Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Jan Křeček: Politická komunikace od res publica po public relations

Nedávno vydaná kniha Politická komunikace od res publica po public relations od Jana Křečka představuje první česky psanou publikaci zabývající se oborem politická komunikace. Klade si za cíl být přehledným průřezovým dílem, definovat politickou komunikaci, vysvětlit její teorie a stručně popsat její historii i současnost. Oblast politické komunikace leží na pomezí politologie a mediálních (komunikačních) studií, kniha je tedy určena odborníkům, studentům i zájemcům z obou těchto oborů, přestože její zpracování je vhodné spíše pro politology, kteří již mají nějaké teoretické znalosti svého oboru.

Kniha je rozdělena do pěti kapitol a na začátku každé je stručný přehled, čeho se kapitola týká. V první kapitole autor představuje samotný pojem politická komunikace, definuje ho jako vědní obor i jako společenskou praxi, popisuje činnost politické komunikace a snaží se zpřehlednit zúčastněné aktéry a směr jejích toků. Druhá kapitola nazvaná Prostředí politické komunikace nastiňuje vlastnosti, účely a principy politické komunikace, stejně jako prostředí a kvality, jež by měla nabývat. Kapitola identifikuje dvě základní teorie – reprezentačně-liberální a participačně-liberální, a s ohledem na toto rozdělení představuje rozdílné konceptualizace veřejného komunikačního prostoru – veřejné tržiště nebo veřejná sféra, centristický a pluralistický pohled na vztah veřejné sféry a médií, stejně jako rozdělení na interní a externí mediální pluralismus.

Ve třetí kapitole se čtenář seznámí se systémy politické komunikace, kdy je nejprve shrnuta zpráva Komise pro svobodu tisku vydaná ve Spojených státech v roce 1947. Ta již v té době konstatovala, že je svoboda tisku ohrožena kvůli rostoucímu významu tisku jako nástroje masové komunikace, z toho plynoucímu vlivu hrstky vyvolených využívajících tento nástroj a neposkytujících služby adekvátní potřebám společnosti a také proto, že tito lidé jsou nezřídka zapojeni do aktivit, které společnost odsuzuje. Komise proto formulovala jako svůj klíčový požadavek tiskovou/mediální odpovědnost. Autor dále představuje diskutované a často revidované čtyři teorie tisku (autoritářská, libertariánská, sovětská komunistická a teorie sociální odpovědnosti), jež byly později nahrazeny třemi modely médií a politiky (polarizovaně-pluralistický, demokraticko-korporativistický a libertariánský).

Čtvrtá kapitola se týká historie politické komunikace v souvislosti s vývojem politických stran. Křeček popisuje tři věky politické komunikace, jak je definovali Blumler a Kavanagh. První věk je nazýván zlatým věkem politických stran, kdy lze strany popsat jako tradiční a masové, a je ohraničen lety 1945 a 1960. Na něj navazuje druhý věk od 60. do 80. let charakteristický nástupem televize jako dominantního média v politické komunikaci a také oslabováním voličské věrnosti. Důsledkem toho se začal měnit charakter politických stran, stávaly se méně ideově vyhraněné a kvůli obtížnosti získání voličské přízně začaly využívat služeb odborníků, čímž se politická komunikace postupně zprofesionali­zovala. Koncem 80. let pak začíná třetí věk, neboli věk mediálních stratégů a trendů jako pokračující profesionalizace či populismus.

Autor rozebírá jednotlivé modely politických stran a typologii vývoje stranických kampaní. Tyto charakteristiky je pak možné aplikovat i na dnešní strany a jejich (předvolební) kampaně, a porozumět tak jejich cílům. Kromě toho autor vysvětluje historii vývoje vztahu politiky a médií a roli médií v politické komunikaci, kdy média slouží nejen jako prostředek šíření informací od politiků k voličům, ale i naopak zprostředkovávají politickým činitelům názor veřejnosti. S tím, jak postupem času docházelo k oslabování přímého vztahu politik + volič, zvýšila se závislost obou skupin právě na médiích.

Třetí věk je podrobně rozebírán v páté kapitole o současnosti politické komunikace, jež se věnuje jak přímo charakteristice jejích projevů, tedy dílčím jevům na straně aktérů, tak i změnám uvnitř jejích obsahů a jejím účinkům na publikum. Došlo k profesionalizaci řízené politické komunikace a tím pokleslo množství i význam té neřízené. Podle statistik až 80 procent všech obsahů zpravodajských médií v USA pochází nebo je přímo ovlivněno skrz public relations. To znamená, že média přestávají sama aktivně vyhledávat informace, ale pouze přetiskují ty, jež jsou jim poskytnuty. Přestože by média ideálně měla být striktně seriózní a sloužit jako „hlídací pes“, dochází k jejich komercializaci, neboť v dnešní době musí být především tržně úspěšná.

Co se týče obsahové stránky, autor naplňuje cíl, který si předsevzal, totiž poskytnout čtenáři úvod do studia politické komunikace. Škoda jen, že je kniha víceméně pouhou kompilací částí děl jiných autorů a Jan Křeček se nepokusil o nějakou větší vlastní přidanou hodnotu. Na spoustě míst jen doslova přebírá a cituje sáhodlouhé odstavce z dříve vydaných knih povětšinou zahraničních autorů, v jednom případě doslovná citace v uvozovkách přesahuje dokonce tři odstavce. Seznam zdrojů je vskutku obsáhlý, zabírá úctyhodných 25 stran z celkových 169, ale přesto mohl autor přidat více vlastní analýzy.

Po formální stránce při čtení ruší až příliš obsáhlé poznámky pod čarou, z nichž některé sahají do třetiny až poloviny strany. Přitom by se mnohé z nich, zejména právě ty obsáhlejší, daly pro lepší přehlednost zařadit do samotného textu. Rovněž alespoň na mě působí rušivě až přehnaná genderová korektnost a časté opakování spojení jako „čtenáři a čtenářky“ nebo „autoři a autorky“. Přestože Křeček již na straně 8 v poznámce pod čarou avizuje, že bude pro lepší čitelnost uvádět pouze generické maskulinum zahrnující jak muže, tak ženy, dále užívá oba rody. Vyzdvihnout lze naopak snahu o přesné používání odborných termínů, které jsou nezřídka vysvětlovány, a pokud je autor přebírá ze zahraniční literatury, uvádí většinou i anglický originál. Kromě klasického případu politics – policy – polity jsou použity anglické termíny kromě mnoha jiných například u pojmů politická apatie (malaise) nebo dostředivá (centripetal) politická komunikace. Zároveň samotný text netrpí zbytečným používáním anglicismů tam, kde je lze nahradit odborným českým ekvivalentem.

Přesto je kniha na čtení místy obtížná a vyžaduje již zkušeného čtenáře s určitým odborným akademickým zázemím. Zejména její první polovina je určena rozhodně spíše politologům, odborníci na média a především pak přímo žurnalisté ocení spíše až poslední dvě kapitoly popisující historii a současnost politické komunikace. Díky nim pak mohou lépe porozumět tomu, jak politické strany (a obecně všichni političtí aktéři) komunikují navenek nejen se svými voliči a jakou roli v této komunikaci sehrávají právě média.

Křeček, J. 2013. Politická komunikace od res publica po public relations. Praha: Grada Publishing a.s.

blog comments powered by Disqus
Autor
Markéta Bartoníčková
Rubrika
Recenze
Publikováno
27. 12. 2013