Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Dušan Třeštík v postmoderním očistci

V loňském roce vydalo Nakladatelství lidových novin knihu Dušana Třeštíka s názvem Češi a dějiny v postmoderním očistci. Jde o soubor rozmanitých příspěvků, vzniklých od roku 1999, namnoze již dříve publikovaných v rozličných periodicích, ale i textů doposud netištěných.

 

Formálně i obsahově se v nich navazuje na autorovu dřívější knihu Mysliti dějiny (1999). Třeštík se zde opět volným, esejisticko–fejetonistickým stylem vyjadřuje k tématům, jež trvale zaměstnávají jeho vědeckou mysl.

V úvodu autor osvětluje název své knihy. Je v něm narážka na název knihy Roberta Kagana Labyrint síly a ráj slabosti (česky vyšlo 2003), jehož první část je označením Ameriky a druhá přízviskem Evropy. S tím si Třeštík dovoluje nesouhlasit, Evropa mu připadá spíše jako očistec, zvláště po tom, čím si prošla (svou vlastní vinou) ve dvacátém století a čehož dozvuky jsou dodnes patrné. Z očistce vede, jak známo, cesta buď do ráje nebo do pekla. Záleží ale jen na nás, jak s tím naložíme. Proto má Třeštík nutkavý pocit, že žijeme v přelomové době. Pomáhá si přitom příměrem z historie – podobně přelomovou dobou byl vznik osvícenství. Předchozí brutální doba náboženských válek 16. a 17. století pohřbila (mimo jiné) i do té doby neochvějnou a všeobecnou víru člověka v Boha. Osvícenci ji nahradili stejně neochvějnou a všeobecnou vírou v Pokrok. I tato idea ale nakonec vzala za své, vedla totiž (mimo jiné) i k dvěma světovým válkám. Definitivně pak padla v 70. letech v souvislosti s ropnou krisí, kdy skončila průmyslová civilisace a byla nahrazena civilisací informační. Svět se radikálně proměnil – nic již není jisté a stabilní, a to i proto, že chybí nějaká velká scelující myšlenka.

Na pozadí tohoto obecného pohledu rozebírá autor v knize svá oblíbená témata. V devíti příspěvcích první, nejrozsáhlejší části knihy, nazvané Dějiny a dějepis, je to otázka historie jako vědní disciplíny, jejího místa mezi vědami a ve společnosti. Třeštík především opakovaně vysvětluje hlubokou proměnu v chápání dějin, k níž došlo ve dvacátém století. „Dějiny nejsou totožné s minulostí“, jsou „konstrukcí o minulosti vztaženou k historikově současnosti“. Historii již nelze chápat jako objektivní odhalování minulosti (všeho, co se kdysi stalo a co jen někde hotové čeká, až to někdo nezúčastněně vynese na světlo), historik vždy vybírá jen určitá fakta (z pouze omezené sumy pramenů, jež má k disposici) a navíc je řadí do určitých souvislostí (které se mu jeví v jeho vlastní době smysluplné), tedy vždy konstruuje, aktivně vytváří určitý obraz. Takový postoj ovšem neznamená bezbřehý relativismus, naopak, tím, že historik přizná, že je subjektivní (a jinak tomu být ani nemůže, člověk se sebe sama prostě nezbaví), je nucen být přísnější a kritičtější jak k materiálu, tak k sobě samému. Měřítkem vědeckosti je pak totiž nejen síla argumentace, ale také síla osobnosti – historik nese za svou práci občanskou a etickou zodpovědnost. Je ovšem smutné, že u nás doposud tuto změnu pohledu na historii nezaregistrovala ani laická veřejnost (která dál přijímá díla historiků jako zjevení vysokých Pravd), a bohužel ani valná část historiků samých (kteří tyto Pravdy dál presentují jako jediné a věčné).

