Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Energetická bezpečnost USA – vztahy s Venezuelou a Saudskou Arábií

Studie se zabývá srovnáním a zhodnocením perspektivy Venezuely a Saudské Arábie z hlediska zajištění energetické bezpečnosti Spojených států amerických v období od roku 2000 po současnost. Cílem textu je vyhodnotit podobu vzájemných americko-venezuelských a americko-saudských bilaterálních vztahů s přihlédnutím k tomu, jaký vliv na ně má probíhající obchod s ropnými produkty. Důležitým bodem je též vyhodnocení možných rizik této spolupráce a nástin možných trendů budoucího vývoje.

 

1. Úvod – vymezení základních pojmů

V současném světě v dlouhodobém horizontu stále stoupá spotřeba energií a poptávka po energetických surovinách, z nichž zásadní část představuje ropa. Tento problém je velmi aktuální i z hlediska formulace energetické politiky Spojených států amerických (USA) vzhledem k tomu, že spotřeba USA činí 24 % světové spotřeby ropy (EIA 2008). Zajištění dostatečných dodávek ropy se v důsledku toho stává jedním z prioritních amerických národních zájmů, přičemž formulování zahraničně-politické strategie vůči energeticky strategickým regionům je tím nevyhnutelně ovlivněno.

V předkládané práci se budeme zabývat perspektivou Venezuely a Saudské Arábie (jako významných zástupců dvou surovinově důležitých regionů, tj. Latinské Ameriky a Blízkého východu) pro energetickou bezpečnost USA od počátku nového tisíciletí. Naší ambicí je porovnat obě země z hlediska jejich pozice a významu pro zajištění energetických potřeb USA a poukázat na rizika a trendy, které pro USA z této interdependentní vazby vyplývají.

Rozhodnutí věnovat se právě těmto dvěma státům pramení z jejich specifické pozice, které v kontextu energetické bezpečnosti USA zaujímají. Saudská Arábie vlastní 1/5 světových zásob ropy a je vedoucím světovým ropným producentem. Venezuela je pro USA velmi atraktivním dodavatelem vzhledem ke své geografické poloze.

Výzkum v rámci této studie bude omezen jen na ropu, přičemž pokud nebude uvedeno jinak, budeme pod pojmem ropa chápat jak surovou ropu, tak i všechny další zpracované produkty z ní vycházející. Při práci s termínem energetická bezpečnost se omezíme na její vnější složku – tj. nebudeme zkoumat domácí energeticko-bezpečnostní faktory jako úroveň infrastruktury, zpracování ropy a další distribuci na území USA či otázku alternativních zdrojů při snižování energetické závislosti.

Edward Chow a Jonathan Elkind považují úzké vymezení pojmu energetická bezpečnost jako volný tok ropy do USA za nedostatečný (Chow, Elkind 2005–2006: 146). Jako přesnější chápou definici, která obsahuje „aspoň tři překrývající se prvky: otázku dodávek, otázku ceny a otázku systému [infrastruktury].“ (Chow, Elkind 2005–2006: 146–147) Z tohoto konceptu v zásadě vycházíme i my. Cenovou otázku však autoři spojují spíše s domácím prostředím a cenou energií na vnitrostátní úrovni, což ovlivňuje chování spotřebitelů s ohledem na jejich spotřebu. (Chow, Elkind 2005–2006: 149) Vzhledem k tomu, že v práci se chceme věnovat čistě externím faktorům, budeme pracovat pouze s další dvěma uvedenými prvky.

V případě infrastruktury se v první části práce zaměříme na těžbu a následný transport surovin. Posléze se v rámci dodávek soustředíme na analýzu politické situace v producentských zemích a jejich bilaterální vztahy s USA, které mají potenciál výrazně ovlivňovat export ropy na americké území. Na závěr shrneme významná rizika, kterým mohou USA v souvislosti s importy ropy z Venezuely a Saudské Arábie potenciálně čelit.

Pokusíme se tedy zodpovědět následující výzkumné otázky:

  1. Jakou roli hraje Venezuela a Saudská Arábie v energetickém uvažování USA v posledním období?
  2. Jakou podobu mají vztahy USA s těmito zeměmi a jakým způsobem je ovlivňuje nutnost dodávek z nich?
  3. Jaká jsou rizika při importování ropy z těchto států?

Nosnou metodou výzkumu bude komparace analyzovaných dat získaných z primárních a sekundárních zdrojů.

2. Infrastruktura ropného průmyslu Venezuely a Saudské Arábie

Celosvětové prokázané zásoby surové ropy jsou podle statistik OPEC z roku 2007 stanoveny na 1 204 182 miliónů barelů. (OPEC 2008: s. 18) Na Venezuelu připadá podíl 99 377 miliónů barelů (8,25 %), na Saudskou Arábii 264 209 miliónů barelů (21,94 %). (OPEC 2008: s. 17) To je řadí na 5., respektive 1. místo v tomto ukazateli.

V souvislosti se statistickými údaji o venezuelské produkci ropy je nutné zmínit jeden problém. Je obtížné přesně určit, jaké množství ropy Venezuela reálně produkuje. (Rosenberg 2007) Všeobecně jsou čísla prezentovaná venezuelskou vládou vyšší než ta čísla, se kterými pracují nezávislí analytici. Pramení to z rozdílných metodologických a klasifikačních postupů, které využívají.1 V na­ší práci proto uvádíme jednak statistiky dle OPEC, jednak statistiky podle EIA. V případě Saudské Arábie vycházíme ze statistik OPEC, které v sobě zahrnují i těžbu ropy z tzv. neutrální zóny.

V tabulce č. 1. uvádíme celkovou produkci surové ropy, celkový export surové ropy a zpracovaných ropných produktů a export z těchto zemí do USA. Pro rok 2008 zatím nejsou známy kompletní údaje ohledně produkce Venezuely a Saudské Arábie, ani číslo jejich celkového exportu. Je ale znám celkový import USA, který byl 4 711 238 000 barelů ropy, přičemž dodávky ropy z Venezuely tvořily 9,2 % a ze Saudské Arábie 11,9 % , a proto tyto hodnoty můžeme do naší studie zahrnout.2

tabulka č. 1a

rok 2000 2001 2002
země VE SA VE SA VE SA
Produkce 2891 9475,7 2791,9 9156,6 2780 8809,5
Export 2783,1 7938,6 2725,8 7550,3 2141,7 7133,2
Export do USA 1546 1572 1553 1662 1398 1552

tabulka č. 1b

rok 2003 2004 2005
země VE SA VE SA VE SA
Produkce 2643 10076,8 3009,4 10496,2 3066,8 11095,5
Export 2020 8302,2 2140 8611,8 2397,1 9095,5
Export do USA 1376 1774 1554 1662 1529 1537

tabulka č. 1c

rok 2006 2007 2008
země VE SA VE SA VE SA
Produkce 3035,6 10665,5 2949,5 10247,6 NA NA
Export 2517,8 8595,5 2754,4 8038 NA NA
Export do USA 1419 1463 1362 1485 1191 1532

Zdroje:
OPEC Annual Statistical Bulletin 2007: str. 21.
EIA 2009: Venezuela Energy Profile.
EIA2009 : Saudi Arabia Energy Profile.

