Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Hospodářský růst není jediný společenský imperativ

Bedřich Moldan (*1935) vystudoval analytickou chemii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1992 byl jmenován docentem UK v oboru geochemie, v roce 1997 pak profesorem v oboru ochrana životního prostředí. Od roku 1992 je ředitelem Centra pro otázky životního prostředí na UK. Roku 2004 byl zvolen do Senátu za ODS (obv. Kutná Hora). V minulosti byl mj. také ministrem životního prostředí ČR (v letech 1990 – 1991), předsedou Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, poslancem ČNR a členem delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU pro oblasti životního prostředí, vědu a vzdělávání.

Z nejdůležitějších publikací o životním prostředí vydaných v češtině: Koloběh hmoty v přírodě (1993), Ekologie, demokracie, trh (1992), Přežije technika rok 2000? (1985), Životní prostředí – globální perspektiva (1994), Indikátory trvale udržitelného rozvoje (1996), Příroda a civilizace (1997), Ekologické dimenze udržitelného rozvoje (2007).

 

Na úvod dovolte obecnější otázku. Jak byste charakterizoval vztah mezi ekonomií a ekologií coby vědami? Jedná se nutně o trade-off, řekněme, mezi efektivitou, konkurenceschop­ností a kvalitou životního prostředí, resp. hospodářským růstem a snižováním ekologické, potažmo energetické zátěže? Nebo je jejich vztah spíše komplementární?

Spousta lidí vychází z hesla, že co je ekologické, je také ekonomické. Nicméně je třeba říct, že zde řada konfliktů a kompromisů (trade-offs) existuje. Tento vztah je přítomen mezi, já bych neřekl ekonomií, ale hospodářským růstem na straně jedné a účinnou ochranou životního prostředí, přírody a toho, co nazývám životodárnými globálními systémy, na straně druhé. Na to nepochybně upozornili už autoři Mezí růstu1 (1972), kteří dospěli k závěru, že hospodářský růst tak, jak probíhal v dvacátém století od roku 1900 až do roku 1970, není s účinnou ochranou životního prostředí slučitelný. Proto se objevil názor, že jedinou alternativou je „nulový růst“, což tito autoři sice nikdy neřekli, ale je v podstatě jasné, že tímto směrem jejich úvahy vyústily.

Odpovědí na tento problém byla zpráva Gro Harlem Brundtlandové2 Naše společná budoucnost z roku 1987, jež přišla s termínem udržitelný rozvoj. Potřebný je tedy nikoli hospodářský růst, ale hospodářský rozvoj. Je ovšem třeba jej zaměřit tak, aby nebyly ohroženy životodárné přírodní systémy; jak říká slavná definice: rozvoj, který zajistí potřeby naší, ale také příštích generací. O tom se ostatně vedou dalekosáhlé diskuse, zejména mezi ekonomy, co to vlastně znamená. Jsou na to dva názory, jeden říká, že důležité jsou ty příští generace; druhý, že v úvahu je třeba brát i generaci současnou.

Další takovou koncepci přineslo Miléniové hodnocení ekosystémů (Millennium ecosystem assessment) z roku 2001, které přišlo s teorií ekosystémových služeb a říká, že veškerý blahobyt, míněno v tom nejširším pojetí – tedy kvalita života (human well-being), závisí právě na dostatečné úrovni všech ekosystémových služeb, které nám poskytují jednak statky, jako jsou např. potraviny, tak regulační služby jako je např. stabilní klima apod. Zde se tedy vztah mezi ekonomií a „ekologií“ celkem jasně definoval v tom směru, že hospodářský život společnosti i určitá úroveň kvality života jednotlivých lidí jsou velmi závislé na tom, jak tyto ekosystémové služby fungují.

