Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Postmodernismus a mezinárodní vztahy

Cílem této práce je základní vhled do problematiky postmodernismu v mezinárodních vztazích. Tento záměr je sám o sobě dosti ambiciózním úkolem, protože implikuje určitou „elementární jednoznačnost“, jíž však může být v souvislosti s postmodernismem dosaženo jen velmi omezeně. Do značné míry jsou tyto problémy dány samotným charakterem postmodernismu (pokud se vůbec dá o nějaké jeho jednotné povaze hovořit), nicméně toto tvrzení zajisté nemůže být důvodem či argumentem, proč se o zpracování daného tématu nepokoušet.

Jsem si plně vědom všech omezení, která plynou z toho, že zvolené téma již „ze své podstaty“ neumožňuje, aby bylo „komplexně“ pojato. Budu-li navíc důsledně sledovat vytčený cíl, pak se nelze vyhnout značným zjednodušením, která mohou (a zajisté budou) působit nepatřičně. Budiž hned na počátku řečeno, že mým záměrem není vytvořit další z řady textů, které usilují o „zcela nové“ pojetí postmodernismu, ale naopak spíše skromná snaha poskytnout určité základní vodítko k lepší orientaci v problematice postmodernismu v mezinárodních vztazích.

Za uvedených předpokladů je možné, domnívám se, postupovat podle následujícího „vzorce“. Nejprve bude učiněn pokus o vymezení termínu postmodernismus, a to v co nejširší perspektivě. Poté bude postmodernismus jakožto určitý „myšlenkový proud“ zasazen do kontextu teorie mezinárodních vztahů, v jejímž rámci bude dále specifikován. V dalším textu bude poukázáno na různé varianty a obměny postmodernismu v mezinárodních vztazích, které různí autoři s různou intenzitou prosazují. V závěrečné pasáži se pokusím o „zhodnocení“ postmodernismu a jeho možného přínosu teorii mezinárodních vztahů, přičemž zvláštní místo zde budou zaujímat hlasy, které jsou vůči postmodernismu kritické.

Pokus o vymezení termínu postmodernismus

Z čistě etymologického hlediska je možné definovat postmodernismus jako něco, co přichází „po modernismu“. V tomto ohledu se tedy jeví jako nezbytné nejdříve určit, co se chápe pod pojmem modernismus. Následné vymezení postmodernismu tím však není příliš usnadněno, protože modernismus odkazuje především ke kulturní dimenzi modernity (Sarup 1993: 131) – a analogické určení postmodernismu jakožto kulturní dimenze postmodernity znamená nepřípustné omezení významu pojmu postmodernismus.

K uchopení postmodernismu je tedy nutné přistoupit odlišným způsobem, přičemž jeho „etymologicko-chronologické“ chápání zde bude vedlejší. Stále je sice možné postmodernismus chápat jako přístup „ex post“, nejde ovšem o „následníka“ modernismu, ale spíše o jeden z „důsledků“ modernity. Toto tvrzení (i přes svou „autoritativní povahu“) nicméně neznamená, že lze jednoznačně určit, kdy, proč a jak postmodernismus vznikl.

Co se tedy rozumí termínem modernita? Odpověď na tuto otázku opět není snadná. Elementární prvky tohoto pojmu však lze identifikovat – a to alespoň do té míry, aby bylo poté možné poukázat na to, vůči čemu se postmodernismus vymezuje.1 Mo­dernita není pojmem, který má pouze časovou dimenzi, přestože se právě tak běžně chápe. Modernita znamená i určité místní (geografické) omezení. V tomto ohledu lze hovořit o „projektu“, který je na první pohled skrytý, avšak o to více účelový. O moderní době se začíná hovořit v souvislosti s modernizačními (industrializač­ními) procesy, které bylo možné zaznamenat především v západní Evropě (prostorové omezení) od konce osmnáctého století (časové omezení). Stručná charakteristika modernity může tedy znít například takto: jde o souhrnný pojem, který odkazuje k souboru zásadních sociálních, ekonomických a politických změn, které se v západní Evropě (popř. v západním světě) „objevily“ někdy v průběhu osmnáctého století (Sarup 1993: 130). Zevrubnější pohled nicméně odhaluje, že modernita znamená „něco víc“.

Především je potřeba zdůraznit, že osvícenství (jak bývá také (šířeji) modernita nazývána z důvodu formulace jejích principů osvícenskými filosofy) stojí na předpokladu, že svět je fungující systém, který je poznatelný rozumem jednotlivce a každá entita je jeho prvkem. Svět je v tomto smyslu pouhým předmětem administrace či správy, přičemž jeho kontinuální historický vývoj vede k prosperitě a stabilitě. Teleologická povaha uvedených premis vede k závěru, že čas je kumulativní, orientovaný jedním daným směrem a zároveň konečný – stability bude dosaženo po rozšíření (a „etablování“) modernizačních tendencí po celém světě (Dočkal 2000: 71).

