Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Úpadek Západu je zasloužený – rozhovor s Ilonou Švihlíkovou

„Nacházíme se v době, kdy nepatrná událost může způsobit zásadní dopady“, říká v rozhovoru o evropské krizi, americkém řešení a nových aktérech v měnícím se světě Ilona Švihlíková, expertka na ekonomii globalizace. Její odpovědi se tak točí nejen kolem příčin ekonomické krize a reakce Západu na ni, ale také hlubších změn celkové povahy světové ekonomiky a zároveň možných cest vedoucích k řešení současných problémů.

doc. Ing. Ilona Švihlíková, PhD (narozena 1977) je ekonomka a publicistka. Po vystudování Vysoké školy ekonomické se specializovala na politickou ekonomii globalizace a v současnosti se věnuje krizím a jejich alternativním řešení, problematice Eurozóny a Latinské Ameriky, komoditním trhům a obecně souvislosti mezi ekonomií a politikou. Založila a vede občanskou iniciativu Alternativa Zdola. V roce 2010 jí vyšla monografie „Globalizace a krize“.

Evropská komise v květnu vydala předpověď ekonomického růstu EU. Jakým způsobem je podle Vás možné znovu nastartovat ekonomický růst Evropské unie? Nastal již čas k širšímu zavádění prorůstových opatření?

Ukazuje se, že řešení fiskální konsolidací a škrty, které probíhá ve většině zemí, má kontraproduktivní dopad. HDP stagnuje nebo, jako v případě Řecka, klesá. Přesto některé státy jako Německo stále tlačí na to, aby byla prováděna. Soustředit se jen na splácení dluhu v době, kdy ekonomika klesá, je nesmyslné.

Nacházíme se v situaci velké krize, enormního zadlužení, které je možné přirovnat ke krizi ve 30. letech. Už byla vyzkoušena prakticky všechna klasická opatření od stimulací až po kvantitativní uvolňování. Tyto kroky ale nepřinesly ekonomický růst. Nevyřešily ani sociální otázku, která dnes kromě nezaměstnanosti zahrnuje i pracující chudobu, tedy lidi kteří pracují, ale jejich příjem k uživení nestačí. Ukazuje se, že změny v ekonomické struktuře musejí být mnohem větší.

Nakolik je přístup USA a Evropské unie ke krizi rozdílný? Existují nějaké společné prvky při hledání optimálního řešení?

Na rovinu Evropské unie byl v této souvislosti přenesen spor, který se odehrál mezi členy G20. Německo na straně jedné prosazovalo fiskální konsolidaci1, USA na straně druhé podporovaly prorůstová opatření.

V USA má dnes velký význam komunitní hnutí, které klade důraz na soběstačnost. Americké úřady vypracovávají plány přechodu ekonomiky na jiné zdroje. Hovoří se i o jiném systému podnikání, soustředěného na zajištění potřeb společnosti namísto honby za ziskem.

Zmínila jste přístup k řešení krize ve Spojených státech. Prezident Obama prohlásil, že Evropa by si měla vzít příklad z USA, kde bylo uplatněno kvantitativní uvolňování, snižování finančních nároků na drobné podnikatele a bail-outy některých zásadních firem. Myslíte si, že lze tento model přenést na evropskou úroveň?

Kvantitativní uvolňování nepovažuji za dobré řešení. Dopady jsou omezené pouze na bankovní sektor. Banky sice napravily svou bilanci, ale neposkytovaly nové úvěry. Evropská centrální banka v čele s Mariem Draghim se přesto rozhodla tento model uplatnit. Motiv na rozdíl od Velké Británie nebo Spojených států nebyl růstový, ale dluhový. ECB zvolila formu půjček za nízké úroky, které státy použily na splácení závazků.

Na druhou stranu nelze jednoznačně říci, že investice jsou efektivnějším řešením. V době, kdy je nutné radikálním způsobem změnit strukturu hospodářství, vzniká problém alokace investic. Je potřeba najít nová místa. Možností je například lokalizace zemědělské produkce.

Barack Obama dlouhodobě volá po navrácení výroby zpět do USA. Je právě toto příkladem nové alokace investic, která snižuje náklady na dopravu a zvyšuje zaměstnanost?

V Obamových prohlášeních samozřejmě hraje velkou roli patriotismus. Návrat manufaktur do USA není progresivním řešením, spíše jen chrání domácí trh. Na místě je spíše hlubší strukturální změna průmyslu.

Mnohde v Evropě se postupně dostává ke slovu levice. Je schopna reagovat na současnou krizi? Nabízejí levicová řešení cestu, vedoucí ke stabilizaci finanční situace a nastartování ekonomiky?

Pojem levice nelze generalizovat. Je levice umírněná, systémová – například Robert Fico na Slovensku – která se snaží o opatření sociální redistribuce a o omezení soukromého vlivu ve veřejném sektoru. Naproti tomu strana Syriza2 v Řecku představuje radikální levici, která klade důraz na politické i ekonomické změny. Partaj považuje za možné scénáře i odchod Řecka z Eurozóny a zestátnění bankovního sektoru. Uvidíme tedy razantnější změny, ale v typicky řeckých podmínkách. Jednoznačně se ukazuje, že Řecko společnou měnu neunese. Jeho odchod z eurozóny a odepsání dluhů je nejlepším řešením.

Hovoříte-li o řešení dlouhodobých problémů eurozóny, z řeckého žití na dluh těžilo zejména exportně orientované Německo. Může být optimální cestou dramatické snižování ekonomických nerovnováh?

Z vývozu profitují zejména tamní banky. Už několik let opakuji, že Němci nejsou ti „vzorní“ členové eurozóny, za které bývají označováni. Skutečný problém leží v nerovnováhách obchodu, což dobře reflektuje německý běžný účet na jedné straně a mzdová deflace na straně druhé. To co v globální ekonomice uděláte, se vám vždy dříve nebo později vrátí. A Německo teď doplácí na svůj individualistický přístup. Přebytky německého salda, které z velké části umožnily již zmíněné deset let stagnující mzdy, byly z velké části tvořeny obchodem právě s „problémovými“ zeměmi jižní části EU. Obviňovat pouze Řecko je tedy zásadně nesprávný, povrchní pohled.

Při snižování obchodních deficitů je klíčové hledat a využívat trhy rozvíjejících se zemí. Jak velkou překážku bude představovat rostoucí konkurenceschopnost zejména Číny, které se daří díky porušování patentových zákonů exportovat stále technologicky vyspělejší výrobky?

Síla Německa spočívá v široké, komplexní průmyslové základně. Na rozdíl od Japonska nebo Švýcarska, které exportují high-tech technologie, Německo produkuje výrobky mid-tech kategorie se střední přidanou hodnotou.

Čína sleduje dlouhodobou vizi. Lze pozorovat, že se postupně učí přejímat nové technologie a postupy. Stále se však jedná především o kopírování výrobních postupů jiných zemí. Čína zatím nepřináší mnoho vlastních metod či inovativních výrobků. Její strategie hospodářského růstu prostřednictvím exportu je pro zemi, která dohání vnější konkurenty, přirozená. Německo, jehož ekonomika je nasycená, by se ale mělo chovat jinak. S tím, jak poroste přidaná hodnota brazilských nebo čínských exportních komodit, bude konkurenceschopnost německých mid-tech produktů stále menší. U high-tech orientovaných zemí je toto riziko podstatně nižší.

Silně proexportní strategií se vyhýbá řešení domácích problémů. Z exportní síly Německa netěží němečtí občané. Jejich mzdy dlouhodobě stagnují a dle porovnání reálné kupní síly se Němci mají dokonce hůře než před lety.

Je pro Západ cestou větší otevření se neevropským trhům?

Na úplné otevírání bych nesázela. Řada lukrativních trhů už je pro země jako Česká republika obsazena. Měli bychom se soustředit na maximální domácí efektivitu. Vezměme si třeba cyklus výroby potravin, energie a zpracování odpadu, už zde je obrovský potenciál nejen v ekonomické oblasti. Vynecháme-li technologie, stárnoucí západní společnost bude mít jiné než materiální požadavky. Tvůrci hospodářské politiky musí pochopit tyto trendy a promítnout je do přijímaných kroků.

Politická elita jsou často pouhé loutky. Zásadními hráči na ekonomické šachovnici jsou velcí obchodníci a firmy. Pouhé politické nástroje na zásadní změnu nestačí. Lidé si bohužel myslí, že zvolení nové strany přinese kýžený efekt, ale neexistuje-li alternativní struktura, šance na změnu je minimální. Politická moc vypadá skutečně, ale není taková.

Částečná regionalizace politiky komplikuje společné řešení globálních, nejen ekonomických problémů, jsme tedy svědky vytrácení se odpovědnosti za globální vládnutí?

V krizových situacích každá země myslí pouze na své zájmy. To v plné nahotě obnažila potravinová krize v roce 2009, kdy například Indie a Argentina okamžitě zareagovaly zákazem vývozu. Klíč je zkrátka v odpovědnosti vůči vlastnímu lidu. Jestliže nezměníme systém globálního vládnutí směrem k transparentnosti, tato odpovědnost se vytratí.

Měla by tato změna začít reformou fungování globálních institucí jako jsou Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond?

Rozhodně. Skutečná změna ale musí začít zdola, u obcí, krajů a regionů, teprve pak se lze přesunout na globální úroveň. Velkou moc dnes mají instituce, které jsou zcela neprůhledné a jejichž zájmy jsou až příliš zjevné – MMF a Světová banka. Změna není pouze o obsahovém programu a změně v hlasovacích kvótách, jde o to, aby tyto instituce reflektovaly rozvržení a akceschopnost nového globálního uspořádání.

Bude pro Západ v tomto novém uspořádání místo?

Bude pouze jedním z mnoha, ovšem tento úpadek je přirozený a zasloužený. Západní společnost, která je na odchodu, má velmi krátký horizont uvažování. Nastupující civilizace mají delší horizont plánování než v rámci čtvrtletí, jak to dělají Američané. To přináší nové a užitečné perspektivy při řešení problémů.

Budou tito aktéři ale mít zájem a vůli řešit tyto problémy společně?

Musí být donuceni k hledání společných řešení právě prostřednictvím efektivních organizací. Reforma systému globálního vládnutí je proto zásadní, nelze spoléhat na to, že objeví osvícený vůdce, který vše zázračně vyřeší. Američané již ukázali, že vše silou řešit nelze a pokud chybí legitimita, je to obtížné.

Pokud by nastala skutečně vážná globální krize, je pravděpodobné, že jednotlivé státy začnou sahat k silně protekcionistickým opatřením a model spolupráce, který nyní existuje, se vrátí o desetiletí zpátky?

Bezesporu se toto stát může. Řadu problémů by pak země chtěly řešit sami, nebo pouze s nejbližšími sousedy. Ohroženo bude vnímání sebe sama jako součásti širšího celku, což by znamenalo cestu zpátky o několik desetiletí.

Na závěr bychom Vás poprosili o predikci. Dnes je již zřejmé, že současné problémy jsou více než pouhým cyklickým vývojem ekonomiky. Dočkáme se hlubší ekonomické, politické a sociální transformace?

Tato krize skutečně není pouze příslovečnou chřipkou, to je hloupost. Objevuje se zde jeden zásadní zlom. Krize, ač nosí masku hypoteční, dluhovou nebo měnovou, není pouze ekonomická. Je etická politická, sociální, ekologická a energetická. Západ se nalézá v jednom z nejhlubších a nejzásadnějších zlomů za celou dobu své existence.

Sledujeme, že tradiční metody přestávají fungovat a objevuje se tzv. bifurkační bod, tedy moment, který otvírá cestu netradičním a novým řešením. Lidé, kteří jsou dnes označování za idealisty, dle mého názoru uvažují daleko pragmatičtěji než ti, kteří nahlížejí problémy stejně, jako před padesáti lety. Extrapolace je zásadním nepochopením nastalé kvalitativní změny. Možných budoucích vývojů je více, ale dnes už je jasné, že transformace bude velmi hluboká a proběhne na všech úrovních. Ekonomika a technologie otvírají cestu i politickým a mezinárodním změnám. Nelineární vztahy, kdy každá nepatrná událost může přinést velké dopady, se prosazují stále silněji.

Filip Tuček je studentem bakalářského programu mezinárodní vztahy a diplomacie na Vysoké škole mezinárodních vztahů a diplomacie. Je spolupracovníkem think tanku Evropské hodnoty a nadace Forum 2000.

Johana Typoltová působí v Institutu bezpečnostních studií (PSSI) a je externí korespondentkou Americké obchodní komory pro ruské a čínské záležitosti.

Poznámky pod čarou

  1. Pozn. aut. Německo již od zavedení eura udržuje mzdovou deflaci, tedy trvale nízké mzdy. Oproti tomu ve zbytku Evropy mzdy v průběhu let rostly. Německo si tak vytvářelo přebytky, které pak investovalo mimo jiné do skupování dluhopisů jižních států.
  2. Pozn. aut. Syriza je řecká strana radikální levice, formálně ustavená před volbami v roce 2004. V parla­mentních volbách v roce 2012 získala 16.78%.
blog comments powered by Disqus
Autor
Filip Tuček a Johana Typoltová
Rubrika
Rozhovory
Témata
, ,
Publikováno
13. 6. 2012