Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Revize legalistického paradigmatu? Michael Walzer a moralita humanitárních intervencí

1. Úvod

Ačkoliv Charta OSN zakotvila obecný zákaz použití síly v mezinárodních vztazích, válčit se ani po roce 1945 nepřestalo. Nejkrvavější ozbrojené konflikty však získaly jinou podobu, především vnitrostátní. Během dvacátého století bylo v mezinárodních ozbrojených konfliktech zabito 40 milionů civilistů, zatímco v konfliktech vnitrostátních bylo vlastními vládami zabito 170 milionů občanů (Bellamy 2006: 199). Intelektuální reflexe násilí páchaného státy na vlastních občanech vedla k novému promýšlení konceptů státní suverenity a zákazu použití síly a ke znovuobjevení teorie spravedlivé války. Mezi politickými filosofy byl hlavní osobností, která otevřela zmíněná témata, Michael Walzer. O jeho knize Just and Unjust Wars bylo řečeno, že „tvarovala morální přesvědčení své generace.“ (Blum a Weiler 2013: 13). Zvlášť po konci studené války se v diskursu mezinárodní politiky a mezinárodního práva začaly častěji a intenzivněji objevovat zmínky o tradici spravedlivé války, zejména v souvislosti s problematikou humanitárních intervencí a doktrínou Responsibility to Protect (R2P).

Tento text blíže představuje pohled novodobého klasika doktríny spravedlivé války Michaela Walzera na problematiku humanitárních intervencí a uvádí jeho teorii do kontextu debat mezinárodní politické teorie o globální spravedlnosti. Článek ukazuje, že ve vztahu k mezinárodně­právnímu pojetí humanitárních intervencí je Walzerova teorie spíše permisivní. Základ Walzerovy argumentace je však založen zejména na státocentrickém pojetí mezinárodních spravedlnosti a jeho „revize legalistického paradigmatu“ je tak z pohledu kosmopolitismu jen mírná.

Text je rozdělen do čtyř částí. První část stručně vymezuje základní myšlenky teorie spravedlivé války a shrnuje její vývoj od starověkých základů až do stavu po druhé světové válce. Ve druhé části textu je pojednáno o Walzerově pohledu na morálně ospravedlnitelnou válku, přičemž problematice humanitární intervence je věnována samostatná třetí část. Čtvrtá část článku představuje Walzerovo pojetí humanitárních intervencí v širším kontextu mezinárodní politické teorie a soustředí se na kritiku Walzera z kosmopolitních po­zic.

2. Teorie spravedlivé války: stručné vymezení1

Válka je předmětem filosofické reflexe již po staletí. Zatímco podle pacifistických proudů je válčení vždy morálně špatné (viz Orend 2005), političtí realisté odmítají aplikaci morálních principů na mezinárodní vztahy a předpokládají, že státy na prvním místě usilují o moc ve vztahu k ostatním zemím (např. Morgenthau 1993, Mearsheimer 2007: 72–73); válku proto poměřují pouze z hlediska prospěšnosti národním zájmům. Určitou střední pozici zastává teorie spravedlivé války. Její zastánci vycházejí z předpokladu, že válka je zásadně morálně špatná, ovšem existují okolnosti, které mohou její vedení ospravedlnit a učinit z války morálně správnou věc.

Tradice teorie spravedlivé války sahá až do starověku, rozlišením morálně akceptovatelné války od barbarského zabíjení se zabýval již Platón nebo Cicero (Hutečka 2008). Největší rozvoj ovšem doktrína spravedlivé války zažila v díle křesťanských myslitelů. Sv. Augustin ve svém díle dokázal teoreticky smířit pacifistické založení raných křesťanů s politickou nutností jejich účasti v bojích římské armády v době pokračujícího úpadku Římské říše, neboť akcentoval rozdíl mezi svévolným zabíjením a účastí ve válce jakožto Bohem požehnané odplatě za hříchy vedoucí k nastolení míru (Langan 1984). Na Augustinovo učení později navázal Tomáš Akvinský, ale i průkopníci mezinárodního práva jako Francisco de Vitoria či Hugo Grotius.

Teorie spravedlivé války následně získala sekulární charakter a rozšířila se i za hranice křesťanské Evropy (Moseley 2009). Kritéria, která poskytují základ pro morální hodnocení války, se týkají roviny jus ad bellum, jus in bello a v rámci modernějších koncepcí i jus post bellum. V rovině jus ad bellum, zahájení války, doktrína spravedlivé války zakotvuje následující měřítka: spravedlivá příčina (just cause), dobrý úmysl, deklarování války oprávněnou autoritou, existence rozumné šance na úspěch, proporcionalita a vnímání války jakožto nástroje poslední instance (např. Holmes 1989: 164). Co se týče metod a způsobů vedení války, tedy jus in bello, teorie uvádí dva základní principy spravedlivé války – rozlišování vojenských cílů od civilních objektů a proporcionalitu prostředků daného útoku ve vztahu k cílům útoku (např. Johnson 1997).2 Jus post bellum zahrnuje fáze války po ukončení bojů a otázky poválečné rekonstrukce (viz Bass 2004). Pouze případy, kdy jsou splněna veškerá zmíněná kritéria, jsou spravedlivými válkami, ostatní války jsou podle teorie morálně špatné.

