Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Role a význam zbraní hromadného ničení v období po studené válce

Po pádu sovětského impéria se mezinárodní systém změnil a není už důležité, jestli nový mezinárodní systém označíme jako multipolární, unipolární či unimultipolár­ní.1 Se změnou systému téměř zmizela hrozba globální války, ale zároveň se objevili noví aktéři (subnacionální organizace a státy) schopní samostatně a nezávisle jednat v mezinárodním prostředí. Rozpad bipolárního systému je totiž zbavil závislosti na dvou supervelmocích vedoucích oba znepřátelené bloky.(Mercier 1997:98)

Zánik SSSR však nepřinesl snížení hrozby použití zbraní hromadného ničení. Národní bezpečnostní strategie USA z roku 1998 říká, že „zbraně hromadného ničení jsou největší potenciální hrozbou globální stabilitě a bezpečnosti“. (Ayson 2001:2) K podobnému závěru došla v prosinci 2002 také Národní zpravodajská rada CIA. (CIA National Intelligence Council) Její zpráva uvádí, že „pravděpodobnost, že raketa nesoucí zbraně hromadného ničení bude použita proti americkým silám nebo zájmům je dnes vyšší, než byla po téměř celou dobu studené války, a stále se zvyšuje“. (Tamtéž)

Hrozby zbraní hromadného ničení v 90. letech

Ayson (Tamtéž) se ve své studii pokusil identifikovat několik základních obav spojených především s šířením nukleárních zbraní v 90. letech. Mezi ně patří: nové státy vlastnící jaderné zbraně; „nebezpečné“ státy vlastnící jaderné zbraně (tzv. darebné státy); nukleární terorismus (subnacionální aktéři s potenciálním přístupem k jaderným zbraním); únik jaderných zbraní a technologií z území bývalého SSSR; nespolehlivé státy vlastnící jaderné zbraně (Indie a Pákistán); oslabení regionální stability a posílení zbrojních závodů v severní a jižní Asii a na Blízkém východě; interkontinentální hrozba především vůči USA ze strany Severní Koreje, Iráku či Íránu.

Hrozba šíření zbraní hromadného ničení má podle Aysona tři tradiční přístupy k řešení: management, zákaz (abolition) a omezení významu (nullification).

Strategie managementu má své kořeny v období studené války, kdy si obě supervelmoci uvědomovaly nereálnost úplné likvidace jaderného arzenálu. Krátce po samotném vyvinutí jaderných zbraní se objevily snahy o jejich mezinárodní kontrolu. K úspěšným dohodám začalo docházet až od 60. let. Základním kamenem této strategie je Smlouva o nešíření jaderných zbraní (Non-Proliferation Treaty – NPT) z roku 1968. Cíl, aby se počet států vlastnících jaderné zbraně nezvyšoval, se však nepodařilo naplnit. Počátek 90. let byl obdobím optimismu. Státy bývalého západního ani východního bloku neměly snahu získat jaderné zbraně. NATO v roce 1996 deklarovalo, že nemá v úmyslu umístit jaderné zbraně na území států, které měly být nově přijaty (Česko, Maďarsko, Polsko) a jednání START mezi USA a Ruskem úspěšně pokračovala. V roce 1995 byla platnost smlouvy NPT prodloužena na neurčito.

Jenže státy jako Indie a Pákistán nejsou smluvními stranami NPT a pokračovaly ve vývoji a testech svých jaderných zbraní. Irák, Írán a Severní Korea také dávaly najevo snahu získat jaderné zbraně. Severní Korea dokonce v nedávné době ohlásila obnovení svého jaderného programu.

Abolicionistická strategie má také dlouhou tradici, ale v období studené války nikdy nezískala reálný význam. Počátek 90. let byl pro abolicionisty mnohem otevřenější. Dokonce článek 6 NPT zavazuje všechny smluvní státy, aby „v dobré víře pokračovaly ve vyjednávání efektivních opatření vztahujících se k co nejrychlejšímu zastavení závodů v jaderném zbrojení a k úplnému nukleárnímu odzbrojení pod striktní a efektivní mezinárodní kontrolou“. Mezinárodní soudní tribunál tento článek považoval za natolik zavazující, že v jednom ze svých rozhodnutí v roce 1996 zdůraznil, že „použití nebo hrozba použitím jaderných zbraní je porušením mezinárodního práva“. (Ayson 2001:5)

V průběhu 90. let probíhala nejrůznější jednání o úplném jaderném odzbrojení (např. Ženevská konference o odzbrojení), ale žádné z nich nedošlo k relevantním závěrům.

Posledním přístupem je tzv. omezení významu (nulifikace). Na rozdíl od abolicionistických snah se snaží omezit význam již existujících jaderných zbraní, a to buď preventivními útoky na jaderná zařízení nepřátelských států, nebo vytvářením účinné obrany vůči jaderným útokům, která by neutralizovala jejich význam. Nejznámnějším, ale ojedinělým příkladem prvního způsobu nulifikace je izraelský nálet na irácký komplex v Osiraku v roce 1981. Stejná strategie může být přisouzena i válce v Perském zálivu a americko-britskému útoku na Irák v letošním roce.

Mnohem typičtějším příkladem nulifikačního přístupu je však budování protiraketových systémů. Stejně jako předcházející přístup má i tento své kořeny ve studené válce. Obě supervelmoci se pokoušely vyvíjet tyto systémy už od 50. let. V roce 1972 byla podepsána Smlouva o omezení protiraketových systémů. (ABM Treaty) Nejznámnějším pokusem o zavedení podobného systému je tzv. Stratgická obranná iniciativa prezidenta Reagana z počátku 80. let, která měla být zaměřena proti jaderným zbraní namířeným ze Sovětského svazu.

V 90. letech se práce na protiraketových systémech omezila a především se přeorientovala z obrany před masivním útokem ze strany Sovětského svazu na obranu před limitovanými útoky z území tzv. darebných států. Větší náklonost protiraketovým systémům projevila až administrativa George Bushe ml., která smlouvu ABM vypověděla.

Významným argumentem pro nulifikační přístup je fakt, že na rozdíl od managementu či abolice nemusí spoléhat na konsensus v mezinárodním systému, který se rodí jen velmi pomalu. Je proto ideálním prostředkem pro jedinou supervelmoc, která má potenciál a ochotu prosadit svoji vůli, což Spojené státy v poslední době několikrát dokázaly.

Nový přístup USA k nešíření jaderných zbraní

Jak už bylo řečeno, režim nešíření jaderných zbraní (non-proliferation regime) je založen na NPT z roku 1968. Od podpisu této smlouvy pouze pět států získalo jaderné zbraně – Indie, Pákistán, Izrael, Jihoafrická republika a Severní Korea.2 Posledním státem, který se aktivně snaží o získání jaderných zbraní je Írán. Administrativa George Bushe ml. tento stav považuje za neúspěch. Jeden z představitelů Bílého domu se pro Washington Post vyjádřil, že „tradiční režim nešíření jaderných zbraní selhal“. (Perkovich 2003)

Národní strategie pro boj se zbraněmi hromadného ničení, kterou představil George Bush ml. v prosinci loňského roku, dokumentuje přístup současné americké administrativy k tomuto problému. Tento postoj by se dal podle Perkoviche (Tamtéž) shrnout tak, že pro americkou administrativu nejsou problémem samotné jaderné zbraně, ale „zločinci“ (bad guys), kteří je vlastní. Cílem tak není totální jaderné odzbrojení, ale odstranění nepohodlných režimů ve státech vlastnících zbraně hromadného ničení. Což je jednoznačně v souladu s Aysonovým nulifikačním přístupem v jeho první variantě.

I přes silnou kritiku se Spojené státy brání úplnému odstranění jaderných zbraní. Často bývá argumentováno, že držení jaderných zbraní ze strany USA může být vnímáno jako motivační prvek pro další státy (ať už americké spojence či protivníky), aby se snažily o totéž. Americká administrativa obhajuje svoji neochotu zbavit se jaderných zbraní nutností odpovědět na tři základní hrozby současnosti: terorismus, darebné státy a velmocenské rivaly (Rusko, Čína). Je na zvážení, do jaké míry je použití jaderných zbraní vůči těmto hrozbám vhodné a ospraveditelné.

Perkovichova odpověď na tvrzení, že nelze zabránit zneužití zbraní hromadného ničení, protože už zkrátka byly vynalezeny, je jednoduchá: americká a sovětská vláda v 80. letech odstranila ze svého arzenálu jaderné zbraně středního doletu a Jihoafrická republika se vzdala již získaných jaderných zbraní.

USA a hrozba zbraní hromadného ničení

Samotné Spojené státy si samozřejmě uvědomují, že po skončení studené války se změnila mezinárodní situace. V roce 1997 americký Kongres ustavil komisi vedenou Donaldem Rumsfeldem, která měla za úkol zvážit možnost útoku mezikontinentálními balistickými raketami na území USA. Rumsfeldova komise došla k závěru, že Severní Korea, Írán a Irák „by byly schopni způsobit obrovské škody na území Spojených států během pěti let poté, co by přistoupily k takovému rozhodnutí (během deseti let v případě Iráku). V několika prvních letech by USA nemusely být schopny odhalit, že takové rozhodnutí bylo přijato“. (Glasser, Fetter 2001:45) Tato zpráva stála v protikladu k zprávě National Intelligence Estimate (NIE) z roku 1995, která tvrdila, že žádný stát nebude během následujících patnácti let schopen zasáhnout americký kontinent. (Tamtéž) Následující test severokorejské rakety Taepo Dong 1 spolu se zprávou Rumsfeldovy komise vedla v roce 1999 tehdejšího prezidenta Clintona k podpisu Zákona o raketové obraně, který mj. říká: „Je politikou USA zavést tak rychle, jak to bude technologicky možné, systém Národní raketové obrany schopný ubránit území Spojených států amerických před omezeným raketovým útokem.“ (Tamtéž 46)

Spojené státy americké tak přistoupily na odpověď vůči hrozbám zbraněmi hromadného ničení v podobě protiraketové obrany, což je druhá varianta nulifikační strategie. Bushova administrativa pokračuje v těchto aktivitách, ale momentálně klade větší důraz na první variantu této strategie – odstraňování potenciálně nebezpečných režimů.

Nová podoba mezinárodního systému

Ale vraťme se ještě k nové povaze mezinárodního systému. S koncem studené války se rozpadlo i bipolární uspořádání. Mnoho odborníků vedlo debaty, jak nový systém označit. Wohlforth (Wohlforth 1999:7) označuje USA za jedinou supervelmoc. Nové uspořádání mezinárodního systému má podle jeho názoru tři základní atributy. Za prvé je jednoznačně unilaterální, USA mají převahu ve všech složkách moci: vojenské, ekonomické, technologické i geopolitické.

Za druhé je toto uspořádání nakloněné míru. Jednoznačná převaha USA podle Wohlfortha omezuje tradiční zdroj konfliktu předcházejícího systému – hegemonickou rivalitu a touhu o ovládnutí mezinárodního systému. USA také mají potenciál omezovat konflikty mezi menšími mocnostmi.

Třetím atributem je trvanlivost systému. V nejbližších několika desetiletích není žádná velmoc schopna překonat USA v jakékoli ze čtyř jmenovaných složek moci.

Především druhý atribut si zasluhuje několik komentářů. Prvním z nich je připomenutí důsledků rozpadu bipolárního systému podle Merciera. Hrozba globálního konfliktu zmizela, ale noví aktéři se hlásí o slovo a nejsou vázáni vůlí a zájmy hegemona. Můj druhý komentář vychází ze samotného názvu ‚studená válka‘, který sám o sobě dokumentuje, že nedošlo k žádnému přímému vojenskému konfliktu mezi oběma supervelmocemi. Tenze se projevila v lokálních konfliktech (Korea, Vietnam, Afghánistán), které vycházely z vojenských strategií USA a SSSR ovlivněných studenou válkou.

Mezinárodní terorismus jako nová hrozba

Avšak unipolární uspořádání přináší také svá rizika mající svůj původ v nezbytné vojenské či alespoň politicko-diplomatické přítomnosti USA ve všech konfliktních regionech světa. Tato funkce USA jako „světového četníka“ je Wohlforthem chápána jako záruka bezpečnost ve světě. Na druhou stranu se však USA stávají vynikajícím terčem a vyvolávají svou přítomností nenávist u účastníků sporů. To se konkrétně projevuje v oblasti Blízkého a Středního východu, kde došlo v nedávné době ke dvěma vojenským konfliktům (Afghánistán, I­rák).

Oba konflikty vycházejí z nového fenoménu, který se po konci studené války projevil s mimořádnou razancí. Jedná se samozřejmě o mezinárodní terorismus. Proč je označován jako nový fenomén? Přestože mezinárodní terorismus existoval i v předcházejícím období, po skončení studené války prošel velkými změnami. Audrey Cronin (Cronin 2002:42) tyto změny shrnula do čtyř kategorií: nárůst náboženského terorismu, snížení počtu teroristických činů, zvýšení jejich smrtonosnosti a zvýšení útoků vůči americkým cílům.

K nárůstu náboženského terorismu docházelo od počátku 80. let v souvislosti s íránskou revolucí. V 90. letech pak rapidně vzrostla smrtonostnost těchto útoků. Zatímco v roce 1991 měl mezinárodní terorismu zodpovědnost za 344 obětí, pak v roce 1998 už to bylo 6693. Bezprece­dentně toto číslo vzrostlo po útocích na Světové obchodní centrum 11. září 2001.

