Politics & International Affairs magazine

Global Politics

Politics & International Affairs magazine

Koncept vícečetných modernit – výzva pro teorii demokracie, resp. demokratizace?

Cílem eseje je poskytnout teoreticko-analytický argument o teoretickém a praktickém přínosu konceptu vícečetných modernit pro teorii demokracie, respektive demokratizace. Za tímto účelem text konfrontuje západně pojímanou koncepci modernity, jejímž ztělesněním je v ekonomické rovině kapitalistická ekonomika a v rovině politické liberální demokracie, s politickou realitou současného světa definovaného sociálně-kulturní pluralitou. Na případu konfliktu mezi bolivijskou vládou Eva Moralese a původními obyvateli o výstavbu silnice v Národním parku TIPNIS jsou demonstrovány limity a možné negativní implikace západně pojímaného rozvoje, což slouží jako východisko pro odmítnutí universalismu, jež si západní koncepce modernity nárokuje, a příklonu ke kontextuálně a kulturně méně restriktivnímu konceptu vícečetných modernit.

1. Úvod

V 50. a 60. letech 20. století zažívala své slavné období modernizační teorie, která vyvolala entusiasmus mezi teoretiky demokratizace. Tento entusiasmus spočíval v přesvědčení, že určité podmínky socio-ekonomického (strukturálního) charakteru usnadňují cestu států k demokracii. Tyto podmínky měly být dosaženy prostřednictvím procesu modernizace1 , jež byl dle modernizačních teoretiků neodmyslitelně spjat s kapitalistickým modelem ekonomiky (Lipset 1959; Przeworski a Limongi 1997; Wagner 2011). Tyto předpoklady vedly na teoretické úrovni k deterministickému propojení kapitalismu s demokracií, což mělo zcela zásadní implikace pro politickou praxi, reflektované zvnějšku vedenou či podporovanou implementací tržně-kapitalistických pravidel do řady společností (v latinskoame­rickém kontextu známou jako tzv. Washingtonský konsensus) s cílem prosadit či prohloubit demokratické vládnutí. Tržní principy kapitalismu se tak staly jedinou možnou a „správnou“ cestou k „jedinému žádoucímu a správnému“ cíli, totiž liberální demokracii západního střihu (srov. např. Chan: 2002: 11). Postupná kapitalizace ekonomik doprovázená tzv. druhou demokratizační vlnou v poválečných letech pak dala vzniknout homogenizující představě o postupné konvergenci moderních společností, jež budou funkčně i normativně nadřazené všem ostatním společnostem ve světové historii. Teze konvergence se tak stala základem nejen modernizační teorie, ale především teorie demokratizace vystavěné na jejím základě.

Avšak tato deterministická teze spolu s představou ohledně spásonosného poslání západně pojímané modernity byla nalomena v souvislosti s krizí kapitalismu v 70. letech 20. století (Wagner 2011: 5) a nezdarem neoliberálních reforem pokud jde o zlepšení kvality života velké části populace v mimoevropském kontextu2 , což vyvolalo poptávku po alternativních konceptech moderních společností. Ztělesněním takové alternativy se na počátku 90. let stal koncept vícečetných modernit (concept of multiple modernities), který zpochybnil tezi konvergence a odmítl koncepci modernity, jež kvituje rozchod s tradicí (Eisenstadt 2000: 1 – 2, Ballantyne b.r.: 3).

Opodstatnění nového přístupu lze nalézt při prozkoumání základních stavebních kamenů západní koncepce modernity v odlišném kulturním kontextu. Konkrétně se text zaměří na diskrepance v pojímání modernity mezi „Západem“ na jedné straně a původními obyvateli Amazonie (pueblos indígenas) andských států na straně druhé s cílem odhalit implikace daného konceptu pro teorii demokracie, resp. demokratizace. Za tímto účelem je třeba konceptuálně rozložit modernitu na dvě vzájemně propojené, avšak obsahově i analyticky odlišné dimenze: politickou a ekonomickou.

