Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Europeizace německého stranického systému

Proces evropeizace představuje velice moderní téma politologického výzkumu. Jeho snahou je zachytit vzájemné působení procesu evropské integrace a chování subjektů ve stranických systémech národních států. Namísto tradičního přístupu zabývajícího se tím, jak národní politika determinuje proces evropské integrace, je nově věnována zvýšená pozornost analýze efektů Evropy na národní politiky a proces tvorby národních politik. Článek se věnuje vlivu evropeizace na stranický systém Německa.

Německo lze jako zakládajícího člena současné EU považovat za subjekt, který se na procesu evropské integrace výrazně podílel. Tímto lze očekávat, že i jednotlivé subjekty německého stranického systému mají vyprofilovaný vztah k evropské integraci a své postoje se snaží aktivně prosazovat.

V rámci textu jsou nejprve analyzovány pozice relevantních politických stran. Klíčovými faktory jsou vývoj vztahu dané strany k evropské integraci, stávající programové vymezení a uchopení evropské problematiky, hlavní priority ve vztahu k EU a participace daného stranického subjektu v rámci institucí na úrovni EU, především v rámci poltických stran na evropské úrovni a frakcí v Evropském parlamentu.

V krátkosti je analyzován postoj německých voličů k evropské problematice. Především na příkladu parlamentních voleb v roce 2002 a 2005 a voleb do Evropského parlamentu v roce 2004. Snahou je zachytit, nakolik byla evropská otázka v těchto volbách voliči reflektována a jakou pozornost jí ve volebních programech a předvolebních kampaních věnovaly samotné stranické subjekty. V případě voleb do Evropského parlamentu se nabízí otázka, jaký mají tyto volby pro německého voliče význam a které otázky jsou v těchto volbách reflektovány.

Závěrečná část se snaží kategorizovat německý stranický systém a jeho subjekty na základě jejich vztahu a pohledu na proces evropské integrace. K tomuto jsou využity 2 různé teoretické koncepty a na jejich základě jsou jednotlivé strany zařazeny do příslušných kategorií.

SPD

U německých sociálních demokratů došlo v moderní historii ve vztahu k evropské integraci k zajímavým proměnám. V poválečném období, za dob předsednictví Kurta Schumachera, se strana programově stavěla proti snahám o sjednocování Evropy. Prioritou strany bylo nejprve sjednotit Německo, a pak až se angažovat v projektu integrované Evropy. Stručně lze charakterizovat tehdejší program jako „Sjednocené Německo ve sjednocené Evropě“. (Moeller 1996: 34) Odklon od této strategie nastal až v roce 1959 přijetím Godesbergského programu. Strana přijala koncept nadnárodní Evropy a začala podporovat přenášení dalších politik na celoevropskou úroveň, např. monetární, finanční nebo investiční Spolu s tím SPD prosazovala demokratizaci projektu, v duchu hesla „Evropa lidu“ oproti stávajícímu „Evropa národů“. (Moeller 1996: 37–38) Demokratizací lze rozumět prosazení přímých voleb do Evropského parlamentu a vytvoření federalizované unie, zastřešené ústavní smlouvou. Z tohoto hlediska lze tvrdit, že Maastrichtská smlouva a vznik EU bylo naplněním dlouholetého programu SPD. To platilo ovšem jen do určité míry, představitelé kritizovali smlouvu pro její kompromisnost. Samotným cílem neměly být jen ekonomická a měnová unie, ale hlavně politická. (Moeller 1996: 44) Takto lze hovořit jen o určitém mezistupni na cestě ke vzniku nadnárodní federace. Tím vznikly další požadavky SPD vůči procesu integrace, jako například pomoc při udržení stávajícího sociálního systému, postavení EU jako garanta lidských práv nebo plnohodnotná role EU jako globálního aktéra. V rámci rozšiřování hranic EU SPD ocenila východní rozšíření EU.

Za základ stávající evropské politiky SPD lze považovat Berlínský program z roku 1989. Nicméně nejnovější programové uchopení evropské politiky bylo prokonzultováno během tzv. Programové debaty, která se konala v roce 2001 v Norimberku. Výsledkem této debaty byla východiska nové vize Evropy a nové strategie SPD pro proces evropské integrace. Mezi hlavní priority patřily úspěšné přijetí Eura, modernizace sociálního systému, podpora výzkumu a vzdělanosti, ochrana životního prostředí a konzumentů, ochrana vnitřní bezpečnosti rozšířením pravomocí Europolu, ochrana vnějších hranic, podpora projektu Společné zahraniční a bezpečností politiky, rozšiřování EU, přijetí její globální zodpovědnosti a zajištění základních lidských práv a svobod.

Tato východiska se stala podkladem pro volební program do posledních voleb do Evropského parlamentu, a tedy pro poslední oficiální modifikaci evropské politiky SPD. Hlavními tématy zůstávají zachování jistoty práce a lepší dosažitelnost vzdělání, vyčlenění 3 % HDP na výzkum, zachování jedinečnosti evropského sociálního státu, efektivní využití procesu globalizace, posílení Evropské bezpečnosti a obranné identity, ale zároveň partnerství s USA, dodržování Kjótského protokolu v oblasti životního prostředí, posilování pravomocí přímo voleného Evropského parlamentu.

Evropská politika SPD je v současnosti panevropsky orientovaná a zároveň SPD je jedním z iniciátorů dalšího rozvoje integrace. (Knodt, Staeck 1999: 7) Aktivně se staví k dalšímu rozšiřování EU včetně přijetí Turecka. Stejně tak patřila k hlavním propagátorům ratifikace Evropské ústavní smlouvy. Pod tlakem vnitřních problémů Německa ovšem lze najít některé body, ve kterých došlo v oblasti evropské policy SPD k určitým proměnám. Především hospodářské problémy Německa posledních let donutily SPD zčásti modifikovat svou otevřenost ve vztahu k EU a evropskému pracovnímu trhu. V této souvislosti lze vypozorovat určitou snahu o zpětné přenesení některých kompetencí a pravomocí na národní úroveň, aby bylo možné krizi efektivně řešit. Proto se objevuje tlak na posilování regionální politiky EU. (srov. Jeffery, Paterson 2003: 71, Knodt, Staeck 1999: 7) Typickým příkladem této praktické politiky Schröderovy administrativy může být porušování Paktu stability v letech 2002–2003 (Bezděk 2004), omezení pracovního trhu pracovníkům z nových členských zemí EU při východním rozšíření v roce 2004 nebo snaha o podporu domácích firem v konkurenčním prostředí evropského trhu. Lze tedy tvrdit, že v tomto převládl primárně zájem o hlavní domácí arénu a z pozice nejsilnější vládní strany bylo prioritou řešit vnitřní problémy Německa. Přesto evropská policy nadále zůstává jedním z klíčových témat politického programu SPD.

