Občanská válka v Libérii: Světlo na konci tunelu?

Vladimír Vaďura - 27. Říjen 2003, rubrika Studie

Témata: Afrika, bezpečnostní politika, vnitřní politika

We Need America’s Bush
By F. Shelton Gonkerwon
July 2, 2003

<long-quote>

We need America’s George Bush
To send down his angels of solution
And quell the devils of national pollution
That we may stop this kind of rush
So weird existing at a slam range
That just lead us to our early graves

We hardly sleep; we just sit and weep
Our problem is deep; nowhere could we safely heap
No wings to fly; we only sit and cry
Seeking redemption; seeking America’s Bush redemptive push

We need Bush impatiently soon
To fight our battle against current doom
That we may cease the unbridled loom
And return into our various rooms
Because by our very own
We can’t stop the war bloom

Občanská válka v Libérii se zvolna chýlí ke konci. Přes 3500 vojáků západoafrického vojenského uskupení ECOMIL zahájilo v této zemi ve středu 10. října 2003 mírovou misi OSN. O jejím vyslání rozhodla Rada bezpečnosti OSN krátce po rezignaci prezidenta Charlese Taylora. Relativně malému počtu vojáků západoafrických jednotek se podařilo nastolit klid v hlavním městě Monrovii a umožnit nástup přechodné vlády Mosese Blaha a poté ustavení nového, 76-členného Národního shromáždění v čele s Gyude Bryantem. V nejbližších dnech by mělo dojít k rozmístění dalších dvanácti tisíc vojáků po celém území Libérie s úmyslem získat pod kontrolu území ovládaná povstaleckými skupinami.

„Prožil jsem v této zemi všechna krveprolití v posledních čtrnácti letech a připadám si jako léčitel,“ pronesl nový prezident Gyude Bryant po svém zvolení v ghanském hlavním městě Akkře. Na jeho jméně se shodli členové přechodné vlády bývalého Taylorova spojence Mosese Blaha se zástupci obou povstaleckých uskupení, jež stále kontrolují přibližně dvě třetiny území. Partyzánská hnutí LURD a MODEL by se podle ideálního scénáře měla podílet na řízení země společně s politickými stranami a dosavadní administrativou. Bryantovým cílem je přivést zemi ke svobodným volbám v roce 2005.

Odstoupivší prezident Charles Taylor přijal nabízený azyl v Nigérii, které vládne jeho dlouholetý přítel Olusegun Obasanjo. „Když to bude bůh chtít, vrátím se,“ prohlásil muž, který ovládl Libérii de facto už před čtrnácti lety ve vleklé občanské válce. V posledních čtyřech letech však jeho vládní jednotky nebyly schopny čelit partyzánským útokům opozice a v závěru ovládal už jen hlavní město, které drželi rebelové v obklíčení. „Je to americká válka. Rebelové byli vycvičeni a podporováni USA,“ prohlásil Taylor den před svým odchodem do exilu. Prezidentu Bushovi dokonce vyčetl, že používá jídlo a další věci jako zbraň proti civilnímu obyvatelstvu. Narážel tím na fakt, že Bushova administrativa se odmítla jakkoli angažovat v zemi, dokud Taylor neodejde do exilu.

Historické vazby – dávná minulost?

Přitom právě s Libérii pojí Spojené státy těsné kulturní a historické vazby. Samosprávný útvar založila Americká kolonizační společnost na pozemcích, které roku 1817 odkoupila od kmenových náčelníků v západní Africe. Jejím cílem bylo umožnit potomkům amerických otroků návrat na rodný kontinent. Během následujících let zorganizovala společnost přepravu stovek Afroameričanů do nové kolonie, jež dostala název podle slova „liberty“.