V období po vestfálském míru s převládnutím doktríny Raison d'État v mezinárodní politice a pozitivismu v mezinárodním právu ztratila teorie spravedlivé války své postavení. Právo vést válku bylo vnímáno jako standardní součást státní suverenity a morální argumentace ohledně spravedlivosti války jako nepatřičná pro anarchický mezinárodní systém (Walzer 2004a: 5–6). Pohled na použití síly v mezinárodních vztazích se změnil až po první a zvláště druhé světové válce. Devastující průběh obou světových konfliktů našel svůj odraz i v základním dokumentu poválečného „nového světového řádu“. Charta OSN zcela zakazuje použití či jen hrozbu použití síly s výjimkou sebeobrany či případů povolených Radou bezpečnosti.

3. Just and Unjust Wars a oživení tradice spravedlivé války

Reálně se ovšem válčit nepřestalo ani po přijetí Charty. Na druhou stranu se však proměnila povaha těch nejkrvavějších konfliktů. Nejnásilnějšími se staly vnitrostátní ozbrojené konflikty (Bellamy 2006: 199).

Vlastní vlády představovaly (a představují) v řadě případů pro své občany větší nebezpečí než útok zvenčí. Cizí státy naopak mohou být jedinými aktéry schopnými poskytnout obyvatelům efektivní pomoc v případě masivního porušování lidských práv ze strany vlastního státu. Například v roce 1971 poslala Indie svá vojska do Bangladéše, aby tamní obyvatelstvo ochránila před vražděním ze strany vojenské diktatury v západním Pákistánu.

V roce 1979 vietnamská armáda intervenovala v Kambodži, aby svrhla krvavý Pol Potův režim. Ačkoliv se evidentně jednalo o humanitární intervence, tj. „o hrozbu či použití síly přes státní hranice, jimiž chce stát (či skupina států) zabránit nebo učinit přítrž rozšířenému a vážnému porušování základních lidských práv jednotlivců, kteří nejsou jeho (nebo jejich) občany, a činí tak bez dovolení státu, na jehož území je síla použita" (Holzgrefe 2003: 18, cit. překlad dle Barša a Císař 2008: 502), Indie ani Vietnam nezdůvodňovaly dané intervence humanitárními důvody, nýbrž sebeobranou vynucenou hrozbou regionální a demografické nestability (Thakur 2013: 820). Převažující mezinárodněprávní výklad totiž humanitární intervence považoval za nelegální (Orford 2013: 93–94).

V kontextu těchto událostí a zejména vietnamské války sepsal profesor z Harvardu Michael Walzer svou knihu Just and Unjust Wars, v níž oživil teorii spravedlivé války a vrátil ji zpět do středu politicko-filosofických debat o etice války. Walzer knihu započal analýzou současného mezinárodního právního systému, který je podle něj vystavěn na principech neintervence, teritoriální integrity a politické suverenity států. V tomto prostředí pak kterýkoliv případ použití či hrozby silou jinému státu představuje zločin agrese. V rámci legalistického paradigmatu proto válku nelze ospravedlnit ničím jiným než reakcí na agresi druhé strany (Walzer 2006 [1977]: 61–62).

Převládající legalistický pohled na použití síly v mezinárodních vztazích však Walzer podrobil podstatné kritice: „Právní pozitivismus […] je v době OSN čím dál méně zajímavý. Charta OSN měla být ústavou nového světa, věci se ovšem vyvinuly jinak. Dlouhé přemítání o přesném významu ustanovení Charty dnes představuje utopické hašteření. […] Právníci vytvořili papírový svět, který ve svých nejpodstatnějších bodech nekoresponduje se světem, v němž my ostatní stále žijeme.“ (tamtéž: xx-xxi). Walzer odsoudil převažující mezinárodně právní přístup jako neužitečný, neboť neodpovídal morální realitě. Proto si stanovil za cíl vysvětlit způsob, jakým obyčejní lidé, nikoliv právníci, diskutují o válce a tyto běžně užívané pojmy dále rozvést, a oživit tak tradici spravedlivé války pro současnou politickou a morální teorii (tamtéž: xxi-xxii). Svůj přístup označuje jako „praktickou moralitu“ (tamtéž: xxiii).

Co se týče Walzerovy vize jus ad bellum, útočná válka je podle něj ze zásady morálně neakceptovatelná a představuje zločin agrese. K použití síly se lze uchýlit pouze, je-li dán spravedlivý důvod (just cause).

