Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Gay a lesbické hnutí v České republice

Jedním z hlavních předmětů teorie demokracie je otázka zprostředkování zájmů mezi obyvatelstvem a vládou. Pomyslný prostor mezi společností a státem je vyplněn nejen politickými stranami a zájmovými skupinami, ale také dalším typem aktérů – sociálními hnutími. Téma práce představuje analýzu činnosti a působení gay a lesbického hnutí v České republice.

Své studium se nejdříve pokusím zasadit do teorie sociálních hnutí a představit výchozí koncepty vhodné pro následnou analýzu. Poté se zaměřím na situaci v České republice, přičemž se soustředím na vznik a vývoj organizačních struktur, formy činnosti a taktiky působení hnutí. Hlavní členění této části práce odpovídá třem fázím, které lze ve vývoji hnutí rozlišit podle zásadních změn v základních aspektech formulovaných ve výchozích konceptech. Cílem textu je tedy nastínit logiku fungování gay a lesbického hnutí v České republice se snahou zachytit hlavní trendy a důležité mezníky v jeho vývoji.

Konceptuální východisko

Abychom mohli analyzovat logiku fungování gay a lesbického hnutí1, prvním krokem, který musíme udělat, je zvolit určitý teoretický přístup. Potřebujeme koncept, který je schopný poskytnout vhodné analytické nástroje pro uchopení studia sociálních hnutí. N. Fraserová se pokouší představit vyváženou teorii postihující hlavní aspekty logiky fungování hnutí, které mohou sloužit pro konkrétní analýzu. Svou pozici staví na kritice teorie „nových sociálních hnutí“. Tato teorie přichází jako reakce na dění 60. a 70. let, kdy se objevuje široká škála nových sociálních hnutí – ekologické, mírové a feministické, hnutí sexuálních, etnických a jiných kulturních menšin.2 Dosa­vadní nástroje pro studium sociálních hnutí se v této situaci ukázaly jako nevyhovující. Tato nová hnutí totiž není možné jednoduše pojmout jako zájmové skupiny nebo jako politické strany a nezapadají ani do schémat studia hnutí 19. st. s typickým příkladem v hnutí dělnickém. Teoretici „nových sociálních hnutí“ přicházejí s novým teoretickým pojetím studia sociálních hnutí.3 Tvrdí, že narozdíl od mnoha předcházejících hnutí moderní doby novým hnutím nejde v prvé řadě o materiální prospěch či o zahrnutí do systému politického zastoupení zájmů, ale o ustavení autonomních prostorů jednání a komunikace vně politického systému a jeho aktérů. Hnutí podle nich tak přesunují těžiště zájmu z materiálních požadavků k identitám.

N. Fraserová (2004) této teorii vytýká právě přesun těžiště působení hnutí pouze k politice uznání, tedy do oblasti kultury. Kritizuje teoretiky „nových sociálních hnutí“, že odvedli pozornost od sociálních zápasů ke kulturním, čímž redukují hnutí pouze na jeden z jeho aspektů. Podle Fraserové kultura v jejich pojetí jednoznačně zastiňuje ekonomickou a politickou strukturu. Můžeme říct, že teorie „nových sociálních hnutí“ vlastně jen nahrazuje jedno zjednodušení, kterého se dopustilo studium „starých hnutí“ (které vidělo jako těžiště materiální zájmy), za druhé, kdy studium přesouvá svůj důraz na identity a kulturu. Fraserová naopak trvá na dvoukolejnosti sociálních konfliktů a tvrdí, že v logice fungování hnutí jsou přítomné a neredukovatelné obě tyto složky – jde jak o materiální boje za přerozdělování, tak o kulturní boje za uznání. Navrhuje tak „perspektivní dualismus“, v němž mají být obě kategorie chápány jako stejně původní, a tudíž jako vzájemně neredukovatelné dimenze spravedlnosti: „i nejmateriálnější ekonomické instituce mají konstitutivní a neredukovatelnou kulturní dimenzi, jsou protkány normami a významy. Z druhé strany i nejdiskursivnější kulturní praktiky mají konstitutivní a neredukovatelnou politicko ekonomickou dimenzi: jsou materiálně podepřeny.“ (Fraser 2004: 83) Její odlišení dvou rovin spravedlnosti (politicko – ekonomické a kulturně – symbolické) je analytické. Obě složky představuje pouze jako dimenze jedné logiky fungování hnutí obecně a konkrétní hnutí se liší v tom, jaký důraz je kladen na tu či onu dimenzi. Logiku fungování hnutí tak lze postavit na pomyslné kontinuum, kdy na jednom konci nalezneme ideální typ hnutí, jehož cílem je pouze redistribuce (třídní diferenciace) a na druhém konci hnutí, které vyžaduje pouze uznání. Příklad, který má k tomuto ideálnímu typu velmi blízko, je právě sexuální diferenciace. Tato, podle Fraserové, strukturální nespravedlnost – diskriminace homosexuálů – má kořeny ve statusovém uspořádání společnosti, takže institucionali­zované kulturní hodnotové vzorce a vládnoucí vzorce interpretace privilegují heterosexualitu, když ji posuzují jako přirozenou a jako normu. Kulturně znehodnocená homosexualita se naproti tomu jeví jako perverzní a hodná opovržení. I když gayové a lesbičky také zažívají značnou ekonomickou nespravedlnost – ve většině států mohou být paušálně vylučováni z veřejné vojenské služby, jsou jim z velké části upírány sociální výhody poskytované rodině, přičemž čelí vysokým daním a problémům v oblasti dědického práva. Podle Fraserové mají tyto nespravedlnosti daleko k tomu, aby byly přímo zakotveny v ekonomickém systému společnosti, neboť se odvozují ze statusové hierarchie. Institucionalizace heterosexistických norem vede ke vzniku skupiny opovrhovaných osob, která v důsledku svého podřízeného postavení musí zažívat ekonomickou újmu. (Fraser 2004: 37–40) Teorie N. Fraserové odpovídá na otázky typu: Jakou strukturu mají cíle sociálních hnutí? Tedy o překonání jakých nespravedlností usilují? Vysvětluje, o co hnutím jde a že je potřeba jak přerozdělení tak uznání. Nezaobírá se však podrobněji způsoby, jak zmíněných cílů dosáhnout, respektive v jakých sférách hnutí k jejich dosažení působí. Abychom udělali další krok v hledání nástrojů analýzy, musíme sestoupit o úroveň níž a přiblížit se ke konkrétním prostředkům působení hnutí. V této oblasti se vynořují otázky typu: Jakými způsoby a na jaké instituce sociální hnutí působí? Jakých konfliktů a na jakých bojištích se jich zúčastňují, aby dosáhla cílů nastíněných N. Fraserovou? Řešení tohoto problému nabízí Cohenová a Arato (1992), kteří vycházejí z kritiky Habermasovy politické interpretace nových sociálních hnutí.4

Habermas představil dualistickou koncepci společnosti, kdy rozlišuje mezi světem života a systémy (ekonomický systém a systém administrativní moci). Tuto koncepci společnosti pojímá jako základ analýzy dvoustranného charakteru současných institucí. Mluví o ambivalentní povaze sociálních institucí, kde dochází k rozporu mezi imperativy subsystémů a nezávislými komunikativními strukturami světa života. Tvrdí, že instituce jsou otevřené obojímu: defenzivním bojům za ochranu a demokratizaci komunikativních infrastruktur každodenního života a ochrany před jeho kolonizací penězi a mocí (což jsou média systémů), a také ofenzivním bojům za radikální institucionální reformy. Navzdory tomu Habermas přisuzuje novým sociálním hnutím pouze defenzivní aspekt. Jinými slovy, prezentuje je jako pouhou obrannou reakci, která působí jen proti kolonizaci světa života bez ofenzivního potenciálu. (Cohen – Arato 1992: 396)

