Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Světová permanentní revoluce a Záviš Kalandra

Po Miladě Horákové je pojmenovaná kdejaká ulice, ale na Záviše Kalandru si nikdo nevzpomene. Právě tímto způsobem se v minulosti rozčiloval dřívější trockista Petr Uhl nad opomínáním českého radikálně levicového intelektuála a prvorepublikového marxistického historika. Naši pozornost si jistě zaslouží, ovšem jako připomínku zhoubnosti komunistické ideologie.

Publicista, historik, novinář, estetik, literární, divadelní a filmový kritik a filozof Záviš Kalandra se narodil před stojedna lety 10. 11. 1902 ve Frenštátu pod Radhoštěm a vyrůstal ve Vsetíně, kam se se svým otcem (lékař Břetislav Kalandra byl blízký spolupracovník T. G. Masaryka) přestěhoval krátce po narození. Po maturitě začal studovat na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a velmi záhy se politicky angažoval. V roce 1923 vstoupil do KSČ, vedl Komunistickou studentskou frakci a psal do listů jako Avantgarda, Rudé právo, Haló noviny nebo Tvorba. Zabýval se komentováním zahraničních událostí, filozofií Masaryka a Schopenhauera, estetikou a historií. Své radikálně levicové názory šířeji vysvětloval v roce 1932 vydáním knihy Zapovězená Ženeva, kde kritizoval politiku SSSR a „předvídal“ budoucí revoluci proletariátu. V letech 1934–1936 se sblížil s Josefem Guttmannem (dřívější blízký spolupracovník Klementa Gottwalda, s jehož vyloučením z KSČ však v roce 1933 Kalandra souhlasil a kritizoval jej zleva) a pokračoval v publikování svých trockistických názorů na mezinárodní situaci a prosazoval myšlenku potlačení fašismu pomocí „dělnické solidarity a proletářské revoluce.“ V roce 1936 byl pro své aktivity vyloučen z KSČ i z Tvorby a společně s Guttmannem tak začal vydávat letáky a brožury zabývající se kritikou oficiálního komunistického přístupu k španělské občanské válce (O španělskou revoluci) a kritikou moskevských procesů a rozsudků nad „leninskými revolucionáři“. Likvidaci pravicové opozice však vítal jako vypořádávání se s reakcionáři. Brožury jako například Odhalené tajemství moskevského procesu tak ocejchovaly Kalandru jako trockistu a přímo k zuřivosti přiváděly stalinisty v KSČ (například i modlu současné KSČM Julia Fučíka). Záviš Kalandra však pokračoval ve své novinářské činnosti a v roce 1937 se podílel na tvorbě „listu komunistické oposice“ Proletář. Zde se objevil například text „Protestujeme!“, který tvrdě kritizoval 2. moskevský proces a postupně se k němu připojila řada tehdejších umělců – Karel Teige, František Halas, Jaroslav Ježek, Jaroslav Seifert nebo i Toyen. Další činnost Kalandry se odvíjela od sporu autorů okolo Proletáře s jiným radikálně levicovým plátkem Jiskra a ilustrovala tak typickou frakční rozdrobenost trockistických skupin. Oba časopisy se však nakonec sloučily a vznikly tak Proletářské noviny, ale ani ty dlouho nevydržely a Kalandra se tak uchýlil v roce 1938 do Přítomnosti Ferdinanda Peroutky.

Prakticky celou druhou světovou válku strávil Kalandra v koncentračním táboře Ravensbrück, později v Sachsenhausenu. Podobně jako mnozí dřívější trockisté opustil řadu radikálních dogmat a po návratu do Prahy vstoupil do sociální demokracie a pokračoval v publikování a ve své vědecké práci. Zvrat však přišel po Únoru 1948. Vládnoucí KSČ a její bezpečnostní složky zuřivě hledaly třídního nepřítele a označení trockista bylo Kalandrovi osudné. V listopadu 1949 byl zatčen Státní bezpečností a v květnu 1950 se stal figurkou v rukou komunistických žalobců v rámci „Procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ (tzv. proces s Miladou Horákovou a spol.). Jakoby ironií osudu se tak stal aktérem procesu, jehož sovětské vzory tak hlasitě kritizoval ve třicátých letech. Tragickou „divadelnost“ procesu podtrhlo samo komunistické ministerstvo spravedlnosti vydáním tzv. šedé knihy, která dokládala „poctivost“ celého procesu a mimo jiné uváděla, jak se obžalovaný Kalandra „doznal“ ke všem obviněním a na závěr poděkoval vyšetřujícím za „bezpříkladnou korektnost.“ Dne 8. června byl Záviš Kalandra společně s Miladou Horákovou, Janem Buchalem a Oldřichem Peclem odsouzen k trestu smrti a přes mnoho zahraničních protestů (např. André Breton nebo Albert Camus) 27. června popraven.

Na konci šedesátých let byl rozsudek zrušen, ale jeho jméno i dílo bylo mimo toto krátké období zapovězeno. Plné rehabilitace se Kalandrovi dostalo teprve se změnou režimu v roce 1990 a soubor jeho prací Intelektuál a revoluce, který byl připraven editorem Jiřím Brabcem k vydání již roku 1969, vyšel až v roce 1994.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Lukáš Hoder
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
16. 3. 2004