Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Maroko: všichni královi islamisté

Text se věnuje historii a utváření marockého politického islámu, příčinám jeho relativní slabosti a pravděpodobnému dalšímu vývoji islamistického hnutí v zemi. Autor vychází z předpokladu, že nelze hovořit o islamismu, ale o mnoha islamismech. Práce se tak věnuje specifické pozici a podobě politického islámu v Maroku, které je stabilním státem, jehož občané požívají, vzhledem k situaci v ostatních zemích regionu, poměrně vysokou míru politických práv a svobod. Konfrontace mezi islamisty a režimem se zde nikdy nevyostřila do té míry, že by ohrozila existenci či fungování království. Text nabízí pohled na důvody této poměrně specifické situace.

Marocké království, stejně jako jeho islamistický proud, představuje specifický případ jak v oblasti Maghribu, tak i mezi ostatními arabskými státy. Na rozdíl od sousedního Alžírska, které během ekonomické a sociální krize osmdesátých let zažilo nárůst islamistické agitace, v letech devadesátých prošlo ničivou a krvavou občanskou válkou a kde Fronta islámské spásy téměř dokázala svrhnout místní autoritativní režim, je Maroko stabilním státem, jehož občané požívají, vzhledem k situaci v ostatních zemích regionu, poměrně vysokou míru politických práv a svobod. Konfrontace mezi islamisty a režimem se nikdy nevyostřila do té míry, že by ohrozila existenci či fungování království.

Tato práce se věnuje historii a utváření marockého politického islámu, příčinám jeho relativní slabosti a pravděpodobnému dalšímu vývoji islamistického hnutí v zemi. Autor vychází z předpokladu, že nelze hovořit o islamismu, ale o islamismech. Všechny islamistické strany, hnutí a skupiny vznikají v rámci konkrétních společností a států, přičemž podmínky v nich panující mají zásadní vliv na formu a obsah všech islamistických subjektů.1 Proto se práce věnuje pozici a podobě politického islámu v Maroku a nesnaží se tento proud definovat v kontextu ostatních arabských či islámských zemí a jejich islamistických uskupení.

V textu jsou při hodnocení jednotlivých subjektů používány charakteristiky pravice a levice. Toto schéma, známé z vývoje stranických systémů v západoevropských zemích, je podle názoru autora plně aplikovatelné na realitu stranického systému Marockého království, kde je také v politickém diskursu pevně zavedeno. Islamistické strany hlásící se k liberálním zásadám v otázkách ekonomiky a konzervativní v sociální, kulturní a náboženské oblasti jsou tudíž označeny jakožto součást pravého spektra stranického systému Maroka.

Úředním jazykem Marockého království je arabština, avšak díky koloniálnímu období se francouzština těší neoficiálnímu postavení druhého jazyka země. Autor se přednostně snaží používat české názvy zmiňovaných subjektů a doplnit je arabskými i francouzskými ekvivalenty.2

Stručný nástin marockého politického systému a jeho vývoje

Maroko je formálně konstituční monarchií v čele s dědičným králem z Alawitské dynastie, jež svůj původ mýticky odvozuje od proroka Muhammada, s dvoukomorovým parlamentem a vládou, sestavenou na základě výsledku voleb.3 Ta je odpovědná králi i parlamentu. Ve skutečnosti je král držitelem rozsáhlých pravomocí, které z něj činí skutečného vládce země, zatímco vláda, parlament a politické strany jsou odsouzeny k loutkové roli stafáže královské moci. Základní institucí královské moci je totiž machzin. Tento termín označuje neformální klientelistickou síť prakticky všech složek režimu podílejících se na výkonu moci – od ministrů a vysokých armádních důstojníků po provinční administrátory. Tato síť, jejíž hlavou je král, je držitelem nejen politické, ale i ekonomické moci, čímž vytváří silně korupční prostředí.4 Tudíž např. postavení člena vlády, jenž není součástí machzinu, je mnohem slabší než postavení králova poradce, jenž formálně nezastává žádnou funkci, nicméně je uvnitř této struktury. Monarcha může vládu i parlament kdykoliv rozpustit a vládnout pomocí dekretů. Je rovněž hlavou justice a nejvyšším velitelem ozbrojených sil.5 Král je nositelem světské i náboženské autority6 a jeho úřad, alespoň formálně, požívá značnou autoritu mezi řadovými Maročany. Jeho osoba je posvátná a nedotknutelná­.7 Islámská autorita krále významně oslabuje možnosti islamistů napadat režim z náboženských pozic, jak to činí při konfrontaci s jinými autoritativními režimy jižního a východního Středomoří.

