Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Obrana politiky proti ideologii

V loňském roce představilo nakladatelství Academia druhé vydání knihy bývalého disidenta a současného politika Petra Pitharta Obrana politiky. Od napsání tohoto rukopisu uběhlo již 33 let a kniha představuje velmi zajímavý soubor myšlenek mladého intelektuála, kterého komunistický režim donutil ke kočovnému životu po republice a vykonávání dělnických profesí.

 

Naši mrtví nám tak málo dovolí a ti, kteří přijdou po nás, tak málo odpustí.

Jakožto „dělník–čerpač“ a vystudovaný právník křižoval na začátku sedmdesátých let Petr Pithart socialistické Československo v maringotce podniku Vodní zdroje a společně s kolegy novináři a historiky měřil vydatnost vodních pramenů. Absurdní! Co je to za režim, který své elity zaměstnává jako dělníky a nutí ke kočovnému životu. Režim, který svou „legitimitu“ původně čerpal ze vzletné ideje osvobození lidstva z jeho okovů, aby za krátko zdegeneroval v uchovávání moci pro svou vládnoucí třídu, a to za každou cenu!

S takovým osudem sebe a sobě podobných se Petr Pithart vyrovnává ve své knize Obrana politiky, kde podrobuje obecné kritice ideologické vidění světa a zdánlivě obhajitelné prosazování radikálních změn. Na vlastním životě viděl, kam vede snaha o provedení „nejlepších“ řešení, která k vytyčenému cíli vedou tou nejkratší, absolutně správnou cestou. Jak hrozivě musela vypadat realita života pro tohoto člověka v socialistické zemi roku 1972, když znal Orwellův román 1984 a byl na „černé listině“. Anebo byl realista? Viděl, jak se z revoluční energie marxismu díky otupělosti z běsů druhé světové války a příznivé mocenské konstelaci stal prostý mocenský puč, který předznamenal novou éru. Po totalitním „rozohnění“ se režim uklidňoval a po následném zásahu zvenčí dále umrtvoval. Podobný vývoj Pithart vidí jako typické ideologické odumírání nebo spíše tautologické setrvávání v kruhu ideologie a proti ní automaticky vzniklé anti-ideologie.

Zásadní sdělení Pithartovy knihy je především v kritice takového „zákonitého“ vývoje. Vývoje, který startují právě ideologie. Vývoje, který začíná hledáním konečných řešení, domýšlivým racionalismem nebo nekompromisní kodexovou morálkou. Proti nim je vyzdvižena každodenní šedá práce, pozitivní politika, empirismus a morálka bez kodexu. Autor se snaží nedostat sám sebe do ošidného kruhu ideologie a stát se anti-socialistou, ale jeho kritika marxismu je základním a hlavním momentem vyrovnání se s každou ideologií a podporou politiky bez přívlastků. Co jiného než vlastní zkušenost (řečeno tradicí empirismu) by jím mohla být. Základní linií knihy je užívání životní zkušenosti autora s dopadem ideologie v praxi, vyzdvihování britské politické tradice (pravděpodobně idealizované nedlouhým studijním pobytem v šedesátých letech) a nakonec i bohaté znalosti relevantní literatury (Hannah Arendt, Max Weber, Michael Oakeshott, Karel Čapek, Ortega y Gasset, …). Tyto momenty se prolínají celou knihou, takže jednotlivé kapitoly se pak soustřeďují zejména na protiklady racionalismu a empirismu, Anglie a kontinentální Evropy a v důsledku i politiky a ideologie.

Ideologie

Jako základní vlastnost ideologie vidí Petr Pithart explicitnost. Jasné, radikální vyjádření budoucího ideálního stavu a nejkratší cesty k němu. V knize je ideologie popisována převážně jako jakási víra (ne nepodobná té náboženské) v možnost radikálního, konečného vyřešení všech problémů. Hlavní je zde prý snaha běžného člověka vyhnout se složitému každodennímu rozhodování v nejistotě a při vědomí nevyhnutelnosti následků. Ideologie je pak možností shrnout všechny problémy na jednu hromadu a přeskočit je jednou provždy. Možností odmítnutí zodpovědnosti.

Otázkou, kde se ideologie berou a jak vznikají, se autor zabývá prakticky v celé knize, přičemž ve třetí kapitole popisuje dvě teorie jejich prosazení. První je zájmová teorie, která tvrdí, že ideologie je vlastně zájmem určité skupiny lidí, která jej vydává za zájem obecný. Druhá, teorie napětí, se soustřeďuje na psychologizující vysvětlení a říká, že člověk se špatně přizpůsobuje složitému světu, který těžko ovlivní a odpovědí je ideologie se svou pevnou, v důsledku jednoduchou logikou. (Pithart 1990a: 43–45) Podle Pitharta je základním „spouštěcím mechanismem“ úzkost v člověku. Nejistota a nezakotvenost láká k vytváření opěrných bodů, které však tvoří uzavřený systém a vyžadují akceptaci sebe jako celku. Ideologický systém hodnot skrze svou železnou logiku poté nabízí nejistým lidem odpovědi na všechny složité otázky.