Existuje zde tedy vztah vzájemné závislosti. V této souvislosti ekonomové uvažují o udržitelnosti ze svého hlediska a diskutují o tom, zda udržitelnost, jež je úhelným kamenem environmentálních teorií, má být tzv. silná, nebo tzv. slabá. Slabá udržitelnost předpokládá, že musí být zachován určitý úhrn přírodního kapitálu (suma ekosystémových služeb) plus toho, čím svou činností přispívá člověk, tzn. technologie, invence apod., zatímco silná udržitelnost předpokládá, že mimo tento celkový úhrn musí být zachovány také jednotlivé kritické složky přírodního kapitálu. O tom se velmi intenzivně diskutuje, takže lze říci – abych se vrátil k otázce – na straně jedné, tedy na úrovni praktické, dochází velice často k rozporům, které je nutno řešit často pragmaticky, často mají charakter kompromisu a nic proti nim. Na druhé straně se ukazuje, že z dlouhodobého hlediska by k tomuto nesouladu rozhodně nemělo docházet a že naopak podmínkou ekonomického rozvoje je dostatečná úroveň ekosystémových služeb.

obrázek

Bedřich Moldan

Je tedy hospodářský růst možný bez nárůstu primární spotřeby energie?

Jednoduchá odpověď zní, že to možné je. K složitější odpovědi dvě poznámky. Za prvé hospodářský růst nepovažuji za jediný společenský imperativ. Nevím, proč by k hospodářskému růstu muselo neustále docházet. Ostatně Herman Daly3 už před lety napsal knihu s názvem Steady-State Economics (1977). Druhá věc je, že zejména v poslední době je velmi diskutován základní indikátor hospodářského růstu, což je HDP. Ukazuje se, že existuje fetišismus založený na tomto jediném indikátoru. Je tedy otázka, zda se jedná o ten pravý indikátor, v té pravé podobě a jestli se opravdu růst HDP rovná hospodářském růstu.

Dnes se tímto (tj. validitou HDP coby indikátoru hospodářského růstu; pozn. redakce) zabývá komise vedená dvěma laureáty Nobelovy ceny za ekonomii, Josephem E. Stiglitzem a Amartyou Senem.4 Jedním z příkladů je finanční bublina, která vznikla ve Spojených státech, a to včetně aktivit kupříkladu Bernarda Madoffa (usměv); to vše totiž přispívalo k růstu HDP. Stiglitz se Senem se tedy ptají, zda HDP není čímsi jako sort of mirage, tedy fata morgánou a spolu s ním i naše idea pokroku jako taková.

…nemyslíte, že zde je určující dominance neoliberálního paradigmatu v ekonomii a snad i, přeneseně, v politice?

Do jisté míry asi ano, jedná se o ekonomický mainstream. Ale současná krize s ním povážlivě zatřásá.

Zpět k předchozí otázce. Mluvíme tady o tzv. rozdvojení křivek zátěže životního prostředí a ekonomického výkonu, neboli o tzv. decouplingu. Pokud jde o růst spotřeby energie a růst HDP, pokud v tuto chvíli tedy nemáme lepší indikátor, tak uvidíme, že do roku 1973 byl tento růst naprosto paralelní. Po první ropné krizi se začalo více šetřit, růst spotřeby energie se zpomalil, a došlo tedy k rozdvojení, decouplingu, těchto dvou křivek. Toto rozdvojení by se mohlo dále rozšiřovat, i pokud budeme hospodářský růst vyjadřovat konvenčním způsobem. Jsem tedy přesvědčen, že i za této situace je možné, aby rostlo HDP a nerostla spotřeba primárních zdrojů energie. Například ve Velké Británii mezi lety 1970 a 1990 k tomu došlo.

…to bylo zřejmě způsobeno především efektivnějším využíváním ropy.

Ano, ale nejenom tím. Pokud půjdeme do detailů, zjistíme, že všechno je mnohem složitější. Došlo tam totiž k útlumu těžkého průmyslu atp., je to složitější proces. Chceme-li jednoduchou odpověď, tak ta zní, že to možné je.

Nejste příznivcem rozvoje jaderné energie.

Ne, to nejsem.

Mohl byste uvést Vaše hlavní výhrady vůči jádru?

Jaderná energie a obnovitelné zdroje mají společné to, že produkují méně emisí CO2 a skleníkových plynů. Tím vzniká jakýsi zápas mezi jádrem a obnovitelnými zdroji. Když se podíváme na posledních deset let, tak je jasné, že vítězí obnovitelné zdroje. Jsou levnější, jsou rychleji dostupné, rychleji se rozvíjí – k tomu pro zajímavost dodám, že asi před rokem dvěma byl úzkým hrdlem rozvoje obnovitelných zdrojů ve Spojených státech nedostatek turbín, a to i při produkční kapacitě amerického průmyslu.

…poptávka je tedy obrovská.

