Jiří Šedivý: Stane se NATO pouhým politickým klubem?

Jakub Janda - 1. Srpen 2011, rubrika Rozhovory

Témata: bezpečnostní politika, Blízký východ, NATO, Rusko

Jiří Šedivý, M.A., Ph.D. je nestranický odborník v oblasti bezpečnostní politiky a obranného plánování, od listopadu 2010 je prvním náměstkem ministra obrany České republiky. V letech 2007–2010 zastával pozici náměstka generálního tajemníka NATO pro obrannou politiku a plánování, předtím byl ministrem obrany v první vládě Mirka Topolánka. Mimo to šest let učil v Evropském centru pro bezpečnostní studia George C. Marshalla v Německu a šest let vedl Ústav mezinárodních vztahů. Časopis Global Politics se jej ptal na české zapojení v Alianci, rozevírající se nůžky mezi vojenskými rozpočty USA a zbytku světa a nepřijatelnost Medveděvových podmínek v oblasti protiraketové obrany.

Pane Šedivý, můžete pro naše čtenáře zrekapitulovat svým pohledem české působení v NATO od vstupu do Aliance v roce 1999?

Česká republika se dokázala poměrně rychle začlenit do NATO, a to jak politicky, tak vojensky. Patříme k těm politicky aktivnějším a proreformně naladěným spojencům. Přišli jsme s řadou vlastních iniciativ, např. v oblasti obranného plánování, logistiky, organizace vrtulníkových schopností. Stále patříme k nejlepším v ochraně proti zbraním hromadného ničení. Naše armáda prošla poměrně záhy transformací a profesionalizací – tedy ve srovnání s ostatními členy z post-komunistické Evropy, a v současné době patří – co do kvality a schopnosti společného nasazení v operacích – k těm v kontextu celé Aliance nadprůměrným. A naše působení v operacích tomu odpovídá jak rozsahem zapojení, tak jeho kvalitou.

Nicméně vzhledem k rozpočtovým škrtům posledních let začínáme již nyní žít takříkajíc z podstaty. Naši těžce vydobytou pozici, nebo lépe řečeno prestiž spolehlivého spojence, který do společného obranného potenciálu NATO náležitě přispívá, můžeme poměrně rychle pozbýt, a to zejména v souvislosti s dalším předpokládaným snižováním našeho rozpočtu. Podle momentálního vládního výhledu má obrana v letech 2013 – 14 ztratit dalších přibližně 20% ve srovnání s dneškem. Klesneme k 0.8% HDP (oproti Aliancí doporučeným 2%) a budeme v zásadě bojovat o přežití ve smyslu zajištění těch nejzákladnějších, absolutně nezbytných a povinných funkcí našich ozbrojených sil. O nějakém rozvoji pak nemůže být ani řeči. Staneme se záhy tzv. černými pasažéry NATO – tedy těmi, kdo berou více bezpečnosti a obrany než přidávají. Naše politická váha a vliv v Alianci tím podstatně klesnou.

Na podzim loňského roku byla v Lisabonu schválena nová Strategie NATO, připravená týmem Madeleine Albrightové. Tato koncepce nepočítala s intervencí v Libyi. Můžeme se vžít do role analytika a bývalého insidera a zkusit odpovědět na otázku, zdali se NATO bude i nadále angažovat ve vojenských intervencích v zemích, kde probíhá tzv. arabské jaro – aktuálně tedy v Sýrii?

Především nutno říci, že smyslem koncepčních dokumentů a strategií není předpovídat konkrétní situace v konkrétním místě a čase. Měly by však být schopny předvídat obecné scénáře a způsoby použití prostředků Aliance pro její cíle. V tomto smyslu operace na podporu bezletové zóny nad Libyí nijak zásadně nevybočuje z aliančního repertoáru plánovacích situací, od nichž se v NATO odvíjí plánování a rozvoj vojenských schopností. Vzhledem k tomu, že NATO paralelně s Libyí operuje na několika dalších místech – a zejména v Afghánistánu, jsou kapacity Aliance natolik vytíženy, že si lze jen stěží představit otevření další vojenské operace v regionu.