Politický systém Maroka8 je schematicky znázorněn na následujícím diagramu:

Politický systém Maroka

Země a její instituce byly na rozdíl od sousedního Alžírska relativně málo zasažené kolonialismem. Maroko si udrželo svou nezávislost až do r. 1912, kdy se stává francouzským protektorátem. Nicméně i poté první francouzský protektor generál Hubert Lyautey prokázal jistý respekt9 k domácím politickým institucím a ty se zachovaly po celou dobu francouzské nadvlády.10 Ta skončila r. 1956, kdy Maroko získalo plnou nezávislost. Vůdčí politickou silou byla nacionalistická strana Istiqlál, hlavou státu se stal respektovaný sultán Muhammad V., který o rok později přijal titul krále.

Toho nahradil r. 1961 jeho syn, král Hasan II., jehož dlouhá vláda se vyznačovala silným autoritářstvím a represí, kombinovanou s kooptací. Tři dekády 60. až 80. let jsou v Maroku dodnes traumatizujícím obdobím. Během této doby se pronásledování politických odpůrců, mučení a vraždy staly běžnou součástí politického života země.11 Na straně druhé se během jeho panování podařilo udržet stabilitu země12 a v posledních letech vlády Hasana II. došlo i k rozvoji omezeného politického pluralismu a občanské společnosti. Pod domácím i zahraničněpo­litickým tlakem na demokratizaci režimu zahájil Hasan II. v 90. letech opatrné reformy. Ty nebyly motivovány snahou o skutečnou demokratizaci země, ale pokusem o oslabení levicové opozice, jež byla posílena ekonomickým úpadkem země v 80. letech. V r. 1998, v procesu tzv. alternace, skutečně došlo k jejímu nástupu do vlády, nicméně skutečným držitelem moci byl stále král, který navíc podmínil existenci této administrativy několika zásadními požadavky, včetně dalšího působení nepopulárního ministra vnitra Driss Basriho13, zodpovědného za represe Hasanovy éry.14

Roku 1999 nastoupil po smrti Hasana II. na trůn jeho syn Muhammad VI., od něhož si Maročané slibovali rychlejší vývoj směrem k politické pluralitě. Nutno říci, že nový král tyto naděje po slibném začátku zklamal. Muhammad VI. vystupuje spíše jako vlídný autoritář, než jako reformátor. Po symbolických gestech v otázkách lidských práv a svobody tisku se neodhodlal k žádné reformě systému a přes kosmetické úpravy stále funguje stejný systém státní moci opírající se o machzin jako za vlády jeho otce.15 Navíc po počátečním uvolnění došlo opět k utužení autoritářství, zčásti jako reakce na teroristické útoky v Casablance v květnu 2003.

Politický islám v Maroku

Marocké skupiny a hnutí, které se hlásily k některé z verzí politického islámu, se od svého počátku vyvíjely jako roztříštěné, nesourodé a často vázané na určitou oblast či prostředí. Jsou mezi nimi jak stoupenci islamismu, tak i směrů, jež můžeme nazvat tradicionalistickým fundamentalismem, často se přitom oba tyto proudy střetávají a kombinují. Islamisté reflektují vliv salafismu16, reformistické myšlenkové školy, jež vznikla v 19. století v Egyptě. Zřejmou inspirací je jim také hnutí Muslimských bratrů (al-ichwán al-muslimín), především jeho nejstarší egyptská větev, její zakladatel Hasan al-Banná a ideolog Sajjid Qutb. Ozvěnu pak našel i obrat egyptských ichwánů od radikalismu směrem k uznání politického pluralismu a demokracie. Tradicionalističtí fundamentalisté vycházejí z místních maghribských kořenů puritánského zabarvení. V zemi jsou také přítomné malé radikální skupiny nezříkající se násilí jako prostředku k prosazení svých cílů. Zatímco v sedmdesátých letech šlo o domácí skupinu Islámské mládí (aš-šabiba al-islámíja), která byla zničena po konfrontaci s represivním aparátem království, tak v současnosti jde především o malé teroristické buňky inspirované ze zahraničí a úzce spojené s členy marocké diaspory v západní Evropě.

Následující graf znázorňuje pozice marockých islamistických stran a uskupení z hlediska míry akceptace demokracie17 (vertikální osa) a jejich vztahu k násilí, jakožto prostředku politického boje (horizontální osa). Pro lepší představu je graf doplněn o některé další subjekty hlásící se k politickému islámu. Nutno dodat, že se nezbytně jedná pouze o ilustrativní znázornění, jež si neklade nárok na úplnost, přičemž o umístění jednotlivých formací je samozřejmě možné vést diskuzi.