Z těchto údajů vyplývá, že za sledované období byl export z obou zemí do USA udržován na relativně stabilní úrovni vůči sobě navzájem a i na úrovni absolutního množství. Určitou výjimku představuje v případě Venezuely přelom roků 2002 a 2003, kdy došlo k poklesu exportů z Venezuely z důvodu stávky v ropném průmyslu.3 Zá­roveň od roku 2006 konstantně klesá hodnota exportu do USA.4

Při pohledu na graf č. 1 je zřetelné, že navzdory faktu, že celkový export z Venezuely 2001–2003 klesal při současném poklesu produkce,5 pokles exportu do USA v tomto období nebyl tolik rapidní.6 V zá­sadě je tedy možné konstatovat, že Venezuela zůstala poměrně stabilním dodavatelem ropy pro USA. Důležitým aspektem nicméně zůstává, že od roku 2004 konstantně stoupá celkový export Venezuely, avšak export do USA pozvolna klesá.

Graf č. 1 – Venezuela: celková produkce ropy, export, export do USA

obrázek

Zdroje:
OPEC Annual Statistical Bulletin 2007: str. 21.
EIA 2009: Venezuela Energy Profile.

Pro Saudskou Arábii představuje výraznější nárůst dodávek do USA rok 2003, kdy vznikla nutnost kompenzovat ušlé importy v souvislosti s americkou invazí do Iráku. Od roku 2003 se saudská produkce ropy udržuje na úrovni přesahující 10 miliónů barelů denně, nicméně množství exportů do USA postupně klesalo zpátky na úroveň před rokem 2003. V porovnání s Venezuelou lze tedy říci, že Saudská Arábie je stabilnějším dodavatelem, za předpokladu, že jako stabilitu definujeme nižší fluktuaci při exportu do USA.

Graf č. 2 – Saudská Arábie: celková produkce ropy, export, export do USA

obrázek

Zdroje:
OPEC Annual Statistical Bulletin 2007: str. 21.
EIA 2009: Saudi Arabia Profile.

Na druhou stranu je nutné vzít do úvahy, že z grafů č. 3 a č. 4 je patrné, že oba státy začaly na stejné úrovni – cca. 13,5–13,7 % celkového amerického importu ropy – nicméně za sledované období podíl Venezuely procentuálně klesal,7 jak ostatně ukazuje i graf č. 5. Zároveň i procentuální podíl Saudské Arábie na exportech do USA v letech 2000–2008 klesá, i když absolutní čísla dodávek zůstávají v podstatě stejná. Na tento trend je možné nahlížet optikou snahy o diversifikaci jak ze strany odběratelů, tak i ze strany dodavatelů.

Graf č. 3 – podíl na importu USA v roce 2000

obrázek

Graf č. 4 – podíl na importu USA v roce 2008

obrázek

Graf č. 5 – procentuální podíl na celkovém importu USA

obrázek

Zdroje:
EIA 2009: U.S. Imports by Country of Origin.

3. Diversifikace – faktor Čína

Diversifikací dodavatelů, respektive odběratelů se státy snaží vyhnout tomu, aby byly příliš závislé na jednom regionu či zemi. „Násobením zdrojů dodávek se snižuje dopad přerušení dodávek ze strany jednoho zdroje díky existujícím alternativám, což je v zájmu konzumentů i producentů…“ (Yergin 2006: s. 78) Snižuje se tím riziko, že v důsledku nepředvídatelných okolností (jako např. přírodní katastrofy, nehody technického rázu anebo politické turbulence) nebudou mít státy závislé na importech ropy k dispozici dostatek surovin. Také země exportující ropu usilují o diversifikaci svých odběratelů ve snaze vyhnout se tomu, aby se výrazně zastavil odbyt jejich produktů v případě zmíněných nepředvídatelných okolností. Exportéři taktéž diversifikací svých odběratelů mohou usilovat o to, aby získali páku na země, které od nich importují, v politické rovině. Příkladem takové politiky může být vztah Rusko–EU a změna statusu quo v souvislosti s ekonomickým vzestupem Číny.

Stále větší roli v obchodu s energetickými surovinami sehrávají nově rostoucí ekonomiky – především čínská a indická. Tyto ekonomiky pro svůj další rozvoj a i kvůli rostoucí životní úrovni svých obyvatel potřebují stále více energetických zdrojů, které ve většině případů nedokáží uspokojit ze svých vlastních zdrojů, a proto je musí nakupovat na světových trzích. Logicky tím ale narušují stávající status quo a budoucí rozdělování zdrojů bude nepochybně představovat zásadní politickou otázku. Faktem ovšem zůstává, že procentuálně dodávky ropy do Číny ze Saudské Arábie stouply za posledních devět let o 963 %. Spolu s Angolou je Saudská Arábie v současnosti nejvýznamnějším exportérem ropy do Číny. (Saudi-US-Relations 2009)

Taktéž Venezuela v rámci svojí snahy o diversifikaci v posledních letech usiluje o rozšíření spektra svých odběratelů, z nichž primární roli opět sehrává právě Čína.8 Venezuela se svými rozsáhlými zásobami se na první pohled jeví jako vhodný kandidát pro export do Číny. Ten skutečně v posledních letech roste.9

Existuje ale několik omezení (Corrales in Jilberto 2007: s. 479), která limitují možnosti Číny zbavit Venezuelu exportní závislosti na USA. Stojí za nimi ekonomické, politické a technické důvody. Z ekonomického hlediska zřejmě i Čína bere v úvahu obavy o stabilitu ve Venezuele a měnící se pravidla zahraničních vlastnických práv. V politické rovině Čína nemá zájem podporovat antiamerické proklamace venezuelského prezidenta Huga Cháveze. Problémy z nich vyplývající by mohly mít negativní implikace i pro Čínu, což není v současné době ekonomicky přijatelné, protože USA jsou čínským primárním exportním trhem.

Technické překážky mají svůj původ v kvalitě ropy, kterou Venezuela produkuje. Většina této produkce, kterou představuje těžká surová ropa, totiž musí být zpracována ve speciálních rafinériích. Právě takové rafinérie vlastní mimo Venezuely a USA jen velmi málo zemí. (Romero 18. 2. 2008) Podle článku autorů Romera a Krausse z roku 2007 by Číně trvalo aspoň 5 až 7 let, než by dokázala svoje rafinérie reorganizovat tak, aby dokázaly zpracovat venezuelskou kyselou surovou ropu s vysokým obsahem síry.10 (Romero, Krauss 10. 4. 2007) Dalším faktorem v otázce dodávek do Číny je transport. Náklady na něj jsou mnohem vyšší než náklady na transport do USA. Zatímco tankerům směřujícím do USA trvá plavba asi 5 dní, do Číny se doba přepravy pohybuje až kolem 40 dní. (Jiherto 2007: s. 479 a Forero 13. 8. 2004)

Všeobecně tedy převládá shoda na tom, že z krátkodobého hlediska by bylo extrémně problematické přesměrovat venezuelské exporty z USA někam jinam. (Romero 18. 2. 2008 a Forero 13. 8. 2004) Problém přesměrování dodávek venezuelské ropy se naplno ukázal v roce 2005, kdy se Mexickým zálivem přehnal hurikán Katrina. Ropa určená na export musela být uskladněna, protože ji nebylo kam exportovat. (Petroleum Economist 2006)