Cohenová a Arato naopak tvrdí, že Habermas vidí nová sociální hnutí příliš jednostranně a snaží se ukázat, že vedle „kulturní politiky“ hnutí vyvíjejí i ofenzivní strategie. Podle nich je potřeba habermasovskou dualistickou koncepci společnosti doplnit o vypracování duální logiky nových sociálních hnutí, která různými způsoby proměňuje obě strany hranice mezi světem života a systémy. Za tímto účelem vyostřují odlišení „defenzivního“ od „ofenzivního“ aspektu hnutí. Defenzivní aspekt hnutí uchovává a dále rozvíjí komunikativní základnu světa života. Tato stránka hnutí s sebou nese úsilí o redefinici identit, reinterpretaci norem a rozvoj rovnostářských, demokratických asociačních forem. Sem patří expresivní, normativní a komunikativní způsoby kolektivního jednání, nicméně tato dimenze pokrývá i snahy o zabezpečení institucionálních změn v rámci občanské společnosti, které odpovídají nově vytvářeným významům, identitám a normám. Ofenzivní aspekt nových sociálních hnutí pak intervenuje do politické společnosti, kde chce měnit vzájemné vztahy mezi oblastmi státní administrativy a ekonomiky na straně jedné a kultury a občanské společnosti na straně druhé. K tomuto musí hnutí rozvíjet strategicko-instrumentální prostředky v zápase o zdroje, politické uznání a o vliv na sociálně politické makrostruktury. (Cohen – Arato 1992: 531–532, Barša – Císař 2004: 119–121) Můžeme tedy říci, že ve většině případů nových sociálních hnutí se politika reprezentace, kdy hnutí usilují o proměnu nebo zahrnutí do politického a ekonomického subsystému, pojí s politikou kultury a identity.5

Shrňme tedy konceptuální východisko této práce. Vycházím z pojetí N. Fraserové, která tvrdí, že „jedině konceptuální rámec, který integruje obě analyticky oddělené dimenze – rozdělování i uznání – dovoluje analyzovat rostoucí spojení sociálních nerovností a statusových hierarchií v současných společnostech.“ (Fraser 2004: 15) Jinými slovy tak předkládá dualitu cílů, které hnutí sledují a které plynou ze strukturálních nespravedlností, jímž hnutí čelí. Pracujeme zároveň ale s tím, že sexuální diferenciace je pro Fraserovou právě příkladem ideálního typu ze dvou mezních případů, kdy je možná redukce pouze na jedinou perspektivu, v našem případě na kulturní. Při analýze gay a lesbického hnutí se tedy pohybujeme pouze na rovině uznání ale to jen s vědomím, že se zaobíráme výjimečným případem. Pro studium logiky působení hnutí a polí, kde se hnutí pohybují při dosahování cílů nastíněných Fraserovou, budeme sledovat koncept Cohenové a Arata, kteří do své teorie také promítají, i když z jiného úhlu pohledu, dvojrozměrnost logiky fungování hnutí.6 Pro ně duální povaha hnutí spočívá ve vykonávání tlaku a vlivu na politický systém, a také v kulturní proměně samotné občanské společnosti. Jejich koncept se tak prolíná a doplňuje s pojetím N. Fraserové. Obě teorie nabízí jiné úrovně duality dimenzí logiky fungování sociálních hnutí. Fraser předkládá analytické dimenze cílů, které hnutí sledují, Cohen a Arato zase poskytují duální roviny prostředků působení hnutí a prostorů, ve kterých se hnutí angažuje. Oba koncepty spojuje snaha postihnout cele fungování hnutí a to bez redukcí a nutnosti „buď a nebo“ výběru,7 kterých se dopouštěly předchozí přístupy studia sociálních hnutí.

Zásadní otázkou, kterou bychom si měli při studiu sociálních hnutí položit je, jak je možné, že vůbec můžeme mluvit o něčem jako je gay a lesbické hnutí? Jak poukazuje Melucci (1987: 247): „nelze začít implicitním ontologickým předpokladem, že aktér existuje: jinými slovy, že existuje, hnutí dělníků, hnutí žen, hnutí mládeže. Z analytického hlediska jde právě o to vysvětlit, jak dochází k utvoření empirické jednotky, která může být pozorována a nazvána hnutím.“ K jasnějšímu výkladu a pochopení vzniku gay a lesbického hnutí nám může pomoci Bernsteinovo (1997) výstižné rozlišení konceptu identity. Na zmíněnou otázku odpovídá první dimenze jeho konceptu – sdílená kolektivní identita. Kolektivní identita je v podstatě nezbytná pro mobilizaci jakéhokoli sociálního hnutí (a to i klasického dělnického hnutí). Jako druhá rovina konceptu se ukazuje to, že identita může být cílem aktivismu sociálního hnutí. Třetí dimenzí může být vyjádření identity rozšířeno v kolektivní rovině jako politická strategie zaměřená na kulturní nebo instrumentální cíle.8

Než nějaká skupina může prezentovat své požadavky, potřebují účastníci vědět „kdo“ jsou. Aktivisté musí tvrdě pracovat, aby se stali určitou kategorií lidí, aby o sobě přemýšleli jako o náležejících ke skupině s rozlišovacími problémy a zájmy. (Whittier 2003:103) Jak tvrdí Melucci (1996: 71–78), kolektivní identita je učební proces, který vede k formování a udržování jednotného empirického aktéra, kterého můžeme nazvat „sociálním hnutím“. Kolektivní identity jsou vlastně procesem konstrukce systému vztahů (action system). Elementy kolektivní akce jsou jednak definovány jazykem, který je sdílený, jsou zahrnuté v dané rituály, praktiky, kulturní artefakty a jsou rámovány různými způsoby. Zároveň se kolektivní identita vztahuje k aktivním vztahům mezi aktéry, komunikaci, vzájemnému ovlivňování, vyjednávání a rozhodování. Konstitutivní částí této sítě vztahů jsou různé formy organizace a modely vedení, komunikativní kanály a komunikační technologie.9 S tím, že hnutí vidíme jako systém akcí se pojí i to, že rozhodně není subjektem, který jedná jednotně podle vůdců či ideologie. Názory, postoje i činy jsou vždy pluralitní, ambivalentní a často protikladné.

Konstitutivní fáze

V západní společnosti se myšlenka vlastní minoritní identity začíná u gayů a lesbiček výrazně prosazovat od poloviny 80. let. (Baršová 2002b: 179) Ve stejné době začíná akcelerovat a dosahuje prvních úspěchů také úsilí o zrovnoprávnění této menšiny. Vývoj v České republice je v tomto ohledu z historických důvodů opožděn, vznik hnutí byl institučně a strukturně umožněn až po pádu komunistického režimu v roce 1989. Tato společensko-politická změna s sebou přinesla nutné základní společenské, politické a právní podmínky umožňující rozvoj občanské společnosti. Spolu s příklonem k liberálním hodnotám a s přístupem k mezinárodnímu a evropskému systému ochrany lidských práv došlo také k částečnému „sebeuvědomění“ a emancipaci části gayů a lesbiček, jehož výrazem bylo konstituování a rozvoj organizovaného hnutí. (Baršová 2002b)

Vůbec jako první úředně zaregistrovaná homosexuální organizace ještě v socialistickém Československu vznikla Lambda Praha. (Fanel 2000) Tato pražská skupina se následně spojila s podobnými spolky v Ostravě, Českých Budějovicích a Brně ve sdružení, které se v únoru 1990 zaregistrovalo jako občanské sdružení s názvem Svaz Lambda. (Lesbická literární kavárna 2005). Téměř současně se Svazem Lambda vzniklo Hnutí za rovnoprávnost homosexuálních občanů (HRHO), jehož předsedou byl J. Hromada. Během relativně krátké doby se utvořilo několik dalších gay a lesbických skupin, které cítily potřebu společně koordinovat svoji činnost. (Sophia 1996) V květnu 1990 se v Bratislavě uskutečnilo setkání všech dosud existujících organizací. Kromě Svazu Lambda a HRHO tu byla také Lega a Ganymédes, jež reprezentoval slovenskou lesbigay minoritu. Skupiny se dohodly na vytvoření společného zastřešujícího Sdružení organizací homosexuálních občanů (SOHO)11, oficiálně zaregistrovaného 30. 10. 1991. Prioritním cílem SOHO bylo vytvořit poradenskou síť, schopnou pomoci řešit problematiku coming outu12 a řízení spolkové činnosti. K základním tématům, na kterých se SOHO profilovalo, náležela angažovanost v boji proti nemoci AIDS.13 (Fanel 2000: 456)