2. Střet dvou vizí ekonomického rozvoje: individualismus versus komunita

Pokud jde o ekonomickou sféru, koncepce západní modernity předkládá vizi rozvoje jako ekonomického růstu3 . Cílem takto pojímaného pokroku je koncepce „el bienestar“, totiž ekonomického modelu založeného na přístupu k akumulaci materiálních statků, sociálním uznání a prestiži. Efektivita takového systému je pak poměřována primárně jeho schopností maximalizovat zisk (růst HDP, příliv peněz do systému), totiž makroekonomickými ukazateli. Jedná se o individualistické pojetí, kdy je společnost chápána jako soubor jednotlivců, z nichž každý jedná tak, aby nezávisle dosáhl svých individuálních cílů (srov. Tjivikua b.r.: 4; Decreto Supremo N° 29272. 2007). Z teritoriálního hlediska je referenčním objektem „modernisticky pojímaného“ rozvoje „národní stát“ (nation state), skrze který se naplňují cíle jednotlivců jako autonomních jednotek.

Naproti tomu indiánská koncepce „el buen vivir“ (žít dobře, nikoliv v hojnosti) je požadavkem na „humanizaci“ rozvoje odkazujíce na harmonické soužití původních obyvatel s přírodou. Jejich kultura a existence totiž na okolním prostředí závisí. Z tohoto hlediska nelze půdu (okolní přírodu) jednoduše komodifikovat, tedy chápat ji výlučně jako zdroj obohacení a zisku. Území v indiánském pojetí je totiž spíše než instrumentem k růstu bohatství především zdrojem indiánské kultury a identity4 . Z tohoto důvodu se poté z přírody zužitkovává jen tolik, kolik je třeba pro „dobré žití“, nikoliv pro „život v přepychu“ ve smyslu generování nadhodnoty, což je charakteristika kapitalistického modelu ekonomiky (srov. Decreto Supremo N° 29272. 2007). Cílem takového rozvoje poté není vlastnictví materiálních statků, nýbrž rozšíření možností osob určovat a zachovávat způsob svých životů ve smyslu aktivní participace na tvorbě rozhodnutí, jež se jich dotýkají. Tuto indiánskou vizi lze přirovnat ke koncepci trvale udržitelného rozvoje, jež kromě sociálně-ekonomické stránky kvituje také kulturní a environmentální dimenzi.

Fungování sociálního systému původních obyvatel Amazonie je založeno na komunitním způsobu života a kolektivním vlastnictví půdy5 , nikoliv na kombinaci jednání nezávislých individuí jako v klasickém západním pojetí. Rozvoj se pak nevyhnutelně přemění v kolektivní proces rozhodování, kdy referenčním objektem rozvoje již není stát, ale komunita. Klíčem k udržitelnosti takového ekonomického systému je teritoriální integrita a jistá míra autonomie ve věci správy území a nakládání se zdroji na něm se nacházejících. Z hlediska teritoriality tedy tyto dvě vize rozvoje implikují odlišné požadavky, jež jsou nutně v kontradikci, „rozvojové zájmy národního státu“ versus teritoriální požadavky původních obyvatel ve smyslu svobodně určeného rozvoje (el desarrollo libremente determinado) a územní integrity. Zdrojem onoho rozporu je teritoriální dimenze vlastního procesu rozvoje, jehož základním postulátem je nutnost přivlastnění určitého geografického prostoru (srov. Bretani a kol. 2011: 99).

Z hlediska rozvojových zájmů národního státu a s ohledem na jejich teritoriální implikace zmíněné výše je pak základním požadavkem moderně pojímaného rozvoje podřízení se komunitních (ve smyslu menšinových) zájmů „vyššímu kolektivnímu zájmu národa“, pročež se takováto koncepce nutně stává restriktivní. Jinými slovy řečeno, argumentace práva národa na rozvoj se může za specifických podmínek přeměnit v nástroj omezení práv menšin, mezi nimiž se nacházejí mimo jiné právě požadavky původních obyvatel na svobodně určený rozvoj či autonomní správu jejich území.