Postmodernismus je velice nepřesný pojem, který má odkazovat na radikální odmítnutí výše uvedených univerzálních mechanistických premis modernity, tedy na odmítnutí objektivní a univerzální pravdy, jediného cíle, nadřazenosti západního světa, historického optimismu, pozitivismu v procesu poznávání, teze o dějinách jako postupném překonávání určitých fází ap. V tomto ohledu je nezbytné poznamenat, že toto odmítnutí může nejen nabývat různých podob, ale může být také různě označováno. Postmodernismus se sice možná opravdu zrodil 15. července 1972 v 15.32 v St. Louis v Missouri ve Spojených státech (Grenz 1997: 20), nicméně pouze v oblasti architektury. Co se týče sfér jiných, není možné podobný „milník“, byť jistě míněný ironicky, určit. Každopádně lze konstatovat, že se často hovoří v souvislosti s reakcí na modernitu o postmoderním umění, postmoderní filosofii, postmoderní vědě ap. Nálepka postmodernismu se též zaměňuje za pozdní modernismus, poststruktura­lismus atd.

Domnívám se, že nejlepším východiskem z této terminologické „pasti“ je aplikace či propojení postmodernismu s konkrétní oblastí, v tomto případě se bude jednat o disciplínu mezinárodních vztahů, přičemž takový postup mi umožní z perspektivy daného oboru poukázat na určité společné prvky, které odmítnutí osvícenského projektu znamená.

Postmodernismus a mezinárodní vztahy

Obor mezinárodních vztahů k postmodernismu přistupuje poněkud ambivalentně. Na jedné straně s ním do značné míry počítá jako s legitimním přístupem, ovšem na druhé straně se často ani nepokouší o jeho bližší vymezení. To je sice s ohledem na to, co bylo výše konstatováno, pochopitelné, nicméně právě tato skutečnost rovněž znamená, že postmodernismus bývá nejčastěji zařazován do velmi heterogenního proudu reflektivistických přístupů, mezi nimiž pak z různých důvodů nebývá adekvátně rozlišováno – nehledě na to, že samotný postmodernismus je rovněž velmi různorodý. V následujícím textu se proto pokusím o precizaci toho, co znamená hovořit o postmodernismu v mezinárodních vztazích.

Postmodernismus jako reflektivistický přístup je společně s feminismem, historickou sociologií, kritickou teorií a normativní teorií stavěn do opozice k přístupům racionalistickým (neorealismus a neoliberalismus, popř. neo-neo syntéza),2 které lze v tomto případě považovat za produkty modernity. Rozlišení mezi racionalismem a reflektivismem provedl v roce 1988 Robert Keohane ve své řeči ke jmenování prezidentem Asociace mezinárodních studií a zároveň se dopustil zásadního lapsu – postavil se za to, aby reflektivistické přístupy vytvořily určitý výzkumný program, aby se ukázala jejich kapacita ve srovnání s racionalistickými „teoriemi“. V opačném případě Keohane reflektivistickým přístupům vyhradil marginální pozici v teorii mezinárodních vztahů. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Keohaneův požadavek předpokládá, že reflektivistické přístupy jsou stejně jako ty racionalistické pozitivistické. Jak ovšem správně poznamenal Yosef Lapid, mezi racionalistickými a reflektivistickými přístupy existují zásadní rozdíly – a to zejména ve způsobu poznávání – a proto první z nich označil za pozitivistické a druhé jako postpozitivistické (Lapid 1989).

Co tedy je pozitivismus coby konstitutivní element racionalistických přístupů? Steve Smith konstatuje, že pozitivismus je založen na čtyřech základních předpokladech: (1) na víře v jednotu vědy, tj. že existuje stejná metodologie, která se bezvýhradně uplatňuje všude a vždy, (2) na možnosti rozlišit mezi fakty a hodnotami (etikou, morálkou ap.), tj. že fakty jsou hodnotově neutrální, (3) na možnosti rozpoznat i v sociálním světě určité pravidelnosti, které je možné „odhalit“ teoriemi podobně jako v přírodních vědách a (4) na možnosti neutrální fakty falzifikovat či verifikovat (Smith 1997: 168).

Všechny reflektivistické přístupy uvedené principy pozitivismu odmítají. Je ovšem nezbytné podotknout, že každý z nich tak činí poněkud odlišným způsobem. Zde se jeví jako smysluplné provést rozdělení racionalistických a reflektivistických přístupů na explanatorní a konstitutivní a na fundacionální a antifundacionální.

Explanatorní teorie jsou ty přístupy, které považují svůj předmět zkoumání za něco, vůči čemu je možné zůstat neutrální. Konstitutivní teorie naopak odmítají, že existuje možnost zůstat vně světa, který je zkoumán. Dělení teorií na explanatorní a konstitutivní přibližně odpovídá rozlišení mezi výkladem (pohledem zvenčí) a porozuměním (pohledem zevnitř) tak, jak jej provedli Martin Hollis a Steve Smith (Hollis–Smith 2000: 11).

V dané souvislosti je zajímavé obrátit se také k dělení teorií na „problémově orientované“ (problem-solving) a kritické, které provedl Robert Cox. Za první typ teorií Cox označil ty, které svět vnímají takový, jaký je – jako systém sociálních a mocenských vztahů a institucí, jimiž jsou tyto vztahy organizovány. Cílem těchto teorií je zajistit hladké fungování institucí a za tím účelem jsou jimi řešeny konkrétní problémy, popř. jejich příčiny. Je důležité podotknout, že problémově orientované teorie aktuální mocenské vztahy považují za neproměnlivé či dané, a proto se nezabývají nijak jejich charakterem. De facto tím legitimizují a potvrzují stávající řád. Kritické teorie vycházejí z Coxova konstatování, že teorie je vždy pro někoho a něčí účel, že neexistuje nic jako teorie o sobě, protože vždy se vychází z nějakého stanoviska, které je ukotveno v určitém čase a prostoru. Kritická teorie neusiluje tedy o potvrzení stávajícího řádu, ale o vysvětlení, resp. pochopení toho, jak byl tento řád ustaven. To implikuje snahu kritické teorie zachytit proces změny a chápat historii jako proces neustálé transformace celku a jeho částí. Kritická teorie se dotazuje po původu institucí a usiluje o rozlišení elementů, které jsou univerzální a které pouze historicky podmíněné.

