Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Vztah politiky a morálky z hlediska realismu

Pozorovatele české polistopadové politické scény může otázka vztahu politiky a morálky jen stěží nechávat chladným, protože představovala v nejednom momentu poměrně významné „policy issue“ české politiky.

Nejde však o žádnou lokální specialitu, neboť hledání odpovědi na otázku, jakou roli mají sehrávat morální soudy v politice, je věčným námětem úvah jak politických aktérů, tak politických komentátorů. „Machiavellistický“ přístup k politice, problematizující přímočarou aplikaci morálních hodnotících soudů na politické dění, je vysoce kontroverzním a vždy, ať se objeví v jakékoli podobě, vyvolává řadu odmítavých reakcí. Nemálo z těchto reakcí je však podle mého názoru důsledkem nepříliš dobrého porozumění tomu, co je vlastně cílem realismu. Záměrem předkládané práce tedy bude blíže představit realistickou tradici, respektive jejího význačného představitele, realistickou školu mezinárodních vztahů, z hlediska jejího náhledu na vztah politiky a morálky. Nepřímo bych tak chtěl vyvrátit některá oblíbená klišé týkající se realismu. Takovým nejtypičtějším předsudkem je přesvědčení o naprostém cynismu realismu, tedy že jde o přístup zbavující politiku jakékoliv etické dimenze.

Machiavellistická tradice

Niccolò Machiavelli je autorem, kterého lze téměř jistě považovat za jednoho z otců zakladatelů realistické tradice politického myšlení 1. Machiavelli ve své době zcela unikátním způsobem zpochybnil tradiční způsob nahlížení na politiku, pro který byla typická výrazná role etických kategorií. V jedné slavné pasáži Vladaře učinil v zjevné narážce na styl, v němž bylo zvykem psát politické traktáty mezi jeho současníky, rozlišení mezi „skutečnou pravdou o věcech“ a „republikami a monarchiemi, které nikdo nikdy neviděl“2. A předsevzal si dívat se spíše na život, jaký je, než jaký by měl být. Jak podotýká Albert Hirschman (2000: 20), Machiavelli a vůbec celé renesanční politické myšlení tak silně narušili tradiční přesvědčení, podle nichž „moralizující filosofie“ svými „mravokárnými napomenutími“ a „náboženské poučky“ svými „hrozbami zatracením“ dokáží „udržet zhoubné lidské vášně na uzdě“.

Machiavelliho jméno se v následujících staletích stalo synonymem pro amorálnost a naprostý cynismus a od jména florentského myslitele odvozený pojem machiavellismus nálepkou užívanou k dehonestujícímu označení praktik mnohých politiků a vládců, mnohdy i těch nejkrutějších tyranů. Souběžně vedle této výkladové tradice však vždy existovaly i jiné, k Machiavellimu přívětivější náhledy. Již Benedikt Spinoza anebo Jean-Jacques Rousseau oproti převládajícímu názoru své doby neváhali označit Vladaře za republikánské dílo (Tarcov 2004: 3), nicméně náhled na Machiavelliho jakožto humanistu, přítele lidu apod. se stal velice populárním spíše až ve dvacátém století (viz např. Pocock 1975; de Grazia 1989; Skinner 1995). Pojem machiavellismus si však nepodržel pejorativní nádech pouze v obecném jazyce, stejný význam má i pro mnohé představitele současné politické vědy a filosofie. Nejznámějším kritikem Machiavelliho ve dvacátém století byl zřejmě Leo Strauss, pro nějž představuje Florenťan rafinovaného „kazatele zla“, rouhače a cynika, člověka, který zasel do kořenů naší společnosti semena bezbožnosti a amorálnosti, a je tak přímým viníkem dekadence moderní doby. Důležitou pozici ve Straussově kritice Machiavelliho pak má údajná vazba mezi Machiavelliho dílem a bouřlivě se rozvíjejícími přírodními vědami (viz Germino 1966; 1991).