Sociálnědemokra­tická strana patří k zákládajícím členům Strany evropských socialistů (PES) a lze ji považovat za jednoho z nejvýznamnějších aktérů tohoto subjektu. V současném volebním období Evropského parlamentu, tedy po volbách v roce 2004, je poslanec SPD v EP Martin Schulz předsedou frakce PES v Evropském parlamentu. V průběhu historie SPD dvakrát obsadila post předsedy PES. V období 1974 – 1979 to byl Willhem Drösher, v letech 1995 – 2001 Rudolf Scharping. Členem SPD je taktéž poměrně známý evropský komisař Günter Verheugen.

CDU/CSU

Německou křesťanskodemo­kratickou stranu lze považovat za subjekt, který se přímo podílel na zrodu evropské integrace. I když mohly být motivace jednotlivých politiků rozdílné, koncept sjednocené Evropy se zdál být pro Němce přínosem. (Mareš 2004: 48) Hlavním pozitivem byl fakt, že zařazením západní části Německa do systému sjednocujících se evropských států vítězové války v podstatě uznali západní okupační zóny jako rovnocenného partnera v mezinárodním dialogu. Také je nutno uvědomit si skutečnost, že určitou historickou shodou okolností ve většině integrujících se zemí se v té době na moci podílely právě strany z křesťanskode­mokratické stranické rodiny. V každém případě se evropská integrace stala jedním z hlavních témat programu CDU/CSU v poválečném období. Cílem CDU/CSU bylo nadále pokračovat v procesu a rozvíjet „sjednocování svobodné Evropy“. (Mareš 2004: 48) Ideou bylo vytvoření evropského federálního uskupení, budovaného na principu vnitřního míru, svobody, demokracie a tržního prostředí. Zároveň CDU/CSU zdůrazňovala pozici ES (později EU) jako významného hráče a partnera v transatlantických vztazích. V době podpisu Maastrichtské smlouvy byl předseda CDU/CSU (Helmut Kohl) i tentokrát ministerským předsedou. Lze tvrdit, že tento fakt potvrzuje roli CDU/CSU jako akcelerátoru evropské integrace. Tuto roli si strana udržela i během následující období, kdy se ocitla v opozici.

Základní program CDU/CSU je plánován na rok 2007. Pro analýzu současné evropské policy CDU/CSU je tedy vhodné vycházet z Manifestu k volbám do Evropského parlamentu v roce 2004. Z tohoto hlediska je nutno rozlišovat mezi evropskou policy CDU a její sesterské bavorské strany CSU. Jak se ukáže, právě v problematice vztahu k EU se tyto strany poněkud liší.

Evropský manifest CDU vyjadřuje hlavní priority této strany ve vztahu k EU a integraci evropského prostoru. Základem je koncept Evropy pro občany. CDU předpokládá, že v Evropě nadále budou existovat národní státy, kterým projekt EU zajišťuje budoucnost a vlastní identitu, pokud projdou určitými nezbytnými změnami. (Mareš 2004: 49) Pro efektivní řešení problémů strana nabízí regionalizaci určitých politik tak, aby bylo možno problémy řešit na nejnižších možných úrovních. Stejně jako SPD strana podporuje investice do vědy a výzkumu a jejím cílem je naplnění Lisabonské strategie v roce 2010. Pro CDU je důležitou otázkou další vývoj EU jako politické unie, kdy ekonomické spojení jen pouze určitým mezistupněm ve vývoji. Evropská unie je v tomto garantem míru, demokracie a ochrany evropského prostoru před vnějšími hrozbami. Zvláštní důraz je kladen na křesťanskou tradici evropské civilizace, která se tímto odděluje od východního světa. Narozdíl od SPD strana podporuje Pakt stability a jeho kritéria, poněvadž silné a stabilní Euro považuje za základ evropské ekonomiky. Tento bod lze vnímat jako opoziční kritiku deficitní rozpočtové politiky koaliční vlády, nicméně hospodářská konkurenceschopnost evropského prostoru je další významnou částí evropského programu CDU. Strana taktéž přivítala východní rozšíření EU, které považuje za velké vítězství integračního procesu. Nicméně faktem zůstává protekcionistický přístup CDU v oblasti ochrany domácího trhu a pracovních míst právě proti nově přistoupivším členům.

V otázce vstupu Turecka do EU zůstává CDU oproti SPD zdrženlivější. CDU podporuje koncept „privilegovaného partnerství“ EU a Turecka. Tím se vytvoří volný hospodářský prostor, spolupráce v rámci Společné zahraniční a bezpečností politiky, možnosti přímé podpory a rozvojových projektů a spolupráce v oblasti justice a vnitřní politiky. Nicméně přímé členství Turecka v EU je pro CDU problémem, předně z důvodu výše zmiňované preference Evropy jako křesťanského prostoru.

Důležité je zmínit pozici EU jako hráče v celosvětovém měřítku. Cílem CDU je dokončit koncept Společné bezpečnostní a zahraniční politiky EU, vybudovat akceschopné „evropské jednotky“ a být partnerem USA při řešení vojenských a politických krizí ve světě. Tedy CDU upřednostňuje euroatlantické partnerství mezi USA a EU, nikoli konkurenční soupeření.

