Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Turecko a Evropská unie: česká a turecká perspektiva

Náplň knihy „Turecko a Evropská unie“ je v české odborné literatuře poměrně unikátním počinem. Publikace věnující se moderní turecké politice by se totiž pohodlně daly spočítat na prstech jedné ruky. Její autoři se proto z mého pohledu pustili do záslužné práce, která se jim navíc velice vydařila.

 

Knihu tvoří soubor sedmi kratších esejů sedmi různých českých i tureckých odborníků, kteří se problematikou Turecka či jeho evropské perspektivy zabývají. Náplň knihy je vyvážená a dotýká se všech hlavních klíčových témat ve vztazích Turecka a EU – kulturních, ekonomických a především politických. Co se podtitulku knihy týče, autoři kladou důraz především na perspektivu tureckou.

První esej turkologa Petra Kučery uvádí čtenáře do problematiky hledání identity tureckého národa. Na příkladech z dějin a především z literatury ukazuje, jak Turci vnímali a definovali sami sebe v první polovině 20. století. Kučerův příspěvek byl do knihy zařazen velmi vhodně, protože bez něj by čtenář neznalý počátků kemalismu v Turecku nemohl pochopit současné dění na turecké politické scéně, ani značnou část zahraniční politiky tohoto státu.

Na tento esej navazuje text Rabie Polatové zkoumající aktuální tureckou politickou kulturu, proces (de)sekuritizace určitých témat (kurdská otázka, zahalování) a vliv EU na něj. Velmi zajímavý je její závěr, podle kterého mnoho nedorozumění mezi EU a Tureckem pramení v rozdílnosti jejich politických kultur. Zatímco poválečná západoevropská politická kultura podle Polatové zdůrazňuje především koncept lidských práv, Turci stále ideologicky čerpají z doby formování svého státu. Proto je pro ně nejdůležitějším tématem zachování a obrana republiky, v rámci čehož je možné slevit i z ochrany menšin a lidských práv obecně.

Článek Angeliky Gergelové „Členství Turecka v EU“ velmi stručně shrnuje hlavní výzvy, kterým čelí EU v souvislosti s možným přistoupením Turecka. Autorka se tohoto obsáhlého a spletitého tématu chopila se ctí. Bohužel v závěrečného části jejího příspěvku nazvaného „Kulturní a náboženská odlišnost“ se vyskytuje poměrně mnoho jazykových neobratností (např. „náboženství je důsledně odděleno od politiky a dohlíží na to armáda a prezident“, s. 40) a zmatených tvrzení, u kterých není jasné, zdali jde o názor autorky, či někoho jiného.

Na statistických údajích jsou z velké části založené texty Hakana Yilmaze a Lucie Tunkrové. Yilmaz se ve svém příspěvku zabývá obecnými postoji turecké veřejnosti k EU. Na základě průzkumu mezi několika tisíci respondenty seznamuje čtenáře s poznatky o tom, které skupiny obyvatel vstup Turecka do EU podporují, a které ne; co si od něho slibují a čeho se naopak bojí. Pohled na tyto statistiky je z mého pohledu velmi zajímavý. Ukazuje, že silní stoupenci EU v Turecku jsou většinou vzdělaní lidé, kteří sebe sami vnímají na základě jiných než náboženských či etnických hledisek a volí především levicová a středová politická uskupení. Nejvlažnější vztah k EU mají naopak stoupenci pravice a politického islámu (s. 62–65). K podobnému závěru dochází ve svém textu i Tunkrová, která říká, že „[h]lavním nositelem euroskepticismu v Turecku jsou radikální antidemokratic­ké síly“.

Na tomto místě je třeba zmínit i to, že autoři knihy dospívají nezávisle na sobě k závěru, že europeizace podporuje modernizaci země a rozvoj pozitivních sil v turecké společnosti. V souvislosti se skepsí, která v mnoha zemích EU převládá ve vztahu k možnému vstupu Turecka do této organizace, však v posledních letech dochází na turecké straně k omezování evropského entuziasmu. To poté vede ke zpomalování reformního procesu, protože bez silné evropské perspektivy se v turecké společnosti šíří přesvědčení o tom, že reformy jsou zbytečné a navíc ohrožují vnitřní bezpečnost země (práva menšin vs. kurdský separatismus, náboženská práva vs. islamismus).

Názor, že se EU k Turecku chová neupřímně, nespravedlivě a že vůči němu uplatňuje dvojí metr, se potom stává dalším ze zdrojů tureckého euroskepticismu. O tomto problému hovoří všichni turečtí odborníci, kteří se na této knize podíleli. Podle Tunkrové může dokonce EU kvůli svému vyhýbavému chování ve vztahu k Turecku ztratit respekt, který se jí v minulosti povedlo vydobýt u muslimských zemí na Blízkém východě, a spolu s ním i vliv na jejich modernizaci – „což může mít závažné bezpečnostní dopady pro evropskou vnitřní a vnější bezpečnost a nepřímo negativně ovlivnit evropské hospodářství.“ (s. 99)

Přezíravý pohled na Turecko se dle Pavla Šaradína objevuje i v české společnosti. Na základě výzkumu tohoto autora je také v českém prostředí více slyšet odpůrce tureckého členství než jeho zastánce. Mezi nejhlasitější oponenty vstupu Turecka do EU přitom podle Šaradína patří konzervativně smýšlející politici a sdružení (povětšinou s křesťanským backgroundem), kteří členství Turecka vnímají jako „ohrožení [evropské] kulturní a hodnotové identity“ (s. 54). Šaradínův text je celkově velmi vydařený, povedené je zvláště shrnutí názorů českých politických stran na turecké členství, vytknout mu ale musím přinejmenším tvrzení, že „[z]různých perspektiv se věnuje koexistenci Evropy a muslimského světa server Eurabia.“ (s. 49). Přes vznešená slova autorů, že se chtějí „distancovat od rasismu, xenofobie, náboženské i národnostní nenávisti“, je z mého pohledu Eurabia čistě islamofobním počinem, o jehož „objektivitě“ by si čtenář neměl dělat iluze.

Na závěr je třeba zmínit několik nedostatků recenzované publikace. To, že turecká politika a historie nejsou českému badatelskému prostředí příliš blízké, se ukazuje například na několika historických zjednodušeních, která se v knize vyskytují („Smlouva [ze Sévres] měla zajistit rozdělení území Turecka mezi západní velmoci, což využilo k útoku Řecko.“, s. 86), nebo na špatném přepisu jmen do češtiny (Lefkosa, s. 97 – správně Lefkósie či Nikósie/ nebo turecky Lefkoşa; Clerides, 132 – správně Kliridis, Makarise, s. 133 – správně Makariose či Makaria atd.).

I přes tyto drobnosti však jde o kvalitní publikaci, kterou je možné směle doporučit každému zájemci o turecko-unijní vztahy, o moderní tureckou politiku a obecně o turecký způsob myšlení.

Tunkrová, Lucie – Šaradín, Pavel (2007). Turecko a Evropská unie: česká a turecká perspektiva. Olomouc: Univerzita Palackého.

Autorka, členka redakce Global Politics, nedávno získala magisterský titul v oboru mezinárodní vztahy na FSS MU a v současnosti studuje řecký jazyk v Ioánnině.

blog comments powered by Disqus
Autor
Martina Dočkalová
Rubrika
Recenze
Témata
, ,
Publikováno
19. 1. 2012