Spravedlivým důvodem je zejména sebeobrana, národní i kolektivní. Sebeobranu lze ospravedlnit právem napadeného státu a politického společenství, které jej tvoří, na politickou suverenitu a teritoriální integritu (tamtéž: 53, Velek 2008: 861). S odkazem na arabsko-izraelskou šestidenní válku v roce 1967 Walzer na půdorysu práva na sebeobranu aproboval dokonce i preemptivní útok – v mezinárodním právu kategorii spíše kontroverzní (srov. Deeks 2015) – a podmínil jej zjevným úmyslem druhé strany napadnout daný stát, důkazy o tomto úmyslu, reálnými přípravami útočníka a též situací, kdy nicnedělání znamená prohlubování bezpečnostního rizika preemptivně se bránícího státu (Walzer 2006 [1977]: 80–85, Hudson 2009: 8–11).

Další morálně ospravedlnitelnou kategorií spravedlivé války tvoří podle Walzera několik typů intervencí. Michael Walzer se ve svém výkladu o intervencích vychází z myšlenek Johna Stuarta Milla. Pravidlem je neintervenování – pro Milla, stejně jako pro Walzera, je klíčovým principem kolektivní sebeurčení, podle něhož občané státu tvoří politické společenství, které je oprávněno kolektivně řídit vlastní záležitosti. Suverenita a princip neintervence chrání možnost obyvatel státu určit si vlastní politický osud bez vnějších zásahů. Mill také zdůraznil, že pokud mají mít práva a svobody skutečný význam, musí si je jejich nositelé sami vybojovat. Vnější zásah ze strany cizího státu tento boj za svobodu činí méně autentickým a problematizuje dlouhodobé udržení si vlastní svobody (Mill 1859, srov. Doyle 2007 a Beitz 2009: 329).

Mill i Walzer však připouští, že určité situace volají po překonání principu neintervence. Walzer v Just and Unjust Wars identifikoval tři typové případy, kdy stát neplní své funkce, a tudíž je intervence do jeho vnitřních záležitostí ospravedlnitelná. První typ tvoří boje za národní osvobození a secesi, kdy jeden státní celek zahrnuje vícero politických společenství a některé z těchto společenství aktivně politicky a vojensky usiluje o odtržení od existujícího celku. V takových případech lze předpokládat, že oficiální vláda vůbec nereprezentuje dané společenství a nemá v jeho očích žádnou legitimitu, a proto nelze vnímat případnou vojenskou intervenci na obranu společenství usilujícího o secesi jako zločin agrese (Walzer 2006 [1977]: 90–95, Walzer 1980: 216–217). Druhým typem je situace tzv. kontra-intervence. Jestliže určité politické společenství bojuje v občanské válce a na podporu druhé strany zasáhne cizí vojsko, je přípustné, aby jiný cizí stát vojensky intervenoval za účelem podpory tohoto společenství (Walzer 2006 [1977]: 96–101). Třetím typem je humanitární intervence, jíž je s ohledem na zaměření tohoto článku věnována samostatná část textu (viz níže).

Tyto tři typy případů Walzer označuje za „revizi legalistického paradigmatu. Otevírají dveře spravedlivým válkám, které nespadají pod striktní vymezení války v sebeobraně či proti agresi.“ (Walzer 2006 [1977]: 90). Později Walzer přidal ještě čtvrtý důvod, podle něhož je ospravedlnitelná intervence proti selhávajícím státům (failed states) v sebeobraně proti nestátním aktérům (např. teroristickým skupinám), které operují právě ze selhávajícího státu (Walzer 2006b a 2006c).

4. Michael Walzer a přípustnost humanitárních intervencí

Michael Walzer obhajuje zmíněné odchylky s tím, že striktní lpění na legalistickém paradigmatu neslouží samotnému účelu tohoto paradigmatu, ochraně života a svobody. Dobrodiní teritoriální integrity a politické suverenity sice svědčí státu, ale jsou odvozena od práv jednotlivců tvořících politickou komunitu (Walzer 2006 [1977]: 53, v podrobnostech Walzer 1980). Walzer výslovně uvádí, že „[m]orální reputace každého státu závisí na realitě běžného života, který stát chrání, a na míře dobrovolné akceptace odříkání, které je potřeba ve prospěch oné ochrany obětovat.“ (Walzer 2006 [1977]: 54). Pokud vláda jedná ve flagrantním rozporu se svou funkcí ochrany života a svobody, není chráněna principem suverenity a intervence do vnitřních záležitostí ze strany cizích států může být přípustná. Intervence ovšem vždy musí být ospravedlněna, přičemž důkazní břemeno tíží zasahující stát, zvlášť těžce v případě intervence vojenského charakteru (tamtéž: 86).