Ona proměna má ovšem mnoho zajímavých souvislostí. Tak v rámci historické vědy samé přinesla například velký rozmach kulturní historie. Pro tu není důležité ani tak to, co lidé objektivně dělali, jako spíše to, co si o tom subjektivně mysleli, tedy proč to dělali, jaké místo to mělo v jejich systému hodnot, v jejich vidění světa, zkrátka v jejich kultuře. To začne být zajímavé, když dojde ke střetu dvou různých kultur. Zde Třeštík uvádí řadu příkladů především ze středověku. Tak například Karel Veliký si na počátku 9. století vyložil výpravu několika dánských lodí na sever své země jako předvoj mohutného útoku na svou říši, sebral proto veliké vojsko a vypravil se ji bránit. Když ale dorazil na místo, Vikingové byli dávno pryč, šlo jim totiž pouze o jednorázovou kořist, trvale proti někomu útočit by je ani nenapadlo…

Ve světle nového chápání historie pak lze jinak pohlížet i na vztah historie k některým blízkým oborům (například archeologii) či činnostem (například politice). V druhém případu stojí za zmínku (a hlavně za zamyšlení) Třeštíkem nadhozená otázka módního omlouvání se za dějiny. V současné době se všichni omlouvají za všechno (Amerika za otrokářství, církev za inkvisici, Francie za Alžír, Evropa za druhou světovou válku). Určité společenství tak sebe sama definuje skrze deklaraci společné viny (hříchu), zatímco dříve se tak dělo na základě společného slavného vítězství.

Lze dodat, že historie v Třeštíkově pojetí má velmi blízko k srovnávací jazykovědě. Oba obory mají společné to, že předmět jejich zájmu (minulost pro historii, prajazyk pro jazykovědu) pro ně není bezprostředně uchopitelný, mohou se k němu dostat jen zprostředkovaně (historie skrze dochované prameny, jazykověda skrze dochované jazyky), jsou tedy nuceny konstruovat, modelovat. To ale vpodstatě platí pro každou vědeckou disciplínu, pokud se přijme ono tvrzení, že vědec neodhaluje objektivní pravdu, ale subjektivně ji konstruuje. Každá konstrukce je pro Třeštíka souborem „správností“, zřejmě nerad užívá slovo pravda. Možná by ale stačilo, kdyby rovnou řekl, že je proti korespondenčnímu principu pravdy (pravda jako shoda se skutečností) a pro kombinaci koherenčního principu pravdy (pravdivé je to, co je nerozporné) a pragmatického principu pravdy (pravdivé je to, co je účelné). Vědec tedy nemá popisovat objektivní skutečnost (protože ta stejně neexistuje, jak víme od přírodních věd), ale vymýšlet něco, co si nebude odporovat a co bude mít smysl pro společnost (viz níže o vymýšlení národa). Hlavně má být ale vědec kritický ke všemu samozřejmému, „ke všemu, co nám jakoby hotového a konečného předkládá naše kultura, čemu nás naučili rodiče, škola, univerzita a denní život“. Ono totiž nic není samozřejmé, hlavně u nás po čtyřiceti letech komunismu. Ještě stále se drží positivismus, jehož projevem byl i marxismus se svou neochvějnou vírou, že dějiny jsou nutným uskutečňováním pokroku, směřováním ke světlejším zítřkům. Dědictví minulého režimu a jeho ideologie je na současné společnosti dosud velmi patrné – humornějším příkladem může být to, když Václav Klaus, kterého jistě nikdo nepodezřívá z marxismu, použije termín prvobytně pospolná společnost, méně veselé už ale je, že ex-soudružky učitelky ještě stále učí děti z učebnic napsaných v 80. letech.

Druhá část knihy přináší příspěvky k tématu My a Evropa. Autor se v nich zamýšlí nad situací českého národa v evropském kontextu, ale také pouze (nesoustavně) glosuje vnitřní situaci v našem státě. Z přehršle myšlenek můžeme zcela výběrově poukázat jen na některé.

