Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Bezzubá kritika USA z pera Michala Nešpora

Motto: Moc je nejsilnější afrodisiakum. Vadí tomu, kdo ji nemá. (připisováno Henry Kissingerovi)

 

Spojené státy americké, vůdčí člen Severoatlantické aliance a také jeden ze základních článků směřování naší zahraniční politiky, hrají v současném světě nezastupitelnou úlohu. A to není jen umělá úvodní fráze. Vskutku. Když si uvědomíme mapu angažovanosti USA ve světě, musíme připustit, že vliv této jediné supervelmoci je globální. A to se nejedná pouze o vojenskou přítomnost USA v mnoha koutech světa, ale o celkový ekonomický, kulturní a s tím spojený ideologický vliv. Podobně se na pozici USA dívá i Michal Nešpor, který se ve svém článku Bezzubá kritika USA z pera Michala Nešpora zabýval právě pozicí Spojených států. Autor zde takřka „všeobjímajícně“ pojímá globální problémy mezinárodních vztahů a snaží se je „naroubovat“ k ústřednímu tématu. Na otázku z nadpisu svého článku v zásadě odpovídá kladně a jako primární důvod začátku konce hegemonie USA v mezinárodním prostředí vidí krizi legitimity jejich vůdčího postavení a tvrdí, že pozice hegemona je již dnes vratká a nadchází krize jeho nadvlády. Jisté příznaky naznačující takový trend se jistě dají poměrně snadno vypozorovat, ale způsob jejich prezentace a další kritika zahraniční politiky USA v Nešporově článku působí přinejmenším nevěrohodně.

Základní linií článku je názor, že Spojené státy jsou hegemonem, který postupně ztrácí půdu pod nohama, a to ztrátou legitimity svého vůdcovství a dále řádkou mnoha nedostatků, chyb a jevů. Onu ztrátu legitimity popisuje autor jako „neschopnost přesvědčit ostatní hráče o oprávněnosti svých zájmů, svého způsobu definování problémů a metod jejich řešení.“ Myslím si, že na tuto problematiku je tak pohlíženo z velké části pod dojmem americké angažovanosti v Iráku a s tím souvisejícím ochlazením vztahů mezi jinak úzce spolupracujícími západními zeměmi. Nešpor však jde dál a přes krizi legitimity pokračuje k předvídání postupného rozkládání transatlantických a spojeneckých svazků. To však není vše. V Iráku se prý „s konečnou platností (!) rozešly … zájmy USA a jejich … spojenců.“ To je snad už příliš odvážné tvrzení. Povede tedy současný vývoj k rozložení NATO a obchodní válce mezi USA a Evropou? Nebo které zájmy autor myslí? Jsou tyto odlišné zájmy v oblasti Blízkého Východu – tedy konkrétně v Iráku? Evropané by podle toho trvali na rigidním zachování statusu quo proti snaze USA zbavit se strategické hrozby demokratizací v této oblasti. To by tedy autor souhlasil s neokonzervativní kritikou například Francie a Ruska, které se snažily zachovat své obchodní vazby na Irák a odmítaly připustit jakoukoliv změnu tyranského režimu. Vždyť Francie již předem vyloučila byť možnost použití síly nebo i hrozbu silou, což de facto znamenalo negaci jakéhokoliv řešení situace v Iráku. Jsou tedy zájmy USA a staré Evropy tak odlišné? Neokonzervativci by nejspíš odpověděli Robertem Kaganem – tedy Evropa prosazuje sobecké krátkodobé zájmy, zatímco Amerika sleduje dlouhodobé cíle stability a svobody. Tak jednoduché to však není. Myslím si, že zájmy USA a Evropy se v této oblasti v zásadě nerozchází. Oba demokratické světy na březích Atlantiku nemají zájem na zachovávání tyranských režimů na Blízkém Východě, nemají zájem být ohrožovány teroristickými skupinami, které jsou podporovány těmito režimy, a nemají zájem na ohrožení svých zájmů kontrolou strategických prostředků těmito režimy.

