Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Blízký východ, radikalizace a neschopnost Evropy

„Na Blízkém východě lze těžko předpovídat události i týden dopředu. Máme stále tendenci vidět věci fatálně, jako bychom prožívali právě my ten klíčový okamžik“, říká v rozhovoru o současné podobě Blízkého východu, stále probíhajících nepokojích, rostoucí islamizaci, o dlouhodobých vývojových trendech i nových dominantních hráčích regionu Irena Kalhousová, analytička a expertka na dění na Blízkém východě.

Irena Kalhousová je hlavní analytičkou Prague Security Studies Institute. Absolvovala politologii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a na Pembroke College na univerzitě v Cambridge získala titul Master of Philosophy v Evropských studiích. V diplomové práci se věnovala bilaterálním vztahům Evropské unie a Izraele. Pravidelně publikuje v českých mediích a odborných časopisech a komentuje události na Blízkém východě pro Českou televizi a Český rozhlas. Přednáší v kurzu Blízký východ a Evropská integrace na Anglo-American University.

Začněme dvěma velkými hráči Blízkého východu, Sýrií a Íránem. Jak současné nepokoje v Sýrii a mezinárodní sankce vůči Íránu ovlivnily dlouholeté partnerství obou zemí a jak je vzájemná spolupráce důležitá pro jejich další vývoj? .[question]

Írán při začátcích nepokojů předal Sýrii své zkušenosti s potlačováním demonstrací a poskytl své al-Kuds1 jednotky, elitní síly revolučních gard, určené k vysílání do zahraničí. Tyto jednotky měly Asadovi pomoci v začátcích nepokojů udržet pořádek. Jaká je jejich dnešní přítomnost a do jaké míry vyškolily místní lidi lze kvůli množství protichůdných informací těžko odhadnout. Spolupráce Sýrie a Íránu je pochopitelně důležitá. Pro Írán je Asadův režim zásadním a v podstatě jediným partnerem v regionu a pokud padne, Írán se rázem ocitne v ještě větší izolaci. To platí, obzvláště dostanou-li se v Sýrii k moci sunnité. Ekonomická spolupráce se týká především ropy. Sýrie spoléhá na íránské dodávky. Sama ale není Íránu schopna poskytnout adekvátní protislužbu.

Zmínila jste sunnity v Sýrii. Jak dlouhodobé spory mezi sunnity a šíity ovlivňují celý region? .[question]

Někteří odborníci na islám tvrdí, že v podstatě o žádný problém nejde, protože obě skupiny si ve skutečnosti nejsou vzdálené. Pokud se ale podíváte na konflikty v regionu, tak je vidět, že toto rozdělení hraje roli. Existující náboženské schizma už není čistě problém víry, má také mocenský rozměr. Jsou státy, kde je sunnitská většina ovládaná šíitskou menšinou, jinde je tomu naopak. V Bahrajnu je politický režim v rukou sunnitů a tamní šíité se cítí oprávněně utlačováni. Rostoucí izolace Íránu vychází také z faktu, že jde o šíitskou zemi, kde šíření náboženské a politické revoluce představuje jeden z hlavních cílů. Na takové kroky země jako je wahhábistická2 Saudská Arábie reagují velmi negativně. Dalším příkladem je Libanon, kde je situace výbušná i díky přítomnosti křesťanů. V současném konfliktu v Sýrii je stále patrnější napětí mezi alavity a sunnity. Takhle bychom mohli pokračovat dále. Náboženské rozdělení tedy jednoznačně přispívá k nestabilitě v regionu.

Může v důsledku výrazného zmenšení přítomnosti amerických vojsk po skončení válek v Iráku a Afghánistánu napětí v regionu kulminovat a vyústit v rozsáhlejší konflikty? .[question]

Možné to je. Klíčovou zemí je v tomto ohledu Irák, který dnes přestavuje největšího ekonomického partnera Íránu. Sunnity, ale i Kurdy ze severu, toto partnerství znervózňuje. V Iráku existuje potenciál ke zhoršení sektářských konfliktů, stabilita je daleko. Stejně tak Bahrajn nemá situaci vyřešenou. Sýrie nemá daleko k občanské válce. Uvnitř mnoha států tedy již nějaký konflikt vře, uvidíme, zda překročí hranice.