Libérie nikdy nebyla řízena příkazy z Washingtonu a nestala se tedy kolonií v klasickém smyslu. Její spojení s mateřskou zemí bylo spíše symbolické: když v roce 1847 dosáhla nezávislosti, potomci amerických otroků zvolili vlajku nápadně podobnou americké, hlavní město bylo pojmenováno po prezidentu Jamesi Monroeovi. Příchozí Afroameričané spravovali zemi po většinu její historie a rozdělovali si také všechna místa ve státní správě. Tím se stali trnem v oku původním obyvatelům a častokrát byli obviňování z jejich utlačování. Dnes již potomci propuštěných otroků tvoří pouze 5 procent obyvatel země, méně než nejpočetnější domorodé etnické menšiny Kpelleové (19,4 %) a Bassaové (13,8 %).¹

Po dlouhou dobu byla Libérie důležitým obchodním spojencem Spojených států. Na začátku minulého století spoléhali Američané na tamní kaučukové plantáže při soupeření s Velkou Británií v oblasti automobilového průmyslu. Ke zdrojům kaučuku v zemi se s vděčností obraceli také Spojenci za 2. světové války. V období studené války využily Spojené státy strategické pozice země a vybudovaly zde obří letecké základny, z nichž vedly boj proti šíření komunismu v okolních zemích.

Se zhroucením bipolárního systému však zájem Američanů o Libérii upadl a výsledkem je čtrnáct let trvající občanská válka v zemi.

Doeova diktatura a nástup Charlese Taylora

Navzdory enormní snaze se Američanům nikdy nepodařilo zcela vštípit obyvatelům Libérie úctu k demokratickým principům a dodržování právních norem. Namísto „svobody pro všechny“, kterou měli otcové zakladatelé na mysli, se zde dá hovořit spíše o „totální svobodě“ – tedy anarchii. Označovat nedávnou situaci v zemi termínem „občanská válka“ se z tohoto pohledu může jevit jako přiznání příliš vysokého stupně organizovanosti jednotlivým bojujícím skupinám v zemi.

Jedním z mála vládců, kteří se dokázali udržet v čele státu po delší čas, byl William V.S. Tubman, jenž ve svém šestém volebním období zemřel při práci ve věku 71 let. Psal se rok 1971 a funkci prezidenta převzal Tubmanův dlouholetý spolupracovník William R. Tolbert. Svévolným způsobem vlády² si však znepřátelil značnou část obyvatel, kteří navzdory stále bohatým nerostným zdrojům v zemi čím dál více strádali. Rozbuškou k masovým protestům se stal prudký nárůst cen rýže v roce 1979. O rok později provedl Liberijec s domorodými kořeny Samuel Doe vojenský puč a nechal Tolberta popravit společně se třinácti vysokými důstojníky.

Jeho nástup do čela státu přivítala americká administrativa v čele s Ronaldem Reaganem, který viděl v Doeovi účinnou hráz proti šíření komunismu v regionu. V rámci strategického partnerství obdržela Libérie v následujících pěti letech od Američanů podporu 500 miliónů dolarů. Vládnoucí režim je však nepoužíval ke zvyšování životní úrovně obyvatelstva, ale k posílení represivních složek státu. Armádní i policejní jednotky byly – se souhlasem americké vlády – vybaveny moderními zbraněmi, jejich příslušníci dostali přidáno na platech a výrazně se rozšířily i jejich pravomoci. Doe se stal nejrepresivnějším diktátorem v historii země, když obě složky využíval především k vydírání a zastrašování obyvatelstva. Výměnou za toleranci svého režimu poskytoval Američanům námořní i letecké základny v Libérii a další výhody.³

Není divu, že zámořská velmoc jasně doporučila obyvatelům Libérie, koho volit v prezidentských volbách roku 1985. Volby byly prokazatelně zfalšovány a potvrdily Doea v čele státu. O rok později spatřila světlo světa nová ústava a vůdce ozbrojené skupiny se stal formální hlavou země. Jeho režim však s postupem času ztrácel půdu pod nohama, mj. protože jím protežovaní příslušníci kmene Krahu již tvořili pouhá 4 procenta z celkového obyvatelstva Libérie. Nakonec se stal obětí vpádu jednotek Národní vlastenecké fronty Libérie (NPFL) v čele s Charlesem Taylorem.