Jak bylo naznačeno, v rámci spolupráce s CDU lze u bavorské CSU vymezit vlastní pohled na evropskou problematiku. Předně je nutno uvědomit si specifika bavorského regionu uvnitř Německa i celé Evropy. Bavorsko představuje konzervativní a tradicionalistický region, přičemž je v něm silně zastoupen zemědělský sektor a křesťanská populace. Tyto skupiny se snaží CSU hájit jako dominantní strana v této spolkové zemi. CSU vytvořila vlastní evropský program již v čase prvních voleb do Evropského parlamentu v roce 1979. (Mareš 2004: 49) Za svou prioritu označila federální model Evropy a vymezila se proti rostoucímu vlivu socialistických stran v evropském prostoru. Důležitými body programu CSU byly partnerství s USA a silné postavení Bavorska jako svébytného regionu. Trend udržení určité autonomie malých regionů na evropském rozhodovacím procesu přetrval prakticky až dodnes. CSU trvale kritizovala přenášení některých kompetencí a pravomocí na evropskou úroveň. V některých případech se tímto dostala do přímého střetu i se sesterskou stranou CDU. (Mareš 2004: 50) S tímto přihlédnutím je nutno vnímat evropskou policy CDU/CSU z období silné pozice Edmunda Stoibera, bavorského ministerského předsedy a kandidáta CDU/CSU na post kancléře. Právě v tomto období se staly důležitými otázkami vztah EU a USA, negativní dopady východního rozšíření v oblasti přistěhovalectví a zaměstnanosti, příspěvek Německa do unijního rozpočtu, turecké přistoupení do EU nebo princip subsidiarity. Někteří autoři se domnívají, že právě z Bavorska přišel impuls definice národních zájmů a reformulace evropského federalismu se zpětným přenosem kompetencí na národní úroveň. (Jeffery, Paterson 2003: 72) Pod tímto tlakem své strategie přehodnotily i ostatní strany, například právě SPD. Nicméně i tak lze považovat CDU/CSU za stranu, která podporuje další rozvoj EU. Důkazem může být fakt, že tato strana taktéž podporovala ratifikaci návrhu Evropské ústavní smlouvy.

Obě křesťanskodemo­kratické strany patří k zákládajícím členům Evropské strany lidové (EPP) a od jejích počátků v roce 1976 měly silné zastoupení v hlavních orgánech této strany. Dále se obě strany angažovaly ve volnějším svazku křesťanských a konzervativních stran – Evropské demokratické unii. (Mareš 2004: 51)

Poměrně silné postavení obou stran uvnitř EPP jim umožňuje přímo ovlivňovat postoje Evropské strany lidové a příslušné frakce EPP/ED v Evropském parlamentu. V současnosti je předsedou frakce EPP/ED právě Hans Gert Poettering z CDU.

FDP

Liberální strana působí v německém stranickém systému již od jeho počátků po 2. světové válce. V průběhu historie měla podíl na formulaci německé zahraniční politiky ve vztahu k EU. Avšak ačkoliv se podílela na většině koaličních vlád, byly její možnosti značně limitovány její reálnou pozicí slabšího partnera vůči velkým stranám SPD a CDU/CSU. Nicméně i FDP se přiklonila k projektu evropské integrace. Hlavními očekáváními od sjednocené Evropy byly liberalizace evropského hospodářského prostoru a garance lidských práv a rovných příležitostí. Obě priority se v průběhu měnily podle preferencí buď sociálních, nebo ekonomických aspektů liberalismu. Už od sedmdesátých let minulého století byly prioritou FDP liberalizace vnitřního trhu, demokratizace evropských institucí, transformace Evropských společenství v politickou unii zakotvenou vlastní ústavní listinou a společná zahraniční politika. Z tohoto pohledu následné procesy při vzniku EU představovaly jen pomyslný mezistupeň k dalšímu vývoji, FDP plně prosazuje federativní model Evropské unie.

Za základ současné evropské policy FDP lze považovat volební program FDP pro volby do Evropského parlamentu v roce 2004. V něm strana nabízí svou vizi budoucnosti evropské integrace. Klíčovými body pro FDP jsou liberalizace, lidská práva a rovné příležitosti. V průběhu historie došlo k určitému pokroku, nicméně současný stav nelze považovat za konečný. FDP silně prosazují přijetí stávajícího návrhu Evropské ústavní smlouvy jako klíčového dokumentu pro další rozvoj EU. Velkou prioritou liberálů bylo přijetí Charty lidských práv jako závazné části smlouvy. V dalších otázkách liberálové upřednostňují liberalizaci a deregulaci všech částí společného trhu, včetně zemědělského sektoru. Stejně tak strana odsuzuje přechodná omezující opatření pro nové členské země. Vzhledem k tomu, že FDP podporuje sekularizaci společnosti, nevadí straně případný vstup Turecka do EU, naopak ho vítá. Dále strana prosazuje posilování společné zahraniční politiky EU na úroveň silného spojence USA, i když nesouhlasí s některými dílčími kroky této velmoci. Posledním důležitým bodem je rozvoj demokracie uvnitř evropských institucí, čímž je myšleno především posilování pravomocí Evropského parlamentu.

Od roku 1976 je FDP zakládajícím členem Evropské liberální, reformní a demokratické strany (ELDR). Stejně tak poslanci strany působí v rámci frakce ELDR/ALDE v Evropském parlamentu a dlouhodobě mívají takřka nejvíc mandátů v rámci této frakce.

Bündnis 90/Die Grünen

Němečtí zelení pronikli do Evropského parlamentu dřív než do Bundestagu. Už ve volbách v roce 1979 získali 3,2 % hlasů, ačkoli v této době ještě nebyli standardní politickou stranou. Jejich pozici vůči evropské integraci lze těžko považovat za homogenní. Po dlouhá léta frakce uvnitř strany zelených odmítala projekt evropské integrace v podobě politické unie a preferovala konfederativní Evropu regionů. (Knodt, Staeck 1999: 7) Hlavními tématy zelených byly po dlouhou dobu pacifismus, ochrana životního prostředí a rovnoprávnost, což byly hlavní požadavky směřované k evropské integraci. Z tohoto pohledu problematickým se ukázal jejich vstup do vládní koalice po volbách v roce 1998, kdy po získání křesla ministra zahraničí aktivně rozhodovali o vojenských operacích v Kosovu a Afganistanu. Tehdy se ukázalo nutné reformulovat vztah k pacifismu na evropské úrovni. (Tzortzis 2001)

