Americký příběh 20. století podle Romana Jocha
Lukáš Hoder - 3. Říjen 2004, rubrika Recenze
Témata: bezpečnostní politika, Blízký východ, transatlantismus
Je zajímavé, jak jednoduchým a přitom čtivým způsobem lze prezentovat „vlastní komplexní“ pohled na politiku a mezinárodní vztahy. Tedy ne zcela úplný, vyčerpávající a odborně napsaný, ale stručně a systémově pokrývající některá základní témata těchto disciplín, a to s použitím běžného jazyka, poutavého stylu a jasných formulací. Ovšem včetně poměrně přímého normativního názoru.
Roman Joch sepsal knihu s názvem Proč právě Irák? (s podtitulem Příčiny a důsledky konfliktu) a vměstnal do ní právě takový „vlastní komplexní“ pohled na vývoj mezinárodních vztahů a politiky ve 20. století, který se sbíhá v tématu druhé irácké války Spojených států. Forma Jochovy nové knihy je spíše oddechová, pro politologa „čtení na léto“ a i když se tváří jako „věcná analýza“ (str. 9) příčin a důsledků konfliktu, jde o normativní pohled na spíše jen „cesty“ vedoucí k irácké krizi, které jsou na jedné straně zasazeny do dějin 20. století (studené války), do vývoje v americké zahraniční politice, ve vztazích americké (i světové) levice a pravice a v neposlední řadě do vztahu USA a Evropy. Irácká válka se tak jeví jako ideální průsečík všech těchto témat, ke kterému se všechna sbíhají. Joch k nim přidává komentáře o náboženství, islamismu, Izraeli nebo konceptu spravedlivé války. Zdá se, že irácký konflikt byl Jochovi ideální příležitostí, jak všechna tato témata pojmout a vysvětlit tak svoje pojetí mezinárodních vztahů a politiky. Pro čtenáře je to pak stejně dobrá příležitost k testu svých názorů a k jejich konfrontaci se zlehka načrtnutými teoriemi mezinárodních vztahů a ideologickými postoji.
Americký pohled
Z jistého pohledu opravdu jde o „věcnou analýzu“ problému, ale ne rozhodně ve smyslu odborně neutrálním, ve smyslu empiricko-analytické metody pečlivě použité u každého probíraného tématu. O věcnou analýzu se tak jedná ve smyslu použitého realismu nazírání na problémy a postupného vytváření srozumitelného systému. Autor se hlásí ke konzervativnímu proudu, přičemž je znatelná blízkost k americké zahraniční politice a naopak nechuť k mnoha krokům západoevropských vlád. Joch vymezuje několik málo témat a na nich pak profiluje svůj konzervativní pohled, přičemž pro základní srovnání mu slouží (podobně zúžené) charakteristiky paleo- / neo-konzervatismu a hlavně „ideový“ konflikt s Novou levicí.
O zřejmé názorové blízkosti k pravici, politice Spojených států a stoupenců války proti Iráku svědčí prakticky celá kniha a musí tak být pojímána. I když autor těchto řádků s mnoha argumenty Romana Jocha souhlasí, lze na několika místech knihy najít snad až příliš příkré názory a občas i poněkud „šroubované“ konstrukce (pátá kapitola). Na pochybách nás nenechá autor již od počátku knihy, kde cituje Válečný hymnus republiky zpívaný tři dny po 11. září 2001 v Národní katedrále za účasti prezidenta Bushe a věnuje tak emotivní připomínku americké tragédii. Jde o nastínění amerického pohledu na 11. září, který autor sdílí a který vidí tuto událost jako opakování 7. prosince 1941, kdy byly Spojené státy přepadeny Japonskem a byly vtaženy do 2. světové války. Jde tedy o válečný útok na USA, na který bude odpovězeno s největší rozhodností!