Na následujících řádcích se hodlám věnovat zejména dvojici autorů Edward Hallett Carr a Hans Morgenthau, kteří stáli u zrodu realistické školy mezinárodních vztahů. Jak Carr, tak Morgenthau na tradici obecného realismu v mnoha ohledech bezprostředně navazují (viz Carr 1951: 63–67; Morgenthau 1978: 3–4). Podobně jako se Machiavelli vymezoval vůči utopismu středověkých politických traktátů, Carr s Morgenthauem definují své teze v opozici vůči wilsonovskému idealismu, který vládnul meziválečnému myšlení o mezinárodních vztazích. Proti jeho „utopismu“ staví poukazy na nutnost vymezení politiky jako samostatného normativního systému, pesimistický pohled na lidskou přirozenost, kritiku univerzalistických projektů, z metodologického hlediska pak důraz na empiricismus. Oproti Machiavellimu jsou však explicitnější v odmítnutí „ryzího“ realismu, když jisté pasáže jejich děl jsou věnovány výhradně kritice jeho nedostatků a pochybení3.

Filosofický a historický kontext

Jak již bylo uvedeno, hlavním terčem kritiky vycházející z per Carra a Morgenthaua je v meziválečném období převažující způsob myšlení o mezinárodních vztazích. Carr například v úvodu k prvnímu vydání svého díla Dvacetiletá krize, psaném v předvečer druhé světové války, důrazně vyzývá k tomu, aby byla porážka Hitlera následována ustavením takového uspořádání, které by se poučilo z meziválečných chyb. Budoucí mírová konference by si měla vzít ponaučení z fiaska té minulé. Proto také celou svou knihu věnuje „tvůrcům nadcházejícího míru“ (Carr 1951 [1939]: ix).4

Carr sleduje počátky moderního „utopismu“ už od renesance, v níž tehdejší realisté svým útokem na středověký politický systém legitimovaný univerzalistickou křesťanskou etikou přivedli soudobé „utopisty“ k hledání nového standardu legitimizujícího politickou moc. Ten byl následně nalezen v sekulární doktríně přirozeného práva, jehož konečným zdrojem byl rozum lidského jedince (Carr 1951: 22). Důležitou roli sehrál také rozvoj vědy, budované na newtonovských principech. Mnozí myslitelé je totiž neváhali aplikovat rovněž na etiku ve víře, že rozum může určit univerzálně platné morální zákony s tím, že „když budou jednou určeny, tak se jim lidi přizpůsobí tak, jako se hmota přizpůsobuje fyzikálním zákonům přírody“ (tamtéž: 22–23). Vývoj moderního utopismu byl pro Carra završen Jeremy Benthamem, který nejen že stvrdil „vědecký“ přístup racionalistů, ale navíc opustil aristokratismus tradičního utopismu. Poznání dobra už nově nebylo záležitostí filosofů, ale běžného rozumu: „Bentham byl prvním myslitelem, který vypracoval doktrínu spasení veřejným míněním“ (tamtéž: 24). Optimismus liberálů devatenáctého století byl založen na přesvědčení, že všeobecný rozvoj poznání půjde ruku v ruce s kultivací veřejného života, protože veřejné mínění bude schopné správně posoudit každou vyvstalou otázku a bude rovněž schopné podle tohoto posouzení jednat. Paradoxem je, že v momentě, kdy byly základní premisy takového liberalismu v domácí politice čím dál více zpochybňovány, došlo k jeho přejmutí do mezinárodních vztahů, v nichž našel své ztělesnění v idealismu myslitelů jako byl Norman Angell, Alfred Zimmern, anebo prezident Spojených států Woodrow Wilson (tamtéž: 24–27). Způsob ustavení a fungování Společnosti národů spolu se „zbožněním“ veřejného (mezinárodního) mínění, typickým pro meziválečné období, představoval nejryzejší možné vyjádření těchto naivně liberálních principů (tamtéž: 27–36).5