Za podklad pro evropskou policy strany lze považovat Základní program z roku 2002 a program pro volby do Evropského parlamentu v roce 2004. Prioritami jsou ekologické otázky a ochrana životního prostředí na celoevropské úrovni, ochrana lidských práv a právo na sebeurčení. V tomto duchu lze sledovat požadavky na demokratizaci Evropy s důrazem na regionální politiku. Němečtí zelení podporují návrh Evropské ústavní smlouvy, ostatně se na tomto návrhu jako vládní strana podíleli. Strana souhlasí s rozšiřováním EU a vítá „poevropšťování“ Turecka a jeho postupnou integraci do evropského prostoru. Lze říci, že strana opustila silně pacifistické názory z předcházejících období. Uznává odpovědnost EU v celosvětovém měřítku, proto je nutno vybudovat projekt Evropské bezpečnostní a obranné identity a udržovat dobré euroatlantické vztahy, avšak k tomuto není třeba existence NATO. Primárním cílem by měla být prevence před vojenskými operacemi. Negativně se zelení staví k použití jaderných technologií a zbraní, které by měly být regulovány. Hlavním motivem sjednocování Evropy má být obrana společnosti před negativními důsledky globalizace.

V evropském kontextu jsou němečtí zelení považování za matku evropských zelených stran. Ačkoliv kooperace probíhaly na evropské úrovni již dříve, první organizační struktura na evropské úrovni vznikla v roce 1984, jejíž byli němečtí zelení zakládajícím členem. V současnosti je strana členem Evropské federace zelených stran a členem frakce The Green/EFA v Evropském parlamentu. Evropský poslanec Daniel Cohn-Bendit je v současnosti místopředsedou této frakce.

Linskpartei PDS

Strana demokratického socialismu se v německém stranickém systému objevila krátce po znovusjednocení Německa jako nástupce Sjednocené socialistické strany (SED). Krátce poté již zaujala stanovisko k zahraniční politice Německa, kdy odmítla intervenci v Iráku jako akt americké agrese. (Rippert 1999) Stejně tak se strana postavila proti členství v NATO a nepodpořila intervenci v Jugoslávii v roce 1999. Podobně negativně se zpočátku strana stavěla i k projektu EU. Do voleb do Evropského parlamentu v roce 1994 kandidovala s ústředním heslem „Evropa ano, ale ne s Maastrichtskou smlouvou“. (Hudson 2000: 133) Později rétoriku vůči EU zmírnila, nicméně postoj strany nadále zůstal kritický. Strana zdůrazňovala přílišnou orientaci evropského prostoru na tržní liberalismus, přičemž zpětně nebyly řešeny negativní důsledky téhož. Zároveň nesouhlasila s prohlubováním vojenské politiky v rámci EU, která měla podle ní sloužit jen k šíření násilí a teroru.

Při analýze současného evropského programu Levicové strany lze vycházet z původních programů PDS. Strana požaduje politiku podpory zaměstnanosti a sociálního pokroku a odmítá postupnou liberalizaci hospodářského sektoru v rámci EU po vzoru neoliberálních ideologií. Důležitým aspektem pro stranu je demokratizace a transparentnost rozhodovacího procesu uvnitř EU. Program se též věnuje požadavku rovnoprávné a solidární společnosti, ve vztahu k rovnoprávnosti pohlaví a podpoře nemocných a postižených. PDS se pozitivně staví k rozšiřování EU, nicméně je třeba podporovat zaostalé regiony, aby se vyrovnaly evropskému průměru. V tomto je věnována pozornost taktéž bývalým východním zemím Německa. Strana schvaluje přístupová jednání s Tureckem, pokud splní základní demokratické, politické a ekonomické požadavky pro možné přičlenění k EU. Nakonec strana odmítá rozvoj vojenských operací v rámci EU. Prioritou je prevence, odzbrojování, dodržování mezinárodního práva a Charty OSN. EU má být zárukou sociálního rozvoje, garantem lidských práv a solidární společnosti. To však současná podoba neumožňuje, proto PDS odmítla návrh Evropské ústavní smlouvy.

Evropští poslanci strany jsou členy parlamentní frakce Konfederace spojené levice/ Spojené severské levice (GUE/NGL). V roce 2004 vznikl nový projekt na bázi spolupráce evropských levicových politických stran – Strana evropské levice. PDS se stala jeho zakládajícím členem.

Die Republikaner

Republikáni představují radikálně až extrémně pravicový subjekt německého stranického systému. Za zmínku stojí jejich úspěchy ve volbách do Evropského parlamentu v roce 1989, kdy získali 7,1 %, a v roce 1994, kdy získali 3,9 % hlasů. Jinak jsou jejich volební výsledky spíš marginální. Jejich prioritou je silné postavení národů v rámci Evropy. Evropské problematice se věnuje část základního programu strany. Republikáni odmítají současný projekt EU. Upřednostňují spolupráci národních států s primátem vnitřního práva před evropským. Jednoznačně zdůrazňují křesťanské tradice západní Evropy, požadují omezení byrokratických nařízení ze strany EU, vyšší suverenitu Německa při tvorbě politiky, přerozdělení poměru hlasů v rámci evropských institucí, přenos některých politik zpět na národní úroveň, například zemědělské. Dále strana navrhuje zpřísnění azylové politiky v rámci EU. Strana odmítá možnost vstupu Turecka do EU, a také se stavěla proti východnímu rozšíření, dokud by nebyly vyřešeny otázky minulosti, například Benešovy dekrety. Obecně se strana jednoznačně staví proti projektu evropské integrace v současné podobě.

NPD

Národně demokratickou stranu Německa lze podobně jako Republikány řadit do kategorie krajně pravicových stran. Program této strany lze označit jako národně socialistický, s prvky populistické politiky. Strana odmítá evropskou integraci, diktát evropských institucí německým občanům. Prioritou je vlastní sebeurčení evropských národů na principu lidového hlasování. Současný projekt EU je nedemokratický, technokratický a uměle vytvořený, a zároveň ničí a destabilizuje německou národní identitu. Proto ho strana jednoznačně odmítá.