Specifickou situaci potlačení menšinových, avšak ústavou a mezinárodními konvencemi6 posvěcených práv, ztělesňuje konflikt mezi bolivijskou vládou a původními obyvateli etnik Moxeños, Yuracarés y Chimanes ohledně výstavby silnice středem jejich tradičního území (Tierras Comunitarias de Origen – TCO) a Národního parku Isiboro Securé (TIPNIS). Vláda Eva Moralese v souvislosti s tímto projektem prohlásila: „…ať chtějí, či ne, silnici postavíme…“ (Morales, citado en Los Tiempos 2011), navzdory skutečnosti, že Politická ústava státu (CPE) garantuje původním obyvatelům právo na předchozí, svobodné a informované konzultace ohledně rozhodnutí, jež by mohly přímo či potenciálně ovlivnit jejich životy (čl. 30; čl. 352; čl. 403)7 . Schválením úvěru od Brazilské národní banky (BNDES) bez umožnění indiánským komunitám vyjádřit se, Moralesova vláda popřela základní práva původních obyvatel, demonstrujíce tak své centralistické a autoritativní tendence, když se vládní rozvojové plány střetly se zájmy svobodně definovaného rozvoje indiánských komunit8 . Navíc vládní legitimizace projektu se nesla právě v duchu potřeb podpořit ekonomický rozvoj oblasti jako součást rozvoje národní ekonomiky a potvrzení územní celistvosti bolivijského státu9 zanedbávajíce kulturní a environmentální argumenty původních obyvatel, jejichž práva přislíbila v rámci svého projektu Demokratické a kulturní revoluce bránit (Decreto Supremo N° 29272: 11–13). Prezident konkrétně obhajoval projekt analýzou nákladů a zisků10 kvitující ekonomický přínos silnice, přehlížejíce význam jejích potenciálních negativních dopadů na životní prostředí a kulturu místních obyvatel, což poukazuje na rámování v duchu tradičně pojímané koncepce západní modernity, jejímž referenčním objektem je národní stát.

.= V ekonomické sféře jsou tedy patrné dva výrazně odlišné pohledy na pokrok. Zatímco západní pojetí jej redukuje téměř výlučně na otázku peněz a ekonomického zisku (HDP, růst příjmů a produktivity, zvyšující se blahobyt), indiánské chápání pokroku, jehož podmínkou je určitá míra autonomie nižší samosprávné jednotky a garance kolektivních (komunitních) práv k zachování teritoriální integrity, zdůrazňuje nutnost zachovat tradiční způsob života a kulturu původních obyvatel spíše než uspokojovat potřeby materiálního a ekonomického charakteru.

Pokrok je navíc pojem ze své podstaty normativní, neboť neutrální přístup by nedokázal odlišit pokrok od pouhé změny. Všechny společnosti se totiž mění, nějak vyvíjejí, avšak pokrok nutně implikuje určitý směr, nějaký cíl (dokončení či dokonalost), ke kterému chtějí či by měly subjekty (v tomto smyslu společnosti) směřovat (srov. Tjivikua b.r.: 3). Bez cíle není úspěch, bez cíle nelze pokrok měřit, což znamená, že je hodnocení pokroku subjektivní a ukotvené v konkrétním kontextu. Kdo si poté může nárokovat definování jediného správného cíle (modernity) prostřednictvím jediné správné cesty (kapitalismu)? Západní koncepce modernity má aspirace být kontextuálně (kulturně) neutrální, ale naopak se stává politicky zaujatou, neboť usiluje o získání univerzální pozice, pročež sama sebe relativizuje (a jak ukázal bolivijský příklad – ne všechny kontexty této koncepci vyhovují). Naopak koncept vícečetných modernit má potenciál překonat tuto kulturně civilizační nadřazenost zohledňujíce kulturní specifika a nezpřetrhávajíce nutně vazby na specifická civilizační dědictví a tradice. V tomto ohledu na rozdíl od konceptu západní modernity nepopírá přirozenou kulturní a ekonomickou pluralitu světa a staví se proti homogenizující tezi o postupné konvergenci modernizujících se společností, aniž by však popírala pozitiva a přínos pokroku.

indian

3. Liberální demokracie = konec dějin?

V politické rovině je západní pojetí modernity ztělesněno liberální demokracií, jež se měla stát konečnou vývojovou fází politické vládní organizace a bezkonkurenčním modelem dobré a efektivní vlády v moderním světě (Chan 2002: 22 – 23). Avšak tato oslava liberální demokracie značně zveličuje koherenci procesu demokratizace. Empirická data přitom jednoznačně demonstrují značnou pluralitu v rámci liberálně-demokratického tábora (institucionální design, politická kultura apod.) a demokratizačních procesů, což poněkud podkopává homogenizující myšlenku o konvergenci moderních společností (srov. například Capoccia and Ziblatt 2010; Chan 2002: 14 – 15). Kromě toho fukuyamovské myšlenky ohledně filozofické nadvlády a konečném vítězství liberální demokracie je třeba revidovat s ohledem na rostoucí nespokojenost občanů v západních liberálně demokratických společnostech a stále častějším volání po více participativní formě demokracie, jež se projevuje klesající důvěrou v politické strany, masovými protesty (např. Occupy movement) či podporou tzv. politických outsiderů, populistických či extremistických subjektů11.

