Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Vliv teroristických útoků na americkou zahraniční politiku

Teroristický útok na New York a Washington byl záhy některými komentátory označen za „nový Pearl Harbor“. Paralela s touto šedesát let starou událostí amerických dějin se objevila především díky překvapivému útoku, při kterém zahynulo mnoho Američanů. Mnohem důležitější však je, že s 11. zářím, stejně jako při japonském útoku roku 1941 skončilo pro Spojené státy období izolace a prokázalo se, že nejmocnější stát planety není nezranitelný. Stejně jako v roce 1941 (a poté v jiné souvislosti v roce 1957, kdy Sovětský svaz vypustil Sputnik) byly Spojené státy radikálně donuceny zvýšit úroveň svého zájmu o zbytek světa.

Je stále příliš brzy na hodnocení, zda tyto teroristické útoky povedou k podobné změně přístupu jako tomu bylo v roce 1941 (kdy se USA zbavily svého izolacionismu), 1947 (nástup containmentu) nebo 1989 (konec studené války). Velmi záleží na tom, zda vláda dokáže udržet svůj zájem na postupu proti teroristům i poté, co opadnou prvotní emoce. Také je zřejmé, že boj s terorismem se stal hlavním tématem prezidentské agendy George Bushe Jr. Politický a psychologický dopad teroristických útoků však bude mít dlouhodobý vliv na angažovanost Spojených států ve světě.

Nové paradigma?

Nejzřetelnějším dopadem na zahraniční politiku Spojených států budou zřejmě určité ústupky, které si „válka proti terorismu“ vyžádá. Pokud se má boj s terorismem stát hlavní prioritou, jako byl kdysi boj s komunismem, bude nutné vzdát se určitých současných priorit. Spojenectví s Ruskem by například mohlo zkomplikovat plány Američanů obejít Smlouvu o omezení systémů protiraketové obrany (ABM) z roku 1972, další východní rozšíření NATO či tlak na dodržování lidských práv v Čečensku. Spolupráce s islámským Pákistánem může znamenat zmírnění ekonomických sankcí, odpouštění dluhů a neutralitu v kašmírském konfliktu namísto oteplování vztahů s Indií. Potřeba čínské podpory znesnadňuje Spojeným státům přímou podporu Taiwanu, ale může komplikovat i budování protiraketové obrany a znemožní vládě otevřeně kritizovat porušování lidských práv. Nejsložitější ze všeho pak nejspíš bude udržet podporu umírněných arabských států jako jsou Egypt, Jordánsko či Saudská Arábie. Jejich obyvatelstvo může být proti spolupráci se Spojenými státy z důvodu podpory Izraele a amerických sankcí proti Iráku. Stejně jako boj proti komunismu si i válka proti terorismu zcela jistě vyžádá zmírnění amerického tlaku na další oblasti, jako je šíření demokracie a ochrana lidských práv.

S těmito problémy je spojen přístup Spojených států k mezinárodním smlouvám. Za devět měsíců fungování Bushovy administrativy Spojené státy odmítly ratifikovat či respektovat množství dokumentů – Smlouvu o omezení systémů protiraketové obrany, Smlouvu o zákazu testování jaderných zbraní, Kjótský protokol či Římský statut zřizující Mezinárodní trestní tribunál. Potřeba spojenců znesnadní Spojeným státům tento individualistický přístup. Podle harvardského profesora Josepha Nye „soft power“ – schopnost přesvědčit ostatní, že mají s vámi společné potřeby – se stala nyní důležitější než „hard power“, kterou Bushova administrativa doposud užívala.

Změny americké politiky však nemusí mít pouze diplomatický ráz. Vzhledem ke vzrůstajícímu množství prostředků použitých k lepšímu zabezpečení letišť, zkvalitnění tajných služeb nebo k přímým investicím do vojenského sektoru, se zde objevuje otázka, odkud dostatečné množství peněz získat. Sníží Spojené státy rozpočet ve školství, zdravotnictví či sociální péči? Nebo sníží svou angažovanost například v Kolumbii či na Balkáně? V tomto ohledu čekají Bushe ještě těžká rozhodnutí.