Na druhé straně dle Shiftera by USA stávající situaci neměly nijak podceňovat. Výše uvedené limitující skutečnosti se samozřejmě mohou změnit. Nemělo by se zapomínat především na to, že venezuelský prezident Hugo Chávez již byl ochoten podřídit ekonomické úvahy politické strategii. Jako příklad je možné uvést poskytnutí ropy Kubě výměnou za vyslání kubánských lékařů do Venezuely, aby tam poskytovali bezplatné lékařské služby. (Shifter 2006: s. 45–59) Navíc se začalo hovořit o možnosti výstavby ropovodu, který by dopravil venezuelskou ropu na pobřeží Kolumbie, čím by se zkrátila doba potřebná na dodání ropy do Číny. (Jilberto 2007: s. 479) Spolupráce s Čínou tedy nabývá velmi konkrétních obrysů, v roce 2008 obě země společně založily fond, jehož úlohou je provádět projekty související s infrastrukturou. (Romero 18. 5. 2008) Navzdory zmíněným omezením, která v současnosti brání výrazné změně poměru mezi venezuelskými exporty ropy dle jednotlivých destinací, ze statistik vyplývá, že export do USA postupně mírně klesá, přičemž v posledním období zároveň došlo k navýšení exportu do Číny. Existuje tu i ochota a zájem na straně Venezuely a Číny o zvýšení dodávek z Venezuely.11

Je tedy zřejmé, že z dlouhodobého hlediska vzhledem ke stoupající poptávce Číny po energetických surovinách může dojít k tomu, že Venezuela a Saudská Arábie budou pokračovat v už nastoupeném trendu zvyšujících se dodávek ropy do Číny. To ve svém důsledku může vést k dalšímu snižování objemu dodávek ropy z těchto zemí do USA. Tento fenomén je dobře pozorovatelný z grafu č. 5 uvedeného výše. Podle něj nejsou obavy o dostatek ropy zcela neoprávněné. Na druhou stranu, pokud si USA dokáží zabezpečit dostatek dodávek rozumným navýšením importů z jiných zemí, může být snížení závislosti na dodávkách z těchto dvou států vnímáno spíš pozitivně.

V případě Venezuely je nutné zmínit i její orientaci na region Latinské Ameriky. Hugo Chávez se veřejně pasuje do role „osvoboditele“ Latinské Ameriky (v přímém odkazu na vzor Simóna Bolívara) od vlivu USA a zahraničních společností, na které hledí prizmatem nepřítele zodpovědného za chudobu v regionu. Proto se snaží o posílení svého vlivu v Latinské Americe tím, že okolním zemím začala Venezuela dodávat ropu za výrazně nižší ceny.12 (Forero 4. 4. 2006) Region jako takový má ale pro Venezuelu z hlediska možnosti exportu ropy své limity. Jednak se jedná o omezené finanční možnosti těchto zemí, které si venezuelskou ropu mohou dovolit nakupovat v daném množství jen díky preferenčním podmínkám. Navíc, v oblasti se nachází několik dalších států produkujících ropu,13 což též limituje možnosti odbytu venezuelské ropy. (Forero 13. 8. 2004)

4. Transport ropy do USA

Venezuela i Saudská Arábie dopravují své ropné exporty do USA pomocí tankerů. Ty směřují do tří oblastí, tzv. PADD.14 V tomto odstavci vycházíme ze statistik EIA za prosinec 2008. (EIA 2008) Je patrné, že z celkového množství importu z obou zemí v daném měsíci výrazná většina byla dopravena do 3. obvodu, tedy do přímořských států USA v Mexickém zálivu. Menší část směřovala do 1. obvodu na východním pobřeží nebo také do 5. obvodu na západním pobřeží do Kalifornie, resp. na Havaj.

Rizika vyplývající z transportu takovouto cestou jsou spojená jednak s možnými technickými problémy plavidel, jednak s možností nehod. Zde vidíme nezanedbatelné riziko nehodovosti v souvislosti s počasím a klimatickými změnami.15 Jedním projevem tohoto fenoménu byl hurikán Katrina. Co je ale zajímavé, podle statistik EIA v období, kdy hurikán postupoval Mexickým zálivem, nedošlo k markantnímu propadu importů z obou zemí, i když reálná čísla byla zhruba o 10 miliónů barelů ropy za měsíc nižší než průměr za předcházející měsíce. Je tedy možné z toho vyvodit, že i taková přírodní katastrofa, jakou byl hurikán Katrina, nezabránila dodávkám z Venezuely a Saudské Arábie úplně. V oblasti Mexického zálivu nejsou hurikány ničím výjimečným a je otázkou, zda hurikán ještě větší intenzity nedokáže ochromit dodávky v budoucnu. Z hlediska zabezpečení dodávek by bylo proto zřejmě vhodné přesměrovat jejich část do přístavů v PADD 1 a PADD 5. Na druhou stranu takovýto krok je podmíněný ekonomickými úvahami spojenými s tím, že přístavy USA v zálivu jsou z geografického hlediska blížeji k Venezuele než přístavy na východním a západním pobřeží. V případě Saudské Arábie tento faktor nicméně nehraje tak zásadní roli. V oblasti Mexického zálivu jsou ale zároveň soustředěné rafinérie schopné zpracovávat venezuelskou a saudskou těžkou ropu. Dalším souvisejícím faktorem je infrastruktura v rámci USA, která by musela zvládnout zpracování a přenos produktů na obou pobřežích. Přesměrování importů do PADD 1 a PADD 5 by si tedy nepochybně vyžádalo značné počáteční investice.

V souvislosti se Saudskou Arábií je rovněž nutné zmínit problematiku pirátství. Naprostá většina ropy je do cílových zemí přepravována tankery z přístavů v Ras Tanura a Ju'aymah v Perském zálivu a z Yanbu', Jiddah a Rabigh na pobřeží Rudého moře. Každoročně se jedná o více než 9000 tankerů. (Saudi Aramco 2009) Tyto tankery spadají pod společnost Vela International Marine Limited, která je oficiálně součástí Saudi Aramco. Vela International Marine Limited v současné době vlastní 24 tankerů, kterými distribuuje ropu do celého světa. Většina z těchto tankerů spadá do kategorie tzv. Very Large Crude Carriers (VLCCs), jež dokáží přepravit až dva milióny barelů ropy. (Vela International Marine Limited 2009) Námořní trasy, které tankery Vela International Marine Limited využívají, vedou nebezpečnými vodami kolem pobřeží Somálska. Somálsko, jehož státní správa nedokáže efektivně kontrolovat ani dění v samotné zemi, naprosto selhává v kontrole svých pobřežních vod, což představuje velmi dobrou příležitost pro skupiny novodobých pirátů. V listopadu roku 2008 se jedním z cílů pirátů stal tanker MV Sirius Star převážející ropu v hodnotě více než sto miliónů USD ze Saudské Arábie do USA. Pirátům nicméně nešlo o ropu samotnou, ale spíše o výkupné za tanker a pětadvacetičlennou posádku. Začali proto vyjednávat s Vela International Marine Limited, a konečná částka byla po dlouhém jednání stanovena na tři milióny USD. (Telegraph 9. 1. 2009)