Humanitární intervence jsou ve Walzerových očích ospravedlněny jakožto „odpovědi na jednání, které šokuje morální svědomí lidstva.“ (tamtéž: 107). Masakry a masivní porušování lidských práv vlastních spoluobčanů jsou naprostou negací funkcí státu. Vlády a armády, které takové činy nařizují a vykonávají, jsou kriminálního charakteru. Porážka takových režimů je morálně nezbytná (tamtéž: 106). Walzer vysvětluje ospravedlnění narušení státní suverenity, respektive millovského práva na sebeurčení, prostřednictvím humanitární intervence lakonicky: „Proti otročení a masakrování politických oponentů, národnostních menšin či náboženských skupin nemusí existovat jiná účinná pomoc než pomoc zvenčí.“ (tamtéž: 101). Takovým způsobem masakrovaný národ není odkázán na Millem zmiňovanou svépomoc, jelikož podobná možnost vůbec nepřichází v úvahu: „Pravidlem je sebeurčení. Nikoliv pro tyto osoby – oběti tyranie, ideologického fanatismu, etnické nenávisti – které na žádné sebeurčení nedosáhnou, a potřebují urgentní pomoc zvenčí.“ (Walzer 1995).

Právě intenzita krutosti zásahů vůči vlastnímu obyvatelstvu a existence reálné možnosti svépomoci tvoří hlavní kritéria pro posuzování morální přípustnosti humanitární intervence. Humanitární intervence je podle Walzera přípustná jako odpověď na obecně rozšířené masakry, oficiální zotročování, genocidu, etnické čistky a jako záchrana osob trpících v selhávajících státech (Hudson 2009: 14–15). Reakcí na porušování lidských práv nedosahující dané intenzity může být diplomatický tlak či ekonomické sankce, nikoliv však vojenská intervence (Walzer 2002: 30). Humanitární intervenci tedy ospravedlňují pouze akty masivního porušování lidských práv, nikoliv jakékoliv porušení práv – velkou většinu v historii existujících politických režimu ostatně tvoří režimy utiskující a nedemokratické (Walzer 1980: 218). Více než tři desetiletí po vydání Just and Unjust Wars to Michael Walzer ilustroval při své kritice intervence v Libyi: „Takovýto vojenský útok je ospravedlnitelný pouze v nejextrémnějších případech. Rwanda a Darfur, kde jsme nezasáhly, takovým případem byly. Libye nikoliv.“ (Walzer 2011). Prakticky lze hranici ukázat na příkladu Sýrie. Zatímco v dřívějších fázích konfliktu Walzer obhajoval váhání a prozatímní nezasahování prezidenta Obamy (Walzer 2013a), po použití chemických zbraní Asadovým režimem naznal, že hranice intenzity krutostí byla nepochybně naplněna (Walzer 2013b).

Na protikladných případech intervence USA na Kubě v roce 1898 (negativní příklad) a Indie v Bangladéši v roce 1971 (pozitivní příklad) Walzer ukazuje, že hlavním úmyslem humanitární intervence musí být záchrana obyvatelstva státu, v němž probíhá zmíněné masové porušování lidských práv (Walzer 2006 [1977]: 102–107). Walzer na druhou stranu upozorňuje, že se nemusí jednat o jediný úmysl – není na místě čekat na stát, který bude mít čistě morální motivaci intervenovat, neboť všichni političtí aktéři mají smíšené motivy (Stark 2013, Walzer 2002: 32–33).

Walzer zdůraznil, že intervenující stát si musí počínat tak, aby do vnitřních záležitostí daného národa zasahoval co nejméně. Zcela jistě si zasahující stát nesmí nárokovat žádné politické výsady či privilegia (Walzer 2006 [1977]: 104–105). Základním pravidlem je ukončit masové zabíjení a pak „rychle pryč“ (Walzer 2002: 34). Současně však Walzer vymezil tři případy, kdy daný argument nefunguje a kdy je na místě, aby se intervenující stát podílel na poválečné rekonstrukci a na vybudování fungujících politických institucí: (1) pokud byla předchozí tyranie tak rozsáhlá, že zničila veškerou institucionální základnu (např. Pol Potova Kambodža); (2) pokud je etnické rozdělení společnosti natolik hluboké, že existuje vysoké riziko recidivy masového zabíjení (např. Rwanda); a (3) pokud došlo k rozkladu státu a území je ovládáno paramilitárními skupinami a warlordy (tamtéž: 34–35).

Michael Walzer tvrdí, že humanitární intervence se ze své podstaty podobají policejní činnosti, jejich cílem je ukončit páchání zločinů a vynutit právo. Jedná se však o policejní práci v mezinárodním prostředí – policejní síla je unilaterální, musí nutně překračovat státní hranice a podléhá pouze sebeautorizaci. Tím však Walzer naráží na jeden z nejčastěji diskutovaných problémů humanitárních intervencí, na otázku legitimity zásahu a s tím spojené obavy před zneužitím humanitárních důvodů jako fasády pro prosazování vlastních zájmů na území silou. Jednou ze zásadních otázek současných diskusí je, kdo má intervenovat (srov. Pattison 2010). Walzerova odpověď je jednoznačná: „Kdokoliv, kdo může, by měl.“ (Stark 2013). Jeho postoj je poměrně permisivní „Moralita není na překážku unilaterální akci, přinejmenším pokud v daném případě neexistuje lepší alternativa. […] Kterýkoliv stát schopný zastavit vraždění má přinejmenším právo pokusit se tak učinit.“ (Walzer 2006 [1977]: 106 a 108). Multilaterální intervence je sice z hlediska legitimity zásahu vhodnější, ovšem v případě absence kolektivní odpovědi je plně ospravedlnitelný i unilaterální zásah (Walzer 2002: 32).

