Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Tlumočnice

Dnešní Hollywood pronikne všude. Nic mu není svaté a krom Oblasti 51 se natáčelo snad už na všech místech světa, ve všech lokalitách a na všech kontinentech. Jedno atraktivní místo však doposud odolávalo.

 

Až do loňského roku, kdy se v neuralgickém bodě, ve kterém se sbíhají nitky světové diplomacie, ocitl filmový štáb pod vedením režiséra Sydneyho Pollacka a natočil film The Interpreter, neboli v české distribuci Tlumočnice. V rámci série filmových recenzí na hollywodské trháky s politickým tématem se tak podíváme i na extrateritoriální půdu sídla OSN v New Yorku.

Otázku, jaký děj naroubovat do tak atraktivního prostředí, vyřešili scénáristé vcelku jednoduše. Patrně si vzali nějaký magazín o mezinárodní politice či serióznější denní tisk a ta nejzajímavější slova v článcích, které vypadaly vážně a jejichž dosah byl mezinárodní, podtrhali s tím, že je později užijí v ději. V příběhu Tlumočnice se tak ocitne sebevražedný atentátník, tajná služba, vybuchující autobus, diktátorský režim, guerilla, genocida, vše zasazeno do prostředí New Yorku a fiktivní středoafrické země Matobo. Z tohoto smyšleného státu pochází i hlavní ženská postava – tlumočnice Silvia Broom, ztvárněná Nicole Kidmanovou, stejně tak i hlavní záporná postava prezident a diktátor Zuwanie (který v ději nehraje hlavní roli a jeho přítomnost v ději je zasazena až na konec snímku, ale přece se okolo něj točí celý film). Z New Yorku, jako druhého dějiště, je pak takřka archetypální postava zlomeného policisty/agenta Tobina Kellera v podání Seana Penna a když zmíníme úlisného holandského šéfa Zuwanieho ochranky Luda, máme hlavní hrdiny příběhu představeny.

Ten se točí okolo atentátu na Zuwanieho, o němž se tlumočnice z OSN Silvia dozví, když si po práci a náhlé evakuaci budovy OSN jde pro svou flétnu do tlumočnické kabinky a shodou okolností (?) se ve sluchátkách odehrává tajemný rozhovor v středoafrickém dialektu Ku, kterému rozumí na půdě celých Spojených Národů snad jen sama hrdinka (a kterým se mluví v Matobo). Ač tomu zpočátku nepřikládá pozornost, po opět náhodně (?) překládaném dialogu mezi vyslancem Matoba a americkou zástupkyní jde celou věc nahlásit a když na ni na ulici při jízdě na skútru, začne dorážet černý mercedes, pochopí, že situace se stává vážnou, neřkuli kritickou. Assassin totiž hodlá útočit před Valným shromážděním OSN (Rada bezpečnosti hraje v příběhu naprosto podružnou roli). Do hry tak vstupuje agent Security Service Tobin, který se utápí v žalu po smrti své manželky, ale i tak dostane zodpovědnost za to, že se Zuwanie, ač padouch a strůjce rozsáhlé genocidy, dostane v pořádku k řečnickému pultíku VS a taky odtamtud i v pořádku odejde a rychle odletí z USA. Celá historka o atentátu se ovšem zdá Tobinovi zpočátku velmi fantastická a Silvii vůbec nevěří. Když ale jde do tuhého a začnou umírat lidé, oba hrdinové, ač k sobě zpočátku chovali upřímné antipatie, k sobě najdou cestu. Budiž ke cti režiséra a scénáristů, k sblížení dojde jen v myslích a nikoliv v loži.

Příběh se začíná komplikovat a objevují se nové souvislosti a postavy, díky kterým jsou na sobě lidé v ději provázaní snad více než hrdinové Rodinných pout. Silvie trpí traumatem – kdysi ztratila rodiče kvůli pozemní mině, která byla nastražena na antizuwanieovské rebely, a tak se Silvie se svým bratrem (samozřejmě až po dokončení úspěšných studií na Sorbonně), dávají do služeb guerilly a osud/scénarista tomu chtěl, Silvie se zamiluje do jejího vůdce. To je pro příběh snad skoro nepodstatné, jen to později akcentuje hrdinčin hněv, když se dozví, že byl zabit a za jeho smrtí stojí opět Zuwanie (a taky za smrtí bratra, obé na samém počátku filmu). Prezident Zuwanie, ač lékař a bývalý bojovník za svobodu, se totiž po převratu stal sám diktátorem a rozpoutal rozsáhlou genocidu. Ostatně i proto se má dostavit do OSN, kde má hájit své skutky a tím zabránit vydání k tribunálu v Haagu.

