Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Jihokorejský autoritativní režim v 60. a 70. letech

Typologie J. J. Linze

Kategorie autoritativních režimů v sobě zahrnuje široké spektrum politických systémů, které svými charakteristikami nesplňují základní požadavky jak totalitního, tak demokratického uspořádání. Juan José Linz, autor v současné době nejpoužívanější typologie autoritativních režimů, tyto režimy definuje jako „politické systémy s limitovaným, neodpovědným politickým pluralismem, který nemá vypracovanou tvůrčí ideologii, ale opírá se o výraznou mentalitu, bez extenzivní či intenzivní politické mobilizace (vyjma některých etap jejich vývoje), ve kterých vůdce či výjimečně malá skupina uplatňuje moc uvnitř formálně špatně definovaných, avšak předvídatelných hranic.“1

Pro autoritativní režimy je tedy typické, že svou legitimitu neodvozují ze svobodných voleb, zároveň však tyto režimy neusilují o celkové ovládnutí politického a socio-kulturního pole, což je cílem režimů totalitních. Z toho vyplývá, že v prostředí autoritativních režimů jsou tolerovány alternativní politické postoje a existuje (byť často omezená a perzekuovaná) opozice.

Pro správné použití Linzovy typologie, jež je pro tuto práci v souladu s konsenzem v paradigmatu výzkumu nedemokratických režimů využita, jsou určující tyto základní termíny: limitovaný pluralismus, reálná občanská participace a rozpor mezi mentalitou a ideologií.2 Tyto termíny představují tři základní osy, dle nichž bude analýza a typologizace režimu Park Chung-hee v Jižní Koreji 1961–1979 probíhat.3

Führerdiktatur–parteidiktatur Wolfganga Merkela

K další kategorizaci poznatků práce využívá zpřesnění Linzovy typologie Wolfangem Merkelem, který stávající trojaxiální systém rozšiřuje o osu führerdiktatur–parteidiktatur, jejímž cílem je odlišit režimy byrokraticko-militaristické, vedené necharis­matickou juntou, od režimů militaristicko-vůdcovských, v jejichž čele stojí charismatický vůdce.4

Periodizace moderních dějin Jižní Koreje

Pro přehlednost a snadnější orientaci v textu následuje datace jednotlivých republik a mezidobí dle konsenzu panujícího mezi teoretiky moderní korejské historie:5

  1. Vojenská správa armády Spojených států, září 1945–srpen 1948
  2. První republika, 15. srpen 1948–duben 1960
  3. Demokratická prozatímní vláda, 19. duben 1960–srpen 1960
  4. Druhá republika, srpen 1960–květen 1961
  5. Vojenská vláda, 16. květen 1961–prosinec 1963
  6. Třetí republika, 17. prosinec 1963–listopad 1972
  7. Čtvrtá republika, 27. prosinec 1972–říjen 1979
  8. Pátá republika, 12. prosinec 1979–prosinec 1987
  9. Šestá republika, 16. prosinec 1987–současnost

První debaty o poválečném uspořádání Korejského poloostrova

Jedním z hlavních bodů konference, která se za účasti britského předsedy vlády Winstona Churchilla, amerického prezidenta Franklina Roosevelta a generalissima Čankajška uskutečnila v egyptské Káhiře v listopadu 1943, bylo kromě koordinace válečných operací vedoucích k totální porážce japonského císařství také budoucí poválečné uspořádání Asie. Představitelé zmíněných mocností se rozhodli Japonsku odebrat všechna násilně získaná teritoria a vrátit geopolitickou mapu zpět do roku 1914. Mimo toho se velmoci, „vědomé si zotročeného postavení korejského obyvatelstva, zavázaly tento stav ukončit a na území Korejského poloostrova vytvořit svobodnou a nezávislou Koreu.“6 Sovětský svaz se k témuž zavázal v dokumentu vyhlašujícím válku Japonsku.

Tímto byl položen základní, a jak se později ukázalo, nahrubo tesaný kámen, který sice korejskému lidu sliboval právo na sebeurčení v rámci svobodného státu, nestanovoval však nic o budoucí formě státního uspořádání, ani o tom, do jaké sféry vlivu bude Korea spadat.7

Korejský poloostrov se tak již od okamžiku svého vzniku stal hracím polem dvou ideologicky protichůdných velmocí a i když globální souboj sovětského komunismu a americké demokracie konec 20. století nepřežil, geopolitické uspořádání Korejského poloostrova nadále zůstává jedním z posledních památníků studené války.

Jižní Korea (1948–1961)

První svobodné volby do Národního shromáždění se měly na území Korejského poloostrova konat v květnu 1948. Sovětský svaz však do své sféry vlivu nevpustil Organizací spojených národů zaštítěnou komisi, která měla dohlížet na jejich regulérní průběh. Jihokorejské špičky tak byly postaveny před těžké rozhodnutí: Buďto odložit konání voleb do doby, než se urovnají spory obou supervelmocí, nebo volby na jihu uspořádat, a tím de facto podpořit rozdělení země. Květnové volby se nakonec uskutečnily, zvoleno bylo Národní shromáždění v čele se Rhee Syngman – hlavou Liberální strany, které následně přijalo ústavu a v ní zakotvený prezidentský systém; Korejská republika byla vyhlášena v den třetího výročí osvobození poloostrova – 15. srpna 1948. Jejím prvním prezidentem se stal Rhee Syngman 8.

Vztahy mezi Jižní Koreou a KLDR (Korejská lidově demokratická republika vznikla 9. září 1948) se nadále horšily a 25. července 1950 KLDR na Jižní Koreu zaútočila – začala korejská válka trvající až do července roku 1953. Střet si vyžádal více než dva miliony obětí, z nichž většina byla z řad civilního obyvatelstva. Na geopolitické mapě světa a přetrvávajícím rozdělení korejského národa však válka nezměnila nic.

Ačkoliv byl Rhee Syngman zvolen demokratickou cestou v souladu s ústavou, začal do svých rukou v polovině 50. let koncentrovat stále více rozhodovacích pravomocí a režim přetvářel v autoritativní. I když bylo prezidentské období pouze čtyřleté a hlava státu mohla být zvolena pouze dvakrát, setrval Rhee díky několika ústavním změnám u moci téměř 12 let. Pokusy o usurpaci moci vyvrcholily v roce 1960, kdy v té době již 85letý Rhee ve svůj prospěch zmanipuloval prezidentské volby.9 Krátce poté byl po sérii nepokojů vedených nespokojenými odboráři a studenty, jež vešly do dějin pod názvem Dubnová revoluce, nucen na svůj post rezignovat.10 Sprá­vy země se do voleb naplánovaných na srpen 1960 ujala dočasná vláda v čele s Chang Myon, kterého Rhee jmenoval ministrem zahraničí den před svou rezignací.

Vítězem voleb se podle očekávání stala opoziční Demokratická strana. Proti společnému protivníku té doby – Rheeovi, jeho Liberální straně a nedemokratickým praktikám sjednocená opozice se však, poté co z politického pole zmizel subjekt, proti kterému se vymezovala, ukázala jako názorově nejednotná. Krize poskytla ideální živnou půdu pro vojenský puč, jenž vypukl 16. května 1961 po půlnoci.

Vláda Park Chung-hee – vojenský převrat

Chaosu panujícího v zemi se rozhodla využít část armády vedená Park Chung-hee.11 „Hrstka členů armády a námořnictva rychle obsadila všechny strategicky významné pozice v Soulu, ovládla tisk i rozhlasové vysílání a krátce na to také budovu vlády – vše bez jediného výstřelu. Stačilo k tomu 3 500 mužů a 12 důstojníků z armády v té době čítající na 600 000 vojáků.“12

Chang Myon, stávající předseda vlády, se v reakci na povstání pokusil zmobilizovat americké jednotky – neúspěšně. I když byl ujištěn o podpoře, Američané se rozhodli vojensky se neangažovat. Parkovi se brzy podařilo ovládnout i zbytek armády, čímž eliminoval největší hrozbu utvářejícího se režimu. Národní shromáždění bylo rozpuštěno a veškeré politické aktivity zakázány.

