Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Kautiljova Arthašástra aneb Učebnice věcí světských

Mezi odbornou i laickou veřejností je dlouhodobě mimořádně oblíbené dílo florentského renesančního učence Niccola Machiavelliho Vladař, které je považováno za prazáklad politického realismu a pragmatismu ospravedlňujícího nekompromisní jednání státníků. Tato recenze se však zabývá ještě mnohem starší a neprávem opomíjenou státovědní příručkou, jež se Machiavelliho nejslavnějšímu spisu svou propracovaností i nadčasovým obsahem přinejmenším vyrovná, Kautiljovou Arthašástrou.

 

Ostatně, německý sociolog Max Weber shledává Machiavelliho Vladaře ve srovnání s Kautiljovou Arthašástrou naprosto neškodným textem (Weber 1958). Českým čtenářům byla Kautiljova Arthašástra zprostředkována díky překladu slovutného českého indologa a znalce sanskrtu, v němž byla sepsána původní verze díla, Dušana Zbavitele z roku 2001. Proto je udivující, že kniha nezaznamenala v prostředí českých společenských věd znatelnější ohlas. Ona akademická apatie mě vedla k napsání recenze, která nereaguje na nově vydanou publikaci, což lze v případě díla v originále starého více než dvě tisíciletí velkoryse přehlédnout. Záměrem mého příspěvku není vyčerpávající seznámení čtenáře s obsahem díla, cílem je charakteristika celkového pojetí publikace, její kritické zhodnocení a srovnání jejích klíčových tezí s názory relevantních realisticky orientovaných myslitelů v čele s Machiavellim, přičemž je v potaz brána nezanedbatelná chronologická a kulturní vzdálenost autorů.

Kautilja, známý též pod jmény Višnugupta či Čánakaja, byl brahmánem a ministrem indického krále Čandragupty, zakladatele dynastie Maurjů, vládnoucího na přelomu 4. a 3. století před Kristem. Čandragupta dokázal sjednotit většinu území Přední Indie a zabránit tak východní expanzi Seleukovců. Kautiljova Arthašástra patří mezi šástry, staroindické učebnice, které determinovaly materiální i spirituální náplň lidského života. Arthašástra (artha = materiální předpoklad všeho, šástra = učebnice) znamená dle Zbavitelova překladu učebnici věcí světských, jinými slovy státovědu, ale je zapotřebí podotknout, že pojem stát v moderním smyslu slova se objevuje až v období evropského novověku. Pro pochopení knihy je klíčový termín dharma označující v hinduismu kategorii duchovních cílů a zásluh, které rozhodují o kvalitě následujícího zrození. Neméně důležitým pojmem je karma, odvěký zákon příčiny a následku v reinkarnaci. Karmický princip v podstatě legitimizuje vládu krále, jenž si své panování zasloužil v minulých životech. Při četbě a hodnocení Kautiljovy Arthašástry je záhodno mít na paměti, že kniha vznikla v patriarchálním hinduistickém prostředí plném pověr s pevně zakotvenou nerovností mezi lidmi a že jde spíše o normativní plán než o popis existujících jevů. Učebnice není hodnotově neutrální. Kautilja v ní zastává pozice Maurijské říše a hinduistického náboženství, což potvrzuje, že byl na rozdíl od řady myslitelů zabývajících se státovědou spíše politikem než filozofem. Kniha je psána formou praktických rad panovníkovi. Kautilja cituje díla svých staroindických filozofických předchůdců a přidává své názory. Rovněž uvádí příklady z historie a mytologie, přičemž bájesloví, žel pro seriózní výzkum, převažuje. Kautiljova Arthašástra je obsáhlým dílem, které je přehledně členěno do patnácti tematických celků, takzvaných knih, rozličného počtu kapitol a stran. Badatele potěší, že Zbavitelův překlad je opatřen rozsáhlým poznámkovým aparátem.