Irácký konflikt je zdrojem dalších úvah Michala Nešpora o politice zahraniční angažovanosti USA. Autor píše: „je zde jasný razantní posun od rétoriky k činům a od akcí v rámci NATO či pod mandátem OSN … přes těsnou spolupráci se širokým spektrem spojenců … až po takřka osamělou jízdu v Iráku.“ A hned v další větě však tento „razantní“ posun neguje tím, že nachází obecný trend. „V každém případě se USA po celá devadesátá léta sice snažily hájit zájmy za asistence co nejpočetnějšího kontingentu spojenců, ale v případě nouze projevovaly plnou připravenost prosadit je i bez nich.“ Tedy žádný posun. USA jednají pod mandátem OSN, v rámci NATO, tedy společně se spojenci nebo v krajním případě samy. K akcím USA pak Nešpor hledá zvláštní okolnosti, když píše o údajně evidentním faktu, „že americký lid snáší umírání svých vojáků v boji lépe, než občané jiných demokratických států, ale s peacekeepingem a operacemi humanitární povahy je to již podstatně horší, což se ostatně zdá být jedním z faktorů určujících mapu amerických angažmá v zahraničí.“ Nehledě na to, že působí značně nevěrohodně psát o snášení umírání vojáků ze strany Američanů, tak problematickým tvrzením je i to, že by vlády USA omezovaly humanitární operace kvůli menší ochotě Američanů snášet oběti. Vždyť USA se v devadesátých letech staly důležitým aktérem mezinárodních humanitárních misí. Operace v Somálsku, která se sice opírala o rezoluci OSN, ale také kvůli činnosti OSN nedopadla zrovna růžově, navíc zde USA jednaly mimo oblast svých národních zájmů. Také při intervenci na Haiti byla americká vojska součástí jednotek OSN při snaze dosadit zpět řádně zvoleného prezidenta. Spojené státy poté řešily i nešťastné evropské problémy na Balkáně v Bosně a Kosovu, které byly sice pro evropské země velmi citlivé, ale řešit je nedokázaly, takže využití amerických kapacit bylo snadné a výhodné.

Nešpor tedy na jedné straně kritizuje americké „zasahování do mezinárodních konfliktů“ a vměšování do „vnitrostátních záležitostí“, ale na druhé straně vidí úkoly „velkého hegemona“ daleko šířeji. USA totiž nemají prosazovat své národní zájmy a zájmy svých spojenců, ale zabraňovat pohromám všude tam, kde je to potřeba. Jak jinak si vysvětlovat Nešporovo tvrzení, že jednou z příčin „krize legitimity USA ve světě“ je i „zaslepenost vůči nuancím dnešního světa“, přičemž za nuance je zde považována chudoba v subsaharské Africe, správné oddělování kultury a politična, atd. USA nemají podporovat své spojence (Izrael), ani se bránit přílivu drog na své území (Kolumbie), ale raději „stabilizovat 3–4 africké země“ a finančně podporovat „tak klíčovou oblast, jakou je indický subkontinent“. Nešpor tuto „špatnou“ zahraniční politiku zastřešuje navíc údajně nekonsekventní rétorikou Američanů, přičemž za nekonsekventní je zde považováno spojování války proti terorismu, ochrany USA před nepřáteli a šíření svobody a demokracie. To mi naopak připadá až hrozivě konsekventní rétorika navíc doplněná konkrétními činy.

Michal Nešpor ve svém článku označuje USA „za globálního hegemona i podle přísných měřítek teorie mezinárodních vztahů“. S jejich hegemonní pozicí lze jistě souhlasit, ale podle těch opravdu přísných měřítek by Spojené státy toto označení zasloužily spíše po druhé světové válce, kdy byly se svou ekonomickou silou vysoko nad všemi ostatními, vojenskou silou se jim nemohl rovnat žádný jiný stát a snad ani koalice států a navíc měly zásadní monopol jaderných zbraní. To dnes již neplatí. Ekonomické problémy, rozšíření jaderných zbraní a ekonomický rozvoj asijských států poněkud ukrojil z hegemonního koláče USA. V budoucnu si však lze představit i návrat na předešlé pozice, a to v případě zásadních ekonomických či politických problémů v Asii, dalšího rozvoje americké ekonomiky a spolehlivého rozvinutí protiraketové obrany, která by výrazně nahlodala sebevědomí možných držitelů jaderných střel.

Jako „hlavní slabinu americké hegemonie“ vidí Nešpor představu „amerických elit o roli USA v mezinárodních vztazích“, přičemž prý „rétorika obou relevantních politických stran osciluje kolem představy o tom, že by se USA měly v budoucnu stát jakousi benevolentní velmocí.“ Tento termín si autor vypůjčil od předního amerického neokonzervativce Roberta Kagana, který jej prezentoval ve svém stejnojmenném článku v časopise Forreign Affairs. Nehledě na to, že takové zjednodušování americké politiky je značně nepřesné, tak již USA takovou „benevolentní velmocí“ jsou. A to právě Kagan v několika svých pracích poměrně podrobně zdůvodňuje. Spojené státy jsou prý benevolentní ke svým spojencům, a to právě ve smyslu hájení společných zájmů, což zároveň znamená, že jejich hegemonie je založená na demokratické tradici americké politiky „dobra“ pro většinu světové populace. Podle Kagana by totiž odchod USA ze scény znamenal větší ztrátu pro ostatní než pro samotné Spojené státy. USA jsou jakýmsi „četníkem“ světového uspořádání a garantem stability v mnoha oblastech světa. Kagan to dokumentuje zdánlivě nedůležitým jevem, který však mnohé naznačuje – totiž okolnostmi „aféry Monica Lewinsky“, kdy velké světové deníky psaly o „celosvětové nejistotě“ v souvislosti s ochromením prezidenta touto situací. Došlo k upozadění „spravování“ světového pořádku a soustředění se na vlastní politické přežití. USA jsou benevolentní velmocí, které však neokonzervativci nakládají pořádnou morální zátěž a vyžadují od ní spasení světa. Jistě by jim prospělo trochu kissingerovského realismu a multilateralismu. Jejich vliv na americkou zahraniční politiku však zároveň nelze přeceňovat, jak uvádí další „kmenový“ neokonzervativec Joshua Muravchik. Tedy těžko hodnotit politiku USA výhradně podle smělých plánů malé (byť významné) skupiny lidí.