„Nově ustavený nejvyšší orgán, tzv. Revoluční výbor později nahrazený Nejvyšší radou pro přestavbu státu vydal prohlášení volající po vymýcení korupce a sociálních nerovností, vyzval občany k vytvoření nového jednotného národního ducha, soběstačné ekonomiky a vyzdvihl úzkou spolupráci se Spojenými státy.“13 Prohlášení končilo závazkem, že jakmile se podaří situaci stabilizovat, bude moc navrácena do rukou civilní správy. Z ideologie projevu je patrné, že se Park silně vzhlédl v Japonsku, obzvláště v „mesiášství a samozvaném patriotizmu pohrdajícím demokratickými principy a víře v přímou razantní politiku, jež požadovali mladí japonští důstojníci ve 30. letech.“14

Vojenská vláda (16. květen 1961–prosinec 1963)

První dva roky po vojenském převratu vládla Jižní Koreji vojenská junta. Její elity se koncentrovaly do Nejvyšší rady pro přestavbu státu vyhlášené v červenci 1961, která byla nadřazená celé existující struktuře civilní vlády. Zákonem mimořádného významu rada pozastavila platnost všech dodatků nové, tzv. Chang Myonovy ústavy schválené předchozí rok; následovaly masivní represe. Vytvořen byl zvláštní vojenský tribunál, jehož cílem bylo očistit jak armádu, tak širokou veřejnost od všech, které junta považovala za nepřátele státu – dominujícím obviněním byla spolupráce s KLDR či nařčení z propagace komunismu. Vznášet taková obvinění umožňoval tzv. Zákon o národní bezpečnosti, který vstoupil v platnost v listopadu 1948. „Zákon definoval nepokoje tak vágně a široce, že mohl být zneužit jako politický nástroj úřadu k potlačení prakticky jakékoliv opozice.“15 Park Chung-hee navíc pravomoci tohoto nařízení v červnu 1961 rozšířil přijetím tzv. Protikomunistic­kého zákona, který označoval všechny socialistické země světa za nepřátele Koreje.

„Během týdne po vydání Zákona mimořádného významu bylo zatčeno více než 2000 v politice aktivních osob včetně bývalého předsedy vlády Changa. Za prvních několik týdnů se v celách či bez práce ocitlo více než 13 300 státních úředníků a politicky nepohodlných důstojníků.“16

Další kolo čistek následovalo po přijetí Zákona na očištění politického prostoru, který vstoupil v platnost v březnu 1962. Na jeho základě dostalo 4 367 politiků zákaz jakékoli veřejné činnosti po dobu šesti let. Omezena byla také svoboda projevu: 41 ze 64 v té době v Soulu vycházejících deníků bylo zakázáno a téměř 14 000 osob bylo uvězněno pouze proto, že byly označeny jako „výtržníci“.

„Z počátku dávala junta najevo svůj puritánský zápal: vydala omezení na soukromé výdaje, zrušila prostituci a postiženy byly i tradiční korejské kavárny.“17 Vojenské velení také potlačilo do té doby vyhlášený noční život hlavního města – důvodem nebyla jen hrozba srocování davu, ale také neadekvátní spotřeba v té době nedostatkové elektrické energie.

Mimo Nejvyšší rady pro přestavbu státu a armády se páteří režimu stala nově vytvořená Korejská národní bezpečnostní agentura a také Demokratická republikánská strana. Obě dvě instituce si pro svůj význam zaslouží samostatnou pasáž.

Korejská národní bezpečnostní agentura – KCIA

Korejskou národní bezpečnostní agenturu založil v 13. června 1961 zeť Park Chung-hee a jeden z mozků vojenského povstání Kim Chong-p’il. Na vzniku se svým dílem podílela také americká CIA a Čankajškův Kuomintang. I díky přímé americké podpoře se KCIA rychle rozrostla a její pravomoci přesáhly jak CIA, tak FBI. Kim Chong-p’il z KCIA vybudoval propracovanou, finančně velmi dobře jištěnou organizaci zaměstnávající desítky tisíc agentů, která politickému dění dominovala až do chvíle, kdy její šéf spáchal v říjnu 1979 na Park Chung-hee atentát. Mezi pravomoci KCIA patřily jak domácí, tak zahraniční zpravodajské aktivity společně s právem kontrolovat ostatní korejské agentury.

„Hlavním úkolem KCIA během Parkova režimu však nebyla ochrana státních zájmů, ale zajištění bezpečnosti režimu samotného. Dělo se tak za pomoci brutálních represivních technik, jejichž cílem byla jak prodemokratická opozice, tak studentští aktivisté či intelektuálové­.“18

Zhoubných rozměrů dosáhly aktivity KCIA především během čtvrté republiky, tzv. éry yushin. „KCIA v té době disponovala agenty nejen mezi opozičními stranami, ale také v redakcích, v televizi, radiu, odborech či mezi studenty vysokých škol jak na území Koreje, tak ve Spojených státech a Japonsku.“19

Jedním z nejobávanějších trestů byl pro perzekuované tzv. „výlet do Namsanu“, kde se nacházelo centrální velitelství KCIA. V něm docházelo k mučení prominentních osob korejského disentu. „Právě KCIA tak více než kterákoliv jiná státní instituce, včetně samotné armády, symbolizuje rafinovanost a systematičnost útlaků éry Park Chung-hee.“20 KCIA stála také za novou korejskou ústavou schválenou referendem 17. prosince 1962.

Demokratická republikánská strana – DRS

Vzhledem k vzrůstajícímu nátlaku Spojených států na ukončení vlády vojenské junty vyvstala Parkovu režimu nutnost vybudovat platformu, která by reprezentovala zájmy režimu v budoucím formálně demokratickém politickém systému. Jejím vytvořením byl pověřen, stejně jako vybudováním KCIA, Parkův zeť Kim Chong-p’il.

Vzniklá Demokratická republikánská strana se stala významnou oporou Parkova režimu, umožňující mu přímo ovlivňovat dění v Národním shromáždění. Kim při budování strany, která vznikla na jaře 1963, přestože v zemi platil zákaz veškerých politických aktivit, hojně využíval organizační struktury KCIA. Tajná služba navíc straně umožnila využívat část svých finančních zdrojů.

Po krátké době etablování se na korejském politickém poli se strana stala první opravdu koherentní, vysoce centralizovanou a efektivně vedenou nekomunistickou stranou v korejských dějinách. Vznik dalších politických subjektů byl povolen až poté, co byla geneze DRS dokončena.21 Přes­to Park do poslední chvíle tajil datum konání prezidentských voleb v roce 1963 – 15. říjen, aby nově vzniklým stranám jejich pozici co nevíce zkomplikoval. Na sestavení kandidátních listin stranám zbyl pouhý měsíc.

Vojenská vláda (16. květen 1961–prosinec 1963) – dokončení

Na základě předchozího je patrné, že Parkovým hlavním cílem po nabytí moci byla celková deaktivace politického dění v zemi. Depolitizační snahy ovšem narazily na odpor Kennedyho administrativy. Vzhledem ke stupňujícím se hrozbám, z nichž se jako nejvážnější jevilo zastavení přísunu amerických peněz, nakonec Park po dvou letech odkladů v prosinci 1962 odvolal stanné právo a schválil referendum o přijetí nové ústavy.

Ta zásadně oslabila pozici Národního shromáždění – zatímco demokratická ústava z roku 1960 definovala silný dvoukomorový parlament a slabou pozici prezidenta, nová ústava přinesla slabý jednokomorový parlament, jehož legislativní činnost byla plně podřízena Nejvyšší radě pro přestavbu státu. Prezident měl být narozdíl od zrušené ústavy volen přímo.

Zároveň se zrušením stanného práva umožnil Park 2 300 z politiky vyloučeným osobám22 participovat na omezené volební kampani, přislíbil obnovení civilní vlády a návrat vojáků z měst do kasáren. Řadě „nebezpečných“ opozičních politiků však participace na volební kampani umožněna nebyla, čímž došlo k ovlivnění regulérnosti voleb.

Veřejné mínění se však pro Parka nevyvíjelo tak, jak by si představoval, a stále aktuálněji vyvstávala hrozba porážky v chystaných prezidentských volbách. Park zareagoval výhružkou, že prodlouží mandát Nejvyšší radě národní obnovy o další čtyři roky. Po dalším americkém nátlaku se ale volby nakonec uskutečnily.

„Snahou Parka bylo převést režim z vojenského na kvazi-civilní a tím ho legitimizovat s minimálními změnami. Takto nastavený systém se sice formálně platnými, ale jinak mocenskou elitou zcela kontrolovanými demokratickými prvky (volby, existence politických stran, ústavní pořádek) se stal na následujících šestnáct let nástrojem pro realizaci Parkovy politické vůle.“23

„I když si Park Chung-hee díky nové ústavě a represivní činnosti KCIA připravil půdu pro volební vítězství velmi pečlivě, v prezidentských volbách 17. prosince 1963 zvítězil nad opozičním kandidátem Yun Po-sonem jen těsně, když získal „pouhých“ 46,6 % hlasů zatímco Yun 45,1 %. V parlamentních volbách uskutečněných měsíc po prezidentských se již změna ústavy projevila naplno. Nový volební systém, který automaticky přiděloval dvě třetiny křesel vítězné straně, umožnil DRS získat 110 ze 175 křesel, i když získala jen 32 % hlasů.“24 Mimo změny volebního systému měla na volební výsledek vliv silná organizovanost DRS, finance a represe KCIA, rozdrobenost opozice a zákaz kandidatury pro několik tisíc nepohodlných osob.

