Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Ruské společnosti Lukoil a TNK-BP v energetice Evropské unie

Ve spolupráci s Mezinárodním politologickým ústavem MU časopis Global Politics publikuje dvě studie zabývající otázkami energetické bezpečnosti.

Hlavním cílem této studie je zjistit, jestli má ruská vláda vliv na chování a aktivity ruských ropných subjektů doma i v zahraničí. Jako zkoumané objekty byly vybrány společnosti Lukoil a TNK-BP, které obsazují nejvyšší příčky ropné produkce v Rusku. Jako cílový trh byla zvolena Evropská unie, která je v bezprostřední blízkosti Ruska, a její, hlavně naposledy přijaté, státy dlouhou dobu spadaly do sovětské sféry vlivu a i dnes zde můžeme pozorovat ruské geopolitické zájmy. Výzkumní otázkou této práce bude, jakou roli hrají Lukoil a TNK-BP na trhu s ropou a ropnými produkty Evropské unie.

 

1. Úvod

Ropa, ne bezdůvodně nazývaná černým zlatem, je jednou z nejvýznamnějších strategických surovin v dnešním průmyslovém světě. Její stoupající spotřeba a kolísající cena má výrazný vliv na chod celé světové ekonomiky. Nemluvě o tom, jak bouřlivou reakci vyvolávájí diskuse na téma, jak se se změní svět, až jednou fosilní paliva, jejichž zásoby jsou konečné, dojdou. I přestože jsou často vydávány prognózy, ve kterých je životnost ropy při současné produkci předpovídána na 50 až 60 let, existují i vědecká tvrzení, že ropa vlastně vůbec nedochází. Svět má v záloze mnoho dalších alternativních ložisek, jako jsou ropné písky či ropné břidlice, ze kterých lze ropu, i když za poměrně dražší cenu, také vytěžit. Otázka však je, jak vysoká cena ropy je pro dnešní svět přijatelná, aby negativně nezasáhla rozvoj světové ekonomiky a jednotlivých států.

Proto se nelze divit, že stát, který na svém území nalezne nějaké podstatné ložisko této natolik ceněné energetické suroviny, ihned získává nejenom na vlivu, ale i na moci. V takovém postavení se ocitl SSSR v 70. letech, kdy zaujal místo v předních příčkách světové produkce ropy. I přes postupný úpadek, následnou dezintegraci a silné ekonomické problémy neztratilo Rusko své výsostné postavení v mezinárodních vztazích, a to převážně díky svým rozsáhlým energetickým zdrojům a své zahraniční politice, kdy se několikrát nebálo použít tyto suroviny k dosažení svých politických cílů. Zajímavé však je, že ruskému ropnému průmyslu, na rozdíl od plynného, kde státní gigantický monopol Gazprom nemá v podstatě žádnou konkurenci, vévodí převážně soukromé podniky. I v tomto směru můžeme sledovat jisté státní tendence ke snaze o získání nějaké kontroly nad tímto výnosným sektorem, avšak je faktem, že ropné odvětví je i po 18 letech existence Ruské federace stále převážně v rukou privátních vlastníků. Otázkou však zůstává, nakolik tyto soukromé podniky vedou svoji na státu nezávislou politiku.

Jedním z cílů této práce je tudíž zjistit, jestli má ruská vláda vliv na chování a aktivity ruských ropných subjektů doma i v zahraničí. Jako zkoumané objekty byly vybrány společnosti Lukoil – největší ruský ropný exportér, a TNK-BP, které také již delší dobu obsazuje nejvyšší příčky ropné produkce v Rusku. Jako cílový trh byla zvolena Evropská unie, která je v bezprostřední blízkosti Ruska, a její, hlavně naposledy přijaté, státy dlouhou dobu spadaly do sovětské sféry vlivu a i dnes zde můžeme pozorovat ruské geopolitické zájmy. Výzkumní otázkou této práce bude, jakou roli hrají Lukoil a TNK-BP na trhu s ropou a ropnými produkty Evropské unie. Hlubší analýza obchodních aktivit těchto dvou ropných velikánů se neobejde bez výzkumu prostředí, z něhož vznikly a které je jistě i dnes ovlivňuje.

2. Ropný průmysl v Rusku

2.1. Geologické zásoby

Rusko je v současnosti na osmé příčce na světě v žebříčku na ropu nejbohatších zemí, a to se 79,0 mld. barelů zjištěných zásob v roce 2008 (6,3 % celosvětových zásob).1 Zároveň je Rusko druhým největším vývozcem ropy po Saúdské Arábii.