Akcentace evropské otázky v německých volbách

Volby do Bundestagu: příklad voleb 2002

I když většina relevantních subjektů německého stranického systému zmiňovala evropskou problematiku ve svých volebních programech, ukázalo se, že celkově převládaly jiné otázky trápící voliče. V obou případech Německo prožívalo hospodářskou krizi a jednotliví představitelé nabízeli cesty, kudy z krize ven.

Volební kampaň v roce 2002 přinesla snahu vyhýbat se evropské problematice, nebo ji alespoň příliš nerozvíjet. (Lees 2002a: 3) Tato strategie se nakonec vcelku vydařila, většina stran prakticky na evropská témata rezignovala, byť se například nabízela možnost zdůraznit negativní důsledky přijetí Eura na počátku roku 2002. Avšak otevřít tento problém by třeba i pro opoziční CDU/CSU bylo poměrně ošidné, neboť ona sama prosazovala projekt společné evropské měny. A tak volební kampani zpočátku převládly tradiční ekonomické a sociální otázky. (Mareš 2002) Snad až v závěru předvolebního klání se objevilo téma, jež částečně s evropskou otázkou souviselo. Tématem jednoho z posledních televizních duelů před volbami se stala účast německých vojsk ve vojenské intervenci v Iráku (Mareš 2002). Z rozdílných postojů CDU/CSU a SPD vznikl prostor pro vzájemné se vymezení a lze říci, že toho oba kandidáti využili. Nicméně je problematické hodnotit přímou odezvu protiamerické rétoriky levicových stran oproti aktivistickým snahám CDU/CSU a určovat, komu toto pomohlo. Už proto, že předvolební souboje v rámci televizních duelů představovaly pro Německo určité novum. (Mareš 2002) Lze říct, že kritické připomínky vůči EU se sice v kampani objevily u více stran, ale žádná z nich nevytvořila významnější předvolební téma. Asi nejvíce se těchto kritik objevilo u PDS, dále poté u CDU/CSU, především ve vztahu k otázce pozice Němců ve sjednocené Evropě. (Lees 2002a: 6) Z toho lze právě vyčíst vcelku tradiční přístup bavorské CSU k evropské problematice.

Předčasné volby v roce 2005 nabídly ještě menší míru uchopení evropské problematiky než předcházející volby. Klíčovými body zůstaly sociální a hospodářské reformy jako východisko z německé krize. Žádná z relevantních stran neprojevila snahu vyzdvihnout téma evropské integrace jako součást předvolebního boje. Projevil se všeobecný konsensus hlavních politických stran v otázce evropské integrace a jejich podobné vize v budoucím směřování EU. Na základě těchto případů lze soudit, že téma Evropy výrazně nezasahuje do národní úrovně německých voleb do Bundestagu, natož aby vytvářelo vlastní štěpnou linii německého stranického systému. Německé politické strany se profilují vlastní evropskou policy a v některých konkrétních případech lze vysledovat uchopení evropské problematiky na národní úrovni. Příkladem může být právě profilace hlavních kandidátů ve volbách 2002 v otázce transatlantických vztahů. Stejně tak se mohou objevit dílčí témata jako ochrana vnitřního trhu a zaměstnanosti. Avšak žádná z významných německých stran nevyužívá evropskou problematiku jako významné téma pro předvolební strategii v německých parlamentních volbách.

Volby do Evropského parlamentu

Volby do Evropského parlamentu v Německu už od svých počátků v roce 1979 stojí stranou zájmu německých voličů (viz Tabulka volební účasti ve volbách do EP). Účast v nich patří k nejnižším, navíc lze vypozorovat klesající trend. Potvrzuje se tím předpoklad tzv. voleb druhého řádu. (Schmitt 2005: 650–652) Volby druhého řádu nejsou vnímány voliči jen jako možnost ovlivnit složení instituce, do které se volí, nýbrž nabízejí šanci nepřímo ovlivnit dění v primární národní aréně. Svým způsobem tedy volič reaguje na úspěšnost stávající národní vládní koalice a v mezidobí mezi parlamentními volbami, kdy se obvykle volby druhého řádu konají, vystavuje svůj souhlas či nesouhlas s touto vládou. Proto takové volby bývá typická nižší volební účast, ztráty vládních stran a vyšší zisky menších subjektů. (Schmitt 2005: 651)

Pro evropské volby bývá obvyklé, že často do Evropského parlamentu proniknou subjekty, které obvykle nebývají úspěšné při volbách do národních parlamentů. V německém modelu lze nabídnout příklad Strany zelených ve volbách v roce 1979, kdy v evropských volbách uspěla dříve než ve volbách do Bundestagu. Stejně tak v letech 1989 a 1994 se dokázali v evropských volbách prosadit Republikáni. Na druhou stranu nebyly volební úbytky velkých německých stran po dlouhou dobu zvlášť dramatické, což se ovšem změnilo v posledních volbách do Evropského parlamentu, kdy lze vysledovat silný propad vládních stran SPD a Strany zelených (Bündnis 90/Die Grünen) (viz tabulku volebních výsledků v evropských volbách).

Nelze tvrdit, že by němečtí voliči nesouhlasili s projektem Evropské unie. I když podpora členství Německa v EU a jeho přínosů taktéž klesá (viz Tabulka podpory německého členství v EU), stále se převažuje pozitivní hodnocení nad neutrálním či negativním. V roce 2004 tato podpora dosáhla 48 % dotázaných (Eurobarometer nr. 61 – 2004). Předně je nutno zdůraznit, že volební účast v Německu postupně klesá u všech druhů voleb. Dále se lze domnívat, že podle voličů pro evropské dění jsou důležité samotné národní volby. Tím pádem pro ně ztrácí smysl účastnit se navíc voleb do Evropského parlamentu.