Konstitutivní částí sítě vztahů sociálního hnutí nejsou jen různé formy organizace, ale jak už jsme zmínili výše, neméně důležité jsou i komunikativní kanály a komunikační technologie. Takovým zásadním komunikačním prostředkem se od roku 1991 stal časopis SOHO revue, který byl celorepublikovým kulturně-společenským magazínem s gay a lesbickou tématikou. Jeho přínos pro tvorbu a udržování kolektivních identit byl klíčový, protože byl hlavním prostředkem, pomocí něhož SOHO všechny své aktivity prezentovalo.14

V celkové struktuře SOHO se během vývoje událo mnoho změn. (Sophia 1996) Svaz Lambda se po sjednocení s HRHO rozštěpil na samostatné organizace. V Praze se sdružení ještě rozdělilo na ženskou a mužskou frakci, z čehož v roce 1992 vzešlo samostatné, čistě ženské společenství s názvem L-klub Lambda Praha, které bylo na dlouhou dobu jediným lesbickým, oficiálně registrovaným sdružením v České republice. Toto rozštěpení na gay a lesbickou část reflektovalo rozdílnost představ obou skupin, i když snaha po oddělení a potřeba uznání a řešení této odlišnosti v širším rámci nebyla v tomto období tak markantní. Významným projektem L-klubu bylo vydání první sbírky lesbické poezie s názvem „Promluv“ v roce 1992, která dala posléze název nejen časopisu Promluv,15 ale i celému sdružení Promluv (viz dále). Do časopisu byly zařazovány informace o aktuálním lesbickém a gay dění, literární příspěvky a také informace o ženských a feministických aktivitách. (Lesbická literární kavárna 2004)

V první polovině 90. let vzniklo dodnes aktivní občanského sdružení Logos (Logos 2005), jež je ekumenickým společenstvím pro věřící a víru hledající lesbičky a gaye a jejich rodiny a přátele. Spolek se také se zapojil do SOHO a od roku 1993 stále vydává vlastní časopis L+G Logos, který se zabývá otázkami homosexuality a náboženství.16

Afirmace jako politika uznání

Role identity se neomezuje jen na již zmíněnou kolektivní, tedy utvářející skupinu. Kolektivní identity ve smyslu jsem „gay“ nebo „queer“ nejen že jsou, jak jsme již zmínili, tvořeny uměle, ale ve skutečnosti mohou stejně tak být výsledkem jako příčinou protestu. (Whittier 2003: 103) První dimenze Bernsteinova konceptu – utváření kolektivní identity nám ukázala jakoby „kdo nebo co“ hnutí vlastně je, nyní se zaměříme na identitu jako cíl, tedy jakoby na její obsah, na to „jaká“ je ta identita.17 Druhá rovina Bernsteinova konceptu – identita jako cíl – označuje v podstatě totéž, co Fraserová pak dále rozvíjí ve své politice uznání, když mluví o konkrétních možných cestách nápravy nespravedlnosti zneuznání. Politika uznání je pojímána v širším smyslu, než jak je tradičně chápána politika identity, tedy nejen jako potvrzení skupinové specifičnosti. Fraserová (2004: 31) tvrdí, že „uznání zahrnuje jak tyto postupy, které chtějí změnit účinky stávajících způsobů uznání bez změny rámcových podmínek, které jsou jejich základem“. Ty nazývá postupy „afirmativními“. Tak zároveň zahrnuje i ty, které se snaží přeměnit samotné základní rámcové podmínky, což popisuje jako řešení „transformační“­.18 V reperto­áru strategií hnutí se mohou vyskytovat obě tato řešení a to i zároveň. Paradigma uznání se tak pokouší začlenit jak pozice esencialismu, tak konstruktivismu, které jsou často stavěny do neslučitelného protikladu, když zohledňuje nejen snahu o zhodnocení nespravedlivě zneuznaných identit, ale také dekonstruktivis­tické proudy, jako homosexuální politiku queer či dekonstruktivní feminismus, které všechny odmítají „esencialismus“ tradiční politiky identity.19

Když se gay a lesbické hnutí v první polovině devadesátých let u nás etablovalo, je vysledovatelná hlavně afirmativní strategie jako taktika politiky uznání. A to už jen z toho prostého důvodu, že se vůbec něco takového jako kolektivní lesbigay identita začala tvořit. Představa identity se podle Melucciho (1996: 71) totiž vždy vztahuje ke třem rysům: (1) Jde o kontinuitu subjektu přes změny v čase a jeho adaptabilita k prostředí, která je zároveň (2) podmíněna vymezením se subjektu s ohledem na ostatní, z čehož vyplývá (3) schopnost poznat se a být rozpoznán. Zásadní věcí tedy je, že kolektivní aktér nemůže konstruovat svoji identitu nezávisle na rozpoznání (které může také znamenat popření nebo opozici) ostatními sociálními a politickými aktéry. Chápat kolektivní realitu jako „my“ je pak paradoxní situací: v potvrzení své odlišnosti od zbytku společnosti hnutí zároveň vyjadřuje svoje náležení ke sdílené kultuře společnosti v jeho potřebě být rozpoznán jako sociální aktér. Hnutí tak čelí známému dilematu, totiž jak jinak může protestovat proti sociálně vnucené kategorizaci, mimo zorganizování se okolo této kategorie. (Epstein 1987: 139) Gay a lesbické hnutí je tak z podstaty věci nuceno se konstituovat kolem homosexuality jejím uznáním jako reálné diference, čímž vytvořené kategorie hetero/homo potvrzuje a zpevňuje.

Pro konstituční fázi hnutí je typická politika uznání zhodnocením odlišností zejména oslavami „hrdosti“ homosexuality (a to hlavně gayství). Nejjasnějšími příklady jsou akce jako pořádání soutěže o nejzajímavějšího gaye v České republice „Gay Man“. Jednalo se o velkolepou akci,20 která se konala pod záštitou SOHO od roku 1992.21 SOHO také pořádalo výpravy na tzv. Gay games (Olympiáda gayů). Ještě ve Svazu Lambda s prvotním elánem vznikaly a zanikaly aktivity jako např. cestovní kancelář Lambdatour a jezdecký Lambdahypoklub. Spolu s různými akcemi a aktivitami prezentovanými jako gay a/nebo lesbické lze jako potvrzení odlišnosti určité kategorie lidí jako homosexuálů vidět i samotné působení na vlastní lesbigay minoritu prosazováním „sebeuvědomění si své homosexuální orientace“ tedy coming outu.

Ofenzivní potenciál hnutí

Výše jsme definovali naše základní východisko, tedy že působení hnutí se neomezuje pouze na defenzivní aspekt, ale rozvíjí i druhou stánku své činnosti – ofenzivní působení. Připomeňme, že opět pracujeme pouze s konceptem, takže jak defenzivní, tak ofenzivní dimenzi od sebe nemůžeme striktně oddělit. I činnost „defenzivního typu“ může určitým způsobem ovlivňovat politický systém.22 Ofen­zivní činností zde budeme chápat hlavně přímé intervence do politiky.

Jako vůbec první snahu o působení na politiku můžeme vidět oficiální kandidaturu J. Hromady na poslance do Federálního shromáždění.23 V ro­ce 1990 byla více či méně s přispěním aktivistů dokončena dekriminalizace homosexuálního jednání a byla sjednocena hranice konsensuálního sexu – jak heterosexuálního, tak homosexuálního – na 15 let a došlo ke zrušení tzv. růžových listů (policejní seznamy homosexuálů). Dalším významným požadavkem gay a lesbického hnutí v letech 1990 – 1995 se stala snaha SOHO přesvědčit vládu o nutnosti odškodnit homosexuální oběti nacistické perzekuce.

