Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Završení tranzice v Ghaně

Ghana je v současnosti prezentována jako jeden z mála afrických příkladů úspěšných politických a ekonomických reforem. Ghanský přechod od militaristického personalizovaného režimu k demokracii však není odborníky interpretován jednoznačně. M. Bratton a N. van de Walle tvrdí, že ghanská tranzice vyústila v roce 1992 v hybridní režim, který se s odchodem prezidenta Jerryho Rawlingse v roce 2000 transformoval v demokracii. Oproti tomu S. Lindberg považuje celé období 1992–2000 za tranziční. Tato případová studie se pokusí nastínit průběh demokratizace v Ghaně s ohledem na problém datace tranzice.

 

Na přelomu 80. a 90. let zasáhla africký kontinent tzv. třetí demokratizační vlna (viz např. Aidoo 2006: 14; van de Walle 2002: 425), avšak naděje v transformaci zdejších různorodých autoritativních režimů záhy vystřídala skepse. V některých případech dokázaly autoritativní vlády krizi legitimity přestát (např. Togo, Zimbabwe), jinde byla tranzice přerušena či zastavena armádou (Nigérie), v dalších zemích pak starého diktátora vystřídal nový (Zambia), či došlo k dočasnému nebo trvalému zhroucení státu (Libérie, Somálsko). Demokracie však sklízela v Africe i úspěchy (Benin, Kapverdy, Mali), přičemž dobrým příkladem toho je Ghana. Jak tedy vypadala cesta Ghany od vojenské vlády k dnešnímu obrazu afrického demokratického premianta?

Ambicí této studie je aplikovat na ghanský případ dva z modelů tranzice v subsaharské Africe s cílem porovnat jejich postupy v určování konce přechodu. První pojetí reprezentují M. Bratton a N. van de Walle. Autoři považují za bod, který završuje tranzici, první volby. Oproti tomu S. Lindberg je protagonistou směru, který v africkém areálu vidí founding elections jako milník zásadní, ale neznamenající nezbytně uzavření demokratické transformace. Pro potřeby této práce lze uvedený spor specifikovat jako rozdílný náhled na etapu, která začíná volebním vítězstvím bývalého autoritativního lídra a končí porážkou přímo jeho osoby nebo jeho nástupců v některých z příštích voleb. Vedle Ghany podobný vývoj absolvovala např. Keňa. Zatímco pro Brattona a van de Walleho jsou volby mezníkem, po němž je fakticky nastolen nový režim, a zmíněná fáze je tedy ze své podstaty posttranzitivní, Lindberg a další tvrdí, že jde o období spadající ještě do tranzice.

Záměrem předkládané práce není detailně analyzovat spuštění, formu, etapy ani výsledky ghanské tranzice, nýbrž reflektovat dílčí záležitost, kterou představuje stanovení momentu, v němž je přechod završen. Shrnutí politického vývoje v Ghaně během posledních dvou dekád poslouží jako odrazový můstek k srovnání závěrů výše zmíněných autorů. Pokud jejich přístupy nepokryjí adekvátním způsobem pole možných výkladů ghanského přechodu k demokracii, bude v závěru podniknut pokus o jeho alternativní vymezení.

Vojenská vláda v Ghaně v letech 1981–1987

Jakkoliv by bylo přiblížení ghanské postkoloniální historie pro následující analýzu užitečné (viz např. Ghanaweb), vzhledem k omezenému prostoru budou ve stručnosti připomenuty jen zásadní momenty vlády Jerryho Rawlingse v 80. letech. Poručík Rawlings uskutečnil první protivládní puč v létě 1979, kdy v čele nespokojených nižších důstojníků svrhl zkorumpovanou vojenskou juntu Freda Akuffy. O několik měsíců později předal moc svobodně zvolenému prezidentovi. Administrativa dr. Hilly Limanna si však nepočínala přesvědčivě v řešení akutní ekonomické a společenské krize, jež podle některých zdrojů hrozila přerůst až v občanskou válku (Ghana – A Transition of Hope and Trepidation). Rawlings opět zasáhl a v prosinci 1981 nastolil vládu Prozatímní rady národní obrany (Provisional National Defence Council, PNDC).