Charles Taylor studoval do roku 1977 ekonomii ve Spojených státech amerických. Vojenského puče v roce 1980 se zúčastnil jako seržant, o čtyři roky později však uprchl do USA. Byl podezřelý, že zpronevěřil milionové částky z veřejných financí. Ve Spojených státech byl pronásledován kvůli obchodu se zbraněmi a koncem 80. let se vrátil do vlasti. Vytvořil partyzánské vojsko Národní vlasteneckou frontu (NPFL) a na Štědrý večer roku 1989 s ním podnikl vpád do země ze sousedního Pobřeží slonoviny. Jeho iniciativu otevřeně podporovali dva členové Ekonomického společenství afrických států (ECOWAS) – Burkina Faso a Pobřeží slonoviny. Oba státy se také odmítly podílet na vyslání jednotek vojenské organizace ECOMOG do postižené oblasti a upřednostňovaly mírové řešení situace.

ECOMOG a občanská válka v Libérii

Mírová mise v Libérii se stala vůbec prvním konfliktem, v němž sehrály aktivní úlohu jednotky Skupiny ekonomického společenství pro kontrolu příměří (ECOMOG). Idea ustavení nadnárodní vojenské síly v západní Africe se zrodila už v polovině 70. let z popudu nigerijského diktátora Ibrahima Babangidy, jenž se obával narušení stability v oblasti v případě státního převratu v některé zemi. Žádná z mezinárodních organizací ani světových velmocí totiž nejevila ochotu vyslat do západní Afriky své vojáky. Nigérie a dalších 16 států se proto v roce 1990 na summitu v Banjulu, hlavním městě Gambie, dohodly na založení nestálé vojenské organizace, skládající se z vojáků jednotlivých zemí.

Vyslání zhruba dvanácti tisíc vojáků do Libérie se neobešlo bez problémů. Většina obyvatel hegemonního státu a téměř jediného sponzora akce Nigérie byla přesvědčena, že vojenský diktátor Babangida se snaží pouze pomoci svému příteli Doeovi, jehož režim se ocitl v úzkých pod tlakem Taylorovy revoluční armády.⁴ Právě díky státnímu uspořádání, jímž byla vojenská diktatura, však byl Babangida schopen vydávat dostatečné prostředky na financování tak náročné operace ve vzdálené zemi.

V občanské válce 1989–1996 bojovaly následující strany:

Národní vlastenecká fronta Libérie (NPFL) – stoupenci Charlese Taylora, američtí Liberijci. Taylorovi se podařilo již v listopadu 1989 obsadit většinu země, jeho situaci však zkomplikoval spor s náčelníkem spřáteleného kmene Gio. Princ Yormie (Yeduo) Johnson o pár měsíců později velel malé skupince, která zavraždila Samuela Doea, a po jeho smrti se sám prohlásil prezidentem. Později navázal kontakt s generálem Davidem Nimblayem, vůdcem ULIMO, a společně se dohodli na podpoře přechodných vlád v zemi.
Sjednocené osvobozenecké hnutí Libérie za demokracii (ULIMO). ULIMO založili v roce 1991 bývalí vojáci AFP, jež uprchli do Sierry Leone. Jejich politické cíle nebyly nikdy příliš zřejmé, stejně jako možné spojenectví s AFL či dokonce podpora od ECOMOGu v prvních letech války. V roce 1992 jejich vpád zahájil další fázi války, když krátce předtím bylo dosaženo křehkého příměří. Mezi jednotkami ULIMO vypukl v roce 1992 spor, založený na etnickém základě, a organizace se rozštěpila na dvě samostatně operující křídla, ULIMO-S (Krahnové, vůdce Roosevelt Johnson) a ULIMO-K (Mandingové, vůdce Alhaji Kromah).
Ozbrojené síly Libérie (AFL) – jednotky věrné bývalému diktátorovi Samuelu Doeovi a dočasným prezidentům v průběhu války (Amos Sawyer, Rita Perryová). AFL se pokoušely vystupovat jako jediná „pravá“ vládní armáda, jejich pověst ovšem poškodily zprávy o drancování, ozbrojených přepadech a vydírání civilních obyvatel.