Kromě racionalistické víry v lidský rozum zkombinované s benthamovským důrazem na veřejné mínění uvádí Carr ještě další významný faktor – doktrínu harmonie zájmů. Právě ona totiž umožnila „vyřešit“ odvěké dilema politické filosofie spočívající v otázce „Proč se lidé podřizují určitým pravidlům chování?“. Na tuto otázku neodpovídá uspokojivě ani Benthamova formule „největší blaho největšího množství lidí“, protože z ní není jasné, proč by menšina měla být spokojena s rozhodnutími činěnými v zájmu většiny. Benthamovský liberalismus tak nutně potřebuje doplněk v podobě doktríny harmonie zájmů, podle níž mezi zájmy jednotlivce a zájmy společenství neexistuje žádný zásadní rozpor. Základem této doktríny je laissez-faire škola politické ekonomie, na jejímž počátku stál Adam Smith (tamtéž: 41–43). Ovšem jak podotýká Carr, jeho závěry byly založeny na předpokladech typických pro Anglii 18. století, které se začaly výrazně proměňovat s postupujícím průmyslovým rozvojem: „[K]uriózní shodou okolností spatřilo Bohatství národů světlo světa ve stejném roce, jako Wattův vynález parního stroje“ (tamtéž: 44). S nástupem průmyslového kapitalismu a vznikem početné vrstvy proletariátu se dle Carra doktrína přirozené harmonie zájmů stala nástrojem sloužícím k zabezpečení zájmů dominantních vrstev ve společnosti, které je vydávaly za zájmy společnosti jako takové.

Rovněž doktrína harmonie zájmů se promítla do úvah myslitelů zabývajících se mezinárodními vztahy, a to v podobě představy, že mezi zájmy jednotlivých národů a zájmy světové komunity přirozeně neexistuje střet zájmů. Opět tak zde docházelo k situaci, že doktrína, která byla ve své ryzí podobě v domácí politice shledána neudržitelnou (viz počátky regulace volného trhu sociální legislativou), byla právě v této původní verzi přenesena do mezinárodních vztahů (tamtéž: 49–50). A podle Carra právě tato doktrína silně přispěla k destabilizaci meziválečného mezinárodního systému, protože se stala především politickým nástrojem v rukou vítězných mocností. V zahraniční politice jednotlivých států lze nalézt tuto tezi především ve dvou formách: ve formě představy, že existuje společný zájem na míru a v podobě prosazování politiky odstraňování bariér volného mezinárodního obchodu. Obojí představy jsou přitom velmi výrazně poznamenány svým anglosaským původem. Jak poznamenává Carr, pro anglicky mluvící země zněl v období po roce 1918 argument, podle kterého na válce nemůže nikdo vydělat, velice přesvědčivě. Ovšem ten samý argument „nebyl příliš přesvědčivý pro Němce, kteří výrazně získali ve válkách vedených v letech 1866 a 1870 a kteří přičítali své současné utrpení nikoli válce započaté v roce 1914, ale skutečnosti, že ji prohráli (…) nebo pro Francouze, kteří nemohli litovat války, v níž znovuzískali Alsasko-Lotrinsko; nebo pro lidi jiných národností, kteří si pamatovali války, z nichž profitovali Velká Británie a Spojené státy v minulosti“ (tamtéž: 52). Představa o existenci všeobecného zájmu na udržení míru se tak v realitě měnila spíše v nástroj zemí zainteresovaných na udržení mezinárodního statu quo (tamtéž: 52–53). Obdobně tomu bylo s „mezinárodní ekonomickou harmonií“, totiž s představou, že politika liberalizace mezinárodního obchodu obecně prospívá všem státům (tamtéž: 54–60).

Kolaps meziválečného mezinárodního systému tak podle Carra měl hlubší strukturální příčiny, než pouhá selhání konkrétních politiků. Těmito příčinami byla utopistická paradigmata, ovládající v meziválečném období jak přístup k tvorbě zahraniční politiky, tak mezinárodní vztahy jako vědní obor. Druhá ze jmenovaných skutečnost byla snad ještě vážnější, protože znemožňovala pochopení toho, proč ke zmiňované tragédii vlastně došlo.