Celý případ uneseného tankeru poukázal především na míru zranitelnosti transportů na takto dlouhé vzdálenosti. Ztráta dodávek ropy z jednoho tankeru by nepochybně výrazným způsobem neohrozila energetickou bezpečnost USA. Nicméně vážným problémem by mohlo být opakování případů, jako byla kauza MV Sirius Star. Navíc je důležité zmínit i fakt, že v tomto konkrétním případě neměli piráti zájem o tanker jako takový, ale výhradně o výkupné. Co by se ale stalo v případě, kdy by se objevila skupina, která by se vyloženě zaměřovala na únosy tankerů za účelem získat převáženou ropu s cílem ochromení energetických dodávek do vybraných států a vyvolat tak mimo jiné zastrašující psychologický efekt?16 O tom, že nebezpečí přepadávání tankerů a námořních plavidel obecně somálskými piráty není bráno v rámci mezinárodního společenství na lehkou váhu, svědčí i fakt, že v reakci na únos tankeru MV Sirius Star se rozhodly posílit své námořní síly v oblasti jak USA, tak i Velká Británie, Čína a Rusko. Jako jeden ze svých cílů si boj s piráty vytyčilo i NATO. (BBC News 9. 10. 2008)

5. Charakteristika trhu ve Venezuele a Saudské Arábii

Ropný trh v Saudské Arábii téměř zcela výhradně spadá pod státní kontrolu prostřednictvím státní společnosti Saudi Aramco, která z 95 % ovládá jak ropné zásoby, tak i jejich těžbu a následné zpracování. Po nacionalizaci ropného průmyslu, která proběhla v 50. letech 20. století, je saudský ropný trh uzavřen zahraničním společnostem. V tomto ohledu se liší od Venezuely, která umožňuje soukromým zahraničním společnostem podílet se jako menšinoví partneři na těžbě ropy.17

Kromě samotné těžby ropy se v Saudské Arábii významným způsobem rozvíjí i petrochemický průmysl, který je jádrem plánované industrializace země. Petrochemický průmysl spadá zejména pod státní společnost Saudi Basic Industries Corporation (SABIC). Rozvoji petrochemického průmyslu je v Saudské Arábii připisován velký význam především v souvislosti s kvalitativně lepším zpracováním ropných produktů a s tím souvisejícími většími zisky na světových trzích.

V případě Venezuely se zaměříme na postavení státní ropné společnosti Petróleos de Venezuela S.A. (PdVSA) a na rozsáhlé zásoby v oblasti Orinockého pásu. Tento region je velmi atraktivní pro ropné společnosti díky tamějším ložiskům vytěžitelné ropy,18 jejíž množství se odhaduje na 240 miliard barelů. Její těžba si ale žádá rozsáhlé technologie a expertízy, následně ještě musí vytěžená surovina podstoupit proces zpracování na syntetickou ropu. (Mouawad 1. 3. 2008 a Rosenberg 4. 11. 2007) Navzdory těmto kvalitativním charakteristikám a technické náročnosti zpracování je Venezuela z pohledu zásob ropy málo rizikovou krajinou – geologové přesně vědí, kde se zmiňované zásoby nacházejí. (Romero 14. 1. 2009)

Velké zahraniční společnosti projevily zájem o projekty v této oblasti i proto, že možnosti přístupu k rezervám jinde ve světě se zhoršují. Začátkem 90. let venezuelská vláda otevřela dveře soukromým zahraničním ropným společnostem, aby se podílely na rozvoji těžby v Orinockém pásu. PdVSA totiž neměla potřebný kapitál ani technologie. Navíc v té době hrála roli i otázka ekonomické realizovatelnosti těžby pro už zmiňované kvalitativní charakteristiky této ropy. Proto venezuelská vláda nabídla investorům zvýhodněné podmínky (poplatky – tzv. royalties – ve výši pouhého jednoho procenta). Byly vytvořeny čtyři strategické společnosti (strategic associations) a v jejich rámci spustily těžbu na polích v Orinockém pásu ropní giganti jako Exxon Mobil, ChevronTexaco, ConocoPhillips, BP, Total France či Statoil. (Forero 19. 12. 2003, Forero 24. 7. 2004, Forero 1. 6. 2006) PdVSA však během Chávezovy vlády významně změnila svou pozici na venezuelském trhu. Početné sociální projekty prezidenta Cháveze byly umožněny díky rostoucím světovým cenám ropy. PdVSA tak fakticky financuje Chávezovu transformaci Venezuely.19 Pole působnosti PdVSA je úzce propojeno s Chávezovým politickým programem. Společnosti nařídil vykonávat aktivity jako stavbu cest, import a distribuci potravin, stavbu doků, produkci mléka atd. (Romero 14. 1. 2009) Takto jsou zisky z exportu ropy odváděné mimo ropný sektor, namísto toho, aby byly investovány do údržby a dalšího navýšení těžby, díky čemuž by byl možný další růst produkce. Ta, jak vidíme, v případě Venezuely klesá.

V posledních letech pozorujeme tři vzájemně související jevy, které mají dalekosáhlé důsledky i na export ropy do USA. Jde především o posilování kontroly vlády nad PdVSA, zároveň upevňování pozice této společnosti na domácím trhu a oslabování soukromých zahraničních společností. Manažeři státní PdVSA odporující snaze vlády o větší kontrolu nad společností zastavili v prosinci 2002 produkci s cílem získat zpět kontrolu nebo sesadit prezidenta Cháveze. Po stávce z přelomu let 2002/2003, která prakticky zastavila fungování PdVSA, bylo propuštěno zhruba 18 000 pracovníků nespokojených s politikou vlády, což byla téměř polovina všech tehdejších zaměstnanců. Mezi nimi bylo mnoho techniků a geologů, kterých se společnost zbavila v době, kdy byla právě po takových zkušených pracovnících v důsledku rostoucí poptávky po ropě celosvětově nouze. Odpověď Venezuely – najmout mezinárodní společnosti, aby potřebné práce vykonávali jejich experti – nevyřešila problém, protože PdVSA se vůči těmto firmám nahromadily dluhy ve stovkách miliónů USD. (Petroleum Economist 2009)

Tyto nepokoje se výraznou měrou podepsaly na ochromení dodávek. Během prosince, ledna a února 2002/2003 klesly dodávky do USA o více než polovinu. Jak už bylo zmíněno, venezuelská ropa je převážně těžká a americké rafinérie v průběhu tohoto výpadku podstatné části dodávek z Venezuely měly problém tuto ztrátu nahradit. Fungují totiž tak, že nejekonomičtěji zpracovávají právě tuto těžkou ropu. Lehčí ropa pro ně tedy není ekonomicky atraktivní. Je navíc dražší než těžká ropa. Mexiko, které má surovou ropu podobnou té venezuelské, má jen malou volnou těžební kapacitu schopnou navýšit dodávky v krátkém časovém horizontu. Státy jako Saudská Arábie, Kuvajt a Irák mají surovou ropu též podobnou venezuelské, její doprava do USA ale trvá 30 až 40 dní. Z krátkodobého hlediska tedy neřeší tyto dodatečné dodávky problém USA. (Hackworth, Shore 2007)

Další technické problémy způsobilo samotné odstavení zařízení během stávky a následná snaha nezkušených pracovníků obnovit produkci. Převládá přitom názor, že tímto utrpěla produkční kapacita PdVSA trvalé poškození, což spolu s přirozeným poklesem produkce na existujících polích logicky odůvodňuje klesající celkovou produkci Venezuely, jak můžeme vidět na grafu č. 1. (Forero 19. 12. 2003) Většina expertů proto zpochybňuje tvrzení PdVSA, že se plně zotavila z následků stávky. (Petroleum Economist 2007) Tady bychom znovu poukázali na rozdílné statistiky venezuelské produkce podle OPEC a EIA.

