Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

GP Briefing: Rozšiřování konfliktu v Sýrii do okolí?

Sýrie vstoupila do roku 2014 ve znamení stále nekončící občanské války a intenzivních střetů mezi opozičními milicemi. O mnoho lépe si nevedli ani její východní a západní sousedé. Přelom roku totiž přinesl jak vyhrocení konfliktu mezi sunnitskými povstalci a šíitskou vládou v irácké provincii Anbar, tak i novou vlnu politických atentátů v Libanonu. Šíří se syrský konflikt i do nestabilních sousedních zemí?

Jak připomněl The Economist, z Blízkého východu přestaly během minulého roku prakticky přicházet pozitivní zprávy. Jedním z klíčových faktorů, které k tomuto deprimujícímu stavu přispěly, se stal nekončící konflikt v Sýrii a s ním spojené posilování radikálních džihádistů zosobněných v posledních týdnech hlavně na Al-Kájdu navázanou skupinou Islámský stát v Sýrii a aš-Šámu (ISIS, aš-Šám zde znamená „Velkou Sýrii“ – region zasahující kromě samotné Sýrie také Libanon, Palestinu a Jordánsko). Profil skupiny působící původně především ve východním Iráku přinesla například BBC nebo Council on Foreign Relations.

Bojovníci ISIS se do bojů proti syrskému režimu zapojili výrazněji teprve během loňského dubna, ale v následujících měsících dokázali získat podporu syrských (a zahraničních) džihádistických bojůvek a také ovládnout významná území především na severu země. Během podzimu loňského roku pak v jimi dobytých oblastech začali vytvářet místní samosprávu řídící se radikálním výkladem islámského práva. Vzhledem k rostoucímu významu také dalších radikálních skupin (například Džabhat al-Nusra) byl zmíněný The Economist nucen se na konci roku 2013 ptát, kde zůstali „hodní hoši“, které by Západ mohl v Sýrii podpořit.

V prosinci 2013 se ISIS ale dostala do konfliktu s dalšími islamistickými i nacionalisticky orientovanými rebely. Důvodem roztržky se nejspíše stalo jak rychlé posilování ISIS a z něj plynoucí boj o moc mezi jednotlivými opozičními složkami, doplněný o útoky ISIS na ostatní skupiny, tak i prosté ideologické či pragmatické odmítnutí radikálních džihádistů ze strany civilistů a široké palety opozičních bojůvek (k problémům roztříštěnosti syrské opozice například starší analýza International Crisis Group).

Svou roli ale nejspíše sehrála také snaha rebelů o zlepšení své pošramocené pověsti před blížící se mezinárodní konferencí o řešení syrské krize (vysvětlení, které nejvíce prosazuje právě ISIS). Více o příčinách stále trvajících bojů mezi ISIS a dalšími opozičními skupinami v detailní analýze Joshuy Landise, Haritha Hasana, nebo The Economist. Libanonský Al-Akhbar poté poskytuje vhled do vnitřního fungování skupiny a jak připomíná Aron Lund, i přes utrpěné porážky není ISIS zdaleka mimo hru. Tomu koneckonců napovídá i zatím poslední vývoj (Al Džazíra).

Džihádisté z ISIS se ovšem nedostali pod tlak pouze v Sýrii, ale i v Iráku, kde na začátku ledna jejich bojovníci podpořili povstání proti irácké vládě. Stalo se tak na východě země v provincii Anbar, která byla paradoxně v roce 2006 první, kde se Spojeným státům podařilo přimět místní sunnitské kmeny k boji proti al-Kájdě. Irácká vláda nicméně dokázala poměrně rychle uzavřít se sunnitskými ozbrojenci v regionu dohodu, podle které měli džihádisty z hlavních měst regionu vytlačit bez účasti irácké armády (více Al Džazíra nebo Reuters).

Podle analytiků jsou boje v Anbaru nicméně spíše důsledkem lokální mocenské dynamiky a nespokojenosti části iráckých sunnitů s šíitským premiérem al-Málikím, než podporou ideologie ISIS jako takové – více Time nebo David Ignatius ve Washington Post. Jane Arraf a Douglas Ollivant ve Foreign Policy poté nabízejí své rozdílené pohled na budoucí postup a vývoj. Konflikt v Anbaru silně rezonoval také ve Spojených státech, kde se magazín Politico zeptal několika armádních a akademických autorit, nakolik je současná situace v Iráku vina USA.

Chaos v Sýrii zanechal svou stopu také na Libanonu, který se potýká jak s přívalem syrských uprchlíků, tak i s eskalací svých domácích konfliktů. Ty byly naposled manifestovány mimo politické paralýzy země také bombovými útoky zaměřenými na Hizballáh a na jednu z vůdčích postav umírněných sunnitů v zemi (Al Džazíra, The Daily Star). K nim se poté přidávají dlouhodobější střety se sunnitskými radikály v Sidonu a Tripolisu. Analytik Yezid Sayigh nicméně zatím pokládá konflikt v zemi spíše za stínovou válku mezi jednotlivými regionálními mocenskými bloky a nepředpokládá, že by měl eskalovat ve stylu konfliktu v sousední Sýrii – více k tématu The Economist a Paul Salem.

Jsou tedy konflikty v Sýrii, Iráku a Libanonu navzájem propojené? Rami Khoury se domnívá, že do jisté míry ano, ale jejich příčiny jsou ve všech případech především lokální, byť podpořené soupeřením mezi regionálními mocnostmi – Saudskou Arábií, Katarem a Íránem. V tomto kontextu vidí vzestup ISIS i Mark Kimmitt, který upozorňuje, že v boji proti Íránu je pro arabské státy Perského zálivu užitečnou zbraní i podpora radikálních džihádistických skupin. Na druhé straně šíité a Alawité jsou poté podle Rodgera Shanahana tlačeni ke vzájemné podpoře, byť k ní nemají příliš mnoho důvodů. Konflikt v Sýrii, Libanonu a Iráku je tak podle něj politický a ne primárně náboženský. Radikální islamisté nicméně zůstávají i přes ztrátu podpory a vnitřní spory silou, se kterou je třeba počítat, o čemž se diskutuje na portálu New Yorker.

S ohledem na blížící se jednání o budoucnosti Sýrie (u kterého stále není jasné, jestli se jej zúčastní i rozhádaná syrská opozice) se tak nabízí otázka jak dále postupovat. New York Times se tak ptají, zda je čas začít jednat s Asadem o spolupráci. Nabeel Khoury tvrdí, že nikoli, dříve citovaný Joshua Landis si naopak myslí, že s ohledem na rozparcelování Sýrie mezi jednotlivé vládní a opoziční bojůvky to je jediná realistická možnost. Podobně se nabízí i otázka, jestli by se měly USA otevřít širší spolupráci s Íránem v boji proti sunnitským radikálům (New York Times a protiargumenty Raymonda Tattera) a zda dosavadní politika Washingtonu nevycházela z falešných představ o situaci v zemi. Spojené státy a jejich spojence tak rozhodně čeká (nebo by aspoň měla čekat) po více než dvou letech konfliktu v Sýrii zásadní debata o tom, jak by se v něm měly angažovat dále.

blog comments powered by Disqus
Autor
Jan Daniel
Rubrika
GP Briefing
Témata
, , , , ,
Publikováno
13. 1. 2014