Jsme svědky rostoucí islamizace okolních zemí regionu. Stále větší moc v Egyptě získávají islámské strany, další muslimský stát, Turecko, nabývá na sebevědomí. Jak toto dění ovlivňuje Blízký východ? .[question]

Islamizace, dokonce bych ji v některých případech označila za náboženskou radikalizaci, je proces, který je na Blízkém východě patrný již dlouho. V době, kdy byly u moci různé autoritářské režimy, toto jen nebylo tak dobře vidět. Islamizace však není překvapující a lze ji relativně snadno vysvětlit. Lidé v regionu inklinují k náboženství čím dál tím víc, protože sekulární režimy jim nepřinesly to, co slibovaly. Výhra Hamásu v Palestině je důsledkem protestu vůči Fatahu. V zemích jako Egypt, jde o jasné vyjádření svobodné vůle obyvatelstva, které je většinově muslimské.

Roli hraje také to, že po zbohatnutí zemí v Perském zálivu tam za prací odjelo mnoho lidí ze zemí u Středozemního moře. Přes ně se potom začal do Egypta a další zemí šířit velmi konzervativní islám ze Zálivu.

Navíc vliv náboženství ve společnosti se mnohdy zvyšuje a i v neislámském světě, například v Izraeli, přibývá věřících. Zatímco Evropa je čím dál tím sekulárnější, ve zbytku světa počet věřících narůstá a to začíná být stále patrnější i v politice.

Co tedy lidé chtějí, aby jim režimy přinesly? .[question]

Především touží žít ve státě, kde s nimi bude slušně zacházeno. Stále jim nutíme naše termíny, jako je demokratizace a liberalizace, jenže tito lidé mají jiné starosti. Chtějí pracovní příležitosti především pro mladé lidi, ekonomické jistoty, a stát, který nebude neomezeně vládnout nad jejich životy.

Jak se k rostoucí islamizaci v těchto zemích stavějí tamní, často politicky silné, armády? .[question]

Armádám se tento vývoj pochopitelně nelíbí. Obávají se ztráty svého vlivu nad politikou, ale také ekonomikou. Například v Egyptě se proto snaží zpochybnit výsledky a právoplatnost voleb. Podobně tomu bylo v Turecku. Armáda opakovaně i za cenu vojenských převratů bránila islamistům v nástupu k moci. Pak ale přišla AKP3 a vše je jinak. S armádními činiteli dnes probíhá rozsáhlý soudní proces a armáda ztrácí i některé ze svých pravomocí. Například zodpovědnost za Kurdy má přejít na policii, tedy de facto pod vládu. To je jasný důkaz toho, že armáda již nemá v Turecku rozhodující slovo, jak tomu bylo dříve.

Armády jsou ze své definice spíše sekulární. Je otázkou, nakolik lze udržet armádu sekulární, když do ní vstupuje čím dál tím více věřících. Například v Izraeli roste počet středních důstojníků, kteří nosí kipu. Z těchto důstojníků se jednou stanou generálové. Myslím, že v zemích, kde po arabském jaru začnou vládnout islamisté, bude tento proces podobný. Armády už nebudou tak zuřivě prosazovat sekularizmus. Náboženství tedy do armád na Blízkém východě bude prorůstat více a více.

Co znamená tento rostoucí vliv islámu pro budoucnost Izraele? .[question]

Čím více bude náboženství dominovat politikám jednotlivých zemí Blízkého východu, tím to bude mít Izrael těžší. Těžko se totiž vyjednává se zástupci politických stran, kteří na základě náboženství věří, že území Izraele musí opět přejít pod vládu islámu. Se sekulárními nacionalistickými hnutími se židovský stát byl schopen domluvit, i když to často nebylo jednoduché. Ochota Izraele vyjednávat s populističtějšími islámskými režimy bude podstatně menší. Například s Hamásem Izrael odmítá jednat, protože ten nezastírá své protiizraelské záměry. Otevřeně přiznává, že nehodlá změnit svou chartu odkazující se na Korán a povinnosti muslima dobýt území, které bylo jednou pod jeho kontrolou. Uvidíme, jestli egyptské Muslimské bratrstvo bude ve svém přístupu k Izraeli pragmatičtější, či jestli převládne náboženská rétorika.

