Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Nepohodlný

Nepohodlný, jak zní český distribuční název americko-britského filmu The Constant Gardener, natočeného podle stejnojmenného románu autora špionážních bestsellerů Johna Le Carrého, je sice snímkem kontroverzním, rozhodně se však jedná o jeden z nejvýznamnějších filmových počinů loňského roku.

 

Jméno režiséra Fernanda Meirellese, jež se vepsalo do povědomí diváků snímkem Město bohů, i autora předlohy, který před vstupem na úspěšnou literární dráhu pracoval v britských zpravodajských službách, zaručuje to, že i přes marketingovou kampaň slibující hlavně milostný příběh zasazený do žánru thrilleru bude jako „doprovodný program“ nadnesena spousta politicky, sociálně a hlavně morálně citlivých otázek.

Film je postaven na snadno sledovatelné zápletce. Vyšetřování smrti manželky diplomata při Britském vysokém komisařství v Nairobi a zároveň autorky zprávy o podivně legálním testování nového léku proti tuberkulóze na afrických „dobrovolnících“ postupně poodhaluje podivné praktiky a spojenectví farmaceutických gigantů a vysoce postavených diplomatů, resp. britské vlády. Snímek tedy rozhodně není žádným pseudodokumentem aspirujícím na ten typ „instruktážních filmů“, které mezinárodní nebo humanitární organizace promítají veřejnosti pro ilustraci plnění svých vznešených cílů.

Vyprávěný příběh je sice fiktivní, ale v mnoha ohledech inspirovaný realitou. Nepohodlný již od počátku zásobuje své diváky a divačky poměrně širokou paletou informací o hlavních problémech afrického kontinentu, aniž by přitom sklouzával k lákavě se nabízejícím klišé. Bez zbytečné popisnosti a také úporné snahy o vyvolání soucitu zobrazuje alarmující míru absolutní chudoby, fatální šíření viru HIV, korupci na všech úrovních státního aparátu, nedostatečnost zdravotnické péče, negramotnost, neadekvátnost humanitární pomoci, nebo neuspokojivou garanci bezpečnosti pro domorodé obyvatelstvo. Stejně nevtíravě přispívá i k uvědomění si vzájemné fatální propojenosti všech těchto prvků každodenní reality pro většinu neprivilegovaných obyvatel země. I když lze „mezi snímky“ s úspěchem hledat hodnotově zabarvené otázky, na které nás chtějí autoři upozornit, podařilo se jim vyhnout se snaze o násilnou indoktrinaci diváků. A to nebývá vždy u filmů podobného typu samozřejmostí.

Chladnokrevné a brutální vraždy dvou hlavních hrdinů, které uvozují a ukončují částečně retrospektivně vyprávěný příběh, jsou jen rámcem pro inscenační zdůraznění obrovského počtu obětí zdánlivě nezamýšlených důsledků působení farmaceutických společností v méně rozvinutých zemích. Zároveň je zdůrazněno, že z mnoha stran často kritizované transnacionální organizace nejsou jedinými aktéry, kteří se (řečeno jazykem filmu) podílejí na „bezohledném vykořisťování levně nakoupených životů Afričanů“. Také národní vlády kvůli svým domácím politickým a ekonomickým zájmům umožňují v těchto zemích provádět pod rouškou humanitární pomoci nehumánní pokusy na lidech. Vždyť, jak říká ve filmu jeden vysoce postavený diplomat, politici „nejsou placeni za soucit“ s lidmi, „kteří by tak jako tak zemřeli“!

Vzájemná závislost jednotlivých aktérů v globalizovaném světě podle vyznění filmu svého hegemona má. Jsou jím transnacionální organizace, protože to jsou právě ony, které diktují ve vztahu s národními státy „pravidla hry“. Země, které nejvíce nesou riziko tohoto trendu, pak zůstávají na okraji dění a jejich podíl na zisku je minimální.

V tomto ohledu působí film nekompromisně kritickým dojmem. Ten je obzvláště důrazný a sžíravý v naštěstí nepříliš rozvláčném moralizujícím závěru. V něm je přímo spojován blahobyt života ve vyspělých zemích s utrpením většinového obyvatelstva v těch méně rozvinutých. Tvůrci se rovněž nebrání filosofování o vině, kterou „západní svět“ vůči Africe pociťuje a již pak vykupuje tunami prošlé, a tedy neužitečné humanitární pomoci. Výčitky svědomí vůči místnímu obyvatelstvu jejich hrdinové zase odhání sugerováním si přesvědčení o nevhodnosti přímého zásahu jednotlivce do životů konkrétních lidí.