Mezinárodní6 politika nahlížená jako boj o moc

Jeden z aspektů rozporu mezi realismem a utopismem (respektive idealismem) představuje pro Carra a Morgenthaua odlišný přístup ke vztahu politiky a morálky. Zatímco pro utopistu jsou etické standardy nezávislé na politických a dokonce jsou jim nadřazeny (výkon politiky by měl být přizpůsoben etickým normám), pro realistu je pořadí obráceno: „[E]tika musí být interpretována v politických pojmech“ (Carr 1951: 21).7 Vymanění se z osidel utopistického myšlení proto musí být provázeno požadavkem na uznání politiky jako samostatně existujícího normativního systému. Explicitně tento požadavek vyslovuje Morgenthau ve druhém ze svých „šesti principů politického realismu“ (Morgenthau 1978: 5–8). Jako taková pak politika nutně musí disponovat vlastními kategoriemi – pro Morgenthaua tuto roli plní koncept zájmů definovaný prostřednictvím mo­ci.

Pro realisty tak každá politika nutně musí obsahovat mocenskou složku a každý pokus zbavit ji této složky (tj. zbavit ji normativní samostatnosti) je odsouzen k neúspěchu. V předchozí části byla věnována pozornost filosofickým kořenům pokusů o legalizaci a moralizaci mezinárodní politiky a jejich negativním konsekvencím, jak je popisují Carr s Morgenthauem­.8 Nyní se zaměřím spíše na deskripci Carrovy a Morgenthauovy pozitivní vize toho, jak se má (mezinárodní) politika nahlížet a z jakých důvodů tak tomu má být.

Morgenthau uvozuje svůj výklad charakteru politické moci převrácením klasického Rousseauova výroku a tvrdí, že „člověk se rodí a žije v řetězech (…) ale všude chce být svobodný“ (Morgenthau 1958: 239). I tuto definici však považuje za nedostatečnou, a tak pokračuje: „člověk žijící v řetězech nejen že chce být svobodný, on chce být také pánem“ (tamtéž: 240). Tendenci k dominanci Morgenthau považuje za jeden ze základních rysů lidské přirozenosti, jehož logickým důsledkem je všudypřítomnost mocenských střetů na všech úrovních organizace společnosti. Stejně jako lze takové střety vypozorovat v rodinách nebo profesních asociacích, nejinak tomu není na úrovni státu nebo na mezinárodni úrovni (Morgenthau 1978: 37–38). Je tomu tak proto, že společenské uspořádání a instituce jsou sice dějinně podmíněné a prochází určitým vývojem, avšak jisté základní bio-psychologické sklony člověka jsou neměnné (tamtéž: 36–37). Proto pozbývá na přesvědčivosti každý koncept, který se snaží popsat politiku bez toho, aby vzal v potaz její mocenský charakter. Proto je sebezničující jednání každého jednotlivce, který se snaží naprosto vyloučit ze svých životních rozhodnutí mocenské úvahy, protože se tím vystavuje na milost a nemilost ostatním jedincům. V případě států pak platí uvedené pravidlo dvojnásob.