Politika

V úvodu svého díla Kautilja poukazuje na význam politiky, ekonomie a zejména filozofie, na niž nahlíží jako na vědu zastřešující, pro fungování státu. Politiku, ač zastával funkci ministra, nikterak neupřednostňuje před ostatními obory a ve svém díle jí vyčleňuje přiměřený prostor. Základními složkami prosperujícího státu jsou podle Kautilji vladař, ministři, venkov, opevněná města, pokladna, armáda a spojenci, přičemž složky jsou seřazeny sestupně podle důležitosti pro setrvání panovníka a zavedených elit u moci. Preference prostých lidí, jež by mohly být odlišné, nejsou z hlediska udržování a rozšiřování státního vlivu podstatné. Důraz je totiž kladen na védský řád a na exaktní rozdělení úloh příslušníků čtyř základních kast indické společnosti, z nichž každá má svou specifickou dharmu. Sociální mobilita v tradiční hinduistické společnosti neexistovala. Zajímavostí je, že o indickém obyvatelstvu stojícím mimo kastovní strukturu není v celé učebnici zmínka. Na politicko-náboženský systém, bez jehož existence by nastal rozvrat a anarchie, které se Kautilja evidentně obává, má dohlížet panovník. Zde nacházím paralelu s úvahami anglického filozofa Thomase Hobbese (Hobbes 1941). Stejně jako Hobbes a Machiavelli Kautilja píše o nutnosti určité míry násilí, kterou symbolizuje „hůl používaná uvážlivě“ (Kautiljova Arthašástra 2001: 12). Z toho vyplývá, že Kautilja stejně jako výše zmínění učenci počítá s přirozenou lidskou špatností a přes četné náboženské proklamace odmítá metafyzickou dichotomii dobra a zla nezávislého na lidských jedincích. Neuznává morálku jako nezávislý koncept. Posouzení mravnosti Kautiljových rad je tak otázkou světonázoru čtenářů.

Kautilja vyzdvihuje důležitost kázně a ovládání tužeb při výchově králů. Ideální panovník má být pravdomluvný a zbožný. Výčet ctností je proložen radami panovníkovi, které nabádají k úkladným vraždám. V kontextu staroindických reálií nejde o protiřečení, ale právě naopak – Kautilja obecně doporučuje králi řídit se náboženskými příkazy pouze v osobním životě, nikoli na politické scéně, kde panují jiná pravidla. Brilantně odhaluje zákonitosti lidské povahy, která snáze přijímá násilí ze strany státu než ze strany jedince. Osobní kvality panovníka jsou však pro Kautilju důležitější než pro Machiavelliho, když tvrdí, že podstatné je, aby vladař působil jako ztělesnění nejlepších vlastností na veřejnosti. V úvahách realistických filozofů nesmějí být vládci konáním dobra mocensky omezováni.

Dle Kautilji i Machiavelliho mají být královými ministry či hospodářskými správci pouze důkladně prověření lidé (Machiavelli 2007). Kautilja se zmiňuje o nutnosti špionáže ke kontrole panovníkových úředníků i prostých obyvatel a k získávání údajů ze zahraničí. K dokonalosti dovedená výzvědná činnost, jež využívá promyšlených provokací a dezinformací, připomíná praktiky moderních totalitních režimů. Kautiljův král je neomezeným vládcem, jenž manipuluje svými poddanými v zájmu jejich blaha.