Posilování pozice PdVSA je druhou stranou mince oslabování soukromých zahraničních společností, ke kterému docházelo postupně od začátku nového tisíciletí. Chávezova vláda, usilující o přerozdělení zisků z obchodu s ropou, konstantně zvyšovala poplatky a daně zahraničním společnostem. Zatímco v roce 2001, kdy byl přijat nový uhlovodíkový zákon, byly poplatky stanoveny na 20–30 %. V rámci čtyř projektů v Orinockém pásu byly zachovány preferenční podmínky s poplatky na úrovni 1 %. Nicméně v roce 2006 už došlo k navýšení na 33,3 %. (Forero 1. 6. 2006) Vláda usilovala o převzetí kontroly nad zásobami ropy a těžbou, a proto vyvinula na soukromé společnosti tlak, aby jí postoupily majoritní podíl v jednotlivých projektech. V roce 2006 po souhlasu venezuelského kongresu vláda převzala kontrolu nad 32 těžebními poli, které byly do té doby spravovány soukromými společnostmi. Většina z nich souhlasila s požadavky vlády ohledně kontroly projektů a výše poplatků. PdVSA tak získala v těchto projektech 60% podíl. (Forero 4. 4. 2006) Tlak na soukromé společnosti se zvýšil v roce 2007, kdy vláda stanovila 1. květen jako konečný termín, dokdy jí mají tyto společnosti přenechat kontrolu i nad projekty v Orinockém pásu, ale pořád jim bylo umožněno podílet se na nich jako minoritní partneři. Exxon Mobil a ConocoPhillips podmínky odmítly, jejich majetek byl následně znárodněn. (Rosenberg 2007 a Romero, Krauss 10. 4. 2007) V důsledku tohoto postupu vlády se objevil názor, že dohoda na papíře ve Venezuele nic neznamená, protože Chávez nečekaně mění pravidla hry. (Romero 14. 1. 2009)

Tyto události je tedy možné interpretovat tak, že přispěly k poklesu produkce Venezuely vzhledem k tomu, že kontrolu nad těžbou převzala PdVSA, která na rozdíl od omezovaných soukromých zahraničních společností nedokáže investovat do ropného průmyslu dostatečné finance. Navíc utrpěla odliv lidského potenciálu a technická poškození v návaznosti na zmiňovanou stávku.

Už jenom vzhledem k tomu, kolik prostoru bylo věnováno v této kapitole venezuelskému trhu, je zřejmé, že situace ve Venezuele je mnohem dynamičtější a z hlediska produkce ropy více problematická než v Saudské Arábii. Jeden z hlavních problémů pro USA tedy představuje současná neschopnost Venezuely zvyšovat produkci.

6. Stabilita vnitropolitické situace a vztahy s USA

Pro bezpečnost dodávek ropy je vnitropolitická situace exportujících zemí nezanedbatelným faktorem. Jak jsme již uvedli, stávka ve Venezuele z přelomu let 2002 a 2003 měla výrazný dopad na snížení dodávek do USA. Nutno poznamenat, že venezuelská společnost a samotný politický režim zaznamenaly ještě více turbulencí. Nejvýraznějším příkladem je puč z dubna 2002, kdy byl legitimně zvolený prezident Chávez na 48 hodin odstaven od moci. (Welsch, Werz 2002) Krom toho je společnost polarizovaná, a to i samotným prezidentem, který propaguje dělení občanů na „přátele“ a „nepřátele“ zhruba podle dělících linií mezi jednotlivými společenskými třídami. (Sonntag 2003: s. 24)

Státní zřízení Saudské Arábie má k demokracii přinejmenším velmi daleko. Země, na jejímž území se nacházejí nejposvátnější města islámu Mekka a Medina, je nevyhnutelně poznamenána muslimským konzervatismem, což nutně vede k rozporům i v rámci samotné saudské společnosti. Formálně se navíc jedná o absolutní monarchii, kde všechna moc připadá královské rodině Saudů. Současný král Abdulláh20 má sice pověst umírněného reformátora, nicméně to nic nemění na faktu, že vnitřní fungování státu je sešněrované striktními konvencemi plynoucími z důsledné aplikace islámského práva šaríja. Proti režimu se nicméně vytváří aktivní opozice, která se nebrání ani násilným akcím. Předpokládá se i její napojení na rozličné teroristické skupiny. (Černoch 2005) Zatím ovšem nedošlo k takovému vyhrocení situace jako ve Venezuele v roce 2002. Potenciál pro zásadní politické otřesy je ale zakořeněn v saudské i venezuelské společnosti.

Stojí za pozornost, že Saudská Arábie historicky zaujímá z amerického pohledu vedle Izraele a Egypta pozici jednoho z nejdůležitější amerických spojenců na Blízkém východě. Oproti tomu současný venezuelský vládnoucí establišment se profiluje silně antiamericky. Zdroje antiamerikanismu lze však vystopovat v obou společnostech, přičemž v některých aspektech jsou víceméně podobné, zatímco v jiných v sobě obsahují kulturní i regionální specifika. Je třeba zmínit, že ne vždy důvody antipatií vůči USA pocházejí ze skutečných kroků americké zahraniční politiky. V mnoha případech jsou USA nenáviděny prostě a jednoduše jako symbol toho, co představují, respektive jsou terčem závisti pro úspěch a postavení v mezinárodním systému, kterých se jim podařilo dosáhnout. (Breyfogle 2004: s. 260–261)

Antiamerikanismus ve Venezuele vyplývá jednak ze všeobecného negativního vnímání USA v Latinské Americe, jednak také z populistické kampaně Chávezovy vlády vycházející z jeho ideologického přesvědčení.21 U­SA v minulosti označil za „ďábla, který reprezentuje kapitalismus“. (Romero 16. 8. 2006) Chávezův antiamerikanismus je tak druhou stranou mince nacionalismu. Svými ambicemi prosadit „druhou nezávislost“ Latinské Ameriky vědomě a účelně navazuje na odkaz bolívarismu. Vidinou je větší nezávislost – jinými slovy oslabení vlivu USA – nejen Venezuely, ale celého regionu. (Sonntag 2003: s. 24)

Zdroje negativních postojů vůči USA jsou patrné i v Saudské Arábii. A to ani ne tak na nejvyšší státní úrovni, protože vrcholoví politici mají spíše tendenci zaujímat pragmatické postoje, ale více na úrovni širších společenských vrstev a náboženských autorit. V první řadě se jedná o průzkumy veřejného mínění, ze kterých jasně vyplývá, že většina Saudů se zásadním způsobem stavěla proti přítomnosti amerických vojenských jednotek na území Saudské Arábie, i když tyto jednotky zcela očividně neměly okupační charakter a respektovaly místní tradice a zvyky. V době jejich ustanovení v Saudské Arábii – tedy v roce 1991 během první války v Perském zálivu – navíc jednoznačně představovaly určitou bezpečnostní záruku proti případným iráckým útokům. Zde však dochází k zajímavému splynutí nacionalismu s náboženstvím, kdy mnozí obyvatelé Saudské Arábie chápou americké základny jako svým způsobem okupaci svatých míst islámu a tím pádem i jejich znesvěcení.