Distinkce fundacionální–antifundacionální přístupy odkazuje k problematice testování závěrů podle neutrálních a objektivních kritérií. Přístupy fundacionální jsou přesvědčeny o tom, že všechny výroky lze v jejich pravdivosti ověřit, tj. o každém výroku je možné prohlásit, zda je pravdivý, nebo ne. Antifundacionální pozice toto odmítají a konstatují, že neexistuje žádný apriorní základ, který by takové rozlišení umožňoval.

Z uvedených rozlišení je zřejmé, že v zásadě je možné explanatorní teorie přiřadit k fundacionálním přístupům a teorie konstitutivní k antifundaci­onálním pozicím (Smith 1997: 168). To ale nevypovídá téměř nic o tom, jaké rozdíly existují mezi jednotlivými reflektivistickými teoriemi. Z pohledu této práce není primární se zde věnovat jiným reflektivistickým přístupům, a proto se nyní omezím na konstatování, že postmodernismus tak, jak je chápán v rámci disciplíny mezinárodních vztahů, je zcela jistě nejradikálnější z reflektivis­tických přístupů v tom smyslu, že nejen popírá premisy, na nichž je vystavěn pozitivismus, ale je rovněž také antifundacionální a „svým způsobem“ usiluje porozumění (konstitutivní teorii). V Coxově smyslu je možné postmodernismus považovat s určitými výhradami spíše za kritickou teorii.

Postmodernismus v mezinárodních vztazích

Z toho, co bylo v předcházejícím textu uvedeno, je možné si dovodit, jaká je pozice postmodernismu v mezinárodních vztazích. Dosud však bylo věnováno málo pozornosti postmodernismu jako takovému. Co je jeho „podstatou“? Jakým konkrétním způsobem se odlišuje od pozitivismu? Hledání odpovědí na tyto otázky bude předmětem následující pasáže.

Zájem postmodernismu je v oboru mezinárodních vztahů směřován (1) k otázce moderní západní společnosti a kultury, resp. k otázce odkazu západní modernity pro současné chápání reálného světa a skutečnosti jako takové; (2) k otázce vztahu moci a vědění, resp. k otázce, jak se za určitých podmínek konstruovaly dominantní formy vědění a jak byly reprezentovány; (3) k otázce historie a filosofie, resp. vztahu modernity a vzniku moderní vědecké filosofie; (4) k otázce moderního subjektu jakožto suverénního racionálního aktéra a (5) k otázce exkluze, mocenské politiky a života na okraji.

Uvedený výčet „problémových okruhů“ postmodernismu vychází z vymezení „postmoderní kritické agendy“, jak ji provedl Jim George (George 1994: 155–156). Vybral jsem jej pro tuto práci záměrně proto, abych nejen poukázal na to, že okruh otázek, jimž se postmodernismus věnuje, je velmi různorodý a zároveň rozsáhlý, ale také abych na tomto výčtu demonstroval domněnku, že postmodernismus je přístupem zcela novým, nekonvenčním, provokativním, radikálním – a do značné míry též „podvratným“.

Postmodernismus nesdílí dosud běžně sdílenou představu, že realita je jen jedna a je popsatelná pomocí neutrálních pojmů. Naopak, subjekty a objekty nejsou od sebe navzájem zřetelně oddělitelné, nejsou definitivní, a to proto, že jsou neustále konstruovány. Tato pozice postmodernismu bývá označována jako perspektivismus – za všech podmínek je velice podstatné, kdo, kdy a jak na realitu pohlíží. V tomto smyslu nemá význam hovořit o realitě, ale o různých realitách. Stejně důležité je i to, jak jsou formulovány a prezentovány otázky, protože především tím jsou ovlivněny následné odpovědi.

Konstrukce subjektů a objektů, jejichž rozlišování ostatně pozbývá na významu, je činěna prostřednictvím diskursivních praktik. K pochopení toho, oč jde, je podle mého názoru vhodné obrátit se k pojmu diskurz. Ten lze vymezit třemi pravidly (prvky), které jej formují: (1) sociální a kulturní oblast, skrze kterou se diskurz objevuje – v mezinárodních vztazích půjde především o stát, ale namísto něj si lze představit i rodinu, pracovní skupinu ap.; (2) instituce disponující určitým („speciálním“) věděním a (3) systém, jehož prostřednictvím se odlišnosti, vyskytující se v daném sociokulturním rámci, „upravují“ tak, aby nenarušovaly koherenci tohoto rámce (cf. Horrocks–Jevtic 1999: 87).

