Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy
Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy
Doba globalizace je také dobou regionalizace, kdy dochází k vytváření nadnárodních politických struktur. Hrozbou, vzorem a co se týče stupně integrace nedosažitelnou strukturou mnoha regionálních (např. asijských, či amerických) organizací se stala Evropská unie. Její členové (a zvláště ti tradiční) ale dnes zakoušejí určitý šok z globalizace: Evropa, jejíž ideje narýsovaly paradigma současného světového uspořádání, již dlouho není v centru dění, a navíc zakouší oproti dynamičtějším regiónům světové politiky nízký ekonomický růst, který společně s nepříznivou demografickou situací vede k otázce, jak se odpovídajícím způsobem adaptovat na globalizaci. Francie jako jedno z center Evropské unie, jako jeden z hlavních aktérů evropské politiky pak podstatným způsobem ovlivňuje další rozvoj této nejvýznamnější regionální struktury, a tím i nás. Odtud legitimizace a eminentní důležitost hlavní otázky naší práce: jaká je současná strukturace postojů jednotlivých relevantních francouzských politických stran k integračnímu procesu?
V poslední době vzrostla počet analýz věnujících se procesu europeizace, tj. analýze efektů Evropy na národní politiky a proces tvorby národních politik namísto tradičního přístupu zabývajícího se tím, jak národní politika determinuje proces evropské integrace. Z Evropské unie se tak stala nezávislá proměnná (explanans). (Binnema 2003: 2) Otázka evropské integrace poskytuje význačný klíč k pochopení nových aspektů stranické soutěže v Evropě. Podle Taggarta s Szcerbiakem potřebují nyní ti, kteří se zabývají evropskou integrací, pochopit stranickou soutěž v členských zemích, a naopak zase ti, kteří se zajímají o politické strany potřebují pochopit povahu evropské otázky. Politické strany jsou pak klíčovou součástí procesu reprezentace euroskepticizmu, (Taggart, Szcerbiak 2002: 6) který je v současnosti také v české politologii široce debatován.
Evropský integrační proces vede ke změně optiky zkoumání stranických systémů, protože do politologické analýzy bylo nutno inkorporovat studium vznikajících nadnárodních federací, či evropských stran a jako nezbytné se ukázalo také uvažovat o vlivu integračního procesu na jednotlivé stranické formace v konkrétních stranických systémech a též na způsob fungování stranického systému. Postupující evropská integrace vede k logické otázce, jak se relevantní francouzské stranickopolitické subjekty vymezují k integračnímu procesu jako celku i k jednotlivým politikám, které ho konstituují. Základním úkolem této práce bude proto analyzovat jednotlivé relevantní francouzské stranickopolitické formace (na základě jejich hlavních programových dokumentů, rétoriky ve volebních kampaních, prohlášení čelních politiků etc.) dle jejich přístupu k evropské integraci.1
V současné Poslanecké sněmovně2 (Assemblée nationale) Francouzského parlamentu, vzešlé z parlamentních voleb, které se konaly v červnu 2002, jsou zastoupeny 4 politická uskupení a 11 nezařazených poslanců. Největším politickým uskupením je Unie pro lidové hnutí (UMP) s 354 členy a 10 spřízněnými poslanci, následované Socialistickou stranou (PS) s 142 členy a 8 spřízněnými poslanci, Unií pro francouzskou demokracii (UDF) s 27 členy a 3 spřízněnými poslanci a Skupinou komunistických poslanců a republikánů (CR) s 22 členy.3
Nelze proto než souhlasit s Prudíkovou, která uvádí, že politická scéna Francouzské Páté republiky funguje na více méně dvoupólové bázi s čtyřmi relevantními politickými subjekty. (Prudíková 2005) Tradičně k těmto subjektům v posledních letech patřila gaullistická pravice Sdružení pro republiku (RPR), umírněná pravice Unie pro francouzskou demokracii (UDF), Socialistická strana (PS) a čtvrtým nejdůležitějším subjektem je Francouzská komunistická strana (PCF). Nelze s ní než souhlasit také v tom, když za pátý relevantní stranickopolitický subjekt považuje Národní frontu (FN).