Jedním ze základních momentů otevřenosti společností k ideologii je prý také konečnost lidského života, tedy jakési náhlé objevení se (narození) člověka v již „rozdělaném“ světě a jeho jistota konce – tedy smrtelnost. Tomuto tématu se autor neúplně věnuje na více místech knihy, hlavně v jedenácté kapitole v souvislosti s morálkou. Člověk se objeví ve světě s tisíciletou historií lidstva, s téměř neotřesitelnými zákonitostmi a popsanými dějinami – tedy bez možnosti začít u čistého stolu. Je tak nucen se přizpůsobit jisté realitě, a to s vědomím relativně blízkého odchodu. V minulosti bylo na takové pocity zastřešující odpovědí křesťanství (nebo náboženství), které poskytlo vše-vysvětlující odpovědi. K zodpovězení důležitých otázek a k objektivnímu posouzení jakéhokoliv složitého systému je totiž nejspíše nutné se na něj dívat zvenčí. Tedy nebýt jeho součástí, jeho jednotkou, která se musí řídit jeho zákonitostmi. Křesťanství si své vystoupení ze světa zajistilo božskou podstatou jeho stvořitele a posmrtným životem, kterým končí veškeré lidské strádání. K němu vzpínali ruce věřící po dlouhá staletí. Poté, co Nietzsche shledal Boha mrtvým a „zjistil“, že člověk sám je mírou všech věcí a hodnot, odpadla jedna ze základních lidských jistot. Člověk se stal svobodnějším a bezradnějším. Odpovědí na ústup křesťanství bylo vytvoření nové víry – víry v rozum. Ten nechal vyniknout snahám o konstrukci ideálních, lepších světů v lidské hlavě. Složitější však bylo prosadit nové racionalistické koncepty v reálném světě, což byl úkol pro nově vzniklé ideologie. Marxismus také vystoupil z dějin, našel svůj pevný bod a od něj rýsoval a vysvětloval zákonitosti historie. (Pithart 1990a: 38–39) Možnost posmrtného života nahradil budoucím rájem komunistické beztřídní společnosti. Pithart nazývá socialismus (komunismus) ideologií všech ideologií. Vidí totiž míru ideologičnosti a používá „koeficient ideologičnosti“. Za zásadní charakteristiku míry ideologičnosti považuje možnost celosvětové, universalistické aspirace určité doktríny. Tak velké aspirace jako komunismus má snad jen křesťanství, ale již dávno ztratilo možnost silově prosadit své cíle. Navíc se jedná o náboženství – se spiritualitou, tajemstvími a nezodpovězenými otázkami. Ideologie však nemá tajemství, vše vysvětluje s odzbrojující jistotou!

Za zásadní pro úspěch ideologie považuje autor, kromě universalistických aspirací, také přítomnost prvotřídního myslitele, který vytvoří pevnou doktrínu. Taková nabídka se však musí setkat s patřičnou sociální poptávkou, která je nezbytnou součástí „úspěšného“ ideologického hnutí. To pak přiživuje své původní ideje pevnou logikou, nevyhnutelným tokem dějin a osobním charismatem vůdců.

Politika

Přes vykreslení ideologie a jejích zákonitostí se Pithart dostává ke srovnání ideologického pohledu na svět a politiky, vysvětlením svého „zúženého“ vidění politiky a její obhajoby. V páté kapitole nazvané Stydlivá teorie uvádí svůj postoj k demokracii a pozitivní politice, který dále rozvádí v následné části knihy. Pátá, šestá a sedmá kapitola je plná rozličných definic politiky a jejích jednotlivých znaků. Typické a zásadní pro „Pithartovu“ politiku je její vymezení jako institucionali­zované nejistoty nebo institucionali­zovaného konfliktu, přičemž zásadní složkou je kompromis. Dosahování kompromisu má být jak prostředkem, tak i cílem politiky. Institucionalizace konfliktů má hrát roli prevence, a to prevence potenciálně narůstajících sporů ve společnosti. Politika má být střetem zájmů (ne principů), jde o dospění ke kompromisu (ne zničení nepřítele), které má zabránit právě ideové, principiální opozici, která by narůstáním konfliktů a nemožností jejich řešení v rámci stávajícího systému přešla k antisystémové, ideologické formě boje. Politika tak má eliminovat zásadní rozpory ve společnosti. Jakýmsi vzorovým příkladem je pro autora Velká Británie, kde je opozice dokonce institucionali­zovaná a poměrně bohatě materiálně podporovaná.

