Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Projekt národní raketové obrany

Téma protiraketové obrany je v poslední době opět předmětem mnoha odborných debat. Původní východiska z období studené války je však nyní třeba chápat v odlišném kontextu, protože během posledních deseti let mezinárodněpo­litická situace ve světě prošla poměrně podstatným vývojem. Co se však v žádném případě nezměnilo je základní rys této debaty, kterým je extrémně silná polarizace názorů. Tato polarizace se týká široké škály politických i technologických aspektů.

Důležitost debaty o NMD se odvíjí od faktu, že NMD je negativně vnímána nejen tradičními velmocenskými soupeři Spojených států (Rusko, Čína), ale i evropskými spojenci USA, kteří se opodstatněně obávají nových závodů ve zbrojení. Názory tradičních nepřátel by snad USA mohly ignorovat, ale názorům spojenců je třeba věnovat pozornost. Z těchto závěrů však v žádném případě nevyplývá, že rozpory jsou pouze mezi USA a ostatními státy, protože NMD štěpí i americkou politickou a vědeckou scénu.

Oživení projektu ze strany nové americké administrativy prezidenta Bushe prozatím vyvrcholilo oznámením o odstoupení od dohody ABM z roku 1972. Vývoj se tak ubírá směrem před kterým mnozí odborníci varovali. Jedná se o destabilizaci mezinárodního systému dohod o omezování zbraní hromadného ničení.Navíc může dosažení technologického průlomu jednou stranou, podstatně narušit strategickou rovnováhu mezi velmocemi danou jejich jaderným potenciálem. To reflektoval i prezident Clinton v jednom z kritérií, kterými podmínil dokončení NMD (TMD). V tomto kritériu bylo řečeno, že vybudování NMD nesmí ohrozit stabilitu již uzavřených nebo budoucích úprav mezinárodní bezpečnosti.1 Zmí­něná dohoda ABM, byla jednou z prvních těchto smluv a ostatní podobné dohody (SALT II, START) jsou na ní částečně založeny. Odstoupení od této dohody a následné zpochybnění serióznosti ostatních závazků může mít velmi negativní vliv na ostatní státy, zvláště v citlivých vztazích mezi Čínou, Indií a Pákistánem.

Závažnost těchto amerických kroků si vyžaduje neustálé hodnocení. To znamená odhad reálnosti hrozby na kterou má NMD reagovat, posouzení technické proveditelnosti a ekonomických nákladů a hlavně dopad na klíčové oblasti světové politiky (Rusko, asijské státy, evropští spojenci). Jednotlivé kapitoly tohoto textu tyto témata stručně reflektují. Jedná se pouze o souhrn nejzákladnějších faktů, protože tato problematika je skutečně velice široká a zahrnuje aspekty z mnoha vědních i politických oblastí.

Zdroje ohrožení

Územní suverenita je jedním ze základních předpokladů suverénních států. Územní integrita je tedy vitálním zájmem každého státu. Tímto zájmem není myšlena pouze nějaká forma oddělení části území, ale i ohrožení teritoria přímým vojenským útokem. Z tohoto pohledu lze americký důraz na NMD pochopit, vezmeme-li v úvahu, že vojenská strategie i zahraniční politika Spojených států byla až do japonského útoku na Pearl Harbor založena na izolovanosti oceánským štítem. Technologický vývoj však tuto koncepci učinil zcela irelevantní. V tomto kontextu je pochopitelné, že ve Spojených státech existuje silná podpora pro NMD, která by jistým způsobem mohla alespoň psychologicky obnovit původní stav.

Základní otázkou je, zda skutečně existují nepřátelé, kteří mají zájem USA ohrozit. I bez zmínek o nedávných teroristických útocích na New York a Washington je zřejmé, že USA v roli vedoucí světové mocnosti angažující se v mnoha krizových oblastech, mají mnoho reálných i potenciálních nepřátel. Tyto nepřátelské státy lze klasifikovat podle mnoha kritérií (vojenský nebo ekonomický potenciál, ideologické rozdíly, geopolitické hledisko). Pro naši potřebu postačí nejzákladnější rozdělení na velmoci (Rusko/Čína), které soupeří s USA o vlastní velmocenský státu a přetrvává u nich jistá setrvačnost z období studené války a menšími státy (rogue states), které jsou USA kritizovány za porušování lidských práv, podporu mezinárodního terorismu nebo vývoj a výrobu zakázaných zbraní hromadného ničení.2 USA pro tyto režimy často představuje vítaného ideologického protivníka, který je ve vnitrostátní situací využíván pro mobilizaci mas a zdůvodnění případných neúspěchů daného režimu. Dnes již nelze opomíjet, že vedle národních států se v poslední době stále více objevují i nestátní subjekty, které však také mohou disponovat dostatečně ničivým arzenálem.

Existence výše zmíněných rizikových subjektů na mezinárodní scéně logicky vede k další otázce, zda tyto státy disponují potenciálem, na který by projekt NMD byl relevantní odpovědí. V kategorii Rusko/Čína nelze o tomto potenciálu pochybovat. V případě SSSR lze zmínit, že jako první disponoval použitelnou mezikontinentální balistickou střelou (ICBM), schopnou nést jaderné zbraně a v průběhu studené války dosáhl početně nejvyššího počtu hlavic i raket. Dnešní Rusko si i přes odzbrojovací dohody ponechalo více než dostatečný počet ICBM a samozřejmě i strategických raket odpalovaných z ponorek (SLBM). Čína svou první ICBM otestovala sice až v roce 1980 (první pokusný jaderný výbuch – 1964), ale její potenciál není zanedbatelný. Disponuje i SLBM, ale jejich použitelnost je limitována kratším doletem.3 Závaž­ným problémem v případě Číny může být její technologická podpora dalším zemím (Pákistán, Severní Korea). Kromě těchto tří států nedisponují ostatní státy potenciálem ICBM a s výjimkou Velké Británie a Francie nevlastní žádné státy ani operačními SLBM.

Rogue states tedy sice nedisponují funkčními ICBM, ale mnohé z nich mají rakety krátkého doletu, které většinou pochází z doby, kdy tyto státy podporoval Sovětský svaz.4 V rámci změny globální mezinárodněpo­litické situace po skončení studené války se po válce v Zálivu dostaly menší státy do středu zájmu amerických bezpečnostních expertů. Pozdější první ministr obrany prezidenta Clintona Les Aspin identifikoval regionální agresory jako hlavní hrozbu mezinárodnímu míru. Mezi tyto státy Aspin v té době zařadil Kubu, Sýrii, Severní Koreu,Irán, Libyi a Čínu. V rámci strategických úvah o válce v Zálivu se poměrně brzy stal obecně přijímaným názor, že USA by pouze obtížně mohly formovat vojenskou koalici v případě, že by Irák vlastnil operační zbraně hromadného ničení. Obdobné zprávy přicházely i ze zpravodajských služeb, které učinily v roce 2000 závěr, že do patnácti let budou USA muset čelit nebezpečí balistických raket z více rogue states. Tyto domněnky byly podloženy i severokorejskými testy balistické rakety Taepodong II, která je schopná ohrozit přímo americké území.

Dopad těchto prognóz byl zesílen i psychologickým profilem vůdců autoritativních režimů, kteří byli ne zcela opodstatněně vykresleni jako iracionální osoby, schopné použít zbraně hromadného ničení bez ohledu na bezpečnost svou i své země. Již od počátku tak byla u těchto států zavržena teorie odstrašení vzájemným zničením, která tak spolehlivě fungovala mezi SSSR a USA. Tímto způsobem ovšem USA samy v podstatě poskytují těmto režimům návod k podobné politice, která je založena na vydírání a nátlaku prostřednictvím budování tzv. asymetrických zbraní (asymmetric warfare).5 V me­zinárodních vztazích však lze pouze obtížně operovat s jednotkami, kterým nezáleží na vlastním přežití, proto nelze tuto teorii o iracionalitě příliš přeceňovat. Tomu odpovídají i některé analýzy uveřejněné americkými bezpečnostními agenturami, podle kterých ani tyto režimy nevnímají jaderné arzenály jako operační zbraně, ale spíše jako prostředky vylepšení vyjednávacích pozic a ve vojenské oblasti jako klasický deterent. Tím ovšem není zpochybněna teze o těžkých komplikacích, které by způsobily zbraně hromadného ničení v rukou rogue states nebo teroristických skupin.

V amerických zpravodajských odhadech se konkrétně zmiňují tři země, které do roku 2015 budou schopné ohrozit USA vlastními ICBM s jadernými hlavicemi.6 Nej­větší pozornost je věnována Severní Koreji, u které se odhaduje operační ICBM do roku 2006. Zbývající dvě země na seznamu jsou Irán a Irák.7 Zpráva nijak nepřeceňuje možnosti těchto tří států, protože sice mluví o dokončení základního technologického vývoje a přístupu ke zdrojům pro výrobu ICBM, ale tyto zbraně budou silně limitovány jak početně tak přesností. Mnoho analytiků navíc v průběhu Clintonovy administrativy předpokládalo, že může dojít k omezení šíření balistických střel pouze pomocí diplomatických nástrojů. Tomu odpovídají například i pokroky v jednáních se Severní Koreou.8 Para­doxně právě projekt NMD by mohl být příčinou výrazného omezení takových možností a naopak zvýšení počtu rizikových scénářů. Již nyní se rýsuje několik možných variant, které by mohly nastat. Klíčovým státem v těchto odhadech je Čína, pro kterou NMD představuje největší potenciální riziko (viz dále). Nejhorším možným scénářem je zvýšená čínská podpora Severní Koreji a zintenzivnění budování vlastního arzenálu. To by v každém případě bylo velmi negativně vnímáno ze strany Indie, což by si vyžádalo i odpovídající reakci Pákistánu.9

V rámci bezpečnostních zpráv NIE je také třeba zmínit fakt, že obsahují i argumenty proti NMD, které lze často slyšet od kritiků tohoto projektu. Jako největší nebezpečí je v tomto směru hodnocena možnost teroristických útoků zbraněmi hromadného ničení, které budou dopravovány loděmi a nákladními auty, tedy způsobem mnohem jednodušším, levnějším a přesnějším, než jsou balistické střely.10

Projekt NMD je tedy z hlediska možného nebezpečí nejednoznačný. Nelze zpochybnit fakt, že kromě současných vlastníků ICBM budou USA v budoucnosti vystaveny hrozbě útoku balistickými střelami se zbraněmi hromadného ničení i z jiných států. Toto riziko naroste jak v rovině kvantitativní (více aktérů bude vlastnit tyto prostředky), tak v rovině kvalitativní (noví vlastníci mohou být více odhodláni tyto prostředky skutečně použít). Na druhou stranu však možnost vývoje, výroby a operačního použití balistických raket bude u těchto států limitovaná a budou mít na výběr z velkého počtu efektivnějších alternativ. NMD je tak v tomto ohledu projektem, který může být značně přehnanou reakcí na marginální část bezpečnostního rizika. To se však týká pouze zmíněných nových vlastníků, v případě Ruska a Číny se jedná o diametrálně odlišnou problematiku.

Rusko a NMD

Dnešní Rusko je jediným vlastníkem sovětského jaderného arzenálu. Vzhledem k rozsahu tohoto arzenálu je tak v jednáních o NMD nejdůležitějším americkým partnerem. Slabá ruská ekonomika má zřejmé dopady i na vojenskou kapacitu tohoto státu. Proto nelze přehlédnout důraz, který Rusové přikládají odstrašení svým jaderným potenciálem ve chvíli, kdy jim chybí peníze na udržování a modernizaci rozsáhlé konvenční armády, která by byla schopná se alespoň vzdáleně technologicky rovnat americkým ozbrojeným silám. Proto je pochopitelné, že pro Rusko americký projekt NMD představuje minimálně nepříjemnou komplikaci.

Rusko je tak konfrontováno s velmi nepříjemnou variantou možného amerického prvního útoku, protože NMD naruší strategii odstrašení založenou na MAD. Američané sice argumentují, že počet téměř dvou tisíc hlavic, kterými Rusko bude po SALT III disponovat, není možné vyrovnat sebedokonalejší obranou. Ve skutečnosti by však z těchto hlavic po vydařeném americkém prvním úderu mohla zůstat pouze minimální část, se kterou by si NMD mohla poradit.11 Při současném vývoji by do roku 2015 počet provozuschopných ruských hlavic mohl poklesnout na pouhých 500. Kapacita pro druhý úder by tak byla značně omezena, což není pro Rusko přijatelné.12 K po­citu zranitelnosti přispívá i tradiční ruská paranoia, která prudce narostla po válce NATO proti Jugoslávii. Ruští plánovači jsou tak momentálně nuceni k jediné možnosti. Vypálit vlastní rakety dříve, než budou zasaženy raketojaderným úderem. nepřítele. To znamená buď útočit jako první, nebo na základě varování výstražného satelitního systému odpálit vlastní střely před příletem raket protivníka. To ovšem vyžaduje trvalou pohotovost podstatné části ruských raketových zbraní, což při stavu ruské armády mnohonásobně zvyšuje možnost náhodného nechtěného odpálení balistické střely. Je paradoxem, že NMD, která byla ospravedlňována právě možností náhodného odpálení střel, tak sama toto riziko podstatným způsobem zvyšuje.13

V dlouhodobějším horizontu mají Ruští stratégové více možností. Nejpravděpodobnější z nich je více intenzivní používání vícečetných hlavic (na nové strategické raketě Topol-M) a vývoj dokonalejší technologie falešných cílů. Z těchto faktů tedy vyplývá velmi kritický závěr, že NMD v konečném důsledku zvýší riziko raketové hrozby ze strany Ruska, což není srovnatelné s užitkem, který NMD může přinést proti omezenému potenciálu třetích zemí.

Na druhou stranu jsou i výše zmíněné americké argumenty o nutnosti obrany před nechtěným nebo náhodným vypuštěním ruských raket opodstatněné. Nedostatek financí na údržbu a modernizaci zbraňových systémů v Rusku nutně povede k rizikovým situacím. Problematickým je hlavně výstražný satelitní a detekční systém, jehož omyl může být fatální. Ilustrací je případ z roku 1995, kdy systém chybně vyhodnotil norskou vědeckou raketu a následkem toho bylo zahájeno jaderné odpočítávání. Rizikem je i lidský faktor, protože jestliže většina ruských vojáků elitních raketových vojsk žije i se svými rodinami na hranici chudoby, není vyloučena možnost vzpoury a vydírání jadernými zbraněmi, nebo jejich prodej do některého z rogue states.

Vzájemné vztahy s Ruskem byly v rámci protiraketových systémů založeny na dohodě o zákazu antibalistických střel ABM. Aby Spojené státy nebyly obviňovány z porušování dohod, dlouho se jednalo o odstoupení USA od této smlouvy. K oznámení tohoto záměru došlo jednostranně v prosinci 2001, poté co byla neúspěšná jednáni Collina Powela s ruskou stranou o zmírnění některých zákazů. Ruský prezident Vladimir Putin vyjádřil, že se jedná o chybné rozhodnutí, které však nebude představovat hrozbu pro národní bezpečnost Ruska. Je však otázkou jaká bude skutečná reakce ruských politických a vojenských představitelů.

NMD a Čína

Postoje asijských vlád k NMD přesně kopírují jejich vztah ke Spojeným státům. Nejbližší spojenci Taiwan, Jižní Korea a Japonsko NMD podporují a počítají s propojením vlastních systémů protiraketové obrany (Theatre Missile Defense-TMD) s NMD, hlavně v oblasti kontrolních a výstražných satelitů. TMD pro ně však představuje hlavní zájem, ve kterém jsou závislí na americké asistenci, proto jejich podpora NMD pochází z jiných zdrojů, než ze souhlasu s její strategickou nezbytností. Potenciální protivníci USA v regionu, Čína a Severní Korea, jsou největšími světovými odpůrci NMD. Pákistán a Indie jsou někde uprostřed a celkem nezaujatě hodnotí pozitiva i negativa NMD.

V čínských postojích lze rozpoznat tři základní aspekty vnímání národních zájmů. Nejdůležitějším z nich je v současné době ekonomická prosperita, kterou považují za hlavní součást mocenského postavení v globálním světě. Na druhém místě je územní integrita, protože po návratu Hongkongu (1997) a Macaa (1999) je posledním sporným bodem pouze Taiwan. Třetím zájmem je status jedné z hlavních velmocí ve světovém měřítku. Tím není myšlen klasický imperialismus, ale spíše postavení autonomního světového aktéra, který je zcela bezpečný ve své lokálně omezené oblasti zájmu.

Americký projekt NMD se dotýká všech tří oblastí. Předem je třeba zmínit, že Čína disponuje přibližně dvěma desítkami ICBM, a proto je pro ni NMD mnohem větší hrozbou než pro Rusko.Tento relativně slabý deterent by neutralizoval i omezený počet NMD systémů. Čína tedy může reagovat expanzí a akcelerací vlastního arzenálu balistických střel. To by však znamenalo značné omezení rozpočtových prostředků pro ostatní sektory a následně i ohrožení ekonomického růstu. Konfrontační postoje by v každém případě ovlivnily obchodní styky s USA, které jsou největším čínským obchodním partnerem a mohly by dojít i k sankcím, které by negativně ovlivnily modernizaci čínského průmyslu. Snahy o ovládnutí Taiwanu by zapojení tohoto ostrova do systému NMD (TMD) podstatně zkomplikovalo. Čína vnímá Taiwan jako vlastní území, proto by poskytnutí tohoto systému bylo posuzováno jako porušení čínské suverenity. I třetí zájem by byl NMD ohrožen, protože projekt tohoto rozsahu by z vojenského hlediska podstatně zvýraznil americkou roli nejvyspělejší světové mocnosti.

I přes ujištění amerických představitelů, že NMD je zaměřena hlavně na hrozbu ze Severní Koreje a Iránu, téměř všichni čínští analytici se domnívají, že hlavním cílem je právě Čína. Stupňování tohoto tlaku by mohlo vést k vytvoření strategického partnerství mezi Čínou a Ruskem a k podpoře výzkumu a vývoje balistických střel a zbraní hromadného ničení ve třetích státech.

V USA se objevily spekulace, že výměnou za schvalování NMD, může Čína expandovat svůj jaderný arzenál a provádět jaderné testy. Součástí měla být i výměna informací a dokonce i možnost v budoucnu sdílet technologie NMD. Tyto dohady však američtí oficiální představitelé nepotvrdili.

NMD a Evropa

Evropa je z hlediska NMD klíčová, nejen vzhledem k politickým vztahům mezi USA a evropskými spojenci v NATO, ale i čistě technicky, protože na evropském teritoriu by se musely nacházet některé komponenty NMD. Postoje evropských států k NMD jsou však spíše negativní. Důkazem toho je i chování tradičního amerického spojence Velké Británie. NMD je sice v Británii podporována konzervativní opozicí, ale vládní představitelé se k ní oficiálně prakticky nevyjadřují. Spojené království je tak v obtížném postavení, kdy na jedné straně musí respektovat své zvláštní vztahy s USA a na druhé straně si uvědomuje negativa NMD pro vztahy s Ruskem i možný rozkol mezi členy NATO.

Evropské názory na NMD a následnou destabilizaci vztahů mezi členy jaderného klubu však neznamenají, že po vybudování NMD se tyto státy nebudou snažit o začlenění do systému. To dokladuje právě postoj Velké Británie a například i Norska, které o začlenění do programu požádalo po obdržení informace, že vzhledem k existenci radarového stanoviště ve Vardo je na seznamu ruských cílů.14

I Rusko si uvědomuje politický i vojenský význam Evropy pro protiraketovou obranu. To dokládají i intenzivní diplomatické kroky prezidenta Putina v tomto směru. Posledním pokusem byl prozatím návrh na společné jednání evropských států NATO a Ruska o NMD. Lze očekávat, že tento tlak se bude stupňovat a bude zaměřen přednostně na státy, které tvoří součást plánované NMD (Velká Británie, Dánsko, Norsko).15

Z hlediska NATO se kontinentální členové obávají hlavně unilaterálních aktů, které by USA vybavené NMD podnikaly bez ohledu na své partnery. Největší obavy však jsou spojeny s možností destabilizace systému smluv, které omezují šíření a výrobu jaderných zbraní a odzbrojovacích dohod. Proto bylo negativně vnímáno i odstoupení USA od smlouvy ABM, což by mohlo inspirovat i některé ostatní státy.

Technologie NMD – projekt, výzkum a vývoj16

Podstatnou a nezbytnou částí debaty o NMD tvoří vědecké debaty o proveditelnosti a následně operační efektivitě protiraketové obrany. O významu projektu NMD z technického hlediska poměrně výmluvně vypovídá fakt, že v Pentagonu se často hovoří o „systém of systems“. Náročnost současného projektu je dána i tím, že se skládá ze šesti samostatných částí, které však musí být dokonale sladěny, aby systém spolehlivě fungoval. Zmíněné části jsou následující:

  1. Systém detekce odpálení raket a sledování směru jejich letu, který se skládá ze soustavy satelitů v rámci Defense Support Program (DSP). V termínu 2006 nebo 2007 je plánováno jejich nahrazení vesmírným infračerveným systémem (Space Based InfraRed Systém-High, SBIRS-H) v soustavě pěti geosynchronních satelitů, s jedním záložním satelitem navíc.
  2. Pět pozemních radarových stanic včasné výstrahy (dvě z nich jsou ve Velké Británii a Grónsku), které prostřednictvím komunikačních sítí obdrží prvotní data od DSP (SBIRS-H). Tyto vysokofrekvenční radary projektují letovou trajektorii nepřátelské střely. V projektu NMD se počítá s rozšířením kapacity stávajících radarových zařízení, aby mohly stanovit optimální bod pro zásah.
  3. Čtyři až devět radarů na bázi rentgenového záření (opět ve Velké Británii, Grónsku i v Jižní Koreji), jejichž úlohou je odlišit skutečné bojové hlavice od návnad a ostatních částí balistické střely. První z těchto systémů se má vybudovat na Aleutských ostrovech u americké Aljašky.
  4. 4) Velmi rychlé trojstupňové rakety, které dopraví exo-atmosférické útočné hlavice (exoatmospheric kill vehicle EKV) do nejvyšší možné blízkosti plánovaného bodu zásahu. Během letu dostává EKV aktualizované informace o změně směru letu balistické hlavice a návnadách a koriguje tak letovou dráhu dopravní rakety.
  5. 5) I po oddělení dopravní rakety EKV upravuje za pomocí vlastních malých raketových motorů svou dráhu podle informací o blížící se balistické střele. EKV je vybavena autonomním navigačním systémem, složeným z řídícího počítače a kombinovaných optických a infračervených senzorů, které definitivně rozeznají hlavice od návnad a určí konečnou trajektorii. Přesnost je v tomto případě klíčová, protože EKV (váha přibližně 60 kg, délka 1,5 m) ničí balistickou střelu pouze svou kinetickou energií.
  6. Posledním prvkem je skutečné srdce NMD, kterým je řídící, kontrolní a komunikační bitevní centrum (Battle Management, Command, Control and Communications, BMC3). To zajišťuje spojení mezi všemi ostatními prvky, přijímá data, analyzuje parametry (rychlost, trajektorie, cíl útočící ICBM, vypočítává optimální bod střetu, odpaluje obranné rakety, poskytuje dodatečná data pro úpravy kurzu EKV, vyhodnocuje úspěšnost zásahu a může v případě nezdaru celý proces opakovat. Nejnáročnějším prvkem systému je subsystém pro komunikaci s letící raketou. Prozatím bylo určeno pět stanovišť, ale jejich finální počet by mohl být vyšší než dvanáct.

Původně se počítalo i se sedmou součástí systému, kterou měly tvořit satelity na nízkém orbitu (SBIRS-Low). V roce 1999 však byl kontrakt za 832 milionů dolarů na testy těchto satelitů zrušen americkým letectvem, protože nebyly dořešeny některé softwarové a senzorické problémy. Proto jsou tyto satelity zařazeny pouze jako experimentální a do roku 2007 se plánuje zprovoznění pouze šesti experimentálních satelitů z celkových dvaceti čtyř. Uvedený návrh systému pochází ještě z období Clintonovy administrativy a nyní prochází částečnou modifikací.

Největší technologickou překážkou je nepochybně rozpoznávání bojové hlavice od návnad ve finální fázi, kdy je EKV zcela závislé na vlastních senzorech. Problém má dvě roviny. V prvé řadě je mnohem jednodušší navrhnou efektivní technologii falešných cílů, než vymyslet účinné senzory, které je odhalí. Druhou komplikací je, že principy amerických senzorů EKV jsou všeobecně známé a proto je nebude příliš složité obejít. Tyto fakty velmi často tvoří hlavní kritické argumenty v technické debatě o NMD. Problém má i několik dalších potenciálních slabin. Především je konstruován proti hlavicemi s jadernou náloží a velmi obtížně by tak detekoval hlavice s odlišnými parametry, které by mohly nést biologické nebo chemické zbraně. I u jaderných hlavic jsou však technické problémy s detekcí enormní. Podle závěrů doktora Theodora Postola z Massachutského technologického institutu je 100% rozeznání zcela nemožné.17 Podle něj je třeba si uvědomit, že senzory musí pracovat v podmínkách kosmického prostředí, což může podstatně měnit parametry zjišťovaných skutečností (světlo, barva objektu, váha, rychlost, teplota).

Pro ilustraci lze uvézt výsledky prvních testů, které proběhly v letech 1998 a byly zaměřeny speciálně na tuto problematiku (Intagrated Flight Tests – IFT 1A, červen 1998): Vzájemná rychlost hlavice a EKV dosahuje až 24 tisíc kilometrů za hodinu (6,6 km za vteřinu). Senzory EKV mají na 1000 km rozlišení 150–300 m. Na vzdálenost 10 km je rozlišení 1,5–3m (pro srovnání: hlavice Mark 12A, které nese americká ICBM Minuteman, má délku 1,8 m, základnu ale pouze 0,5 m). Dostatečného rozlišení je tedy dosaženo přibližně ve vzdálenosti 3–6 km, kdy však na případný manévr nezbývá více než půl vteřiny. Doktor Postol vysvětluje úspěšnost testů INF 1A, které prováděly firmy Boeing a TRW (v roce 1999 i Raytheon), omezením počtu návnad na čtyři a později na pouhou jednu. Zatímco Pentagon tyto informace popírá, někteří vědci a bývalí pracovníci projektu je potvrzují. V prvních testech navíc byla použita naváděcí zařízení, která navigovala EKV k hlavici. Oficiální místa tvrdila, že tyto přístroje byly vypnuty ve vzdálenosti 2300 km, ale vědecká komunita kritická k NMD uváděla pouhých 400 m). Ve třetím úspěšném testu, který se uskutečnil 3. prosince 2001 již toto naváděcí zařízení podle oficiální zprávy nebylo použito vůbec.18 Vzhledem k výše zmíněnému problému s informacemi, které protivníci mohou využít k vylepšení své technologie falešných cílů, však nelze s jistotou tvrdit, jaká je skutečná efektivita senzorů EKV v této fázi výzkumu.

Původní projekt prosazovaný administrativou prezidenta Clintona počítal pouze s omezeným pozemním systémem (TMD). Nová administrativa prezidenta Bushe tento projekt nejen oživila v poměrně velkorysém stylu, ale hlavně do systému zahrnula i vývoj námořních a leteckých prvků, které mají z technického hlediska být odpovědí právě na nastíněné problémy rozlišení bojových hlavic a návnad.

Lodě vybavené NMD by se pohybovaly v oblasti blízké potenciálnímu protivníkovi a zasahovaly by proti balistickým střelám krátce po jejich vypuštění, tedy před oddělením hlavice od rakety. To by sebou z technického hlediska neslo značné výhody, protože raketa při startu je snadno identifikovatelná a problém s návnadami navíc zcela odpadá. Technicky je tato verze NMD v současnosti komplikovaná, protože pozemní systémy jsou velmi robustní a proto neodpovídají možnostem technologie odpalování raket z námořních plavidel. Vážnější problémy by však v tomto případě byly spíše politické a logistické. „Boost phase“ balistické střely není časově dlouhá (2–5 minut), takže rakety NMD by musely být velmi rychlé a odpálené z nejkratší možné vzdálenosti. Balistické střely by totiž nestřetly, ale musely by je dohonit. Lodě by se tak musely pohybovat velmi blízko protivníka, což by komplikovalo jejich vlastní obranu, protože se navíc musí pohybovat v přesně určeném prostoru vhodném pro zásah. Navíc by musely být rozmístěny na mnoha místech, protože ani NMD na lodi u severokorejských břehů by nemohla zasáhnout ICBM vyslanou například přes Severní pól. Dalším logistickým problémem by byla nutná stálá pohotovost lodí v klíčových bodech. Soudí se, že na jeden takový bod by byla třeba až tři plavidla s NMD, která by se nepřetržitě střídala i se svým doprovodem.

Alternativou k námořní NMD by byl systém umístěný v letadlech (Air Force Airborne Laser-ABL). I tento systém by zasahoval proti „boost phase“ balistických střel, ale k jejich zničení by využíval laserové paprsky. Tento systém měl být testován již v roce 2003, ale firma Boeing si vyžádala tříletý odklad. I zde lze logicky zvažovat kolik podobných letadel by bylo potřeba pro 24 hodinové pokrytí klíčových oblastí. Někteří zastánci rozvíjí myšlenku použití laserové technologie návrhy, aby byl do roku 2020 vybudován vesmírný systém laserových obranných zařízení (SBL). V polovině roku 2000 byla zadána studie o proveditelnosti takového systému. Tímto směrem se zaměřuje i Bushova administrativa, která jako jednu z priorit pro americkou armádu vidí pro následující období vybudování kapacity pro vedení boje ve vesmíru.

Ani zde tedy není možné pronášet jednostranné závěry. Systém NMD je z technologického hlediska extrémně složitý a jeho vývoj potrvá velmi dlouho. Nikdo však nemluví o celkové neproveditelnosti projektu. Hlavním problémem je spíše technologický vývoj zbraní protivníka, který bude moci s nasazením nesrovnatelně menších zdrojů vyvíjet systémy, které tuto obranu překonají. Na druhou stranu takto velkoryse financovaný projekt jistě přinese jak ekonomické tak vědecké výhody, které budou mít širší uplatnění.

Náklady a administrativa USA

Náklady projektu rozsahu NMD je obtížné hodnotit i po jeho dokončení, natož se snažit o nějaký předběžný odhad. Pokus o analýzu výdajů SDI z roku 1995 přesně odpovídal této tezi. Autoři se neshodli ani na základní otázce co vlastně do projektu zahrnout. V případě NMD by předběžný odhad byl ještě složitější, protože některé projekty jsou dosud ve stádiu, kdy se rozhoduje o jejich zapojení do plánovaného systému.

Součástí projektu NMD jsou v každém případě i již existující zbraňové systémy. Z tohoto důvodu se do odhadu nákladů zahrnují i projekty, které předcházely SDI. Jednalo se o protiraketové rakety Nike-X, Nike-Zeus a Safeguard, jejichž cena byla vyčíslena na 34 miliard dolarů do roku 1983, kdy byly odstartovány SDI. Podle Kongresového výzkumného centra bylo na protiraketovou obranu v letech 1984 až 1994 vynaloženo 70 miliard dolarů.19 Až do roku 1997 nebyly náklady na protiraketový výzkum samostatnou položkou v rozpočtu. V průběhu Clintonova funkčního období byl prosazován méně rozsáhlý pozemní systém a náklady mezi léty 1993 a 2000 tak byly nižší. (10,8 miliardy dolarů). Celkově se tak odhaduje, že od roku 1983 do roku 2000 se na protiraketovou obranu celkově vydalo 95 miliard, z čehož na NMD bylo určeno 44 miliard.

Na projekt NMD, který prosazuje Bushova administrativa bylo pro fiskální rok 2002 vyčleněna v březnu 2001 jedna miliarda dolarů a prezident Bush přislíbil v průběhu deseti let minimálně 26 miliard. Lze ovšem očekávat, že po 11. září nebude pro něj příliš problematické získat souhlas s navýšením finančních prostředků. Celkově se pro NMD odhadovala částka až 60 miliard v průběhu 20 let. Již nyní je však jasné, že tato částka bude při nynější podobě projektu vyšší.20

Postoje americké administrativy s těmito náklady přímo souvisí. Z tohoto důvodu je namístě uvést rozložení sil v současné vládě. Lze použít tradiční terminologii jestřábů a holubic. Do první skupiny bezesporu patří ministr obrany Donald Rumsfeld, viceprezident Dick Cheney a náměstek ministerstva obrany Paul Wolfowitz. Tento okruh prosazuje nejen budování NMD, ale zasazuje se i o tvrdší postoje vůči Číně a Rusku. Rumsfeld je i autorem zprávy o nutnosti vývoje antisatelitních zbraní, což prohlubuje nedůvěru Číny a Ruska v otázce militarizace vesmíru. Mezi odpůrce NMD se naopak řadí hlavně ministr zahraničí Colin Powell, jehož postoje k této problematice jsou ovšem kolísavé. Po 11. září prohloubily rozpory mezi Rumsfeldem, za kterým stojí většina špiček administrativy a Powellem, jehož názory jsou téměř vždy v rozporu se zbytkem týmu pro národní bezpečnost. V praxi tento souboj vypadá tak, že Powell se snaží získat ve světě podporu pro další smluvní omezování a kontrolu jaderných zbraní, zatímco Rumsfeld se plně soustředí na domácí politickou scénu, na které využívá své rostoucí popularity a zatahuje tak do problému i širokou veřejnost.

V souvislosti s náklady se často objevuje kritické tvrzení, že prosazení projektu NMD je výsledkem americké vojensko-průmyslové lobby. Je nesporné, že tento projekt bude pro společnosti jako Boeing, Lockheed Martin, Raytheon a TRW obrovskou zakázkou, nicméně podobné spekulace se v takových případech objevují vždy. Zmíněné firmy, tzv. Velká čtyřka, běžně získávají 60 procent amerických vojenských zakázek v roční výši kolem 4 miliard dolarů. Vedení těchto firem je personálně velmi úzce propojeno se špičkami americké administrativy a jejich příspěvky na prezidentskou volební kampaň jsou přímo úměrné následně získaným státním zakázkám. Jako příklad lze uvést příspěvek 2,2 milionu dolarů firmy Boeing do volebního fondu republikánů a následnou zakázku ve výši 2,2 miliardy na vývoj integrátoru řídícího systému NMD.

Závěr

Výše uvedené fakty jsou pouze orientačním přehledem, který dokazuje neobvyklou šíři této problematiky. Závěr proto musí být co nejstručnější. Při konečném součtu se zdá, že zápory NMD převyšují pozitivní dopady. A to nejen z pohledu ostatních států, ale i z pohledu samotných Američanů. Z technického hlediska však nelze brát v úvahu názory o neproveditelnosti NMD, protože obdobné námitky byly vznášeny i proti jiným projektům, které se nakonec ukázaly jako velmi úspěšné.21 V o­blasti bezpečnosti a mezinárodních vztahů je prozatím dopad NMD velkou neznámou, protože variant možného vývoje je mnoho.

Literatura

  • Beach, H.: National missile defense: A new dynamic and new responses. London, 2001.
  • Berry, N.: U.S. National Missile Defense: Views from Asia.
  • Blair, B.: Impact of NMD on Russia, Nuclear Security.
  • Carroll, E. J.: Why Should You/We Care?
  • Folger, T.: Shield of dreams.
  • Galbraith, J. K.: Missile defense: A deadly danger. New York, 2001.
  • Hellman. Ch.: The Cost of Ballistic Missile defense.
  • Newhouse, J.: The Missile Defense Debate. in: Foreign Affairs, Jul/Aug 2001.
  • Smith, D.: Technological Challenges in National Missile Defense.
  • Smith, D.: The Ballistic Missile Threat..
  • Smith, G.: Star Wars is back. in: Earth Island Journal, San Francisco, 2001.
  • Valasek, T.: Europe’s Role in Natonal Missile Defense.
  • Waller, M. J. : Defense first. Washington 2001.

Poznámky pod čarou

  1. Další tři kritéria: 1) prokázaná existence reálné hrozby 2) technologický potenciál efektivně zaměřený na tuto hrozbu 3) odveta musí být přiměřená.
  2. V případě Číny se z ekonomického i vojenského hlediska jedná spíše o potenciální status, který může v určitém horizontu dosáhnout.
  3. Jedná se pouze o jedinou ponorku vybavenou SLBM, která se navíc pohybuje výhradně v čínských vodách. Riziko z této strany není vzhledem ke krátkému doletu raket vysoké.
  4. Jednalo se hlavně o sovětské rakety typu Scud, které byly na Blízkém východě poprvé použity Egyptem ve válce proti Izraeli v roce 1973 a následně ve válce Irák–Irán (1980–1988), kdy jimi disponovaly obě strany. Všeobecně se dostaly do podvědomí při válce v Zálivu, kdy je požíval Irák při provokativních útocích na Izrael.
  5. Pojem Asymmetric warfare se používá spíše pro chemické a biologické zbraně, které jsou snáze technicky dosažitelné a méně nákladné, přestože jejich ničivý potenciál je značný.
  6. Samozřejmě je zde zmiňováno i Rusko a Čína. Jednalo se o National Intelligence Estimate (NIE) z roku 2000, dokument který každoročně sestavuje CIA a další příslušné zpravodajské složky.
  7. V případě Iránu se mluví o pravděpodobnosti a u Iráku se zmiňuje pouze možnost.
  8. V roce 1999 dosáhly USA a Severní Korea dohody o zastavení korejských testů balistických střel dlouhého doletu výměnou za hospodářskou pomoc a zmírnění některých sankcí. Dohoda byla jednostranně Koreou rozšířena v roce 2001.
  9. Pákistán a Indie jsou země, které sice již vlastní jaderné zbraně (testy v roce 1998) a mají dlouhodobý program vývoje balistických střel, ale nejsou vnímány jako nebezpečí pro USA, spíše se jedná o obavy před možnou jadernou eskalací konfliktu mezi Indií a Pákistánem, respektive Čínou.
  10. Tyto závěry obsahovala zpráva (NIE), jejíž neoficiální verze byla zveřejněna v lednu 2002 a je tedy značně ovlivněna událostmi 11. září.
  11. Existují odhady co by Rusům při takovém útoku zůstalo a jednalo by se o počet spíše v řádu desítek hlavic. Například v případě SLBM je zřejmé, že v současné době Rusové stěží udržují maximálně dvě ponorky vybavené SLBM a často nemají na volném moři žádnou. Pouze jedna ponorka schopná uniknout jadernému útoku by tak znamenala „jen“ 48/64 hlavic (typ Delta III/Delta IV) pro případný odvetný úder.
  12. Pro srovnání lze uvést, že Američané počítají v plánech pro případný vlastní odvetný úder se zasažením až tří tisíc cílů na ruském území a počet těchto cílů se v posledních pěti letech zvýšil o dvacet procent.
  13. Argument o náhodném nechtěném odpalu se uplatňuje pouze u Ruska, protože Čína skladuje balistické střely a palivo odděleně, takže riziko takové nehody tam není vysoké.
  14. Na zařízení ve Vardo si Rusko stěžuje již delší dobu vzhledem k faktu, že se stanice nachází pouhých 40 km od ruských hranic.
  15. Velká Británie-zařízení ve Fylingdale, Dánsko-spravuje Grónsko (zařízení na základně Thule), Norsko-Vardo.
  16. Tato kapitola není kompaktní součástí textu, který se zaměřuje především na mezinárodněpo­litické aspekty projektu NMD. Je však nutné uvést alespoň základní technologické údaje, i když vzhledem k obtížnosti převodu textu z originální anglické předlohy je třeba brát technologickou část pouze orientačně.
  17. Doktor Postol je čelním kritikem projektu NMD.
  18. Tento test byl třetím úspěšným testem z pěti testů celkově. Poslední šestý test byl úspěšně uskutečněn v únoru 2002.
  19. V těchto odhadech je velký rozdíl mezi náklady, které oficiálně uvádí Defense Departement (32,6 miliardy) a názory pozdějšího výzkumu (70,1). V každém případě však všechny čísla jsou náklady pouze na výzkum a vývoj a nezahrnují tedy náklady na výrobu a udržování systémů již uvedených do provozu.
  20. Některé odhady hovoří až o 120 miliardách pouze pro spuštění projektu.
  21. Například letouny F16, nebo rakety Atlas III.
blog comments powered by Disqus
Autor
Petr Svačina
Rubrika
Studie
Témata
,
Publikováno
5. 2. 2002