V současných debatách o humanitárních intervencích je však zásadní i další otázka, je humanitární intervence pouze právem nebo i morální povinností? Walzer připustil, že humanitární intervence představuje něco víc než pouhé oprávnění intervenujícího (tamtéž: 32) a přinejmenším v posledních letech se přiklonil ke koncepci intervence jako povinnosti: „Pokud útlak ze strany vládnoucích dosáhne hranice masakrů a etnických čistek, intervence není pouhým právem, je morálně potřebná.“ (Walzer 2004b).

Některá nastíněná dilemata měla za cíl vyřešit doktrína Responsibility to Protect (R2P) formulovaná Mezinárodní komisí pro intervenci a státní suverenitu (ICISS) a následně jednomyslně přijatá na Světovém summitu OSN v roce 2005. Podle doktríny R2P má stát odpovědnost za ochranu vlastních obyvatel před masivním porušováním lidských práv, konkrétně před genocidou, válečnými zločiny, zločiny proti lidskosti a etnickými čistkami, přičemž mezinárodní společenství je odpovědné státu asistovat, pokud není schopen svou povinnost sám zajistit. Pokud ovšem stát selže a ke zmíněným zločinům na jeho území dojde, má mezinárodní společenství odpovědnost zasáhnout, v poslední instanci a za podmínky autorizace ze strany Rady bezpečnosti i prostřednictvím použití síly (World Summit Outcome 2005). Ani doktrína R2P ve své současné podobě podle Walzera zcela neodpovídá morálním požadavkům: „Dokud může podle mezinárodního práva povolit použití síly pouze Rada bezpečnosti a dokud v Radě nepřevažuje schopnost ani ochota povolení udělit, nikdo ve skutečnosti nemá povinnost zasáhnout. A pokud povolení Rady chybí, nikdo nemá ani právo zasáhnout.“ Odpovědnost za ochranu proto podle Walzera zůstává pouze tím, čím byla před přijetím doktríny ze strany OSN – „morální povinností, která stejně jako jiné morální povinnosti čas od času vyžaduje jednat protiprávně.“ (Walzer 2013b).

5. Permisivní pozice či obhajoba statu quo?

V předchozích odstavcích jsme stručně představili Walzerovo pojetí spravedlivé války a podrobněji jsme se věnovali Walzerovu pohledu na přípustnost humanitárních intervencí včetně moderního konceptu R2P. V následující části textu bude Walzerova teorie usazena do širšího kontextu z perspektivy globální spravedlnosti a pokusíme se zhodnotit, jak dalekosáhlou „revizi paradigmatu“ tato teorie představuje.

Výše jsme uvedli, že ve vztahu k převládajícímu mezinárodněprávnímu výkladu je Walzerovo pojetí humanitárních intervencí poměrně permisivní. V souladu s tím někteří autoři vznesli vůči Walzerovi standardní námitky proti humanitárním intervencím – vyčetli mu naivitu ohledně altruistických motivů intervenujících států, upozornili na selektivitu a nekonzistentnost případů humanitárních intervencí, případně skutečnost, že humanitární intervence je vždy právem silnějšího (viz Barry 1998: 17). Stejný závěr však neplatí ve vztahu k debatám teoretiků globální spravedlnosti. Zanedlouho po vydání Just and Unjust Wars několik politických filozofů zkritizovalo Walzerovo pojetí spravedlivé války, a zvlášť humanitární intervence, z kosmopolitních pozic a označili jej za příliš restriktivní a de facto obhajující status quo.

Hlavním terčem kritiky ze strany kosmopolitů bylo přílišné lpění na morálním statusu států a nedostatečné zdůvodnění síly práv států. Charles Beitz rozporoval Walzerovu teorii jus ad bellum pro přílišnou váhu přikládanou zásadě neintervence, neboť Walzer dostatečně nezdůvodnil, proč bychom měli respektovat politické procesy i v utlačovatel­ských a často brutálních státech (Beitz 1980: 390). Podle Beitze je Walzerova koncepce „filosoficky nepřijatelná, protože tvrdí, že morální vlastnosti státu, jakožto zástupce společnosti, nejsou ovlivněny stupněm vnitrostátních nespravedlností ze strany státu.“ (Beitz 1979: 416). V podobném duchu Richard Wasserstrom uvedl, že Walzer nedostatečně vysvětlil, proč bychom měli samotnou existenci státu, a to téměř ve všech formách, pojímat jako natolik důležitou hodnotu. Pokud Walzer postavil svůj argument na důležitosti lidských práv, proč by měly masakry a zotročování představovat jediné důvody pro intervenci a proč by nemohlo každé porušení práv „šokovat morální svědomí lidstva“? (Wasserstrom 1978: 543–544).

