Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Východní Timor: Rok poté

20. května 2002 se Východní Timor zbavil závislosti na Indonésii a stal se nezávislým státem pod názvem Timor Leste. Indonésie má zkušenosti se separatistickým hnutím už od počátku svého vzniku. Postavení Východního Timoru je však poněkud odlišné, neboť Timor nikdy nebyl součástí nizozemské Východní Indie. Téměř čtyři století byl pod portugalskou vládou. V době dekolonizace v roce 1960 byl Východní Timor označen Valným shromážděním OSN jako nesamostatné teritorium (non-self-governing territory) a byl spravován Portugalskem jako zámořská provincie. Roku 1974, po pádu autoritativního režimu, dalo Portugalsko najevo ochotu uznat Timoru právo na sebeurčení dané Chartou OSN, tedy i případnou nezávislost.

O rok později vypukly konflikty mezi skupinami přívrženců nezávislosti a přívrženců integrace s Indonésií a Východní Timor vyhlásil nezávislost. Prezidentem se stal Xavier do Amaral a ministrem zahraničí José Ramos-Horta. V důsledku toho se Portugalsko stáhlo a Východní Timor obsadila Suhartova Indonésie1 a udělala z něj 27. indonéskou provincii. Toto připojení však nebylo nikdy Organizací spojených národů uznáno.

V průběhu 80. let se OSN snažila jednat s vládami Portugalska a Indonésie o zlepšení humanitární situace v Timoru a od poloviny 90. let začala OSN podporovat dialog v samotném Východním Timoru, aby se jednotlivé politické skupiny dohodly na společné budoucnosti.

V červnu 1998 navrhl indonéský prezident Habibie, který nahradil dlouholetého vládce Suharta, autonomii pro Východní Timor s podmínkou, že se stane oficiální součástí Indonésie. To však timorští opoziční vůdci odmítli. V lednu následujícího roku připustil prezident Habibie, že Indonésie je ochotna jednat o případné nezávislosti Timoru. V březnu bylo na ministerské úrovni v New Yorku dosaženo dohody o konání voleb ve Východním Timoru, které rozhodnou o přijetí či nepřijetí návrhu autonomie. V květnu byly tyto dohody podepsány zástupci Portugalska a Indonésie. Ukládali generálnímu tajemníkovi OSN Kofimu Annanovi uspořádání lidového hlasování o souhlasu s rozsáhlou autonomií v rámci Indonésie. 11. června začala oficiálně fungovat mise UNAMET (United Nations Assistance Mission to East Timor), v rámci které přijelo do Indonésie 280 policistů a 50 vojáků. Rada bezpečnosti ve své rezoluci č. 1246 (1999), kterou byla mise založena, zdůraznila odpovědnost indonéské vlády za udržení míru a bezpečnosti, za pokojné a svobodné konání voleb a za bezpečnost mezinárodních pozorovatelů. Bezpečnostní situace v oblasti však nebyla dobrá. Nepokoje vyhnaly z domovů desetitisíce Timořanů. Koffi Annan byl nucen posunout konání voleb kvůli těmto nepokojům o čtrnáct dnů. Přes velké komplikace se podařilo ukončit registraci voličů. Do 5. srpna se přihlásilo přes 450 tisíc potenciálních voličů z asi 800 tisíc Timořanů. Během volební kampaně byly účastníci demonstrací vyjadřujících podporu nezávislosti Timoru napadáni indonéskými jednotkami. Obětmi těchto útoků byli i příslušníci jednotek UNAMET. Členové RB OSN vyjadřovali znepokojení nad bezpečností ve Východním Timoru a pokračujícími nepokoji. Krátce před volbami RB prodloužila mandát UNAMET do 30. listopadu. 27. srpna zprostředkovalo UNAMET historické setkání mezi bojovníky za nezávislost z hnutí FALINTIL a indonéskou armádou (TNI). Voleb se 30. srpna zúčastnilo přes 95 % oprávněných voličů. Den po volbách se poprvé sešla pětadvacetičlenná Východotimorská konzultační komise složená z deseti zástupců z obou táborů podporujících nezávislost a autonomii. Zbylých pět členů jmenoval generální tajemník OSN. Ve volbách se 78,5 % Východotimořanů vyslovilo pro nezávislost, což vyvolalo odvetná opatření indonéských sil s cílem „potrestat“ voliče a také zastrašit případné separatisty v jiných indonéských provinciích.

Před vypršením mandátu UNAMET, 25. října, Rada bezpečnosti OSN vytvořila UNTAET (Přechodnou správu Spojených národů pro Východní Timor), která nahradila UNAMET a měla se postarat o správu východotimorského teritoria v přechodném období před dosažením úplné nezávislosti. V listopadu a prosinci začaly vznikat jednotlivé orgány, jejichž cílem bylo částečně zapojit východotimořany do správy vznikajícího státu.

I přes společná prohlášení mezi UNTAET a představiteli indonéské vlády a armády, docházelo stále k násilným střetům mezi indonéskými ozbrojenými skupinami a Východotimořany. RB OSN byla nucena v září 2000 reagovat rezolucí číslo 1319, ve které vyzvala indonéskou vládu k okamžitým krokům, které by zajistily bezpečnost v uprchlických táborech, odzbrojily ozbrojené skupiny a zabránily přeshraničním útokům na východotimorské ú­zemí.