Válka

Kautilja v kapitolách věnovaných válce poutavě popisuje, jak území efektivně získat, udržet i ztratit. Na několika místech učebnice je veleben mír, ale správný král má být dobyvatelem. Z toho usuzuji, že opěvován je silou podmíněný mír podobný římskému pax romana a že válka je považována za běžnou záležitost. Úspěšná říše se má opírat o početnou a dobře vyzbrojenou armádu. Zde se Kautilja shoduje s Machiavellim, jenž považuje za panovníkovu stěžejní povinnost vedení válek (Machiavelli 2007). Jednou z dominantních idejí Kautiljovy Arthašástry je převaha racionality nad mravnosti či náboženstvím. Rovněž Weber konstatuje, že v mezinárodních vztazích není přítomna morálka (Weber 1997). Kautilja se však nebrání účelovému využití mravních a religiózních principů v zájmu impéria, kupříkladu k posílení soudržnosti armády. Je evidentní, že se Kautilja utilitaristicky vyhýbá jasnému a dlouhodobému vymezení přátel a nepřátel říše, neboť počítá s proměnlivostí politických, vojenských i jiných poměrů. Přesto vypozorovává fakt, že sousedící stát bývá obvykle nepřátelský, zatímco říše oddělená znesvářeným teritoriem bývá spojencem, a také konstatuje, že ideální sousedé jsou mocensky slabí. Kautiljova Arthašástra výše uvedenými tezemi připomíná klasický geopolitický diskurz obhajující územní expanzi silných států z přelomu 19. a 20. století po Kristu. Diplomacii Kautilja považuje stejně jako pruský vojenský stratég Carl von Clausewitz za umírněný nástroj války (Clausewitz 2008). Kautilja klade důraz na správný výběr spojenců, ale v odůvodněných případech připouští jejich napadení a porušení smluv. Rovněž Machiavelli nelpí na držení slova za každou cenu (Machiavelli 2007). Takovéto jednání může být vnímáno jako amorální kalkulace, domnívám se však, že Kautilja stejně jako Machiavelli tušil, že pokud by smlouvu neporušil, byla by obejita druhou stranou, což by přineslo neprospěch jeho říši.

Kautilja podobně jako Machiavelli varuje před spoléháním na námezdné a především na pomocné vojsko, které je neloajální a špatně ovladatelné (Machiavelli 2007). Za nejlepší považuje vojsko dědičné. Nepodceňuje roli bojové morálky, král má své vojáky motivovat slovy o nebeských výšinách čekajících „reka, jenž padne v dobrém boji“ (Kautiljova Arthašástra 2001: 294). Zde nalézáme podobnost například s islámskou ideou svaté války. Z historie víme, že přesvědčení o náklonnosti boha či božstev a mytizace padlých odhodlání vojáků posilují. Kautilja doporučuje panovníkovi, je-li slabý a napaden, vydat dobyvateli vše, čeho žádá, a snažit se zachránit co nejvíce životů svých poddaných. Na tomto místě se Kautilja rozchází s názory Machiavelliho, který tvrdí, že lidé lépe snášejí ztrátu blízkého člověka než ztrátu majetku. Mému smýšlení je bližší Kautiljův humánnější přístup. Dobude-li Kautiljův král nepřátelské teritorium, má na místa úředníků dosadit své muže nebo ty, kteří byli u nepřítele v nemilosti. Poddané si má získávat dobrodiním i napodobováním jejich zvyklostí. Rovněž Machiavelli se přiklání k zachovávání starých pořádků v nově dobytých státech (Machiavelli 2007). Vítězovy ústupky nejsou konány z dobré vůle, nýbrž kvůli rychlému nabytí popularity mezi lidmi žijícími na podrobeném území.

Ekonomika

Na rozdíl od Machiavelliho Vladaře se Kautiljova Arthašástra detailně zabývá fungováním ekonomiky. Kautilja správně usuzuje, že finanční soběstačnost je důležitá pro sestavení a udržování početné armády i pro spokojenost poddaných. Zatěžování obyvatelstva daněmi by mělo být flexibilní a zohledňovat přírodní katastrofy či nájezdy nepřátelských vojsk. Zdařilý je popis činnosti královských správců, kteří dohlížejí na jednotlivá hospodářská odvětví. Dostáváme se tak k byrokracii weberovského typu, jež je založena na peněžním hospodářství a na existenci panství, v případě Maurijské říše panství tradičního. S růstem moci a bohatství impéria bují úřednický aparát, který je tvořen profesionály (Weber 1997). Podobně jako Machiavelli Kautilja doporučuje šetřit okázalým dobrodiním, avšak při dobytí nové země či při narození královského syna doporučuje vyhlásit amnestii (Machiavelli 2007). Překvapivé je, že se Kautilja jakožto politický realista nebrání péči o nemajetné, vdovy, sirotky a údržbě veřejné infrastruktury. Považuje sociální smír za prevenci lidových bouří a dokazuje, že politický pragmatismus nemusí znamenat pouze tyranii. Kautilja více než Machiavelli věří v oddanost prostých lidí, která nemusí být vynucena strachem. Kautilja se rovněž věnuje otázce katastrof, které mohou ohrozit chod říše. Pohromám lidského původu lze zabránit vhodnou politikou, útrapám božského původu religiózními obřady. Navzdory svému pragmatickému postoji k náboženství není Kautilja ateistou a připisuje vyšší moci znatelný podíl na běhu událostí. Na rozdíl od Machiavelliho, který je vůči náboženství kritický a nezákonité události připisuje náhodě, Kautilja svá doporučení o víru v nadpřirozeno mnohdy opírá, zejména jde-li o společenský řád, a snaží se hledat mezi lidskou vůli a transcendentnem rovnováhu (Machiavelli 2007). Kautilja byl brahmánem, tudíž je jeho uchopení náboženství jako politicko-vojenského prostředku poměrně nečekané.