Klíčové těžební oblasti Ruska se nacházejí na západě Sibiře, ze které pochází přibližně dvě třetiny veškeré ropné těžby. Kolem 25 % ruské ropy je extrahováno z Volžsko-Uralského naleziště. Zbývající ropná pole se nacházejí v Timansko-Pečorském nalezišti, v regionech poblíž Kaspického moře a na ostrově Sachalin. Těžba na severním Kavkazu, který byl v meziválečném období po Ázerbájdžánu druhým největším ložiskem Sovětského svazu, byla zlikvidována v důsledku válek o nezávislost Čečenska. Z hlediska exportu do Číny a Koreje jsou naopak velice perspektivní naleziště ve východní Sibiři.2

Jednoznačným nedostatkem těžby v Rusku je její výsoká cena. Barel ruské ropy běžně stojí producenta 5 až 7 $, pro porovnání vytěžený barel v Saúdské Arábii se pohybuje mezi 1 až 2 $. Cena navíc bude v budoucnosti narůstat až k 15 $, jakmile budou producenti nuceni zkultivovat nová ložiska.3 Ruská těžba ropy je drahá kvůli zastaralým technologiím, podstatnému vyčerpání stávajících ložisek a horší přistupnosti zbývajících nalezišť.

2.2 Divoká privatizace poloviny 90. let

Ropný průmysl byl na rozdíl od plynového privatizován ještě v průběhu 90. let. Tato privatizace probíhala poměrně divokým způsobem, protože neexistoval právní základ pro přechod majetku ze státního vlastnictví do soukromého. Finančník Vladimir Potanin, tehdy šéf banky Onexim, vymyslel plán zástavních dražeb. „Stát nemohl prodat těžební a hutní podniky soukromým osobám ani za vouchery, ani za peníze. Zákon však státu nezakazoval brát si od soukromých bank úvěry a ručit i tímto majetkem. A v případě, že stát nebude s to své dluhy zaplatit, bude se muset svých věcných zástav vzdát.“4 Proto vlastníci soukromých bank měli možnost takto nepřímo privatizovat podstatnou část surovinové základny Ruska. Kreml se ale tímto nápadem, který sice byl v rámci zákona, připravil o své surovinové bohatství, když souhlasil s privatizací výměnou za pomoc při volbách, kdy Jelcin podruhé kandidoval na místo prezidenta v roce 1995.5

V důsledku částečné privatizace ropného průmyslu vznikly 2 typy podniků: státní, v jejichž čele často figurovali ředitelé, kteři vedli podnik ještě před rozpadem Sovětského svazu, a plně privatizované firmy ropných oligarchů. Jedinou výjimkou se stal Lukoil, soukromý podnik, v jehož čele zůstal Vagit Alekperov, který byl v letech 1990–1991 prvním náměstkem ministra ropného a plynového průmyslu SSSR. Lukoil je tedy příkladem třetího, avšak velmi netradičního, typu podniků, kde nedošlo ke změně vedení společnosti, ale jen k její privatizaci.

D. Reynolds a M. Kolodziej poukazují na to, že bývalí komunističtí ředitelé se většinou zaměřovali na technologické parametry a akumulaci finančních prostředků z vlastních příjmů, naopak například Lukoil a Surgutněftěgaz hodně investovaly do technologického rozvoje a výzkumu.6 Taktéž ruské státní podníky se soustřeďovaly na dlouhodobý rozvoj a méně dbaly na rychlý výdělek. Proto, na rozdíl od soukromého Jukosu, který za rok 2000 provedl jen 22 vrtů, státní Surgutněftěgaz provrtal 439 otvorů.7 Pri­vatizované společnosti se věnovaly existujícím a již rozpracovaným ropným polím a vrtům, které nepotřebovaly dlouhodobý a nákladný výzkum. Takže na rozdíl od státních podniků, které se opíraly o dlouhodobou strategii rozvoje, soukromé firmy se soustředily na maximalizaci zisků, a to v co nejkratší době. Vzhledem k nestabilitě politického prostředí Ruska v 90. letech 20. století a zoufalému stavu hospodářství tuto „krátkozrakost“ ropných oligarchů lze pochopit.