Přehled marockých islamistických stran a hnutí

Použité zkratky: AKP – Strana spravedlnosti a rozvoje (Turecko); PJD – Strana spravedlnosti a rozvoje (Maroko); PBH – Strana civilizační alternativy (Maroko) – pozice strany je určena podle programatiky a působení strany během její existence do února 2008, pozice strany by se pochopitelně velmi změnila, pokud by bylo prokázáno napojení jejích vůdčích představitelů na militantní organizaci (viz část věnovaná PBH); PRV – Strana probuzení a ctnosti (Maroko); Hamás – Hnutí islámského odporu (Gaza a Západní břeh Jordánu).

Nástup politického islámu se časově kryje s obdobným vývojem v mnoha arabských zemích. V sedmdesátých letech se islamistické skupiny začínají prosazovat na univerzitách a v profesních organizacích. Avšak v případě Maroka jim vcelku úspěšně čelí levicová uskupení, jež mají pod kontrolou i odborová hnutí. Tento vývoj je determinován marockým politickým systémem, kde levice není diskreditována existencí nacionalistického či levicového režimu, jak tomu bylo v případě Egypta, Alžírska a dalších zemí.18 Nárůst vlivu islamistů je patrný během ekonomické krize v osmdesátých letech, kdy mohli získávat popularitu díky svým sociálním sítím. Zatímco levicovou opozici, neschopnou zlepšit životní podmínky řadových Maročanů, zaměstnávaly politické debaty, islamisté aktivně agitovali a také nezištně pomáhali mezi městskou chudinou na předměstích a zároveň se jim dostávalo, zvláště těm tradicionálněji naladěným, podpory od části městské střední třídy (zbožné buržoazie).19

Devadesátá léta a především jejich druhá polovina, jež je ve znamení jistého tání královského autoritářství, přinášejí oficiální vstup islamistů do marockého politického systému prostřednictvím voleb. Po poněkud nesmělých začátcích v legislativních volbách 1997 přichází rozhodný úspěch v září 2002, kdy islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje získává 42 parlamentních křesel a stává se třetí nejsilnější stranou v Maroku. Rozvoj umírněných islamistických aktivit však byl přibrzděn činností radikálních extremistických skupinek a následnou reakcí státní moci. V květnu 2003 došlo k explozím v Casablance, při kterých zahynulo 41 lidí. Teroristé marockého původu spáchali i útoky v Madridu z března 2004. Tyto akce jsou prozatím vyvrcholením importovaného extremismu, jehož společným jmenovatelem jsou internacionalisté z války proti Sovětům v Afghánistánu a militantní ideologie ze Saudské Arábie.20 Logická represe ze strany státní moci pak postihuje i umírněné proudy domácího islamismu. Přesto islamisté patřili k hlavním favoritům nadcházejících parlamentních voleb v květnu 2007.

Strana spravedlnosti a rozvoje (hizb al-adála wa al-tanmíja, Parti de la Justice et du Développement, PJD)

Kořeny této islamistické strany, která vznikla r. 1998, jsou ve spojení dvou programově odlišných islámsky orientovaných hnutí. Jedním bylo Lidové demokratické a ústavní hnutí (MPDC), vytvořené Abdelkrimem Chátibem r. 1957. Chátib měl přátelské vztahy s královským palácem, přestože byl aktivním účastníkem vývoje islámského proudu v zemi již od zisku nezávislosti. Jeho hnutí pak v polovině 90. let spojilo síly se skupinou Reforma a obroda (Islah wa Tadždíd) pod vedením Abdallilaha Ben Kirana, někdejšího radikála z již zmiňované skupiny Islámské mládí.21 Šlo o pragmatické spojení, kdy MPDC zajistilo uznání ze strany režimu a možnost účastnit se voleb, zatímco potenciál skupiny Islah wa Tadždíd spočíval v napojení na náboženské a dobročinné asociace po celé zemi, čímž poněkud salonní politik Chátib získal kontakt s islamistickým zázemím po celém království.