Třetí republika (17. prosinec 1963–listopad 1972)

Toto období bylo se dalo charakterizovat snahami o realizaci Parkova kvazi-civilního režimu v rámci omezenějšího systému demokratické stranické politiky.

Po první dva roky se hlavním politickým tématem stal podpis normalizační dohody s Japonskem. Hned poté, co se objevily první zmínky o chystané úmluvě, vypukly bouřlivé studentské protesty, které vyústily ve vyhlášení dalšího stanného práva. Normalizační dohoda byla nakonec schválena v srpnu 196525; v platnost vstoupila v prosinci 1965. Během necelého roku po podepsání dohody předstihlo Japonsko Spojené státy a stalo se nejdůležitějším jihokorejským obchodním partnerem a investorem.

Období mezi roky 1965 a 1971 proběhlo ve znamení ohromného ekonomického růstu země a v porovnání s předchozími a následujícími lety relativně stabilně. Rád bych se zde proto krátce zmínil o hospodářských aktivitách Parkova režimu.

Korejský ekonomický zázrak

Jen měsíc po uchopení moci v roce 1961 založil Park Chung-Hee Radu pro ekonomické plánování, později přejmenovanou na Výbor pro ekonomické plánování, který se brzy stal nejvyšší instancí korejské z části direktivně řízené ekonomiky. „Plány první pětiletky vytvořené krátce po přejmenování rady na výbor deklarovaly princip řízeného kapitalismu, který v sobě spojoval prvky volného trhu – respekt k tržní svobodě, autonomii ekonomického subjektu, ale také právo vlády buďto přímo participovat, či nepřímo ovlivňovat strategická průmyslová odvětví národního zájmu.“26 V pětiletých plánech režim s úspěchem pokračoval i v dalších letech.27

Při tvorbě tohoto ekonomického modelu je patrná Parkova fascinace poválečným Japonskem, z něhož režim přejal podporu proexportní politiky, preferenci domácích podniků pomocí bezúročných půjček či daňových prázdnin, snahu udržet slabou měnu nebo nízká dovozní cla na suroviny a vysoká na hotové produkty. Nutno dodat, že zásadní úlohu v celém procesu sehrály zahraniční investice ze strany USA a od roku 1965 také z Japonska.

Do čela korejského hospodářství se podle předpokladů postavil sám Park Chung-hee. Brzy se obklopil řadou mezinárodně renomovaných ekonomů, s nimiž většinu svých rozhodnutí konzultoval. Pokud však došlo na jeho vizionářské projekty, odmítavé postoje poradců byly marné.28 Park osobně vybíral společnosti, kterým byly poskytnuty velké státní zakázky, nebo naopak pozastavoval platby těm, o nichž byl přesvědčen, že nepracují tak, jak by si sám představoval.

Pokud se za Parkovou érou ohlédneme z ekonomického hlediska, musíme konstatovat, že úspěchy direktivního vedení ve strategických odvětvích průmyslu byly majestátní, srovnatelné s poválečným obdobím v Japonsku či se současnou Čínou, a pozitivně ovlivnily vývoj celého jihokorejského hospodářství.

Podle analýz Světové banky se korejský HDP pod Parkem každých deset let ztrojnásobil. Stejně úspěšný byl boj s chudobou. Ještě v roce 1965 byl HDP na obyvatele srovnatelný s chudšími oblastmi Afriky – pod hranicí chudoby žilo více než 40 % domácností; do roku 1980 se jejich počet snížil na méně než 10 %. HDP na obyvatele se krátce po Parkově vojenském převratu v roce 1961 pohyboval na hranici 100 dolarů, v době jeho smrti to již bylo 1000 dolarů.29

Třetí republika (17. prosinec 1963–listopad 1972) – dokončení

Zvyšující se životní úroveň a proexportní politika přinesla Parkovi popularitu voličů. Ve volbách v roce 1967 zvítězil s náskokem více než milionu hlasů – významný podíl na úspěchu však měla opět korejská tajná služba. Ta si vzhledem k vysokému přebytku platební bilance mohla dovolit rozhazovat desítky milionů dolarů.

K největší zahraničněpolitické rozepři tohoto období došlo v roce 1968. KCIA tehdy ze Západního Německa unesla několik korejských občanů, které po návratu do země čekalo obvinění ze spolupráce s KLDR. Únos v Německu vyvolal vlnu odporu a téměř způsobil přerušení diplomatických styků mezi oběma zeměmi.

Ačkoliv bylo toto období relativně klidné, přesto nelze hovořit v demokratických termínech – jakmile se režim „nevešel“ do ústavního rámce, neváhal fungovat mimo něj. Klasickým příkladem je způsob řešení krize v roce 1969, kdy se opozice rozhodla blokovat vstup do Národního shromáždění, aby DRS zabránila přijmout ústavní dodatek umožňující Parkovi kandidovat i ve třetím volebním období (ústava povolovala jen dvě) – poslanci DRS se proto sešli v administrativní budově NS a dodatek schválili tam.30

Přesto se během let navršila řada faktorů, jež Parka přesvědčily o nutnosti reformy celého systému. „I s většinou DRS v parlamentu se ukázalo, že stranická politika je časově náročnější a narušuje politickou linii režimu více, než byl Park ochoten tolerovat.“31 Na počátku sedmdesátých let se navíc začala sjednocovat dosud rozdělená opozice, spojily se dvě frakce od roku 1961 rozdělené Demokratické strany, na jejichž základě vznikla Nová demokratická strana, která svým programem lákala stále více především městských obyvatel Jižní Koreje.

Čtvrtá republika (27. prosinec 1972–říjen 1979)

K rázné změně výše popsaného relativně svobodného režimu došlo v říjnu 1972.32 Park opět vyhlásil stanné právo, zrušil stávající ústavu, rozpustil Národní shromáždění a vyhlásil nové prezidentské volby, jejichž volební systém byl změněn z přímého na nepřímý. Navíc se opakoval scénář z roku 1961: Byla potlačena svoboda tisku a za mřížemi se ocitlo široké vedení opozice. Park nazval nový ústavní systém yushin.33

Pro vývoj situace se jako zásadní jevila reakce Spojených států. Ty se vždy, více či méně intenzivně, snažily limitovat autoritativní tendence ať již během vlády Rhee Syngmana, či po Parkově povstání v roce 1961. Po zvážení situace se však tentokrát Spojené státy rozhodly proti utužení režimu nezasahovat. Park Chung-Hee si dobu pro převrat pečlivě naplánoval. Tři týdny předtím proběhl podobný puč na Filipínách – prezident Ferdinand Marcos vyhlásil stanné právo a zrušil stávající politické instituce, aniž by jeho akce vyvolaly ve Spojených státech negativní odezvy. Oba dva převraty navíc proběhly krátce před konáním amerických prezidentských voleb, kdy bývají američtí prezidenti obzvláště neochotní vynášet kontroverzní rozhodnutí týkající se zahraniční politiky. „Stávající garnitura Bílého domu Nixon – Kissinger honosící se svou diplomatickou realpolitik se díky komplikované situaci ve Vietnamu ocitla pod tlakem veřejnosti a Američané se proto rozhodli do korejské otázky nevměšovat.“34

V reakci na vyhlášení revitalizačních reforem yushin, jež vstoupily v platnost po zmanipulovaném celonárodním referendu v říjnu 1972, došlo k další homogenizaci jinak partikularizované jihokorejské opozice. Její snahy však byly pomocí KCIA a Armádního bezpečnostního velitelství systematicky likvidovány hned u zrodu. Řada opozičních špiček se ocitla za mřížemi či v domácím vězení, mnoho z nich bylo mučeno.35 Kromě fyzického mučení KCIA používala také různé formy psychického nátlaku. Jejich oběťmi byli především rodinní příslušníci zadržovaných jedinců. Těm byly často odpírány jakékoli informace o osudu jejich blízkých, popřípadě o místě jejich zadržení. „Svévolné zatýkání, prodloužené vazby, násilím vynucená přiznání, simulované soudy či popravy mohly postihnout každého, kdo se odvážil postavit proti systému.“36 Mezi denní chléb KCIA patřila přísná cenzura veškerých jak tištěných, tak také rozhlasových a televizních médií.