Třeštíkův názor na současný stav Evropské unie je poměrně kritický. Je podle něj třeba si přiznat, že EU je prozatím pouze pragmatickým svazkem, budovaným primárně kvůli hospodářským cílům. Tomuto tělu se zatím nedostává duše, to ale neznamená, že se mu jí nedostane v budoucnu (a protože Češi už byli do Unie přijati, měli by se na tom sami aktivně podílet). Vyjít by se přitom mělo ze společné historie a kultury, v níž lze hledat a nacházet poučení, vždyť Evropa toho má za sebou opravdu hodně. Zatím jsme dospěli k poznání, že válkou se toho moc nezmůže a že není špatné chovat se slušně a svoje zájmy prosazovat diskusí. Kulturně ale tvoří jakýsi celek jen Evropa (středo)západní, těžko do ní řadit Rumunsko, Turecko či Rusko.

Třeštík se také vrací ke svému konceptu vymýšlení národa, který kdysi vzbudil vášnivé diskuse. Nyní Třeštík především vyvrací všechny názory, které mu byly podsouvány těmi, kdo jeho koncept nepochopili. Hlavně ale poukazuje na sám smutný fakt, že je u nás stále každý nový a netradiční koncept jaksi automaticky odsuzován. Pokud jde o samotnou myšlenku, ta zcela zapadá do Třeštíkova chápání historie jako konstruování. Třeštík prostě tvrdí, že národ neexistuje sám o sobě (jako nějaké společenství krve, jazyka apod.), ale v hlavách lidí, a to v podobě mýtu, který vypráví o tom, odkud jsme přišli, kdo jsme a kam jdeme. Takový mýtus vymyslel Čechům v 19. století František Palacký, a byl to úctyhodný čin. Jenomže dnes už Palackého historická koncepce nefunguje, už nejde stavět na Rukopisech a husitství. Potřebujeme nutně nový příběh, nové smysluplné a živé „velkovyprávění“ o nás samých. Jen ho musí někdo vymyslet, jinak zůstaneme bandou pořvávajících hokejových fanoušků.

Otázkou národa a jeho vymýšlení se zabývá i třetí oddíl knihy, nazvaný Několik svátečních kázání. Jde o texty psané k příležitosti jednotlivých státních svátků v roce. Právě důležitost, kterou přiřkneme konkrétním svátkům, ukazuje, za koho se považujeme. Je to spíše 28. září s vyzdvižením svatého Václava nebo 28. říjen s poukazem na zrod Masarykova Československa? Obojí je problematické, je dobře známo, že obě události nemají jednoznačnou a obecně přijímanou interpretaci. Každý národ ale nějaké svátky potřebuje, jsou totiž manifestací onoho mýtu, který jej konstituuje.

Knihu uzavírají dva rozhovory, které s Třeštíkem vedli Michal Komárek a Sylva Daníčková.

S velkou mírou nadsázky lze říci, že Dušan Třeštík má v historické obci asi takovou posici jako Tomáš Halík v obci katolické. Oba mají odvahu přijít s novými, neotřelými názory, oba jsou pro ně velebeni i zatracováni, a to odborníky i laiky. Vždy ale rozčeří poněkud stojaté vody svého oboru, mimo jiné i proto, že mají i širší rozhled a přehled o oborech jiných. Dušanu Třeštíkovi i české společnosti přejme, aby mu vyšly i další knihy vypravené stejně pěkně jako Češi a dějiny v postmoderním očistci. Očistec se potom snáší mnohem lépe.

Dušan Třeštík: Češi a dějiny v postmoderním očistci, NLN, Praha 2005.

Autor vystudoval obecnou jazykovědu, češtinu a historii na Filosofické
fakultě Masarykovy university. Nyní působí v etymologickém oddělení Ústavu pro
jazyk český AVČR.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Vít Boček
Rubrika
Recenze
Témata
, ,
Publikováno
18. 4. 2006