Nejživější román Umberta Eca
Vít Boček - 30. Leden 2006, rubrika Recenze
Témata: Evropa/Rusko, kultura, politická teorie
Nejste-li filosof, psycholog, sémiotik, estetik, historik ani milovník starých věcí, přestaňte číst tuto recensi a jděte dělat něco užitečnějšího. Jste-li alespoň jedním z nich, pokračujte ve čtení těchto řádků. Jste-li to všechno dohromady, přestaňte číst a rovnou si utíkejte koupit nový román Umberta Eca Tajemný plamen královny Loany.
Jedná se o autorovo páté, zatím poslední beletristické dílo. Knihu vydalo loni, s pouze ročním zpožděním od italského originálu, nakladatelství Argo v překladu Alice Flemrové.
Děj románu se začíná odvíjet v Miláně roku 1991. Hlavní postavou je postarší sběratel a obchodník starými knihami přezdívaný Yambo, který se po mozkové příhodě probírá z kómatu. Ukazuje se, že sice neztratil tzv. automatickou ani sémantickou paměť (umí si zkrátka vyčistit zuby a ví, kdo to byl Napoleon), ale zcela pozbyl tzv. paměť autobiografickou. Nepamatuje si nic, co se týká jeho osobního života a je tak odkázán na to, co se o sobě dozví od jiných lidí. Tím ovšem získává jen mrtvé informace, nikoliv živé vědomí toho, co zažil, tedy vzpomínky. Svou ztracenou osobnost se pokusí znovu získat důvěrným kontaktem s prostředím, ve kterém prožil důležitý úsek svého života – dětství. Odjíždí proto na italský venkov, do vesnice, kde jeho rodina žila v rozlehlém dědečkově domě. Právě zde pro něj začíná vzrušující pouť za vlastní identitou a pro čtenáře knihy poutavá cesta do reality Itálie třicátých a čtyřicátých let 20. století. Zatímco Yambo je při seznamování se s domem plným starých věcí vystaven prvním zábleskům pocitů („tajemným plamenům“), čtenáři se naskýtá příležitost poznat, jaký byl život v tehdejší fašistické Itálii, neboť ten se pozoruhodně zrcadlí v artefaktech, jež se z této doby dochovaly. Yambo nachází v domě obrovské množství starých věcí. Čte si staré knihy, pohádky, rodokapsy, komiksy, noviny, ale i vlastní školní sešity, básně, dopisy a pohlednice; prohlíží si sbírky známek, staré plakáty, kalendáře; poslouchá tehdejší hudbu ze starých desek.
Co dalšího se Yambovi ještě přihodí, hledejte v knize samé. Zde se můžeme soustředit na obecnější aspekty knihy. Ecův román lze číst především jako strhující svědectví o konkrétní době. Líčí se v něm vlastně podoba fašistického režimu z pohledu obyčejných lidí. Vládnoucí ideologie tehdy pronikla do všech oblastí života. Děti byly nuceny psát slohové práce o ducem a lásce k vlasti, komiksová postava myšáka Mickeyho se zničehonic změnila na myšáka Topolina a podobně… Ecova pozornost je skutečně soustředěna spíše na absurdní až groteskní stránku doby. Ta ale vyniká právě konfrontací se závažnými událostmi: „Kolik duší měl režim? Pod africkým sluncem zuřila bitva o el-Alamejn, a rádio notovalo, já chci takhle žít se sluncem nad hlavou a šťastným zpěvem blaženě si snít (…) Paulus se vzdával u Stalingradu mezi hromadami mrtvol na obou stranách, a my poslouchali, já kamínek v botě mám, au, au, strašlivě tlačí mě to tam.“ Eco však dovede být také lakonicky úderný: „Po válce jsem se naučil spoustu věcí, nejenom jak se rodí děti (včetně těch přípravných akcí o devět měsíců dříve), ale také jak umírají Židé.“
Na Tajemný plamen královny Loany je možno pohlížet také na pozadí Ecova díla odborného. Do knihy se totiž podstatným způsobem promítá Ecovo teoretické přemýšlení o literatuře a jeho sémiotická teorie. S tou je český čtenář seznamován sice nesystematicky, ale za to v hojné míře (zmiňme kupříkladu knihy Mysl a smysl, Meze interpretace a O literatuře). I v jeho románu se opět setkáváme s pátráním po tom, jakou moc mají ve světě znaky (a jejich šiřitelé) a jak vlastně člověk znaky (a tedy svět) interpretuje. Důraz je tentokrát kladen na znaky visuální povahy. Kniha obsahuje obrovské množství ilustrací (přesných podob nejrůznějších věcí, jimiž se Yambo zabývá), které neslouží jako pouhý doprovod textu, jsou mu postaveny naroveň. „Čtenář“ je tak nucen nejen číst, ale i prohlížet si a o shlédnutém přemýšlet. O důležitosti ilustrací ostatně svědčí i v tiráži uvedená poznámka, že byly připraveny ve spolupráci s autorem.
