Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Jiří Bílek: Kyselá těšínská jablíčka

Ačkoliv v dnešní době má Česká republika v Polsku jednoho ze svých nejbližších spojenců a vztahy obou zemí lze označit za dobré až velmi dobré, v minulosti tomu bylo občas právě naopak. V letech 1918 – 1947 vedlo tehdejší Československo s Polskem několik významných pohraničních sporů, přičemž zejména ten nejvážnější a nejožehavější, pojící se s územím bývalého těšínského knížectví ve Slezsku, má své projevující se důsledky až do dnešní doby v podobě významné polské minority na českém území. Není proto divu, že se občas k tomuto tématu objeví nové akademické i neakademické práce, zkoumající tehdejší situace z různých úhlů pohledu. Poslední takovou publikací je kniha PhDr. Jiřího Bílka, CSc. Z edice Polozapomenuté války s názvem Kyselá těšínská jablíčka.

Bílek se na 312 stranách ve čtyřech kapitolách věnuje všem třem významným mezníkům československo – polských konfliktů o Těšínsko, tedy rokům 1918 – 20, 1938 –39 a 1945 – 47, čímž společně s poměrně obsáhlým popisem meziválečného období nabízí čtenáři kompaktní popis celého sporu. Tento fakt je sám o sobě velkým pozitivem celé knihy, jelikož i přes obsáhlou sbírku publikací věnujících se těšínským konfliktům nacházíme překvapivě málo zdrojů, které by skutečně zachytily problematiku časově v celé své šíři. Kupříkladu pravděpodobně nejaktivnější autoři věnující se tomuto problému, Mečislav Borák a Jiří Žáček, se často zaměřují na velice specifická či časově značně ohraničená témata a dokonce i jinak velmi obsáhlé knihy Dana Gawreckého (1999) či Marie Gawrecké (2004) končí svá vyprávění o Těšínsku začátkem druhé světové války. Zajímavostí celé knihy je určité intuitivní rozdělení na dvě základní oblasti, kterým se autor věnuje: první z nich je celkový mezinárodní a sociální vývoj situace v regionu, druhou pak poměrně velmi podrobné popisy vojenských akcí a manévrů s těšínskými konflikty spojenými, čímž Bílek nezapřel svou specializaci na vojenství a historii čs. armády. Dle mého názoru není nicméně úplně férové, že se tuto informaci případný kupec nedozví z obalu či popisu knihy1: vojenská problematika v podobě, jak je rozepsána v knize (tedy např. počty vojenské techniky, vydané rozkazy, přemisťování, či dokonce popis běžného dne roty) je natolik zájmově specifická, že její fanoušci budou její přítomností v knize nepochybně nadšeni, nicméně pro ostatní čtenáře se jedná o méně podstatnou až překážející „výplň“.

Dalším zajímavých faktech knihy, který je dle úhlu pohledu pozitivem i negativem zároveň, je její celková přístupnost široké skupině obyvatelstva: Bílek píše srozumitelně, dynamicky, v názvu kapitol a podkapitol využívá metafory či provokační pojmenování, což v kombinaci s množstvím dobových fotografií či schémat (která by ovšem leckdy mohla být vybírána pečlivěji vzhledem k obsahu textu) vytváří lehce uchopitelnou a „stravitelnou“ knihu. Na druhé straně toto bohužel rovněž znamená značné omezení akademického využití této práce: nejspíše právě z důvodu lepšího přijetí knihy širší veřejností autor zcela rezignoval na jakékoliv odkazy na zdroje či poznámky pod čarou a v celé knize se tak bohužel vůbec není možné dopátrat toho, odkud autor ten či onen fakt a výrok převzal či vypátral. Jediným vodítkem je tak „Seznam hlavních (zvýraznění MH) použitých pramenů a literatury“, na konci knihy, z něhož se dozvíme, že Bílek v částech popisujících vojenské akce na Těšínsku ve velké míře vycházel z pramenů Vojenského a historického archivu v Praze a Centralneho Archiwu Wojskoweho ve Varšave, zatímco pro ostatní části knihy vycházel zásadně ze sekundární české a polské literatury (česká převažuje v poměru cca 4:1). Z tohoto faktu bohužel vyplývá, že je práce značně nevhodná jako sekundární zdroj dat nevojenských informací a i v případě těch vojenských se badatel z knihy dozví maximálně údaj, ze kterého fondu Bílek své informace čerpal.