2.3 Ropné společnosti v Rusku

Ropný průmysl v Rusku lze charakterizovat vysokou mírou koncentrace.8 Sou­kromá společnost Michaila Chodorkovského Jukos byla v letech 2004–2005 v důsledku řady soudních řízení rozdrobena a po částech prodána státní Rosněfti a soukromé Sibněfti Romana Abramoviče. Sibněfť se ale v roce 2005 stala z víc než 70 % vlastněna Gazpromem, a v následujícím roce byla dokonce přejmenována na Gazpromněfť. Společnost Jukos stále existuje na ruském trhu, o svůj kapitál a význam se ale podělila se státními podniky. V současnosti největšími ropnými subjekty Ruska jsou Lukoil, TNK-BP, Rosněfť, Surgutněftěgaz a Gazpromněfť.

Na ropný průmysl dohliží celkem 4 ministerstva: ministerstvo ekonomického rozvoje a obchodu, ministerstvo financí, ministerstvo přírodních zdrojů a ministerstvo průmyslu a energetiky Ruské federace. Klíčovými institucemi těchto ministerstev, které kontrolují ropný sektor, jsou Federální agentura pro energetiku, Federální agentura pro využití zdrojů a Federální agentura pro kontrolu v oblasti využití přírodních zdrojů. Poslední uvedená vydává například licence na samotnou těžbu.9

2.4. Transport ropy

Ruské ropovody vlastní ze 100 % státní společnost Transněfť, která byla vytvořena již v roce 1992. Mezi funkce Transněfti patří nejenom transmise ropy, ale i oprava a modernizace ropovodů, a také jejích planování a výstavba. V současnosti Transněfť spravuje kolem 50 tisíc km ropovodů, 400 kompresních stanic a 1066 zásobníků s celkovou kapacitou 16 mil. m3.10

Po rozpadu Sovětského svazu se drtivá většina exportních transportních cest ocitla za hranicemi Ruska a exportéři ropy museli v případě dodávek do Evropy začít počítat s třemi či dokonce čtyřmi tranzitními poplatky. Navíc ropovodní systém, vystavěný v druhé polovině 20. století, byl v poměrně zchátralém stavu a potřeboval významné investice na modernizaci. Proto se vývozci ropy přeorientovali na zasobování svých zákazníků tankery přes černomořské a baltické přístavy. Výsledkem je, že již v roce 2000 polovina ruských ropných exportů putovala přes Bospor.11

Nehledě na to, jakou cestou ropná společnost chce vyvážet svoji produkci, musí využívat služeb monopolního státního transportéra. Dá se proto tvrdit, že Transněfť by se potenciálně mohl stát prostředkem nátlaku ruské vlády na soukromé ropné podniky, i když si samozřejmě nemůžeme být jisti, zda a do jaké míry Moskva bude chtít tuto možnost využívat.

3. Rusko jako nejdůležitější energetický zdroj EU

3.1. Vzájemná závislost

EU je velmi závislá na dovozu energetických surovin, jelikož její vlastní produkce neuspokojí ani polovinu její spotřeby. Navíc evropské zdroje jsou pomalu vyčerpávány a očekává se, že závislost EU v budoucnosti jenom poroste. V současnosti unie importuje přibližně 54 % potřebných energetických zdrojů. Pokud jde o ropu, její import odpovídá 60 % celkové spotřeby evropské sedmadvacítky. V ropném dovozu do EU zaujalo Rusko velmi důležité postavení až poté, co do ní vstoupily postkomunistické země střední a východní Evropy, které jsou z historických důvodů navázány na ruské ropovody a plynovody. Rusko je se svými 33 % druhým největším ropným dovozcem na trhu EU hned po státech OPEC12 a některé členské státy jsou na dodávkách ropy a plynu z Ruska dokonce stoprocentně závislé. Je tedy evidentní, že s Ruskem se jednat musí i přes to, že disponuje pouze 6 % prokázaných světových zásob ropy, avšak vysoká produkce této suroviny z něj dělá jednoho z největších exportérů. Vysoké procento importu ruských energetických surovin na trh EU vyvolává pocit, že je EU na Rusku příliš závislá, a stále více sílí volání a snahy po diverzifikaci nejen dodavatelů, ale i energetických zdrojů.

