Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Konference o Radě Evropy a Evropském soudu pro lidská práva

U příležitosti významného výročí, které si v roce 2009 připomněla Rada Evropy a Evropský soud pro lidská práva (ESLP), uspořádalo Centrum pro lidská práva a demokratizaci ve spolupráci s Mezinárodním politologickým ústavem Masarykovy univerzity v Brně 3. prosince 2009 konferenci 60 let Rady Evropy – 50 let ESLP. Na konferenci vystoupila například advokátka Klára Veselá-Samková, právní asistent u ESLP Jan Kratochvíl, soudkyně Nejvyššího soudu ČR Kateřina Šimáčková, vládní zmocněnec pro zastupování před ESLP Vít Schorm, David Záhumenský z Ligy lidských práv nebo Dana Beková, která je ředitelkou Informační kanceláře Rady Evropy v ČR. V následujícím příspěvku blíže představíme hlavní témata a body diskuse prvního panelu konference s názvem Reflexe činnosti Rady Evropy a ESLP.

 

Dana Beková: Rozšírenie Rady Európy v 90. rokoch

Medzi rečníkmi na konferencii venovanej výročiu Rady Európy vystúpila so svojím príspevkom aj Dana Beková, riaditeľka Informačnej kancelárie Rady Európy v ČR. Jej príspevok, ako sama v úvode poznamenala bol jediným historizujúcim príspevkom celej konferencie. V úvode svojho príspevku poukázala na základnú otázku, ktorá bola kľúčovou otázkou v súvislosti s výročím Rady Európy a to, slovami D. Bekovej, či má Rada Európy „odísť na dôchodok,“ keďže sa dožila pomyselných 60 rokov alebo či je ešte stále pre ňu miesto v rámci medzinárodného systému.

Vo svojom príspevku D. Beková poukázala stručne na vývoj Rady Európy, hlavne poukázala na kľúčové momenty, ktoré potvrdili význam Rady Európy, čo sa odrazilo na jej postupnom rozširovaní. Práve rozširovanie Rady Európy v 90. rokoch bolo témou jej príspevku. Za kľúčový okamih v histórii Rady Európy označila rok 1989, kedy došlo k pádu komunizmu a následnej demokratizácii post – komunistických krajín, čo umožnilo, aby tieto krajiny boli prijaté do Rady Európy. Vstup týchto krajín do Rady Európy priniesol so sebou nové témy, problémy a výzvy v oblasti ochrany ľudských práv, ktoré predstavovali nový impulz pre Radu Európy. D. Beková považuje vstup krajín východnej Európy za prínosný, pretože nielen, že so sebou priniesol nové výzvy ale aj nové skúsenosti. Rok 1996 bol ďalším kľúčovým momentom pre Radu Európy, pretože členskou krajinou sa stala Ruská federácia, čo z pohľadu postavenia Ruska ako svetovej mocnosti bolo pre Radu Európy významným momentom. V tomto bode svojho príspevku poukázala na princíp, ktorým sa Rada Európy riadi a to „better include than exclude“, čo sa stalo dôležitým nástrojom, akým Rada Európy môže lepšie plniť svoje poslanie. Deväťdesiate roky sa z pohľadu Rady Európy stali najdynamickejšími rokmi aspoň v súvoslosti s nárastom členskej základne Rady Európy. Za desať rokov bolo do Rady Európy prijatých približne toľko krajín koľko Rada Európy prijala za predchádzajúce obdobie štyridsiatich ro­kov.

V závere svojho príspevku D. Beková poukázala, že Rada Európy je ešte stále organizáciou druhej voľby. Zdôraznila, že Rada Európy je založená na Wilsonovskom základe – rešpekte pre demokraciu, ľudské práva, atď. ktoré sú predpokladom pre mierové spolunažívanie štátov.

Reforma ESLP?

Debata se na této konferenci rozhořela především v souvislosti s otázkou reformy ESLP. Dané problematiky se dotknul Ivo Pospíšil (Ústavní soud ČR a Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity) v příspěvku Judikatura ESLP ve válečných konfliktech. Reformě ESLP se přímo věnoval příspěvek Ľubomíra Majerčíka (právní asistent u ESLP; Centrum pro lidská práva a demokratizaci).