Represivní praktiky začaly brzy vydávat své plody. Po půl roce od převratu se jedinou stále ještě relativně funkční opozicí stala ta, které se ze země podařilo uprchnout nebo mimo zemi žila již před pučem v roce 1961.37 „Asi nejznámější obětí režimu se stal prominentní profesor práva Soulské národní univerzity, nejvýznamnější školy v zemi, Choe Jong-gil, jehož v říjnu 1973 KCIA umučila k smrti.“38

Park Chung-hee dokázal ve svůj prospěch využít také krátkého oteplení vztahů s KLDR na počátku 1972. Pro mnoho Korejců znamenaly plánované bilaterální rozhovory jedinou naději na opětovné setkání s příbuznými, již se ocitli v nesprávnou dobu na druhé straně hranice.

Ve smíšené atmosféře strachu z represí a víry v budoucnost byla v listopadu 1972 v celonárodním referendu schválena nová ústava garantující Parkovi prakticky neomezený a nekontrolovaný přístup k moci.

„Prezidentský systém byl transformován v tuhý vůdcovský autoritativní režim. Hlava státu byla volena snadno manipulovatelným orgánem složeným z několika tisíc nestraníků, zvaným Národní rada pro sjednocení, v jehož čele stál sám Park. Konečná pojistka proti jakémukoli ohrožení prezidentovy autority byla zajištěna dalšími ústavními nařízeními, která se týkala lidového hlasování a zvláštních nouzových opatření. Tato zahrnovala celou oblast vnitrostátních záležitostí, jež mohly být uzákoněny po prezidentově samostatném rozhodnutí.“39 Jmenování jedné třetiny členů Národního shromáždění prezidentovi zajistilo absolutní kontrolu nad legislativou.

Dne 12. prosince 1972 byl Park Chung-Hee jednohlasně zvolen prezidentem na prodloužené období šesti let. Národní rada pro sjednocení ho do čela země absolutní většinou zvolila ještě jednou v červenci 1978.40 Park se u moci udržel jen do roku 1979.

Režim svým silně represivním charakterem roztočil spirálu, jež nakonec vedla k jeho pádu. Situace se začala zhoršovat po dalším vyhlášení stanného práva na počátku roku 1974, během něhož bylo na 200 osob odsouzeno k smrti či k doživotnímu odnětí svobody. Mezi perzekuovanými byli např. významný katolický kněz, několik špiček disentu a také jediný žijící bývalý prezident z období krátkého demokratického intermezza Yun Po Sun.

Další komplikace přišly po opětovném probuzení Spojených států: na program dne byla v reakci na politické násilí znovu nastolena otázka zrušení vojenské pomoci. KCIA a špičky režimu zareagovaly tak, jak byly zvyklé jednat na poloostrově – korupcí. „Aféru, jež vešla do dějin jako tzv. Koreagate, vyvolali členové KCIA, kteří se rozhodli nabídnout 30 000 amerických dolarů každému senátorovi, resp. 5 000 dolarů každému kongresmanovi, který by hlasoval proti návrhu na zrušení finanční podpory.“41

Konec režimu přišel v souvislosti s prohlubující se ekonomickou a politickou krizí. „Ekonomické problémy, které se vršily již od počátku sedmdesátých let, se v roce 1979 ještě zhoršily druhou ropnou krizí a způsobily, že mnoho Korejců ze střední vrstvy, kteří doposud pochybovali pouze o charakteru vládní politiky, začalo nyní otevřeně kritizovat i její ekonomické neúspěchy.“42 Dalo by se říci, že Park nedokázal zavčas zareagovat na vzrůstající uvědomění občanského sektoru. „Vize centrálně plánované ekonomiky a autoritativního proexportně orientovaného režimu narazila na hodnoty občanské společnosti, individualitu a stále sílící vliv křesťanství.“43 Krize vyvrcholila nepokoji v Masanu a Pusanu v srpnu a září 1979, jež podnítily Parkovo zavraždění ředitelem KCIA 26. října 1979.

Klasifikace režimu Park Chung-hee

Cílem analýzy je kategorizovat tři popsaná období vlády Park Chung-hee (1961–1979): Vojenskou vládu (16. květen 1961–prosinec 1963), Třetí republiku (17. prosinec 1963–listopad 1972) a Čtvrtou republiku (27. prosinec 1972–říjen 1979) – dle zvolené klasifikace Juana J. Linze (stupeň limitovaného pluralismu, ideologičnost režimu a míra politické participace) rozšířené o dimenzi führerdiktatur–parteidikatatur Wolfganga Merkela.

Osobnost Park Chung-hee

Základní linie konfliktu, jež provázela vládu Park Chung-hee (ale nejen ji, se stejnou otázkou se musel vyrovnávat také jeho předchůdce Rhee Syngman), byl spor mezi osobními ambicemi po co největší koncentraci moci v kontrastu se snahou vlád Spojených států, z jejichž popudu do země přitékaly finance amerických daňových poplatníků, chránit alespoň omezené formy demokracie v zemi.

Park Chung-Hee měl s Rhee Syngmanem společnou nejen touhu po koncentraci moci do vlastních rukou, ale také způsob, jakým se jí rozhodl nabýt. „V domácí politice se ukázal být stejně nevybíravý jako první prezident, když používal přísné bezpečnostní zákony a v případě potřeby pronásledoval a věznil politické oponenty. Oba se nelišili ani v pohledu na komunismus, považovali jej za svého hlavního protivníka.“44

Vzhledem k autoritativnímu japonskému vzdělání, armádní kariéře a silnému konfuciánskému dědictví nemohl od Parka nikdo očekávat, že bude věrný západnímu demokratickému stylu vládnutí. Park se o něm také vyjadřoval jako o „pomalém, nepřesvědčivém a neproduktivním postupu“45. I když chápal, že pokud chce být úspěšným politikem, musí si získat důvěru obyvatel, nikdy nebyl příznivcem toho, aby se veřejnost jakýmkoli způsobem podílela na rozhodování. Volby pro něj vždy byly jen nuceným zlem a s tím, jak se zlepšovala životní úroveň obyvatel (vytvářela se vzdělaná střední třída), rostly také Parkovy obavy o ztrátu role vůdce, což ho vedlo k stupňování autoritativních praktik a vyhlášení reforem yushin, které mu sice poskytly téměř diktátorské pravomoci, zároveň však zapříčinily jeho pád.

Park Chung-hee se tak nesnažil ani o ideologickou indoktrinaci obyvatelstva, ani o jeho aktivizaci; právě naopak. Patrná byla pro zemi zcela specifická mentalita režimu. Ta v sobě spojovala strach z napadení severním sousedem, až patologický odpor ke komunismu a především víru v ekonomický pokrok, zajištění prosperity a hospodářské nezávislosti země na Spojených státech.

Jako legitimační důvod ospravedlňující usurpaci moci režim udával nutnost vypořádat se s předchozí neefektivní či zkorumpovanou vládou, dále nutnost obrany národních zájmů před jak vnějším (KLDR), tak vnitřním nepřítelem (komunisté).

Šlo tedy o kombinaci ekonomické (funkční), geopolitické a negativistické legitimity. Vzhledem k patrné neefektivitě předchozího demokratického intermezza nalezneme také legitimitu technokratickou­.46 Nejdůleži­tějším legitimačním nástrojem režimu se však stal razantní ekonomický růst a s tím spojené postupné zvyšování životní úrovně obyvatel.

Režim Park Chung-hee a Spojené státy americké

Zcela rozhodující vliv na jihokorejskou ekonomiku měly Spojené státy americké, pro jejichž protikomunistickou politiku globálního zadržování mezinárodního komunismu bylo rozhodující, aby v Jižní Koreji vznikla kapitalistická ekonomika volného trhu. Američané proto neváhali Korejcům dodat dva základní předpoklady úspěchu: kapitál a moderní technologie. „V letech 1946 až 1973 poskytly Spojené státy Jižní Koreji v rámci hospodářské a vojenské pomoci 11 miliard dolarů – více dolarů na hlavu než jakékoli jiné zemi, kromě Jižního Vietnamu. Tato částka představuje téměř osm procent veškeré zahraniční vojenské a ekonomické výpomoci Spojených států v tomto období.“47 Díky americkému vlivu mohli Korejci navíc čerpat řadu výhodných úvěrů od mezinárodních organizací jako byla Světová banka či Mezinárodní rozvojová banka.

Přes výše uvedené bylo jedním z hlavním cílů režimu Park Chung-hee získat na USA ekonomickou nezávislost.48 O­bavy Park Chung-hee reflektují ambivalentní vztah, který mezi režimem a Spojenými státy panoval: Parkův režim by se bez ekonomické a vojenské pomoci, která nastartovala hospodářský růst, resp. zajistila jak vnější, tak vnitřní obranyschopnost země, neobešel. Hrozba přerušení finančních toků tak Parka vždy limitovala a nutila ho praktikovat jeho politiku v rámci určitých, i když velmi nejasných mantinelů.

