Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Fulbrightovo stipendium, NGOismus a neutralita sociálních věd

Loňský akademický rok strávil PhDr. Ing. Ondřej Císař, Ph.D. s pomocí stipendia Fulbrightovy nadace na prestižní Columbia University v New Yorku. Jak tento pobyt hodnotí? Jak se žije a pracuje na jedné z nejlepších univerzit v USA? Lze ji srovnat s FSS MU? Existuje hrozba NGOismu? Má snad Klaus pravdu? Mohou být sociální vědy neutrální? Funguje v ČR občanská společnost? Měla by ČR souhlasit s radarem USA na svém území? Především k těmto tématům se dr. Císař vyjádřil v rozhovoru pro Global Politics.

 

PhDr. Ing. Ondřej Císař, Ph.D. (cisar[zavináč]i­ir.cz) je šéfredaktorem čtvrtletníku Mezinárodní vztahy a odborným asistentem Katedry politologie FSS MU. Odborně se zaměřuje na politickou teorii, politickou filosofii, výzkum transnacionálních vztahů, sociálních hnutí a zájmových skupin. Je autorem studie „Transnacionální politické sítě: Jak mezinárodní instituce ovlivňují činnost nevládních organizací“ či společně s Pavlem Baršou autorem knihy „Levice v postrevoluční době: Občanská společnost a nová sociální hnutí v radikální politické teorii 20. století“.

Ondřej Císař

V létě jste se vrátil ze studijního pobytu na Columbia University v New Yorku. Jaké to je strávit rok jako Fulbrightův stipendista ve Spojených státech?

Strávit rok na Fulbrightově stipendiu je zcela jistě zajímavé a já to považuji za velký přínos nejen z hlediska odborného, ale také z hlediska širších zkušeností s pobytem v jiné zemi. Dalo mi to možnost navázat přímé kontakty s lidmi, které jsem znal pouze z četby jejich knih, a teď jsem s nimi mohl o mnoha věcech hovořit přímo. Obecně řečeno to byla velmi pozitivní zkušenost.

Jaký máte pocit teď, v Brně? Byl návrat velkým šokem?

Ano, do jisté míry to byl šok. Když jsem letěl do USA, tak jsem neměl pocit, že by se toho příliš mnoho změnilo. Kulturní šok jsem tedy na cestě tam neprožil. Ovšem o to silnější byl při cestě zpátky. Měl jsem pocit, že se toho změnilo hrozně moc. Rozdílnost prostředí v USA a prostředí v ČR jsem si uvědomil až po návratu.

Můžete uvést nějaký příklad?

Může to znít hloupě, ale život v New Yorku, pocit z města, je úplně jiný než v Brně. Dynamika města je odlišná. Jde o obrovské město, o kterém se říká, „že nikdy nespí“… a je to pravda! Ať se dostanete do metra v kteroukoliv denní nebo noční hodinu, tak je tam spousta lidí, kdežto v Brně ve všední den večer v zásadě „nikoho“ nepotkáte. Pocit z místa je zkrátka naprosto odlišný.

Bylo hodně obtížné získat Fulbrightovo stipendium? Co byste jeho potenciálním aspirantům poradil?

Vzhledem k tomu, že se na stipendia vypsaná Fulbrightovou komisí v Praze hlásí přibližně dva až třikrát více žadatelů, než je stipendií, tak to objektivně řečeno není zcela složité. Poměr je víceméně dobrý, není to nějakých jedna ku patnácti.

Nejdůležitější bylo hned na začátku získat kontakt v USA. Fulbright sice umožňuje ucházet se o stipendium i bez konkrétního kontaktu, který se vám pak snaží zprostředkovat sám, ale je určitě lepší mít svůj vlastní. To byla první, a vlastně ta největší, překážka, kterou jsem musel překonat.

V létě 2005 jsem si tedy prostě sedl k internetu a „vygoogloval“ jsem si emailové adresy těch lidí, jejichž výzkum a odborné zaměření mě zajímalo a jejichž knihy jsem četl, a rozeslal jsem jim emaily. Sidney Tarrow (Cornell University) mi pak napsal, že se chystá do částečného důchodu a neměl by na mě čas a odkázal mě na svého přítele Charlese Tillyho na Columbia University. Napsal jsem tedy Tillymu a on mi snad během dvou hodin odpověděl, že v pořádku, ať přijedu a poslal mi rovnou kontakt na jinou osobu, která se mnou zařizovala administrativní a technické detaily. A bylo to domluveno. Jeden týden jsem žádný kontakt neměl, a po týdnu jsem měl kontakt na Columbia University v New Yorku.

Možná, že vaše generace to nepovažuje za problém, ale pro mou generaci jde o jistou psychologickou překážku, sednout si k emailu a napsat někomu, koho vůbec neznáte, že byste za ním chtěl přijet.

Přijímací pohovor proběhl bez problémů?

Jistým způsobem náročné na něm bylo to, že zástupce americké ambasády v Praze, který byl při něm přítomen, nemohl pochopit, proč vlastně chci jet do USA, když můj projekt je obsahově zaměřen na politickou mobilizaci ve východní Evropě po roce 1989. Byl jsem tedy nucen mu vysvětlit, že do USA chci právě kvůli tomu, abych získal „input“, který se týká teoretických a metodologických přístupů ke studiu mého tématu. Koneckonců všichni lidé, se kterými jsem se v New Yorku setkal, pracují mimo jiné na problémech, které se týkají Evropy. Například Charles Tilly udělal kariéru na studiu Velké Británie a Francie… To byl tedy ten moment, kdy jsem se během pohovoru nejvíce „zapotil“.

Na Columbia University jste navštěvoval semináře Charlese Tillyho, který je někdy označován za Maxe Webera současných sociálních věd. Jak takový seminář vypadá?

Jde o otevřený seminář, o jakýsi workshop, který je v současné době sice institucionálně součástí Columbia University, ale do New Yorku se dostal až s příchodem Charlese Tillyho. Každý týden na něm někdo prezentoval svou práci, výsledky svého výzkumu, části disertací, článek, na kterém pracoval, nebo kapitolu z knihy, kterou připravoval. Ze skupiny lidí, která se semináře zúčastnila, byli vybráni dva „komentátoři“, kteří seminář zahájili a autor kritizovaného textu potom odpovídal na jejich výtky. Pak následovala diskuse, do které se hlásili ostatní účastníci semináře.

Jaký jste měl z tohoto způsobu práce pocit?

Seminář byl z mého pohledu naprosto fantastický, především pro svou atmosféru, která byla skutečně pracovní. Každý autor textu pomocí tohoto postupu dostal velmi kritickou zpětnou vazbu, ale zároveň také mnoho pozitivních návrhů, které nabídly možná řešení všech vytýkaných problémů.

Já jsem už zažil podobné semináře během mého předchozího studia v Budapešti (http://www.ceu.hu/), ale nikdy jsem z toho neměl dobrý pocit. Bylo to velmi často zbytečně konfliktní, takové kolbiště, kde se jeden účastník snažil vyniknout nad druhým a seminář neměl takovou pracovní a příjemnou atmosféru. U Tillyho byla atmosféra velmi kooperativní, ale zároveň kritická, komunikace byla korektní a skvělá a mně se to moc líbilo. Potvrdilo se, co si myslím už dlouho. Tedy že člověk se nejvíce naučí kombinací vlastní domácí přípravy, četby textů a následné diskuse.

Jinak ten seminář je vlastně součástí širší mezinárodní skupiny vědců a probíhá stále, každý semestr. I teď, každé pondělí, ve čtyři hodiny…

…kdyby ho náhodou někdo z našich čtenářů chtěl navštívit…

…ano (smích). Kolem toho semináře taky funguje jakési internetové fórum složené z lidí, kteří dělají výzkum v oblasti sociálních hnutí, politické mobilizace, sociální změny, a všeho toho, co dělá i Tilly. Členové tak mohou například poslat na mailing list tohoto fóra ostatním otázku, když hledají literaturu, atd. Jsou to vlastně lidé, kteří v nějaké části své akademické kariéry prošli Tillyho seminářem a získali tak na tuto síť kontakt.

A jaký je Tilly z osobního pohledu? Údajně jste navštívil i jeho manhattanský byt…

Jde o velmi otevřeného a skromného člověka, který si s každým „tyká“ a jemuž chybí jakákoli falešná manýra „etablovaného akademika“, s níž se tak často můžeme setkat ve východoevropském kontextu. Tilly je radikálním demokratem nejen ve svých politických postojích, ale také ve vztazích k lidem kolem sebe. Zároveň je to člověk neuvěřitelně pracovitý, který žije svou prací a svými studenty. Do jeho bytu, který je vlastně součástí univerzitního kampusu, jsem se dostal při posledním loňském semináři, který u sebe doma pořádal ve formě jakési malé oslavy konce semestru. Ten byt vypadá přesně, jak si asi představujete: je rozlehlý a jeho stěny lemují knihy.

Na průběhu Tillyho semináře jste se podílel i prezentací své práce. Čeho se týkal Váš text?

Má prezentace se týkala tématu mé habilitační práce, kde se zabývám problematikou politické mobilizace ve východní Evropě po roce 1989. V první fázi, v níž se nacházím nyní, půjde o pohled na realitu v ČR, další krok by pak měl být ve směru komparativním.

V rámci první fáze se tedy ptám, jak je možné, že se ve východní Evropě rozvinula relativně institucionálně schopná struktura občanské společnosti (v deskriptivním slova smyslu), to znamená síť organizací, nejrůznějších spolků, sdružení či asociací, které jsou do značné míry efektivní při zasahování do politiky, ale zároveň těmto organizacím chybí sociální základna, „sociální báze“ v podobě aktivně participujících lidí. Jinými slovy řečeno, na jedné straně existuje docela robustní literatura, která upozorňuje na to, že jednotlivci ve východní Evropě (včetně ČR) neparticipují ve veřejných věcech, neúčastní se politiky a ve velké míře se nestávají součástí těchto skupin a organizací. Zároveň je tu ale i druhý typ literatury, který upozorňuje na to, že tyto organizace existují a efektivně fungují. Základní otázka tedy je, jak je to možné. Kde se berou zdroje politické mobilizace, když se tyto organizace nemohou spolehnout na individuální participaci občanů.

Občanská společnost v ČR tedy podle Vás funguje?

Dá se to tak říci. Určitá skupina výzkumníků se zaměřuje pouze na mobilizační funkci a ti poukazují na to, že neschopnost organizací mobilizovat jednotlivce lze automaticky překládat do toho, že občanská společnost ve východní Evropě vlastně neexistuje. Ale pokud se někdo zaměří pouze na participační dimenzi, tak ztrácí ze zřetele to, že tady je řada organizací, které vyvíjejí poměrně efektivní činnost.

Pokud bychom parafrázovali českého prezidenta Václava Klause, tak by se mohlo zdát, že jsou možná až příliš efektivní. Co říkáte na jeho tezi o hrozbě „NGOismu“?

Pozici, kterou zastává prezident Václav Klaus, považuji za logicky nekonzistentní, protože ta jeho kritika se týká pouze určitého typu zájmových skupin. Nerozumím tomu, proč by měla demokracii škodit zájmová sdružení typu Greenpeace a proč ji neškodí vliv zájmových skupin vycházejících z byznysu. Strukturálně mezi nimi není žádný rozdíl. Každá z těchto organizací se snaží prosazovat určitý zájem.

Za logicky konzistentní lze považovat buď to, když mi vadí vliv všech zájmových skupin na politické rozhodování a pak budu obhajovat politickou pozici, která se bude snažit odstínit politické rozhodování od vlivu všech zájmových skupin, takže budu prezentovat nějakou rousseauistickou verzi demokracie (Rousseau říkal, že spolkový život by neměl v rámci fungující demokracie být), anebo budu v tomto vidět důležitý aspekt fungující liberální demokracie. Protože právě skrze tato sdružení se do politického systému mohou „překládat“ určité zájmy, které se tam nemohou „přeložit“ skrze volby a skrze politické strany. Budu tedy obhajovat jakousi madisonovskou verzi demokracie (Madison v kostce tvrdil, že nebezpečí ovládnutí státu partikulárním zájmem vyřeší konkurence plurality těchto zájmů). Nerozumím tomu, jak lze logicky obhájit výběr jen jednoho typu zájmových sdružení a ten označit za nepřítele demokracie.