Prioritou PNDC bylo obnovení společenského smíru a vypořádání se s hospodářským kolapsem. Po ekonomickém experimentování, jež nepřineslo žádoucí výsledky, se v roce 1983 zapojila Rawlingsova vláda do strukturálních programů Světové Banky a Mezinárodního měnového fondu. Opakované půjčky a akceptace podmínek mezinárodních institucí podnítily hospodářský růst. Ačkoliv je režimu PNDC legitimně připisováno na vrub zboření politického pluralismu, neomluvitelné porušování lidských a občanských práv apod., Rawlingsově vojenské vládě se podařilo nastartovat ghanskou ekonomiku a zmírnit polarizaci společnosti (Aidoo 2006: 15–16; Ghana – A Transition of Hope and Trepidation; Handley, Mill 2001: 17).1

Politický vývoj v Ghaně v letech 1988–1992

Do období 1987–89 lze datovat počátky realizace Rawlingsova originálního demokratizačního projektu. Jeho základ tvořila částečně volená Oblastní shromáždění (District Assemblies), která měla zabezpečit politickou participaci běžných občanů. Podle Rawlingse představovala pro Ghanu tato lidová forma demokracie vhodnější model než klasická volební stranická soutěž, jež zde již několikrát selhala. Domácí opozice proti vojenskému režimu PNDC reprezentovaná Hnutím za svobodu a spravedlnost (Movement for Freedom and Justice), studenty a městskými intelektuály, církevními představiteli, národní právnickou a učitelskou organizací apod. naopak preferovala odvolání zákazu činnosti politických stran a uspořádání voleb (Aidoo 2006: 9–11).

Rok 1990 se vyznačoval zvýšenou aktivitou opozice, která vydávala rezoluce a pořádala demonstrace požadující propuštění politických vězňů, dodržování lidských a občanských práv a obnovení demokracie. Politologové zabývající se ghanskou politikou nicméně uvádějí, že liberalizace nebyla tolik důsledkem tlaku mas, jako spíše pragmatickým jednáním Rawlingse, který anticipoval zesílení opozičních požadavků a podřídil se novým politickým podmínkám zahraničních dárců, na jejichž vstřícnosti závisel růst ekonomiky (Bratton, van de Walle 1998: 135–139, 170–172; Handley, Mill 2001: 10).2

První krok k rozpuštění vojenského režimu učinil Rawlings v novoročním projevu v roce 1991, kdy mj. oznámil, že vláda PNDC vstupuje do konečné fáze a pověřil Národní radu pro demokracii (National Council for Democracy) vypracováním komplexní zprávy o stavu ghanské politiky. Nejzajímavější bod zprávy nazvané Rozvíjení pravé demokracie (Evolving True Democracy) byl plán postupné demokratizace vrcholící svobodnými volbami.

PNDC se pokoušela tranzici kontrolovat, např. diskuse nad textem Evolving True Democracy se odehrávaly na Oblastních shromážděních, kde měli převahu Rawlingsovi příznivci. Vizi nestranického politického uspořádání se mu však prosadit nepodařilo. V květnu 1991 souhlasil Rawlings s pořádáním voleb, amnestoval politické vězně a podpořil změnu ústavy. Návrh ústavy vznikl za účasti opozice v tzv. Konzultačním shromáždění (Consultative Assembly) a byl schválen v referendu v dubnu 1992. Liberalizace a demokratizace byly možné také proto, že Rawlings si byl jistý volebním vítězstvím. Jeho vysoká popularita vyplývala i z výzkumů veřejného mínění. A konečně kdyby neuspěl, mohl se opřít o čerstvě uzákoněnou beztrestnost exponentů režimu PNDC (Aidoo 2006: 9–14; Handley, Mill 2001: 21–22; Lyons 1999: 160–163).

S ústavou Čtvrté republiky byla v Ghaně restaurována vícestranická politika. Coby hlavní soupeř Rawlingse se vyprofilovala Nová vlastenecká strana (New Patriotic Party, NPP), navazující na liberální osu v ghanské politice označovanou jako Dankuah-Busia podle dvojice politiků působící v době vzniku nezávislé Ghany. Prezidentské volby byly vyhlášeny na listopad 1992.3 Takový termín neposkytl opozici dostatek času na eventuelní koaliční jednání ani přípravu kampaně. Datum nicméně nepředstavovalo jediný problematický aspekt voleb. PNDC transformovaná v stranický subjekt nazvaný Národní demokratický kongres (National Democratic Congress, NDC) překročila dle názorů pozorovatelů a opozičních stran hranici mezi vládnoucí stranou a státem a zneužila veřejných prostředků ve volebním boji. Kritici konkrétně upozorňovali na privilegovaný přístup NDC do médií, financování stranické kampaně ze státního rozpočtu, manipulace s registrací voličů apod. NDC si kupoval případně zastrašoval voliče a měl také dopustit podvody při sčítání hlasů, ačkoliv tyto zásahy nejspíš ovlivnily výsledek maximálně v rozsahu 2–3 % hlasů (Jeffries 1998: 196).

Rawlings obdržel již v prvním kole prezidentské volby dostatek hlasů pro zisk mandátu (58 %), čehož dosáhl především dominancí na venkově. Opoziční strany výsledek napadly a na protest odstoupily z nadcházejících parlamentních voleb. Díky tomuto bojkotu obsadil NDC 189 z 200 křesel a následující léta vládl prakticky bez poslanecké opozice. Zbývající křesla připadla nezávislým a menším stranám nkrumahistické provenience, především Národní konventní straně National Convention Party, která získala osm mandátů (Ayee 1997: 416–417; Jeffries 1998: 189–190, 197).

… a v letech 1993–2008

Absence relevantní parlamentní opozice však automaticky neznamenala, že Rawlings a NDC měli po volbách volný prostor pro svou politiku. Naopak došlo k markantnímu nárůstu proopozičně orientovaného tisku, rozhlasových stanic i nevládních organizací. NPP a ostatní strany mohly veřejně polemizovat s vládní politikou. V období 1992–1996 respektovala Rawlingsova administrativa ústavní mantinely včetně podřízení se rozhodování ústavního soudu. K upevnění demokratického konsensu přispělo založení Komise pro lidská práva a správní soudnictví (Commision on Human Rights and Administrative Justice) a Mezistranické poradní komise (Inter-Party Advisory Committee), která za účasti opozice konzultovala s volební komisí změny volebního systému. Přestože hodnocení stavu lidských a občanských práv nevyznívala pro Ghanu stále příliš lichotivě, pozorovatelé kvitovali zlepšení (Ayee 1997: 426; U.S. Department of State).

Důležitým momentem pro ghanskou politiku se ukázaly být prezidentské a parlamentní volby v roce 1996. Každý ze své pozice, Rawlings, jeho oponenti i zainteresované zahraniční vlády, přikládaly volbám značnou váhu. Pro NDC bylo zásadní dosáhnout věrohodného vítězství, které by zpětně potvrdilo validitu minulé výhry. NPP dokázala překlenout minulé křivdy, osobní animozity a ideologické rozdíly a spojit se s levicovou nkrumahistickou Konventní lidovou stranou (People’s Con­ventional Party, PCP) a dalšími menšími uskupeními pod hlavičkou Velké aliance (Great Alliance, GA). Volební koalice měla, jak lídři obou hlavních subjektů věřili, za férových podmínek zajistit porážku NDC. Mezinárodní společenství pak vložilo do hladkého průběhu voleb nemalé prostředky a doufalo, že i po volbách zůstane v západoafrickém regionu stabilní aktér.

Kampaň NDC fakticky ignorovala městský elektorát, který Rawlingsovi nebyl nakloněn, přestože, jak píše R. Jeffries, hlavně vyšší vrstvy těžily ze státních zakázek, a soustředila se na venkovské provincie, kde měli voliči na očích rozsáhlé vládní investice do infrastruktury, školství atd. GA toto odsoudila jako kupování přízně rolníků za státní peníze. Kromě horšího organizačního zázemí a slabší podpory zájmových skupin limitovala kampaň GA také nejednotnost, která se projevila např. tím, že v některých obvodech spolu soupeřilo o mandát více jejích kandidátů. Toho využil Rawlings a varoval před chaosem, který by nastal, pokud by v zemi měla vládnout tak heterogenní koalice. Při vysoké volební účasti získal Rawlings důvěru 57,7 % voličů, John A. Kufour nominovaný Velkou aliancí skončil druhý s 39,6 % hlasy. Převahu vládního tábora potvrdily i parlamentní volby, v nichž NDC připadlo 133 z 200 mandátů. Nezávislí pozorovatelé hodnotili průběh voleb a práci volební komise pozitivněji než v roce 1992, podstatnější ovšem byla akceptace prohry ze strany NPP a PCP (Ayee 1997: 418–427; Jeffries 1996: 199–201, 204–205).