V tomto období byla dovršena fáze tzv. právní tolerance homosexuálních vztahů (Baršová 2002a). Změny byly spíš výsledným projevem celkové harmonizace českého právního řádu s liberálními hodnotami západních demokracií než výsledkem přímého působení zástupců hnutí. Prioritní pro aktéry hnutí bylo, řečeno slovy Cohenové a Arata, působení v defenzivní oblasti a to zejména tvorba kolektivní identity. I když se aktivisté hnutí angažovali minimálně v působení na politiku v porovnání s dalším vývojem, neznamená to však, že už od samého počátku hnutí neexistoval jasný politický reprezentant. Po celá 90. léta tuto agendu zajišťovalo SOHO.

Fáze fragmentace

Ve druhé polovině 90. let se projevovala všeobecně různorodější aktivita celého sektoru (pořádání prvních festivalů, průvodů, petic apod.). Zásadním komunikačním kanálem už nejsou tiskoviny, jednotlivá sdružení a skupiny začínají využívat internet, který se stal velice účinným, až nezbytným v udržování aktivního života lesbigay minority (viz kapitola Fáze změny struktury). Objevují se také nová individuální sdružení, která zásadně ovlivňují další vývoj hnutí. Zejména se výrazněji profilují lesbické organizace a skupiny.

Odštěpením z již zmíněného L-klubu Lambda Praha se v roce 1994 vytvořilo sdružení Promluv (Lesbická literární kavárna 2004), které převzalo vydávání časopisu Promluv.24 Spolek byl koncipován šířeji než L-klub Lambda, jeho prostřednictvím se mohly setkávat ženy jak lesbické, tak i ty, které se o ženy zajímají obecně. Byla zde reflektována i jiná témata, jako například otázky feminismu, násilí páchané na ženách, mateřství apod. Promluv se zaměřil na pořádání pravidelných, specificky zaměřených akcí a to zejména „Apriles“, což byl festival lesbické kultury, otevřený nejširší veřejnosti.25 Sdru­žení spolupracovalo s ženskými a lesbickými organizacemi v Čechách i zahraničí a zapojilo se do cyklu přednášek na univerzitách.26 V sou­časné době sdružení L-klub ani Promluv už nepracují.27

V roce 1996 zahájila svoji činnost organizace dodnes zásadní pro vývoj gay a lesbického hnutí v České republice – Stud Brno.28 Sdružení (Stud 2005) se zaměřuje na setkávání především mladých lidí s homosexuální a bisexuální orientací, ale také heterosexuálních příznivců. Pořádá projekt Teen Coming Out, jehož cílem je podpora procesu sebepřijetí pro dospívající gaye. Sdružení provozuje videotéku, knihovnu a rozsáhlý internetový projekt, budovaný od roku 1997.29 Nejvýz­namnějším způsobem, kterým v současné době Stud působí i na širokou veřejnost, je pořádání filmového festivalu Mezipatra. Spolu s doprovodnými akcemi se jedná každý rok o relativně masovou akci, pořádanou s podporou celé řady nadací, zahraničních kulturních institucí a zastupitelských úřadů. Od roku 2004 provozuje společně s několika dalšími brněnskými organizacemi působícími na poli genderu Genderové informační centrum NORA.

Příklon ke strategii transformace

Z podoby nově vzniklých sdružení je jasně zřejmý trend ve změně způsobu politiky uznání a to zřetelnějším zahrnutím politiky transformace. Celková politika uznání se už tak nesoustředí jen na uznání homosexuální specifičnosti, ale zároveň se snaží rozmělňovat zkonstruované kategorie normální-homosexuál zdůrazňováním nepřeberného množství dalších růzností, čímž útočí na neoprávněnost samotné podstaty dělení na homo/hetero. Tento posun vyvstává nejviditelněji na povrch v rozdílu mezi gay a lesbickou subkulturou. Lesbické ženy už v počátcích L-klubu Lambda začaly pojímat svůj boj za uznání v jiných konturách. Neviděly totiž svůj útisk jen v pozici hetero/homo, ale také v kategoriích muž/žena. Většina lesbických spolků30 byla a je napojena na gender centra ať už v Praze či v Brně. Lesbičky se chápou spíš jako ženy,31 nebojují jen proti „nadřazené normalitě“ heterosexismu, ale řekněme primárně proti androcentrismu, který tyto linky muž/žena, hetero/homo a jejich následné zhodnocení na statusové hierarchii ustavil. Pokud tuto skutečnost formulujeme do taktik výše nastíněných, lesbické ženy se tak mnohem víc dostaly do pozic konstruktivismu, do role, kdy tvrdí, že jde o víc než jen o uznání homo (které je v podstatě stále homo jen ve smyslu gay). Lesbické skupiny také mnohem víc reflektují teoretické hledisko homosexuality a témat s tím spojených než sdružení gayové. Na vyloženě gay stránkách v podstatě nenajdeme žádné odkazy, knihy nebo studie řešící tuto problematiku. Naopak spolky lesbiček disponují bohatými knihovnami a jejich servery obsahují množství článků a studií reflektujících odborně zpracovanou tématiku homosexuality a feminismu.32

Příklon ke strategii transformace ale neznamená opuštění taktiky uznání odlišností – afirmace. V zásadě řečeno, oba způsoby politiky uznání se používají podle konkrétní dané situace, prvotním cílem je pro lesbigay subkulturu, slovy N. Fraserové, napravit nespravedlnost zneuznání.

Rozvoj ofenzivního působení

Aktivisté hnutí v druhé polovině 90. let začínají velice zřetelně prosazovat své požadavky na poli politiky. Nejzásadnější je požadavek přijetí nějaké zákonné úpravy registrovaného partnerství soužití dvou osob stejného pohlaví (dále jen zákona o registrovaném partnerství). Baršová (2002a: 75) tento požadavek pojmenovává jako snahu o přechod od pouhé právní tolerance homosexuálních vztahu k jejich zákonnému uznání.

První konkrétní kroky ke kodifikaci registrovaného partnerství soužití osob téhož pohlaví v Česku podnikli organizovaní gayové a lesbičky už koncem roku 1995, když SOHO předložilo požadavek, aby do vládního návrhu tzv. rodinněprávní novely občanského zákoníku bylo začleněno homosexuální soužití právně postavené naroveň manželství. Následovaly pak dva poslanecké návrhy zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, na jejichž tvorbě se SOHO aktivně podílelo. (Baršová 2002a) O návrzích se neúspěšně hlasovalo v roce 1998 a 1999, jejich podoba byla téměř identická. Jednalo se o variantu tzv. severského modelu, jehož zásadním východiskem je to, že upravuje výlučně soužití osob stejného pohlaví. Uzavřením registrovaného partnerství získávají partneři stejná práva jako manželé, avšak s přesně stanovenými výjimkami, týkajícími se nejvýrazněji oblasti rodičovství a uzavírání partnerství s cizinci. (Baršová 2002a). Konečná podoba návrhu zákona byla výsledkem kompromisu zásadně ovlivněným strategií politické průchodnosti návrhu. Již zmíněné rozdíly a potenciální neshody nevyplouvaly v otázkách politiky reprezentace tak na povrch a převážila zde snaha vystupovat jednotně na úkor odlišnosti představ a zájmů. Nejvýraznější osobou jak v určování politiky reprezentace, tak v očích politických autorit i veřejnosti byl v tomto období J. Hromada.

V roce 1999 byl do českého právního řádu poprvé zaveden výslovný zákaz diskriminace na základě sexuální orientace.33 Sta­lo se tak ale hlavně z důvodu harmonizace českého právního řádu s právním řádem EU, nikoliv působením hnutí. (Baršová 2002b)

Fáze změny strukury

Na přelomu tisíciletí prošlo gay a lesbické hnutí zásadní změnou. Narůstající rozrůzněnost aktivit samostatných organizací a skupin nebylo SOHO už schopno absorbovat a dále vyplynula na povrch rozdílnost názorů, tedy jaké priority je třeba zvolit a jaké způsoby jejich prosazení praktikovat.