Právo

Spravedlnost má zajišťovat státní moc, která disponuje monopolem násilí, a panovník má být její konečnou instancí. Rovněž hobbesovský stát definuje, co je právní a co protiprávní jednání (Hobbes 1941). Kautilja rozlišuje přestupky vědomé a nevědomé. Tato diferenciace dokazuje, že v některých případech není pro Kautilju důležitý výhradně výsledek, ale také způsob jeho dosažení. Soudnictví je značně ovlivněno kastovní sociální strukturou a nižším společenským postavením žen. Jedním z nejtěžších trestů je vyloučení z kasty, tím pádem i z rodiny a komunity. Králem jmenovaní soudci mají dohlížet na eliminaci kriminálních živlů a nepřátel státu. Ostatně, ve vysněných státech většiny politických filozofů nebylo místo pro spodinu společnosti. Kautilja se rovněž zabývá metodami vyšetřování zločinů a rozmanitými prostředky výslechu včetně mučení, které nebylo ve starověkých impériích ničím neobvyklým. Velmi přísně jsou trestány přestupky vůči králi a vůči náboženským institucím, jež mají patřit k oporám vládnoucí elity, stejně jako v osvícenském absolutismu o dvě tisíciletí později. Náboženství je v Kautiljově Arthašástře stejně jako v Hobbesově Leviathanu zcela podřízeno státní moci (Hobbes 1941). Kromě klasických trestů zmiňuje Kautilja „tiché tresty“, které spočívají ve lstivě zosnovaném zavraždění nepohodlných osob vysokého společenského postavení (Kautiljova Arthašástra 2001: 193). Tyto nevděčné úkoly má schopný vládce svěřovat jiným, aby si zachoval náklonnost lidu. Je zřejmé, že Kautiljovým ústředním záměrem je udržování poddaných v určité nevědomosti napomáhající jejich snazší kontrole.

Závěrem

Jak jsem již předeslal v úvodu svého příspěvku, Kautilja svým dílem Machiavelliho Vladaře v některých ohledech zastiňuje. Státovědu chápe komplexněji a zabývá se také právem, ekonomií a dalšími obory, čímž publikace dostává svému podtitulu Učebnice věcí světských a nabývá zajímavých dimenzí. Podrobněji se zaobírá válčením včetně netradičních metod atentátů a dezinformací, zatímco obdivovatel římských legií Machiavelli uvažuje převážně v intencích frontového boje. Vladař může být kvůli svému úzkému zaměření s trochou nadsázky považován za podmnožinu Kautiljovy Arthašástry, která navíc odhalila základní politické zákonitosti, jak je popisuje florentský učenec, o dvě tisíciletí dříve. Je však potřeba mít na paměti, že Machiavelli během psaní svého nejslavnějšího díla Kautiljovu Arthašástru neznal. Kautiljova Arthašástra výrazně ovlivnila indickou politickou kulturu, patrně ještě více než Machiavelliho Vladař kulturu evropskou.