Podobně i Gerald Doppelt kritizoval Walzerovo filosofické ospravedlnění zásady neintervence u utlačovatelských států a uvedl, že pokud jednotlivci v daném státě nemohou vykonávat svá občanská a politická práva, legitimita vlády postrádá smysl a původ morálních práv státu, která Walzer odvozuje od práv jednotlivců a politické komunity, „se stává záhadou“ (Doppelt 1978: 26). Velmi přímočaře se k argumentu vyjádřenému v Just and Unjust Wars vyjádřil David Luban, podle něhož je „oprávnění intervenovat odvozeno z kosmopolitního charakteru lidských práv […] Walzerův přístup ‚ruce pryč a čekejte, než se národ sjednotí‘ naopak ustupuje zbraním a tankům.“ (Luban 1980: 397).

Michael Walzer svým kritikům odpověděl v článku The Moral Stading of States, v němž upřesnil a blíže vysvětlil některé závěry zformulované v Just and Unjust Wars. Hlavní argument odpovědi kritikům je komunitaristický. Již v Just and Unjust Wars Walzer dovodil právo státu na teritoriální integritu a politickou suverenitu z práv jednotlivců, kteří společně tvoří politickou komunitu: „Když je proti státu veden útok, nejsou napadeny pouze životy jeho občanů, ale celkově záležitosti, jichž si cení nejvíce – včetně politického společenství, které vytvořili.“ (Walzer 2006 [1977]: 53). Walzer na toto základní pojetí navázal a vymezil politickou suverenitu státu a zásadu neintervence jako důsledek práva politické komunity na sebeurčení a na zvolení si vlastního politického osudu. Stát sestává z politického společenství, které je reprezentováno vládou (v širším smyslu slova). Právě vládě pak v mezinárodní aréně svědčí výsady politické suverenity (Walzer 1980: 210–212).

Mohou ovšem nastat situace, kdy vláda neodpovídá politickému společenství, které má reprezentovat. Mezi takové případy lze počítat vlády, které upírají svým občanům občanské svobody, zavádějí jednotnou náboženskou doktrínu, případně se dopouštějí jiných represí ve vztahu k vlastním občanům. Na rozdíl od postoje svých kritiků Walzer tvrdí, že i takovému státu (vládě) svědčí morální status zajišťující beneficium politické suverenity a zákazu vnější intervence (tamtéž: 211). Zásadně je totiž nutné předpokládat, že mezi vládou a příslušnou politickou komunitou panuje soulad. Tento předpoklad svědčí dokonce i utlačovatelským režimům. Walzer totiž rozlišuje jakousi vnitřní a vnější legitimitu, tj. legitimitu ve vztahu k vlastním občanům na straně jedné a legitimitu v mezinárodním společenství na straně druhé.

Oba typy legitimity mají jiný původ a jiné důsledky. Jestliže mezi vládou a politickou komunitou nepanuje soulad a vláda je vnitřně nelegitimní, jsou členové této komunity oprávněni rebelovat proti vládě. To ovšem neznamená, že v takových případech stát ztrácí vnější legitimitu a cizí státy získávají právo intervenovat. Cizí státy nemají dostatek informací o historickém a kulturním kontextu politických procesů v jiných společnostech a v zájmu plurality a respektu k jiným vzorcům kulturního a politického vývoje je podle Walzera třeba přiznat vnější legitimitu i těm státům, které se dopouštějí jen „běžného“ porušování lidských práv (tamtéž: 212–216).

Cizí státy tedy nemají právo intervenovat s výjimkou případů, kdy je nesoulad mezi vládou a politickým společenstvím „radikálně zjevný“ (tamtéž: 214). Za takto zjevné případy Walzer považuje výše zmíněné důvody morálně ospravedlnitelné intervence formulované v Just and Unjust Wars. Walzer tedy přiznává vyšší hodnotu politice, tvořené společenstvím se sdílenými dějinami a zvyky, než lidským právům. Z tohoto hlediska je Walzerova teorie spravedlivé války komunitaristická a nutně státocentrická, neboť „stát stále představuje rozhodující arénu politického života.“ (tamtéž 227). Z hlediska lidskoprávního lze ve Walzerově teorii vysledovat jedinou kosmopolitně orientovanou výjimku (srov. Moszkowicz 2007) v případě široce rozšířených masakrů, zotročování a etnických čistek, jelikož takové případy svědčí o zjevné absenci souladu mezi vládou a komunitou a představují ony akty šokující morální svědomí lidstva.