Mezinárodní terorismus a zbraně hromadného ničení

Oba tyto momenty spolu souvisí. Náboženský terorismu je mnohem nebezpečnější než jakákoli předcházející forma terorismu. V této souvislosti jsou pak namístě obavy, že tyto teroristické organizace při svých akcích použijí zbraně hromadného ničení.3 Poten­ciálním zdrojem tohoto typu zbraní je podle Cronin území bývalého Sovětského svazu, které je po rozpadu SSSR mnohem více náchylné k nelegálním únikům. V rukou organizací jako Al-Kajdá pak zbraně hromadného ničení mohou vést k nepředvídatelným katastrofám. Ochotu k těmto činům dokázala Al-Kajdá právě útoky z 11. září. Al-Kajdá však není jediná organizace ochotná zneužít zbraně hromadného ničení. Příkladem je sarinový útok japonské sekty Óm Šinrikjó v tokijském metru v roce 1995. Podle Cronin se i organizace jako OOP, Frakce Rudé armády, Hizbaláh, PKK, němečtí neonacistí či Čečenci snaží získat zbraně hromadného ničení.

Americké vůdcovství liberálního, sekulárního, demokratického a konzumního západního světa má pak za důsledek nárůst počtu Američanů jako cílů mezinárodního terorismu, který je ve všech těchto ohledech v opozici vůči USA. V roce 2000 tvořili američtí občané či americké cíle 50 % všech cílů teroristických útoků. Ještě v polovině 90. let to bylo pouhých 20 %. Jak řekl Morris Busby, bývalý protiteroristický koordinátor pro vládu USA, darebné státy a subnacionální skupiny mohou mnohem více inklinovat k „potrestání“ Američanů zbraněmi hromadného ničení pouze za to, jací Američané jsou. (Mercier 1997:99)

Podle Merciera jsou mezinárodněte­roristické organizace schopné získat do svého arzenálu chemické, biologické i nukleární zbraně. Ačkoli nukleární zbraně nejsou pro teroristické organizace nejpřístupnějším prostředkem k prosazení cílů, je v jejich možnostech tyto zbraně získat. Na konci roku 1995 umístil čečenský vojenský velitel v jednom z moskevských parků zařízení pro rozptýlení radioaktivního zařízení. Jednalo se o veřejnou ukázku této schopnosti.

Biologické zbraně (smrtící bakterie) byly nalezeny ve vlastnictví několika teroristických organizací (Óm Šinrikjó, Baader-Meinhofová nebo americká neonacistická organizace Řád vycházejícího slunce). Jejich užití je mnohem jednodušší než u nukleárních zbraní. Podobná situace je i u chemických zbraní. Je velice pravděpodobné, že další organizace se pokusí o podobný čin jako Óm Šinrikjó v roce 1995 a tentokrát bude mnohem „úspěšnější“.

Literatura

  • Ayson, R.: Management, Abolition, and Nullification: Nuclear Nonproliferation Strategies in the 21st Century. The Nonproliferation Review, 2001, č. 3, str. 1–15.
  • Cronin, A. K.: Behind the Curve. International Security, 2002, R. 27, č. 3, str. 30–58.
  • Glaser, C. L.–Fetter, S.: National Missile Defense and the Future of U.S. Nuclear Weapons Policy. International Security, 2001, R. 26, č. 1, str. 40–92.
  • Mercier, C. L Jr.: Terrorists, WMD, and the US Army Reserve. Parameters, 1997, č. 3, str. 98–118.
  • Perkovich, G.: Bush’s Nuclear revolution: A Regime Change In Nonproliferation. Foreign Affairs, 2003, č. 2.
  • Wohlforth, W. C.: The Stability of a Unipolar World. International Security, 1999, R. 24, č. 1, str. 5–41.

Poznámky pod čarou

  1. Termín Samuela Huntingtona. Cit. podle Wohlforth 1999:6.
  2. Argentina, Brazílie, Jižní Korea a Taiwan po určitých pokusech ustoupily od snahy získat jaderné zbraně a Jihoafrická republika také zastavila svůj, již úspěšný jaderný program. Iráku byly snahy o získání jaderných zbraní zastaveny válkou v Perském zálivu a definitivně letošní americko-britskou invazí.
  3. Audrey Cronin hovoří o chemických, biologických, nukleárních a radiologických zbraních (CBNR).
blog comments powered by Disqus
Autor
Miroslav Bohdálek
Rubrika
Články
Témata
Publikováno
13. 5. 2003