Já tedy vidím v činnosti těch organizací určité pozitivum. Zastávám tak právě onu madisonovskou či typicky liberálně-pluralistickou pozici. Jde o to, že čím více těch skupin bude, tím to bude lepší. Protože si budou vzájemně konkurovat, budou se schopny vzájemně vyvažovat. Nevidím důvod, proč bychom měli někde uprostřed, nebo na kraji, nebo já nevím kde, omezovat škálu reprezentovaných zájmů. A co se týká faktického vlivu, tak zrovna tyto „postmaterialis­tické“ organizace (zelené, lidskoprávní, …) rozhodně nejsou vlivnější, než jsou organizace „materialistické“. NGOismu bych se tedy nebál, naopak bych obhajoval pluralitu reprezentovaných zájmů. Zároveň to ale neznamená, že bych tady hájil nějakou formu korupce. Stejně jako všechny sociální vztahy i lobbing a ovlivňování politiky ze strany těchto subjektů musí být nějakým způsobem regulováno a monitorováno.

Lze vůbec srovnávat vědecké zázemí nebo alespoň některé aspekty výuky political science na Columbii (či na amerických universitách obecně) a výuky politologie v ČR? Jde z hlediska výzkumníka o podobný proces?

Já bych to rozdělil. Co se týká technického zázemí, tak ten rozdíl nevidím jako velký, jinými slovy řečeno, vybavenost počítačových učeben, infrastruktura – jakoby hardware výzkumu a výuky – podle mě není diametrálně odlišná. Pořád je samozřejmě odlišnost v tom, že naše knihovny se nemohou srovnávat jednoduše z toho důvodu, že Columbia je mnohem bohatší, má dlouhou kontinuitu, a my jsem začali svou knihovnu s menšími prostředky budovat po roce 1989. Přesto: máme Internet, takže spousta věcí se může suplovat Internetem.

V tomto zásadní rozdíl nevidím. Rozdíly jsou jinde. Avšak to, co budu říkat, se týká pravděpodobně jen těch nejlepších amerických univerzit, nazývaných „Ivy league“ (břečťanová liga). Tyto elitní univerzity kladou důraz na výzkum, jde o „research universities“, u kterých je potlačen tzv. under-graduate level (bakalářské studium) a důraz je kladen na lidi, kteří píší doktorské práce. Důraz je kladený na originální výzkum. Což je ale do jisté míry otázka peněz. A tyto americké university jsou prostě bohatší.

Další podstatná věc je internacionalizace. Columbia je plná zahraničních studentů, kteří jsou chápáni především jako zdroj. Velmi se to týká „area studies“, například korejských studií, či pracovišť zaměřených na Blízký či Dálný východ. Lidé, kteří z těchto míst přicházejí, jsou pak pro tyto obory obrovskou devizou.

A z hlediska studia a výzkumu? Na co se klade důraz především?

Zde se jedná hlavně o důraz na systematický přístup k výzkumu a zpracování dat, jedním slovem řečeno: metodologie. Alespoň jak já jsem to chápal, důraz byl kladen na to, aby studenti získali pokud možno méně faktografických znalostí a více kompetence ve smyslu zvládání vědeckého jazyka a tím jsou právě metody, metodologie… prostě práce s daty, nejen jejich sběr, ale také jejich systematické zpracování. Jde o to přistupovat k datům „vědeckým“ způsobem, i když to slovo nerad používám, ale prostě jiným způsobem než vzdělaný žurnalista.

S metodologií úzce souvisí epistemologické otázky. Jak vnímáte pohled na sociální vědy a možnosti badatele. Lze hovořit o „bezhodnotové“ vědě, která se oprostí od normativního pohledu a bude schopná předložit neutrální fakta?

V onom klasickém naivním pojetí hodnotová neutralita samozřejmě neexistuje. Mohl bych ocitovat jednoho autora, který říká, že „neutralita je mytologie a nikoli metodologie“. Myslím si, že má do značné míry pravdu. Tím mám na mysli deklarované snahy určitého jednoho konkrétního přístupu ke studiu sociální reality chápat sebe sama jako neutrální v porovnání se všemi ostatními. Každý přístup má ale přece určité předpoklady a je ovlivňován spoustou věcí a je těžké si představit, že by někdo z nás byl schopen prezentovat ideálně neutrální pohled na politickou realitu. Tyto předpoklady a normativní východiska jsou přítomny ve všech přístupech ke studiu sociální reality. Problém nastává tehdy, když jsou tam přítomny v zamlčené formě.