Také srovnání západně pojímané demokracie jako reprezentativní formy vlády založené primárně na soutěži politických stran, kde hlavním prostředkem občanů k výkonu politické moci jsou pravidelné, svobodné a spravedlivé volby s koncepcí participativní demokracie popularizované v řadě zemí Latinské Ameriky a podporované indiánským hnutím vypovídá o mnohosti možných forem konečného politického cíle modernizace. Latinskoamerické státy s vysokým podílem původního obyvatelstva na tamní populaci například včlenily do svých demokratických ústav právo na předchozí informované konzultace, čímž získávají domorodé komunity možnost vstupovat do politického procesu, kdykoliv by mohla konkrétní politická rozhodnutí ovlivnit jejich životy (čl. 84 ekvádorské ústavy; čl. 30, čl. 352 a čl. 403 bolivijské ústavy). Jedná se o model tzv. komunitární demokracie (la democracía comunitaria). Také tradice „tvorby politiky na ulici“ je v latinskoamerickém kontextu velmi rozšířená, kdy běžní občané pravidelně vyjadřují své politické postoje a zájmy masovými demonstracemi, protestními pochody a mnoha dalšími formami nevolební politické participace12. Konečně politické strany jsou v mnoha tamních zemích nahlíženy s nedůvěrou a značné popularitě se těší spíše ad hoc zformovaná široká politická a sociální hnutí (Alianza País, Movimiento quinta república, Movimiento al Socialismo apod.). Z hlediska primárních kanálů zprostředkování zájmů se tak západně pojímaná demokracie výrazně odlišuje od svého latinskoamerického protějšku. Právě koncept vícečetných modernit nabízí východisko pro tenzi mezi liberální demokracií a kulturní, institucionální či obecně společensko-politickou pluralitou současného světa, neboť nepopírá přirozenou mnohost danou různými civilizačními odkazy a specifickými kulturními dědictvími, aniž by však odmítala vhodnost a žádoucnost demokratické formy vlády, tedy nějakého konečného politického cíle společenského pokroku (rozvoje).

Problémem konceptu liberální demokracie je přitom skutečnost, že je založen na normativní politické filosofii, není hodnotově neutrální, neboť implikuje širší škálu normativních hodnot, které mají ambici stát se univerzálně platnými, čímž vzhledem k existující kulturní, resp. institucionálně-politické pluralitě demonstruje přesvědčení o své kulturní nadřazenosti. V tomto ohledu se tak stává nutně restriktivním, jelikož znemožňuje kulturně odlišným společnostem dosáhnout politické modernizace a fakticky je tak vylučuje z „toho jediného správného“ (liberálně-) demokratického tábora. V tomto smyslu se jedná o tzv. širší koncepci demokracie, která je však vzhledem k referenčním objektům výrazně selektivní (arbitrární rozdělení zemí na úzkou skupinku demokratického my versus širokou skupinu oni), což je dáno tím, že je liberální demokracie definována prostřednictvím výstupů (zamýšlených cílů). Koncepce demokracie, které určují své cíle/výstupy objektivně a nikoliv subjektivně, jsou přitom vnitřně méně demokratické, jelikož nejsou určovány měnícími se společenskými prioritami, které jsou však vládě lidu vlastní (srov. McElhenny 2004: 19).

4. Koncept vícečetných modernit

Naopak koncept vícečetných modernit, pokud jde o koncepci demokracie, hovoří ve prospěch minimalistického přístupu k dané problematice, který je hodnotově neutrální a ze své podstaty inkluzivnější. Umožňuje více zemím dostat se do demokratického tábora, což otevírá cestu postupnému budování demokratické tradice, neboť spíše než a priori a uměle předepsaná práva externím aktérem (zvýšené riziko odmítnutí danou společností) je lepší nechat stát dosáhnout svého úspěchu skrze pokrok vlastního obyvatelstva (McElhenny 2004: 25). Je přitom zřejmé, že v rámci demokratické obce je takový pokrok pravděpodobnější, než když daná společnost stojí za demokratickými hranicemi. V takovém případě totiž autokratičtí vůdci mnohem snadněji legitimizují své nedemokratické jednání například skrze identifikování ideologického nepřítele. Minimalistický přístup tedy dává kulturám, jež postulují hodnoty považované za nedemokratické (např. vyloučení žen z volebního procesu), větší šanci rozvinout autentické demokratické smýšlení než koncepce liberální demokracie, která jim formou stigmatizace, popřípadě násilného vnucení určitých hodnot na základě své domnělé kulturní nadřazenosti, tuto možnost fakticky upírá.

