Events. New York, Infobase Publishing.
  • Cowley, Robert, P., G. (1996): The Reader’s Companion To Military History. New York, Houghton Mifflin Company, p 323.
  • Globalsecurity (2010): Mahan & The Influence of Sea Power Upon History. Globalsecurity.org, (cit. 2010–12–7). Dostupné z: (http://www.globalsecurity.org/…ip/mahan.htm).
  • Harrell, David, E.; Gaustad, Edwin, S. (2005): Unto a Good Land: A History of the American People. Cambridge, Wm. B. Eerdmans.
  • Hofstadter, Richard (1955): The Age of Reform. New York, Vintage Books.
  • Howarth, Stephen (1999): To Shining Sea: A History of the United States Navy, 1775–1998. Oklahoma, University of Oklahoma Press.
  • Chambers II, John W. (2000): „Alfred T. Mahan“. In: The Oxford Companion to American Military History, (cit. 2010–12–7). Dostupné z: (http://www.encyclopedia.com/…AlfredT.html).
  • Chovanec, František (2006): Vplyv diela A.T. Mahana na americké geopolitické myslenie. In: Slovenská politologická revue, vol. 6, no. 4, (cit. 2010–12–7). Dostupné z: (http://www.ucm.sk/…hovanecf.pdf).
  • Joy, Robert, J., T. (2008): Historical Aspects Of Medical Defense Against Chemical Warfare. In: Medical Aspects Of Chemical And Biological Warfare, US Army Medical Departement.
  • Judis, John B. (2004): The Folly Empire: What George W. Bush Could Learn From Theodore Roosevelt and Woodrow Wilson. New York, Simon and Schuster.
  • Karsten, Peter (1971): The Nature of „Influence“: Roosevelt, Mahan and Concept of Sea Power. In: American Quarterly, vol. 23, no. 4.
  • Krejčí, Oskar (2010): Mezinárodní Politika. Praha, Ekopress.
  • LaFeber, Walter (1962): A Note On The „Mercantilistic Imperialism“ of Alfred Thayer Mahan. In: The Mississippi Halley Historical Review, vol. 48, no. 4, pp. 674–685.
  • Lenz, Lawrence (2008): Power and policy: America's first steps to superpower 1889–1922. Portland, Angora Publishing.
  • Lichtenberg, Judith (2004): Pre-emption and exceptionalism in U.S. foreign policy. In: Weiss, Thomas, G. – Crahan, Margaret, E. – Goering, John (eds., 2004): ‘Wars on terrorism and Iraq: Human Rights, Unilateralism and U.S. Foreign Policy’. London, Routlege, pp. 61–73.
  • Mahan, Alfred, T. (1890): The United States Looking Outward. In: Atlantic Monthly, LXVI.
  • Mahan, Alfred, T. (1940): Foretold Modern Navies, Life, 28. 10. 1940, (cit. 2010–12–7). Dostupné z: (http://books.google.cz/books?…).
  • Mahan, Alfred, T. (1900): The Problem of Asia and Its Effect Upon International Policies. New York, Harper and Brothers.
  • Mahan, Alfred, T. (2010): The Influence of Sea Power upon History: 1660–1783. Forgotten Books, (cit. 2011–10–07). Dostupné z: (http://books.google.cz/books?…).
  • Major, J. (1993): Prize Possession: The United States and the Panama Canal 1903–1979. Cambridge, Cambridge University Press.
  • Mattox, Henry (2000): Two If By Sea. In: American Diplomacy, vol. 5, no. 1, (cit. 2010–12–7). Dostupné z: (http://www.unc.edu/…edit_15.html).
  • Metford, J., C., J. (1964): The Background to Panama. In: International Affairs (Royal Institute of International Affairs 1944-), vol. 40, no. 2.
  • Miller, Nathan (1997): The U.S. Navy: A History. Annapolis, Naval Institute Press.
  • Moll, Kenneth L. (1963): A.T. Mahan, American Historian. In: Military Affairs, vol. 27, no. 33.
  • Murphy, Justin D. (2009): Hay-Herrán Treaty. In: Tucker, Spencer T., The Encyclopedia Of The Spanish-American and Philippine-American Wars. ABC Clio.
  • O’Sullivan, John (1845): Annexation. In: United States Magazine and Democratic Review, vol. 17, no. 1, pp. 5–10, (cit. 2011–10–06). Dostupné z: (http://web.grinnell.edu/…ullivan.html).
  • Palmer, Michael A. (2004): The Navy: The Continental Period 1775–1890. Naval Historical Center, (cit. 2010–12–7). Dostupné z: (http://www.history.navy.mil/…history2.htm).
  • Palmer, Michael A. (1996): The Navy: The Oceanic Period 1890–1945, Naval Historical Center, (cit. 2010–12–7). Dostupné z: (http://www.history.navy.mil/…history3.htm).
  • Paret, Peter (1986): Makers Of Modern Strategy Form Machiavelli To The Nuclear Age. New Jersey, Princeton University Press.
  • Parkin, Robert S. (1995): Blood on the Sea: American Destroyers Lost in WWII. Cambridge, Da Capo Press.
  • PBS (2010): People & Events: Charles Sumner, 1811–1874. PBS, (cit. 2010–12–7). Dostupné z: (http://www.pbs.org/…_sumner.html).
  • Pletcher, David M. (2001): The Diplomacy of Involvement: American economic expansion across the Pacific. Missouri, University of Missouri Press.
  • Pugh, Michael (1996): Is Mahan Still Alive? State Naval Power in the International System. In: The Journal Of Conflict Studies, vol. 16. no. 2, (cit. 2010–12–7). Dostupné z: (http://www.lib.unb.ca/…/bin/get.cgi?…).
  • Raico, Ralph: American Foreign Policy — The Turning Point, 1898–1919. In: Freedom Daily, (cit. 2010–12–7). Dostupné z: (http://www.fff.org/…om/0795c.asp).
  • Seager, Robert (1953): Ten Years Before Mahan: The Unofficial Case for the New Navy 1880–1890. The Mississippi Halley Historical Review, vol. 40, no. 3.
  • Sprout, Harold, H.; Sprout, Margaret (1990):* The Rise of American Naval Power, 1776–1918*. Princeton, Princeton University Press.
  • Sumida, Jon (1997): Inventing Grand Strategy and Teaching the Command: The Classic Works of Alfred Thayer Mahan Reconisedered. Washington, The Woodrow Wilson Center Press.
  • Sumida, Jon (2001): New Insights from old books: The Case of Alfred Thayer Mahan. In: Naval War College Review, vol. 54, no.3, pp. 100–101.
  • Time (2010): ARMY & NAVY: Imperial Mahan. (cit. 2010–12–7). Dostupné z:

(http://www.time.com/…1128,00.html).

  • Turk, Richard W. (1987): The Ambiguous Relationship: Theodore Roosevelt and Alfred Thayer Mahan. New York, Greenwood Press.
  • University of Illinois (2010): Early American Trade with China – Changes In The Trade. University of Illinois, (cit. 2010–12–7). Dostupné z: (http://teachingresources.atlas.uiuc.edu/…ction04.html).
  • Waisová, Šárka a kol. (1997): Atlas mezinárodních vztahů. Prostor a politika po skončení studené války. Plzeň, Aleš Čeněk.
  • Walters, William, D. (2000): American Naval Shipbuilding, 1890–1989. In: Geographical Review, vol. 90, no. 3, pp. 418–431.
  • Weeks, William E. (1996): Building the Continental Empire: American Expansion from the Revolution to the Civil War. Chicago, Ivan R. Dee.
  • Weir, William (2007): 50 Military Leaders Who Changed The World. New Jersey, The Career Press.

Poznámky pod čarou

  1. Americký excepcionalismus je dle Judith Lichtenbergové (2004: 69) charakterizován názorem, že „USA byly vytvořeny odlišně, rozvíjely se odlišně, a proto musí být chápány odlišně.“ Pro správné pochopení zahraniční politiky Spojených států je tedy důležité toto brát v úvahu.
  2. Progresivismus byl ve své době nejsilnější politickou silou. Jednalo se o využití vědy, inženýrství, technologie a nových sociálních věd k řešení problémů státu. Jinými slovy se jednalo o zefektivňování procesů spojených s vládnutím a všeobecnou modernizaci.
blog comments powered by Disqus
Autor
Martin Malinek a Martin Dohnal
Rubrika
Články
Témata
, , ,
Publikováno
3. 3. 2012