Tento kruciální bod je pro Jocha základem, ze kterého vychází nebo ke kterému směřuje veškerá argumentace. Tato otázka je důležitá zvláště pro Evropany, a to především dnes. Neboť jak upozorňují mnozí (T. G. Ash, …), v období po prezidentských volbách v USA bude v Bílém domě v každém případě sedět prezident, který vidí Spojené státy ve válce (!) s terorismem. Tento pohled je tedy společný jak demokratům, tak i republikánům, přičemž v Evropě je „válka s terorismem“ vnímána spíše jako humanitární mise kdesi v Afghánistánu, a to i přesto, že v evropských městech jsou zatýkáni teroristé s chemickými zbraněmi a do povětří létají příměstské vlaky.
Jedenácté září je vnímáno jako základní určující prvek v tradici americké zahraniční politiky, který se řadí mezi ty nejdůležitější válečné události, jako byl Mnichov 1938, Pearl Harbour 1941 nebo Vietnamská válka. Zároveň jde o součást věčného střetu izolacionistického a intervencionistického konceptu a tím pádem i současného střetu mezi tradičními / paleo- / neo- konzervativci. Jedná se tedy o zkoumání amerického pohledu na svět, který autor správně zdůrazňuje v protikladu k příliš evropocentristickým představám mnoha Evropanů. Autor v prvních třech kapitolách knihy prezentuje právě americký pohled na mezinárodní vztahy a do nich zasazuje „vyprávění“ o dějinách 20. století právě z takového pohledu. Vysvětluje tak, proč by měli být Evropané vděční americké ochotě intervenovat v zahraničí proti tyranským režimům (2. světová válka, studená válka), ale proč by si také měli uvědomit, že tradice izolacionismu dříve převažovala a mohla by se znovu prosadit. Co by pak mohla Evropa nabídnout při hájení svých ekonomických zájmů a humanitárních standardů po celém světě? Autor zajímavě a velmi jednoduše líčí základní momenty ovlivňující americkou zahraniční politiku (Mnichov 1938, ideový vývoj v rámci Demokratické strany, Suez 1956, Vietnam, …) a ukazuje tak logiku směřování americké angažovanosti ve světě. Do toho pak zapadá například i americká podpora afghánským bojovníkům proti Sovětské agresi, zbrojení Iráku proti Íránu nebo podpora Izraele proti okolním arabským státům. Nejde tedy o šílenou snahu prodávat zbraně komukoliv, kdo platí, ale proces, který má svou logiku. Přinejmenším alespoň logiku podpory menšího zla před tím větším.
Terorismus
Izraelsko-palestinským konfliktem se Joch zabývá ve čtvrté kapitole a postupně jej líčí jako hodnotový střet mezi demokratickým Izraelem a protidemokratickými okolními státy, což je hlavní důvod, proč s Izraelem sympatizuje a zároveň kritizuje politiku zemí Evropské unie, které berou větší ohled na své často neloajální a protidemokratické menšiny, než na prozápadní a demokratický Izrael. Tomu odpovídá i případ poslední angažovanosti OSN v izraelsko-palestinském konfliktu, když EU jednotně hlasovala pro zbourání bezpečnostní zdi (omezení možnosti Izraele bránit se před teroristy) a na druhé straně pro odsouzení terorismu (žádný hmatatelný výsledek), přičemž to prezentovala jako vyvážené.
V šesté kapitole se autor dostává k významné součásti současného terorismu – islamismu. Hledá jeho kořeny v evropské tradici francouzské revoluce (v protikladu k revoluci americké), ideologického vidění světa a totalitních modelů, které ovlivnily budoucí „islamofašistické kazatele“ při jejich studiích na západoevropských univerzitách. Zde a ostatně i na mnoha dalších místech knihy Joch nepromarní příležitost ke kritice Nové levice, v jejímž prostředí plném radikálního odsouzení západní civilizace se prý vyučili budoucí islamisté. Ideologické vidění světa (forma), které se naučili v Evropě, později použili na jediný vhodný obsah ve své tradici – na islám. Hlavním momentem Jochova odsouzení Nové levice je však její „nenávistná křeč vůči západní civilizaci“. Joch vysvětluje, že vzhledem k „postmodernímu“ učení Nové levice o tom, že všechny názory a civilizace jsou si rovny, jde o zradu hodnot západní civilizace, která sice garantuje množství svobod každému jednotlivci, ale zároveň je omezuje svobodou druhých. Západ prý musí silněji chránit své hodnoty a být loajální ke svým civilizačním partnerům a ne k nepředvídatelným diktátorům, guerillám z Jižní Ameriky a nebo dříve k sovětské říši zla. Jochovi leží v žaludku především nekritické tolerování často radikálních, protidemokratických a štvavých názorů, které jsou vydávány za uplatnění svobody projevu a jejichž kritikové jsou spíš obviněni z rasismu než z čehokoliv jiného.