Tato formace22 se účastní parlamentních voleb 1997 se ziskem 9 mandátů. O rok později se pak přejmenovává na Stranu spravedlnosti a rozvoje. V r. 2002 PJD zaznamenává velký úspěch v parlamentních volbách, když získává 42 mandátů z 325 a rázem se stává třetí nejsilnější stranou v Maroku, a to přesto, že jí bylo umožněno postavit své kandidáty a kandidátky23 pouze v 60 procentech volebních obvodů. Tento úspěch poněkud zaskočil režim i mezinárodní pozorovatele a byl dokladem jak trpělivé a úspěšné agitace PJD, tak i narůstající nespokojenosti Maročanů s vládou Muhammada VI., jenž nedokázal naplnit reformní naděje, které do něj lidé vkládali. PDJ se přesto nestala vládní stranou. V r. 2004 po Chátibově odchodu z politického života se generálním tajemníkem strany stává Saad Eddine Uthmání. Po útocích v Casablance se PJD musela částečně stáhnout z veřejného života a utlumit svoje aktivity. Přesto byla vnímána jako žhavý favorit parlamentních voleb v září 2007.24 Ty se však pro stranu staly zklamáním, když skončila až druhá za vítěznými nacionalisty z Istiqlál se ziskem 46 mandátů.25 Vo­lební neúspěch stranu zaskočil a nyní se nachází v období vnitřní reflexe porážky.

Programově je PJD umírněnou islamistickou stranou. Uznává principy politického pluralismu a zastupitelské demokracie. V ekonomické problematice zastává liberální postoje. Poněkud nejasný postoj má k individuálním lidským právům, kde místy přetrvávají známky náboženského konzervativismu jejího vedení a členů. Nesouhlasně například vystupovala proti reformám občanského zákoníku, iniciovaným králem Muhammadem VI. bez konzultací s legislativou, jež posílily práva žen. Vývoj PJD je v tomto ohledu v mnohém podobný vývoji egyptského Muslimského bratrstva. Její konverze k pluralismu a demokracii byla původně spíše taktickým manévrem, který straně umožnil oficiálně účinkovat v politickém systému království, než upřímným vyjádřením vnitrostranické diskuze či myšlenkového pohnutí jejího vedení. Avšak s narůstající participací strany na politickém životě země můžeme hovořit o autentické sociáldemokratizaci PJD, pokud použijeme tento příměr z dějin evropské levice. Strana musí přehodnocovat svoje stanoviska v konfrontaci s každodenní realitou svého politického působení a je nucena k racionálním kompromisům, což má vliv na kultivaci jejích postojů.

Strana civilizační alternativy (hizb al-badíl al-hadárí, Parti d’al-Badil al-Hadari, PBH)

Strana civilizační alternativy je dnes již neexistující formací, jejíž zařazení do islamistického proudu bylo poněkud sporné. PBH bylo možné zařadit do středo-levého spektra. Šlo o velmi malou stranu zdůrazňující sociální práva a post-materiální hodnoty, především environmentální a také hodnoty obecné morálky, jež podávala lehce islámsky zabarvené. V tom také bylo možno spatřovat průsečík mezi islamismem a PBH. Založena byla v roce 1995, oficiálně však byla státem uznána až v roce 2005.26 Jejím generálním tajemníkem byl Mustafa Mouatassim.27 Stra­na spolupracovala se sekulárními levicovými stranami. V legislativních volbách 2007 nezískala ani jeden mandát.28

18. února 2008 bylo marockými bezpečnostními složkami zatčeno 32 osob, které byly následně obviněny z členství v militantní organizaci a terorismu, aniž by byly uvedeny další podrobnosti. Tuto skupinu měl řídit marocký občan žijící v Belgii Abdelkádir Bellahadž. Mezi zatčenými je i generální tajemník PBH Mustafa Mouatassim. Strana byla následně vládou rozpuštěna. Marocký premiér Abbás al-Fassi uvedl, že založení PBH bylo úzce spojeno s právě zneškodněnou militantní skupinou – ovšem bez dalších podrobností a předložení důkazů. Kauza vyvolala mezi marockými politiky velké překvapení, poněvadž případné napojení PBH na militantní teroristickou skupinu je v naprosté kontradikci s předchozím působením strany a tezemi, jež hlásala.29 V sou­časné době nejsou dostupné žádné další informace týkající se případu. Propojení některých představitelů PBH s militantní buňkou řízenou ze zahraničí nelze zcela vyloučit, avšak rovněž je možné, že se strana stala obětí represe vlády vůči svým oponentům.

Strana probuzení a ctnosti (hizb an-nahda wa al-fadíla, Parti de la Renaissance et de la Vertu, PRV)

Strana probuzení a ctnosti je formací odpadlíků od PJD, pro které je tato strana příliš pravicová a konzervativní. Chce být střední cestou mezi PJD a PBH, jež naopak byla považována za příliš levicovou. Proto je možné ji zařadit k pravému středu. Byla vytvořena v prosinci 2005 a je vedena bývalým předákem PJD Muhammadem Chálidím.30 Ten uvedl, že hlavním cílem strany je změnit pohled lidí na islám, povzbuzovat vzájemný dialog a toleranci a také změnit vnímání islámu na Západě.31 Ve volbách 2007 získala jeden mandát.32 Strana je svým významem v marockém politickém systému marginální a pouze doplňuje pestrou paletu 23 politických stran v současnosti zastoupených v Poslanecké sněmovně, dolní komoře marockého parlamentu.