Volby do Evropského parlamentu v roce 2004 přinesly ztrátu vládní koalici SPD a Straně zelených. Především propad SPD na zhruba 21 % lze považovat za těžkou porážku, toto číslo představuje nejhorší výsledek SPD v historii voleb do Evropského parlamentu. Průměrná volební účast činila 43 %. (Beyer 2004: 4) V den voleb proběhl orientační průzkum veřejného mínění, který přináší zajímavé výsledky. (Beyer 2004: 4–6) Pro většinu voličů (51 %) byla prioritou národní rovina, čili se rozhodovali podle vládní / opoziční politiky daných stranických subjektů (Oproti tomu 43 % považuje za významnou evropskou otázku). Dále nejméně ze všech dotázaných (61 %) považovalo výsledky evropských voleb za významné. Tento výsledek byl porovnáván s významem ostatních voleb (národních – 86 %, zemských – 76 % a komunálních – 70 %). To potvrzuje, že evropské volby jsou pro voliče v současném Německu nejméně významné.

Jestli lze něco označit za hlavní téma předvolební kampaně, tak kromě národní roviny je třeba zmínit otázku vstupu Turecka do EU. Otázka Turecka je v současnosti jedním z mála témat, ve kterém se jednotlivé strany výrazně odlišují (CDU/CSU x ostatní). Konkrétní pozice jednotlivých stran vůči přistoupení Turecka byla popsána výše v analýze policies jednotlivých stranických subjektů.

Všeobecně lze na základě uvedených fakt souhlasit s charakteristikou německých voleb do Evropského parlamentu jako voleb druhého řádu. Zajímavý postřeh udává Hermann Schmitt. (Schmitt 2005: 679) Důkazem, že nadnárodní autority nehrají v německém stranickém systému a politickém životě nejvýznamnější roli, může být skutečnost, že hlavními postavami předvolební kampaně byli Gerhard Schröder (kancléř za SPD) a Angela Merkelová (předsedkyně CDU), naproti tomu skuteční lídři kandidátek obou hlavních stran, tou dobou předsedové největších frakcí v Evropském parlamentu, fakticky ve veřejných debatách nedostali příliš prostoru. I to poukazuje na nižší význam evropských institucí ve vnímání německých voličů a politických představitelů.

Nelze ani přijmout hypotézu, že by se jinak chovali voliči v západní a východní části Německa. Paradoxně při komparaci volební účasti ve volbách do Evropského parlamentu mezi lety 1994 a 2004 docházíme k závěru, že ve východní části Německa tato účast byla spíše větší.

Teoretická typologizace stranických postojů

Tato se pasáž se snaží kategorizovat postoje jednotlivých stranických subjektů k projektu evropské integrace na základě dvou teoretických koncepcí. Jako první byla vybrána koncepce Paula Taggarta a Alekse Szczerbiaka, jako druhá byla použita kategorizace podle Nicola Contiho.

Typologizace podle Taggartovy a Szczerbiakovy koncepce euroskepticismu

V roce 2002 vydali autoři Taggart a Szczerbiak text The Party Politics of Euroscepticism in EU Member and Candidate States. V tomto textu definují termín euroskepticismus jako nahodilé nebo kvalifikované opozice vůči stávajícímu procesu evropské integrace. Dále rozlišili „tvrdý“ a „měkký“ euroskepticismus jako dva možné typy této opozice. Tvrdým postojem je myšlena zásadní ideologická nebo jiná opozice proti vstupu nebo členství země v EU. Oproti tomu za měkký euroskepticismus je považována kvalifikovaná nebo nahodilá opozice proti stávající podobě evropské integrace. V tomto případě strany nadále souhlasí s členstvím země v EU, ale zároveň vznášejí požadavky na odlišné směřování či vývoj evropské integrace. Podle tohoto klíče provedli autoři taktéž rozčlenění stranických systémů stávajících zemí EU, což je do určité míry významné právě pro tento článek. Podle jejich typologizace do kategorie tvrdého skepticismu patří v německém stranickém systému ze zmiňovaných stran NPD a Republikáni, do kategorie měkkého skepticismu strana PDS, dále frakce SPD, CSU a FDP. (Taggart, Szczerbiak 2002: 10)

Lze jednoznačně souhlasit ze zařazením obou krajně pravicových stran do kategorie hard euroskepticismu. Avšak poněkud komplikované se jeví řazení jednotlivých frakcí daných politických stran. Předně při analýze stranických subjektů mají mnohem větší význam celkové politické strany, nikoli jejich frakce. Druhým problémem je skutečnost, že v německém federálním modelu existuje spousta regionálních specifik, na jejichž základě mohu lokální, relativně autonomní organizace politických stran vytvářet vlastní strategie, směřující k určitým podobám euroskepticismu. Na tento fakt poukazuje Charles Lees, který při analýze euroskeptické pozice rozlišuje, zda se jedná o trvalou / ad hoc pozici celé strany / dílčí frakce. (Lees 2002b: 16–19) Tímto získává několik různých variant pro jednotlivé regiony. V zásadě je výsledek takový, že trvalou pozici euroskeptické strany udržuje pouze PDS v rámci bývalých východních zemí Německa. Všechny ostatní strategie používané místními frakcemi se na celostátní úrovni fakticky stírají a vzniká konsensus, který dílčí euroskeptické pozice neguje. Otázkou je pozice CSU, která sice v rámci Bavorska vytváří sjednocenou strategii, nicméně spoluprací s CDU na celostátní úrovni se snaží hledat kompromisy. Nicméně právě období silné pozice Edmunda Stoibera ukazuje, jaké jsou rozdíly mezi evropskou policy CDU a CSU. Na druhou stranu i při spatřování těchto rozdílů lze těžko srovnávat CSU a PDS. Pozice PDS je jednoznačně proti poslednímu vývoji EU, Maastrichtskou smlouvou počínaje, návrhem Evropské ústavní smlouvy konče. V tomto je docela problematické řadit PDS i CSU, která v podstatě přijímá přes dílčí požadavky současný vývoj EU, do jedné kategorie. Zároveň ani příliš nesedí přiřazení PDS do kategorie hard europesimistického přístupu, poněvadž přeci jen narozdíl od NPD a Republikánů tato strana nechce bezprostředně vystupovat z EU.

Jinou otázkou je vymezení pozic SPD, CDU a FDP. Předně tyto strany také do jisté míry vznášejí požadavky vůči současné podobě EU, avšak tímto je ještě nelze řadit do kategorie euroskeptických stran.