Poměrně složité vymezení diskurzu lze do jisté míry obejít poukazem na pojem paradigma v Kuhnově smyslu. Zdůrazňuji, že diskurz a paradigma nelze ztotožnit – a to už jen z toho důvodu, že každý z pojmů odkazuje ke zcela odlišné sumě problémů. Nicméně minimálně jeden prvek je oběma společný – je to jejich implicitní charakter, který dává diskurzu i paradigmatu rozměr čehosi netušeného, avšak neustále bytostně přítomného. To, co naopak diskurz od paradigmatu výrazně odlišuje, je jeho silný mocenský akcent. Moc je v kontextu diskurzu všeobjímající kategorií, která zásadně není redukovatelná odkazem na svá tradiční vymezení (George 1994: 157). Pod diskurzivními praktikami si lze tedy v uvedeném smyslu představit jakékoliv způsoby, které v zájmu zachování diskurzu usilují o jeho opakované potvrzování.

Jedním ze základních elementů diskurzu je specifické vědění, které „posiluje“ jeho mocenskou povahu. V tomto ohledu je velice důležité věnovat se vztahu moci a vědění, který George ostatně zařadil mezi nejdůležitější témata, jimiž se postmodernismus zabývá. Pozitivistická věda beze zbytku odmítá, že mezi mocí a věděním existuje nějaký vztah. Postmodernismus tuto premisu zavrhuje už jen tím, že vědění i moc chápe velmi široce. Vědění v jeho pojetí není pouze záležitostí poznávání, ale jedná se o záležitost normativní a politickou (Devetak 1996: 182). Michel Foucault vztah mezi mocí a věděním vymezuje jako pravidlo imanence – obě kategorie se vzájemně podporují a jedna implikuje druhou, přičemž moc nejprve „požaduje“ vědění, které moc sice zpětně ovlivňuje, ale nikoliv stejnou měrou jako moc vědění v původním vztahu.

V oblasti mezinárodních vztahů se analýzy na uvedeném základě objevují především ve spojení s konceptem suverenity. Ústřední otázkou je, jak se praxe moci a vědění odrážejí v chápání suverénního státu. Cílem je poukázat na to, že suverenita je koncept, který je proměnlivý v čase, a to jak ve svých funkcích, které v rámci určitého diskurzu naplňuje, tak rovněž ve své působnosti a způsobu vlastní legitimace. Suverenita není přirozená, její charakter je závislý na praktikách moci a vědění – více než na jednotlivé politické komunitě.

Genealogie

Genealogie je způsob historického myšlení, které odhaluje a zaznamenává důležitost vztahu moci a vědění (Devetak 1996:183). Genealogie popisuje snahu odhalit diskurz ve chvíli, kdy se jako systém nátlaku objevuje v historii (Horrocks–Jevtic 1999: 97). Genealogická analýza se zaměřuje na proces, usiluje o zodpovězení otázek jak, nikoliv primárně co. V tomto smyslu genealogie znamená zásadní odklon od zájmu po odhalování struktur historie a příklon k zájmu o pochopení způsobů v historické praxi, jimiž se struktury vytvářely. Genealogie dále odmítá univerzální, transcendentní pravdu a historii jakožto tvorbě řádu rozumí skrze mocenský střet různých vůlí, přičemž usiluje o odhalení takových diskurzivních praktik, které měly za následek exkluzi či upozadění určitých prvků, nezapadajících do konceptu převládajícího diskurzu.

Záměrem genealogického přístupu k historii je její popření jako procesu, který je jednotný a má zřejmý začátek, vyvrcholení a konec. Z toho důvodu, že historie je zde chápána jako prostor, v němž se uplatňují dominance různého druhu, neexistuje historie jediná, ale tolik historií, kolik perspektiv. V tomto ohledu je důležité poznamenat, že genealogie implikuje také ontologickou pluralitu, jak na to upozornil již Friedrich Nietzsche. Různé perspektivy totiž umožňují pohlížet na „reálný svět“ tak, že se v důsledku nejedná nikdy o jeden reálný svět, ale spíše o nekonečné množství reálných světů – o interpretace interpretací.

Genealogie bývá obecně soustředěna na určitý fenomén. V oboru mezinárodních vztahů se uplatňuje především v souvislosti s analýzou původu násilí spjatého s moderním státem, přičemž bývá konstatováno, že násilí je konstitutivním prvkem státu, a to i přes svou zdánlivou ambivalenci či neslučitelnost s domácím (hierarchickým) a mezinárodním (anarchickým) prostředím. Násilí se totiž jakožto diskurzivní praktika objevuje za účelem diferenciace mezi „vnitřním“ a „vnějším“, čímž stát jako svébytnou entitu ospravedlňuje v jeho existenci. V této souvislosti je zajímavý názor Jenny Edkinsové, která i humanitární pomoc ze strany moderního státu vnímá jako akt násilí (Devetak 1996: 192).

Problematika násilí jako rozlišování moderního státu mezi vnitřním a vnějším, nadřazeným a podřadným, „zdravým“ a „nemocným“ je spjata též s otázkou hranic, ať již existujících v prostoru nebo čase, popř. v obou dimenzích zároveň. Představitelé postmodernismu se shodují na tom, že dělení světa na politické komunity různého druhu (např. národní či suverénní státy) není přirozené a že není možné identifikovat žádnou autoritu, která by k tomu byla „pověřena“. Rozdělení světa kupř. na kontinenty je sice dané, ovšem „geografie světa“ není produktem přírody, ale výsledkem historií bojů a střetů mezi různými autoritami, usilujícími o moc uspořádat prostor podle vlastních představ. Hranice pak vystupují nikoliv jako pojem s jedním významem, ale spíše jako koncept vysoce ambivalentní, jenž na jedné straně znamená ochranu před násilím a na straně druhé toto násilí produkuje.