Obranná politika a výzvědné služby

Útoky budou mít také obrovský vliv na obrannou politiku. Před 11. zářím demokratická většina v Kongresu požadovala po prezidentovi, aby objasnil, jak uvolní prostředky na vývoj nových technologií, aniž by se přitom dotkl části přebytku rozpočtu určené na sociální zajištění budoucích důchodců. Tato debata se stala irelevantní. Kongres již uvolnil 40 miliard dolarů na výdaje spojené s odstraněním škod a nová bezpečnostní opatření, dalších 15 miliard pak na záchranu leteckého průmyslu. Přebytek určený na sociální zabezpečení tedy již neexistuje, což v rozpočtu pro rok 2002 umožní výrazně zvýšit dotace na obrannou politiku.

Teroristické útoky také rozvířily debatu kolem systému raketové obrany. Demokraté atak považují za potvrzení svých prohlášení o zbytečnosti raketové obrany. Sami preferují „homeland defense“ – tedy systém lepšího zabezpečení hranic, přístavů a letišť, zdokonalení jednotek rychlého nasazení, výzkum v oblasti vakcín proti biologickým zbraním a rozšíření působnosti výzvědných služeb. Vedení demokratů, zahrnujíce lídra senátní většiny Thomase Daschla a předsedu senátní komise pro zahraniční vztahy Josepha Bidena, na danou situaci poukazovalo již před útoky.

Bushova administrativa však pravděpodobně použije argument, že útoky pouze dokazují skutečnost, že Spojené státy mají ve světě nepřátele disponující jakýmikoli dostupnými zbraněmi a pokusí se systém raketové obrany prosadit. Zřejmě však dočasně pouze investicí do jeho vývoje, protože jakékoli intenzivní testování by mohlo narušit vztahy s Ruskem a Čínou.

Naopak naprosto neoddiskutovatelnou se jeví nutnost zefektivnění výzvědných služeb. Ty při útocích z 11. září naprosto selhaly (nebylo to ovšem jejich jediné selhání v poslední době), což si vyžádá jejich reorganizaci. V éře po pádu železné opony byly CIA seškrtány prostředky určené na „human intelligence“ – výcvik špionů užívaných k infiltraci cizích vlád či organizací. Dá se očekávat, že ve válce proti terorismu dojde k jejich opětovnému nasazení ve velkém měřítku. Spojené státy mají dnes navíc legitimní argument pro existenci družicového systému Echelon, užívanému k odposlouchávání hovorů po celém světě. Tyto družicové stanice byly dříve kritizovány především ze strany Evropské unie.

Transatlantické vztahy

Evropští představitelé se ihned po útocích předháněli ve vyjadřování soustrasti a příslibech pomoci Spojeným státům. Mnohem důležitější však pro Bushovu administrativu bylo užití Článku 5 Smlouvy o NATO, ve kterém se uvádí, že útok na jednoho člena Aliance je útokem proti všem jejím členům. Článek byl použit poprvé v dvaapadesátileté historii Aliance. Neznamená to přímo, že by se všech devatenáct členů NATO muselo přímo účastnit vojenských akcí proti terorismu (o což samotné Spojené státy stejně příliš nestojí), spíše se jedná o politickou legitimaci akce proti základnám teroristů, která je vedena jako sebeobrana.

Evropské vlády již od počátku vyjadřovaly ochotu vstoupit do konfliktu po boku Američanů, ale také zdůrazňovaly nutnost poskytnutí důkazů o vině, jasného rozlišování mezi islámským terorismem a islámem jako takovým a využití všech možných diplomatických cest k řešení konfliktu.

Válka proti terorismu tak představuje obrovskou příležitost pro rozvoj transatlantických vztahů, ale zároveň velké riziko. Akce proti terorismu by mohla rekonsolidovat Alianci, která byla nejednotná vzhledem k absenci společné hrozby. Pokud by se však Spojené státy při odvetě dopustily velkých ztrát na životech civilistů a vedly akci bez dostatečné konzultace se svými evropskými partnery, mohly by podporu evropských spojenců ztratit.

Závěr

Ať se již v souvislosti s teroristickými útoky stane cokoli, nedá se očekávat, že by americká zahraniční politika zůstala stejná. Období izolacionismu končí. Cíl, kterého chtěl teroristé dosáhnout – odchod Američanů ze Středního východu, se s jistotou nesplní. Naopak, americké veřejné mínění je odhodláno bránit demokratické hodnoty a individuální svobodu nejen ve své zemi, ale po celém světě.

Vypracováno na základě článku Gordona, P.H.: September 11 and American Foreign Policy, Foreign Policy Studies, November 2001.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Martin Hrabálek
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
23. 10. 2001