Není však správné označovat vztah EU a Ruska za závislost, vhodnější výraz je jistě interdependence. Evropská unie jako jeden z největších energetických trhů světa je velmi důležitým odbytištěm pro ruskou ropu a příjmy z prodeje ropných produktů v Evropě jsou pro Rusko životně důležité.13 Navíc ruská ekonomika není příliš diverzifikovaná, a EU se tak pro Rusko jeví jako nejbohatší a nejstabilnější ze všech možných regionů vhodných pro export ruského zboží. Tato stabilita je také podstatným faktorem, neboť přináší včasné platby, které jsou důležité pro ruské přežití.14

3.2. Politická jednání

Evropská Unie se již několik let snaží nějakou formou institucionalizovat energetické vztahy s Ruskem a tyto pokusy stály také za zrodem Evropské energetické charty a Energetického dialogu EU – Rusko. Evropská energetická charta, která byla vyjednávána už od počátku 90. let ještě se SSSR, byla nakonec zkompletována v roce 1994 a v platnost vešla o čtyři roky později po úspěšné ratifikaci v třiceti zemích. Jejím hlavním cílem byla liberalizace obchodu s ropou a zemním plynem. Charta měla také umožnit volnou konkurenci ve všech částech ropného procesu, a to v těžbě, prodeji i tranzitu nerostných surovin. Dalším velmi důležitým ustanovením bylo zřeknutí se přerušení dodávek jako formy řešení sporů mezi exportními a importními zeměmi.15 Ruská strana byla u celého procesu tvorby charty, dokonce se stala i jejím signatářem, avšak ruská Duma tuto smlouvu dosud neratifikovala a dle posledních prohlášení nejvyšších vládních činitelů nelze ani očekávat, že se tak v nejbližší době stane. Mezi největší výhrady ruské strany bezesporu patřilo opatření na liberalizaci transportu, podle kterého Rusko muselo umožnit i dalším státům, například od Kaspického moře, aby mohly použít produktovody, nad kterými má dnes Rusko absolutní kontrolu.16

Naopak v energetickém dialogu EU – Rusko je tento největší dovozce energetických surovin do EU aktivním hráčem. Tato platforma pro pravidelné setkávání představitelů obou stran vznikla v říjnu 2000 a stála za zrodem Technologického centra, které poskytuje zázemí na výměnu know-how, spolupráci na výzkumných aktivitách a technickém zajištění obchodu s energetickými surovinami.17 E­nergetický dialog je složen ze čtyř tematických pracovních skupin,18 kde se potkává více než 100 evropských a ruských expertů z privátního sektoru i administrativy. Vytvoření společného dialogu bylo odpovědí na predikce, že interdependence mezi oběma regiony bude stoupat, a je tak prostředníkem, pomocí kterého se EU snaží zajistit dodávky vitálně důležitých energetických surovin. Ruská strana se zase pomocí dialogu snaží zabezpečit budoucí investice a usnadnit si přístup na trh EU, který odpovídá polovině ruského obchodního obratu. Hlavními tématy jednání je otevření ruského domácího energetického trhu konkurenci, zlepšení obchodního prostředí včetně investic, spolupráce na problematice klimatických změn pod Kjótským protokolem a jaderná bezpečnost.19 Bo­hužel zatím nedošlo k většímu průlomu v těchto tématech vzhledem k tomu, že EU nebyla dosud schopna vytvořit si společnou vnější energetickou politiku a stále převládají bilaterální jednání mezi jednotlivými členy EU a Ruskem.20

Navíc v poslední době lze říci, že evropsko-ruská jednání neprocházejí nejlepšími časy, kdy na vině je především konflikt v Gruzii.21 Jed­nání EU o tom, zda by měla unie přijmout nějaké sankce vůči Rusku, vyústily v prohlášení ruského premiéra Vladimíra Putina o tom, že Rusko bude v budoucnosti usilovat o diverzifikaci ropných a plynných exportních trhů. I přes ujištění, že ruský obrat směrem k Dálnému východu nesníží dodávky do EU, byl v Bruselu tento projev přijat s velkými obavami.22 Do­konce se objevily i komentáře, že evropská závislost na energetických dodávkách by se mohla odrazit v tom, že představitelé jednotlivých členských států EU nebudou v budoucnosti komentovat možná selhání ve vývoji ruské demokracie, lidských práv a svobody tisku.23

4. OAO LUKOIL

4.1. Historie

Ruská soukromá společnost Lukoil je jednou z největších vertikálně integrovaných ropných a plynových společností v současném světě. Za vznikem tohoto monumentálního kolosu stojí Vagit Alekperov, jeho zakladatel a dlouhodobý prezident, který byl vysoce úspěšným obchodníkem v ropném průmyslu již dlouho před kolapsem SSSR.