Ano. Myslím si, že rozvoj obnovitelných zdrojů je velmi rychlý, ceny se snižují. Jsem naprosto přesvědčen, že jaderná energie si v této konkurenci své místo sice zachová, ale nijak radikálně se rozvíjet nebude. A to ze dvou hlavních důvodů.

Prvním důvodem jsou extrémně vysoké investiční náklady. Stavba jaderných elektráren trvá mnohem déle, než se předpokládá, také konečná cena je oproti předpokladům mnohem vyšší. To je první problém, který tomu velmi brání.

Stejně jako obnovitelné zdroje má i jaderná energie své výhody a nevýhody. Zatímco v případě energie z větru je nevýhodou kolísavost výkonu (zjednodušeně řečeno fouká/nefouká), u jádra je tomu přesně naopak, tj. výkon se nedá dost dobře regulovat. Všechny zdroje tedy mají své problémy a myslím, že zde ten rozdíl není zásadní.

…budou tyto výhrady udržitelné i po nástupu reaktorů čtvrté generace? Zde v podstatě odpadne problém s vyhořelým palivem, jenž je ekologicky, sociálně a tedy i politicky velmi citlivý.

Já říkám: jen je vyvíjejte. Ale za jedné podmínky. Nepožadujte příliš peněz od daňových poplatníků. Obnovitelné zdroje si samozřejmě také nějaké peníze daňových poplatníků žádají. Domluvme se tedy rozumně a tyto finanční zdroje rozdělme. Nedávejme vše na rozvoj jaderné energetiky, což se posledních padesát let dělo, protože jádro se rozvinulo jen kvůli jadernému válečnému průmyslu a jen malé procento z toho šlo na jaderné elektrárny. Nebýt toho, jaderné elektrárny nejsou, neboť jsou velmi technologicky náročné. Pokud se to srovná kupříkladu s tím, kolik peněz se dává na rozvoj větrné energie, přičemž všichni liberální ekonomové křičí, že je to „strašně moc“, tak jsou to zlomečky. Zlomečky ve srovnání s finančními objemy, jimiž se krmila a ještě krmí jaderná energetika.

Vedle zmíněné investiční náročnosti vidím druhý zásadní rozdíl v míře rizika, které je spojeno s existencí tzv. darebáckých států, jako je např. Írán, Severní Korea, při vítězství islamistů potenciálně Pákistán. Pokud je radioaktivního materiálu velké množství, těžko lze jeho využití uhlídat. Vždycky se totiž najde nějaký neřád, jako např. dr. Abdul Khán z Pákistánu, co tuto technologii za spoustu peněz prodá.

…na druhou stranu tyto země touto technologií již disponují.

Ano, ale mohou se objevit i další.

…navíc, někteří teoretici mezinárodních vztahů, možná poněkud cynicky, považují proliferaci jaderných zbraní za faktor významně přispívající k mezinárodní stabilitě.

Myslím, že to platí jen pro velmoci. Z velkých států v této souvislosti strach nemám, např. z Ruska. I když, na druhou stranu, z jejich strany (tj. Ruska, pozn. redakce) nic dobrého ani neočekávám. Když si ovšem představím takové zlořády, jako je například Omar al-Bašír ze Súdánu (Súdán v listopadu 2008 oznámil, že zvažuje zahájení jaderného programu pro vědecké účely; pozn. redakce) a jemu podobné, kteří se mohou objevit v podstatě kdekoli, disponující technologií, s níž je schopen vydírat okolní svět, to je zlý sen. Jestliže bude mít větrníky, bude vydírat jen velmi těžko. (úsměv)

Zmínil jsem reaktory čtvrté generace; jaký dopad by podle Vás mohla mít biopaliva čtvrté generace?

Podobně jako v případě reaktorů čtvrté generace se jedná o poměrně vzdálenou budoucnost, i když chemici postupují podstatně rychleji, což je dáno povahou věci; jedná se o jednodušší úlohu. Myslím si, že se určitě uplatní, ale na druhé straně plochy zemědělské půdy a biomasy celkově není tolik, abychom si mysleli, že tudy vede nějaká univerzální cesta. Jako u ostatních obnovitelných zdrojů platí, že důležité je složení energetického mixu. Cena biopaliv spočívá v tom, že se využívají v dopravě, neboť zisk zdrojů energie pro stacionární systémy je jednodušší.

