Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Memoáry Madeleine Albrightové

Pokud hledáte knihu, kterou byste si četli po večerech před spaním, nebo někde na dovolené – zkrátka tehdy, když potřebujete trochu vypnout a odpočinout si od náročného studia či práce – ale zároveň již máte zájem o mezinárodní politiku usazený natolik pevně pod kůží, že byste nejraději sáhli i v případě této „oddechové“ četby po něčem z oboru, pak představují v loňském roce vyšlé paměti Madeleine Albrightové tu pravou volbu.

 

Na jednu stranu je totiž u této knihy evidentní snaha oslovit i širší veřejnost, neomezovat se pouze na akademickou obec, jak tomu bývá u některých takových děl zvykem. Tím pádem kniha postrádá určité atributy, které bych nejspíše jako student mezinárodních vztahů ocenil (např. poznámkový aparát nebo odborná terminologie) a naopak obsahuje jiné, které mi místy připadaly opravdu nadbytečné (jako třeba pečlivé vysvětlování okolností a kontextu jednotlivých mezinárodních událostí, jež pro mě byly evidentní). Jinak řečeno, kniha se snaží najít balanc mezi polohou „populárně naučnou“ a výpovědí určenou pro lidi, kteří se zabývají zde popisovanými událostmi odborně. Dle mého názoru se jí tuto rovnováhu nalézt podařilo a své čtenáře si jistě najde v obou zmíněných obcích.

Žádné paměti se neobejdou bez autobiografických úvodů, a tak se i zde nejdříve dozvíme o anabázi, kterou prožívala autorka jako malá holčička, ukončenou usídlením, studiem a budováním partnerského vztahu v USA. Nicméně prolínání zážitků ze soukromého a veřejného života M. Albrightové je všudypřítomné i v dalších kapitolách. S touto skutečností úzce souvisí něco, co bych nazval „ženskost“ knihy (feministky nechť se neurazí – není to myšleno pejorativně). Totiž stejně jako bylo pro její autorku typické, že jakožto žena představovala ve vrcholné politice v mnohém průkopnici1 a jako taková se často ostentativně nepodřizovala zažitým vzorcům chování, tak i tato publikace je v mnohém „alternativní“. Těžko by asi v díle podobného druhu psaném příslušníkem opačného pohlaví bylo věnováno tolik prostoru dilematům spjatým s rozporem mezi zakládáním rodiny a budování politické kariéry atd. Jedna z linií prolínající se knihou je tak záměrně genderová, k čemuž se autorka otevřeně hlásí již v úvodu: „na cestě vzhůru po kariérním žebříku jsem se musela vyrovnávat s odlišným slovníkem pro popis stejných vlastností u mužů (sebevědomý, vůdčí, oddaný) a u žen (panovačná, agresivní, emocionální)“ (str. 6. c.d.). Čímž však tyto paměti vůbec neztrácejí, ale naopak získávají další (ne nezajímavou) dimenzi.

Popis rozmanitých politických činností, kterými M. Albrightová postupně procházela, zase podávají nenásilnou formou poměrně dobrou představu o americkém politickém systému, o tom, co konkrétně obnáší účastnit se celého toho „politického cirkusu“. Autorka totiž, zdá se, vyzkoušela téměř všechno. Počínaje fundraisingem pro dobročinné organizace, přes práci asistentky v Senátu nebo při prezidentských kampaních až po činnost v exekutivě (v Národní bezpečnostní radě). Výčet by nebyl úplný, kdybych vynechal její působení na Georgetownské univerzitě, které zase vypovídá o zajímavém (a převážně americkém) fenoménu, totiž o relativní bezproblémovosti kombinace akademické dráhy s aktivní politickou činností.