Z právě napsaného by čtenář mohl snadno nabýt dojmu, že Carr s Morgenthauem jsou oslavovatelé mocenské politiky zbavené jakéhokoli působení morálních, právních a dalších omezení. Tohoto omylu se dopouštějí jak někteří jejich kritici, tak jejich následovatelé. Dost často se například zapomíná na skutečnost, že Carrova kritika idealismu (respektive v Carrově slovníku utopismu) není autorem míněna jako oslava jeho protipólu, realismu. Pozice, kterou Carr sám zastává a preferuje, je až výslednou syntézou téměř dialekticky pojatého střetu mezi idealismem a realismem.9 „V jisté fázi představuje realismus nezbytný korektiv nadbytku utopismu, stejně jako v jiných obdobích musí být povolán utopismus, aby vyvážil neplodnost realismu (…) zdravého politického myšlení a zdravého politického života bude dosaženo pouze tehdy, když oba naleznou své místo“ (Carr 1951: 10). Carr tak považuje za nevhodný rovněž ryzí realismus a věnuje nemalou část svého díla jeho kritice (srov. Carr 1951: 89–94). Skutečnost, že se kritice utopismu věnuje daleko obšírněji, je dána především tím, že v době, kdy svou nejznámější knihu psal, mělo myšlení o mezinárodních vztazích převážně utopický charakter. Rovněž v dílech Morgenthaua lze nalézt pasáže, v nichž „realista“ Morgenthau přiznává význam a roli mezinárodnímu právu a morálce (viz např. Morgenthau 1978: 24–25, 229–333). Obraz Carrova a Morgenthauova náhledu na (mezinárodní) politiku, roli morálky a lidskou přirozenost tak nutně potřebuje doplnit a rozšířit, jinak by byl značně nepřesný.

Jaké výtky tedy mají Carr s Morgenthauem proti ryzímu realismu? První z nich je čistě pragmatická a poukazuje na neschopnost realismu poskytnout dostatek zdůvodnění a podnětů ke konkrétní efektivní politické akci. Když např. Morgenthau analyzuje fenomén moci, tak uvádí rovněž rozlišení mezi legitimní a nelegitimní mocí, které považuje za velmi důležité nejen z filosofického, ale také z praktického hlediska: „Legitimní moc, která může vyvolat morální nebo právní ospravedlnění svého výkonu, bude pravděpodobně daleko efektivnější než ekvivalentní nelegitimní moc, která nemůže být takto ospravedlněna“ (Morgenthau 1978: 32). Podobně Carr hovoří o nutnosti sledovat dosažení určitého jasného a konečného cíle v politice a o potřebě používat rovněž jisté iracionální a emocionální apely10 při jeho prosazování (Carr 1951: 89–91). Na jiném místě, když hovoří o politických ideologiích, pak Morgenthau (1978: 93) vysvětluje, proč tomu tak je: „[Z]atímco veškerá politika je nezbytně usilováním o moc, ideologie činí zapojení se do tohoto soupeření o moc psychologicky a morálně přijatelné pro jeho aktéry a pro jejich publikum“. Uvedené vysvětlení zní dost cynicky a vyvolává dojem, že jediným posláním veškerých politických ideologií je pouze služba v rukou mocných manipulátorů. Morgenthau však toto tvrzení hned na následujících řádcích doplňuje a přiznává ideologiím také druhou funkci: ideologie poskytují rovněž konečný cíl (ultimate goal) politické činnosti.

Čímž se dostávám k substantivnějším výtkám, které Carr s Morgenthauem mají vůči ryzímu realismu. Jednou z nich je determinismus a nepřipouštění prostoru pro ovlivnění vývoje společnosti svobodnou lidskou vůlí. Carr (1951: 12) v této souvislosti poznamenává, že zatímco „charakteristickou neřestí utopisty je naivnost, u realisty je to sterilita“. Deterministická vize člověka neschopného jakkoli řídit lidské záležitosti je podle něj v rozporu s těmi nejhlubšími představami člověka o sobě samém a není slučitelná s jeho existencí jakožto lidské bytosti (tamtéž: 92). Společnost musí sledovat i jisté pozitivní cíle. Stát nemůže existovat jenom proto, aby existoval. A nejde pouze o možný společenský vývoj, jde i o samotnou existenci společnosti jako takové. „Čistý realismus nemůže nabídnout nic než holý boj o moc, který činí existenci jakéhokoli druhu mezinárodní společnosti nemožnou“, píše Carr (1951: 93). Stejně kritizuje Morgenthau myslitele, kteří podle něj buď popisují fungování společnosti v čistě mocenských kategoriích (Machiavelli, Hobbes), anebo přímo glorifikují sílu a moc (Nietzsche, Mussolini). Podle Morgenthaua „[Z]ápadní tradice“ vždy spočívala především ve snaze o „regulaci a omezení mocenských sklonů, které by jinak společnost vnitřně rozložily“ (1978: 232). „Od Bible, přes morálku až po ústavní uspořádání moderních demokracií, hlavní funkcí těchto normativních systémů bylo udržet mocenské aspirace v rámci společensky snesitelných mezí“ (tamtéž: 231).