Ivo Pospíšil: Bude ESLP rozhodovat i ve věcech válečných konfliktů?

Otázku vztahu lidských práv a válečného práva lze omezit na dva body zkoumání. Za prvé jde o debatu mezi právem lidských práv a mezinárodním humanitárním právem; za druhé jde o princip extratoriality lidských práv. Těmto dvěma výzvám se věnoval příspěvěk I. Pospíšila v prvním panelu řečníků, který byl věnován zejména empirické reflexi činnosti Evropského soudu pro lidská práva (ESLP).

V oblasti extrateritoriálních kompetencí mezinárodního práva může ESLP fungovat jako laboratoř. Kvantitativní zkoumání poukazuje především na případ Ruska a Turecka jako zemí s největším počtem porušení Evropské úmluvy o lidských právech (Úmluvy) na svém území v letech 1998–2008. Od 90. let však také stoupá počet brutálního porušování lidských práv v mezinárodních konfliktech. Kypr, Kosovo, Rusko – Čečensko (nahlížení na rusko-čečenské války jako na vnistrostátní nebo mezinárodní konflikt není jednotné), Irák, Jižní Osetie – to jsou případy, které stále zaměstnávají odborníky na mezinárodní právo.

Je tu však i kvalitativní aspekt věci. Spor lidská práva v. humanitární právo dosud nerozřešil ani Mezinárodní soudní dvůr, ani Výbor pro lidská práva OSN. Otázka, zda má specializovaný lidskoprávní soud v takových případech přistoupit k aplikaci humanitárního práva, tedy nadmíru aktuální. Nicméně, je nutno podotknout, že tomu se ESLP zatím vyhýbá. Případ Isayeva proti Rusku toto jasně potvrzuje. [najít]

Podle názoru I. Pospíšila se ESLP chová přesně podle zásad tzv. fragmentarizace mezinárodního práva, kdy pro přílišnou zahleděnost do vlastního právního rámce opomíná, že jeho hlavním určením bylo posílit dodržování lidských práv v zemích Rady Evropy. Postup ESLP je však také pochopitelný. Už teď je Soud zahlcen případy – např. ruská kancelář nestíhá takový nápor stížností vůbec zvládat. Reforma je neodkladná, i když pokusy o ni jsou zatím neúspěšné. Kdyby Soud rozšířil svou jurisdikci i na záležitosti humanitárního práva, je možné se domnívat, že už tak dlouhá doba vedení procesu by se ještě prodloužila a Soud by se stal opravdu neakceschopným právním tělesem, který by na stav lidských práv v zemích Rady Evropy neměl už vůbec žádný vliv.

Ľ. Majerčík: Co dál s Evropským soudem pro lidská práva?

Na příspěvek I. Pospíšila reagoval na konferenci 60 let Rady Evropy, 50 let Evropského soudu pro lidská práva příspěvek Ľ. Majerčíka o současném stavu reformy ESLP. Majerčík označuje stav ESLP za neudržitelný, a to z několika důvodů. První příčinou je jednoznačně radikální rozšíření Rady Evropy v 90. letech. Z počtu 23 zemí, které byly členy této evropské instituce po 40 let její existence, se po skončení studené války Rada Evropy takříkajíc přes noc rozrostla na 47 členských států. S nimi se před Soud dostala nová problematika, se kterou starší členové neměli zkušenost. Restituce, lustrace, balkánské války nebo třeba otázky občanství rozšířily judikaturu Soudu a v mnohém ho obohatily. Zároveň však tuto novou zátěž nestíhá zvládat, a to do takové míry, že už není schopen vyřizovat tolik stížností, kolik je za stejnou dobu do Štrasburku zasláno. Výsledkem je vzrůstající neúměrně dlouhá doba projednávání stížností.