Z tohoto hlediska jsou zřejmé normativní implikace konceptu vícečetných modernit na teorii demokratizace, neboť ten aniž by upíral demokratizačnímu procesu konečný cíl, zůstává citlivý vůči kulturní pluralitě současného světa. Je tedy mnohem inkluzivnější ve vztahu k referenčním objektům klasifikace a současně flexibilnější, co se týče měnících se priorit občanů, což je meritem vlády lidu. Pokud jde o teoretické důsledky konceptu, je z analytického hlediska nutné odmítnout universalismus široké a na hodnocení výstupů založené koncepce demokracie, neboť ty fakticky odpírají kulturně odlišným zemím s odlišnými pojetími demokracie dosáhnout mety politické modernizace, když za jediný možný cíl takovéto modernizace staví liberální demokracii.  

Barbora Vališková (n. 1987) je Ph.D. studentkou (latinskoamerická studia) na Katedře politologie Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové. Věnuje se převážně tématům mobilizace původních obyvatel a stranické politice andských zemí (Bolívie, Ekvádor, Peru), kvalitě demokracie a teoretickým koncepcím politiky rozvoje.

UŽITÁ LITERATURA A ZDROJE

AIDESEP. 2011. Nuestros Territorios. Dostupné na: http://www.aidesep.org.pe/index.php?id=6 Ballantyne, Glenda. b.r. Western modernity: one among many. Dostupné na: http://www.tasa.org.au/…e-Glenda.pdf

Bebbington, Denise Humphreys, Bebbington, Anthony. 2012. Post-what? Extractive industries, narratives of development and socio-environmental disputes across the (ostensibly changing) Andean region. Dostupné na: http://innovacionesinstitucionales.files.wordpress.com/…on-final.pdf

Bertoni, Reto a kol. 2011. Qué es el desarrollo? Cómo se produce? Qué se puede hacer para promoverlo? Montevideo: UR-UCUR: CSE.

Capoccia, Giovani, Ziblatt, Daniel. 2010. „The Historical Turn in Democratization Studies: A New Research Agenda for Europe and Beyond.“ Comparative Political Studies 43 (8/9), 931 – 968.

Císař, Ondřej a Vrábliková, Kateřina. 2012. „Neházejte studenty do marxistického pytle. Regulovaný spor není revoluce.“ iDNES.cz. Dostupné na: http://zpravy.idnes.cz/…_archiv.aspx?…

Decreto Supremo N° 29272. 2007. Dostupné na: http://www.sns.gob.bo/…ceta%201.pdf

Eisenstadt, S. N. 2000. „Multiple Modernities.“ in Multiple Modernities, special issue of Daedalus, winter 2000; 129,1; Research Library Core.

El Diario. 2011a. Segundo tramo daría lugar a exploración petrolera. Dostupné na: http://www.eldiario.net/…/5_01nal.php

El Diario. 2011b. Se aproxima la marcha de protesta mientras admiten riesgos por cocales. Dostupné na: http://www.eldiario.net/…/2_01plt.php

Guillén, Arturo. 2013. América Latina: Neoliberalismo, Políticas Macroeconómicas y Proyectos Nacionales de Desarrollo. Ponencia presentada en el Seminario Internacional para la elaboración la versión final del “Plan Nacional para el Buen Vivir de Ecuador 2013–2017”. Quito, Ecuador, 22–25 de abril de 2013.

Chan, Sylvia. 2002. Liberalism, Democracy, and Development. United Kingdom: Cambridge University Press. ILO (International Labour Organisation). 1989. Convention 169 ILO. Dostupné na: http://www.ilo.org/…ex/convde.pl?C169

Lipset, Seymour. 1959. „Some Social Requisites of Democracy: Economic Development and Political Legitimacy.“ American Political Science Review, 53, č. 1, s. 69 – 105.