Během posledního Rawlingsova funkčního období se dále upevňovala občanská společnost. V rámci státního aparátu byly posíleny vyvažovací funkce, např. se uskutečnily volby do samosprávných orgánů, první po demontáži vojenského režimu (Gyimah-Boadi 2001: 107–109; U.S. Department of State). S přítomností opozice v parlamentu se rovněž prohloubila civilní kontrola nad armádou, která si postupně zvykala na nové postavení (Handley, Mill 2001: 39).

Rawlings v souladu s ústavním limitem nekandidoval potřetí na prezidentský post a jako lídra NDC podpořil dosavadního viceprezidenta Johna Attu-Millse.4 Kampaň a volby v roce 2000 provázely podobné problémy jako ty minulé, ale znevýhodnění opozice již nemělo vážný dopad. Úspěch ve vyrovnaném souboji nakonec slavila volební aliance okolo NPP v čele s J. Kufourem, který se stal prezidentem po zisku 57 % hlasů v druhém kole. NPP se umístila těsně pod kvótou parlamentní většiny s 99 mandáty, NDC přijala úlohu opoziční strany. Klidné předání moci po těchto volbách bylo vůbec první vystřídání dvou po sobě jdoucích demokraticky ustavených vlád v ghanské historii (Smith 2002: 521–525).

Dvě následující administrativy Johna Kufoura se zasloužily o stoupající prestiž Ghany v oblastech ekonomiky, good governance a zahraniční spolupráce. Mnohé staré obtíže ovšem přetrvávají, např. korupce, obchod s drogami a etnicky motivované násilné střety, k nimž dochází zejména na severu země. Poslední volby v prosinci minulého roku byly opět soubojem mezi dvěma hlavními stranami NDC a NPP. Těsné prvenství v prezidentském souboji pro sebe v druhém kole nakonec získal potřetí kandidující Mills (50,2 % hlasů), když oplatil porážku z prvního hlasování zástupci NPP N. A. Addovi. NDC se stala také nejpočetněji zastoupenou parlamentní stranou. Ghanské volby a střídání na politickém čele si vysloužily uznání v africkém i světovém tisku (Ankomah 2009; Daddieh 2009).

Ghanská tranzice podle M. Brattona a N. van de Walleho

Zatímco počátek ghanského přechodu se nezdá být problematickým bodem, jeho uzavření se stalo předmětem nepřímo vedené diskuse mezi politology. Z přístupů k africkým tranzicím byly vybrány dva, které si konkurují právě v tom, kam pokládají konec ghanské transformace. Oba se svým způsobem vrací k tranzitologickému kánonu z přelomu 80. a 90. let (Dvořáková, Kunc 1994: 56–75).

Bratton a van de Walle se soustřeďují na specifické atributy tranzice v subsaharské Africe. Ty podle nich spočívají ve větší váze masových protestů a v menším vlivu štěpení uvnitř autoritativního režimu, obecně tedy v nižším potenciálu smluvené tranzice (pacted transition). Otevírání Rawlingsova režimu pokládají do počátků fungování oblastních shromáždění v letech 1988–1989, při vytyčení konce tranzice se pak drží prvních voleb podobně jako O’Donnell a Schmitter a další. V otázce důležité pro tento text kopírují standardy tranzitologie z 80. let (Bratton, van de Walle 1998: 80–87, 196–198).

Léta 1993–2000 chápou Bratton a van de Walle jako posttranzitivní etapu. Ghanské volby v závěru roku 1992 nepovažují za uspokojivý demokratický akt a přechod jako celek proto kategorizují coby vadnou tranzici (flawed transition). Přestože uznávají, že teoreticky není pro demokratizaci nutná volební prohra úřadujícího autoritativního vůdce, v praxi se podle nich v afrických poměrech nemůže tranzice zdařit bez jeho odchodu (van de Walle 2002: 430). Režim vzešlý z vadné tranzice neodpovídá demokratickým standardům. Nejedná se však ani o autoritativní režim, nýbrž o hybridní režim, který autoři klasifikují jako liberalizovanou autokracii (liberalized autocracy). V další své práci používá van de Walle pro Rawlingsovu civilní vládu v období od roku 1993 do roku 2000 označení contested autocracy, což je pojem překrývající se s termínem Waye a Levitského soutěživý autoritarismus (competitive authoritarianism). Takto zkonstruovaný model nijak překvapivě kombinuje vlastnosti demokratických a autoritativních politických systémů. Hlavní inovace spočívá v zdůraznění možností, které skýtají opozici instituce jako parlament, média, soudnictví a volby. Z různých důvodů, např. kvůli pozornosti mezinárodního společenství, si vláda nemůže dovolit nakládat s nimi, jako kdyby byly pouhou fasádou. Vystřídání vlády v Ghaně v roce 2000 pak pojímá van de Walle logicky jako efekt reálné soutěživosti zdejšího hybridního režimu. Odchod NDC do parlamentní opozice a stáhnutí Rawlingse již nicméně nemá nic společného se změnami v období 1988–1992 tj. s tranzicí (Bratton, van de Walle 1998: 120–121, 194–195; van de Walle 2002: 431–433).