Jedním ze základních témat této knihy, i když samostatně explicitně neřešeným, je otázka, zda západní civilizace – garantující svým občanům základní lidská práva a svobody – je hodnotově nadřazena ostatním civilizacím. Joch odpovídá kladně a s tímto předpokladem je třeba k jeho knize přistupovat.
Strategie
V sedmé a osmé kapitole knihy autor představuje některá myšlenková východiska a zázemí teoretických a ideologických směrů v americké politické tradici. Rozlišuje paleokonzervativce, neokonzervativce a konzervativce nebo vykládá rozdíly mezi levicí a pravicí. Zároveň ukazuje zajímavý pohled na myšlenkové zázemí některých významných amerických úředníků.
Jako zásadní rozdíl mezi „odnožemi konzervatismu“ autor zmiňuje dřívější přístupy k boji proti komunismu. Tradiční konzervativci byli pouze antikomunističtí („obrana dobytých pozic“), neokonzervativci prodemokratičtí („útok“) a paleokonzervativci izolacionističtí („stažení se zpět“). Takový rozdíl se přenesl i na přístup těchto skupin k islamismu. Autor se hlásí ke konzervativnímu proudu „obrany dobytých pozic“, přičemž v několika ohledech má blízko k „tvrdšímu“ postoji neokonzervativců. Zajímavé je časté přirovnávání komunismu a islamismu. Autor již dříve vysvětlil svůj názor, že obě „ideologie“ mají ve svých kořenech shodné prvky, jsou navíc protizápadní a totalitní. Z paralely s komunismem a Sovětským svazem autor vyvozuje i obhajobu strategie USA pro boj proti islamismu a terorismu a navíc odsuzuje negativistické postoje „Staré Evropy“. Reakcí USA na válečný útok z 11. září bylo totiž přizpůsobení strategie boje proti terorismu. Šlo o zaměření se na režimy, které těmto teroristům pomáhají a zajišťují jim zázemí. To Joch přirovnává k úspěšné snaze o zničení světové sítě komunistických států a satelitů pomocí odbourání jejich centra v Moskvě. Po rozpadu sovětského centra se rozpadlo i celé komunistické panství. Klíčem je tedy zabránit teroristům získat zázemí a toleranci nějakého státu. Druhou součástí nové strategie je hledání zbraní hromadného ničení, které by v případě použití například již 11. září 2001 způsobily mnohonásobně větší škody. Proti nim se však nedá bránit zcela jednoduše, a proto je důležité je vyhledávat a zajistit, aby se nedostaly do rukou teroristů. Zde Joch opět přidává přirovnání k Sovětskému svazu, který se v případě jaderného útoku na svého protivníka mohl obávat stejné reakce a jaderného útoku na své území. Tato odstrašující hrozba však u teroristů nefunguje, což je o důvod víc se snažit, aby se jim do rukou takové zbraně nedostaly. Spojení těchto dvou momentů z americké strategie znamená zaměření se právě na Irák, který byl ve „správnou dobu na správném místě“ – tedy spojoval několik rizik a nebezpečí do jednoho nepředvídatelného režimu, a to navíc v době ohrožení „světového četníka“ terorismem.
V knize lze jen velmi zřídka najít kritiku americké zahraniční a bezpečnostní politiky. Jisté náznaky autor připouští například při hodnocení účinného amerického tlaku na Velkou Británii, Francii a Izrael při Suezské krizi v roce 1956, což vedlo ke stáhnutí Evropy z dalších problémových oblastí a evropskému (francouzskému) antiamerikanismu, dále nedobytí Bagdádu během první irácké války a nebo v otázce podle autora přehnaných vnitřních bezpečnostních opatření na hrozby teroristů. Ta podle Jocha spíše ublíží Americe a Američanům, než by jim zajistila stoprocentní jistotu. Té totiž nelze dosáhnout nikdy!