Během šestileté války bylo podepsáno na dvanáct mírových dohod, žádná z nich však nevydržela v platnosti déle než několik měsíců. Několikrát podepsaná dohoda o odzbrojení se většinou dotkla pouze malé části bojujících stran; např. smlouva z roku 1994 se týkala pouze 4000 ze 60 tisíc mužů. Teprve po hrozbě ECOMOG, že všichni, kteří mají u sebe zbraně, budou považováni za kriminální živly, učinila demilitarizace pokrok.

Role ECOMOGu v občanské válce bývá dodnes hodnocena jako diskutabilní. Vojáci z okolních zemí od začátku vystupovali spíše jako další strana usilující o kontrolu území. Jejich deklarovaným cílem bylo „oddělit od sebe válčící strany a zabránit dalšímu krveprolévání“. Nejprve se postavily na stranu AFL a ULIMO v bojí proti NPFL; později však zahájily spolupráci s jednotkami Charlese Taylora, když bylo jasné, že NPFL je nejsilnějším vojenským uskupením v zemi. Přestože Tayor nebyl ihned po válce – na rozdíl od dalších stran v konfliktu – obviněn z válečných zločinů, ani on se nevyvaroval zvěrstev, která lze těžko ospravedlnit. S oblibou využíval pro své válečné záměry jedenáctileté chlapce, z nichž mnozí byli pod vlivem tvrdých drog.

Dalším sporným bodem je vysoká cena, kterou musela zejména Nigérie zaplatit za dosažení křehkého míru. Sedmiletý válečný konflikt si vyžádal životy zhruba 200 tisíc civilistů a stovek vojáků; náklady ECOMOGu na operaci odhadl pozdější vládce Nigérie, generál Sami Abacha, na 7 miliard amerických dolarů.

Po ukončení bojů dohlíželi vojáci ECOMOGu na průběh prezidentských a parlamentních voleb v červenci 1997. Volby proběhly hladce. Vítězem se stala Taylorova Národní vlastenecká strana, jež získala 49 ze 64 mandátů v Národním shromáždění a 21 ze 26 křesel v Senátu. Voliči se údajně rozhodli pro Taylora především kvůli strachu z možného pokračování války v případě, že by Taylor nevyhrál. Nový prezident byl potvrzen ve funkci na šestileté volební období, další volby se měly odehrát v červnu 2003.

Taylor se stal prvním demokraticky zvoleným prezidentem po sedmi letech občanské války, která způsobila v zemi totální rozklad hospodářství. Podle některých zdrojů zahynulo během války 10 procent obyvatel, téměř tři čtvrtiny zbývajících se staly buď uprchlíky nebo bezdomovci. Povstalecké jednotky o celkové síle zhruba 60 tisíc mužů byly prý ze 30 procent tvořeny dětmi. Zahraniční zadlužení země dosáhlo výše 2,7 miliardy dolarů.

Za šest let poklidné vlády Taylor nedokázal znatelně pozvednout životní úroveň obyvatelstva. Nezaměstnanost a negramotnost stále přesahovaly 75 procent, do země proudilo minimum zahraničních investic. Namísto snahy o pozvednutí země Taylor zřejmě podporoval povstalecké jednotky v sousední Sieře Leone, kterým výměnou za diamanty poskytoval zbraně a výcvik. Při nedávném povstání v sousední zemi se rebelové často uchylovali k mučení, znásilňování a únosům a tisíce obyvatel přišly o život. Na domácí scéně si Taylor počínal podobně jako jeho předchůdci: posílené armádní jednotky využíval k zastrašování obyvatelstva a pokoušel se rozdmýchat spory mezi jednotlivými kmeny.