Dalším velkým sporným bodem je postoj Saudské Arábie k Izraeli, respektive americká podpora židovskému státu. Saudská Arábie nemá s Izraelem navázány diplomatické vztahy a oficiálně mu stále nepřiznává právo na existenci. Koncem 70. let, když došlo k diplomatickému uznání Izraele ze strany Egypta po mírových jednáních v Camp David, Saudská Arábie načas přerušila své diplomatické vztahy s Egyptem jako výraz svého nesouhlasu. Zvláštní vztah mezi Izraelem a USA proto jednoznačně vyvolává nesouhlas a odpor, a to zejména z toho důvodu, že bez americké politické, vojenské a finanční podpory je sporné, zda by Stát Izrael ještě vůbec existoval. (Mearsheimer, Walt 2006)

O tom, že protiamerické nálady v Saudské Arábii existují, dobře vypovídá i situace po 11. září, kdy se ukázalo, že autoři útoků na Světové obchodní centrum měli své vazby na Saudskou Arábii a že právě ze zisků pocházejících z prodeje ropy financovali zázemí svých akcí. Jsou samozřejmě zmapované i případy, kdy došlo ke zneužití nadačních fondů původně určených pro podporu chudých, ale zároveň existuje důvodné podezření ze záměrné podpory Al-Kajdy a dalších protizápadně orientovaných organizací. Dalším faktem je, že 15 z teroristů, kteří 11. září 2001 útočili v letadlech proti cílům v New Yorku a Washingtonu, bylo saudské národnosti. Zároveň se ale spekuluje i o možnosti, že strůjce těchto útoků Usáma bin Ládin22 úmyslně vybral útočníky právě z této země, aby tak narušil vztahy mezi USA a Saudskou Arábií. Ať už se toto podezření zakládá na pravdě nebo nikoli, pravdou je, že 11. září 2001 skutečně znamenalo pro saudsko-americké vztahy zásadní otřes. Politické vedení Saudské Arábie v čele s korunním princem Abdulláhem nicméně udělalo maximum pro to, aby došlo k vyloučení jakéhokoliv podezření z podpory Al-Kajdy ze strany Saudské Arábie. Verbálně byl odsouzen terorismus a zároveň Saudská Arábie projevila ochotu zapojit se do tzv. války proti terorismu vedené USA a uspořádat své vztahy s Izraelem za předpokladu, že se stáhne z území získaných po šestidenní válce. (Subhan 2003: s. 3885–3886)

Vztahy s Venezuelou během funkčního období George W. Bushe charakterizovalo citelné napětí v politické rovině. Oba prezidenti přitom v rétorické rovině vztahy personalizovali a kriticky hodnotili jeden druhého. Chávez při jedné příležitosti označil Bushe za „hrozbu podrývající demokracii“. Prohlubující se kontakty Venezuely po nástupu Cháveze k moci se státy jako Írán, Sýrie či Severní Korea se ve Washingtonu nesetkaly s kladným přijetím. Venezuelský režim zaujal mezinárodní směřování, které se přinejmenším odchyluje, případně je v přímém rozporu s preferovaným kurzem USA.

Politické vztahy mezi USA a Venezuelou se od nástupu Huga Cháveze na prezidentský post kvalitativně všeobecně zhoršují. Můžeme tady navázat na už zmíněné negativní vnímání USA společností i vládnoucími elitami. Chávez se do úřadu dostal mimo jiné také díky tomu, že ve své předvolební kampani pojmenoval nepřátele,23 mezi něž zařadil i USA. (Ehl 2004: s. 25) Nicméně vzájemné vztahy se ještě více vyostřily po nezdařeném pokusu o převrat v roce 2002. USA se netajily svou nelibostí vůči Chávezovu režimu. Bushova administrativa však popřela, že by byla do převratu zaangažována. Poskytovala však poradenství a finance mnohým opozičním silám, což samozřejmě prezidentu Chávezovi bytostně vadilo. (Clement 2005: s. 60)

Zhoršování vztahů demonstruje i ukončení pětatřicetileté praxe vojenského výměnného programu mezi oběma státy. Prezident Chávez dokonce nejednou pohrozil, že zcela nechá zastavit dodávky ropy do USA v případě, že se USA pokusí ve Venezuele vojensky zasáhnout. (Forero 24. 7. 2004 a Werdigier 19. 3. 2008) Dalším faktorem, který právě nezlepšuje vzájemné vztahy, je podpora Venezuely dalším režimům, které americká administrativa vnímá negativně, v první řadě se jedná o Írán. (Shifter 2006: s. 45–59)

Na základě předestřených faktů můžeme konstatovat, že vzájemné vztahy Saudské Arábie a USA jsou mnohem přátelštější než vztahy Venezuela–USA. Je ovšem nutné zdůraznit, že dobré saudsko-americké vztahy stojí na poměrně křehkých základech, které tvoří autoritativní postavení královské rodiny Saudů. V případě eventuálního převratu pak hrozí diametrální změna politické orientace státu. Navzdory politickým rozporům mezi USA a Venezuelou se v ekonomické sféře zdá, že ve vzájemných vztazích převládá pragmatický přístup, což mimo jiné dokládá i fakt, že přes opakované výhružky ohledně zastavení dodávek do USA ze strany Venezuely k něčemu takovému zatím nedošlo.

7. Závěr

Hlavním tématem této studie je analýza perspektivy Venezuely a Saudské Arábie v kontextu energetické bezpečnosti USA se zaměřením na ropu. V kontextu zjištění prezentovaných v předchozích kapitolách se nyní pokusíme stručně zodpovědět zadané výzkumné otázky.