Ghanská tranzice podle S. I. Lindberga

Platnost výše prezentovaného modelu přechodu zpochybňuje švédský politolog S. I. Lindberg. V přední řadě polemizuje s důrazem, který tranzitologové kladou na první volby uspořádané po pádu autoritativního režimu. Volby pro něj nejsou indikátorem demokracie, ale činitelem, který demokracii povzbuzuje. Báze Lindbergovy práce leží v dokázání pozitivního efektu opakovaných voleb na úroveň demokracie v zemích subsaharské Afriky, kterou měří s pomocí stupnice Freedomhouse.5 Tvrdí, že volby podporují rozšiřování a prohlubování občanských svobod, a to do značné míry nezávisle na jejich spravedlnosti. V určitém smyslu tedy následně volby rehabilituje jako důležitý nástroj budování liberálního a právního státu. Pozitivní působení volební soutěže vysvětluje Lindberg přetrváváním občanského povědomí i po skončení hlasování. Občané i politické elity si osvojují demokratické principy a přenášejí je do dalších sfér společenského života. Úspěšný přechod k demokratickému režimu v Africe tak podle Lindberga trvá nejčastěji několik volebních cyklů. (Lindberg 2005b: 9–13; Lindberg 2006: 144–150).

Model dlouhotrvající ghanské tranzice sdílí s Lindbergem A. Handley a E. Gyimah-Boadi. Handley člení ghanskou tranzici do dvou fází, přičemž pro první je podle ní charakteristická politická liberalizace vedená shora (1988–1992), zatímco dynamiku druhé demokratizační fáze určuje rostoucí soutěživost a oslabení Rawlingse a NDC (1992–2000). Přestože Handley oceňuje Rawlingsův přínos pro etablování demokracie, ta mohla být nastolena až s jeho odchodem z prezidentské funkce (Handley 2008: 3–6). Gyimah-Boadi pojímá prodlouženou ghanskou tranzici jako pacted transition; úřadující autokrat byl ústavní cestou zbaven moci (Gyimah-Boadi 2001: 112–115). Autoři jsou toho názoru, že ghanská varianta tranzice je časově náročnější, ale vcelku úspěšnější než okamžité odstranění nedemokratické­ho lídra.

Srovnání politologických přístupů k dataci ghanské tranzice

Pod pojmem tranzice je obecně chápán interval mezi dvěma režimy, který charakterizuje souboj aktérů o podobu mocenského rámce dané politické obce. Ancien régime se otevře natolik, že vyvstává příležitost přeformulovat pravidla hry. Přechod se uzavírá, když dojde k opětovnému ustálení fungování politických mechanismů (Dvořáková, Kunc 1994: 77; Schmidt 2006: 463). S takovou definicí tranzice bez obtíží pracují jak Bratton a van de Walle, tak Lindberg. Jak je možné, že přesto ohledně konce ghanské tranzice nepanuje v politologii shoda? Vysvětlení odlišné pozice k završení ghanské tranzice je třeba hledat v různých nárocích, jež mají sledovaní autoři na výstupy přechodu. Zatímco Bratton a van de Walle nemají v otázce typu výsledného režimu žádné preference, Lindberg a další jsou v zásadě optimističtí, soudí, že tranzice by měla vést k demokratickému uspořádání, a proto prodlužují přechod do momentu, kdy mohou režim prohlásit za demokratický a tranzici za úspěšnou.