Pithart se však brání širokému pojímání politiky jako všeho, co souvisí s mocí a jejím používáním. Politika je hlavně sebeomezením násilí, nebo také mocí, která vládne nad násilím. To je právě opak ideologie, která je anti-politická, a to v tom smyslu, že nechce být omezena politikou, nechce omezovat své použití moci a násilí jakýmkoliv způsobem. Proti neomezené možnosti použití násilí tak politika staví institucionali­zované neosobní vztahy, pravidla hry, která jsou však v jistém ohledu neefektivní.

Politika, jako snaha dosahovat kompromisů, totiž znemožňuje prosazení velkých plánů nebo radikálních zájmů úzké skupiny lidí. Nebo by alespoň měla. Vždy tedy dochází k nezdarům, k nemožnosti prosadit svou skvělou vizi, o které jsem přesvědčen, že povede k cíli tou nejkratší cestou, ale vždy by měl přijít na řadu kompromis (tedy pro někoho vždy neúspěch, ne absolutní úspěch). Ovšem ne katastrofa, která by nastala neuváženým „postrčením“ dějin. To autor glosuje vyjádřením, že proto se dějinný vývoj jmenuje po-krok a nikoli po-skok.

Takový postoj viditelně svádí k charakteristice „konzervativní“. K němu se také autor hlásí a dále jej rozvíjí ve smyslu svého pojetí politiky. Již dříve zmíněnou úzkost a nejistotu lidí autor navrhuje překonávat opakováním tradičních (vyzkoušených) postupů a dodržováním institucionali­zovaných pravidel. Ideologie je oproti politice sebevědomější, sází na odvahu lidí riskovat vše teď a tady pro budoucí ráj. Ovšem tento risk se nevyplácí. Alespoň ne pro početné oběti revolučních skoků. Konzervatismus a politika tedy sází na pravděpodobné vědění, nikoli na jisté vědění. Pravda, absolutní znalost a jistota mohou být v tomto smyslu příliš nebezpečné.

Intelektuálové a stará dobrá Anglie

Právě kritice intelektuálů věnuje Petr Pithart ve své knize celou kapitolu. Kritizuje zejména jejich slovní radikalismus a akademický ráz disputací, které jsou daleky realitě a především odpovědnosti. Ne-odpovědnost intelektuálů za jejich myšlenky je spojena s jejich vysokou angažovaností v politických sporech a používáním ideologického jazyka. Pithart zde používá trefnou poznámku Ferdinanda Peroutky, který intelektuály charakterizoval jako ty, kteří „mluví volně, neboť vědí, že za jejich slovy nemusí následovat čin.“ (Pithart 1990a: 195) Velkou angažovanost těchto mistrů slova si Pithart vysvětluje třemi důvody. Ideologická angažovanost je prý uspokojení intelektuálovy potřeby konstruovat racionalistické, dokonalé ideje, dále jde o získání společenského uznání a uspokojení z možného revolučního vzrušení. V neposlední řadě jde prý o zaplašení pocitu politické frustrace. Nebezpečí navíc spočívá v tom, že intelektuálovy přednosti jsou poměrně dobře využitelné právě v politice. Intelektuály proto líčí jako sebevědomé majitele rozumu, tedy toho pravého Rozumu. Ten je pak považován za universální plánovací mechanismus, který může řídit veškeré lidské činnosti a vztahy. (Žegklitz 1996: 166–167) Racionalistická víra v Rozum je pak cílem zásadního autorova odmítnutí, čímž se přidává na stranu četných kritiků tohoto moderního Boha (Hayek, Oakeshott, Arendt, …). Přesto se i Petr Pithart za jednoho z intelektuálů považuje a bylo by nejspíš zajímavé vědět, jak by se v sedmdesátých letech stavěl k možnosti provést revoluční změnu státního režimu. Provedenou samozřejmě intelektuály.

Svůj odpor k přehánění a radikálnosti intelektuálů spojuje Pithart se svým obdivem k Anglii, kterou si patřičně idealizuje. Vypočítává řadu základních rozdílů mezi Anglií a kontinentální Evropou, přičemž jako zásadní se jeví anglická tradice empirismu oproti evropskému lpění na racionalismu. Anglie spoléhá na tradice, skepticismus, jiné pojetí liberalismu založené na negativní svobodě (svobodě „od“ zásahu) a paradoxně i na tradici socialismu, který znemožnil jeho záměnu s komunismem. Jako opravdu důležitá se jeví koncepce anglické politiky s otevřeným obsahem všech možných problémů a zároveň důsledně rigidními pravidly. Tedy předností formy před obsahem. Obsahy, cíle se totiž poměrně často mění, ale prostředí (forma), ve kterých se tak děje, zůstává stabilní.