Jak vidíte další vývoj palestinské otázky poté, co izraelský Ústavní soud zamítl legalizaci stavby dalších osad? .[question]

Osady jsou obrovskou překážkou mírového procesu. Na druhou stranu bych nepodmiňovala obnovení mírového procesu zastavením výstavby osad. Ve chvíli, kdy začne mírový proces, musí se v jeho rámci řešit osady. Bude nutné dospět ke kompromisu a v zásadě všichni tuší, jak takový kompromis bude vypadat. Než ale mírový proces začne, současná izraelská vláda, kde jsou silně zastoupeny pravicové a náboženské strany, nebude mít vůli dělat vstřícné kroky ohledně osad. Rozhodnutí soudu nemá vliv na mírový proces jako takový. Má však dopad na vnitrostátní izraelskou politiku. Ústavní soud naznačil současné vládě, že jsou určité limity, které nelze překročit. Bohužel silné osadnické hnutí se ovšem tyto limity snaží opakovaně překračovat.

Pro Izrael je také klíčová otázka jaderného Íránu. Je možné současné zmírnění rétoriky vůči Íránu považovat za důsledek nadcházejících prezidentských voleb ve Spojených státech, nebo jde pouze o příslovečný klid před bouří? .[question]

To, jak se Izraelští představitelé vyjadřovali vůči Íránu, je třeba číst jako součást dlouhodobé strategie. Že někdo zaštěká, ještě neznamená, že kousne, stejně tak když neštěká, neznamená, že nekousne. Izrael respektuje probíhající diplomatická jednání, má ovšem obavu z toho, že Íránu se tak pouze daří získávat více času. Americké volby jsou další faktor. Nicméně to, že se Izrael v tuto chvíli rétoricky stáhl spíše znamená, že dává prostor mezinárodní komunitě. Rozhodně to ale neznamená změnu strategie. Íránský jaderný program je v Izraeli i nadále vnímán jako zásadní hrozba.

Zatímco primárním strategickým zájmem Spojených států v regionu je ropa, Evropa je na tom jinak. Nestabilita v oblasti by díky geografické blízkosti přinesla EU přímá ohrožení, například imigraci. Jak by tedy měla politika Unie vůči oblasti vypadat? .[question]

Evropskou unii velmi limituje často téměř neexistující společná bezpečnostní a zahraniční politika. Evropa je však na regionu Perského zálivu podstatně závislejší než Spojené Státy. EU se ale může pohybovat pouze v mezích možného. Státy jako Velká Británie nebo Francie zcela nevyklízejí pole. V rámci svých stále více omezených rozpočtů na obranu se snaží zachovávat přítomnost v regionu. EU k ničemu takovému nemá mandát, může tak strašit obchodními omezeními, nikoliv zbraněmi. Na druhou stranu, díky svému velkému trhu má silnou vyjednávací pozici. Až v červenci začnou platit schválené sankce, Írán to bolestně pocítí.

Ponecháme-li stranou Evropskou unii, měly by jednotlivé evropské státy samy budovat v regionu stálé vojenské základny a udržovat si tak přehled o tamním dění a větší možnost ho ovlivňovat? .[question]

Musíme brát v potaz špatný stav evropských armád. Po akci v Libyi se Velká Británie i Francie ocitly téměř na pokraji svých vojenských možností navzdory tomu, že se jednalo o velmi omezenou vojenskou operaci. Stav i těch největších evropských armád se tak ukazuje jako opravdu problematický. Vzhledem ke krizi, která nutí země nadále šetřit, nelze očekávat, že dojde ke zvýšené vojenské přítomnosti na Blízkém východě. V otázce Blízkého východu jsme vojensky závislí na Spojených státech a užíváme si roli free ridera. Dokonce i plynovody a ropovody jsou hlídány americkými, nikoliv evropskými jednotkami.

Jsou tvrdé sankce, ke kterým Evropa od července přistoupí, jistou formou splátky za dlouhodobou americkou pomoc? .[question]

EU chtěla v rámci vyjednávání 5+1 ukázat, že stojí na stejné straně barikády jako Spojené státy. Zabránit tomu, aby byl Írán jaderný, je ale nehledě na USA, strategickým zájmem Evropy. Mnoho jiných nástrojů než sankce navíc k dispozici nemá.