Park Chung-hee při tvorbě politiky vůči Spojeným státům vsadil na jednoznačnou protikomunistickou rétoriku. Jeho odhad, že pokud bude vystupovat jako obránce kapitalismu49, Spojené státy proti režimu přímo nevystoupí, se ukázal jako zcela správný. I přes jistý nátlak, jenž přicházel vždy, když se situace stávala neúnosnou, se mu tato taktika vyplatila. „Parkovi bylo v prvních letech po vojenském převratu v roce 1961 umožněno zatknout stovky členů Demokratické strany, kteří si byli s Američany velmi blízcí, zničit svobodné instituce vybudované během demokratického intermezza 1960–1961, omezit svobodu tisku a zatýkat odpůrce režimu, aniž by tím omezil přísun dolarů od amerických daňových poplatníků.“50 Podobně tomu bylo v roce 1972, kdy se Park rozhodl upevnit svoji pozici nastolením systému yushin.

Zvyšující se životní úroveň a ekonomický rozvoj země vyvolal nárůst vysokoškolsky vzdělané střední třídy. Ta se díky rapidně se zvyšující životní úrovni zpočátku stala společně s konzervativním obyvatelstvem venkova páteří Parkova voličstva, postupem času ale rostla její nespokojenost, aby se v poslední fázi spojila s aktivním studentstvem a nelegálními odborovými buňkami a připravila tak živnou půdou pro opoziční prodemokratické názory.

Takováto geneze vztahu mezi střední třídou a režimem je typická pro drtivou většinu autoritativně řízených politických systémů a přímo potvrzuje základní hypotézu o klasifikaci tohoto režimu jako autoritativního.

Dalším specifikům jednotlivých období se věnuji konkrétně v samostatných kapitolách.

Vojenský převrat (16. květen 1961)

Autoritativní režim nastolený vojenským převratem, jenž svrhl demokratickou vládu, klade na jeho strůjce již ze své samotné podstaty několik zásadních úkolů. První spočívá v překonání krátkého období po převzetí kontroly nad státem, kdy se režim ještě nestihl etablovat, jeho pozice je slabá a hrozí tedy protiúder.51

Ačkoli se i Park Chung-hee musel s tímto problémem vyrovnat, jeho počáteční pozice byla velice výhodná, ačkoliv převrat zorganizoval pouze s 3 500 vojáky. „Lehkost a minimální ztráty, které provázely nastolení režimu, představují důsledek nevyváženého vztahu mezi korejskými armádními složkami a civilním sektorem. Zatímco armáda se po rozdělení poloostrova a během následného střetu stala nejdůležitějším socio-politickým faktorem v zemi, civilní sektor jak rozdělením, tak válkou a následnými autoritativními snahami Rhee Syngmana silně utrpěl.“52

Další faktor, jenž pomohl překonat první fázi nastolení režimu a připravil podmínky pro dlouhodobou vojenskou vládu, spočíval v importované ideologii liberální demokracie, s níž neměla země žádné předchozí zkušenosti, a která rychle zdegenerovala do autoritativní vlády Rhee Syngmana. Pokus jeho nástupce Chang Myona znovuobnovit demokratické instituce byl již od počátku odsouzen k zániku vzhledem ke slabé pozici vlády. Ta nedokázala splnit očekávání veřejnosti po Dubnové revoluci a odstoupení Rhee Syngmana, a nepřímo tak způsobila nastolení vojensko-byrokratického režimu, jenž zemi ovládl na dalších 18 let.53

Vojenská vláda (16. květen 1961–prosinec 1963)

Základem úspěchu každého vojensko-byrokratického režimu je v první fázi deaktivace politického života v konkrétní zemi, jež se de facto rovná udělení souhlasu vládnout. Park Chung-hee, jak je popsáno v deskriptivní části práce, docílil utlumení politických aktivit pomocí Zákona mimořádného významu, Zákona o národní bezpečnosti a dalších pro-perzekučních nařízení, nutno dodat, že za cenu minimálních obětí na životech.

Veškerá moc byla po dobu stanného práva koncentrována do rukou Nejvyšší rady pro přestavbu státu. Již během tohoto období je patrná silná personalizace moci do rukou Park Chung-hee; de facto jde o přechod z krátkého období merkelovské parteidiktatur do führerdiktatur, jež se stala pro další fáze režimu charakteristickou. Park dokázal využít častých sporů mezi starší a mladší generací vojenských důstojníků o budoucí podobu režimu a sám začal uskutečňovat své vize.54

Ačkoliv Park Chung-hee nedisponoval charismatem Rhee Syngmana (a postrádal tak jednu ze základních charakteristik vůdce – charismatickou legitimitu),55 do­kázal obratně manipulovat veřejným míněním i establishmentem, tj. přesvědčil je o své nepostradatelnosti pro uskutečnění dějinného úkolu, jímž se stalo vyvedení země z hospodářské zaostalosti. Možnosti opakování vojenského puče do budoucna Park zamezil pomocí osvědčené taktiky „rozděl a panuj“.56

Pro zajištění další existence režimu a splnění zásadního požadavku Spojených států, s nímž přímo souvisela další ekonomická a vojenská výpomoc, bylo v další fázi nutné transformovat vojenský režim na kvazi-civilní. Hlavním nástrojem se zde stala nově vytvořená Demokratická republikánská strana, jež Parkovi umožnila kontrolovat dění v Národním shromáždění. Nutno dodat, že Národní shromáždění sice formálně drželo zákonodárnou moc až do vyhlášení ústavy yushin v roce 1972, ta však fakticky spočívala v rukou Parka, servilního byrokratického aparátu a KCIA.

Třetí republika (17. prosinec 1963–listopad 1972)

Pro toto v porovnání s ostatními relativně klidné období Parkova režimu, nesoucí se ve znamení ekonomického rozvoje země, je signifikantní kvazi-civilní vláda Demokratické republikánské strany, ovšem zcela v režii Park Chung-hee. „Ačkoliv se moc fakticky koncentrovala do rukou prezidenta Parka, na procedurální a formální úrovni se aplikovaly demokratické principy a vláda zákona; probíhaly řádné, i když manipulované volby a v zemi legálně existovala opozice (v žádném případě nešlo o monopartismus)­.“57 Všechny klíčové pozice v „civilní vládě“ však byly kontrolovány loajálními armádními důstojníky.58

I nadále je patrná pokračující centralizace moci v osobě prezidenta – strůjce ekonomického úspěchu. Charakteristický je limitovaný pluralismus s formálně povolenou a existující, leč tajnou službou neustále monitorovanou opozicí, zastoupenou především Demokratickou, resp. Novou demokratickou stranou, která vznikla sloučením opozice v roce 1967.

Zlomový moment pro další vývoj režimu představuje ústavní dodatek z roku 1969, umožňující Parkovi zastávat prezidentský úřad i po třetí období. Nedemokratické hlasování uskutečněné mimo oficiální půdu Národního shromáždění a silné protesty jak opozice, tak studentstva symbolizují počátek dalších změn, které vyvrcholily ustavením systému yushin v roce 1972.

„Utužení režimu ospravedlnila nutnost posílit národní integritu v reakci na stále sílícího severního souseda a nepříznivý vývoj na poli globální politiky, kde se, podle Parka, uvolňování napětí mezi velmocemi mohlo snadno odrazit v neochotě Spojených států bránit své malé spojence.“59 Parka znepokojovalo především vyhlášení Nixonovy doktríny v roce 1969 a postupné snižování amerického kontingentu v Jihovýchodní Asii. Svoji roli však sehrál také pád Bretonwoodského finančního systému v roce 1971, sbližování Spojených států s Čínou a narůstající síla severokorejské armády.60

Za těmito prohlášeními se ale skrývala mnohem prozaičtější realita. Změny měly Parkovi zajistit prezidentské křeslo na dalších dvanáct let a současně eliminovat formující se opozici, která nacházela oporu v neustále rostoucí střední třídě a studentstvu a jejímuž kandidátovi se v roce 1971 téměř podařilo Parka porazit. „V prezidentských volbách získal člen Nové demokratické strany (NDS) Kim Dae-Jung 45 % hlasů, což představovalo 4% nárůst v porovnání s volbami v roce 1967.