Tolik z hlediska kapacity Aliance. Ale především každému nasazení sil předchází politická debata o vážnosti situace v té které zemi či regionu, o hloubce a případných dopadech problému na bezpečnost a zájmy spojenců, atp. Veškerá rozhodnutí o nasazení sil a prostředků Aliance pak podléhají souhlasu všech spojenců. V neposlední řadě je pak žádoucí disponovat mandátem Rady bezpečnosti OSN. Vzhledem k těmto faktorům se prozatím jeví možnost intervence v Sýrii velmi nepravděpodobná. Na druhé straně nelze pominout fakt, že Sýrie sousedí s Tureckem – tedy přímo hraničí s územím NATO. Případnému zvažování společného zásahu NATO by musela předcházet eskalace situace v Sýrii do rozměrů a vážnosti, které by znamenaly přímé ohrožení Turecka.

Když se dnes, v polovině července 2011, podívám do Libye – můžete komentovat, jaká ponaučení přinesla Alianci bezletová zóna nad Libyí?

Odhlédneme-li od složitosti politických debat v Alianci ohledně charakteru zapojení NATO do řešení libyjské krize, základní lekce spočívá v praktickém poznání skutečnosti, že závislost spojenců NATO na USA je v oblasti vojenských schopností je naprosto fatální. Každým škrtem v obranných rozpočtech evropských spojenců – včetně naší země – se tato závislost zvyšuje a propast mezi vojenskými potenciály Evropy a USA se rozšiřuje. Američané zajišťují v Libyi většinu systémů velení a řízení, jsou naprosto nepostradatelní pro informační a zpravodajskou dominanci, poskytují bezpilotní letouny, doplňují Evropským účastníkům jejich rychle se tenčící zásoby přesné munice, atp. S prohlubující se propastí mezi Evropou a USA roste americká frustrace z lehkovážného přístupu většiny evropských států k obraně. Nabízí se otázka, zda se NATO již nyní nevzdaluje od schopnosti naplnit tzv. úroveň ambicí, definovanou v lisabonském strategickém konceptu – tedy požadavek či cíl dosáhnout souboru sil a prostředků, které umožní v případě potřeby vést nejméně dvě větší, případně několik dalších menších vojenských operací současně.

V souvislosti s majoritním zapojením americké armády do operace v Libyi a 75% rozpočtu NATO financovaném USA pronesl americký ministr obrany Robert Gates kritický projev k ministrům obrany členských zemí Aliance, v němž se nechal slyšet, že si nedovede představit, že by USA i nadále financovaly obranu evropských zemí. Působil jste jako ministr obrany ČR i jako náměstek generálního tajemníka NATO. Můžete komentovat tento trend týkající se amerického a evropského zapojení?

K tomu připočtěme fakt, že ještě před několika lety byl poměr sdílení nákladů na obranu mezi USA a zbytkem aliance 50 na 50. Dnes je tento poměr již 75% USA, 25% evropští spojenci. Tedy tempo rozevírání nůžek mezi námi a USA je nebezpečně vysoké. Ještě horší obrázek poskytuje struktura výdajů. Američané investují pětkrát více na jednoho vojáka v oblasti výzkumu a vývoje a třikrát více co do celkových nákladů, než je evropský průměr. Tento dramatický nepoměr se nevyhnutelně projevuje v rozdílné kvalitě – zejména co do úrovně výstroje, výzbroje, informatizace, v podstatě tedy celkové technologické podpory a zajištění amerických a evropských sil.

Robert Gates varoval před zaostáváním evropských spojenců a růstem rozdílů v oblasti vojenských schopností mezi USA a Evropou snad na každém ministerském zasedání během svého pětiletého působení ve funkci ministra obrany. Do svého posledního projevu na půdě NATO shrnul vše, co ho v posledních letech doslova štvalo. Ale tuto frustraci slyšíme i z mnoha dalších stran amerického bezpečnostního establishmentu, ať se jedná o politiky nebo experty. Pokud se tento trend nezmění, čemuž zatím nic nenaznačuje, Aliance se stane pouhým politickým klubem. Postupně totiž zmizí to, co ji činí unikátní – integrované vojenské struktury a společný rozvoj vzájemně se podporujících vojenských sil a prostředků. Především však nelze donekonečna spoléhat na americkou trpělivost a ochotu držet NATO nad vodou. Čili ty státy, včetně našeho, které škrtají v rozpočtech a snižují své vojenské schopnosti spoléhajíce se přitom na obrannou garanci NATO, která ovšem v zásadě stojí a padá s USA, tuto garanci paradoxně oslabují a podkopávají jak v politickém, tak vojenském smyslu.