Nové povstalecké skupiny a Taylorův konec

Nová vlna násilností propukla v roce 2000. V odlehlých regionech země se zformovaly dvě povstalecké skupiny: LURD a MODEL, jež do značné míry navázaly na dvě povstalecké frakce UNIMO. Jaké byly jejich cíle a prostředky?

1. Sjednocení Liberijci za smír a demokracii (LURD)

Povstalci z LURD se poprvé objevili v roce 1999. Tehdy liberijská vláda oznámila, že se stala obětí útoku, jenž byl veden ze sousední Guineje. Později se útoky objevovaly stále častěji. Prezident Taylor brzy rozpoznal, že za ně nese odpovědnost povstalecká skupina LURD a označil ji jako vážné ohrožení svého režimu a moci.

Vůdcem LURD je Sekou Conneh, jenž má úzké kontakty na vládnoucí režim v Guineji. Na rozdíl od většiny členů hnutí, kteří nosí pistole a vojenské oblečení, Conneh se na veřejnosti objevuje vždy v obleku s kravatou. Jeho žena Avesha je rovněž politicky činná a požívá v rámci LURD značného vlivu. Viceprezidentem hnutí je Chayee Doe, mladší bratr bývalého vojenského diktátora Samuela Doe, jenž byl po vpádu Taylora a jeho Národní patriotické fronty Libérie (NPFL) do země v roce 1980 zbaven moci a popraven.

Vedení LURD vydalo svoji ústavu s přesně stanovenými cíli a úkoly. Jednou z jeho hlavních myšlenek je „mír, smíření a národní povědomí všech Liberijců, vedoucí k zajištění respektu, svobody a rovnosti bez ohledu na kmenovou, náboženskou či sociální příslušnost“. Navzdory tomu zásadně nepoužívá k získání moci mírumilovné metody. „Jedinou cestou, jak znovu nastolit v Libérii mír a pořádek, je vyhnat Taylora – a toho nelze dosáhnout jinak, než za použití násilí,“ prohlásil již dříve Conneh.

2. Hnutí za demokracii v Libérii (MODEL)

Druhá skupina povstalců má za sebou jen krátkou historii a o jejích cílech není téměř nic známo. Do značné míry však navazuje na krahnovskou sekci ULIMO. MODEL se zformoval v jihovýchodních lesnatých regionech a postupně je dokázal ovládnout, čímž odřízl Taylorův režim od důležitého zdroje příjmů. Etničtí Krahnové se jej pokusili svrhnout už v polovině 90. let, kdy jejich hnutí velel válečník Roosevelt Johnson. O jejich loajalitu se opíral předchozí prezident Samuel Doe. Současným vůdcem MODELu je Thomas Nimely.

Oběma skupinám se během následujících bojů podařilo ovládnout téměř dvě třetiny území. Taylor byl navíc v roce 2001 obviněn z válečných zločinů u Speciálního soudu pro Sierru Leone a OSN uvalila na zemi hospodářské sankce.

Pomozte si sami, dokud Taylor neodejde

Obyvatelé země se začali s nadějí obracet ke Spojeným státům americkým v očekávání, že prezident George W. Bush vyšle do země vojáky a nastolí mír a pořádek, stejně jako učinil v Afghánistánu. Americký prezident je však zklamal; vojenskou misi do bývalé kolonie USA podmínil odchodem Charlese Taylora ze země. „Očekáváme od ECOWASu, že vytvoří podmínky, v nichž bude možné uzavřít dlouhodobou mírovou smlouvu,“ uvedl v červenci tohoto roku.