Nová demokratická strana si polepšila také v parlamentních volbách – oproti předchozím volbám v roce 1967 o 44 křesel; naopak Parkova DRS jich 16 ztratila, což ji připravilo o 2/3 ústavní většinu. Přestože DRS zůstala i nadále u moci, potenciální problémy ze strany opozice přetrvávaly, i když se jednotlivé frakce NDS začaly po volbách opět osočovat.“61

Čtvrtá republika (27. prosinec 1972–říjen 1979)

Yushin představoval konec demokratické fasády, za níž se militaristicko-byrokratický režim skrýval během třetí republiky – Park Chung-hee si změnou systému prezidentských voleb z přímého na nepřímý zajistil post prezidenta na neurčito, navíc se sám postavil do čela nového volebního orgánu: Národní rady pro sjednocení. Prezident si navíc usurpoval pravomoc vydávat zvláštní prezidentská nařízení.

Režim se tak zcela personalizoval, jeho jediným ztělesněním se stala osoba prezidenta.

Ústava yushin platila v zemi sedm let, během nichž došlo k systematické reorganizaci země do stavu předválečné pohotovosti, což přímo souvisí s posílením specifické mentality režimu směrem k nastolení permanentního strachu z války, tj. zajištění si poslušnosti v nejistotě žijící veřejnosti. Stav permanentního strachu a represí však není v žádném autoritativním režimu udržitelný na dobu neurčitou.

Parkova pozice se začala zhoršovat ve druhé polovině sedmdesátých let. Do čela protestů se podobně jako na počátku let šedesátých postavili především křesťanští studenti, kteří v dějinách Koreje představují tradičního oponenta jakékoli tyranie a kteří nikdy neuznali Parka jako legitimní hlavu státu vzhledem ke způsobu, jakým moc v roce 1961 získal.62

Na nárůst protestů režim reagoval dalšími zvláštními výnosy, zatýkáním a perzekucemi, o nichž sice korejská média neinformovala, ale vzhledem k široké dostupnosti zahraničních médií se o nich veřejnost dovídala stále více informací, což intenzitu odporu stupňovalo. „Nechvalně proslul především výnos číslo IX vydaný v květnu 1975, jenž klasifikoval kritiku prezidenta nebo samotného výnosu jako trestný čin.“63

Klasifikace režimu

Dle Linzovy typologie je tedy režim typickým příkladem byrokraticko-militaristického autoritativního režimu. V mocenské koalici nacházíme dominantní vliv armádního a byrokratického establishmentu, na který se Park Chung-hee mohl spolehnout po celé sledované období.

Během prvního období po nastolení režimu (období vojenské vlády) platilo v Jižní Koreji stanné právo (květen 1961 až prosinec 1962), během něhož armáda dění v zemi zcela kontrolovala. Po jeho ukončení následovala krátká fáze, při níž vládnoucí vojenská elita na Parkovu výzvu hromadně opouštěla armádní funkce a přecházela do civilní politické sféry. Toto intermezzo bylo zakončeno v prosinci 1963 volbami do Národního shromáždění, které měly nastolený režim legitimizovat.

V průběhu třetí a čtvrté republiky bylo mezi establishmentem 33 %, resp. 25,6 % současných či bývalých důstojníků.64 Nad­poloviční většina byla dosažena za pomoci profesionálních byrokratů (25 %, resp. 31,7 %). Takto vysoká čísla potvrzují hypotézu o militaristicko-byrokratickém charakteru režimu.

Pro zpřesnění můžeme režim dle Merkela klasifikovat nejprve jako parteidikatatur – období vlády Nejvyšší rady pro přestavbu státu v první fázi po povstání, tj. do předání moci civilní vládě po volbách v roce 1963. Již během tohoto období je však patrný nárůst vlivu Park Chun-hee a postupný přechod k führerdiktatur, která vyvrcholila během čtvrté republiky.

Ideologie vs. mentalita

Režim se přesně podle klasifikačního vzorce J. J. Linze neprojevoval ideologií, přítomná je naopak v tomto případě specifická mentalita režimu v jednotlivých fázích. Pokud se dopustíme zjednodušení, můžeme mentalitu jihokorejského politického prostoru definovat v souladu s typologií jako vojenskou kombinovanou s byrokratickou­.65

Legitimita režimu

Legitimitu je možné definovat z hlediska jednotlivých období, pro celou délku režimu je možné uvést nutnost obrany národních zájmů před vnějším i vnitřním nepřítelem (geopolitická legitimita).

  • Vojenská vláda (16. květen 1961–prosinec 1963): nutnost vypořádat se s předchozí neefektivním či zkorumpovaným režimem (negativistická legitimita)
  • Třetí republika (17. prosinec 1963–listopad 1972): ekonomická akceschopnost a úspěšnost státu (efektivní legitimita) a fungování režimu v rámci ústavou stanovených pravidel (legalistická legitimita)
  • Čtvrtá republika (27. prosinec 1972–říjen 1979): nutnost obrany národních zájmů před vnějším i vnitřním nepřítelem (intenzivní geopolitická legitimita)

Režim vytváří jedinou oficiální politickou stranu – Demokratickou republikánskou stranu. Ta není zdrojem moci, jako tomu je v případě totalitních režimů, ale pouze legitimizačním nástrojem režimu. Limitovaný pluralismus je jasně patrný během kvazi-civilního systému třetí republiky. Opozice reprezentovaná studentstvem a zástupci církve či později střední třídy je však přítomna během celého režimu. Režim Park Chung-hee se silně blíží ideálnímu typu, v němž dominují byrokraticko-militaristicko-technokratické e­lity.

Mobilizace vs. depolitizace

Podstatným prvkem kategorizace autoritativních režimů je také stupeň mobilizace nebo naopak depolitizace konkrétního režimu. Režim Park Chung-hee při svém ustavení v roce 1961 využil únavy a frustrace občanů Jižní Koreje pramenících z nenaplnění očekávání vložených do demokratické vlády, která vystřídala autoritativní režim Rhee Syngmana. Park se tedy v žádném případě nesnažil využít mobilizované části obyvatelstva, právě naopak. Po převzetí moci se perzekucí opozice a přísnou kontrolou médií zasazoval o prohloubení stávající depolitizace prostoru tak, aby mohl režim bez demonstrací a dalších forem protestu v zemi zapustit kořeny, což se mu následně podařilo.

Od dalších depolitizačních kroků, které by udržely populaci v apatickém stavu, byl však režim nucen na nátlak Spojených států upustit. Povaha politického prostoru se tak ve třetí republice transformovala z čistě vojenského na kvazi-civilní, jenž dával občanům možnost projevovat svůj názor jak v prezidentských, tak parlamentních volbách. Dle klasifikace bychom tedy třetí republiku mohli označit jako období vnějším zásahem vynucené kontrolované participace.

Specifickou formu mobilizace nacházíme v Jižní Koreji v období čtvrté republiky po vyhlášení revitalizačních reforem yushin. Ačkoliv je veřejnost zcela vyloučena z participace na politickém poli, nacházíme v souladu s establishmentem akcentovanou mentalitou – atmosférou strachu z budoucího konfliktu, patrnou snahu mobilizovat populaci směrem k národní jednotě a ekonomické intenzifikaci. Nutno dodat, že v této fázi již byla legitimita režimu vyčerpána a tento krok byl předem odsouzen k zániku.

Závěrečné shrnutí

Pokusíme-li se krátce zhodnotit politický vývoj Jižní Koreje od jejího vzniku v roce 1948 až do současnosti, nutně dojdeme k závěru, že daná forma uspořádání, ať již demokratického či totalitního, vzešla ze střetu dvou vzájemně protikladných sil: „Autoritativní koalice politických, byrokratických, ekonomických a bezpečnostních skupin snažící se kontrolovat společnost shora s prodemokraticky orientovanou rozmanitou a nejednotnou opoziční skupinou fungující uvnitř i vně oficiální politické struktury.“66

Zaměříme-li se pak konkrétně na období vlády Park Chung-hee mezi 1961–1979, můžeme konstatovat, že v závislosti na momentální fázi, v níž se režim nacházel, šlo o jistý typ více či méně represivního militaristicko-byrokratického autoritativního režimu s postupným přechodem z počáteční parteidiktatur do klasické führerdiktatur v období čtvrté republiky. Základní výzkumná hypotéza tedy vyvrácena nebyla; došlo k jejímu potvrzení.