Spravedlnost a dobročinnost (al-adl wa al-ihsán)

Výčet marockých islamistických stran je třeba doplnit o významné a stále oficiálně nelegální, byť částečně tolerované, uskupení Spravedlnost a dobročinnost. Toto hnutí založila prominentní postava politického islámu v Maroku, Abdalsalám Jásín, profesně učitel a školní inspektor. Ten již v roce 1973 napsal otevřený dopis králi Hasanovi II. nazvaný Islám nebo potopa (al-islám aw at-túfán), v němž monarchu obvinil z pokrytectví ve vztahu k víře a ze špatného, dekadentního stavu marocké společnosti, což mu vyneslo tříapůlletý nucený pobyt na psychiatrické klinice. Jásín je ovlivněn islámským mysticismem a jeho praktikou zakládání tajných bratrstev a řádů (tarík), salafistickou reformní školou a pracemi Hasana al-Banná a Sajjida Qutba.33 Jeho hnutí představuje alternativu vůči oficiálnímu politickému islámu reprezentovanému výše zmíněnými stranami. Na svých internetových stránkách uvádí, že politická větev hnutí byla založena r. 1998 v Marakeši a dělí se do pěti sekcí: ženské, mládežnické, odborové, výzkumné a regionální.34 Výz­namnou postavou hnutí je Jásínova dcera Nadia Jásín35, jež v současnosti představuje mediální tvář organizace, když se její otec, vzhledem ke svému stáří, stal spíše symbolem než faktickým vůdcem.

Spravedlnost a dobročinnost se neúčastní voleb, tudíž je těžké odhadovat faktickou podporu hnutí uvnitř království. Některé zdroje hovoří až o 25 tisících aktivních členech a 140 tisících sympatizantech­.36 Hnutí se zaměřuje na propagaci islámu a islámských hodnot (da’wa) a na sociální a charitativní aktivity. Zdá se, že uvnitř hnutí sílí přesvědčení, že je možné uskutečňovat islamistické vize uspořádání společnosti prostřednictvím demokracie a voleb. Jásín a jeho stoupenci se vyslovují proti korupci, sociální nespravedlnosti a politickému marasmu. Jeho dcera je souzena za urážku „posvátných institucí“ země, protože se v novinovém článku postavila za zrušení monarchie a za její nahrazení republikou, která údajně lépe odpovídá islámské představě ideálního státního zřízení. Nicméně je velmi pravděpodobné, že se ze strany hnutí jedná pouze o taktický postup, který mu umožňuje populisticky napadat režim. Jásín totiž není demokratem a principiálně nemá nic proti autoritativní moci, pokud ta je v souladu s jeho představou islámského řádu.37 Stejně tak nenabízí nahrazení machzinu moderními institucemi, pouze islamistický nátěr na ty již existující.38

Možný vývoj a potenciál islamismu v Maroku

Politický islám představuje v Marockém království nezanedbatelný proud, který má svoji historii, zkušenost i předpoklady pro svůj další rozvoj. Vychází přitom z odlišných tradic, které se projevují existencí mnoha islamistických subjektů různého charakteru. V zemi fungují malé buňky, které reflektují současnou vlnu sebevražedného terorismu, v historii sunnitského islámu téměř neznámého. Ty jsou spojeny s marockou diasporou v Evropě a také s mezinárodními teroristickými sítěmi. Jde však o importovaný fenomén, jenž je do značné míry izolován od každodenní marocké reality a není schopen vážněji ohrozit stabilitu království, a není ani velkým problémem pro represivní složky režimu. V zemi rovněž působí poloilegální masové islamistické hnutí Spravedlnost a dobročinnost, jež se neúčastní oficiálního politického života a je vystaveno střídavým obdobím tolerance a represe ze strany režimu. Toto hnutí má domácí původ, pevné organizační zázemí a jasně definované metody, jak působit na své potenciální stoupence. Přesto nedokáže vážněji ohrozit stabilitu a fungování režimu. Ten vůči němu využívá metody cukru a biče, kdy někteří islamisté jsou kooptováni režimem do řad oficiálních islamistických stran a vůči jiným je používáno represe včetně mimosoudního zatýkání a mučení, byť v tomto ohledu se situace za vlády Muhammada VI. značně zlepšila.39