Z Walzerových komentářů ke konkrétním ozbrojeným konfliktům z posledních desetiletí lze vyčíst, že ona hranice, kdy je svědomí lidstva šokováno, se v jeho očích snižuje. Sám ostatně přiznal, že „[s] ohledem na množství nedávných hrůz – masakry a etnické čistky v Bosně a v Kosovu, ve Rwandě, v Súdánu, Sierra Leone, v Kongu a Libérii, ve Východním Timoru (a dříve v Kambodži a Bangladéši) – jsem se postupně stal otevřenějším k vojenským intervencím.“ (Walzer 2004a: xii-xiii). I přesto zůstává Walzer oproti některým teoriím spíše při zemi a orientovaný na roli národních států. Na tom je ostatně založena i Walzerova obecná vize struktury mezinárodního systému. Walzer odmítá ideu globálního státu a pléduje za režim oslabené verze anarchického uspořádání národních států, který by byl oproti stávajícímu stavu charakteristický větší kontrolou ze strany posílené OSN, mezinárodní občanské společnosti a regionálních organizací. Takové uspořádání pak podle Walzera přináší nejlepší příležitosti pro současné dosažení cílů ochrany práv a svobody, míru, kulturní plurality a distributivní spravedlnosti (Walzer 2004a: 185–186, 188, Velek 2008: 873–882).

6. Závěr

Myšlenky týkající se použití síly v mezinárodních vztazích formulované na konci 70. let Michaelem Walzerem zásadním způsobem oživily teorii spravedlivé války a v debatách o válce a míru významně rezonují dodnes.

Nejaktuálnější a zároveň nejpalčivější otázkou je problematika humanitárních intervencí, v jejímž centru stojí střet principu neintervence a požadavku ochrany lidských práv. Tento článek představil Walzerův pohled na ospravedlnitelnost humanitárních intervencí, přičemž se věnoval původní argumentaci vyslovené v Just and Unjust Wars, ale i pozdějšímu vývoji Walzerových názorů ve vazbě na výtky kritiků a na reálné ozbrojené konflikty posledních dvou desetiletí. Walzer ve své teorii označil za přípustné i některé případy použití síly považované v rámci převládajícího mezinárodněprávního výkladu za nelegální či přinejmenším kontroverzní, včetně humanitárních intervencí. Na druhou stranu článek také ukázal, že jádro Walzerova argumentu je primárně založeno na státocentrickém pojetí mezinárodních spravedlnosti a že jeho revize legalistického paradigmatu je v rámci probíhajících filosofických debat spíše umírněná.

Jan Petrov je doktorand na Katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity.

UŽITÁ LITERATURA A ZDROJE

Barša, Pavel; Císař, Ondřej. 2008. Anarchie a řád ve světové politice. Praha: Portál, 559 s.

Barry, James A. 1998. The Sword of Justice: Ethics and Coercion in International Politics. Westport: Praeger, 221 s.

Bass, Gary J. 2004. „Jus post Bellum.“ Philosophy and Public Affairs 32, no. 4, s. 384–412.

Beitz, Charles. 1979. „Bounded Morality: Justice and the State in World Politics.“ International Organization 33, no. 3, s. 405–424.

Beitz, Charles. 1980. „Nonintervention and Communal Integrity.“ Philosophy and Public Affairs 9, no. 4, s. 385–391.

Beitz, Charles. 2009. „The Moral Standing of States Revisited.“ Ethics and International Affairs 23, no. 4, s. 325–347.

Bellamy, Alex J. 2006. Just Wars: From Cicero to Iraq. Cambridge: Polity Press, 280 s.

Blum, Gabriella; Weiler, Joseph HH. 2013. „Preface.“ European Journal of International Law 24, no. 1, s. 13–15.

Deeks, Ashley. 2015. „Taming the Doctrine of Preemption.” In: The Oxford Handbook of the Use of Force in International Law. Ed. Weller, Marc. Oxford: OUP, 1376 s.

Doppelt, Gerald. 1978. „Walzer's Theory of Morality in International Relations.“ Philosophy and Public Affairs 8, no. 1, s. 3–26.

Doyle, Michael. 2007. „Sovereignty and Humanitarian Military Intervention. In: A Companion to Contemporary Political Philosophy. Eds. Goodin, Robert; Pettit, Philip; Pogge, Thomas. Oxford: Blackwell.

Holmes, Robert L. 1989. On War and Morality. Princeton: Princeton University Press, 328 s.

Holzgrefe, J. L. 2003. „The humanitarian intervention debate." In: Humanitarian Intervention. Ethical, Legal, and Political Dilemmas. Eds. Holzgrefe, J. L.; Keohane, Robert. Cambridge: Cambridge University Press, s. 15–52.

Hudson, Kimberly A. 2009. Justice, intervention, and force in international relations: reassessing just war theory in the 21st century. London: Routledge, 192 s.

Hutečka, Jiří. 2008. „Kořeny teorie spravedlivé války: od Platóna ke Grotiovi.“ In: Teatrum Historiae (č. 3). Ed. Vorel, Petr. Pardubice: Univerzita Pardubice, s. 85–107.

Langan, John. 1984. „The Elements of St. Augustine´s Just WarTheory.“ Journal of Religious Ethics. 12, no. 1, s. 19–38.