Pokud se podíváme na konkrétní problémy, například v souvislosti s nedávnou plynovou krizí, lze uvažovat, dejme tomu, o decentralizované distribuci tepla prostřednictvím spalování biomasy?

Ano, decentralizace nahrává jak větrné, tak solární energii. Decentralizace je stále jedním z dosud nevyužitých aspektů distribuce energie. Navíc, decentralizace znamená, především v případě izolovaných odběrů (menší vesnice, farmy atd.), které nejsou napojeny na centrální síť, pobídku k větším úsporám, a to z důvodu produkce a spotřeby energie na jednom místě. Řekl bych, že jde o psychologické efekty, které v podstatě automaticky vedou k vyšší energetické efektivitě a úsporám. Pokud zapojím spotřebič do zásuvky centrální sítě, vyšší spotřeba mě bude stát víc peněz; nic víc. Pokud si ovšem mám energii vyrobit sám, ať už větrníkem, nebo solárním panelem, velmi si rozmyslím, jak s ní budu dále nakládat.

Jaká je situace v ČR, respektive, které obnovitelné zdroje zde mají největší potenciál?

V současnosti je to nepochybně biomasa, na druhém místě je to vítr, ale ani solární energie není zanedbatelná. Omezeně pak geotermální energie, například tepelná čerpadla pro rodinné domy.

Jakou roli mohou hrát obnovitelné zdroje při zdrojové diverzifikaci EU z hlediska energetické bezpečnosti?

Myslím si, že vize podílu 50 % obnovitelných zdrojů na energetickém mixu EU do roku 2050 není neuskutečnitelná.

Nakolik reálné se Vám zdají cíle energeticko-klimatického balíčku?

Ty jsou, myslím, naprosto reálné.

I v souvislosti se současnou ekonomickou krizí?

I během ekonomické krize. Dokonce bych řekl, možná trochu jako nezřízený optimista, že ekonomická krize může rozvoji obnovitelných zdrojů nahrát. Krizi rozhodně nevítám, ale chápu ji skutečně také jako příležitost. Z krátkodobého hlediska, pokud jde o finanční podporu, může jít o impuls k rozvoji, neboť na výstavbu jaderných elektráren prostě nebudou peníze. Z dlouhodobého hlediska pak může urychlit hlubší proměny energetického trhu, rozvoj obnovitelných zdrojů, decentralizace, inteligentních sítí, tlak na úspory atp.

…mohlo by tedy dojít k něčemu podobnému jako v případě ropných krizí. V literatuře se často užívá pojmu technological lock-in…

Ano, jsem přesvědčen, že ano. Až se podíváme za deset let na vývoj křivek zátěže životního prostředí a ekonomického výkonu kolem let 2007 až 2009, uvidíme zlom v jejich vývoji, obdobný zlomu ze začátku sedmdesátých let.

Doufejme, že ano. Děkuji Vám za rozhovor.

Autor je studentem politologie a mezinárodních vztahů na Masarykově univerzitě a výkonným redaktorem Global Politics.

Poznámky pod čarou

  1. Tj. Donell H. Meadows, Dennis L. Meadows, Jorgen Randers a William W. Behrens III. Překlad do češtiny obstaral již v témže roce právě prof. Bedřich Moldan. Kniha veřejnosti prezentovala výstupy Římského klubu; globálního think-tanku, jenž se systematicky a interdisciplinárně zaměřuje především na problematiku využívání přírodních zdrojů (viz http://www.clubofrome.org).
  2. Norská politička (někdejší ministerská předsedkyně), diplomatka a fyzička. V současnosti působí jako zvláštní vyslankyně generálního tajemníka OSN pro změnu klimatu (viz http://www.clubmadrid.org/…id/index.php?…).
  3. Profesor na University of Maryland, zakladatel žurnálu Ecological Economics. Je mu připisována myšlenka „neekonomického růstu“ (uneconomic growth); (viz http://www.publicpolicy.umd.edu/…ly/vitae.pdf).
  4. Viz (http://www.stiglitz-sen-fitoussi.fr/en/index.htm).
blog comments powered by Disqus
Autor
Petr Ocelík
Rubrika
Rozhovory
Témata
, ,
Publikováno
19. 4. 2009