Typologizace podle Contiho rozdělení euroskepticismus – europeanismus

Oproti Taggartově a Szczerbiakově typologizaci euroskepticismu nabízí Nicoló Conti možnou klasifikaci stran, které evropskou integraci podporují. Tímto přidává kategorie funkční a identitární europeanismus. (Conti 2003: 23–24) Funkčním europeanismem rozumí podporu evropské integrace v rámci stranické strategie a přínosu pro definované národní zájmy. Pokud bude tato strategie naplňována, je pravděpodobná další podpora evropské integraci. Ztotožňující europeanismus znamená systémovou podporu evropské integraci, požadavek přesunu dalších kompetencí na nadnárodní úroveň a vytvoření federální Evropy. (Conti 2003: 23) Z tohoto hlediska se Contiho model může zdát přínosnější i pro stranický systém Německa, kde většinu ze stran, pomineme-li jednotlivé frakce, můžeme zařadit spíše do europeanistické části.

Nicméně ani v tomto není řazení úplně jednoznačné. Vezmeme-li v potaz největší strany CDU a SPD, lze je podle různých kritérií řadit do více skupin. Obě v podstatě programově podporují cestu k federalismu a přesunu pravomocí na nadnárodní úroveň. Lze tyto strany tedy podle zmíněného řadit do kategorie identitárního europeanismu? Asi stěží, obě strany nedeklarují absolutní oddanost projektu evropské integrace, spíše se snaží těžit z prospěšných aspektů projektu EU. Navíc bylo zmíněno, že v posledních letech během německé hospodářské krize obě strany hledaly mechanismy, jak přenést některé pravomoci zpět na národní úroveň, aby bylo možno krizi řešit. Stejně tak se u těchto stran na regionální úrovni i v dílčích krocích projevily tendence k měkkému euroskepticismu (Lees 2002b: 23). Jak tedy vysvětlit pozici německých stran a jejich evropskou strategii? Předně je nutno upozornit na všeobecný konsensus na národní, resp. federální úrovni. (srov. Lees 2002b: 21–24, Marhold 2005) Německá evropská politika se v podstatě příliš nemění v celkovém náhledu na EU, pomineme-li dílčí rozpory v jednotlivých policies. Danou skutečnost je možno vysvětlit jako elementární strategii všech významných německých stran. Cílem politických stran je hájit zájmy svých voličů. Pro většinu těchto stran se jeví další rozvoj evropské integrace jako přínosný pro jejich voliče. Evropský prostor nabízí další rovinu, na které se strany mohou pohybovat, ale taktéž účinně prosazovat své policies. Jak bylo naznačeno, německé strany jsou obvykle dominantními součástmi evropských politických stran a jejich frakcí v Evropském parlamentu. Stejně tak mají široké zastoupení v evropských institucích. Tímto se otevírá prostor pro prosazení vlastních programů na evropské úrovni a jejich zpětné přenesení na národní úroveň. To lze považovat za hlavní důvod, proč se německé strany přiklánějí k další integraci. Dosavadní vývoj EU jim většinou přinášel přínos a otevíral jim díky jejich reálné moci v evropském prostředí nové možnosti prosazování vlastních policies. Proto se jeví lepší variantou zařadit tyto velké německé strany do kategorie funkčního europeanismu, poněvadž jejich tlak na další integraci je v podstatě pragmatickým prosazováním vlastních zájmů a zájmů svých voličů. Výjimku může tvořit FDP, která silně prosazuje vytvoření sjednocení liberálního evropského prostoru jako součást základní ideologie strany. Proto se nabízí zařadit právě tuto stranu do kategorie identitárního europeanismu (viz Tabulka orientačního rozmístění německých politických stran).

Závěr

Prokázalo se, že německé politické strany věnují evropské problematice značnou pozornost. Určité postoje zaujímaly již během počátků vlastního utváření v rámci národního stranického systému, přičemž v mnoha případech došlo k modifikaci těchto postojů během vývoje. Lze tvrdit, že svůj vliv na to má pozice Německa jako zakládajícího člena EU. Tímto strany berou členství v EU jako fakt a snaží se prostřednictvím evropské arény ovlivňovat tu domácí a zároveň se aktivně podílet na dalším vývoji EU. Proto se snaží jednotlivé strany participovat v sobě blízkých politických stranách na evropské úrovni a frakcích v Evropském parlamentu. Díky pozici a reálné moci Německa v EU mají často jednotlivé strany v těchto subjektech na nadnárodní úrovni silnou pozici, což jim umožňuje lepší šance pro prosazování vlastních programů a priorit. Možná to je jeden z důvodů, proč se většina německých relevatních stran staví kladně k procesu evropské integrace. Jedná se o pragmatický postoj, kdy si jsou vědomy, že ani při dalším rozvoji s přihlédnutím k reálné pozici Německa neztratí svou šanci přímo ovlivňovat tvorbu evropské politiky na nadnárodní úrovni.

Přesto se prokazuje, že samotná evropská problematika pro německé voliče nehraje při rozhodování přílišnou roli. Na základě textu tvrdit, že při vlastním rozhodování se tito voliči rozhodují především podle politiky na národní úrovni a k evropské problematice přihlížejí, pokud se přímo dotýká národní roviny. To lze demonstrovat na příkladě konkrétních témat jako ochrana německého průmyslu a pracovních míst v rámci EU nebo definice zahraniční politiky Německa ve vztahu k EU. Celkově vzato, volby do Evropského parlamentu nepředstavují pro německé voliče nijak zvlášť významnou událost. Evropská policy jednotlivých stran není přímo štěpnou linií, ale maximálně jednou z možných dimenzí, podle kterých se může daná strana profilovat. (Fiala, Mareš 2001: 10)