Oficiální islamistické strany, které v zemi působí momentálně dvě a jen jednu z nich můžeme označit za stranu v marockém politickém systému relevantní, jsou plně závislé na královském paláci. Ten podle svého uvážení rozšiřuje či zužuje mantinely jejich působení a je naprosto jednoznačné, že relativní volnost, které si oficiální islamisté při svých aktivitách užívají, je podmíněna jejich loajalitou vůči režimu. Tak je tomu ostatně i u všech ostatních politických stran v Maroku. PJD, ona jediná relevantní oficiální islamistická síla v zemi, opakovaně deklarovala, že přistoupila na „pravidla hry“ a její identifikace s režimem dostoupila takové míry, že obhajuje své působení v parlamentu jako brzdu islamistické radikalizace v zemi.40 Je zřejmé, že tyto strany nepředstavují skutečnou opozici vůči tradičnímu autoritářství a zkorumpovanému systému vlády opírající se o machzin. Oficiální islamistické strany tak plně respektují prostor, který jim král Muhammad VI. ve svém liberalizačním experimentu vyhradil.

Je vysoce pravděpodobné, že stávající fasádní demokracie, která je jen kultivovaným typem autoritativního režimu41, bude i nadále pokračovat. A to v mezích, které jí určí stávající monarcha. Tento stav pak bude nahrávat i současné fragmentaci marockého islamistického proudu, kde zůstane zachováno rozdělení na ilegální, poloilegální a oficiální složku. Ilegální a poloilegální složka bude i nadále předmětem státní represe, ovšem stejně tak i zdrojem vhodných osobností pro kooptaci a tím i posilování stability režimu. Je možné, že počet oficiálních islamistických stran může kolísat,42 a také, že mezi nimi dojde ke změnám v poměru sil, avšak jejich charakter zůstane nezměněn. To znamená, že ani v budoucnosti nebudou představovat skutečnou opozici vůči režimu. Naopak je pravděpodobné posilování jejich satelitního charakteru ve vztahu k centru moci, královskému paláci.

Autoritativní královský režim bude s největší pravděpodobností úspěšně pokračovat ve své taktice střídavé represe a kooptace, a to nikoliv pouze vůči islamistům. Jeho možné ohrožení by mohly způsobit pouze vnější faktory, jako například ekonomická krize podobná té z osmdesátých let 20. století. V Maroku nejspíše bude pokračovat depolitizace veřejného života a narůstající apatie Maročanů, kteří cynicky pohlížejí na svou možnost hlasováním změnit stávající status quo, tak jak to demonstrovali v září 2007, kdy jich k legislativním volbám přišlo pouhých 37 procent.43 Ta­to apatie a rostoucí nezájem lidí o politiku nahrává technokratickým sklonům vlády Muhammada VI. a oslabuje dokonce i ty nedokonalé výsledky demokratizačního úsilí posledního desetiletí.

Prameny

  • About Nadia Yassine. Nadia Yassine Web Site (18. 9. 2008)
  • Arab Political Systems: Baseline Information and Reforms – Morocco. Carnegie Endowment for International Peace, online (11. 11. 2008)
  • Constitution of Morocco, 1996. Al-Bab, online (11. 11. 2008)
  • CrisisWatch Search Results: Morocco. International Crisis Group (11. 11. 2008)
  • Elections Législatives. Ministere de l’Intérieur – Royaume du Maroc (18. 9. 2008)
  • Morocco dismantles widespread domestic terrorist network. Magharebia, online (11. 11. 2008)
  • Morocco’s mili­tants. The Economist, online (11. 11. 2008)
  • Morocco nationalists win election. British Broadcasting Copany (BBC), online (18. 9. 2008)
  • Morocco‘s strongman dies in Paris. British Broadcasting Copany (BBC), online (18. 9. 2008)
  • Morocco’s Truth Commission: Honoring Past Victims during an Uncertain Present. Human Rights Watch, online (11. 11. 2008)
  • Morocco/Western Sahara. Human Rights Watch – World Report 2007, online (18. 9. 2008)
  • New Islam-inspired party created in Morocco. Magharebia, online (11. 11. 2008)
  • Overview Election Law. MENA Election Guide, online (11. 11. 2008)
  • Q&A: Morocco and the elections. Al Jazeera English, online (18. 9. 2008)
  • The Political Circle. The School of Imam Abdessalam Yassine, online (18. 9. 2008)