Los Tiempos. 2011. Evo vuelve a justificar costrucción de carretera por el TIPNIS. Dostupné na: http://www.lostiempos.com/…_306004.html

McElhenny, Shaun. 2004. Minimalist Conception of Democracy: A Normative Analysis. Dostupné na: http://politics.as.nyu.edu/…y_thesis.pdf

Morales, Evo. 2006. El Presidente de la República, Evo Morales Ayma, en su discurse ante las Naciones Unidas. Dostupné na: http://servindi.org/actualidad/4724

OSN (Organizace spojených národů). 2007. United Nations Declaration on the Rights of Indigenous Peoples. Dostupné na: http://www.un.org/…DRIPS_en.pdf

Otro Mundo Es Posible. 2011. Las desafortunadas justificaciones del TIPNIS desde el gobierno. Una réplica desde la realidad cotidiana. Dostupné na: http://www.otromundoesposible.net/…ad-cotidiana

Paz, Sarela. 2012. La marcha indígena del TIPNIS en Bolivia y su relación con los modelos extractivos de América del Sur. Dostupné na: http://www.bolpress.com/art.php?…

Political Database of the Americas. 2011a. República de Ecuador: Constitución de 2008. Dostupné na: http://pdba.georgetown.edu/…uador08.html

Political Database of the Americas. 2011b. República del Bolivia: Constitución de 2009. Dostupné na: http://pdba.georgetown.edu/…livia09.html

Przeworski, Adam – Limongi, Fernando. 1997. „Modernization: Theories and Facts.“ World Politics, 49, č. 2, s. 155 – 183.

SENA Fobomade (Foro Boliviano sobre Medio Ambiente y Desarrollo). 2011. Evo desahucia los ʻinnegociables e imposiblesʼ pedidos de la VIII Marcha Indígena. Dostupné na: http://www.fobomade.org.bo/art-1314

TIPNIS. 2011. Apoyemos la marcha indígena en defensa del TIPNIS, contra construcción de carretera. Dostupné na: http://www.cejis.org/…epresion.pdf

Tjivikua, Tjama. b.r. The Concept of Progress in Different Cultures. Culture and Progress in Namibia: Contradiction or Concurrence? Dostupné na: http://www.polytechnic.edu.na/…Tjivikua.pdf

Wagner, Peter. 2011. The democratic crisis of capitalism: Reflections on political and economic modernity in Europe. LEQS Paper No. 44/2011.

Welzel, Christian. 2008. Theories of Democratization. Dostupné na: http://www.worldvaluessurvey.org/…OUP_Ch06.pdf

Poznámky

[1] Modernizaci tvoří celá sada propojených procesů, včetně růstu produktivity, urbanizace, profesní specializace, sociální diverzifikace, rostoucí úroveň příjmů a blahobytu, zvyšující se míra gramotnosti, úroveň vzdělání apod. (Welzel 2008: 81).

[2] Strategie růstu Washingtonského konsensu, jež ztělesňuje západní vizi rozvoje, vedla po prvotních úspěších k ekonomické a finanční krizi řady latinskoamerických států (Guillén 2013: 16).

[3] Tato koncepce se opírá o teorii modernizace a disponuje dvěma základními charakteristikami: „eurocentrismem“ a „ekonomismem“. Eurocentrismus vnímá rozvoj jako proces implantace sociálního modelu Evropy a Západu, jako proces, který se navíc prezentuje jako lineární napříč jednotlivými etapami. Druhý termín se poté vztahuje k myšlence, že růst je nezbytnou a současně dostatečnou podmínkou pro zlepšení podmínek života společnosti (Bertoni a kol. 2011: 25).

[4] Indiánské hnutí definuje „území“ jako „embryo, jež dává vzniknout existenci indiánů s jejich kulturou a identitou……Pro nás, původní obyvatele, půda má spirituální význam a je posvátná“. Naopak „pro trh“ jak AIDESEP shrnuje na svých webových stránkách „má půda peněžní důležitost a je obchodovatelná“ (AIDESEP 2011).

[5] Srov. například Moralesovo prohlášení před OSN v roce 2006: „My původní obyvatelé pouze chceme žít dobře, ne lépe. Žít lépe znamená těžit, drancovat, krást, ale žít dobře znamená žít v bratrství, a proto je nanejvýš důležité, aby OSN bezodkladně (…) schválilo tuto deklaraci práv původních obyvatel, práva na přírodní zdroje a práva pečovat o životní prostředí“ (Morales 2006).