Nejobsáhlejší části knihy se však samozřejmě věnují působení M. Albrightové na dvou postech hrajících významnou úlohu při tvorbě americké zahraniční politiky – jakožto velvyslankyně USA u OSN2 a jakožto ministryně zahraničních věcí. Zde je vyprávění děleno na kapitoly věnující se jednotlivým bodům agendy (počínaje masakry ve Rwandě během působení v OSN až po nálety na Jugoslávii nebo vyjednávání se Severní Koreou v čele zamini), u nichž je vždy stručně nastíněna jejich historie a následuje líčení konkrétních problémů, které v souvislosti s nimi bylo třeba řešit, jaké cíle USA sledovaly a jaké strategie volily. A protože neexistoval na světě v devadesátých letech rozsáhlejší konflikt, v němž by se Spojené státy neangažovaly, lze knihu občas číst i jako dějiny této etapy světové historie. Velmi výrazný prostor je logicky věnován popisu rozhovorů a jednání s jednotlivými světovými vůdci, přičemž některé autorčiny postřehy týkající se jejich osobnostních rysů, jsou opravdu zajímavé. I přes malý časový odstup od těchto událostí se M. Albrightová mnohdy nebojí promluvit až „nediplomaticky“ otevřeně a např. jasně pojmenovat viníky, kteří podle jejího názorů zmařili jednání, v nichž vystupovaly Spojené státy jako mediátor (třeba případ neúspěchu jednání mezi Izraelci a Palestinci), a kteří tak můžou za zbytečnou eskalaci následného konfliktu atd. Tímto dodává svěžesti i zdlouhavým popisům některých mezinárodních jednání.

Z normativního hlediska samozřejmě nelze předpokládat, že se bude jednat o neutrální knihu. A nejde mi pouze o neutralitu v tom smyslu, že autorka přirozeně hájí pozice Spojených států. Jde i o její jasně vyprofilované stanovisko z hlediska paradigmatického přístupu k mezinárodním vztahům. Na jednom místě knihy hovoří o naději, že „už nikdy neuslyší mluvit o zahraniční politice jako o debatě mezi wilsonovskými idealisty a geopolitickými realisty“ (str. 494 c.d.), protože v dnešní době podle ní není možné dělat zahraniční politiku bez kombinace obou přístupů. To je do značné míry výstižné, protože Albrightová je na jednu stranu zapálený kantovský liberál, pro kterého je propagace demokratického vnitrostátního uspořádání tou nejjistější zárukou pro zajištění mírového stavu ve vztahu mezi státy. Na druhou stranu je schopna, když není zbytí, tuto politiku podpořit nejen rétoricky, ale i za pomocí těch nejryzejších „realistických“ prostředků (např. v případě prosazování tvrdého postupu proti Slobodanu Miloševičovi nebo vůdcům „darebných států“). Některé pasáže knihy pak jasně demonstrují, že současné Bushovo zahraničně-politické tažení vlastně nepředstavuje až tak zásadní diskontinuitu s politikou Clintonovy administrativy, jak o tom poměrně často píší někteří komentátoři.

Avšak právě tento patetický duch a moralistní přístup provázející řadu úvah, jež odráží specifickou severoamerickou politickou kulturu, byl pro mě tím nejhůře stravitelným aspektem knihy. Občas by trošku větší přízemnost neuškodila. Moderní demokracie jistě potřebuje jistý étos, který by ji dodal patřičnou legitimitu, nicméně čeho je moc, toho je příliš. Fanoušci Václava Havla nebo Nelsona Mandely ať se na mě nezlobí, ale jejich umísťování na piedestal novodobých božstev zavání něčím nám dobře známým z nedávné minulosti.

Albrightová, M. (2003): Madeleine. Nejlepší ze všech možných světů, Praha, Práh.

Autor je studentem politologie a práva na Masarykově univerzitě
a výkonným redaktorem Global Politics.

Poznámky pod čarou

  1. Zisk postu ministryně zahraničních věcí M. Albrightovou znamenalo dosažení nejvyššího postu v pomyslné politické hierarchii, kterého kdy žena ve Spojených státech dosáhla.
  2. Tento post nemusí českému čtenáři připadat příliš důležitý, nicméně je třeba si uvědomit, že USA jsou stálým členem RB OSN a M. Albrightová jej navíc zastávala během vládnutí první Clintonovy administrativy, kdy OSN zažívalo období renesance ve věci důvěry v jeho mechanismy a jeho celkový význam.
blog comments powered by Disqus
Autor
Tomáš Blažek
Rubrika
Recenze
Témata
,
Publikováno
16. 3. 2004