Toto srovnání zakončuje obdivem anglického spoléhání se na zkušenost a odmítáním kontinentálního memorování myšlenkových koncepcí a lpění na teoretickém zvládnutí látky především v oblasti vysokých škol. V tomto ohledu vystudovaný právník Petr Pithart kritizuje právě studium práv na evropských a zvláště českých školách, kde je memorování stále základním dogmatem. Je „příjemné“ zjištění, že alespoň někde v českých zemích tradice přetrvávají do dnešních dnů!

Morálka

Podobně jako na ideologie, i na morálku, která je pevně zakotvena v určitém kodexu, se Pithart dívá jako na něco potenciálně nebezpečného, založeného na úniku před lidskou nejistotou. Kodexy morálky totiž ve skutečných životních situacích často nabízejí neřešitelná dilemata upřednostňování jedněch absolutních dober před ostatními. Autor kritizuje především hierarchizaci morálních norem pro všechny lidi obecně a navíc příkazový charakter takových kodexů. Morální povinnost je prý osobní. Nelze ji prostě všem přikázat. Přestože morálce věnuje autor ve své knize jednu kapitolu, nestačí se vyrovnat s různými morálními dilematy. Myslím si, že podobnost mezi morálkou a ideologií nelze přesvědčivě vykreslit na tak malém prostoru a navíc se snahou zapracovat takový názor do již dlouze popisované koncepce. Tento nedostatek částečně nahrazuje autor podobným postojem, jaký prezentoval u ideologií, totiž důležitostí způsobu vykonávání morálky a ne obsahu norem. Tedy ne co, ale jak. Není důležité, v co věříš, o čem jsi přesvědčen, ale jak věříš a jak jsi přesvědčen. (Milton Rokeach) Přesto se autor nevyhnul nedořešeným tématům, která sice vlastně zavrhuje jako kodexem obecně neřešitelná a spočívající na osobní morálce, ale přesto zaujímá pevná stanoviska používaje nepřesných, příliš obecných formulací.

Poslední dvě kapitoly věnuje Pithart na konci šedesátých let silnému hnutí nové levice a situaci v Československu. Novou levici a jejího „mluvčího“ Herberta Marcuseho kritizuje z pozic vybudovaných v předchozích částech knihy. Podobně jako intelektuály je obviňuje z neodpovědnosti, radikálnosti a ideologičnosti. (Pithart 1990b: 290–291) Jak se asi díval Petr Pithart na nástup politiků dospívajících v atmosféře radikálního hnutí nové levice do čela velkých světových států?

Anglický trávník

Obrana politiky je autentickým projevem konzervativního uvažování o světě, ale občas se nelze ubránit pocitu, že autor spíše rozvíjí mnohé myšlenky předních světových politických myslitelů a tradičních kritiků racionalismu, ideologie a totalitarismu. Autor se totiž snažil v první řadě sepsat a uspořádat své znalosti a myšlenky a bránit se tak proti zvůli režimu. Kniha však přesto plní dobře svůj účel – tedy ukázat rizika přílišného spěchu s dějinami, ukázat meze racionalistických ideologií a představit alternativu k revolučnímu přístupu ke správě společnosti. Autor popisuje vlastní obraz politiky jako šedé práce, kompromisu nebo respektování tradičních postupů a vyžaduje tak po všech zúčastněných trpělivost, které se však často politikům a ani jejich voličům zoufale nedostává.

Pocity Petra Pitharta během sepisování této knihy silným způsobem dokresluje inzerát z pražského deníku z konce roku 1968, který si autor nadepsal na začátek knihy. Vyměním Velkou dobu za poněkud menší. Ale i během „Velké doby“ si autor jistě často připomínal paralelu politiky s myšlenkami Karla Čapka (které často v knize cituje) o tradičně skvělém anglickém trávníku. Ten totiž nelze přesadit, ale je možné pomocí trpělivosti a praktického úsilí vytvořit si svůj vlastní. Neméně hustý a stejně tak pevný ve svých kořenech.

Pithart, P. (2005): Obrana politiky, Praha, Academia.

Literatura

  • Arendt, H. (1996): Původ totalitarismu, Praha, Oikumené, s. 621–645.
  • Hayek, F. A. (1995): Osudná domýšlivost – Omyly socialismu, Praha, Sociologické nakladatelství.
  • Pithart, P. (1990a): Obrana politiky, Praha, Panorama.
  • Pithart, P. (1990b): Osmašedesátý, Praha, Rozmluvy.
  • Weber, M. (1998): Politika jako povolání, in: Metodologie, sociologie a politika, Praha, Oikumené, s. 246–296.
  • Žegklitz, J. (ed., 1996): Velké postavy politické filosofie, Praha, Občanský institut.

Autor je studentem mezinárodních vztahů a práva na Masarykově
univerzitě a šéfredaktorem Global Politics.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Lukáš Hoder
Rubrika
Recenze
Témata
, ,
Publikováno
12. 3. 2006