Nyní již k samotnému obsahu knihy, přičemž stejně jako v předchozí části i zde své hodnocení rozdělíme na problematiku mezinárodní/so­ciální a problematiku vojenskou. Samotný popis událostí a kauzalita je dle mého názoru poměrně přesná, faktické chyby se vzhledem ke skutečnosti, že v nevojenské problematice Bílek nikterak do hloubky nezabředává, vyskytují jen minimálně2 a celkově tak po této stránce nejde autorovi nic vytknout. Samotnou situaci na Těšínsku tak autor správně dává do souvislostí například s celkovou situací na Pařížské mírové konferenci, polskými boji s bolševiky, likvidační smlouvou, nástupem polského ministra zahraničí Becka, problematikou Kladska a Ratibořska po skončení druhé světové války atd. V této souvislosti je škoda, že autor tuto svou snahu podat komplexní, ale přitom srozumitelný obraz o dané problematice, nedotáhl zcela do konce. Kupříkladu ve čtvrté kapitole (období po druhé světové válce), zcela rezignuje na jakékoliv zmínky o situaci na Oravě a Spiši, přestože i tato měla s problematikou Těšínska mnoho společného, což si autor sám velmi pravděpodobně uvědomil, když se o těchto oblastech zmiňoval zejména ve druhé kapitole. Dále by si dle mého názoru větší pozornost zasloužila iniciativa Československo – polské konfederace během druhé světové války, o které je v knize jediná (nevysvětlená zmínka), rozšíření by si zasloužila podkapitola věnující se situaci během německé okupace a problematika tzv. volkslistářů či proces vedoucí k tomu, že mocnosti během druhé světové války souhlasily s tím, že bude Československo obnoveno v předválečných hranicích. Vzhledem k možná až někdy zbytečně detailním informacím z oblasti vojenství a k velkému množství obrázků v textu by při správné editaci bylo možné tyto informace zahrnout i v případě, že by autor dále nemohl/nechtěl zvětšovat rozsah knihy.

Značným problémem je dle mého názoru poměrně silné tendenční pojetí zejména první půlky knihy (druhá a částečně třetí kapitola), kde autor i přes občasná prohlášení o opaku zjevně „nadržuje“ českému pohledu.3 Pří­kladem může být strana 37, kdy Bílek označuje české argumenty ohledně připojení Těšínska (historické právo a ekonomická důležitost) oproti těm polským (většina obyvatel na daném území byla polská) za „mnohem silnější“, strana 42, kdy Bílek připomíná tehdejší československý argument o převaze polského živlu na Těšínsku jen díky přistěhovalectví, kdy již ale nedodává, že tento argument byl nepravdivý4, či časté využívání pasáží z protičeské propagandy (strana 96 – 97), kdy toto samé však již nevyužívá recipročně. Vzhledem k tomu, že jak autor, tak také nejspíše většina čtenářů budou Češi, je přirozené, že úplně objektivity nemůže být nikdy dosaženo, na druhou stranu se nemohu zbavit dojmu, že se o ní Bílek v první půlce knihy ani příliš nesnažil. Jakkoliv je pravděpodobně možné tvrdit, že polské živly byly ve svých „ne zcela výstavních“ činech okolo roku 1919 aktivnější, zcela zde chybí kupříkladu jakákoliv snaha o vysvětlení polských motivů (zejména v tehdejší době silně zakořeněná myšlenka slovanského bratra, který sedmidenní válkou „zabodl Polákům kudlu do zad, zatímco oni krváceli na východě při zastavování bolševiků“), které vycházeli z hlubokého traumatu a přesvědčení, že je jim odebíráno něco, co je skutečně jejich. Postupný přerod k nestrannějšímu pojetí knihy zaznamenáváme až ve třetí a čtvrté kapitole, zejména pak v částech, kdy Bílek přiznává, že československá vláda po druhé světové válce značně pragmaticky využívala českých menšin na Kladsku a Ratibořsku (252) nebo že český pohled nebyl vždy nestranný (187).