SOHO v roce 2000 zaniká a to v tónu uznání dosavadních úspěchů,34 ale i s vědomím jeho vyčerpanosti a další neudržitelnosti, a to i s ohledem na přijetí zákona o novém regionálním uspořádání republiky. Jako jeden z důvodů rozpadu SOHO se uvádí, že lesbické představitelky, jejichž požadavky jsou založeny na genderové rovnosti, byly za existence SOHO upozaďovány a neadekvátně reprezentovány. (Bretl 2004a, 2004b; Goga 2005, odpovědi na emailové dotazy; Klíč 2005; Strachoň 2004). Kromě sílících lesbických skupin bylo zásadní i odcizení vedení od členské základny či existence personálních rozporů mezi vedením SOHO a členskou základnou.35 Na druhé straně stojí J. Hromada a zástupci M-klub Lambda, kteří zmíněnou kritiku považují za malichernou v porovnání s úspěchy, kterých SOHO za dobu svého působení dosáhlo. K důvodům transformace SOHO, kromě změny symbolické (aby z názvu zmizelo slovo „homosexuální“), argumentují splněním všech vytyčených cílů či nutností přizpůsobení se novému územně-správnímu uspořádání, směřujícímu k větší decentralizaci. (Gay Iniciativa 2005a)

Ze sdružení SOHO vznikla k 4. 1. 2001 formálně nástupnická organizace Gay Iniciativa (GI). Fakticky nástupnictví představovalo hlavně personální kontinuitu, šlo totiž zejména o přesunutí prezidia SOHO. GI je na rozdíl od SOHO spolkem jednotlivců a ne skupin a organizací. Iniciativa se prioritně orientuje na politickou, ale také právní a preventivní činnost, provozuje také internetové stránky,36 kde informuje o své činnosti. Jak z názvu vyplývá, jedná se o sdružení výhradně gayů. (Gay Iniciativa 2005a)

Nejaktivnějším uskupením je v současné době Code 004, které funguje od roku 2001. Spolek se specializuje na provozování internetových serverů s gay tematikou (http://www.004.cz/, http://www.kluci.cz/kl-uvod/, http://www.gay.komunita.cz/) a poskytování informačního servisu pro gay, lesbickou a transgender komunitu. Code 004 je příkladem sdružení reprezentujícího nový styl práce, působení i organizaci lesbigay skupin plně zapadajících do prostředí třetího tisíciletí. Využitím internetu jako prioritního komunikačního kanálu získává jejich činnost obrovský rozsah a to zároveň s minimalizací požadavků na počet aktivních účastníků. 004.cz jsou velice obsažně zpracované stránky o lesbigay životním stylu se zaměřením na zdravotní a sociálně-společenská témata. V současné době se jedná o nejčtenější informační médium pro lesbigay komunitu v ČR. (TopList 2005) Sdružení dále provozuje již zmíněné volné diskusní fórum Gay Komunita a podílelo se na vzniku obsahu serveru http://www.partnerstvi.cz/rp-uvod/.

Jak jsme již uvedli, došlo v tomto období k výrazné profilaci lesbických skupin. V roce 2002 se objevila neformální skupina dívek One4one. Jejich hlavním záměrem bylo pořádání akcí pro lesbické a bisexuální ženy v Plzni, jichž se také pár uskutečnilo. V Praze ve stejnou dobu vzniklo uskupení Rozdílné Rytmy – (Ne)pravidelná setkání L/Bi/T a sympatizujících žen.37 Momentálně nejaktivnější lesbickou skupinou je L-Platforma (Platforma lesbických a bisexuálních žen), která funguje od roku 2003. L-Platforma je volným sdružením zástupkyň různých aktivit pro lesbické a bisexuální ženy i jednotlivkyň, jehož posláním je komunikace, tříbení názorů, vzájemná informovanost a koordinace činností, směřujících ke zlepšení životních podmínek a společenského postavení lesbických a bisexuálních žen. I tyto lesbické aktivity jdou ve svém stylu práce stejnou cestou jako sdružení Code 004. Přestože One4one momentálně činnost omezilo, nadále provozuje své stránky. Rozdílné Rytmy také informují o své činnosti a to na http://www.rozdilnerytmy.gl.cz/les-rytmy/. Nejbohatším českým lesbickým serverem je v současné době http://www.bengales.cz/…/bengales.cz, který provozuje L-Platforma.

Transformace jako zásadní strategie politiky uznání

Se změnou struktury hnutí přichází i posun k ještě výraznějšímu příklonu k politice transformace38 – nabourání konstruktu hetoro/homo, který byl předznamenán v druhé polovině devadesátých let. Záběr politiky působení hnutí se už vůbec neomezuje pouze na homosexuální témata, ale vstřebává do sebe všeobecně různost životních stylů. Mnohé lesbigay stránky např. prezentují i transgender problematiku. Jedná se zejména o odkazy na skupiny TransLidé a TransForum, což jsou občanská sdružení pro transgendery, tj. transsexuály a transvestity.39 Ve stejném duchu prezentování spousty růzností oproti zjednodušujícímu dělení na dvě skupiny – normální a homosexuální – působil i pořad LeGaTo v České televizi (Magazín o lesbických ženách, gayích a translidech).40 Ten se navíc spolu s rozhlasovým pořadem Bona Dea v Českém rozhlase stal vedle internetu dalším zásadním komunikačním médiem pro život gay a lesbické komunity.

Změna politiky reprezentace

Po změně struktury, dotýkající se hlavně politiky reprezentace, aktivisté hnutí intenzivně pokračují v prosazování svého požadavku po uzákonění registrovaného partnerství. Ačkoli poslanecké iniciativy v Parlamentu, které jsme zmínily výše, neuspěly, přispěly k otevření celého problému a rovněž k tomu, že se jím začala zabývat vláda. (Baršová 2002b) Důležitým faktem bylo členství J. Hromady v Radě vlády pro lidská práva (v letech 1998–2002), která tak i díky němu předložila v roce 2001 vládě návrh zákona o registrovaném partnerství. Také tento třetí návrh byl variantou severského modelu. Zákon měl dále zavést některé změny, které představovaly oslabení požadavků předešlých návrhů. Týkalo se to nároku na společný nájem bytu a možnosti užívání společného příjmení.

Tentokrát už agendu reprezentace hnutí nezaštiťovalo SOHO, jehož činnost byla ukončena k 31. 12. 2000. Jako jediný legitimní a známý partner pro politické autority se jevila Gay Iniciativa a to zejména díky osobě J. Hromady. (Gay Iniciativa 2005a) Lesbická menšina bohužel neměla v té době uznávané mluvčí. (Baršová 2002b) Nicméně se také podílela na podpoře i připomínkování zákona. V dubnu 2000 vznikla iniciativa lesbických aktivistek „Výzva 2002 – Za rovná práva lesbických žen a gayů“, v níž konkrétními požadavky vyzvaly Parlament ČR a Vládu ČR k řešení situace lesbiček a gayů ještě do skončení volebního období v roce 2002. Výzva, narozdíl od vládního návrhu zákona a požadavků, které doposud byly SOHO či následně GI prezentovány, požadovala ochranu před diskriminací ve všech jejích podobách i s ohledem na azylovou politiku, uzákonění partnerských svazků osob stejného pohlaví spolu s možností užívání stejného příjmení a úpravu společného bydlení a právní jistotu pro děti, které vyrůstají v partnerských svazcích osob stejného pohlaví. (Výzva 2002)41

Sněmovna tento celkem třetí návrh zákona překvapivě odmítla už v „prvním čtení“. Díky volbám v roce 2002 už ovšem k přepracování návrhu vládou nedošlo. Po tomto nečekaném neúspěchu se v roce 2002 konstituovalo neformální uskupení tzv. G-liga (GL), zaměřené takřka výhradně na vytvoření kampaně k registrovanému partnerství. Kromě faktu, že jedno ze zakládajících sdružení, Stud Brno, bylo bývalým členem SOHO, liga neměla k této střechové organizaci žádný vztah. (Goga 2005, odpovědi na emailová dotazy) Liga byla v době svého fungování (2002–2003) tvořena mj. sdruženími Stud Brno a Code 004. Hned v roce 2002 zahájila projekt pod názvem „Žijeme tu společně“. Jednalo se o dosud (v historii prosazování požadavku registrovaného partnerství v ČR) ojedinělou kampaň, kterou provázely dopisy poslancům, petice, billboardy, bannery, internetový projekt k registrovanému partnerství – partnerství.cz. Liga zároveň zpracovala i vlastní návrh zákona. (Gay a lesbická liga 2005a)