Kautiljova učebnice předkládá čtenářům spoustu nepříjemných pravd týkajících se fungování lidských společenství a v této přímosti spatřuji její hlavní přínos. Nesporným kladem publikace je rovněž Kautiljova racionální a logická argumentace. Záměrně se vyhnu zjednodušené a laciné kritice amorálnosti Kautiljovy Arthašástry. Podobné výtky bývají obvykle směřovány politickým realistům z řad jejich idealistických odpůrců, ale každodenní realita politického života na různých hierarchických úrovních dává pragmatikům povětšinou za pravdu. Kautiljova Arthašástra často upřednostňuje mýty a předpoklady na úkor empirické zkušenosti, zatímco Machiavelli svá tvrzení opírá o historické události a poukazuje na osobnosti, které byly či nebyly nositeli jím vyzdvihovaných vladařských vlastností. Kautiljova preference bájí je však zdůvodnitelná nedostatkem historických pramenů v době sepisování učebnice a celkovou orientací staroindické kultury na éposy. Kautilja si podobně jako Machiavelli neuvědomuje, že neustálé intrikování může v konečném důsledku vzbudit trvalou nedůvěru mezi okolními státy a obrátit se proti jeho říši. V globálu bývá Kautilja kritizován za přílišnou brutalitu, ta se však ve stejném množství vyskytuje i u Machiavelliho, jen ne v takové explicitnosti. Tento rozdíl je, jako spousta dalších, způsoben časovou i kulturní vzdáleností obou děl. Zdůrazňuji, že Kautilja, stejně jako Machiavelli, omlouvá užití nevybíravých prostředků výhradně ve státním zájmu, nikoli za účelem vlastního obohacení či uzurpování moci. Z dnešního hlediska považuji kromě četných ukrutností za nepřijatelné Kautiljovo prosazování nehybné sociální struktury a také degradaci žen na pouhé objekty chtíče vhodné pro vyzvědačskou činnost. Žel, lpění politiků na moci se však od dob krále Čandragupty příliš nezměnilo, a proto jsou mnohé Kautiljovy poznatky a rady stále aktuální.

Kautiljova Arthašástra poskytuje čtenáři unikátní náhled na stát, válku, společenskou strukturu, etiku, ekonomiku a politiku, to vše optikou neevropské civilizace s množstvím sociálně-kulturních specifik. Fascinující je kromě rozplétání pavučin vysoké politiky například detailní popis výzvědné činnosti či obskurních magických praktik. Má recenze představuje pouze zlomek podnětných myšlenek, které kniha obsahuje. Kautilju je možno bez debat zařadit do společnosti velkých politických realistů, jakými byli Machiavelli či Weber. Dílo je intelektuálně náročné a vyžaduje zvýšenou pozornost zahrnující několikeré čtení komplikovaných pasáží a hledání v poznámkách a vysvětlivkách. Přesto lze Kautiljovu Arthašástru, nebo alespoň její části, doporučit zájemcům o politologii, filozofii, historii, ekonomii, právo, religionistiku, orientalistiku a vojenskou taktiku. Nelze než si přát, aby i v českém společenskovědním prostředí vzbudila tato kontroverzní kniha bouřlivé diskuze.

Literatura

  • Clausewitz, C. O válce. Přeložil Sekal, Z. Praha: Academia, 2008. 749 s.
  • Hobbes, T. Leviathan: neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského. Přeložil Hrůša, J. Praha: Melantrich, 1941. 375 s.
  • Kautiljova Arthašástra. Přeložil a doslov napsal Zbavitel, D. Praha: Arista, 2001. 401 s.
  • Machiavelli, N. Vladař. Přeložil Hajný, J. 4. vyd., Praha: XYZ, 2007. 203 s.
  • Weber, M. Autorita, etika a společnost: pohled sociologa do dějin. Přeložil, uspořádal a předmluvu napsal Škoda, J. 1. vyd., Praha: Mladá fronta, 1997. 294 s.
  • Weber, M. Politics as a Vocation. In Gerth, H. H. – Mills, C. W. From Max Weber: Essays on Sociology. New York: Oxford University Press, 1958. 512 s.

Autor je postgraduálním studentem Politické a kulturní geografie na
Ostravské univerzitě.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Artur Boháč
Rubrika
Recenze
Témata
,
Publikováno
27. 2. 2009