Znamená to tedy, že se máme naprosto zřeknout představy vědecké neutrality?

Ne tak zcela. Neutralita může být chápána jako měřítko, ke kterému se nikdy nedobereme, ale které můžeme reflektovat tím, že budeme reflektovat sami sebe. Svou pozici, východiska našich přístupů, tradice, ze kterých vycházíme. Ideálu neutrality, kterého nikdy nelze dosáhnout, se nejlépe přiblížíme tehdy, pokud budeme tyto předpoklady našich teorií a toho, co tvrdíme, činit explicitní ve svých publikačních výstupech nebo při výuce. Když se tedy nebudeme snažit předstírat, že některá z teorií, kterou zrovna my zastáváme, je jediná možná, neutrální a všechny ostatní jsou ideologicky zatížené.

Nikdo z nás není schopný zaujmout jakýsi archimédovský pohled, zaujmout absolutní odstup od reality, ve které se pohybuje, a podívat se na ni zvnějšku. Jsme součástí sociálního kontextu, který studujeme, on na nás má vliv, my svými studiemi a svými výsledky vědecké práce ten kontext koneckonců také pomáháme spoluvytvářet. To je jedna důležitá věc, jakési břímě sebereflexe, které se týká každého výzkumníka.

Druhá věc je, že věda je sociální podnik. Věda by neměla být chápána jako něco, co je modelováno na základě samomluvy. Věda je o diskursu, o dialogu, o střetávání se, o interakci s dalšími lidmi, kteří dělají také výzkum. Pokud existuje v rámci vědeckého pole nějaká pluralita, pokud probíhá diskuse tak, jak má, pak jsou všechny výstupy vědeckého výzkumu vystaveny kritickému posouzení těmi druhými a jakékoli manipulace nebo přílišné ideologické preference, které by se mohly v nějakém publikačním výstupu nebo výsledku výzkumu objevit, by měly být v ideálním případě identifikovány ostatními vědci.

Když říkáte, že věda je sociální podnik, tak tím míníte i to, že by věda měla být normativní? To znamená snažit se nějakým způsobem ovlivnit sociální realitu, hledat řešení praktických problémů atd.?

V tom nevidím žádný zásadní problém. Dobrá vědecká práce není určena tím, že by se nutně musela stylizovat do pozice nějaké vysněné neutrality. Naopak dává smysl, aby otázka, kterou vědec řeší, pocházela ze širšího prostředí, aby neřešil pouze otázky týkající se čistě teoretických problémů, aby nebudoval jen teorii pro teorii. Propojení s tím, co se děje ve společnosti, by ve vědě mělo být. Koneckonců jsme sociálními vědci, nebo alespoň chceme být. Měli bychom tak řešit problémy, které se týkají více lidí, než jenom těch, co sedí na katedrách. To, co odlišuje sociální vědce od ostatních, je schopnost systematicky sebrat a zpracovat data nutná k řešení určité otázky a práce s portfoliem určitých metod.

Ale nechci, abych vyzněl jako nějaký naivní pozitivista nebo empiricista. Je jasné, že už způsob, jakým si vybíráme témata a zpracováváme data, je ovlivněn tím, co nás zajímá. Jsme ovlivněni naší výchovou, politickými preferencemi atd. Realista v mezinárodních vztazích pravděpodobně nikdy nebude psát o nevládních organizacích. Proč by o nich psal, když v jeho paradigmatu nejsou vůbec důležité. Ale jsou tu jiná paradigmata, v jejichž rámci má smysl o nich psát. A sociální realita, jak věděl už Max Weber na začátku 20. století, je příliš komplexní na to, aby mohla být uchopena v jednom konceptu. Aby jeden přístup, jedno paradigma bylo schopno zachytit nějakou esenci skutečnosti, ve které žijeme, a v rámci toho jednoho paradigmatu nám dát kompletní obraz o našem světě. Různé přístupy, různá paradigmata budou pravděpodobně schopny nám něco říct o různých aspektech reality, ve které žijeme. Ale abychom získali celostní obraz, jakousi božskou perspektivu, to si myslím, že je iluze. Se stejnou skepsí je pak třeba přistupovat k našim případným intervencím do politické reality. To asi bylo jádro Vaší otázky. Na jedné straně nevidím vůbec žádný problém v tom, když sociální vědec vstoupí do veřejné debaty či napíše „policy paper“, musí však vždy být schopen odlišit svou roli výzkumníka od role politického komentátora. Zjednodušeně řečeno, „policy paper“ nikdy nebude vědeckým výstupem. Na druhé straně je třeba, aby si každý komentátor byl vědom partikulárnosti své pozice a nesnažil se prezentovat své politické názory jako ztělesnění objektivní pravdy. Platónský filosof byl pohřben a tak by to mělo zůstat.