Seznam zkratek

  • CIA: Ústřední výzvědná služba – Central Intelligence Agency
  • DRS: Demokratická republikánská strana
  • DS: Demokratická strana
  • KCIA: Korejská ústřední výzvědná služba – Korean Central Intelligence Agency
  • KLDR: Korejská lidově demokratická republika
  • NDS: Nová demokratická strana
  • SSSR: Svaz sovětských socialistických republik
  • USA: Spojené státy americké

Seznam použité literatury

  • Armstrong, Ch. K. (eds.): Korean Society, London, Routledge 2002.
  • Balík, S. – Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004.
  • Croissant, A.: Electoral Politics in South Korea In Croissant, A. (eds.): Electoral Politics in Southeast and East Asia, Bonn, Friedrich Eibert Stiftung 2002.
  • Cumings, B.: Korea’s Place in the Sun, London, W. W. Norton & Company 1997.
  • Eckert, C. J. – Lee, K. – Lew, Y. I. – Robinson, M. – Wagner, E. W.: Dějiny Koreje, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2001.
  • Han, S.: The Korean-American Relations during the Post-World War II Period In Korea Journal, Vol XXII, No 4, December 1982, s. 4–21.
  • Henderson, G.: Korea: Politics of the Vortex, Cambridge, Harvard University Press 1968.
  • Hong, S.: Finding the Truth on the Suspicious Deaths under South Korea’s Military Dictatorship In Korea Journal Vol IVII, No 3, Autumn 2002, s. 139–162.
  • Huntington, S.: Political Order in Changing Societies, London, Yale University Press 1968.
  • Hwang, J.: Analysis of Structure of the Korean Political Elite In Korea Journal, Vol XXXVII, No 4, Winter 1997, s. 98–117.
  • Jung, B.: Attempts to Settle the Past during the April Popular Struggle In Korea Journal, Vol XLII, No 3, Autumn 2002, s. 87–111.
  • Oberhofer, D.: The Two Koreas: A Contemporary History, London, Werner Books 1999.
  • Oliver, R. T.: Syngman Rhee and American Involvement in Korea 1942–1960.
  • Yang, S.: The Theory of South Korean Government, Seoul, Pakyoungsa Publishing Co. 1994.
  • Young, W. K.: The Legacy of Confucian Culture and South Korean Politics and Economics: An Interpretation, In Korea Journal, Vol XXXIV, No 3, Autumn 1994, s. 37–53.