Možností, jak řešit tento problém, není mnoho. Soud může např. omezit příjem stížností. Pak ale vzniká otázka, podle jakého klíče by tak měl učinit. Jako další připadá v úvahu rozšíření zázemí Soudu – přijetí nových zaměstnanců, výstavba nové budovy. To by však vyžadovalo i zvýšení finančních nákladů a je zde i riziko růstu byrokracie. Ani toto však není žádné jasné řešení, protože není ve finančních možnostech Rady Evropy financovat tak drahý soud. Otázku financování ESLP je zajímavé nahlížet skrze srovnání ESLP a Evropského soudního dvora (ESD). Majerčík uvádí, že rozpočet ESLP tvoří pouhých 5 % rozpočtu ESD, přitom za loňský rok ESLP obdržel téměř padesát tisíc stížností, ESD jich loni vyřizoval zhruba pouhých šest set. Mimochodem, za celých 40 let existence ESLP před rozšířením Rady Evropy vyřizoval Soud na 45 tisíc žádostí! Počet stížností jen za rok 2008 tedy převyšuje celkový počet stížností za léta 1955–1998.

Majerčík jasně vymezuje současné hlavní problémy, jimž kontrolní mechanismus ESLP čelí: obrovské množství nepřijatelných stížností (94 %), množství stále se opakujících stížností (nabízí se řešení podle tzv. pilotních rozsudků). Problémem je také fakt, že drtivá většina stížností se týká práv „nižší“ důležitosti (zejména práv procesních). K tomu všemu více než polovina stížností pochází jen ze čtyř členských zemí – z Ruska, Ukrajiny, Rumunska a Turecka.

ESLP svou existencí zavádí do mezinárodního práva unikátní instrument – individuální právo na stížnost. Možnost žalovat stát za porušení osobních práv se tak nabízí každému občanu členských zemí Rady Evropy. Tím ESLP vyniká nad ostatními soudy a nemá ve světě obdobu. Pod tíhou individuálních stížností je však jeho efektivita ochromována. Proto se objevují dílčí návrhy na eliminaci času stráveného nad nepřijatelnými stížnostmi. Například zrušit právo na podávání stížností v jazyce stěžovatele a nadále přijímat jen stížnosti v angličtině nebo francouzštině. Zvažuje se také povinnost právního zastoupení při procesu, zavedení trestního poplatku za soudní stání a pravidla „bez větší újmy, nejdeme před soud.“

Ucelený pokus o řešení tohoto palčivého problému představuje např. Protokol 14, jenž zavádí např. institut samosoudců, kteří by namísto současného výboru tří soudců mohli zamítat zjevně nepřijatelné stížnosti. Protokol 14 také umožňuje tříčlenným výborům vydávat rozsudky v oblastech, kde existuje ustálená judikatura ESLP. Jediné, co zatím stojí v cestě přijetí Protokolu, je zamítavý postoj Ruska, které zatím jako jediné blokuje přijetí dokumentu.

Reforma ESLP v současnosti figuruje na předních místech agendy Rady Evropy, a to natolik, že sám předseda ESLP Costa vyzval k setkání na vysoké úrovni o budoucnosti ESLP. V únoru 2010 se ve švýcarském Interlakenu uskuteční konference, která by podle názoru předsedy Costy měla vyústit v řešení problému reformy ESLP např. skrze politické deklarace o oddanosti systému Úmluvy, pověření mezivládních orgánů vypracováním studie o nutných změnách nebo přijetí navýšení rozpočtu ESLP.

Článek vychází z příspěvků I. Pospíšila (Judikatura ESLP ve válečných konfliktech) a Ľ. Majerčíka (Reforma ESLP), D. Bekovej (Rozšíření Rady Evropy v 90. Letech) na konferenci 60 let Rady Evropy, 50 let ESLP pořádané 3. prosince 2009 Centrem pro lidská práva a demokratizaci ve spolupráci s Mezinárodním politologickým ústavem Masarykovy univerzity v Brně.

Tereza Kubíčková studuje mezinárodní vztahy a ruský jazyk na Masarykově univerzitě a je stážistkou v Centru pro lidská práva a demokratizaci Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity.

Lucia Piteľová studuje mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě a je stážistkou v Centru pro lidská práva a demokratizaci Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity.

blog comments powered by Disqus
Autor
Tereza Kubickova a Lucia Piteľová
Rubrika
Reportáž
Témata
, ,
Publikováno
22. 1. 2010