Západoafrické společenství však již nemá dostatek prostředků na vyslání další mírové mise. Jednotky ECOMOG zasahovaly od liberijského dobrodružství ve třech dalších státech (Sierra Leone, Guinea-Bissau, Pobřeží Slonoviny) a v současnosti operují mj. v Pobřeží slonoviny a Kongu. „Nedokážeme se vypořádat se všemi problémy v oblasti,“ přiznal mluvčí organizace Sanny Ugoh. „Stále potřebujeme pomoc zvenčí.“

Situace se stala neudržitelnou i pro Taylora, jenž v červnu 2003 odjel na mírová jednání s představiteli LURD do ghanské Akkry. Zároveň dal otevřeně najevo ochotu odstoupit z funkce prezidenta dříve, než na konci svého mandátu v lednu 2004. Povstalecké jednotky mezitím obklíčily hlavní město Monrovii a odřízly jeho obyvatele od únikových cest. V kritické situaci byli uprchlíci z okolí města odsouzeni k přežití na fotbalovém stadionu s minimem vody a jídla.

Za této situace, kdy téměř veškerá země byla v rukou nekontrolovatelných skupin a podléhala intenzivnímu plenění, již doufali v mezinárodní vojenskou a humanitární pomoc všichni. „Jsme ve zvláštní situaci. V této zemi se nedaří uzavřít příměří, ale obě bojující strany žádají příchod mezinárodních sil a čeká na ně i obyvatelstvo,“ charakterizoval situaci generální tajemník OSN Kofi Annan, jenž se zasláním dopisu zasloužil o projednání případu v Radě bezpečnosti OSN.

Teprve 31. července Spojené státy předložily v Radě bezpečnosti OSN návrh rezoluce, která počítala s rozmístěním 5000 vojáků na území země. Dva tisíce z nich měli být Američané. Návrh však obsahoval kontroverzní pasáž, podle níž měly být mírové jednotky OSN vyňaty z pravomoci Mezinárodního trestního soudu, který Bushova vláda neuznává. Přesto byl o dva dny později schválen s tím, že jednotky umožní ustavení přechodné vlády, kterou povede Taylorův někdejší zástupce a v současnosti uprchlík Moses Blah. Ten se vzdá mandátu, jakmile bude ustavena nová vláda, jež přivede zemi k regulérním volbám. Předání moci bylo naplánováno na 1. října.

Taylor se po několikerém odkladu vzdal funkce prezidenta 11. srpna a odešel do nabízeného exilu v Nigérii. Boje v ulicích Monrovie ani ve zbytku země však neutichly, protože povstalci neuznávali ani přechodný kabinet Mosese Blaha. Vzhledem k Taylorově nepřítomnosti se však Američané ani Spojené národy již nebránili vojenské intervenci, takže o tři dny později přistálo na letišti v Monrovii letadlo s prvními 200 příslušníky pozemních sborů Spojených států. Jejich úkolem bylo zajistit bezpečný příchod jednotek Kontrolní skupiny ECOWASu v Libérii (ECOMIL) ze sousední Nigérie, které usilovaly především o bezpečné dodání humanitární pomoci do nejvíce postižených oblastí. Nad předáním pomoci dohlíželo také na 2300 příslušníků amerického námořnictva na třech bitevních lodích, jež se George W. Bush rozhodl stáhnout do oblasti z prostoru Afrického rohu.

S pomocí mezinárodních vojsk se podařilo zvládnout situaci v okolí hlavního města a uspořádat svobodný výběr nového prezidenta, jenž povede zemi do voleb v roce 2005. Zvítězil obchodník bez politických zkušeností Gyude Bryant, jenž byl ze všech tří hlavních kandidátů nejméně politicky vyhraněný. Jeho volbu umožnilo podepsání dohody s představiteli obou hlavních povstaleckých hnutí, která se zavázala nestavět na kandidátskou listinu své lidi. V úterý 14. října se Bryantův kabinet slavnostně ujal svého mandátu.