Ze slibovaných atributů příběhu tak už zbývá představit jen sebevražedného atentátníka a vybuchující autobus. Bohužel to spolu nějak nesouvisí. Sebevražedný atentátník je v příběhu nejnásilněji naroubovaným prvkem, vyskytuje se prakticky jen coby fikce ve školení prováděném pro příslušníky SS (Secret Service), kde se vysvětluje, jak ho zneškodnit, aby bomba nedetonovala. A pak také ke konci, když se zjistí, kdo je střelcem na Zuwanieho (prohlásí se o něm, že je sebevražedný atentátník, aby scéna uprostřed dostala jakýs takýs smysl, ač v dnešní době se pod pojmem sebevražedný atentátník uvažuje spíše člověk opásaný bombami, nikoliv střelec vědomý si dopadení). Zbývá tedy vybuchující autobus… Ten vybouchne scénaristovým záměrem přesně ve chvíli, kdy z něj vystoupí hrdinka, která tam o chvíli předtím vyjednávala s druhým vůdcem Matobské opozice.

Situace se tak stává naprosto neuřiditelnou, díky Zuwanieho návštěvě začíná umírat i obyvatelstvo New Yorku. V tu chvíli si k sobě Tobin se Silvií najdou cestu, vylíčí si svá traumata a finále příběhu s příletem Zuwanieho může započít.

Klíčovou otázkou tak pro nás nyní je rozkrytí politických prvků ve filmu. Pro tento případ by bylo dobré znát, jestli prvotním účelem bylo poukázat na tyranii a genocidy v rozvojovém světě, anebo udělat atraktivní blockbuster ze zatím neztvárněného prostředí sídla OSN. Obávám se, že za celým projektem stojí to druhé, neboť když je v úmyslu to první, tak se natočí film takové kvality, jako byl Hotel Rwanda. V našem případě je ale do příběhu namícháno až příliš různých příměsí, v nichž kraluje dosavadní hollywoodská terra incognita a motiv, který je místy vykraden ze staršího Stavu ohrožení (který se u nás příznačně v TV premiéře objevil pár dní po 11. září 2001). OSN jediná je v příběhu dominantním samoúčelným prvkem, nikdo nenutí nikoho moralizovat nad přehlížením tyranií a genocid v Africe či jinde, nad tím se takřka ani nepozastavíme a celý příběh je spíše holým konstatováním, že to tak je. A když se líčí Zuwanieho kariérní a státnický vzestup, tak se divákovi vloudí do hlavy i sugestivní myšlenka, že to tak i být musí a rozvinutý svět s tím nic nezmůže (někde ještě hlouběji se může ozvat, že koneckonců si za to ti černoši můžou sami a je to jejich přirozenost). Skoro mi až po delším uvažování přijde, že ve filmu je i lehký rasistický podtón, kdy korektní hrdinové jsou bílé pleti a všichni zloduši, až na holandského šéfa ochranky, jsou černoši a vystupují jen značně schematicky a zjednodušeně. Doslova černobílé vidění světa se pak snaží narušit scénáristická berlička v podobě Silviina přiznání, že během svého působení v guerille zabila malého chlapce. Okamžitě je však zajímavý motiv pohřben tím, že naše tlumočnice akt spáchala v sebeobraně a ihned poté zahodila zbraň a raději opustila Afriku. Jediná bílá a blonďatá Silvia, klasicky vzdělaná z evropských univerzit, dokáže čelit barbarství a pudům. Schéma se tak stane vykresleným v ještě větším kontrastu.

Možná se zde páchá křivda, jisté poselství možná spočívá v tom, že je v ději přítomné latentní poselství v podobě neospravedlni­telnosti tyranie a zvůle pod rouškou boje proti terorismu (čímž se snaží zaštiťovat Zuwanie), ale vzhledem k možné interpretaci v podobě výše zmíněných postřehů jde jen o planě moralizující poselství. Kritika v příběhu tak nakonec směřuje do vlastních řad, ale nemůžu se zbavit dojmu, že je to jen výtka, jež má poukázat na pošlapávání práv v samotných USA (tedy „našich“), ale už ne na pošlapávání práv v rozvojovém světě (jejich „business“).

Film The Interpreter/Tlu­močnice je vcelku koukatelným počinem pro chvilkové vypnutí mozku, nikoliv však natolik koukatelným, abyste kdy měli potřebu se k němu vrátit. Na závěr musím pochválit Seana Penna za brilantní herecký výkon, který, snad jediný, zvedá film o kousek výše.

Autor studuje politologii, evropská studia a právo na Masarykově univerzitě.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Ondřej Ručka
Rubrika
Recenze
Témata
, ,
Publikováno
3. 6. 2006