Literatura

  • Ayoob, Mohammed: The future of political Islam: the importance of external variables. International Affairs, 81, 2005, č. 5, s. 951–961. (http://www.blackwell-synergy.org)
  • Boubekeur, Amel – Amghar, Samir: Islamist Parties in the Maghreb and their
  • Links with the EU: Mutual Influences and the Dynamics of Democratisation. Euromesco, 2006, č. 55, s. 7.
  • Entelis, John P.: The Unchanging Politics of North Africa. Middle East Policy, 14, 2007, č. 4, s. 34. (http://www.blackwell-synergy.org)
  • Halliday, Fred: The Middle East in International Relations: Power, Politics and Ideology. Cambridge, Cambridge University Press 2005.
  • Henry, Clement M.: The Dialectics of Political Islam in North Africa. Middle East Policy, 14, 2007, č. 4, s. 88. (http://www.blackwell-synergy.org)
  • Hochman, Dafna: Divergent Democratization: The Paths of Tunisia, Morocco and Mauritania. Middle East Policy, 14, 2007, č. 4, s. 70.
  • Joffé, George: Morocco. In: Archer, Toby – Huuhtanen, Heidi: Islamist Opposition Parties and the Potential for EU Engagement. Helsinky 2007, s. 65.
  • Kropáček, Luboš: Islámský fundamentalismus. Praha, Vyšehrad 1996, s. 130.
  • Lust-Okar, Ellen: Opposition and Ecomonic Crises in Jordan and Morocco. In:
  • Posusney, Marsha P. – Angrist, Michele P.: Authoritarianism in the Middle East: regimes and resistance. Boulder 2005, s. 154.
  • Maghraoui, Abdelslam: Political Autority in Crisis: Mohammed VI’s Morocco. Middle East Report, 2001, č. 218, s. 12–14. (http://www.jstor.org/)
  • Sweet, Catherine: Democratization without Democracy: Political Openings and Closures in Modern Morocco. Middle East Report, 2001, č. 218, s. 22–25. (http://www.jstor.org/)

Autor je studentem politologie a evropských studií na Univerzitě Palackého.