I když díky specifičnosti francouzského volebního systému a volebního chování FN není schopna získat parlamentní zastoupení, s ohledem k jejím opakovaným úspěchům v regionálních a v evropských volbách a s ohledem na její úspěch v prezidentských volbách v roce 2002 (kde Jean-Marie Le Pen prohrál s Jacquesem Chiracem) a s přihlédnutím též k novému ideologickému štěpení ve francouzském politickém systému se její zařazení do analýzy jeví jako plně opodstatněné. Podle francouzských politologů Grunberga a Schweisgutha totiž můžeme v současnosti mluvit o postupném úpadku základního štěpení levice-pravice, ba dokonce o tripartitním štěpení francouzské politické scény. Základní ideologické štěpení levice-pravice se oslabilo díky sukcesivním alternacím vládních politických stran a díky postupnému sblížení politických pozic. Otázka imigrace dala vzniknout novému ideologickému štěpení mezi těmi, kteří podporují univerzalistické hodnoty rovné důstojnosti všech lidí, a těmi, kteří to více či méně otevřeně odmítají. (Grunberg, Schweisguth 2003: 342) Relevance štěpení na pravici a levici, které stále přetrvává jako hlavní ideologické štěpení (otázky role státu, kapitalismu e ekonomického liberalismu, náboženství, tradic, autorit etc.), ustupuje především u nejmladších generací, a tak lze v budoucnosti očekávat podstatnou restrukturaci francouzské politiky. Extrémní pravice se prostě konstituovala jako nová politická síla. Jakkoli je síla tohoto štěpení nepopiratelná, logika fungování politických institucí Páté republiky nadále podporuje základní bipolární politické dělení. Logika fungování francouzského politického systému (systémy aliancí, volební taktika, volební systém, vládní kredibilita velkých stran) tak nadále zůstává bipolární, organizovaná kolem dvou základních politických pólů.
Důležitou událostí na francouzské politické scéně bylo referendum o tzv. Evropské ústavě. Než se pustíme do rozboru jednotlivých politických stran, budeme nejprve krátce analyzovat tuto význačnou událost, která naznačila směr veřejných politických debat o evropské integraci. Stručně řečeno, analýzu je nutno provádět prizmatem neúspěchu francouzského referenda o přijetí tzv. euroústavy.
Podle francouzského politologa Pascala Perrineau nemohlo při referendu o ústavní smlouvě, které se konalo 29. května 2005, dojít k jinému výsledku než k jejímu odmítnutí, a to díky zvláštní konstelaci tří nepříznivých faktorů: (Perrineau: 2005a: 15n.) (1) nepopulární národní vláda premiéra Raffarina, která měla historicky nejmenší podporu francouzských občanů podle nejrůznějších sociologických výzkumů (referendum se tak stalo hlasováním o osudu této vlády), (2) ekonomický a sociální pesimismus a tradiční levicová orientace francouzského veřejného mínění a (3) silný pocit strachu z imigrantů (viz figura polského instalatéra neustále přítomná ve francouzském veřejném diskursu).
Neúspěch referenda tak vzešel z důvodů diametrálně odlišných od samotného textu tzv. euroústavy (ta ve skutečnosti byla pro Francii příznivá), protože došlo k „nevyhnutelné“ nacionalizaci referenda.4 Veřejnou diskusi před referendem ovládla zjednodušená dichotomie mezi sociální a liberální Evropou, rozdmýchávaná silnou politickou mobilizací extrémních politických sil.5 Období kolem referenda bylo navíc charakterizované ekonomickou a sociální „kocovinou“: (Perrineau 2005b) v zemi v té době zakořenil neklid ohledně hrozby nezaměstnanosti, vláda byla shledána neschopnou řešit tento nejvíce pociťovaný společenský problém a rostl pocit hlubokého pesimismu ohledně budoucnosti. Přestože největší politické strany (UMP, PS, i UDF6) nabádaly k kladnému hlasování, sjednocení příznivci NON7 zvítězili. NON bylo volbou především nacionální vyjadřující nepřátelství vůči liberalismu a rostoucí heterofobii. Tato skutečnost byla tvrdou sankcí pro prezidenta a zapříčinila politický pád premiéra Raffarina. Pozicí strany, jejímž byl členem, tj. UMP také začneme naši analýzu konkrétních stranicko-politických subjektů.