Přestože se může zdát, že Bratton a van de Walle a Lindberg chápou ghanskou cestu k demokracii z navzájem neslučitelných pozic, není to tak. Styčný bod mezi jejich modely představuje pojetí demokracie. Rawlingsova vláda získala sice dvakrát lidovou podporu, přičemž minimálně v druhých volbách za relativně férových podmínek, neobstála však v jejich očích při dodržování rule of law, občanských práv apod., a proto nemohou uznat Ghanu v období 1993–2000 jako demokratický stát. Existují však i autoři konstatující opak, totiž že v roce 1992 byla v Ghaně založena demokratická republikánská forma vlády (Aidoo 2006). Např. kolektiv autorů pod vedením N. Chazan vykresluje ghanský přechod jako tranzici řízenou shora – neboť politické změny iniciuje a kontroluje Rawlings sledující vlastní udržení u moci – vyznačující se tzv. maximalistickými volbami, jež umožňují změnu vlády a režimu (Chazan et al. 1999: 222–225, 350).

Jelikož Bratton a van de Walle a Lindberg chápou demokracii podobně široce, budou závěrem jejich výklady ghanské tranzice doplněny tak, aby byl představeno i vysvětlení reprezentující odlišnou koncepci. Schumpeter, Huntington či Przeworski definují demokracii jako ustavování vlády prostřednictvím všeobecných, spravedlivých voleb. Odmítají kontinuum demokracie-autoritarismus, respektive totalitarismus, a řídí se raději dichotomií o stejných termínech. Kategorie vytyčují podle poměrně jasné linie, tj. existence či absence svobodných voleb, ve zkratce řečeno, demokracie buď je, nebo není (Lindberg 2004: 1–2; Mazo 2005: 1–2). Výklad ghanského přechodu ukotvený v takovém rámci se bude zajímat o reálný význam prezidentských a parlamentních voleb a v návaznosti na výše zmíněnou definici tranzice o přijetí volební legitimity režimu neboli přijetí demokratických regulí.

S jak velkou jistotou je možné ghanské volby v roce 1992 označit za svobodné a spravedlivé? Zprávy pozorovatelů z amerického Carterova centra a delegace vyslané Commonwealthem uvádí, že přes násilné incidenty a pravděpodobné volební manipulace probíhala soutěž mezi stranami spravedlivě (Ayee 1997: 416; Carter Centre). Jiní komentátoři ale hovoří o diskriminaci opozičních stran během kampaně a v lepším případě považují volby za kontroverzní (Gyimah-Boadi 2001: 104; Lyons 1999: 161–162; Smith 2002: 519). Bratton a van de Walle i Lindberg nechávají volby v roce 1992 bez jasného hodnocení (Bratton, van de Walle 1998: 202; Lindberg 2005a: Appendix 4).

Ovlivňování volebního procesu ze strany PNDC jistě přesahovalo evropské standardy, rozpačitý dojem z voleb byl však vyvolán v první řadě negativním stanoviskem opozice. Fakt, že NPP a další strany neuznaly Rawlingsovo vítězství a stáhly kandidáty z parlamentních voleb, lze interpretovat několika způsoby, např. jako odmítnutí podílu na zinscenovaných volbách, jako špatnou politickou kalkulaci nebo jako selhání opozice připustit si volební porážku (Bratton, van de Walle 1998: 205). Pravdou zůstává, že odstoupení opozičních sil přispělo k nízké účasti v parlamentních volbách (28 %) a otřáslo legitimitou výsledků (Bratton 1999: 29; Lindberg 2004: 3–5; Lyons 1999: 162–163).

Tyto vady však dle názoru autorky neznemožňují brát ghanské volby v roce 1992 jako funkční v tom smyslu, že poskytly příležitost politické konkurenci, odrážely mínění občanů a zplodily vládu. Na volbách není principiálně důležitý aspekt, že lidé zvolí jiný než dosavadní kabinet, ale samotná příležitost efektivně rozhodnout (Lyons 1999: 168). V ghanském případě bylo rozhodování voličů ztíženo jednak zneužíváním postavení ze strany NDC, jednak bojkotem NPP, přesto bylo rozhodnutí učiněno a mělo patřičné dopady.