V roce 2003 jak GI, tak GL, která se přejmenovala na Gay a Lesbickou ligu (GLL), připomínkovaly návrh zákona, který připravilo Ministerstvo spravedlnosti ČR. Sněmovna ale ani tento návrh ve třetím čtení v únoru 2005 neschválila. Už v dubnu téhož roku byl poslaneckou iniciativou sněmovně předložen nový návrh,42 který obsahoval např. dědění v 1. dědické skupině, avšak naopak neumožňuje společné jmění partnerů, zdvojené příjmení, automatický vznik společného nájmu bytu a osvojení (adopci) dětí. Oproti předchozímu návrhu také neumožňoval slavnostní uzavření registrovaného partnerství a zpřísnil zrušení partnerství, o němž podle této předlohy musí rozhodnout soud. (Gay a Lesbická liga 2005b) Návrh zákona byl 16. prosince 2005 přijat sněmovnou, 26. ledna 2006 senátem a v současné době je postoupen prezidentovi.

Je tedy zjevné, že v sektoru působí dvě organizace sledující stejný cíl – prosazení zákona o registrovaném partnerství. Faktickým nástupcem SOHO, jako hlavního reprezentanta hnutí a předního aktéra prosazujícího politiku reprezentace lesbigay minority je GLL. Sdružení v porovnání s GI, která čerpá v podstatě pouze z osobnosti J. Hromady (což nelze na druhé straně podceňovat), velice profesionálně praktikuje svoji zájmovou politiku, ať už mediální kampaní či lobbyingem ve Sněmovně.43 Na­rozdíl od SOHO si GLL nenárokuje mandát k zastupování celé homosexuální menšiny v ČR a explicitně se zaměřuje na politické působení s hlavním cílem prosadit v ČR instituci registrovaného partnerství. GL-liga od začátku své existence zahrnuje i představitelky lesbické komunity a její politické i jiné aktivity jsou založené na úsilí o genderovou rovnost. GLL se skládá ze zástupců/zástupkyň různých formálních a neformálních uskupení (členy mohou byt jednotlivci i organizace)­.44 Na rozdíl od SOHO liga nezakládá svou reprezentaci na veřejnosti zejména jedinou osobou, kterou byl J. Hromada, ale vedení i reprezentaci zajišťují čtyři mluvčí.45 Jak jsme zmínili dříve, ve vztazích členů a představitelů obou sdružení lze vysledovat určité pnutí. S. Goga z Gales (2005, odpovědi na emailové dotazy) však k situaci říká, že: „Asi to není vyloženě ideální stav, ale větší jednoty se vzhledem k uvedeným rozdílům a do určité míry také kvůli některým sporům plynoucím z rozdílného osobnostního založení a způsobu jednaní a komunikace členů a členek obou organizací nedá dosáhnout.“

Závěrem

Cílem této práce bylo postihnout logiku fungování gay lesbického hnutí, přičemž jsem se pokusila zkoumání zasadit do teorie sociálních hnutí. Za základní předpoklad práce považuji přístup N. Fraserové, která klasifikuje gay a lesbické hnutí jako mezní případ, kdy dochází k redukci požadavku hnutí pouze na snahu po uznání a netýká se tak požadavku po přerozdělení. Druhým východiskem práce je koncept Cohenové a Arata, kteří umisťují působení hnutí jak do oblasti kultury (defenzivní aspekt), tak do pole aktivního ovlivňování politiky (ofenzivní aspekt).

V zachycení vývoje gay a lesbického hnutí v České republice jsem rozlišila tři různé fáze. Prvním zásadním mezníkem byl pád komunistického režimu, který vůbec institučně a strukturně umožnil vznik gay a lesbického hnutí. V první konstituční fázi vývoje hnutí se slovy Cohenové a Arata rozvíjel zejména defenzivní aspekt hnutí. Aktivisté se soustředili na vytvoření kolektivní identity, v tomto procesu vedle vzniku jednotlivých organizací mělo zásadní vliv vydávání časopisu SOHO revue. Období první poloviny 90. let je tedy typické samotným vznikem různých lesbigay organizací a skupin, spíš než snahou o politické prosazování svých požadavků. Vytvořila se zastřešující organizace SOHO reprezentující téměř všechny lesbigay skupiny a organizace. SOHO a jeho vedení (zejména J. Hromada) mělo markantní vliv na vývoj českého gay a lesbického hnutí po celá devadesátá léta. S důrazem na tvorbu kolektivní identity je spojen fakt, že jako strategie politiky uznání dominuje v repertoáru hnutí taktika afirmace, uznání odlišnosti.

Jako druhou fázi vývoje hnutí jsem představila fázi fragmentace, spadající přibližně do druhé poloviny devadesátých let. V této době už můžeme mluvit o etablovaném gay a lesbickém hnutí. Na poli jednotlivých skupin a organizací dochází k větší fragmentaci hnutí. Vzniká lesbický spolek Promluv, odrážející rozdílné přístupy a představy gayů a lesbiček. Svoji aktivitu započal i Stud Brno, který se výrazně podílel na dalším směřování hnutí. Pro fázi fragmentace je určující rozšíření působení hnutí i na transformační typ politiky uznání a to nejviditelněji ze strany lesbických aktivistek. Hnutí výrazně rozvíjí také svůj ofenzivní aspekt. Agendu politiky reprezentace zajišťuje SOHO, které se angažuje v prosazení požadavku uzákonění registrovaného partnerství.

Mezníkem, který značí novou fázi ve vývoji hnutí, je rozpad SOHO v roce 2000, jenž byl vyústěním již dříve naznačených trendů. Prostředí působení hnutí v této době je celkově odlišné od podmínek, které byly na počátku devadesátých let. Do pozic představitelů hnutí se postupně dostali noví (Code 004) či dříve upozaďovaní (lesbické představitelky, zejména pak skupiny L-Platforma a Rozdílné Rytmy) reprezentanti, reflektující jak tuto změnu doby užíváním nových metod působení a stylem práce, tak nedostatky kritizované na SOHO a to zvláště zapracováním požadavků lesbiček. Tato strukturní změna se týká hlavně oblasti politiky reprezentace. Roli bývalého SOHO převzalo nové sdružení Gay a lesbická liga, které pokračuje v intenzivním prosazování zákonné úpravy registrovaného partnerství. Pro rozvoj hnutí jak v jeho defenzivním, tak v ofenzivním aspektu je zásadní využívání internetu jako prioritního komunikačního prostředku. Můžeme říct, že aktivisté hnutí nachází velice příhodnou rovnováhu mezi politikou afirmace a transformace. Na jedné straně si hnutí stále udržuje akceschopnost podmíněnou kolektivní identitou „my gayové a lesbičky“, na straně druhé toto dělení na homosexuální a heterosexuální rozrušují zdůrazňováním spousty jiných různých možných životních stylů.

Předkládaná práce, vzhledem ke svému rozsahu nemohla postihnout detailnější zpracování veškerých aspektů fungování gay a lesbického hnutí. Podnětným se jeví hlubší studium tohoto fenoménu (zvláště, kdybychom se soustředili na téma prosazování práv gayů a lesbiček) širším zasazením hnutí do celkové společenské struktury ve smyslu zachycení vlivu dalších aktérů jako jsou anti-hnutí, postoj společnosti i politických autorit. Přínosným pro další studium by mohl být empirický výzkum zaměřený ne na postoj společnosti vůči lesbigay minoritě, ale naopak na reflexi gayů a lesbiček sebe samých.