Textuální strategie

Vedle genealogie, kterou ve filosofii v návaznosti na Nietzscheho prosazoval především Michel Foucault, existují v rámci postmodernismu rovněž jiné způsoby, jak odhalit vztah moci a vědění, resp. různé módy dominance. Oproti genealogické analýze, která psaním „kontrahistorií“ usiluje přece jen o určité „konstruktivní řešení“, jsou textuální strategie postmodernismu mnohem radikálnější. Na tomto místě je důležité stručně vysvětlit, co je míněno „textem“. Jacques Derrida chápe text velice široce a neomezuje jej pouze na oblast literatury. V Derridově pojetí je rovněž svět vystavěn jako text. Text je jen interpretací, není vázán na subjekty, ale pouze na další interpretace. V tomto ohledu je potřeba zmínit pojem textuální mezihra (textual interplay), který právě odkazuje ke vztahu různých, vzájemně se konstituujících vztahů mezi jednotlivými interpretacemi, které nejen reprezentují, ale spoluvytvářejí svět (Devetak 1996: 186).

Východiska z popsané situace existují v zásadě dvě. Jedná se o dekonstrukci a dvojí čtení. Dekonstrukce je obecný způsob, jak v textu odhalit zdánlivě stabilní a přirozené protiklady, do nichž bývají jednotlivé pojmy v textu stavěny. Z reálií mezinárodních vztahů je možné uvést dvojici suverenita – anarchie. Derrida upozorňuje, že podobné „konceptuální opozice“ nejsou neutrální a nevyhnutelně hierarchické, protože každý z pojmů v protikladné dvojici je závislý na tom druhém a zároveň jej podmiňuje a legitimizuje. De facto se tím popírá, že existují protiklady jako takové. Foucault nicméně Derridův přístup odmítl s odkazem na skutečnost, že redukuje diskurzivní praktiky na textuální strategie.

Dvojí čtení textu je způsobem, který v souvztažnosti s dekonstrukcí usiluje o „praktické“ odhalení co největšího množství protikladů v textu, které jsou považovány za dané. První čtení je pouhým komentářem či opakováním převládající interpretace textu a znamená jen demonstraci toho, jak text dosahuje vytvářením protikladů pozoruhodné „sebenaplňující se“ stability, koherence a konzistence. Druhé čtení je naproti tomu cestou k odhalení vnitřních tenzí, které se v textu objevují, přičemž je zkoumáno především to, jak se dosahuje stavu, kdy tato „pnutí“ nejsou na první pohled zřejmá. Je možné obecně říci, že zejména absence vidění kon-textu vede ke koherentnímu, unifikovanému obrazu světa.

 

Na závěr části, která se velice stručně zabývala předmětem zájmu postmodernismu v mezinárodních vztazích a způsoby, jimiž postmodernismus k problematice přistupuje, je potřeba poznamenat, že zcela záměrně zde byla prezentována pouze východiska a závěry Michela Foucaulta a Jacquese Derridy. Činil jsem tak z toho důvodu, že právě jejich dílo je představiteli postmodernismu v mezinárodních vztazích považováno za nejvlivnější. Nelze ovšem popřít, že mimo oba zmíněné filosofy existuje celá řada dalších, jejichž závěry však nenacházejí takovou odezvu. Na tomto místě tedy alespoň v krátkosti připomenu Jeana-Francoise Lyotarda, Jeana Baudrillarda a Richarda Rortyho. Již předem poznamenávám, že se jedná o velice heterogenní skupinu, a to nikoliv jen pro odlišnou národnost jejích představitelů, ale především pro jejich zcela rozdílná filosofická východiska. Lyotard a Baudrillard jsou vedle Foucaulta a Derrridy představiteli evropského (kontinentálního, francouzského) proudu postmodernismu, který kvůli své zásadní odlišnosti od anglo-americké filosofické tradice bývá občas nazýván jako poststruktura­lismus. Představitelem „postmodernismu“ by v tomto smyslu byl pouze Rorty, který vychází z myšlenek amerického pragmatismu Williama Jamese a Johna Deweye.3

Lyotardův přínos pro postmodernismus tkví v uvedení jeho „konceptu“ metanarací či tzv. velkých příběhů, které v podstatě pojmenovávají výchozí stav, z něhož jak Foucault (genealogie), tak Derrida (textuální strategie) vyvozovali své závěry. Lyotard zdůrazňuje, že každá entita se snaží sebe samou legitimizovat a „vysvětlit“ prostřednictvím mýtů a interpretací, které ve svém výsledku vytvářejí koherentní, jednotný a „smysluplný“ příběh.

Baudrillard do postmodernismu přispěl především termínem simulakra (simulacra), který definuje „stav“, kdy označující symbol nemá (téměř) žádný vztah k označovanému elementu. V důsledku toho dochází k „vyprázdění“ pojmů, které disponují už jen formální stránkou, nikoliv dimenzí obsahovou, a to následně vede k paradoxu, kdy nelze rozlišit mezi fikcí a realitou, protože simulakrum je dokonalou kopií, která nemá originál. Baudrillardovým předpokladem přitom je, že komunikace probíhá převážně prostřednictvím jazyka, který tvorbu simulaker v procesu svého vývoje umožňuje.

Rorty, jak již bylo zmíněno, vychází ze zcela odlišných premis než kontinentální poststrukturalisté. Pozoruhodné však je, že i přesto často dochází k obdobným závěrům jako Foucault či Derrida. Jeden zásadní rozdíl zde však existuje – ani Foucault, ani Derrida nehovoří jaksi „z podstaty“ o tom, co následuje po genealogické analýze či dekonstrukci osvícenských fundamentů, z nichž jedním z nejdůležitějších byl liberalismus. Rorty se na rozdíl od většiny poststrukturalistů domnívá, že je možné zachovat stávající sociální instituce liberalismu, nicméně pouze za předpokladu, že všechny epistemologické fundamenty, na nichž byly tyto instituce vystavěny, budou odmítnuty (Brown 1992: 209). Právě uvedený Rortyho závěr je obsahem jeho termínu redeskripce (redescription) liberálních institucí.

Postmodernismus a reflektivistické přístupy

Postmodernismus se ukázal být postupem času, kdy se v teorii mezinárodních vztahů (a nejen v rámci ní) „etabloval“, velmi „tvárným“ přístupem. Domnívám se, že s dosud uvedených informací je to více než zřejmé. Konsekvence „flexibility“ postmodernismu jsou ovšem v mezinárodních vztazích takové, že často dochází (především) v rámci reflektivistických přístupů k jejich nejrůznějším propojováním, při nichž postmodernismus, který je zde do značné míry považován za vnitřně nediferencovaný přístup, hraje více či méně ústřední roli.

Za jednu z nejzajímavějších „fúzí“ považuji propojení postmodernismu a kritické teorie, protože jde o „vztah“ vysoce ambivalentní. Především je v daném případě nezbytné rozlišit mezi kritickou teorií v Coxově smyslu a kritickou teorií tzv. frankfurtské školy. Pokud se zabýváme postmodernismem ve vztahu ke Coxově kritické teorii, již bylo konstatováno, že postmodernismus je kritickou teorií, resp. má k ní svou povahou rozhodně blíže než k teorii problémově orientované. Otázkou v tomto ohledu je, zda vůbec může být postmodernismus (antipozitivismus) dáván do souvislosti s pojmem teorie. V případě propojení postmodernismu a kritické teorie frankfurtské školy, za jejíhož nejvýznamnějšího představitele bývá v tomto případě považován zvláště Jürgen Habermas, v žádném případě nelze oba přístupy ztotožnit. Přestože jak postmodernismus, tak kritická teorie (Habermas) vycházejí z analýzy osvícenství jako svébytného projektu, radikálně se odlišují v názoru na to, zda a jakou roli osvícenství hrálo v procesu emancipace individua. Postmodernismus osvícenství odmítá jako takové a v podstatě konstatuje, že možný záměr emancipovat jedince byl nejen teritoriálně omezen pouze na západní svět, ale především byl nakonec zcela „rozpuštěn“ ve vztahu moci a vědění. Habermas naproti tomu namítá, že osvícenský projekt emancipace může být i přesto naplněn – za předpokladu, že základy pro lidské vědění i hodnoty budou rekonstituovány (Brown 1992: 205). Kritická teorie frankfurtské školy je tedy na rozdíl od postmodernismu fundacionální, neboť jasně předpokládá vytvoření rámce, který poskytne neutrální měřítka pro zhodnocení situace, kdy k emancipaci dochází a kdy ne. Na druhou stranu není možné potvrdit, že postmodernismus a kritická teorie frankfurtské školy jsou přístupy zcela kontradiktorní. Důkazem může být především debata Marka Hoffmana a Nicka Renggera na konci osmdesátých let dvacátého století, reprezentující snahu prozkoumat prostor mezi kritickou teorií a postmodernismem (George 1994: 185–188).

V rámci teorie mezinárodních vztahů lze identifikovat také jisté „propojení“ postmodernismu a normativní teorie. Pokud totiž přijmeme tezi Chrise Browna, že pojem normativní teorie odkazuje k takové sumě prací v oboru mezinárodních vztahů, která se věnuje morální dimenzi mezinárodních vztahů a širšímu rozpracování otázek, které mezinárodní vztahy produkují, a že teorie mezinárodních vztahů je dělitelná podle linie kosmopolitismus–komunitarismus (Brown 1992: 3–4), je možné postmodernimus považovat za normativní teorii, která na svůj předmět zájmu pohlíží jak „prizmatem“ kosmopolitismu, tak i komunitarismu – mezi oběma „přístupy“ postmodernismus nijak zásadně nerozlišuje, protože důraz je kladen (více než na epistemologii) na ontologii a uvedená distinkce se jeví jako vedlejší (Hoffman 1994: 38). Postmodernismus je sice antifundacionální, ovšem to nezabraňuje tomu, aby do normativní teorie vnášel některé prvky, umožňující určitou „koexistenci“ obou přístupů. Etický rozměr postmodernismu je například patrný, pokud zvážíme jeho „etiku zodpovědnosti“ vůči jinakosti, která je osvícenským projektem coby konzistentní metanarací potlačována.

Poměrně nezvyklým se jeví propojení postmodernismu s historickou sociologií, jak jej popsal Steve Smith. Historická sociologie je ze všech reflektivistických přístupů „nejméně postpozitivis­tická“, protože téměř beze zbytku přejala jak ontologické, tak především epistemologické premisy racionalistických přístupů. Jejím výsledkem jsou práce založené na explanatorní a kauzální sociální teorii (Smith 2002) a zdá se, že styčné body mezi postmodernismem a historickou sociologií neexistují. Smith nicméně považuje za velmi perspektivní spojení obou přístupů. Oproštění historické sociologie od čistě materiálních faktorů, jejichž konfigurací vysvětluje vznik a proměny státu jakožto centrálního aktéra mezinárodních vztahů, a přijetí Foucaultovy genealogické analýzy jí podle Smithe umožní zahrnutí mnohem většího počtu faktorů do výzkumu. Smith v této souvislosti zdůrazňuje především otázku rodu (gender), etnicity nebo kolonialismu.

Pokud již byla zmíněna problematika rodu, zastavme se nyní u vztahu postmodernismu a feminismu. Postmoderní feminismus je jednou z „etablovaných“ vývojových linií feminismu v mezinárodních vztazích, který zdůrazňuje sociální konstrukce rozdílů mezi muži a ženami a vystupuje proti feminismu jako jednotnému proudu. V této souvisloti je důležité podotknout, že předmětem zájmu postmoderního feminismu nejsou ženy, ale rod. Jeho hlavním tématem je otázka typů sociálních rolí mužů a žen, které jsou opakovaně tvořeny strukturami a procesy světové politiky (Smith 1997: 174). Postmoderní feminismus nicméně stojí na paradoxu – relativismus postmodernismu de facto vylučuje, aby se jakýkoliv element (zde rod) stal centrálním.

Na závěr tohoto velmi krátkého exkurzu do vztahů postmodernismu a reflektivistických přístupů se ještě zmíním o postmodernismu a konstruktivismu. Opět se jedná o „vztah“ specifický. Jeho vymezení je závislé na tom, jak je pojímán konstruktivismus. V zásadě jej lze chápat dvojím způsobem: (1) jako (sociální) konstruktivismus – přístup usilující o propojení reflektivistických a racionalistických přístupů a (2) jako konstruktivismus coby kategorii označující všechny přístupy, které nejsou racionalistické. V prvém případě postmodernismus s konstruktivismem nemá „přímou vazbu“. Konstruktivismus je v tomto chápání v podstatě pozitivistický a navíc převážně uznává existenci státu jako primárního aktéra v mezinárodních vztazích, byť nikoliv nutně unitárního. Konstruktivismus je tak více tradicionalistický a racionalistický, než by se mohlo na první pohled zdát (Smith 1997: 187). V případě druhém je postmodernismus součástí konstruktivismu, přičemž zde lze hovořit spíše o jeho „kritické“ variantě. Kritický konstruktivismus stejně jako konvenční konstruktivismus odmítá premisu, že instituce, identity, zájmy ap. jsou přirozené, stálé a neměnné, a konstatuje, že jsou produktem lidského konání a vztahu moci a vědění, přičemž se vzájemně konstituují v interakci se strukturami. Obě varianty konstruktivismu se nicméně neshodují na metodologii a epistemologii. Kritický konstruktivismus odmítá i „minimální fundacionalismus“ konvenčního konstruktivismu a jeho snahy specifikovat soubor podmínek, při jejichž naplnění lze očekávat tu kterou identitu.

Závěr

Většina textů, které se postmodernismem v mezinárodních vztazích zabývají, v závěru konstatují, že postmodernismus je teorii mezinárodních vztahů přínosný hned v několika ohledech – přináší do ní nezbytnou metodologickou, epistemologickou a ontologickou pluralitu, problematizuje dosud dosažené závěry, rekonceptualizuje pojem politického, vnáší do teorie vztah moci a vědění, zpochybňuje suverénní stát jako unitárního aktéra, má významný etický rozměr, vede výzkum k větší pokoře ap.

Postmodernismus nicméně ani přes výše uvedená „pozitiva“ není v teorii mezinárodních vztahů (obdobně jako zbývající reflektivistické přístupy) nijak rozšířen. Jeho významných představitelů je minimum – zmiňme např. Roba Walkera, Richarda Ashleyho, Jamese Der Deriana, Michaela Shapira či Davida Campbella. Důvodem marginálního postavení postmodernismu ovšem není počet jeho proponentů, ale spíše jeho zcela odlišný charakter, který nekoresponduje s hlavním proudem v teorii mezinárodních vztahů. Postmodernismus tak může být i nadále označován jako přínosný, ale bez adekvátní zpětné vazby od teoretických přístupů, proti nimž je namířen, bude jeho dopad na dosavadní sumu prací v teorii mezinárodních vztahů velmi omezený. Nelze přitom předpokládat, že by postmodernismus přijal alespoň některá kritéria pozitivismu.

Existují však i závažnější námitky vůči postmodernismu, vycházející přitom přímo z jeho „podstaty“. Je možné primárně odpovídat na otázku jak, pokud předtím nebylo určeno co? Není genealogická analýza metanarací sui generis? John A. Vasquez dodává: Jestliže platí, že vše je společenským konstruktem a nic není trvale pravdivé, jak by pohled postmodernismu na svět a dějiny, kdy je chápe jako soubor konstruktů, mohl být něčím jiným než právě společenským konstruktem? A pokud je společenským konstruktem, v jakém smyslu potom může být pravdivý? (Vasquez 2001: 136).

Podobných otázek je samozřejmě možné formulovat mnohem více, ovšem bez toho, aby vedly alespoň k nějakým odpovědím. Je proto nyní na představitelích postmodernismu, aby se s uvedenými otázkami vypořádali uspokojivěji než kritikou, že jsou na jejich přístup kladena nepřijatelná kritéria. V opačném případě bude možné s Vasquezem konstatovat, že postmodernismus se stal novou ortodoxií – a jeho potenciální blahodárné účinky na teorii mezinárodních vztahů byly eliminovány ještě před tím, než vůbec mohly zapůsobit.

Literatura

  • Ashley, R. (1984): The Poverty of Neorealism, International Organization, Vol XXXVIII, No 2, pp. 255–300.
  • Brown, Ch. (1992): International Relations Theory. New Normative Approaches, Columbia University Press, New York/Oxford.
  • Brown, Ch. (1994): Critical theory and postmodernism in international relations, in: Groom, A. J. R.–Light, M. (eds.,1994): Contemporary International Relations: A Guide to Theory, Pinter Publishers, London, pp. 56–68.
  • Devetak, R. (1996): Postmodernism, in: Burchill, S.–Linklater, A. (eds., 1996): Theories of International Relations, Palgrave, New York, pp. 181–204.
  • Dočkal, J. (2000): Člověk a svět. Úvod do sociální pedagogiky a sociání práce, Éthum, Praha.
  • Dornelles, F. K. (2002): Postmodernism and IR: From Disparate Critiques to a Coherent Theory of Global politics, on-line text.
  • George, J. (1994): Discourses of Global Politics. A Critical (Re)Introduction to International Relations, Lynne Rienner Publishers, Boulder.
  • Grenz, S. J. (1997): Úvod do postmodernismu, Návrat domů, Praha.
  • Hoffman, M. (1994): Normative international theory: approaches and issues, in: Groom, A. J. R.–Light, M. (eds.,1994): Contemporary International Relations: A Guide to Theory, Pinter Publishers, London, pp. 27–44.
  • Hollis, M.–Smith, S. (2000): Teorie mezinárodních vztahů. Výklad a porozumění, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno.
  • Hopf, T. (1998): The Promise of Constructivism in International Relations Theory, International Security, Vol XXIII, No 1, pp. 171–185.
  • Horrocks, Ch.–Jevtic, Z. (1999): Introducing Foucalt, Icon Books, Cambridge.
  • Lapid, Y. (1989): The Third Debate: On the Prospects of International Theory in a Post-Positivist Era, International Studies Quarterly, Vol XXXIII, pp. 235–254.
  • Reus-Smit, Ch. (2001): Constructivism, in: Burchill, S.–Linklater, A. (eds., 2001): Theories of International Relations, Palgrave, London, pp. 209–228.
  • Sarup, M. (1993): An Introductory Guide to Post-structuralism and Postmodernism, Harvester Wheatsheaf, Hemel Hempstead.
  • Smith, S. (2002): Historical sociology and international relations theory, in: Hobden, S.–Hobson, J. M. (eds., 2002): Historical Sociology of International Relations, Cambridge University Press, Cambridge, pp. 223–243.
  • Smith, S. (1997): New Approaches to International Theory, in: Baylis, J.–Smith, S. (eds., 1997): The Globalization of World Politics. An Introduction to International Relations, Oxford University Press, Oxford, pp. 165–190.
  • Smith, S. (1996): Positivism and beyond, in: Booth, K.–Smith, S.–Zalewski, M. (eds., 1996): International Theory: Positivism & Beyond, Cambridge University Press, Cambridge, pp. 11–44.
  • Turner, B. (ed, 1990): Theories of Modernity and Postmodernity, Sage Publications, London.
  • Vasquez, J. A. (2001): Postpozitivistická debata: Rekonstrukce vědeckého výzkumu a teorie mezinárodních vztahů po pádu osvícenství, in: Booth, K.–Smith, S. (2001): Současné teorie mezinárodních vztahů, Barrister & Principal, Brno.
  • Waever, O. (1996): The Rise and Fall of the Inter-Paradigm Debate, in: Booth, K.–Smith, S.–Zalewski, M. (eds., 1996): International Theory: Positivism & Beyond, Cambridge University Press, Cambridge, pp. 149–185.
  • Walker, R. B. J. (1995): Inside/Outside: International Relations As Political Theory, Cambridge University Press, Cambridge.

Poznámky pod čarou

  1. Je zřejmé, že taková „negativní“ definice postmodernismu je značně zavádějící, ovšem budiž upozorněno na fakt, že v relevantní sekundární literatuře se často právě uvedeným způsobem k pojmu postmodernismu přistupuje.
  2. O racionalistických přístupech se rovněž hovoří jako o hlavním proudu (mainstreamu) v oboru mezinárodních vztahů. Neorealismus i neoliberalismus, ve svých původních variantách přístupy poměrně velmi odlišné, dospěly postupně v průběhu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století k určitému konsensu, která bývá označován též jako neo-neo syntéza. Blíže např. v Waever (1996).
  3. J. A. Vasquez činí mezi postmodernismem a poststrukturalismem jinou distinkci založenou na míře relativismu, která je u postmodernismu vyšší (Vasquez 2001: 128). Zde uvedené rozlišení vychází z Brown (1992: 219).
blog comments powered by Disqus
Autor
Ondřej Krutílek
Rubrika
Studie
Témata
Publikováno
11. 3. 2003