Po objasnění povahy ghanských voleb zbývá prozkoumat, zda odmítnutí jejich průběhu a výsledků opozicí a nízký zájem voličů znamenaly zapuzení proběhlých změn a v důsledku toho pokračování soupeření o stanovení pravidel politické hry. NPP a ghanští občané však svým bojkotem neprotestovali proti demokratickému duchu nové ústavy, nýbrž proti praktikám, jimiž ho naplnil prezident Rawlings a NDC. Ghaně se v roce 1992 dostalo demokracie v úzkém slova smyslu, čímž učinila první krok k nabytí demokracie velkoryseji pojaté.

Závěr

Ačkoliv Ghana dnes platí za vzor demokracie v Africe, politologie dosud nedisponuje obecně přijímanou charakteristikou zdejšího přechodu. Ghanský vojenský režim vedený Jerrym Rawlingsem dovolil v roce 1992 uspořádání voleb, v nichž ale za diskutabilních podmínek zvítězil NDC, strana reprezentující bývalý establishment. Klasifikaci následujícího období (1993–2002), kdy v Ghaně se svolením lidu vládl bývalý autoritativní lídr Rawlings, provedli odlišným způsobem M. Bratton a N. van de Walle a S. Lindberg. Ustavení vlády volební cestou není ani jednomu přístupu dostačujícím argumentem pro zařazení Ghany mezi demokratická uspořádání. Uvedení autoři se opírají o širší koncepci demokracie zohledňující stav občanských svobod apod., s níž koliduje negativní hodnocení Rawlingsovy éry v oblasti budování právního liberálního státu (Freedomhouse). Ghanu proto musí zařadit do jiné než demokratické třídy. Bratton a van de Walle se přiklánějí k označení hybridní režim, Lindberg považuje Ghanu v 90. letech za režim v tranzici. Dělící čára mezi nimi leží ve významu přikládanému prvním svobodným volbám. Na rozdíl od Brattona a van de Walleho nepovažuje Lindberg první volby za závěrečný bod přechodu a sleduje, jak teprve s jejich opakováním stoupá demokratičnost režimu.

Seznam použitých zdrojů

Aidoo, T. M. (2006): The Context and Provenance of Democratization in Ghana 1990–1992, online text.

Ankomah, B. (2009): Ghana Shows the Way, New African, roč. , č. , s. 18–22.

Ayee, J. R. A. (1997): The December 1996 Ghanian Elections, Electoral Studies, roč. 16, č. 3, s. 416–427.

Balík, S., Kubát, M. (2004): Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Dokořán, Praha.

Bratton, M. (1999): Second Elections in Africa, in Diamond, L. (eds.): Democratization in Africa, A Journal of Democarcy Book, John Hopkins University Press, Baltimore, s. 18–33.

Bratton, M., van de Walle, N. (1998): Democratic Experiments in Africa: Regime Transitions in Comparative Perspective, Cambridge, Cambridge University Press.

Daddieh, C., K. (2009): The 2008 Presidential and Parliamentary Elections in Ghana, referát na konferenci African International Studies.

Dvořáková, V., Kunc, J. (1994): O přechodech k demokracii, Praha, Sociologické nakladatelství.

Gyimah-Boadi, E. (2001): A Peaceful Turnover in Ghana, Journal of Democracy, roč. 12, č. 2, s. 103–117.

Handley, A. (2008): Ghana’s Transition to Democracy in the 1990s: Domestic Politics and International Factors in Democratic Development, referát na konferenci APSA, online verze.

Handley, A., Mill., G. (2001): From Military Coups to Multiparty Elections: The Ghanian Military-Civil Transition, Haag, The Netherlands Institute of International Relations Clingendael, online verze.

Herbst, J. (1993): The Politics of Reform in Ghana, 1982–1991, Berkeley, University of California press, online verze.

Chazan, N., Lewis, P., Mortimer, R., Rotchild, D, Stedman, S. J. (1999): Politics and Society in Contemporary Africa, Boulder, Lynne Rienner Publishers.

Jeffries, R. (1998): The Ghanian Elections of 1996: Towards the Consolidation of Democracy?, African Affairs, roč. 97, č. 2, s. 189–208.

Lindberg, S. I. (2004): Better turn the other cheek: The tragedy of electoral boycott and protest, referát na konferenci APSA, online verze.

Lindberg, S. I. (2005a): Democracy and Elections in Africa, Baltimore Johns Hopkins University Press.

Lindberg, S. I. (2005b): Long Live the Transition Paradigm: The Power of Elections, referát na konferenci APSA, online verze.