Jak je vidno, výše uvedené náhledy na Carrovy a Morgenthauovy koncepty potřebují mírně revidovat, respektive doplnit. Jakkoli tak v jejich dílech zaznívají požadavky na uznání politiky za autonomní normativní systém, tak jedním dechem oba autoři dodávají, že si jsou vědomi i relevance dalších takových systémů. Zvýšený důraz na (politické) kategorie moci je brán jako vědomá abstrakce od komplexity politické reality, v níž nutně hrají svou roli i jiné kategorie. Ostatně ekonomika, morálka, náboženství apod. se podobné abstrakce dopouštějí také (viz Morgenthau 1978: 14). Stejně tak náhled na člověka a jeho přirozenost nemůže pouze být ryze realistický: „[S]kutečný člověk se skládá z »ekonomického člověka«, »politického člověka«, »morálního člověka«, »náboženského člověka« atd. Člověk, který by nebyl ničím jiným než »politickým člověkem«, by byl zvířetem, protože by naprosto postrádal morální zábrany. Člověk, který by nebyl ničím jiným než »morálním člověkem«, by byl bláznem (…)“ (tamtéž: 14).

Podle Morgenthaua tak je nejtypičtějším rysem vztahu mezi politikou a morálkou tenze, která je neodstranitelná, nelze ji uniknout, a to žádným směrem. Z morálních dilematu politické akce není cesty ven (srov. Morgenthau 1958: 246–250). Nepochopením charakteru uvedeného dilematu jsou snahy o jeho překonání. Tohoto omylu se velmi často dopouštějí utopisté (v Morgenthauově slovníku perfekcionisté), proto podrobuje tvrdé kritice idealismus wilsonovského ražení (tamtéž: 242–244). Ovšem na druhou stranu neváhá kritizovat ani jeho přesný opak, který nazývá totalitarismem: „[M]ezeru mezi politickým ideálem a politickou realitou, kterou se perfekcionismus snaží zavřít ve prospěch ideálu vyzdvižením politické reality na úroveň ideálu, se pokouší eliminovat rovněž totalitarismus, ale opačným postupem, totiž stržením ideálu dolů na úroveň brutálních faktů politického života“ (tamtéž: 245).

Závěr

Představitele realistické školy mezinárodních vztahů lze jistě považovat, přinejmenším z hlediska intenzity s jakou poukazují na neudržitelnost přístupů redukujících složitou komplexnost politiky na jednoduchá morální schémata, za důstojné reprezentanty tradice založené florentským myslitelem Niccolò Machiavellim. Je proto pochopitelné, že interpretační spory, které provázejí přijímání Machiavelliho, se odrážejí také v reflexi E. H. Carr a Hanse Morgenthau, respektive realismus v mezinárodních vztazích jako takového.

Cílem předkládané práce bylo poukázat na neudržitelnost některých dost rozšířených představ o realismu. Carrova a Morgenthauova kritika „utopismu“ v mezinárodních vztazích je v mnoha ohledech realistická, ovšem nejde o realismus „absolutní“, protože uvedeným autorům nečiní žádné problémy akceptovat skutečnost, že v určitých situacích je dobré vzít v potaz i liberální logiku. Jejich realismus je tak poměrně vnímavý k roli, kterou hraje morálka v politice. Jejich explicitně zdůrazněným cílem není vyloučení morálních soudů z politických rozhodnutí, ale nalezení správného poměru mezi morálními a jinými soudy. Jistě stojí za zmínění skutečnost, že v tomto směru se jejich realismus příliš neliší od „realistického liberalismu“ takových současných čelných liberálů, jakými jsou Robert Keohane či Joseph Nye.11

Domnívám se, že popsané realistické koncepty jsou relevantní i pro současnost a mají nám stále co zajímavého říct. Realismus si vydobyl na pomyslném „trhu politických idejí“ ne zrovna špatnou pozici a realistické argumenty jsou v aktuálních politických debatách slyšet poměrně často. V některém z dalších čísel Global Politics se tak čtenáři tohoto žurnálu mohou těšit na představení realistické kritiky jednoho žhavého současného problému – války v Iráku.