Téměř neustále jsou hlavní postavy konfrontovány s nutností řešení silných morálních dilemat. Ať už je to skoro idealisticky pojatá bojovnice za lidská práva, která „vidí milióny lidí, které je třeba zachránit“ a neváhá pro tento cíl obětovat vlastní život, nebo její až stereotypně distingovaný, čestný, ale zároveň profesionálně loajální manžel, či kající se objevitel dosud nedokonalého, a tudíž zkázonosného léku. Osobnostní profily postav a jejich osudy ilustrují situaci, kterou jedinec v dnešním globalizovaném světě zažívá a je nucen se s ní vypořádávat. Jak dokazuje převažující část snímku, jen opravdová hrstka z nich je schopna uvědomit si rozpory současné západní společnosti a převzít morální zodpovědnost za své činy. Teprve osobní tragická konfrontace s přímými důsledky (nejen) jejich jednání odkrývá těmto hrdinům významný rozpor mezi uchováním institucionální identity a osobní integrity jednotlivce. Dokonce i v diplomatických službách je atomizace jednotlivců natolik silná, že každý článek plnící svůj zadaný úkol nemůže dohlédnout důsledku svých činů. Základní principy existence diplomacie, o kterých hlavní hrdina v úvodu hovoří, tak nemohou nikdy dojít naplnění.

Jako v jiných špionážních snímcích, i v Nepohodlném je do děje zakomponováno několik sugestivních scén o permanentním dozoru, kterému je jedinec v postmoderní společnosti vystaven. Pasáže o marném boji s všudypřítomným „okem“ v podobě husté sítě kamer a špehů patří k těm nejdynamičtějším. Svou „akčností“ však nevybočují z nastoleného tempa vyprávění, a tak je není nutno považovat za pouhou prvoplánovou úlitbu žánru filmu. Ačkoliv hlavní hrdina neoplývá schopnostmi šablonovitých supertajných agentů, i jemu se nakonec podaří rozmotat pletenec ekonomických a sociálních vazeb, které poutají představitele farmaceutických firem a členy politických elit. Bohužel však nejen na plátně, ale i v obecenstvu s tímto momentem vyvstává nepříjemný pocit z marnosti podstoupeného boje. Vždyť ocitnout se v cestě ekonomickému zájmu někoho jiného je tak jednoduché a být z ní odstraněn ještě jednodušší. Chtějí nám snad tvůrci naznačit, že situace je vážná až zoufalá a osamělý boj jednotlivce proti systému nemá šanci nic změnit?

Ani vypreparování základního poselství filmu, je-li vůbec nějaké, není nikterak jednoznačné. Je totiž dlužno říci, že po motivacích hlavního hrdiny k podstoupení útrpné cesty za poznáním pravdy je nutné pátrat v osobní sféře. Hledání je „ztíženo“ především právě silnou milostnou linkou příběhu. Snad v zájmu zachování alespoň některých iluzí přisoudili tvůrci roli hybného motoru děje nehynoucí a nezištné partnerské lásce. Další osudy těch, které původně zcela milovaná a zavražděná žena zachraňovala, tak jaksi postupně upadají do zapomnění. Přispívá k tomu i dojem absolutní viktimizace keňských domorodců, kteří hrají v celém filmu de facto pouze roli stafáže. Současné hollywoodské produkci jistě nelze vyčítat, že do příběhu o lásce až za hrob (či spíše hroby) dvou „bílých“ hrdinů obsadí osvědčené a divácky oblíbené tváře. Když se však zároveň rozhodli, že Keňa a život jejich obyvatel nebudou pouhou estetickou kulisou pro další filmovou love story, bylo by vhodnější věnovat více pozornosti vysvětlení rolí různých vrstev místního obyvatelstva v politické dimenzi filmu.

V souvislosti s výše rozebíranými společenskými otázkami tak jen zůstává optimismus z toho, že se o filmu mluví nejen díky jeho nesporným uměleckým kvalitám. S upřenou pozorností veřejnosti totiž vzrůstá naděje na přenos alespoň části debaty o problémech Afriky či globalizaci i mimo akademické kruhy.

Autorka studuje mezinárodní vztahy a evropská studia na Masarykově
univerzitě.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Šárka Pólová
Rubrika
Recenze
Témata
, ,
Publikováno
3. 6. 2006