Od začátku Páté republiky je francouzská pravice rozdělena na gaullistický proud, který zdůrazňuje ideu nezávislosti státu a zvýšenou roli státu ve veřejném životě, a proudy více tradicionalistické, liberální, či pro-evropské. V průběhu prezidentských voleb v roce 2002 ale došlo ke snaze vytvořit jednotnou pravicovou formaci Unie pro lidové hnutí (UMP).8 Prezident Francouzské nadace politických věd René Rémond zdůraznil ve své poslední knize problematičnost fúze pravice pod hlavičkou UMP, a to především pro RPR, která tvořila hlavní součást nově vzniklé UMP. (Rémond 2005: 201nn.) Podle Rémonda byl totiž samotný gaullismus, jenž byl reprezentován právě RPR, již přece definován snahou o přispění k sjednocení všech politických proudů uvnitř sociálního těla a existence UMP tuto základní gaullistickou ideu otevřenosti vůči všem denuncuje, když sjednocuje jen francouzskou pravici. Gaullisté z RPR tak dobrovolně přijali skutečnost, že gaullismus je jen částí (i když hlavní) francouzské pravice, což stojí v opozici s původním pojetím de Gaulla. Navíc tato strategie UMP tváří tvář existenci samostatné UDF principiálně selhala, protože takhle vedle sebe existují dvě pravicové strany. Je tak velkou otázkou do budoucnosti, co zbude z gaullistického dědictví UMP.
Může se zdá paradoxní, že v Chartě základních hodnot UMP figurují vedle sebe důraz na národ i sjednocenou Evropu.9 Národní republikánská komponenta je v tomto základním dokumentu UMP doplněna vizí Evropy jakožto společného projektu umožňujícího rozšiřování perspektiv a stimulujícího další rozvoj Francie. Evropa je tak viděna jako rozšíření perspektiv, jako velká příležitost pro Francii, ba dokonce jako její horizont. Každá země si v ale sjednocené Evropě ponechá svou identitu. Dále je v Chartě zdůrazněn princip subsidiarity. Protože Evropa má smysl jen jako lidské společenství, které ji zakládá, UMP odmítá jako příliš úzkou vizi založenou na pouhé ekonomické kooperaci. Podle Charty základních hodnot můžeme UMP zařadit do tzv. funkčního europeanismu, protože Evropská unie je viděna jako něco funkčního, jako prostředek pro zájmy francouzského národa.
Jasné vyjádření funkčního europeanismu pak můžeme najít též v tzv. Profession de foi Poslaneckého klubu UMP v Assemblée nationale10: poslanci UMP jsou připraveni podporovat všechny iniciativy prezidenta, aby hlas Francie byl slyšet v Evropě. Evropa je v mnoha oblastech budoucností Francie; je ale nutné provést její demokratické reformy, aby se více přiblížila občanovi. Reforma EU by měla též vést k jasnému rozdělení pravomocí mezi evropskými institucemi a národními státy a měla by též zahrnovat společnou zahraniční politiku. Tato reforma by pomohla též zvýšit společné kapacity ve vztahu ke globalizaci. Nutnost reforem EU zdůrazňuje i současný předseda UMP Nicolas Sarkozy11, který podporoval přijetí Evropské ústavy, která by pomohla napravit některé nedostatky sjednocující se Evropy, a to především díky tomu, že sjednocení nepředcházela důkladná reforma institucí. Základní ambicí Evropy, jejím novým raison d’être musí být v současnosti snaha zvládnout globalizaci a učinit Evropu konkurenceschopnou. Sarkozy též navrhuje (vícerychlostní) projekt založený na skupině šesti, která by byla motorem Evropy. Evropa by se též měla stát jasně vymezeným teritoriálním celkem (Turecko by mělo zůstat jen privilegovaným partnerem Evropy12). Evropa je jako celek viděna jako něco, co má poskytnou vhodné prostředky pro dynamizaci Francie.
Přestože se UMP staví k projektu evropské integrace v zásadě pozitivně, profilují se uvnitř ní jednotlivé vnitrostranické frakce zastávající více europesimistická, či více eurooptimistická stanoviska. Hlavním představitelem europesimismu uvnitř RPR je poslanec Nicolas Dupont-Aignan13, který je též hlavním představitelem suverenistického proudu Vzhůru republiko! (Debout République), který žádá nové založení evropského projektu.14 Podle něj je totiž současný směr evropské integrace vyloženě špatný, protože vede k antidemokratickému superstátu. Evropa je sice nutností pro Francii, ale federalistický přístup je tak nutno nahradit konfederalistickým přístupem.15 Naproti tomu místopředseda Evropské lidové strany a poslance UMP Pierre Lequiller16 zdůrazňuje hlavní ctnosti evropského projektu (mír, prosperita, demokracie) a skutečnost, že Evropa nesmí zůstat pouhým pasivním divákem světových událostí (kde USA hrají roli supervelmoci a objevují se noví vlivní hráči budoucnosti jako Čína, Rusko, Indii, nebo Brazílie), ale musí být schopna jednat nezávisle a ovlivňovat hlavní problémy světa.