Literatura

  • Blažek, Tomáš. 2005. „Liberalismus“ In: Přehled teorií mezinárodních vztahů. Ed. Pavel Pšeja. Brno: IIPS, str. 43–62.
  • Carr, Edward Hallett. 1951 [1939]. The Twenty Years’ Crisis 1919–1939. An Introduction to the Study of International Relations. London: MacMillan & Co. Ltd.
  • Germino, Dante. 1966. „Second Thoughts on Leo Strauss’s Machi­avelli.“ The Journal of Politics, Vol. 28, No. 4, p. 794–817.
  • Germino, Dante. 1991. „Blasphemy and Leo Strauss’s Machi­avelli“ Review of Politics, Vol. 53, No. 1.
  • Grazia, Sebastien de. 1989. Machiavelli in Hell. New York: Harvester Wheatsheaf.
  • Hirschman, Albert O. 2000. Lidské vášně a osobní zájmy. Politická obhajoba kapitalismu v čase před jeho triumfem, Brno: CDK.
  • Hume, David. A Treatise of Human Nature. Treatise III.1.1.
  • Keohane, Robert O. 2002. „Introduction: From Interdependence and Institutions to Globalization and Governance“ In: Power and Governance in a Partially Globalized World. R. Keohane. London, New York: Routledge, p. 1–23.
  • Kubálková, Vendulka. 1998. „The Twenty Years’ Catharsis: E.H. Carr and IR“ In: International Relations in a Constructed World. Eds. V. Kubálková, Nicholas Onuf a Paul Kowert. New York: M.E. Sharpe, p. 25–57.
  • Machiavelli, Niccolò. 2001. Úvahy o vládnutí a o vojenství. Praha: Argo.
  • Morgenthau, Hans J. 1958. Dilemmas of Politics. The University of Chicago Press.
  • Morgenthau, Hans J. 1970. Truth and Power. Essays of a Decade, 1960–70. New York, London: Praeger Publishers.
  • Morgenthau, Hans J. 1978. Politics Among Nations. The Struggle for Power And Peace. New York: Alfred A. Knopf. Fifth Edition, Revised.
  • Pocock, J. G. A. 1975. The Machiavellian Moment. Princeton, N.J.: Princeton University Press.
  • Skinner, Quentin. 1995. Machiave­lli. Praha: Argo.
  • Tarcov, Nathan. 2004. Freedom, Republics, and Peoples in Machiavelli’s Prin­ce. In: The University of Chicago Political Theory Workshop, Fall 2004/5.
  • Viotti, Paul R., Kauppi, Mark V. 1999, eds. International Relations Theory. Realism, Pluralism, Globalism, and Beyond. Allyn and Bacon, Third Edition.
  • Waltz, Kenneth. 1979. Theory of International Politics. Boston: McGraw-Hill.

Autor je studentem politologie a práva na Masarykově univerzitě a
výkonným redaktorem Global Politics.