Počátkem roku 2001 se Východní Timor začal připravovat na první svobodné volby, ke kterým se zaregistrovalo téměř 800 tisíc občanů. Volby se konaly 30. srpna 2001 a jednoznačným vítězem se stalo hnutí FRETILIN (Frente Revolucionária de Timor Leste Independente) s 57,4 % hlasů2. Po volbách byla jmenována čtyřiadvacetičlenná Rada ministrů, která nahradila Přechodný kabinet.

V průběhu roku 2002 také probíhalo postupné snižování počtu vojáků UNTAET a jejich nahrazování nově vznikajícími východotimorskými obrannými silami (ETDF).

Zákonodárné shromáždění, které zasedalo od roku 2001, vyhlásilo 22. března 2002 první východotimorskou ústavu. Krátce poté se konaly prezidentské volby, ve kterých Xanana Gusmao přesvědčivě zvítězil nad svým jediným protikandidátem F. da Amaralem a stal se prezidentem státu Východní Timor.

Spolu se vznikem nového státu, 20. května 2002, jmenoval prezident Gusmao svým prvním dekretem oficiální vládu Východního Timoru. Vládu tvořili pouze zástupci Fretilin. Premiérem se stal Mari H. Alkatiri a ministrem zahraničí opět nositel Nobelovy ceny za mír José Manuel Ramos-Horta, který se do Východního Timoru vrátil teprve na konci roku 1999 po 24 letech v exilu.

Vznik nového, svobodného státu je však provázen mnoha problémy a to nejen politickými, ale především ekonomickými. Východní Timor je jeden z nejchudších států v Asii s minimálními využívanými přírodními zdroji a téměř nerozvinutým průmyslem. Na konci 90. let tvořil jeho HDP pouze kolem 100 dolarů na osobu. Základním cílem pro UNTAET tak muselo být vytvoření infrastruktury, která by umožnila alespoň částečný ekonomický rozvoj.

Velké naděje na ekonomické oživení vkládá Timor do zisků z těžby a prodeje ropy.3 Podle smlouvy mezi Východním Timorem a Austrálií připadne Východnímu Timoru 90 % výnosů z ropných polí ležících v Timorském moři mezi Austrálií a Timorem.4 Toto území tvoří asi 30 tisíc km2 a odhady předpokládají zisky v rozmezí 3–7 miliard dolarů v následujících dvaceti letech. Ropná ložiska jsou však v přílišné hloubce, což činí problémy při těžbě. Na konci roku 2002 oznámila australská těžařská společnost Woodside, že plány na těžbu v oblasti Great Sunrise jsou nerealizovatelné. Východní Timor tak upírá své naděje pouze na oblast Bayu-Undan, kde by měla začít těžba v roce 2005.

Už v přechodném období před vznikem samostatného státu se snažilo mezinárodní společenství řešit hrozivou ekonomickou situaci Východního Timoru. V letech 2000–2001 získal Východní Timor od Světové banky téměř 35 milionů dolarů na projekty místních samospráv, zvýšení zaměstnanosti a podpory zdravotní péče.

Politické, a především zahraničně-politické, zaměření Východního Timoru je možné identifikovat podle prvních kroků jednotlivých představitelů státu. Prezident Xanana Gusmao nejprve navštívil Indonésii, Austrálii, Fidži, Brazílii a poté na okružní cestě zavítal do USA, Portugalska a na Nový Zéland. Východotimorský parlament nejprve ratifikoval Chartu OSN a poté smlouvu o spolupráci s portugalským parlamentem. Ještě v roce 2002 pak ratifikoval statut Mezinárodního trestního tribunálu. Své místo na mezinárodním poli si našla i východotimorská vláda. Na ministerském zasedání Hnutí nezúčastněných v malajském Kuala Lumpur se ministr zahraničí Ramos-Horta jednoznačně vyslovil proti válce v Iráku. Podle jeho názoru jsou americké plány na válku v Iráku předčasné. Vyjádřil tak závěry ze zasedání představitelů rozvojových zemí, kteří se shodli, že Irák by měl dodržovat rezoluce OSN , ale nesouhlasí s americkou snahou o vojenské řešení situace.

Východní Timor začal svůj život v naprosté chudobě, ale odhodlání jeho představitelů a především vyhlídky na zisky z těžby ropy jsou dobrým předpokladem pro stabilizaci země. Nadějným důkazem je relativně bezproblémová spolupráce politických představitelů, z nichž většina pochází z marxistického hnutí Fretilin. Východní Timor má svou budoucnost naplánovanou do roku 2020, počkejme pár let a uvidíme, nakolik se daří plány plnit.

Literatura

Poznámky pod čarou

  1. Za souhlasu Austrálie, která se bála, že nezávislý stát by mohl podlehnout vlivu komunismu a stát se novou Kubou. (Suter 2002)
  2. Viz http://www.electionworld.org. FRETILIN získalo v Ústavodárném shromáždění 55 z 88 křesel. Spolu s ním v něm zasedají zástupci dalších 11 stran, z nichž žádná nemá více než 7 křesel. Voleb se účastnilo 91,3 % oprávněných voličů.
  3. Což se jednoznačně projevilo i v programovém prohlášení nazývaném East Timor 2020.
  4. Smlouva byla podepsána v červenci 2000 mezi Východotimorskou přechodnou správou a australskou vládou.
blog comments powered by Disqus
Autor
Miroslav Bohdálek
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
11. 3. 2003