Lindberg, S. I. (2006): The Surprising Significance of African Elections, Journal of Democracy, roč. 17, č. 1, s. 139–151.

Lyons, T. (1999): Ghana’s Elections: A Major Step Forward, in DIAMOND, L. (eds.): Democratization in Africa, A Journal of Democracy Book, John Hopkins University Press, Baltimore, s. 157–170.

Mazo, E. (2005): What Causes Democracy?, Center on Democracy, Development and The Rule of Law, online verze.

Schmidt, M. (2006): Demokratietheorien: eine Einführung, Verlag für Sozialwissenschaf­ten, Wiesbaden.

Smith, D. (2002): Ghana’s 2000 E­lections: Consolidating Multiparty Democracy, Electoral Studies, roč. 21, č. 3, s. 519–526.

van de Walle, N. (2002): Elections without democracy. Africa’s Range of Regimes, Journal of Democracy, roč. 13, č. 2, s. 425–439.

Elektronické zdroje

Carter Centre Ghana Election Mission. Executive Summary, pozorovatelská zpráva z prezidentských voleb 1992, online verze.

Country Reports on Human Rights Practises, U.S. Department of State, online text.

Freedom in the World Comparative and Historical Data, Freedom House, online zdroj.

History of Ghana, historický přehled, online zdroj.

Ghana – A transition of Hope and Trepidation. Paper on the 7 Dec. Elections in Ghana, Centre for Democracy and Development West Africa, online zdroj.

Autorka je studentkou politologie na Masarykově univerzitě.

Poznámky pod čarou

  1. Klasifikace režimu PNDC stojí mimo záběr tohoto textu. Autoři, kteří se jí věnují, kladou důraz na roli charismatického Rawlingse a v souladu s tím označují Ghanu v daném období jako populistický autoritativní režim (Chazan et al. 1999: 153–155), princely patrimonial regime (Herbst 1993) nebo vůdcovský militaristický režim (Balík, Kubát 2004: 63).
  2. Bratton a van de Walle ukazují, že tento model politické liberalizace nebyl pro africké autoritativní režimy nijak typický, častý byl nicméně v kategorii vojenských oligarchií. Civilní lídři čelili zpravidla masovým protestům, zhusta spontánních a motivovaných primárně ekonomickou situací, jež je donutily k ústupkům např. ve formě konferencí o změnách ústavy. Intenzita lidových protestů v militaristických režimech byla nižší. Rozpory mezi vládnoucí elitou nebo tlak zvnějšku (západní dárci, dominový efekt) pak obecně neměly v Africe podle autorů rozhodující vliv (Bratton, van de Walle 1998: 80–82, 220). I v tomto ohledu je ghanský případ specifický, protože zde se do tranzice efektivně zapojili zahraniční dárci (Handley 2008: 43–47). Je ovšem nutné poznamenat, že význam podílu SB a MMF bývá také zpochybňován (Aidoo 2006: 15–16).
  3. V roce 1992 nebylo první kolo prezidentské volby spojeno s volbou poslanců, jak je tomu zvykem od roku 1996. Jinak se parametry ghanského volebního systému nezměnily. Národní parlament se podle britského vzoru volí systémem relativní většiny. Výběr prezidenta probíhá potenciálně ve dvou kolech, tj. k vyhlášení vítěze je třeba absolutní většina, jinak se za účasti dvou nejúspěšnějších kandidátů koná druhé hlasování. Prezidentský mandát je čtyřletý s možností jednoho znovuzvolení (Daddieh 2009).
  4. Podle některých autorů měl Rawlingsův odchod pro Afriku význam precedentu. Není zde neobvyklé, že úřadující prezident, blíží-li se konec jeho ústavně povolené vlády, sáhne k účelovým změnám ústavy, nebo hledá jiný způsob, jak se udržet u moci. K motivům, které mohly Rawlingse vést k tomu, že se o prodloužení své vlády nepokusil, řadí politologové mj. také jeho zahraničně politické ambice (Gyimah-Boadi 2001: 111–112; van de Walle 2002: 435–437).
  5. Organizace Freedomhouse rozlišuje tři ústřední kategorie režimů (Free, Partly Free, Not Free) s pomocí sedmistupňové škály monitorující stav politických práv a občanských svobod (Freedomhouse).
blog comments powered by Disqus
Autor
Klára Obadalová
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
10. 12. 2009