Poznámky pod čarou

  1. Někdy je tento „primát“ připisován rovněž Thúkydidovi, zejména pak realistickou školou mezinárodních vztahů (viz např. Viotti, Kauppi 1999: 57–59).
  2. Citováno dle anglického překladu Vladaře, kapitola XV.; v českém překladu (Machiavelli 2001) se tato v sekundární literatuře hojně citovaná věta nevyskytuje.
  3. Carr s Morgenthauem shodně nahlížejí Machiavelliho jako představitele „ryzího“ realismu (Carr 1951: 89; Morgenthau 1978: 231–232), což je pozice, kterou považují za nepřijatelnou. V tomto zařazení Machiavelliho se s nimi neztotožňuji, avšak interpretační spor týkající se otázky, jak správně vykládat a chápat Machiavelliho, není primárním předmětem této práce.
  4. V originále: „To the makers of the coming peace“.
  5. K popisu wilsonovské vize fungování mezinárodní politiky blíže viz Blažek (2005: 49–50).
  6. Morgenthau s Carrem se sice primárně zabývají mezinárodními vztahy, ale svůj výklad zasazují do obecného kontextu. To, co platí pro charakter politiky na národní úrovni, lze dle jejich soudu velmi dobře aplikovat také na mezinárodní úroveň. A stejný vztah funguje i v opačném pořadí. Samozřejmě že identifikují jisté rozdíly mezi fungováním politiky na národní a mezinárodní úrovni, ovšem to nic nemění na skutečnosti, že obě zmiňované úrovně chápou jako součásti jednoho kontinua (viz např. Morgenthau 1978: 37). Důraz na jasné oddělení národní a mezinárodní sféry je typický až pro pozdější realisty a zejména pro neorealisty. Ostatně právě kritika „redukcionismu“ realismu (tj. neodlišování mezi proměnnými na úrovni jednotek a systému) je jedním z hlavních bodů, na nichž postavil Kenneth Waltz svůj neorealismus (Waltz 1979: 60–101).
  7. Carr identifikuje jako další antiteze charakterizující rozpor mezi utopismem a realismem dichotomii mezi svobodnou vůlí a determinismem, teorií a praxí, intelektuálem a byrokratem a levicí a pravicí (Carr 1951: 11–21).
  8. Respektive pozornost byla věnována především Carrovi, který je v tomto směru preciznější. Ovšem i Morgenthau se tomuto tématu, byť zkratkovitě, věnuje. Podobě jako Carr zmiňuje v dané souvislosti stoupence volného trhu a wilsonovské liberály. Dále připomíná roli, kterou sehrála zkušenost s přechodem od aristokratické vlády k buržoazní společnosti, která vedla mnohé filosofy devatenáctého století k mylnému ztotožnění mocenské politiky s aristokratismem a autoritativními režimy a k přehlížení nově zformovaných, zastřenějších a nepřímých mocenských vztahů ve společnosti. Za důležitou označuje rovněž tzv. „americkou zkušenost“, tj. dlouhodobou izolaci amerického kontinentu od hlavních epicenter světových konfliktů, která v jeho politických elitách vybudovala přesvědčení o americké výjimečnosti, o možnosti oprostit se od mocenské politiky (Morgenthau 1978: 35–41).
  9. K interpretaci Carra jako dialektika blíže viz např. práce V. Kubálkové (1998). Kubálková (představitelka sociálního konstruktivismu) poukazuje na jistou nerozhodnost mezi pozdějšími realisty týkající se hodnocení Carrovy „nekonzistence“ a argumentuje, že vlastně o žádné nekonzistenci nemůže být řeč. Carr je pro ní jednoznačným dialektikem. Zároveň ironicky poznamenává, že realistby ve světle těchto závěrů měli přehodnotit, zda Carra stále chtějí považovat za svého „otce zakladatele“ (Kubálková 1998: 26–27).
  10. Carrovo chápání morálky je velmi blízké emotivismu, jak jej známe např. z podání D. Humea (srov. Carr 1951: 157; Hume).
  11. Viz například Keohanova charakteristika jeho pojetí (liberálního) institucionalismu, při níž jasně zdůrazňuje, že institucionalis­tické koncepty nepředstavují komplexní a vševysvětlující popis reality, ale musí být zasazeny do širšího rámce nazírání našeho světa – do rámce, v němž mají své místo i mnohé realistické postřehy (Keohane 2002).
blog comments powered by Disqus
Autor
Tomáš Blažek
Rubrika
Studie
Témata
,
Publikováno
2. 2. 2006