Vlastně až v deváté, předposlední kapitole se Joch plně dostává k tématu „Irák“. Je tedy zřejmé, že kniha sloužila spíše k vysvětlení „myšlenkového konceptu“, systému, který nejen ospravedlňuje a koncepčně vysvětluje útok na Irák, ale především prezentuje sám sebe. Zdá se mi tedy, že na knize je přitažlivý právě koncepční, jednoduchý a v několika místech zajímavě detailní pohled na mezinárodní vztahy a politiku. Samotný Irák se dostává spíše do pozadí. Jedním z důležitých momentů autorova přesvědčení o správnosti zásahu v této zemi je údajná existence vyspělého iráckého programu zbraní hromadného ničení, která je z dnešního pohledu sporná. O existenci těchto zbraní sice vypovídalo mnoho okolností, ale podle mého názoru již samotný fakt, že Irák nikdy nedoložil jejich zničení, což je složitý chemický proces, stačil k potvrzení nedůvěry vůči tomuto nevyzpytatelnému a nebezpečnému režimu. V této deváté kapitole knihy řeší Joch i koncepci křesťanského učení o spravedlivé válce, kterou používá právě na Irák. Ze svého pohledu irácký konflikt považuje podle tohoto učení za válku spravedlivou, ale připouští jisté pochybnosti u některých podmínek takového zařazení.
V následující, desáté a poslední kapitole se autor konečně dostává k „důsledkům“ války v Iráku. Přiznává se ke konzervativnímu pohledu svého druhu, jak jej nastínil v předchozí části knihy. Prosazuje spíše kratší angažmá spojeneckých vojsk v Iráku a oponuje neokonzervativcům ve snaze dalšího šíření demokracie v této oblasti a ve světě. Namísto toho navrhuje podporovat více či méně demokratické (ne však protidemokratické) režimy, které jsou spojenci západu a tradičních demokratických zemí.
Závěrem
I přesto, že kniha má podtitul Příčiny a důsledky konfliktu, devět z deseti kapitol se věnuje právě příčinám, okolnostem a konfliktům, které Irácké válce předcházely a které slouží spíše jako obecné nastínění možného úhlu pohledu na důležité politické momenty 20. století.
Jako hlavní téma této knihy tedy není Irák samotný, ani cesta, která k němu vedla, ale především „americký pohled autora“ na tuto cestu. Roman Joch se prostě snaží dokázat, že nejen ten evropský, „protiválečnický“ pohled na konflikt v Iráku může být správný. Snaží se dokázat, že Irák byl opravdovou a nepředvídatelnou hrozbou a že vojenský zásah proti němu nebyl nějakým výstřelkem „kovboje“ v Bílém domě, ale důsledkem válečného útoku na Spojené státy a zásadní změny bezpečnostních rizik.
Myslím si, že kniha je hodnotná nejen poukázáním na americkou perspektivu, ale také důležitými detaily o politických procesech nebo vlivných politicích. Zajímavé je i trpělivé vysvětlování některých okolností mezinárodních vztahů a americké zahraniční politiky. Jde například o do jisté míry paradoxní obviňování USA ze zájmu o iráckou ropu, přičemž halasní odpůrci války, Francie a Rusko, měli s režimem Saddáma Husajna dohodnuté obrovské ropné kontrakty, které by po nastolení demokratické vlády mohly padnout.
Je zajímavé, jak západní Evropa často nedoceňuje význam USA pro svou stabilitu a prosperitu. Na obou stranách Atlantiku panují v podstatě shodné společenské systémy, ve kterých jsou respektovány podobné hodnoty. Evropa však zdaleka nemá takovou sílu, která by ubránila tyto její hodnoty proti silnému nepříteli.
R. Joch: Proč právě Irák? (Příčiny a důsledky konfliktu), Praha, Mladá fronta 2003.
Autor je studentem mezinárodních vztahů a práva na Masarykově
univerzitě a šéfredaktorem Global Politics.
Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy
S podporou International Institute of Political Science v Brně