Literatura

  • Barša, P – Císař, O. 2004. Levice v postrevoluční době. Brno: CKD.
  • Bernstein, M. 1997. „Celebration and Suppression: The Strategic Uses of Identity by the Lesbian and Gay Movement“. The American Journal of Sociology, Vol. 103, No. 3, pp. 531–565.
  • Baršová, A. 2002a. „K některým právním a politickým aspektům partnerského soužití gayů a lesbiček“. Pp. 74–81 in Ženská práva jsou lidská práva. Brno: Nesehnutí.
  • Baršová, A. 2002b. „Partnerství gayů a lesbiček: Kdy dozraje čas pro změnu?“ Sociální studia 7: 173–185.
  • Bretl, J. 2004a. „Omyly pana Hromady“. Respekt, 13, s. 20.
  • Bretl, 2004b. Nekompetentní gay ikona.
  • Cohen, J., Arato, A. 1992. Civil Society and Political Theory. Cambridge: MA: MIT Press.
  • Diani, M. 2000. „The Concept of Social Movement“. Pp. 155–176 in Nash, K. (ed.): Readings in Contemporary Political Sociology, Malden, Oxford: Blackwell.
  • Epstein, S. 1987. „Gay Politics, Ethinc Identity: The Limit sof Social Constructionism“. Pp. 134–160 in Nardi, P. M., Schneider, B. E. (eds.): Social Perspectives in Lesbian and Gay Studies, New York, London: Routledge.
  • Fanel, J. 2000. Gay historie. Praha: Dauphin.
  • Filipův sloupek. 2005. Vulner-bulner nebo jak.
  • Fraser, N., Honneth, A. 2004. Přerozdě­lování nebo uznání? Praha: Filosofia.
  • Fraser, N. 1997. Justice Interruptus. Critical Feflecions on the Postsocialist Condition. New York, London: Routledge.
  • Gay a Lesbická liga. 2005a. Kořeny Gay a Lesbické ligy.
  • Gay a Lesbická liga. 2005b. Informační kampaň 2005.
  • Gay Iniciativa. 2005a. Registrované partnerství.
  • Gay Iniciativa. 2005b. Zrození SOHO.
  • Goga. 2005. Odpovědi na emailové dotazy.
  • Klíč, Z. 2005. Analýza sektoru hnutí za práva homosexuálů v České republice po roce 1989. seminární práce. Brno: Fakulta sociálních studií.
  • Lesbická literární kavárna. 2005 Trocha historie.
  • Logos. 2005. Kdo jsme a o co usilujeme.
  • Melucci, A. 1996. Challenging Codes: Collective Action in the Information Age. Cambridge: Cambridge University press.
  • Melucci, A. 1988. „Social Movements and the Democratization of Everyday Life“ in Keane (ed.): Civil Society and the State. New european Perspectives, London, New York: Verso.
  • Procházka, I. 2005. Co je homosexualita? Co coming out?.
  • Radicalesbians. Ženou identifikovaná žena.
  • Sophia. 1996. Formování organizací v ČR a současný stav.
  • Strachoň, M. 2004. Nekompe­tentní gay ikona.
  • Stud Brno. 2005. Historie prosazování registrovaného partnerství.
  • TopList. 2005, on-line text.
  • Výzva 2002, on-line text.
  • Výzva 2002 – Rok uplynul.
  • Whittier, N. „Sustaining Commitment Aminy Radical Feminists“. Pp. 104–115 in Goodwin J. – Jasper M. J. (eds.): The Social Movements Reade. Cases and Concepts, Oxford: Blackwell Publishing.
  • Žaloudek, P. 2004. Nekompe­tentní gay ikona.

Internetové stránky

Uvedené elektronické zdroje jsou aktuální k 31. 12. 2005

Tento text byl zpracováno jako závěrečná oborová práce na Katedře sociologie Masarykovy univerzity. Děkuji tímto Kateřině Nedbálkové a Viktorovi Pioreckému za připomínky a rady při psaní této práce.

Autorka je studentkou politologie na Masarykově univerzitě.