Neokonzervativci vidí usilování USA o rozšíření liberální demokracie jako prosazování dlouhodobého cíle – stabilní globální prostředí, zaměřené na konkurenční kapitalistické vztahy, obchodní komunikaci a demokratický mír mezi národy. USA tak podle Kagana hájí dlouhodobé zájmy stability, zatímco mnozí jejich odpůrci chtějí pouze ohrozit (destabilizovat) status quo ve svůj prospěch. Nešpor dohlížení USA nad světovým pořádkem „v intencích liberální demokracie“ hodnotí jako „atraktivní pouze pro Spojené státy“. To si ovšem nemyslím. Přestože jsem dalek bezhlavému šíření demokracie silou, tak souhlasím se známým výrokem Winstona Churchila o tom, že „demokracie je sice hrozná forma vlády, ale prozatím ta nejlepší“.

S tím souvisí otázka, jak si lze představit lepší variantu k současnému stavu? Lze snad předpokládat, že na místo USA by mohla nastoupit jiná velmoc, která by byla altruistická, spravedlivá a lepší? Je to snad Francie nebo Německo, nebo Čína? To je podle mě závažná otázka, neboť například Francie (ta především), Rusko a další neustále zpochybňují pozici USA v současném světě, ale zároveň nenabízí důvěryhodnější alternativu. Tento postoj Kagan nazývá „false multipolarity“. Jinou alternativou, než nahrazení jedné velmoci druhou je multipolární svět, kde se světové mocnosti domluví na „chodu“ světa. To by snad byla přijatelná možnost, ale jak si ve skutečnosti takový „koncert velmocí“ představit? Například podle Henry Kissingera nejsou USA připravené na podobné uspořádání světa, naopak podle historika Charlese Kupchana směřuje vývoj světa právě k multipolaritě mocností USA, Číny, Evropy a dalších. Byl by však světový koncert velmocí kvalitativně lepší alternativou než současný stav? Nedošlo by k tradičnímu vymezování sfér vlivu, regionálním válkám a tvoření spojeneckých koalic? Nebo k vytvoření dvou bloků? To je nejspíš odvážné předjímání, ale opravdu by byl svět stabilnější razantním omezením vedoucí pozice USA? Neokonzervativci samozřejmě odpovídají záporně a vidí jako zdaleka nejlepší uspořádání hegemonii morálně zdatné, sebeomezující a sebekontrolující Ameriky. Faktem je (a zde souhlasím s Michalem Nešporem), že k jistému umenšení relativní moci USA dnes dochází. Například Indie a Čína podle mě získaly na svou stranu výhody ne nepodobné těm, které kdysi pomohly Spojeným státům k vedoucí pozici ve světě. Tedy do jisté míry záleží právě na nich, jestli svůj potenciál dokáží využít podobným způsobem jako kdysi USA, nebo jestli se například čínský experiment s přetvořením komunismu v socialismus nezvrhne v radikálně totalitní vládu nacionálně socialistického typu a navíc agresivně imperialisticky orientovanou.

USA nejsou dokonalým správcem světa, nemohou jím být a ani žádný takový správce existovat nemůže. Spojené státy o svou pozici hegemona vlastně ani dlouhodobě cíleně neusilovaly, a přesto se přes řadu chyb dostaly do pozice garanta stability v mnoha oblastech světa. Jistou nadějí by mohla být užší (a postupně se rozšiřující) koalice demokratických států, která by tvořila základní strukturu mezinárodní politiky a vedla by ji s úctou k míru a lidským právům. Tuto představu sdílí například přední neokonzervativec a kritik OSN Joshua Muravchik. Spojené státy americké lze kritizovat z mnoha úhlů a pro mnoho chyb, ale způsob kritiky Michala Nešpora je podle mě mylný a zcela nevěrohodný.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Lukáš Hoder
Rubrika
Polemiky
Témata
, , , , , ,
Publikováno
16. 3. 2004