Neúspěch referenda lze podle UMP vysvětlit nepochopením a neznalostí fungování EU a neklidem a nedůvěrou k Evropským politikám.17 Referendum přitom mělo být spíš reakcí na nevýhodnou smlouvu z Nice, která vedla k omezení francouzského vlivu v EU (počet 25 eurokomisařů, situace v Radě ministrů, v Evropském parlamentu). Též v evropském parlamentu se nedaří francouzským poslancům (oproti poslancům německým a anglickým) zaujímat vůdčí pozice a dokonce i v administrativě je situace nepříznivá.18 UMP na druhou stranu zmiňuje velký úspěch společné zemědělské politiky, regionální politiky a vzdělávací politiky.19 Jako řešení současné instituční krize pak UMP navrhuje (a to ve shodě s předkládanou euroústavou) snížení počtu komisařů, zjednodušení kvalifikované většiny v Radě ministrů, přijetí možnosti diferencované integrace jednotlivých zemí (možnost jednotlivých zemí posilovat dále vzájemnou kooperaci), posílení role skupiny ministrů financí (Eurogroup) v řízení ekonomiky EU a posílení koordinace ekonomických a rozpočtových politik.20
Na základě analýzy základních stranických dokumentů a projevů představitelů strany můžeme tedy uzavřít, že konzervativně pravicová formace UMP zastává podle Contiho typologie pozici tzv. funkčního europeanismu. UMP se staví k evropské integraci zásadně pozitivně, ale zdůrazňuje také nezbytnost institucionálních reforem. Vztah UMP k evropské integraci charakterizuje především pragmatismus, protože EU není pro UMP cílem sama o sobě, ale je důležitou nástrojem, jak by mohly být prosazeny národní zájmy Francie. Evropský integrační proces je podporován do té míry, do jaké je pro Francii výhodný, ale je též zdůrazněna nutnost nezbytných kompromisů, aby byla vytvořena celoevropská struktura schopná čelit hlavním výzvám globalizovaného světa.
Centristická a liberální pravice má Francii dlouhou tradici. Po pokusu gaullistů sjednotit veškerou francouzskou pravici zůstali v Unii pro francouzskou demokracii sjednoceni centristé, kteří cítili zvláštní averzi vůči gaullismu a prezidentu Chiracovi. Po volbách v roce 2002 z 67 poslanců zvolených na kandidátce UDF jich v ní zůstalo jen 22. Ideologická pozice UDF je dvojznačná, (Abrial 2005) protože strana na jedné straně valorizuje soukromé podnikání (stát podle ní intervenuje do ekonomické sféry jen v případě obecného zájmu), na druhé straně strana zdůrazňuje i otázky sociální spravedlnosti a otevřeně deklaruje, že není stranou libertariánů. Strana bývá někdy považována za křesťansko-demokratickou, na druhou stranu zdůrazňuje princip laïcité (chápaný ovšem ve své mírné variantě). UDF tak v sobě spojuje především liberální a křesťansko-demokratickou orientaci. Každopádně má UDF ze všech francouzských politických stran nejpozitivnější postoj k evropské integraci.
Podle Základní charty hodnot UDF zdůrazňuje skutečnost základních tří občanství: lokálního, národního a evropského, která je podle centristů kolébkou naší civilizace.21 Podle UDF je Evropa naším dědictvím, které máme bránit a rozvíjet. Má geografickou, historickou, antropologickou a sociální dimenzi, což vede UDF k odmítnutí členství Turecka v EU, ale k navázání privilegovaného vztahu s ním.22 Katastrofickou se ale v konstrukci EU ukázala smlouva z Nice vytvářející nebezpečnost dnešní situace danou logikou centrifugálních sil. V rovině institucí23 má být podle UDF evropská integrace založena na principu subsidiarity; velké strategické otázky dotýkající se všech členských států ale nemohou být řešeny v rámci národního státu, a proto musí dojít k posílení pravomocí institucí EU. Je proto potřeba zajistit nezávislé, autonomní, demokratické a transparentní evropské instituce. UDF se také nebrání vizi vícerychlostní Evropy založené na prohloubení kooperace v zahraniční politice, ve věcech obrany, rozpočtové a fiskální politice. V rovině konkrétních politik dává UDF důraz na řešení problémů delokalizace, vědy a výzkumu, ale i významných sociálních otázek (zaměstnanost, zdravotnictví, etc.).
Nepřekvapí proto, že UDF patřila k největším podporovatelům euroústavy. Vlastní projekt evropské ústavy UDF představila již v roce 1999 jako první evropská strana.24 Mezi hlavní návrhy původního projektu ústavy patřila instituce evropského prezidenta, vyjasnění pravomocí EU vůči členským státům, přijetí Charty základních práv a omezení hlasovacích minorit, které způsobují blokaci fungování EU. Neúspěch referenda podle slov předsedy UDF Françoise Bayrou znamenal bohužel skutečnost, že Evropa pojatá jako dlouhodobý projekt je věcí vzpomínek a nenaplněných ambicí.25 Také předsedkyně delegace UDF v Evropském parlamentu Marielle de Sarnez lituje skutečnosti, že se ve Francii stala EU obětním beránkem zodpovědným za všechny zla.26 Evropská unie je viděna UDF jednoznačně jako přínos pro Francii, i když jsou kritizovány dílčí nedostatky a především pro Francii nevýhodná Niceská smlouva. Hlavní kritika je ale zamířena vůči všem těm, kteří brzdí a znemožňují proces další evropské integrace. Podpora evropské integraci je tak principiální a patří mezi hlavní stranické cíle, což opravňuje k zařazení UDF do Contiho skupiny ztotožňujícího europeanismu.
Absence jasného vůdce socialistů od smrti Françoise Mitteranda se projevila v nejednotnosti pozice socialistů tváří tvář evropské ústavě. Období prezidentského mandátu Françoise Mitteranda vůbec představovala klíčové období pro PS a velký historický mezník, kdy díky účast ve vládě došlo hluboké politické a sociologické změně PS dané nutností adaptace na výkon vládnutí. Tato adaptace vedla k přijetí více pragmatické pozice v rámci PS a k opuštění staré socialistické doktríny (srov. Portelli 2005, ke krátké přehledné historii PS viz Portelli 1998). Byly to právě politické schopnosti Françoise Mitteranda, které vedly ke sjednocení levice v tomto politickém období, k dohodám s levicovými radikály a komunisty, a bylo to v 70. letech, kdy došlo k inverzi sil na levici a kdy se socialistům podařilo předstihnout ve voličské oblíbenosti komunisty. Socialisté se v této době etablovali jako vládní strana. Po smrti Mitteranda vyvstala otázka vůdcovství v rámci PS, kdy se nabízely osoby jako Michel Rocard, Laurent Fabius a Lionel Jospin. Protikandidátem Chiraca se v prezidentských volbách stal Lionel Jospin, který neuspěl, ale od roku 1997 do roku 2002 byl předsedou vlády. Po traumatu z prezidentských voleb v roce 2002 Jospin z politiky odchází a předsedou strany se stává François Hollande, který vede stranu k velkému úspěchu v regionálních volbách, které získaly daleko větší politickou váhu po tzv. zákonech o decentralizaci. Nejednotnost dané strany se ukázala právě na příkladu francouzského referenda, kdy menšinová skupina vedená Laurentem Fabiusem bojovala proti přijetí euroústavy. Proti němu se etablovalo křídlo příznivců, kteří upozorňovali a to, že nepřijetí by bylo na škodu celé evropské konstrukci. Evropská otázka je tak politizována v rámci vnitrostranických konfliktů.
V rámci Socialistické strany existují dvě protichůdné pozice ve vztahu k evropské integraci, které znepřehledňují pozici PS ve vztahu k Evropě. Na jedné straně socialisté chtějí zdůraznit evropský projekt jako projekt francouzský (Francie jako budovatel Evropy a dědictví Jacquese Delorse), na druhé straně odmítají současné ekonomické fungování EU. (srov. Bergounioux, Grunberg 2005: 481nn.) Většina socialistů je v současnosti proto proevropská a antiliberální26, což je problém, protože ve francouzském veřejném diskursu dochází k směšování EU s liberálními politikami. Právě proto došlo v rámci PS k bouřlivým debatám a uskutečnilo se dokonce vnitrostranické referendum, jak se k celonárodnímu referendu postavit. Příznivci OUI27 zdůrazňovali institucionální, ekonomické a sociální výhody ratifikace evropské ústavní smlouvy a jejich velkým trumfem byl také požadavek věrnosti socialistickému odkazu a práci socialistů v rámci EU. NON by podle nich znamenala izolaci francouzských socialistů na mezinárodní scéně. Příznivci NON namítali, že také podporují evropskou integraci, ale, že je nutné změnit způsob, jak se tato integrace provádí, a že text nenaplňuje socialistická očekávání. Současná integrace podle nich není dostatečně sociálně citlivá a současnou podobu příliš liberální Evropy odmítají. V tomto vnitřním referendu se 58, 6% rozhodlo pro ratifikaci. Voliči PS se ale podle přání svých reprezentantů neřídili (především méně vzdělaní pocházející z nižších tříd byli proti) a hlasovali proti euroústavě. Jejich mluvčími se proto stali radikálnější proudy levice, což uštědřilo ostrou ránu deklarované snaze socialistů reprezentovat sjednocenou levici. (Bergounioux, Grunberg 2005: 506nn)
Pokud se podíváme na základní programové dokumenty, tak podle Deklarace principů28 socialisté podporují Evropu, která má dát národům, které ji tvoří, prostředky, jak čelit výzvám budoucnosti. Evropská unii se podle socialistů nesmí redukovat na volný trh, ale naopak k akceleraci evropského projektu musí docházet v dimenzi politické, ekonomické i sociální. Socialisté také napadají Chiracovu pozici i pozici celé UMP jako příliš liberální vedoucí k ohrožení sociálních služeb.29 Socialisté také zdůrazňují nutnost silné a koordinované politiky Francie na evropském poli, která jedině zajistí zvládnutí nepříznivých efektů globalizace. Zaskočeni odmítnutím ústavy, v současnosti socialisté v evropské politice zaujímají konfrontační stanovisko vůči UMP (Bolkesteinova směrnice a ostatní liberalizační projekty podporované UMP). Společně s ostatním socialisty v EU PS požaduje navýšení evropského rozpočtu, aby se zabránilo redukci sociální a ekonomické koheze v rámci celé EU a aby se neoslabil princip solidarity ve prospěch národních egoismů.30 Hlavní odpovědností socialistů je v současné době podle slov jejich předsedy kromě snahy navýšit evropský rozpočet snaha fixovat a delimitovat hranice a pro reformu evropských institucí je potřeba obdoby evropské ústavy.31 Hlavním cílem socialistů v rovině evropských institucí a politik vedoucích k většímu přenesení pravomocí na evropskou úroveň32 bylo kromě pozitivních skutečností obsažených v euroústavě a v Chartě základních hodnot (extenze praxe kvalifikované většiny, volba předsedy Komise přímo Parlamentem, vytvoření funkce ministra zahraničních věcí, ustavení kooperace ve věcích obrany, harmonizace imigračních a azylových politik) např. další rozšíření praxe kvalifikované většiny, garance kulturní diverzity, větší demokratičnost EU, větší zdůrazňování principu laïcité požadavek možnosti vícerychlostní Evropy.
Přes existenci vnitřních štěpení je PS nakloněna EU a k jejímu dalšímu prohlubování kladně, na druhou stranu si ale nelze nepovšimnout, že se socialisté takřka ve všech svých dokumentech distancují od vize příliš liberální Evropy nemající sociální korektivní aspekt. Po vytvoření ekonomické Evropy dnes podle socialistů přišel čas pro Evropu sociální, která ale nemá podle nich vést ke komunitarizaci sociálních politik, ale k sociální konvergenci a harmonizaci. Pokud evropské politiky ohrožují sociální jistoty Francouzů, začíná být PS k této Evropě kritická. Proto se podle mého názoru jeví jako nejlepší zařadit PS podle Contiho typologie do kategorie funkčního euroskepticismu, přestože s hodnocením fungování současné Evropy mají socialisté daleko větší „obtíž“ než UMP a jejich pozice, jak dokládá i případ referenda, je daleko kritičtější.
Každá historie Francouzské komunistické strany33 (PCF) zmiňuje její postupný úpadek a odklon rozsáhlých voličských segmentů populace (tradičních voličů komunistické strany, tj. těch nejméně společensky ekonomicky integrovaných), od institucionální politiky, projevovaný v občasných společenských otřesech majících charakter protestu, respektive jejich postupný příklon k FN (podle sociologických průzkumů nedochází k přímým transferům voličů k FN, ale dříve komunističtí voliči přilnou k FN většinou až po určité fázi absentérství a apatie k politickému životu). Přesto komunistické straně zůstávají v rukou ještě některé trumfy, (Lavabre, Platone 2003: 133n.) a to především spojení s odbory (naproti tomu PS charakterizuje historicky již od roku 1945 nedostatek vazeb s odbory a marginaliazce odborářské kultury v PS), institucionální zakotvení (PCF bylo např. součástí vládní koalice v letech 1997–2002 a hraje důležitou úlohu především v mnoha městech) a silné národní povědomí, že komunisté prostě neodmyslitelně patří k historickému osudu Francie.
Během schvalování euroústavy patřila komunistická strana k jejím nejhlasitějším odpůrcům, protože tento návrh udělá z neomezeného volného trhu základní pravidlo Evropy.34 Po nadšeném přijetí výsledků referenda komunisté zdůraznili nezbytnost opuštění dalších ultraliberálních projektů jako Bolkesteinova směrnice a dalších privatizačních a liberalizačních opatření.35 Tento postoj PCF ale nesmí mást: alespoň podle svých programových dokumentů, PCF vyjadřuje podporu demokratické Evropě.36 Podle tohoto dokumentu je nutné přijetí nové smlouvy, která by nově upravila pravomoci jednotlivých institucí EU, která ale nesmí být založena na liberální ekonomické bázi. Mezi základní požadavky socialistů proto patřily obligatorní referenda pro podstatné modifikace smluv, přehodnocení role evropského a národních parlamentů, přehodnocení pravomocí Ekonomické a sociální rady, právo reverzibility přijatého rozhodnutí v EU a vytvoření instituce reprezentující sdružení občanů a odbory. Trnem oku je komunistům především liberální „ekonomická Evropa“ (PCE také navrhuje také radikální snížení nezávisltosti a kontrolu Evropské centrální banky37), která způsobuje, že evropský sociální model je stále pod nadvládou trhu. Aktuální evropské normy týkající se evropského trhu jsou podle ní velice nebezpečné. Proto se ve svých hlavních dokumentech PCF zaměřuje na přijetí sociálních opatření v rámci sjednocené Evropy (pakt stability) a zrušení liberálních norem, jde jí též o navýšení evropského rozpočtu a ochranu určitých oblastí (zdravotnictví, vzdělání etc.) před logikou trhu. Charaktristická je pro stranu též velká pozornost zaměřená na problémy chudých zemí Jihu. Evropské intituce by měly podle komunistů projít radikální referomou a v komunististé se nebrání zvýšení pravomocí EU (při zachování principu subsidiarity a zvýšení demokratickké participace občanů), které by ale měly být založeny na hluboké sociální reorientaci Evropy.38
Na liberální logice založená evropská integrace je tedy omylem a kontradikcí již v základech, a proto se PCF staví k současné logice integrace negativně. Přichází ovšem s vlastní optimistickou vizí sjednocené Evropy založené na sociální dimenzi. Prudíková v tomto kontextu zmiňuje Taggartův názor, podle něhož PCF patří k tvrdému jádru euroskeptiků, protože komunisté nepožadují pouze změnu několika politik, ale radikální změnu všech politik. (Prudíková 2005) Odmítnutí evropské integrace není u komunistů založeno na suverenistické vizi silného a nezávislého státu, ale komunisty k ní vede jejich internacionalistická utopická logika. Navíc pro generování domácích politických podpor se ukazuje tvrdá euroskeptická pozice jako velice výhodná. Vzhledem k specifičnosti francouzského postoje k EU, který je v současnosti nesmírně kritický, a na základě výše uvedených argumentů, proto považuji za vhodné zařadit PCF (i když s určitými výhradami) do skupiny tvrdého euroskepticismu.
Francouzská Národní fronta39 (FN) představuje mezi evropskými extrémními pravicovými formacemi zajímavý případ strany, které se daří mobilizovat pro svou podporu dva odlišné elektoráty: (1) jednak voličstvo, které je liberální v ekonomických otázkách a autoritativní v otázkách morálních, na druhé straně (2) také voličstvo autoritativní a intervencionistické. (Mayer 2002: 159) Ideologie FN je živena strachem z imigrantů a strachem o bezpečnost. FN zdůrazňuje a brání tradiční hodnoty a vystupuje ostře proti USA (vzniká podle ní ultraliberální globalizovaná ekonomika a dochází k utopení v hollywoodské kultuře) a EU. (viz Ivaldi 2005: 36nn.)