Internetové zdroje

Poznámky pod čarou

  1. Srov. Balík, S. – Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, s. 50.
  2. Ibid, s. 51.
  3. Na základě kombinace různých hodnot, které jednotlivé režimy na osách vykazují, definuje Linz sedm základních typů autoritativních režimů: 1) Byrokraticko-militaristické autoritativní režimy; 2) Organicko-etatistické autoritativní režimy; 3) Mobilizační autoritativní režimy v postdemokra­tických společnostech; 4) Postkoloniální mobilizační autoritativní režimy; 5) Rasové a etnické „demokracie“; 6) Defektní a pretotalitní autoritativní režimy; 7) Posttotalitní autoritativní režimy. Srov. Balík, S. – Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, s. 56–60.
  4. Srov. Balík, S. – Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, s. 63.
  5. Srov. např.: Cumings, B.: Korea’s Place in the Sun; Armstrong, Ch. K. (eds.): Korean Society: Civil Society, Democracy and the State; Croissant, A.: Electoral Politics in South Korea In Croissant, A. (eds.): Electoral Politics in Southeast and East Asia. Vyznačená období jsou pro tuto práci stěžejní.
  6. Závěrečný text konference (viz http://www.ndl.go.jp/…46_001r.html).
  7. I když se Stalin a Roosevelt na Jaltské konferenci dohodli na ustavení mezinárodního subjektu, jenž se měl stát poručníkem nově vznikajícího státu, k žádnému konkrétnímu rozhodnutí nedošlo. Spojené státy si možné nebezpečí ideologické indoktrinace uvědomily teprve v momentě, kdy se již armády Sovětského svazu nacházely na Korejském poloostrově. Prezident Harry S. Truman proto ještě 15. srpna, v den osvobození Jižní Koreje, posílá Stalinovi telegram, v němž jej žádá o rozdělení poloostrova na dvě poloviny. Hraniční linii stanovila skupina vedená Deanem Ruskem a Charlesem H. Bonesteelem, pozdějším velitelem amerických vojsk v Jižní Koreji, během půlhodinového jednání; určena byla 38. rovnoběžka. Souhlasná odpověď do Washingtonu dorazila další den ráno. Srov. Eckert, C. J. – Lee, K. – Lew, Y. I. – Robinson, M. – Wagner, E. W.: Dějiny Koreje, s. 243.
  8. Viz Oliver, R. T.: Syngman Rhee and American Involvement in Korea 1942–1960.
  9. Srov. Oliver, R. T.: Chapter XXII: The End of an Era In Oliver, R. T.: Syngman Rhee and American Involvement in Korea 1942–1960.
  10. Srov. Jung B.: Attempts to Settle the Past during the April Popular Struggle, s. 87–111.
  11. Korejská armáda vznikla z policejních složek podporovaných armádou Spojených států v průběhu vojenské správy USA nad jižní částí poloostrova. Z nepočetné a špatně vyzbrojené skupiny se rychle vyvinula jak kvantitativně – v roce 1950 měla 50 000 stálých členů, na vrcholu korejské války již více než 600 tisíc, tak kvalitativně – Spojené státy ji jako své baště ve východní části asijského kontinentu poskytovaly velice kvalitní výcvik a odpovídající technické zázemí. Vzhledem ke svému postavení si vojenské elity brzy začaly vypracovávat vliv na politický systém země.
  12. Cumings, B.: Korea’s Place in the Sun, s. 347.
  13. Cumings, B.: Korea’s Place in the Sun, s. 348.
  14. Henderson, G.: Korea: Politics of the Vortex, s. 183.
  15. Eckert, C. J. – Lee, K. – Lew, Y. I. – Robinson, M. – Wagner, E. W.: Dějiny Koreje, s. 252.
  16. Cumings, B.: Korea’s Place in the Sun, s. 350.
  17. Eckert, C. J. – Lee, K. – Lew, Y. I. – Robinson, M. – Wagner, E. W.: Dějiny Koreje, s. 261.
  18. Hong, S.: Finding the Truth on the Suspicious Deaths under South Korea’s Military Dictatorship, s. 143.
  19. Oberhofer, D.: The Two Koreas: A Contemporary History, s. 366.
  20. Eckert, C. J. – Lee, K. – Lew, Y. I. – Robinson, M. – Wagner, E. W.: Dějiny Koreje, s. 261.
  21. O DRS se ve své práci Political Order in Changing Societies, která byla po čtvrtstoletí od svého vydání považována za nejvýznamnější text ke komparativní analýze politických systémů, zmiňuje také Samuel Huntington. Základní myšlenka prezentovaná v knize zní: Státy procházející rapidním průmyslovým rozvojem potřebují politické instituce, jež musejí koncentrovat a artikulovat názory nově se etablující střední třídy. Právě takovou úlohu sehrála DRS v šedesátých letech v Koreji. Srov. Huntington S.: Political Order in Changing Societies.
  22. Jde o část osob, jimž byly všechny politické aktivity zakázány v předešlém roce Zákonem na očištění politického prostoru.
  23. Yung, M. K.: Changes in Military Rule: The Park Chung Hee and Chun Doo Hwan Regimes, on-line text.
  24. Cumings, B.: Korea’s Place in the Sun, s. 355.
  25. Pro dohodu hlasovalo všech 110 poslanců vládní DRS. Opozice se na protest hlasování nezúčastnila. Japonské subvence během roku od podpisu smlouvy dosáhly 800 milionů dolarů a postupně nahradily peníze z USA a nepřímo tak umožnily Parkovi utužovat autoritativní charakter systému, který již nebyl limitován penězi z USA, podmíněnými zachováním demokratických praktik.
  26. Srov. Oberhofer, D.: The Two Koreas: A Contemporary History, s. 34; Young, W. K.: The Legacy of Confucian Culture and South Korean Politics and Economics: An Interpretation, s. 47.
  27. 1) 1962–1966; 2) 1967–1971; 3) 1972–1976; 4) 1977–1981. Srov. Library of Congress – South Korea (http://www.loc.gov/index.html).
  28. Typickým příkladem budiž Parkova touha získat Koreji nezávislost na dovozu oceli. Ačkoliv s plánovanou stavbou největší ocelárny na světě nesouhlasili ani Američané, ani zástupci Světové banky, Parkovi se o potenciálu projektu podařilo přesvědčit japonské investory, kteří stavbu úvěrovali. Největší ocelárna na světě nakonec, pod heslem „v oceli je síla národa“ vyrostla na jihovýchodním pobřeží v Pohangu; továrna se nakonec stala pro další rozvoj korejského průmyslu nepostradatelnou a projekt uspěl. Srov. Oberhofer, D.: The Two Koreas: A Contemporary History, s. 35.
  29. Pro srovnání: V dnešní době HDP na obyvatele dosahuje 20 400 dolarů. Srov. CIA – The World Factbook (http://cia.gov/…geos/ks.html).
  30. Srov. Eckert, C. J. – Lee, K. – Lew, Y. I. – Robinson, M. – Wagner, E. W.: Dějiny Koreje, s. 263.
  31. Ibid, s. 263.
  32. Předzvěstí připravovaného převratu byl již v prosinci 1971 náhle vyhlášený stav ohrožení.
  33. Yushin se dá volně přeložit jako systém revitalizačních reforem a má stejný význam jako v japonštině slovo meidži. Srov. Eckert, C. J. – Lee, K. – Lew, Y. I. – Robinson, M. – Wagner, E. W.: Dějiny Koreje, s. 262.
  34. Oberhofer, D.: The Two Koreas: A Contemporary History, s. 39.
  35. Velice oblíbenou praktikou se stalo tzv. „korejské grilování“. Šlo o brutální mučení, během něhož byla oběť přivázána za zápěstí a kotníky podobně jako během křižování a následně rozprostřena nad hořící uhlíky. K tomuto účelu si tajná služba po celé zemi zřídila speciální mučírny. Mezi další často používané techniky patřilo opakované topení či nucené požívání velkého množství tekutin. Srov. Oberhofer, D.: The Two Koreas: A Contemporary History, s. 39.
  36. Eckert, C. J. – Lee, K. – Lew, Y. I. – Robinson, M. – Wagner, E. W.: Dějiny Koreje, s. 268.
  37. Ani ta však nebyla před KCIA v bezpečí. Dne 8. srpna 1973 byl v tokijském hotelu třemi agenty chycen, zbit a uspán nejaktivnější představitel opozice Kim Dae Jung. Když se Kim probudil, ležel spoután na palubě lodi směřující do Koreje. Kimův únos vyvolal v Japonsku vlnu odporu. Své mlčení k praktikám nového režimu porušily také Spojené státy a teprve na jejich nátlak a výhružky, že pokud se Kim brzy neobjeví živý, bude to znamenat vážnou trhlinu pro budoucí vzájemné vztahy, se KCIA rozhodla Kima propustit. Po pěti dnech od únosu byl nalezen omámený Kim Dae Jung několik bloků od své soulské rezidence.“ I když přežil, až do roku 1979 musel setrvat v domácím vězení. Srov. Cumings, B.: Korea’s Place in the Sun, s. 361.
  38. Hong, S.: Finding the Truth on the Suspicious Deaths under South Korea’s Military Dictatorship, s. 142.
  39. Eckert, C. J. – Lee, K. – Lew, Y. I. – Robinson, M. – Wagner, E. W.: Dějiny Koreje, s. 264.
  40. Srov. Croissant, A.: Electoral Politics in South Korea In Croissant, A. (eds.): Electoral Politics in Southeast and East Asia.
  41. Srov. Oberhofer, D.: The Two Koreas: A Contemporary History, s. 51.
  42. Eckert, C. J. – Lee, K. – Lew, Y. I. – Robinson, M. – Wagner, E. W.: Dějiny Koreje, s. 268.
  43. Cumings, B.: Civil society in West and East, In Armstrong, CH. K. (eds.): Korean Society, s. 26.
  44. Eckert, C. J. – Lee, K. – Lew, Y. I. – Robinson, M. – Wagner, E. W.: Dějiny Koreje, s. 260.
  45. Srov. Oberhofer, D.: The Two Koreas: A Contemporary History, s. 32.
  46. Srov. Balík, S. – Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, s. 71–74.
  47. Han S.: The Korean-American Relations during the Post-World War II Period, s. 4.
  48. Příkladem tohoto budiž Parkem osobně sepsaný Plán na propagaci těžkého a chemického průmyslu (oficiálně vyhlášený v roce 1973) – masivní projekt cílený na vybudování šesti základních průmyslových odvětví, jež doposud zemi chyběla: hutnictví železa a oceli, loďařství, chemický průmysl, elektrotechnický průmysl, hutnictví neželezných kovů a strojírenství. V pozadí plánu stály prezidentovy obavy o bezpečnost země: KLDR si v této době vybudovala relativní nezávislost na Číně a SSSR a nadále pokračovala v intenzivním zbrojení. Srov. Oberhofer, D.: The Two Koreas: A Contemporary History, s. 33.
  49. Park dobře odhadl situaci a okamžitě odpověděl na výzvy prezidenta Lyndona Johnsona, který intenzivně usiloval, podobně jako jeho předchůdce Truman během korejské války, o vytvoření mezinárodního kontingentu ve Vietnamu; Jižní Korea se během vietnamské války stala zdaleka největším spojencem USA, když v letech 1965–1973 vyslala do Vietnamu okolo 300 tisíc mužů. Podpora USA během vietnamské války se režimu vyplatila: veškeré výdaje byly placeny z amerických zdrojů, armáda byla přezbrojena a USA souhlasily, že upustí od plánovaného přesunu nákladů na provoz amerického kontingentu v Jižní Koreji na Parkův režim. Z účasti profitovala především jihokorejská ekonomika. V roce 1966 tvořily ekonomické aktivity spojené s válkou ve Vietnamu téměř 40 % korejských zisků ze zahraničního obchodu. Boom způsobený vietnamskou válkou dodal v kritickém počátečním období ekonomice potřebný impuls, podobný, jaký představovala korejská válka pro Japonsko v padesátých letech. Srov. Eckert, C. J. – Lee, K. – Lew, Y. I. – Robinson, M. – Wagner, E. W.: Dějiny Koreje, s. 287.
  50. Cumings, B.: Korea’s Place in the Sun, s. 355.
  51. Srov. Domínguez, J. I.: The Perfect Dictatorship? Comparing Authoritarian Rule in South Korea and in Argentina, Brazil, Chile and Mexico, on-line text.
  52. Yung, M. K.: Changes in Military Rule: The Park Chung Hee and Chun Doo Hwan Regimes, on-line text.
  53. Na základě těchto poznatků je patrné, že i kdyby Park svůj převrat neuskutečnil, je jen otázkou času, kdy by se našel někdo jiný. Srov. např.: Jung, B.: Attempts to Settle the Past during the April Popular Struggle.
  54. Srov. Yung, M. K.: Changes in Military Rule: The Park Chung Hee and Chun Doo Hwan Regimes, on-line text.
  55. Srov. Balík, S. – Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, s. 70.
  56. Srov. Yung, M. K.: Changes in Military Rule: The Park Chung Hee and Chun Doo Hwan Regimes, on-line text.
  57. Hong, S.: Finding the Truth on the Suspicious Deaths under South Korea’s Military Dictatorship, s. 145n.
  58. Během Parkova režimu bylo 25,5 % členů administrativy bývalými armádními důstojníky. Z celkového počtu 120 ministrů, kteří se pod Parkem vystřídali, jich mělo vysoké vojenské hodnosti 42 (35 %). Srov. Yang, S.: The Theory of South Korean Government, s. 214.
  59. Oberhofer, D.: The Two Koreas: A Contemporary History, s. 39.
  60. Systém yushin bývá často přirovnáván k vůdcovským mi­litaristicko-byrokratickým režimům Latinské Ameriky či k předválečnému režimu v Japonsku, pro něhož je charakteristická snaha řídících orgánů vyvolávat v obyvatelstvu pocit permanentního ohrožení národa a pomocí tohoto si zajišťovat kontrolu nad společností. Srov. Yung, M. K.: Changes in Military Rule: The Park Chung Hee and Chun Doo Hwan Regimes.
  61. Eckert, C. J. – Lee, K. – Lew, Y. I. – Robinson, M. – Wagner, E. W.: Dějiny Koreje, s. 263.
  62. Zatímco v roce 1945 bylo na území celého poloostrova jen 300 000 věřících, v roce 1974 se ke křesťanství hlásilo již 4,3 milionu Jihokorejců (3,5 milionu protestantů a 800 tisíc katolíků). Dnes má Jižní Korea druhou největší křesťanskou enklávu v Asii hned po Filipínách. Srov. Oberhofer, D.: The Two Koreas: A Contemporary History, s. 50.
  63. Eckert, C. J. – Lee, K. – Lew, Y. I. – Robinson, M. – Wagner, E. W.: Dějiny Koreje, s. 268.
  64. Srov. Hwang J.: Analysis of Structure of the Korean Political Elite, s. 108.
  65. Srov. Balík, S. – Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, s. 98.
  66. Eckert, C. J. – Lee, K. – Lew, Y. I. – Robinson, M. – Wagner, E. W.: Dějiny Koreje, s. 251.
blog comments powered by Disqus
Autor
Martin Vlnas
Rubrika
Studie
Témata
, , , , , , ,
Publikováno
20. 9. 2007