V odpovědi na první výzkumnou otázku, která se dotýkala postavení Venezuely a Saudské Arábie v energetickém uvažování USA ve sledovaném období 2000–2008, lze tedy konstatovat, že obě země ve sledovaném období zaujímaly významnou pozici mezi dodavateli ropy do USA. Podle posledních trendů jejich podíl na celkovém americkém ropném importu konstantně procentuálně klesá, i když v absolutních číslech se výrazněji nemění. Když se podíváme na sledované období jako celek, navzdory tomuto klesajícímu trendu a občasným výkyvům, je možné dodávky z obou zemí označit za víceméně stabilní. Je tomu tak i navzdory několika rizikovým faktorům. Jedním ze způsobů, jak se USA snaží čelit těmto rizikům, je diverzifikace dodavatelů, což je možné interpretovat jako příčinu procentuálně klesajících podílů na celkovém importu ropy do USA. Navzdory tomu se lze reálně domnívat, že Venezuela i Saudská Arábie patří a ve střednědobém horizontu budou patřit ke klíčovým ropným dodavatelům USA. V případě Venezuely je zásadním faktorem geografická blízkost, u Saudské Arábie sehrává roli kvalita bilaterálních vztahů. Na druhou stranu podíl jednotlivých zemí není tak velký, aby na něm USA závisely úplně. Druhá výzkumná otázka se zaměřovala na podobu bilaterálních vztahů USA s Venezuelou a Saudskou Arábií a způsob, jakým je ovlivňuje nutnost dodávek z nich.

Bilaterální vztahy, které mají Venezuela a Saudská Arábie s USA, se zásadním způsobem liší zejména díky proamerické orientaci vládnoucí rodiny Saudů. Pokud by ale došlo ke změně politického režimu v Saudské Arábii, je otázkou, zda by tento trend ve vzájemných vztazích pokračoval či nikoliv. I když úroveň demokracie v Saudské Arábii je dlouhodobě hodnocena jako nedostatečná, reakce oficiálních představitelů USA na tyto skutečnosti se omezuje jen na verbální rovinu a nejsou podnikány žádné přímější invektivy. Vzhledem k důležitosti vzájemných ekonomických vztahů jsou tedy některé politicky ožehavé otázky dlouhodobě přehlíženy.

Navzdory antagonistickým venezuelsko-americkým vztahů zatím nedošlo k omezení energetické spolupráce. Je třeba zdůraznit, že napětí ve vzájemných vztazích se promítalo zejména v politické rovině, ale nikoliv na úrovni ekonomické. Kromě averze na osobní úrovni Bush–Chávez je třeba vzít do úvahy i historický kontext latinskoamerického nacionalismu, na který Chávez často apeluje ve svém socialistickém diskursu. Pokud by ovšem venezuelská vláda dokázala překonat technické překážky, které jí brání v přesměrování ropných dodávek, je poměrně snadné si představit, že za stávající politické konstelace by k takovému kroku bez váhání sáhla. V současné situaci je i navzdory charakteru těchto vztahů výrazným faktorem existující interdependence.

Třetí výzkumná otázka se soustředila na analýzu rizik při importu ropy z Venezuely a Saudské Arábie do USA. Zmínili jsme, že kořeny nestability existují v obou společnostech. Avšak v Saudské Arábii zatím nedošlo k tak výrazným nepokojům jako ve Venezuele, kde tříměsíční národní stávka výrazně poznamenala venezuelské exporty, což USA způsobilo nemalé problémy.

Jako další rizikový faktor je možné zmínit klesající tendenci venezuelské produkce, která je podle analytiků výsledkem změn na venezuelském ropném trhu v posledních letech, jež vedly k odlivu kvalifikovaných pracovníků a nedostatečné údržbě těžebních zařízení a malému množství potřebných investicí. Oproti tomu Saudská Arábie se s problémy podobného druhu potýkat nemusí.

Další rizikovým faktorem je problematika transportů ropy do USA. Vzhledem k tomu, že exporty do USA z těchto zemí jsou závislé na dopravě tankery, je nutné vzít v úvahu hrozby přírodního i technického charakteru a novodobého pirátství. V důsledku přírodních katastrof může být situace zhoršena faktem, že většina importů do USA z obou zemí směřuje do oblasti Mexického zálivu, který je ohrožen častým výskytem hurikánů.

Importy z těchto dvou zemí dosáhly dané úrovně i navzdory konkurenci nově rostoucích ekonomik jako odběratelů ropy, na druhou stranu obzvlášť u Venezuely je možné pozorovat politicky motivovanou snahu o navýšení exportů do Číny na úkor exportů do USA. Ke zvýšení těchto exportů do Číny v posledních letech došlo jak ze strany Venezuely, tak i ze strany Saudské Arábie. Pokud se Venezuele podaří překonat omezení, která jsme v předchozím textu zmínili, v středně až dlouhodobém horizontu může reálně dojít k přesměrování části ropy, která v současnosti končí v USA.

Z textu je patrné, že obě země se v některých aspektech podobají, zatímco v jiných se odlišují, a to vytváří i rozdílný potenciál, který oba státy mají při zajišťování energetické bezpečnosti USA.

8. Literatura a internetové zdroje

BBC News. 2008. “Nato to target Somalia's pirates.” [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

BREYFOGLE, Todd. 2004. “The Spiritual Roots of Anti-Americanism.” Reviews in Religion & Theology 11, Issue 2, pp. 257–262.

BUCKLEY, Chris. Venezuela Agrees to Export Oil and Gas to China. New York Times. 28. 12. 2008 [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

BULL, Warren 2008: “Venezuela signs Chinese oil deal.” BBC News [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

CLEMENT, Christopher 2005. “Confronting Hugo Chávez.” Latin American Perspectives 32, no. 3, pp. 60–78.

ČERNOCH, Filip 2005. „Saudská Arábie: Oprávněni vládnout.“ Mezinárodní politika. 29, č. 1, s. 23–25.

EHL, Martin 2004. „Venezuela: Chávez vyhrál, USA a opozice se s ním učí žít.“ Mezinárodní politika 28, č. 10, s. 24–26.

EIA. 2008. “How dependent are we on foreign oil?” [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

EIA. 2009. Company Level Imports [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

EIA. 2009. Monthly U.S. Imports from Saudi Arabia of Crude Oil and Petroleum Products [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

EIA. 2009. Monthly U.S. Imports from Venezuela of Crude Oil and Petroleum Products [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

EIA. Saudi Arabia Energy Profile [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

EIA. U.S. Imports by Country of Origin [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

EIA. Venezuela Energy Profile [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

FORERO, Juan. For Venezuela, a Treasure in Oil Sludge. New York Times. 1. 6. 2006. [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

FORERO, Juan. Chávez, Seeking Foreign Allies, Spends Billions. New York Times. 4. 4. 2006. [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

FORERO, Juan. Oil, Venezuela's Li­feblood, Is Now Its Social Currency, Too. New York Times. 24. 7. 2004 [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

FORERO, Juan. Venezuela Pushes to Lead Regional Oil Economy. New York Times. 13. 8. 2004. [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

FORERO, Juan. Venezuela Tries to Lure Oil Investors. New York Times. 19. 12. 2003. [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

HACKWORTH, John – SHORE, Joanne 2007. “Impacts of the Venezuelan Crude Oil Production Loss.” EIA [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

CHOW, Edward – ELKIND, Jonathan 2005–2006. “Hurricane Katrina and US Energy Security.” Survival. 47, no. 4, pp. 145–160.

JILBERTO, Alex E. Fernández – HOGENBOOM, Barbara 2007. “Latin America and China Under Global Neoliberalism.” Journal of Developing Societies 23, no. 4, pp. 467–501.

MEARSHEIMER, John – WALT, Stephen 2006. “The Israeli Lobby and U.S. Foreign Policy.” Middle East Policy 13, no. 3, pp. 29–87.