Poznámky pod čarou

  1. Zřejmě nejzdařilejší definici, která odpovídá současnému stavu zpracování tématu sociálních hnutí, nabídl Diani (2000: 165), který definuje sociální hnutí jako „síť neformálních interakcí mezi množstvím individuí, skupin a/nebo organizací zúčastněných v politickém nebo kulturním konfliktu na základě sdílené kolektivní identity.“ Dále představené koncepty zvolené pro analýzu činnosti hnutí tuto definici v podstatě naplňují.
  2. Při popisu teorie nových sociálních hnutí sleduji výklad v Pavel Barša a Ondřej Císař. 2004. Levice v postrevoluční době. Občanská společnost a nová sociální hnutí v radikální politické teorii 20. století. s. 103.
  3. S teorií „nových sociálních hnutí“ se objevuje debata o tom, jestli hnutí označená za nová, jsou opravdu natolik odlišná od starých, anebo jestli se nezměnil pouze přístup k jejich studiu a jedná se tedy spíš o nové paradigma, než že by hnutí dnešní doby byla opravdu tak „nová“.
  4. I když nenabízejí tak radikální kritiku jako N. Fraserová, snaží se do své koncepce zapracovat i její výhrady vůči Habermasově pojetí.
  5. Cohenová a Arato staví opozici modelu dvou stádií sociálních hnutí, který má původ v Michelsově „železném zákoně oligarchizace“. Tento model předpokládá, že všechna hnutí se vyvíjejí od forem neinstituciona­lizovaných masových protestů grass-roots skupin k instituciona­lizované a rutinní politice zájmových skupin a politických stran a ztrácí tak vlastně podobu hnutí – založenou na sdílených identitách a solidaritách.
  6. Jejich koncept předkládá nástroj analýzy použitelný i pro jiný typ hnutí, nejen pro tento výjimečný mezní případ, kdy redukujeme na kulturní dimenzi.
  7. Ať ve smyslu „buď uznání, nebo přerozdělení“ nebo v rovině „buď grass-roots působení v občanské společnosti, nebo institucionalizace v politickém systému“.
  8. Bernsteinův koncept vyjadřuje zmíněný předpoklad Cohenové a Arata, že hnutí má nejen defenzivní aspekt působení, ale i ofenzivní rovinu.
  9. Podle Melucciho (1996: 71) je požadován ještě určitý stupeň emotivní investice k definování kolektivní identity, která umožňuje individuím cítit se částí společné jednotky.
  10. První komerční společnost orientovaná na gay minoritu. (Sophia 1996)
  11. Jeho dlouholetým předsedou se stal Jiří Hromada.
  12. Je to proces sexuální sebeidentifikace spojený s tím, že se jedinec se svoji homosexualitou vyrovná. Toto sladění své sexuální orientace a identifikace u homosexuálů nebývá tak jednoduché. Někteří své zaměření nerozpoznají po celý život, mohou se cítit heterosexuálními a také tak žijí. Jiní si sice uvědomují své zaměření, ale nechtějí se s ním smířit. (Procházka 2005)
  13. SOHO se podílelo na celostátním preventivním programu boje proti AIDS (dva její zástupci byli členy výkonného výboru Národní komise pro prevenci AIDS) a účastnilo se veřejných akcí jako např. pietní průvod Světlo pro AIDS – Candlelight Memorial.
  14. Po změně vydavatel se 1998 přejmenovalo na „SOHO Absolut revue“, následně na „Gay Kontakt“, který nakonec našel od roku 1999 svého pokračovatele v časopisu „Gayčko“.
  15. Časopis začal vycházet v červnu 1993. Ještě ve sdružení Lambda vydávala pražská skupina lesbických žen v letech 1990 až 1991 informační občasník bulletin „Ženy ženám“.
  16. Sdružení provozuje webové stránky, kde informuje o své činnosti. Přístupné jsou také starší stránky Logosu. S tématikou homosexuality a víry fungují i další webové stránky.
  17. Nezapomínejme, že stále pracujeme s konceptem, jednotlivé dimenze nám slouží pouze pro lepší zachycení činnosti hnutí, ve skutečnosti pracují zároveň a jako jeden celek.
  18. V tomto rozlišení jde vlastně o dvojí přístup k diferencím. Buďto jsou nepodstatnými, předem danými kulturními zvláštnostmi, které nespravedlivé interpretační schéma úmyslně převedlo do hierarchie hodnot. Anebo skupinové odlišnosti nepředcházejí svému převedení do určité hierarchie hodnot, nýbrž jsou spíše konstruovány zároveň s ní. V zásadě je pak možno použít dvě cesty řešení – uznáním homosexuální specifičnosti, nebo tím, že je rozložen binární protiklad normální/homo­sexuální. V prvním případě spočívá náprava ve zhodnocení skupiny jako takové tím, že se uzná její odlišnost. Naproti tomu ve druhém by spočívala v tom, že necháme skupinu jako takovou zmizet. (Fraser 2004: 33–38)
  19. Epstain (1987) tvrdí, že vyhraněné pozice obou přístupů nejsou v reálné situaci udržitelné a místo toho nabízí koncept tzv. politiky etnika, ke které se lesbigay hnutí uchyluje a jež je jakoby střední cestou mezi těmito dvěma strategiemi.
  20. „Chtěli jsme zavést tradici velkých kulturních akcí, prezentujících životní styl minority v bohatším spektru než jak je jednostranně skrze sexualitu vnímán veřejnost.“ (Gay Iniciativa 2005b)
  21. Organizaci zajišťovala každý rok některá z členských organizací SOHO, zatím poslední soutěž „Gay Man“ se konala v roce 2000.
  22. Míním tím např. zvaní důležitých politických činitelů na akce jako Gay Man či Mezipatra (viz dále) apod.
  23. Na kandidátce byl jako nezávislý u Hnutí za občanskou svobodu (HOS), zvolen nebyl.
  24. Časopis Promluv se v roce 1998 z finančních i personálních důvodů spojil s časopisem ALIA, který mezitím vznikl v L-klubu Lambda Praha. (Lesbická literární kavárna 2004)
  25. První ročník se uskutečnil v r. 1995. „Jako jediná akce svého druhu v České republice, otevíral a sbližoval svět homosexuálů a heterosexuálů ne přes jednostranné prosazování homosexuality, ale konfrontací a dialogem obou světů, různých životních stylů, žen a mužů. Na základě toho vytvářel prostor pro nové perspektivy porozumění a tolerance.“ (Apriles 2005)
  26. Sdružení iniciovalo a spolupracovalo na některých výzkumech týkajících se lesbických žen ve společnosti, jako např. mezinárodní projekt „Lesbické matky v Evropě“ nebo „Lesby z hlediska gender“.
  27. L-klub své vlastní internetové stránky už nemá a Promluv, který najdeme na serveru lesba.cz, je neaktualizuje. Bývalá šéfredaktorka časopisu a jedna z mluvčích Promluvu Monika S. Benešová pokračovala od roku 1999 projektem Lesbické literární kavárny na internetu, dnes stránky ovšem také stagnují. Dalším serverem je Sophia, která se prezentuje jako první stránky na českém a slovenském internetu, věnující se výlučně komunitě lesbických dívek a žen v obou zemích.
  28. I toto sdružení bylo od svého založení aktivním členem SOHO.
  29. Dále se účastní na dalších internetových projektech: http://www.gay.komunita.cz a http://www.partnerstvi.cz/rp-uvod, kde společně se serverem http://www.004.cz připravil i internetovou poradnu. (viz dále)
  30. V tomto duchu pracuje i Stud Brno, i když je spolkem jak pro lesbičky, tak pro gaye.
  31. Např. časté užívání termínu „sestry“ míněno všechny ženy bez ohledu na sexuální orientaci, rasu, věk apod.
  32. Viz např. článek Radicalesbians. Ženou identifikovaná žena na stránkách serveru Sophia.
  33. Tímto se stav v České republice posunul do druhé fáze vývoje přístupu většinové společnosti k erotickým a partnerským vztahům gayů a lesbiček, které popisuje Kees Waaldijk. Waaldijk rozlišuje tři na sebe navazující fáze: (1) dekriminalizaci, následovanou (2) přijetím antidiskriminačních zákonů a završenou (3) legalizací partnerských svazků gayů a lesbiček. (Baršová 2002b: 174)
  34. Přeměnu organizačního uspořádání zastřešující organizace SOHO provázely oslavy desetiletého výročí gay a lesbického hnutí. Vyvrcholením byl Duhový týden v Brně s filmovou přehlídkou, divadlem a především finálovým večerem devátého ročníku Gay Man.
  35. M. Strachoň ze Studu (Strachoň 2004, Klíč 2005) zmiňuje kolize při pořádání Gay Mana 2000, kdy se vedení SOHO (zejména J. Hromada) chovalo autoritářsky a netransparentně. Dále kritizuje způsob, jakým se SOHO přeměnilo v organizaci Gay Iniciativa a nárokovalo si nástupnictví po SOHO. Personální rozpory hrály větší roli, než se na první pohled zvenku mohlo zdát. J. Bretl (2004a, 2004b) z Kluci.cz dokonce ve své kritice označil J. Hromadu za „nekompetentní gay ikonu“, která už není schopna a ani si nemůže nárokovat mandát na reprezentaci lesbigay minority, a doporučil mu „již odejít do zaslouženého gay důchodu“. Prezidenta SOHO kritizuje i P. Žaloudek z 004 (2004), také za jeho nekompetentní vystupování ve vztahu k tehdejšímu vládnímu návrhu na registrované partnerství a hovoří i o zpronevěře financí.
  36. Jedná se o webové stránky, které jsou sice aktualizovány, ale nejsou příliš obsažné.
  37. Jedná se o neformální skupinu dívek a žen, které spolupracují s Gender Studies Praha.
  38. Jako konkrétní příklad této taktiky a zároveň jako kritiku politiky afirmace můžeme vidět prezentaci kritiky „gay knedlíčků“, kdy se autorovi nelíbí zbytečně přehnaný důraz některých aktivistů hnutí na ustavování zvláštní kategorie gay, čímž dochází k oddělování gay komunity od „normálního“ světa. (Filipův sloupek 2005)
  39. Oba spolky provozují internetové stránky, kde informují jednak o transgender tématech a svých akcích, ale také o dění v gay a lesbické komunitě. Součástí jsou i hojně navštěvovaná diskusní fóra.
  40. LeGaTo už ale pro rok 2006 do vysílacího plánu ČT nezařadila.
  41. S koncem volebního období ukončila svou činnost i Výzva 2002. Byla zveřejněna ještě „Výzva 2002 – Rok uplynul“ jako zhodnocení toho, jak jsou jednotlivé body naplňovány. Informace o iniciativě podávaly aktivistky v lesba.cz online magazinu, ten je však od 28. 6. 2005 uzavřen.
  42. Což ovlivnila hlavě snaha stihnout přijetí zákon před volbami na jaře 2006
  43. Rozdíl vidíme na kampani k poslednímu návrhu zákona. GLL předvedla intenzivní informační kampaň, která neprobíhala jen na internetu (a to ve velice profesionální podobě), ale zahrnovala projekci Metrovision na stanicích pražského metra. Dále informovala v novinách, časopisech a rozhlasových a televizních pořadech, součástí byly plakáty a bannery s motivem páru důchodců a novinkou je i komiks pro poslance. Kampaň GI spočívala „pouze“ ve sbírání podpisů známých osobností a převzala záštitu nad Koncertem pro partnerství. Její prosazování na internetu je minimální. (Gay Iniciativa 2005a)
  44. Spoluzakladatelem ligy bylo sdružení Code 004, které se z především časových důvodů a geografické vzdálenosti (členové sdružení jsou z Hradce Králové) nemohlo účastnit jednaní. (Goga 2005, odpovědi na emailové dotazy)
  45. T. Kodíčková z L-Platformy, K. Beňová z Rozdílných rytmů, M. Strachoň ze Studu Brno a S. Goga z vysokoškolského spolku Gales.
blog comments powered by Disqus
Autor
Kateřina Vráblíková
Rubrika
Studie
Témata
, ,
Publikováno
8. 3. 2006