V kontextu vojenské neschopnosti EU je pro země na kontinentu výhodnější tlačit na demokratizaci států na Blízkém východě, nebo spíše podporovat autoritářské režimy? .[question]

V praxi toto představuje poměrně obtížné rozhodování. Bylo by skvělé podporovat demokratizační reformy, jenže Západ příliš neví jak na to. Podívejme se na Sýrii a koneckonců i Libyi, u kterých dnes vůbec netušíme, jakým směrem se bude ubírat. Do Egypta i do Tunisu dnes plyne obrovské množství peněz v rámci projektů na podporu demokracie. Jejich dopad však bude pozorovatelný nejdříve za pět let.

Neměla by tedy být primárním zájmem Evropy stabilita v těchto zemích nehledě na režim? .[question]

Realista by řekl, že ano. Idealisticky naladěný člověk, který věří v západní ideály, by podpořil prosazování demokratických hodnot. Mezi těmito dvěma přístupy je vždy třeba najít balanc. Když několik kilometrů od evropských hranic budou lidé žít v diktaturách, ve velmi špatných sociálních a ekonomických podmínkách, tak to v Evropě dříve či později negativně pocítíme.

Duch arabského jara je v regionu Blízkého východu silně přítomný a Západ se tedy bude muset naučit jednat s novými představiteli arabského světa. Přitom bychom ale neměli zapomenout na naše vlastní bezpečnostní zájmy. Pokud nové režimy budou přispívat k nestabilitě, EU by se neměla bát použít nástroje, které má k dispozici, aby ovlivnila politiku těchto nových režimů.

Pomohlo by tedy nastavení rovnějších obchodních podmínek a otevření trhu k vyřešení části bezpečnostních rizik, která „chudý“ Blízký východ představuje .[question]

Prostřednictvím různých akčních plánů, jako byl ten Barcelonský, se EU snaží více otevřít svůj trh zemím Blízkého východu. Problém je, že díky silné evropské lobby zůstává stále uzavřený zemědělský trh. Ne vždy ale uvolňování obchodních překážek přinese pozitivní výsledky. Když na Egypt začaly tlačit MMF a SB aby otevřel svůj trh, egyptské firmy nebyly schopny čelit mezinárodní konkurenci. Na druhé straně, státy závislé na pěstování a exportu jednoduchých zemědělských výrobků by samozřejmě liberalizaci zemědělského trhu potřebovaly.

Na závěr se pokusme o malou predikci. Čeká Blízký východ v následující dekádě v kontextu změn, o kterých jste hovořila a které můžeme pozorovat, jakýsi bod zlomu? .[question]

Často máme tendenci vidět věci fatálně, jako bychom prožívali právě my ten klíčový okamžik. Každopádně na Blízkém východě lze těžko předpovídat události i týden dopředu. Spíše tedy než spekulovat o tom, co bude za pět let, je třeba sledovat jevy, které určitě budou mít na tento region zásadní vliv. Patří mezi ně neudržitelná porodnost v některých zemích, nedostatek vody, ekonomická nekonkurences­chopnost, špatná kvalita vzdělávacích institucí. Ale třeba také to, že na tamních vysokých školách studuje často více dívek než chlapců, což může do budoucna nabourat mužský monopol v politice a dalších oblastech. Takto lze identifikovat zásadní problémy, ovšem jaký přinesou výsledek je otevřené.

Filip Tuček je spolupracovníkem think tanku Evropské hodnoty. Analyticky spolupracuje s členem Senátu PČR. Pravidelně publikuje v odborných médiích.

Johana Typoltová působí v Institutu bezpečnostních studií (PSSI) a je externí korespondentkou Americké obchodní komory pro ruské a čínské záležitosti.


Poznámky pod čarou

  1. Al-Kuds (perský název pro Jeruzalém) je elitní a nejskrytější íránská vojenská jednotka, založená v 80. letech.
  1. Stoupenci ortodoxního islámského náboženského politického směru založeného v 18. století Muhammadem ibn Abd al-Wahhábem.
  1. Strana spravedlnosti a rozvoje (turecky Adalet ve Kalkinma Partisi, AKP) disponuje 327 zástupci v parlamentu a je největší stranou Turecka. Jejím předsedou je současný premiér Recep Tayyip Erdoğan.
blog comments powered by Disqus
Autor
Filip Tuček a Johana Typoltová
Rubrika
Rozhovory
Témata
Publikováno
11. 7. 2012