FN představuje otevřeně euroskeptickou pozici, (Minkenberg, Perrineau 2005) protože vytvoření supranacionální jednotky EU po Maastrichtu a Amsterodamu představuje podle ní konec francouzské suverenity. Podle programu FN40 je Evropa Bruselu vězením pro svůj lid a Francie je svírána novou formou totalitarismu, který přes svou anonymnost není nikterak méně opresivní. FN zůstane bojovnicí za nezávislost a suverenitu Francie a podporuje nacionalistickou vizi: jediným jejím ideálem a politikou je velikost a sláva vlasti. FN proto byla hlavním odpůrcem Evropské ústavy i evropské integrace a přijímání nových členů, protože to vedlo jen k ziskům těchto zemí díky otevření francouzského trhu.41
Národní frontu můžeme zařadit to tábora tvrdého euroskepticismu, protože FN se ani nesnaží změnit směřování evropské integrace, ale odmítá tento proces jako celek a její vizí je Evropa silných států a silní Francie. Tato Evropa není reformovatelná, je kořenem všeho zla, způsobuje konec ekonomické prosperity, finanční krach a nastoluje nesmyslný totalitární politický (ne)pořádek.
Probrali jsme relevantní francouzské politické strany a jejich přístup k evropské integraci. Ukázalo se, že ideologie dané politické strany bude mít vliv na její postoj k evropské integraci. Oproti Itálii, kterou sledoval ve své průkopnické studii Conti, a některým dalším evropským zemím můžeme ale konstatovat inverzní postoj: jsou to proti všem očekáváním založeným na srovnávání typických postojů stran strany pravého středu (UMP, UDF), které jsou pozitivněji nakloněné evropské integraci. Vysvětlení této skutečnosti leží ve specifické francouzské politické kultuře, která majoritně považuje evropskou integraci tak, jak právě probíhá, za liberální ekonomický projekt. Francouzský volič má prostě z liberalizace, privatizace a deregulace, které si asociuje s EU, strach. Osou veřejných debat co se týče evropské integrace tak ve Francii trvale zůstává sociální deficit evropských politik a přístup Turecka. Pro republikánský jakobinismus Francouzů je mnohdy těžké připustit zpochybnění absolutního monopolu státu jakožto legitimního způsobu regulace společnosti. (Lequesne, Rupnik 2005)
Velkým paradoxem ale zůstává, že dominantní strany (UMP – její voličstvo je ale také majoritně proevropské, PS) jsou nakloněny víceméně proevropsky, když francouzské veřejné mínění je v rámci členských zemí EU k evropské integraci vysoce kritické a je zvláště ostře postaveno proti dalšímu rozšiřování Evropy. Právě toto dominantní (více protekcionistické a sociální) veřejné mínění vede levicové strany k určité obezřetnosti a parciální kritice evropské integrace, pokud se evropské politiky dotýkají sociálních vymožeností Francouzů (PS), či k tvrdé principiální kritice (PCF) současného integračního projektu. Extrémní antievropskou stranou pak představuje ultrapravicová Národní fronta, jejíž samotná ideologie je založena na heterofobii a antievropanství.
Jasně se též jeví skutečnost, že strany více na periferii v ideologickém spektru zastávají daleko kritičtější postoje k evropské integraci. Strany jako PCF a FN sbírají hlasy totiž často hlasy sociálně a ekonomicky marginalizovaných voličů. Též se ukázalo, že opoziční strany zastávají více proti-evropské postoje než strany vládní (viz frapantní případ FN), ovšem s výhradou: PCF, kterou jsme zařadili podle Contiho typologie do stran tvrdých euroskeptiků, byla poměrně dlouhou dobu součástí vládní koalice se socialisty. Velkou otázkou ale zůstává, jestli v budoucnosti dojde k proklamované restrukturaci francouzské politické scény. Ta nemusí vést nutně k tomu, že bude posíleny role FN ve francouzském politickém systému (ba naopak), ale může vést k tomu, že dominantní aktéři francouzské politiky budou muset brát více do úvahy partikularistickou (anti-univerzalistickou) orientaci francouzského elektorátu.
Autor je studentem politologie a práva na Masarykově univerzitě.