Poznámky pod čarou

  1. Nejsou tedy plodem islámské ummy nebo jiných nadnárodních či transcendentních konceptů. Více například v Halliday, Fred: The Middle East in International Relations: Power, Politics and Ideology. Cambridge, Cambridge University Press 2005, s. 193–228; Ayoob, Mohammed: The future of Political Islam: The Importance of External Variables. International Affairs, 81, 2005, č. 5, s. 951–961. (http://www.blackwell-synergy.org)
  2. Případná absence francouzského názvu reflektuje míru „frankofonnosti“ daného subjektu.
  3. V posledních legislativních volbách v září 2007 zvítězila nacionalistická strana Istiqlál (nezávislost). Stranický systém Maroka tvoří přes 40 stran, z nichž 23 je zastoupeno v Poslanecké sněmovně, dolní komoře parlamentu. K velkým stranám patří, kromě již zmíněné strany Istiqlál, islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje, levicové subjekty Socialistická unie lidových sil a Strana pokroku a socialismu, Národní hnutí nezávislých a Konstituční unie (strany vzniklé z podnětu krále k oslabení levice mezi městskou střední třídou). Arab Political Systems: Baseline Information and Reforms – Morocco. Carnegie Endowment for International Peace, online (11. 11. 2008)
  4. Více o této struktuře v Maghraoui, Abdelslam: Political Autority in Crisis: Mohammed VI’s Morocco. Middle East Report, 2001, č. 218, s. 12–14. (http://www.jstor.org/)
  5. Entelis, John P.: The Unchanging Politics of North Africa. Middle East Policy, 14, 2007, č. 4, s. 34. (http://www.blackwell-synergy.org)
  6. „Marocká ústava označuje krále středověkým chalífským titulem „kníže věřících“, amír al-muminín.“ Kropáček, Luboš: Islámský fundamentalismus. Praha, Vyšehrad 1996, s. 130.
  7. Článek 23 marocké ústavy z r. 1996. Constitution of Morocco, 1996. Al-Bab, online (11. 11. 2008)
  8. Všeobecným, rovným a tajným volebním právem disponují občané Maroka starší 20 let (aktivní volební právo), pasivní volební právo pak mají občané starší 23 let. Volit není umožněno Maročanům v diaspoře. Arab Political Systems: Baseline Information and Reforms – Morocco. Carnegie Endowment for International Peace, online (11. 11. 2008); Overview Election Law. MENA Election Guide, online (11. 11. 2008)
  9. A nepochybně především snahu co nejvíce omezit náklady na správu kolonie.
  10. Joffé, George: Morocco. In: Archer, Toby – Huuhtanen, Heidi: Islamist Opposition Parties and the Potential for EU Engagement. Helsinky 2007, s. 65.
  11. Více o les années de plomb a obtížném vyrovnávání se s tímto obdobím: Morocco’s Truth Commission: Honoring Past Victims during an Uncertain Present. Human Rights Watch, online (11. 11. 2008)
  12. V období politické nestability, státních převratů a pádu monarchií v arabských zemích (Egypt 1952, Irák 1958, Jemen 1962, Libye 1969).
  13. Jeho smrt v srpnu 2007 v pařížském exilu je Maročany považována za jednu ze symbolických teček za temným obdobím 60., 70. a 80. let. Morocco‘s strongman dies in Paris. British Broadcasting Copany (BBC), online (18. 9. 2008)
  14. Sweet, Catherine: Democratization without Democracy: Political Openings and Closures in Modern Morocco. Middle East Report, 2001, č. 218, s. 22–25. (http://www.jstor.org/)
  15. Maghraoui, A.: c. d., s. 14–17.
  16. Salafíja je obecně jeden z ideových zdrojů islamismu, vedle zřejmé inspirace západními ideologiemi nacionalismu a revoluční levice.
  17. Zde definována jako uznání politického a názorového pluralismu a svobodných voleb.
  18. Henry, Clement M.: The Dialectics of Political Islam in North Africa. Middle East Policy, 14, 2007, č. 4, s. 88. (http://www.blackwell-synergy.org)
  19. Lust-Okar, Ellen: Opposition and Ecomonic Crises in Jordan and Morocco. In: Posusney, Marsha P. – Angrist, Michele P.: Authoritarianism in the Middle East: Regimes and Resistance. Boulder 2005, s. 154.
  20. Joffé, G.: c. d. In: Archer, Toby – Huuhtanen, Heidi: Islamist Opposition Parties and the Potential for EU Engagement. Helsinky 2007, s. 69.
  21. Boubekeur, Amel – Amghar, Samir: Islamist Parties in the Maghreb and their Links with the EU: Mutual Influences and the Dynamics of Democratisation. Euromesco, 2006, č. 55, s. 7.
  22. Pod původním názvem Reforma a obroda.
  23. Za PDJ bylo ve volbách 2002 do parlamentu zvoleno 6 žen.
  24. Q&A: Morocco and the elections. Al Jazeera English, online (18. 9. 2008)
  25. Morocco nationalists win election. British Broadcasting Copany (BBC), online (18. 9. 2008)
  26. A tím získala možnost účastnit se voleb.
  27. Boubekeur, A. – Amghar, S.: c. d., s. 6.
  28. Elections Législatives. Ministere de l’Intérieur – Royaume du Maroc (18. 9. 2008)
  29. Morocco dismantles widespread domestic terrorist network. Magharebia, online (11. 11. 2008); Morocco’s mili­tants. The Economist, online (11. 11. 2008); CrisisWatch Search Results: Morocco. International Crisis Group, online (11. 11. 2008)
  30. Boubekeur, A. – Amghar, S.: c. d., s. 7.
  31. New Islam-inspired party created in Morocco. Magharebia, online (11. 11. 2008)
  32. Elections Législatives. Ministere de l’Intérieur – Royaume du Maroc, (18. 9. 2008)
  33. Joffé, G.: c. d. In: Archer, Toby – Huuhtanen, Heidi: Islamist Opposition Parties and the Potential for EU Engagement. Helsinky 2007, s. 68.
  34. The Political Circle. The School of Imam Abdessalam Yassine, online (18. 9. 2008)
  35. About Nadia Yassine. Nadia Yassine Web Site, online (18. 9. 2008)
  36. Joffé, G.: c. d. In: Archer, Toby – Huuhtanen, Heidi: Islamist Opposition Parties and the Potential for EU Engagement. Helsinky 2007, s. 68.
  37. Zde se projevuje přímý vliv súfijských tarík, jež jsou hierarchicky uspořádané, oproti „klasickým“ islamistickým stranám, jež jsou v zásadě egalitářské.
  38. Maghraoui, A.: c. d., s. 16.
  39. Morocco/Western Sahara. Human Rights Watch – World Report 2007, online (18. 9. 2008)
  40. Entelis, J. P.: c. d., s. 36.
  41. Kdy autoritář, jenž si je vědom mezinárodního tlaku na demokratizaci, přistoupí k institucionálním reformám, které však reálně nic nemění na charakteru a rozsahu jeho moci. Sweet, C.: c. d., s. 22.
  42. Jak dokazuje případ rozpuštěné Strany civilizační alternativy.
  43. Hochman, Dafna: Divergent Democratization: The Paths of Tunisia, Morocco and Mauritania. Middle East Policy, 14, 2007, č. 4, s. 70.
blog comments powered by Disqus
Autor
Michael Brtnický
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
31. 12. 2008