MOUAWAD, Jad. Eni of Italy in Oil Deal in Venezuela. New York Times. 1. 3. 2008. [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

OPEC. 2008. OPEC Annual Statistical Bulletin 2007 [cit. 2009–04–14]. 137 s. Dostupné z WWW.

Petroleum Economist. 2006. “PdV:‘appendix of the revolution’.” [cit. 2009–04–10].

Petroleum Economist. 2009. “Venezuela’s oil revolution is styling.” [cit. 2009–04–10]. Dostupné z WWW.

Petroleum Economist. March 2007. “Energy reform takes another radical twist.” [cit. 2009–04–10].

ROMERO, Simon – KRAUSS, Clifford. In Venezuela, a Showdown Looms Over Oil. New York Times. 10. 4. 2007. [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

ROMERO, Simon. For Venezuela, as Distaste for U.S. Grows, So Does Trade. New York Times. 16. 8. 2006 [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

ROMERO, Simon. Chávez Backs Off Threats to Halt Oil Exports to U.S. New York Times. 18. 2. 2008. [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

ROMERO, Simon. Chávez Lets West Make Oil Bids as Prices Plunge. New York Times. 14. 1. 2009 [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

ROMERO, Simon. Chávez Seizes Greater Economic Power. New York Times. 18. 5. 2008. [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

ROMERO, Simon. Leaders of Venezuela and Colombia, Ideological Opposites, Are Tightening Ties. New York Times. 19.10.2007. [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

ROSENBERG, Tina. The Perils of Petrocracy. New York Times. 4. 11. 2007. [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

Saudi Aramco. “Terminals.” [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

Saudi-US-Relations. 2009. “China: A Powerful New Trading Partner.” Dostupné z WWW.

SHIFTER, Michael 2006. “In Search of Hugo Chávez.” Foreign Affairs 85, no. 3, pp. 45–59.

SONNTAG, Heinz 2003. “Venezuelský paradox.” Mezinárodní politika 27, č. 4, s. 23–26.

SUBHAN, Taufiq 2003. “US-Saudi Arabia Relations: Coming of Age.” Economic and Political Weekly 38, No. 37, pp. 3885–3887.

Telegraph. 2009. “Somali pirates free oil tanker the Sirius Star.” [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

Tightening Ties. New York Times. 19. 10. 2007. [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

US Department of State. 2009. “Background Note: Saudi Arabia.” [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

Vela International Marine Limited. “Fact and Figures.” [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

WELSCH, Friedrich – WERZ, Nikolaus 2002. „Venezuela po puči.“ Mezinárodní politika 26, č. 7, s. 25–27.

WERDIGIER, Julia. Court Orders Freeing of Some Venezuelan Oil Assets. New York Times. 19. 3. 2008 [cit. 2009–04–14]. Dostupné z WWW.

YERGIN, Daniel 2006. “Ensuring Energy Security.” Forreign Affairs 85, no 2.

Příloha č. 1 – Petroleum Administration for Defense (PAD) Districts.

Martin Kula studuje mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě.
Eva Taterová studuje mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě.

Poznámky pod čarou

  1. Započítání kondenzátů a NGL (kondenzáty zemního plynu) do celkových údajů; není zřejmé, jaké další kapaliny jsou tam přiřazeny, extra těžká ropa je po úpravách zmenšena asi o 10 % svého původního množství, některé údaje přitom pracují s původním vyšším množstvím, jiné s množství po úpravách. – viz Venezuela: Oil, Petroleum Economist 2009.
  2. Dle statistik Energy Information Administration.
  3. Více k této kauze viz kapitola 5.
  4. V roce 2008 představoval tento propad ve srovnání s rokem 2005 22 % – nedostatek dalších dat nicméně nedává prostor k další interpretaci takto výrazné změny.
  5. Ten byl pravděpodobně signifikantnější než jak ukazují statistiky OPEC – viz statistiky EIA a další text.
  6. Export do USA klesl o 11,4 %, zatímco celkový export se propadl téměř o 26 %.
  7. S výjimkou roku 2004, kdy došlo k mírnému nárůstu do USA po snížených exportech způsobených stávkami na přelomu let 2002 a 2003.
  8. Pro bližší informace o čínsko-venezuelském sbližování viz BUCKLEY 2004: Venezuela Agrees to Export Oil and Gas to China.
  9. Podle EIA v letech 2006 a 2007 Čína importovala z Venezuely každoročně 80 000 barelů za den. Není to nijak impozantní číslo, obzvláště v porovnání s exportem do USA, ale oproti roku 2005, kdy Venezuela dodala do Číny 39 000 barelů za den, se jedná o více než stoprocentní nárůst.
  10. V originále „sour oil“.
  11. V minulém roce podepsaly obě země několik dohod o spolupráci v energetice. Prezident Chávez přitom deklaroval ambici do roku 2012 dodávat do Číny milión barelů ropy denně. BULL 2008: Venezuela signs Chinese oil deal.
  12. Celé toto úsilí je zasazené do širšího kontextu národního obchodu se zeměmi s „podobným smýšlením“, jako jsou Kuba a Bolívie. V celosvětovém měřítku začal Chávez preferovat obchod mimo jiné s Íránem a Ruskem. ROMERO 16. 8. 2006: For Venezuela, as Distaste for U.S. Grows, So Does Trade.
  13. K těm výraznějším patří Brazílie, Argentina, Kolumbie, Ekvádor a samozřejmě Mexiko.
  14. PADD je zkratka pro Petroleum Administration for Defence District. Území USA je rozděleno na 5 těchto obvodů – viz obrázek v příloze.
  15. Tato rizika ale samozřejmě platí všeobecně pro importy z kteréhokoliv stá­tu.
  16. Vzhledem k technologické náročnosti se nedá předpokládat, že by tato ropa mohla být těmito skupinami průmyslově zpracována a následně dále využita.
  17. Viz další text.
  18. Používá se pro ni označení bitumen.
  19. Ministr pro energetiku a ropu Rafael Ramírez je současně i prezidentem PdVSA. Aktivity společnosti vykresluje jeho výrok: „Teď ropný průmysl podniká konkrétní kroky, aby prohloubil revoluční distribuci výnosů mezi lidi.“ ROSENBERG 2007: The Perils of Petrocracy.
  20. Formálně se stal králem v roce 2005, ale prakticky má faktickou moc v rukou již od roku 1987, kdy se stal regentem za svého nevlastního bratra krále Fahda.
  21. Navíc prezident Chávez se nikdy netajil svými osobními antipatiemi vůči prezidentovi USA G. W. Bushovi. Dochází tak ke spojení antiamerikanismu a antibushismu.
  22. Sám původem ze Saudské Arábie, přičemž jeho rodina měla poměrně úzké vazby na královskou vládnoucí dynastii. Bin Ládin byl nicméně již v 90. letech svého saudského občanství oficiálně zbaven.
  23. Viz již zmíněná polarizace společnosti Chávezem.
blog comments powered by Disqus
Autor
Martin Kula a Eva Taterova
Rubrika
Studie
Témata
, , ,
Publikováno
11. 12. 2009