Před měsícem navštívil Columbia University íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád, který se na pozvání rektora (prezidenta) Lee Bollingera účastnil diskuse se studenty. Tato návštěva vyvolala velké emoce. Prezident Ahmadínežád popírá holocaust, vyzývá ke zničení Izraele a jeho země je největším státním sponzorem terorismu. Co o jeho návštěvě soudíte?

Na vystoupení íránského prezidenta Ahmadínežáda jsem se podíval na Internetu a obecně řečeno mě jeho přítomnost na Columbii nepobouřila. Columbia University zaujala pro mě přijatelnou pozici, když umožnila vystoupit íránskému prezidentovi i s těmito názory, ale zároveň tuto příležitost využila pro skutečně tvrdou kritiku jeho postojů a „jeho“ režimu.

Mnozí američtí konzervativní komentátoři vyzývali studenty univerzity k bojkotu této akce. Co byste doporučil studentům Masarykovy univerzity v případě, že by obdobná situace nastala u nás? Íránský režim je například aktivní v Afghánistánu a Iráku a jeho zbraně bojují proti českým vojákům v těchto zemích.

Já si myslím, že tohle je věcí každého jednotlivce, aby se rozhodl, jestli se chce zúčastnit. V účasti na takové akci, a ani v případném civilizovaném vyjádření protestu vůči íránskému režimu nevidím skutečně žádný problém.

Írán je nyní aktivní i v Iráku, kde asi rok probíhá nová strategie americké armády, tzv. „surge“. Jak jste během Vašeho roku v USA vnímal diskusi Vašich kolegů na téma Irák? „Surge“ nejspíš začíná přinášet poměrně viditelné pozitivní výsledky, ovšem, existuje ještě vůbec důvěra v americké politické či vojenské velení?

Snad u všech lidí, se kterými jsem se bavil, převládal kritický názor na válku v Iráku a na politiku současného amerického prezidenta. Tento kritický tón byl samozřejmě zřetelný i v mainstreamových médiích a tu válku, až na některé známé výjimky, v zásadě nikdo moc nepodporuje. I veřejnost svůj názor vyjádřila v kongresových volbách, které se konaly před rokem.

Prezident Bush, podobně jako v říjnu americký ministr obrany Gates, lobboval za umístění radaru protiraketové obrany v ČR. Hlasoval byste pro umístění radaru v ČR za předpokladu dohody USA s NATO? Myslíte si, že i bez této dohody by radar měl v ČR stát?

To se dostáváme k velmi politickým názorům. Nevím, jestli ten názor, který prezentuji, je úplně zajímavý, ale já s tím obranným systémem, pokud by odpovídal na reálně existující hrozby, pokud by fungoval a pokud by byl skutečně součástí multilaterální struktury v rámci NATO, v zásadě žádný velký problém nemám. Dnes však, zdá se mi, není naplněna ani jedna z uvedených podmínek. Nezdá se mi proto jako vhodné, aby tady proti nerealisticky vyhodnoceným hrozbám stál neúčinný systém, který by byl pouze pod kontrolou jediné stávající mocnosti, protože nevěřím, že unilaterální politika může v dlouhodobé perspektivě přinést příliš pozitivních výsledků. Šlo by to mimo jiné proti onomu madisonovskému či pluralistickému postoji, k němuž jsem se přihlásil na počátku našeho rozhovoru.

Tomáš Blažek je studentem politologie a práva na Masarykově
univerzitě a redaktorem Global Politics. Lukáš Hoder je studentem
mezinárodních vztahů a práva na Masarykově univerzitě a šéfredaktorem
Global Politics. 

Rozhovor vznikl 30. října 2007.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Tomáš Blažek a Lukáš Hoder
Rubrika
Rozhovory
Témata
, , , , , , ,
Publikováno
11. 12. 2007