[6] Stěžejní je v tomto případě především mezinárodními smlouvami zaručené právo původních obyvatel přímo se podílet na rozhodování ohledně nakládání s přírodním zdroji nacházejícími se na jejich území, respektive právo být předem konzultováni ohledně plánovaných projektů s možnými dopady na jejich životy (Konvence 169 ILO; Úmluva OSN 2007).

[7] V tomto ohledu je nezbytné vzít v úvahu, že dosud velmi obtížně dostupné oblasti TIPNIS disponují dle řady odborných odhadů bohatými zásobami přírodních zdrojů. Silnice tak představuje možnost otevření oblasti potenciálním investorům a s tím související těžbě (srov. El Diario 2011a; Paz 2012: 3; Bebbington a Bebbington 2012: 14). Kromě toho původní obyvatelé vyjadují své obavy ohledně přívalu migrantů ze sousední provincie Cochabamba, kteří hledají novou půdu pro pěstování své koky, což by s sebou neslo další tlak na indiánská tradiční území (srov. TIPNIS 2011).

[8] Senátor za vládní stranu MAS na adresu protestujících původních obyvatel, jež nárokovali své právo být konzultováni v souvislosti s daným projektem dokonce prohlásil: „Jestli původní obyvatelé vzdorují [silnici], jsou také nepřáteli země“ (Salazar, citovaný in El Diario 2011b).

[9] Srov. například prohlášení viceprezidenta Álvara Garcíi Linery, dle něhož je nezbytné vzhledem k historickým zkušenostem Bolívie se separatistickými hnutími propojit všechny části Bolívie a udržet tak národní integritu: „Tato silnice je posledním krokem k rozkladu divisionistických snah v Bolívii, tato silnice je spojovacím článkem mezi údolím a Amazonií, pro položení materiálních základů jednoty Bolívie na padesát nebo sto let“ (García Linera, citovaný in Otro Mundo es Posible 2011).

[10] „Nerozumím, že indiánští bratři z Východu se staví proti rozvoji, který bolivijský lid potřebuje. Ačkoliv Bolívie má respekt k životnímu prostředí, není možné zastavit rozvoj…Je nezbytné mít více ropy, více plynu, více silnic a průmyslu“ (Morales, ctovaný in SENA Fobomade, 2011). Prezident tak fakticky upřednostňuje rozvoj nad ochranou životního prostředí, jež dříve přislíbil chránit skrze odmítnutí praktik neoliberálních vlád a kapitalistického modelu, jenž přírodu a její zdroje nahlíží prizmatem ekonomického zisku.

[11] Mezi jinými je možné zmínit volební úspěch subjektů hlásících se ke koncepci přímé demokracie v České republice jako Věci Veřejné v roce 2010 a hnutí Úsvit Přímé Demokracie v roce 2014, dále radikální strany, jejichž programy a chování v určitých aspektech odporuje některým hodnotám liberální demokracie. Například se jedná o volební triumf “Fidesz-MPSZ” v Maďarsku v roce 2010, jež během své vlády změnilo volební zákon, který limituje opozici a její možnosti pokud jde o volební kampaň; třetí místo v maďarských parlamentních volbách 2010 „ultrapravicové“ strany, která je charakteristická neonacistickou propagandou; popularita Geerta Wilderse, proslaveného svými xenofóbními postoji a jeho formace Strany pro Svobodu atd.

[12] Samozřejmě také v západním kontextu dochází zvláště v nedávné době k nárůstu protestních aktivit občanů, avšak tyto události jsou politickými elitami často stavěny mimo standardní morální rámec dané společnosti (jako typický příklad z českého kontextu lze uvést nedávné studentské protesty proti reformě vysokoškolského zákona, jež byly často nálepkovány jako projev marxismu) (srov. Císař a Vrábliková 2012). Jde tedy o to, že protestní akce jsou často s odkazem na výsledky voleb interpetovány jako nelegitimní a jejich účastníci jako narušitelé výkonu politické moci, která byla reprezentantům voliči legálně svěřena.

blog comments powered by Disqus
Author
Barbora Vališková
Section
Essays
Topics
, , ,
Published
24th September 2015