Luban, David. 1980. „The Romance of the Nation State.“ Philosophy & Public Affairs 9, No. 4, s. 392–397.

Mearsheimer, John. 2007. „Structural Realism.“ In: International Relations Theories. Eds. Dunne, Tim; Kurki, Milja; Smith, Steve. Oxford: Oxford University Press, 350 s.

Morgenthau, Hans J. 1993. Politics among nations: the struggle for power and peace. Boston: McGraw-Hill, 419 s.

Moseley, Alexander. 2009. „Just War Theory.“ Internet Encyclopedia of Philosophy (cit. 2015–03–12). (http://www.iep.utm.edu/justwar/)

Moszkowicz, David. 2007. „Michael Walzer's Justi­fication of Humanitarian Intervention: Communitarian? Cosmopolitan? Adequate?“ Political Theology 8, no. 3, s. 281–297.

Johnson, James Turner. 1997. „Teorie spravedlivé války: Přerušená tradice.“ Politologický časopis. 4, č. 4, s. 352–362.

Mill, John Stuart. 1959. „A Few Words on Non-Intervention.“ Fraser's Magazine. Dostupné z: www.libertarian.co.uk/…forep008.pdf

Orend, Brian. 2005. „War.“ Stanford Encyclopedia of Philosophy. (cit. 2015–03–11). (http://plato.stanford.edu/entries/war/)

Orford, Anne. 2013. „Moral Internationalism and Responsibility to Protect.“ European Journal of International Law. 24, no. 1, s. 83–108.

Pattison, James. 2010. Humanitarian intervention and the responsibility to protect: who should intervene? Oxford: Oxford University Press, 284 s.

Petrov, Jan; Píčová, Lenka. 2015. Teorie spravedlivé války: Od sv. Augustina k R2P. COFOLA 2015, v tisku.

Stark, Alex. 2013. „Interview: Michael Walzer.“ E-International Relations (cit. 2015–01–28). (http://www.e-ir.info/…chael-walzer)

Thakur, Ramesh. 2013. „The Use of International Force to Prevent or Halt Atrocities: From Humanitarian Intervention to the Responsibility to Protect.“ In: The Oxford Handbook of International Human Rights Law. Ed. Shelton, Dinah. Oxford: OUP, 2013, s. 815–840.

Velek, Josef. 2008. „Michael Walzer: O válce, humanitární intervenci a světovém řádu.“ Filosofický časopis 56, č. 6, s. 857–882.

Walzer, Michael. 1980. „The Moral Standing of States: A Response to Four Critics.“ Philosophy and Public Affairs 9, no. 3, s. 209–229.

Walzer, Michael. 1995. „The Politics of Rescue.“ Dissent (cit. 2015–01–27). (http://www.dissentmagazine.org/…cs-of-rescue)

Walzer, Michael. 2002. „The Argument about Humanitarian Intervention.“ Dissent 49, no. 1, s. 29–37.

Walzer, Michael. 2004a. Arguing about War. Yale: Yale University Press, 208 s.

Walzer, Michael. 2004b. „Words of War: Challenges to the Just War Theory.“ Harvard International Review 26, no. 1 (http://hir.harvard.edu/archives/1214)

Walzer, Michael. 2006 [1977]. Just and Unjust Wars: A Moral Argument with Historical Illustrations. New York: Basic Books, 2006, 361 s.

Walzer, Michael. 2006b. „Terrorism and Just War.“ Philosophia 34, no. 1, s. 3–12.

Walzer, Michael. 2006c. „War Fair.“ New Republic (cit. 2015–01–27). (http://www.newrepublic.com/…thics-battle)

Walzer, Michael. 2011. „The Wrong Intervention.“ Dissent (cit. 2015–01–19). (http://www.dissentmagazine.org/…intervention)

Walzer, Michael. 2013a. „Syria: What Ought to be Done?“ Dissent (cit. 2015–01–19). (http://www.dissentmagazine.org/…t-to-be-done)

Walzer, Michael. 2013b. „What is the Responsibility to Protect?“ Dissent (cit. 2015–01–19). (http://www.dissentmagazine.org/…y-to-protect)

Wasserstrom, Richard. 1978. „Review of Just and Unjust Wars.“ Harvard Law Review 92, no. 2, s. 536–545. World Summit Outcome. 2005. United Nations General Assembly, Sixtieth session, items 48 and 121 of the provisional agenda. (http://www.who.int/…ldsummit.pdf).

Poznámky

[1] Tato sekce částečně vychází z Petrov a Píčová 2015.

[2] Někteří autoři dané principy blíže rozpracovávají a vyvozují z nich podrobnější pravidla zacházení s vybranými skupinami non-kombatantů.

blog comments powered by Disqus
Autor
Jan Petrov
Rubrika
Eseje, Globální spravedlnost: soudobé debaty
Témata
, , , , ,
Publikováno
13. 5. 2015