Hodnocení vojenských pasáži knihy bude z mé strany velice stručné, jelikož v této oblasti se řadím k čtenářům – laikům. Kromě dle mého názoru až přílišnému zaměření na vojenské aspekty, o čemž jsem se zmiňoval již výše, shrnuji své hlavní výtky v této oblasti do dvou bodů. První z nich je zcela zbytečná podkapitola „Vojáci a dívčí mládež z Třanovic“ (264 – 268), která je relevantní snad jen pro opravdové vojenské nadšence, druhou jsou pak dvě místopisné nepřesnosti: na straně 63 autor hovoří o pěším pluku, který se měl údajně z Jablunkova přesunout do Frýdku – Místku přes Vlárský průsmyk, přestože ten se nachází v okrese Zlín a zcela jistě se mělo jednat o průsmyk Jablunkovský; Na straně 65 se pak Bílek zmiňuje o železničních tunelech mezi Třincem a Jablunkovem, přestože v tomto úseku vede (a vedla) trať po relativně rovinatém terénu údolí a tunely se vyskytují až dále po trati u Mostů u Jablunkova. Obecně se nicméně vojenské pasáže dobře čtou a věřím, že zejména fanoušky vojenství značně zaujmou.

Jakožto rodáka z Těšínska mne bohužel zklamal závěr knihy. Na základě téměř dvacet let starého prohlášení Kongresu Polakow v České republice, navíc mírně vytrženého z kontextu, autor implicitně vytváří dojem o stálém napětí v této východní výspě republiky, kde se „naštěstí již tentokrát nikdo nepokouší vlamovat do zamčených dveří“. Jakkoliv bych nerad zpochybňoval znalosti teplického rodáka doktora Bílka, po přečtení závěru Kyselých těšínských jablíček bych autorovi skutečně doporučil Těšínsko a hlavně místní lidi lépe poznat, jelikož ačkoliv ani zde není situace ideální (jmenujme například několik let starou kauzu s polskými nápisy zdejších obcí), málokde v Evropě (a možná i ve světě) lze najít tak poklidné soužití či dokonce prolnutí minority s majoritou, jako právě zde. Celkově tedy u mne z knihy převládají rozporuplné pocity. Na jednu stranu nemám nikterak problém s tím, že místo dalšího akademického textu vytvořil Bílek dobře čitelnou publikaci pro širší publikum, na druhou stranu si nejsem jist tím, zda způsob, jakým jsou některé části této knihy napsány, právě částečně nepomáhá k „vypuštění onoho džina“, kterého se autor v závěru své knihy obává. Knihu lze doporučit širšímu publiku, které je schopno nebýt ovlivněno občasnými tendenčními pasážemi, těm ostatním a akademikům, kteří se chtějí problematikou zabývat hlouběji, doporučuji raději některou z publikací vydanou například pod patronátem Muzea Těšínska.

BÍLEK, Jiří. Kyselá těšínská jablíčka: československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1939, 1945. 1. vyd. Praha: Epocha, 2011, 312 p. ISBN 80–742–5097–0.


  1. Jediný náznak možného zaměření knihy se čtenář dočká z názvu edice, tedy „Polozapomenuté války“.
  2. Např. na straně 18 píše Bílek o Trenčínské smlouvě z roku 1335, kde mylně uvádí jako jejího signatáře v té době již mrtvého Vladislava Lokýtka.
  3. Vtipně v tomto ohledu působí prohlášení ze strany 141, kdy autor zahajuje větu spojením: „Abychom však nebyli nestranní…“
  4. MALYSZ, Bohdan. Jsou Poláci přistěhovalci?: O haličských imigrantech a slezských starousedlících­. In:

SZYMECZEK, Józef. Poláci na Těšínsku: studijní materiál. 1. vyd. Český Těšín: Kongres Poláků v České republice, 2009, s. 14–21. ISBN 978–80–87381–00–7.

blog comments powered by Disqus
Autor
Marek Hrdina
Rubrika
Recenze
Témata
, ,
Publikováno
21. 1. 2013