A ještě jedna poznámka: vývoj světové geostrategické rovnováhy jde neúprosně proti nám. A tak zatímco Západ fakticky odzbrojuje, v jiných částech světa vidíme přesně opačné trendy. Podle odhadů Jane´s Defence Weekly klesne v roce 2015 podíl USA na celosvětových zbrojních výdajích ze současných 51 na 42 procent, čínský stoupne ve stejném období ze současných 5 na 15 procent, čímž se Číňané dostanou na úroveň součtu obranných rozpočtů evropských zemí! Zatímco Evropané škrtnou v tomto období nějakých 20 „obranných“ miliard USD státy skupiny BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) navýší odhadem o nejméně 140 miliard.

Po nástupu prezidenta Obamy do úřadu byla odvolána iniciativa amerického radaru v českých Brdech, do projektu protiraketového deštníku bylo na zmíněném lisabonském summitu přizváno Rusko. Jak jako bezpečnostní expert vnímáte tento politický tah?

Rozhodnutí o změně koncepce protiraketové obrany bylo podmíněno řadou technických, vojenských a strategických faktorů a jsme přesvědčen, že současná logika vytváření pružného a adaptivního systému, je správná. Svědčí o tom i skutečnost, že v lisabonské koncepci se k ní spojenci nejen přihlásili, ale zároveň zařadili protiraketovou obranu do rámce kolektivní obrany podle článku 5 Washingtonské smlouvy. Předchozí záměr, jehož součástí měly být stálé základny na našem a polském území, byl v tomto smyslu téměř neprůchodný.

Ono jak říkáte „přizvání Ruska“ do projektu nepřeceňujme. Možnost určité spolupráce s Rusy, tedy spíše než přizvání přímo do projektu, zmiňují od Bukurešťského summitu na jaře 2007 všechny alianční dokumenty k protiraketové obraně. Navíc reakce Ruska na otevření možnosti této spolupráce nebyly a nejsou příliš konstruktivní. Prezident Medveděv přednesl na summitu v Lisabonu několik podmínek, z nichž některé jsou pro Alianci prostě nepřijatelné. Takže v tomto ohledu nás čekají ještě dlouhé debaty. Je otázka, zda má Rusko v současné době, i vzhledem k tomu, že tento projekt prezentují ruští politici jako nepřátelsky zaměřený proti jejich zemi, vůbec o nějakou podstatnou a funkční spolupráci zájem.

Jste čistokrevným zástupcem civilních bezpečnostních analytiků – studoval jste na King’s College v Londýně, na Karlově univerzitě jste získal doktorát, vedl jste Ústav mezinárodních vztahů. Vnímáte rozdíly v myšlení či přístupech u analytiků, kteří pocházejí z prostředí vojenských univerzit? Lze vidět rozdíl mezi vojenským mezinárodně-bezpečnostním vzděláním a civilními programy?

Jakékoliv zobecňování by bylo k této otázce zavádějící. Vojensky zaměření absolventi mají zpravidla a přirozené blíže k technologii vojenství, rozumějí lépe „nástrojům a postupům války“ a operačnímu umění. Civilní experti by naproti tomu měli být schopni pojmout širší strategický rámec obrany a bezpečnosti, zasadit jej do dlouhodobější analýzy a vnímat větší spektrum faktorů, které spoluvytvářejí mezinárodní bezpečnostní prostředí. Tedy nejen vojenských, ale též politických, hospodářských a společenských. To však neznamená, že mezi vojenskými experty nepotkávám řadu velmi široce vzdělaných lidí s mimořádným rozhledem a schopností myslet koncepčně. Teď ovšem hovořím spíše o anglosaském světě nebo francouzských vojenských elitách. V našich končinách je bohužel univerzitní vojenské vzdělávání v tomto ohledu, mám na mysli kupříkladu kultivaci strategického a koncepčního myšlení, znalosti válečné historie, apod. značně zanedbané a naprosto nedostatečné.

Děkuji za rozhovor.

Autor pracuje v nevládní organizaci ADRA Česká republika, je spolupracovník Respekt Institutu, Amnesty International, European Values Network a Konzervativních listů

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně

Jiří Šedivý: Stane se NATO pouhým politickým klubem?

Global Politics: časopis pro politiku a mezinárodní vztahy - nabídka

Global Politics: časopis pro politiku a mezinárodní vztahy - nabídka zaměřená na EU