Neméně důležitý je v knize aspekt psychologický až filosofický. Předkládají se v ní totiž témata jako fungování mozku, lidská paměť, způsob chápání a uchopování světa člověkem. Yambo procitá z bezvědomí a neví o sobě vůbec nic. Z toho, co se dozví od jiných (byť nejbližších) lidí, může zkonstruovat množství zcela rozdílných „vlastních“ minulostí. I osobní věci, kterými se probírá, vedou k několikerým možným výkladům. Může se tedy člověk bez vzpomínek dobrat pravdy o sobě samém? Ba co víc, může vůbec člověk věřit tomu, co prožívá? Není to také jen vlastní konstrukce či dokonce iluse předkládaná mu zvnějšku? „(…) možná mí bližní – i já sám – máme kůži potaženou zelenými šupinami a čtyři vysouvací tykadla nad jediným okem (…) A co když mi Někdo právě promítá film přímo do mozku?“
Ať už Ecovu knihu čteme jako kulturně-historickou sondu do minulosti Itálie, zamyšlení nad mocí slov a obrazů či jako psychologicko-filosofickou výpravu do nitra člověka, nikdy nás nemůže zklamat způsob, jakým se nám téma představuje. Autorův styl je nezaměnitelný. Tak jako v předchozích románech se i zde setkáváme s nespočetným množstvím odkazů a citací jiných děl, s opakováním motivů, jazykovou ekvilibristikou. Knize lze opravdu jen těžko něco vytknout. Zamrzí snad jen velmi nedostatečný dodatek s názvem Vysvětlivky, u českých vydání Ecových děl bohužel opakovaný jev. Stěží dvoustránkový vysvětlující „aparát“ u knihy, kde se to cizojazyčnými citáty doslova hemží, působí spíše komicky. V případě Tajemného plamene královny Loany se to však ještě dá snést, neboť toto dílo patří k humornějším autorovým knihám a tento prvek tak byl, byť nechtěně, v českém vydání ještě posílen.
Ecův román se samozřejmě zařazuje do literárního dění, jež mu předcházelo, i mnoha jinými způsoby, než nemilosrdnou povodní aluzí na jiná díla nejrůznějších žánrů. Tak hned svým nejzjevnějším znakem, důležitou rolí ilustrací, se kniha podobá poslednímu dílu Roberta Fulghuma Třetí přání (vyšly zatím dva díly plánované trilogie). Zatímco je však u Fulghuma obrazový doprovod sice podstatnou, avšak přece jen postradatelnou složkou díla, Ecův text je bez ilustrací nemyslitelný. Právě na interakci slova a obrazu jako dvou rovnocenných složek je totiž celé dílo vystaveno. Jinou pozoruhodnou souvislostí, na niž lze upozornit, je skutečnost, že v jedné z knih Péreze-Reverta – Dumasův klub (česky vyšlo roku 2000) – je hlavní postavou také antikvář pídící se po starých cenných knihách a že v knize se nachází několik (přátelských?) narážek na Eca a jeho dílo. Vtírá se myšlenka, zda Eco užitím téhož tématu ve své knize nechtěl svého španělského kolegu, jenž je obecně považován za Ecova velmi zdatného pokračovatele, (přátelsky?) pošťouchnout, zkrátka mu ukázat, jak se dá s daným tématem naložit lépe. Pro českého čtenáře se Tajemný plamen královny Loany zajímavě zařadí i do kontextu domácí kultury, pokud si uvědomí, že rolí a významem tzv. nižší (či dokonce pokleslé) tvorby, jako jsou komiksy či plakáty, se kdysi ve svých knihách zabývali i oba bratři Čapkové (Marsyas, Nejskromnější umění).
Co lze říci úhrnem o nové knize autora, jehož předchozí knihy se staly bestsellery? Snad jen to, že při veškeré intelektuální náročnosti a pozornosti, kterou si toto dílo od čtenáře vyžaduje, zůstává kniha zároveň – nebojme se v závěru užít klišé – hluboce lidskou záležitostí. Pojednává totiž, z mnoha úhlů a hledisek, o životě, a v tom jsme, zdá se, namočeni až po uši všichni. A tak asi není úplně nutné, aby čtenář této knihy byl filosof, psycholog, sémiotik, estetik, historik či milovník starých věcí…
Umberto Eco: Tajemný plamen královny Loany, Praha, Argo 2005.
Autor vystudoval obecnou jazykovědu, češtinu a historii na
Filosofické
fakultě Masarykovy university. Nyní působí v etymologickém oddělení
Ústavu pro
jazyk český AVČR.
Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy
S podporou International Institute of Political Science v Brně