Při pokusu o typologizaci stranických subjektů byl využit Contiho model. Předně proto, že nabízí zařazení i pro strany pozitivně obrácené k procesu europeizace, a těch je přeci jen v německém stranickém systému velké množství. Přesto se ukázaly některé problematické body, které ono řazení znesnadňují. Předně teoretický model je víceméně navrhnut jako statický. Avšak je třeba vnímat dynamiku vývoje politických programů a postojů. Především je pak nutno rozlišovat, které postoje jsou dlouhodobého rázu, a které součástí dočasné strategie a rétoriky. (Lees 2002b: 19) Dále u německých stran vzniká problém, že tyto strany nezastávají jen program vůči celému procesu evropské integrace, ale zároveň se profilují v rámci jednotlivých evropských politik, ve kterých se snaží aktivně rozhodovat a spolupodílet se na nich. Tímto u většiny stran (především SPD a CDU) vzniká rozličné množství interakcí a možných strategií, které komplikují samotné statické zařazení do určitého modelu. Tyto dvě velké strany byly zařazeny do kategorie funkčního europeanismu spolu s Bündnis 90/Die Grünen. Do kategorie identitárního europeanismu byla přiřazena FDP, pro niž je evropská integrace skutečným ideologickým principem. Na pomezí měkkého euroskepticismu a funkčního europeanismu je zařaditelná CSU. Nejasnosti též panují u Linskpartei.PDS, která stojí na hraně tvrdého a měkkého euroskepticismu. Tato strana sice fakticky odmítá současnou podobu, ale jinak fakticky aktivně působí v rámci evropských institucí a celkově se její postoj zmírňuje. Přihlédneme-li k pravolevé ose podle socioekonomického vymezení, jsou euroskeptické spíše strany radikálně levicové i pravicové. Za prvé je to nutné vnímat jako součást jejich více či méně populistické rétoriky. Navíc v případě Linskpartei.PDS a CSU je třeba zmínit jejich politiku obrany „regionů ohrožených evropskou integrací“. V případě CSU je to jednoznačně Bavorsko, v případě PDS bývalé země východního Německa. Tedy nejen pravolevé vnímání, ale též hranice centrum/periferie nabízí určité vysvětlení pro evropské postoje jednotlivých subjektů stranického systému Německa.

Přílohy

Tabulka orientačního rozmístění německých politických stran (vlastní koncept na základě Conti 2003: 23–24).
Tvrdý euroskepticismus Die Republikaner, NPDLinskpartei.PDS
Měkký euroskepticis­musNeutrální postoj CSU
Funkční europeanismus CDU, SPD, Bündnis 90/Die Grünen
Identitární europeanismus FDP
  • <priloha url=„volebni-vysledky.png“>Ta­bulka volebních výsledků</priloha> do Evropského parlamentu 1979–2004 + Tabulka volební účasti ve volbách do EP (Beyer 2004: 11).
  • <priloha url=„politicke-rozlozeni-nemecka.png“>Dvou­rozměrné vymezení stranického systému</priloha> podle socioekonomické osy a typologie postoje EU podle Contiho typologie (Conti 2003: 23–24). (NDP a REP byly orientačně zařazeny do pomyslného středu socioekonomické osy. Jejich krajně pravicové pozice se týkají spíše oblasti osy autority a vládnutí. Samotný ekonomický program je především populistický.)
  • <priloha url=„nemecka-podpora-clenstvi-eu.png“>Graf německé podpory členství v EU</priloha> z let 1981–2004 (Eurobarometer nr. 61/2004).

Použitá literatura

  • Beyer, H. J.: Wahl des Europäischen Parlaments in Deutschland am 13. Juni 2004, Potsdam, 2004.
  • Bezděk, Vladimír: Pakt stability a růstu – příliš mnoho (politické) kritiky?, Praha, 2004
  • Conti, Nicoló: Party Contestation of the Political Space and the European Issue. The Attitudes to EU of the Italian Parties (1994–2002), ECPR Conference, Marburg 2003.
  • Dietzel, Horst – Hoffmann, Jana – Woop, Gerry: Studie zum Vergleich der Parteiprogramme von PDS und WASG, 2005, Potsdam
  • Featherstone, Kevin: Socialist parties and European integration. A comparative history, Manchester, 1998
  • Fiala, Petr, Mareš, Miroslav (Eds.): Evropské politické strany, Brno, 2001
  • Hudson, Kate: European Communism since 1989, New York, 2000
  • Knodt, Michele, Staeck Nicola: Shifting paradigms: Reflecting Germany’s European policy, European Integration online Papers, 3/3, 1999.
  • Kopeček, Lubomír: Euroskeptici, europeanisté, euroentuziasté, eurofobové – jak s nimi pracovat?, Politologický časopis 9, č. 3, s. 240–262
  • Lees, Charles: “Dark matter”: Institutional Constrainsts and the Failure of Party-based Euroscepticism in Germany, Sussex European Institute: SEI Working Paper No. 54 (Lees 2002b).
  • Lees, Charles: The German Bundestag Election of September 2002, working paper, Brighton, 2002 (Lees 2002a).
  • Mareš, Miroslav: Německo a Evropská lidová strana, in Balík, Stanislav, Hloušek Vít (ed.): Evropská strana lidová a její členské strany, Brno, 2004
  • Mareš, Miroslav: Spolkové volby v Německu v roce 2002, SEPS, 4/4, 2002.
  • Marholt, Hartmut: Deutsche Europapolitik nach dem Regierungswechsel 2005, Deutsche Europapolitik, 1/2006.
  • Moeller, Richard: The German Social Democrats, in Gaffney (ed.): Political parties and the European Union, London, 1996
  • Paterson, William E., Jeffery, Charlie: Germany and European Integration: A Schifting of Tectonic Plates, West European Politics, 4/26, 2003, str. 59–79.
  • Rippert, Ulrich: Where is the German Party of Democratic Socialism going?, online článek ze 6. 12. 1999.
  • Schmitt, Hermann: The 2004 European Parlament Elections: Still Second-Order?, West European Politics, 3/28, 2005.
  • Taggart, Paul and Szczerbiak, Aleks: Parties, Positions and Europe: Euroscepticism in the Candidate States of Central and Eastern Europe. Sussex European Institute: SEI Working Paper No. 46.
  • Tzortzis, Andreas: German Greens’ Changing Colors.

Internetové odkazy a zdroje

Archivy a statistické údaje

Autor je studentem politologie a mezinárodních vztahů a
evropských studií na Masarykově univerzitě.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Martin Potůček
Rubrika
Studie
Témata
, ,
Publikováno
6. 10. 2006