Čtyřiapadesátiletý byznysmen pochází ze kmene Grebo, který nesehrál v konfliktu podstatnější úlohu. Je předsedou Liberijské strany akce (LAP), která bývá označována jako skutečný vítěz voleb v roce 1985, jež pro sebe zmanipuloval Samuel Doe. Během následující války Bryant neopustil zemi, čehož si obyvatelé velmi cení. Zároveň patří mezi prominentní členy episkopální církve, jež má v Libérii mnoho příznivců.

Viceprezidentem země byl jmenován Wesley Johnson ze Sjednocené lidové strany (UPP). Ve 21členném kabinetu obdržela každá z povstaleckých skupin (LURD i MODEL) po pěti místech, včetně důležitých ministerstev zahraničí, spravedlnosti a financí. V inauguračním projevu Gyude Bryant uvedl, že mezi jeho priority patří: (1) spolupráce s OSN ve snaze přivést zemi ke svobodným volbám, (2) demobilizace a odzbrojení bojujících stran, (3) nastolení a udržení pořádku a (4) zajištění základních potřeb obyvatel, např. rozvod elektrické energie.

Lépe včas než pozdě

Za váhavý postup v liberijském konfliktu se na Bushovu administrativu snesla sprška kritiky. Odpůrci takového postoje vyčítají Bushovi, že licitoval s vlastními prioritami v okamžiku, který vyžadoval rázné a jednoznačné rozhodnutí. „Pokud je lidský život a důstojnost v ohrožení, musíme prostě zasáhnout. Není možné dávat přednost vlastním prioritám (…) Pro tento okamžik se pro nás postižená oblast musí stát středem všehomíra,“ uvedl např. Elie Wiesel, držitel Nobelovy ceny za mír z roku 1986. Další kritikové přirovnávají případ k nedávnému konfliktu ve Rwandě, v němž americký prezident rovněž nedokázal zaujmout dostatečně včas jasné stanovisko a jednat. Také vzhledem k jeho nečinnosti mohli tamní příslušníci národa Hutu vyvraždit během jediného roku na 800 tisíc Tutsiů. Podobný význam má pro Liberijce datum 21. července 2003, v němž údajně přišlo o život na 600 jejich spoluobčanů. V té době již povstalecké jednotky obsazovaly hlavní město, ale Bushova administrativa se stále věnovala „monitorování situace“.

Možná jen Bush mylně spoléhal na to, že Afričané si poradí sami, stejně jako při konfliktu v roce 1989–96. Ani tento předpoklad však nelze označit za bezproblémový především proto, že hlavní sponzor západoafrické vojenské iniciativy – Nigérie – rovněž nesplňuje podmínky ideálního mírotvorce. Nevládní organizace jako Amnesty International již delší dobu upozorňují na porušování lidských práv v zemi a používání ozbrojených jednotek k zastrašování dělníků, etnických menšin a studentů.

Zdroje

Poznámky pod čarou

Lexikon zemí 2000, str. 253
Tolbertův způsob vlády lze charakterizovat jako diktaturu vládnoucí Strany pravých whigů (True Whig Party). V průběhu celých 70. let sílila v Libérii hnutí, usilující o poklidnou reformu politického systému. Jejich snažení však bylo znehodnoceno vojenským převratem v roce 1980. (http://www.fpif.org/…7liberia.pdf)
Z liberijského území vysílala rozhlasová stanice Hlas Ameriky do oblastí v Africe a na Blízkém východě. Sídlilo zde také zpravodajské ústředí pro jižní Atlantik a největší kaučukovou plantáž vlastnila americká gumárenská společnost Firestone.
Babangida nikdy neskrýval sympatie k Doeovi a jeho režimu a neváhal pomoci Libérii na úkor vlastní země. Nejčistším příkladem budiž převzetí liberijského dluhu u Africké rozvojové banky (ADB) z blíže neuvedených důvodů.

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně