Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Vděčnost do mezinárodních vztahů nepatří – rozhovor s Oskarem Krejčím

„V příštích deseti letech Evropu čeká velká bezpečnostní výzva,“ říká v rozhovoru o upadající důležitosti starého kontinentu Oskar Krejčí. Známý odborník na geopolitické myšlení se ale zamýšlel i nad budoucností NATO, povahou bezpečnostních výzev v nadcházejících letech a geopolitickým významem zemí na východních a jihovýchodních evropských hranicích.

Oskar Krejčí (narozen 13. července 1948, Praha) je český politolog, autor přibližně pětadvaceti knih a více než tisícovky nejrůznějších studií a článků. Je univerzitním profesorem, prorektorem na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, ředitelem Vzdělávacího a konzultačního institutu v Bratislavě a učí na Fakultě politických věd a mezinárodních vztahů Univerzity Mateja Bela v Banské Bystrici.

Chápeme-li Evropu primárně jako Evropskou unii – celek s pevně definovanými hodnotami, které se snaží prosazovat a šířit – jaká je její dnešní role v geopolitické bezpečnosti? Je Evropa v době klesajících výdajů na obranu, ekonomických problémů a vojenského posilování mnoha neevropských aktérů geopoliticky relevantním a akceschopným hráčem?

Základní mocenská role Evropské unie je v oblasti tzv. měkké moci – tedy hlavně ekonomiky a kultury v nejširším slova smyslu. Vnímat Unii jako vojensko-silového hráče by znamenalo vytvořit odpovídající instituce. K tomu Unie nikdy nebyla určena. Její historický význam byl a je právě v tom, že vytvořila instituce a procedury pro nevojenská řešení konfliktů mezi státy.

Navíc platí, že stupeň integrace v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky neumožnuje vnímat Unii jako jednotného geopolitického aktéra: rozhodnutí v této oblasti vyžadují jednomyslnost. To vede k tomu, že Unie jako taková nemá názor na mnohé citlivé otázky, jako byla například intervence v Iráku, uznání Kosova, bombardování Libye a podobně.

Evropa má svou bezpečnost založenou na NATO. Spojené státy se intenzivně snaží posilovat stávající bezpečnostní partnerství a hledat nová mimo alianci. Blízkost USA a Evropy vychází z historicky daného společného hodnotového základu. Mohou tedy Spojené státy někdy nalézt stejně těsného a spolehlivého spojence, jakého mají v Evropě? Ztrácela by pak Evropa dále svůj význam?

Spojené státy jsou svobodný hráč na světové scéně. I když je pro ně Evropa hodnotově blízký spojenec, USA řeší svoji bezpečnost zcela samostatně. V mezinárodní politice mocnosti přistupují k novým problémům bez ohledu na sentimentální představy o závazcích z minulosti. Vděčnost či abstraktní solidarita do mezinárodních vztahů nepatří. I když se budeme tvářit, že Evropa je nejspolehlivější partner USA – což do značné míry ale závisí na racionalitě politiky Spojených států a Unie – pak je při globální roli USA pomoc Evropy prostě nedostatečná.

Pokles významu Evropy je přirozený pro toho, kdo si je schopen uvědomit, jak nahodilé bylo v uplynulých pěti stoletích postavení tohoto maličkého subkontinentu ve světě a jak krutě byla jeho privilegia prosazována a hájena. Udržet výsadní postavení Evropy již nelze pomocí vojenské síly. Naopak, přetváření Evropské unie na vojenskou pevnost sníží její hospodářské možnosti a kulturní přitažlivost.

Má vůbec Evropa co nabídnout při udržování a prosazování globální bezpečnosti, než jen šíření akcentování svých hodnot, které Američané často označují za „pacifismus z Venuše“?

Metaforu, že Američané jsou z Marsu a Evropané z Venuše, nesdílejí všichni politici a intelektuálové USA. Zrodila se v neokonzervativním táboře v dobách přípravy intervence v Iráku a neměla analytickou hodnotu. Velice rozporuplný výsledek této intervence totiž znovu sblížil USA a evropské mocnosti. Nezdá se, že by neokonzervativci ve svých představách o výjimečnosti Spojených států a snadnosti irácké mise měli pravdu. Vše zkrátka nelze řešit hrubou vojenskou silou.

Asi se shodneme na tom, že existuje-li potenciální ohrožení pro Evropu, přichází z východních a jihovýchodních hranic. Ať už v otázce energetické, vojenské, nebo populační1. V tomto směru jsou klíčoví tři aktéři: Ukrajina, Rusko a Turecko. Pojďme tedy postupně. Ukrajina ztrácí na významu jako tranzitní země, nevyrovnanou politikou se vzdaluje od Evropy, ale často nevítá s otevřenou náručí ani Rusko. Je tato nově nalezená asertivita výrazem poklesu významu? A jaké bezpečnostní dopady to může mít pro Evropu?

Především, Ukrajina je stát, který má řadu vnitřních problémů – ekonomických, sociálních, etnických, demografických, politických, korupce atd. Do značné míry se jedná o nově vzniklý stát, který nemá dějinami zdůvodněné hranice. A navíc při teritoriálním rozsahu a množství obyvatel Ukrajiny je zřejmé, že této zemi nikdo nedokáže z venčí pomoci, v případě že sama nenajde vnitřní sílu k další dynamizaci rozvoje.

Ukrajina se musí naučit vnímat své aktuální postavení mezi Evropskou unii a Ruskem jako výhodu, ne jako výzvu připoutat se k jedné či druhé straně. V Bruselu by se pak měli naučit nahlížet Ukrajinu jako svébytný fenomén, ne jako nárazníkovou zónu vůči Rusku, a zbavit se paternalistického chování vůči Kyjevu. Nelze kritizovat postsocialistické země za velký stupeň korupce a pak ze zahraničí zpolitizovat proces s bývalou premiérkou. Nikdo z nás přece nemůže vědět, zda se dopustila korupce. O tom musí rozhodnout soudy, které mají přístup k potřebným informacím. Expremiérka se může proti rozsudku odvolat, a to až k Mezinárodnímu soudu pro lidská práva. Je to zdlouhavý a náročný proces, ale všechna ostatní řešení stojí mimo právní stát. Přijímat ukvapené rezoluce o problému, který není zvenčí čitelný, jak to dělají instituce Evropské unie, je nesmyslné, nevhodné a ve své podstatě nedemokratické.

Posuňme se východněji, do Ruska. To je, zdá se, vnitřně stabilní, posiluje své vojenské kapacity, přestože o jejich flexibilitě a nasaditelnosti panují pochybnosti.

Ruské konvenční vojenské kapacity, včetně systému řízení, jsou ve srovnání s konvenčními zbraněmi NATO zastaralé. Při současném lineárním vývoji nelze v nejbližších deseti letech očekávat žádnou zásadní změnu. I když loni vojenské výdaje Ruska vzrostly a na Západě jsme zaznamenali po dlouhých letech pokles způsobený finanční krizí, ruský vojenský rozpočet tvoří zlomek rozpočtu Aliance. Jiná je situace v oblasti strategických jaderných zbraní – tam existuje mezi Západem, či přesněji řečeno USA a Ruskem, rovnováha.

Jak hodnotíte po čtyřech letech Obamovu politiku „restartu vztahů“?

Restart vztahů USA-Rusko lze nazvat polovičním úspěchem. Skončilo období konfrontace vyvolávané neokonzervativci a konzervativci v administrativě prezidenta George Bushe ml. Žádné dramatické změny v kooperaci však nenastaly, což názorně ukazuje výstavba protiraketových systémů kolem Ruska1 a návrhy na další expanzi NATO na východ. Zdá se, že prezident Barack Obama ve svém prvním volebním období upřednostňoval vnitřní politiku a zahraniční politiku nechal do značné míry na lidech, kteří ji prováděli v administrativě prezidenta Billa Clintona. Tito lidé ovšem například odsouhlasili bombardování Jugoslávie, měli sklon k unilaterálnímu jednání a často nerespektovali me­zinárodní právo. Uvidíme, jaké priority bude mít Obama v případě svého listopadového vítězství. Zatím je patrný jednoznačný posun pozornosti směrem od Atlantiku k oblasti Pacifiku, tedy od Evropy k Číně.

Měl by tento restart vyvrcholit přijetím Ruska do NATO? A byl by takový stav vzhledem k vývoji globálního společenství oboustranně výhodný?

Tím si nejsem jistý. Evropa určitě potřebuje novou bezpečnostní architekturu. Je zde příliš mnoho vojensko-bezpečnostních organizací – vedle OSN je tu OBSE, Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Zasahuje sem Šanghajská organizace spolupráce a další propojení jako Partnerství pro mír, či rada Rusko-NATO. Když se ale objeví konflikty, jako byl ten zmíněný balkánský v 90. letech, nebo gruzínsko-ruská válka v roce 2008, zjistíte, že nic nefunguje směrem k míru a reálné bezpečnosti budované na kooperaci. Vstup Ruska do NATO je jednou z variant řešení, nesměla by se ale pouze přesunout nejistota na rusko-čínskou hranici. Regionální bezpečnost je v globalizujícím se světě stále méně reálná.

Nakonec Turecko s druhou největší stálou armádou v NATO, největší muslimskou populací v organizaci a skvělou strategickou polohou, která ještě nabyla na významu po revolučních událostech v arabských zemích. Umí Evropa Turecko využívat jako přirozený most mezi Západem a Východem?

Neumí. Evropská unie je momentálně utopená ve vlastních problémech a turecká ekonomika jde nahoru. Dnes už je největším tureckým ekonomickým partnerem Rusko. Snažíme se předělat Turecko na Evropu, místo abychom pochopili jeho reálné hodnoty, úspěchy a problémy.

Na závěr Vás poprosím o predikci. Před časem jste v Literárních novinách publikoval článek „Proč bude válka“, kterému se dostalo značného ohlasu. Čeká Evropu v nejbližší dekádě velká bezpečnostní výz­va?

Samozřejmě. Zdá se, že při lineárním vývoji se do deseti let vyčerpá možnost využít vojenskou sílu na zastavení růstu Číny. Musíme si zvyknout, že za dvacet let ekonomicky nejmocnějším státem Evropy bude Rusko. Tím chci říci, že základní bezpečnostní výzvou pro Evropu je přechod na nový způsob uvažování o světě. Je bezpodmínečně nutné zbavit se koloniálních stereotypů v myšlení a přeceňování významu brutální vojenské síly. 21. století bude ve znamení konce postkolumbovské epochy, kdy zcela dominoval Západ.

Autor je studentem bakalářského programu mezinárodní vztahy a diplomacie na Vysoké škole mezinárodních vztahů a diplomacie. Je spolupracovníkem think tanku Evropské hodnoty a nadace Forum 2000.

Poznámky pod čarou

  1. Myšleno zejména uprchlictví, nikoliv procesy stárnutí populace, které jsou primárně vnitřním problémem a nepatří do tématu rozhovoru.
  2. Jednotlivé komponenty systému se nacházejí v Rumunsku, Turecku, Španělsku, Portugalsku a Polsku (pozn. aut.).
blog comments powered by Disqus
Autor
Filip Tuček
Rubrika
Rozhovory
Témata
, ,
Publikováno
19. 5. 2012