Na počátku 90. let z trosek Sovětského svazu vystupuje Vagit Alekperov s revoluční vizí, a to vytvoření ropné korporace dle západního stylu. Alekperov byl přesvědčen, že jediný způsob, jak ruské podniky mohou konkurovat těm západním, je kopírovat jejich obchodní model vertikální integrace tří odvětví průmyslu = těžba, rafinace a distribuce, což bylo do té doby v SSSR striktně odděleno. Tato společnost měla dosáhnout velikosti svého největšího konkurenta amerického Exxon Mobile, což se mu, jak dnes vidíme, skutečně splnilo. Z ropného sovětského ministerstva, které se rozdrobilo po pádu SSSR v roce 1991, tak vzniká první ropná společnost Lukoil jako dobrovolné sloučení tří západosibiřských producentů: Langepasneftgaz, Uraineftagaz a Kogalymneftgaz a dvou rafinériína Volgogradu a v Permu, uvnitř průmyslového Ruska.24 Tyto tři původní společnosti jsou dodnes zachovány v názvu firmy: LUKoil. V roce 1993 byl tento ropný subjekt přeměněn vládním dekretem na první ruskou ropnou akciovou společnost.

Alekperov působil v počátečních letech fungování společnosti jako zástupce ministra ropné produkce v ruské vládě a účastnil se proto konzultací s mezinárodními bankéři, kteří mu tak mohli podat pomocnou ruku ohledně restrukturalizace ropného sektoru. Zřejmý je také fakt, že tento zkušený zakladatel Lukoilu nebyl bez podpory Kremlu, jelikož například Viktor Černomyrdin, bývalá hlava státního podniku s plynem Gazprom a bývalý ruský premiér v letech 1992–1998, byl považován za velkého zastánce Lukoilu, který v něm měl „ochranného kmotra“ přímo v srdci vlády. Černomyrdina k tomu vedlo přesvědčení, že po zrodu Gazpromu v 80. letech by měla vzniknout i podobná gigantická společnost v ropném energetickém sektoru Ruska.25

Lukoil byl od prvních okamžiků své existence vždy největším ropným producentem v Rusku, zemi, kde velikost rozhoduje více než kdekoliv jinde.

4. 2. Naleziště, příjmy, objem výroby, export

Ruská privátní ropná společnost Lukoil dnes ovládá 1,1 % světových ropných rezerv a 2,3 % globální ropné produkce.26 Již od svého založení se drží na nejvyšší příčce ropné produkce v Rusku, kdy dnes odpovídá 18 % ruské produkce a 19 % ruské ropné rafinace. Lukoil je druhou největší nestátní veřejně obchodovanou ropnou společností na světě dle prokázaných zásob uhlovodíků a šestou největší podle produkce uhlovodíků. Lukoil je také největší ruskou ropnou obchodní společností s čistým příjmem více než 9,1 miliard $ a největším ruským platičem daní, když jen v roce 2008 na daních odevzdal 38 miliard $.27 Společnost se také prezentuje jako vůdce mezi ruskými ropnými podniky v otevřenosti a transparentnosti, když se může pyšnit, že je první ruskou firmou, která obdržela plnou registraci na London Stock Exchange. Zajímavým faktem je také to, že je jedinou ruskou ropnou společností, jejímuž podílnickému kapitálu dominují minoritní vlastníci.

Hlavní aktivity Lukoilu jsou výzkum a těžba ropy a zemního plynu, produkce petrolejových produktů a petrochemikálii a obchodování s těmito výstupy. Společnost kromě nalezišť vlastní také moderní rafinérie, zařízení na zpracování plynu a petrochemické továrny v Rusku, ve východní a také západní Evropě. Většina produkce je prodávána na mezinárodním trhu. V roce 2008 vstoupil Lukoil do dalšího nového obchodního sektoru, a to do výroby elektřiny, kdy zakoupil elektrárny v Rusku, Bulharsku, Rumunsku a Ukrajině. Mezi zajímavosti jistě patří, že Lukoil disponuje také vlastním automobilovým závodním týmem Lukoil racing team.28

Společnost Lukoil působí převážně na ruském území, kde má hlavní základnu vystavěnou v Západní Sibiři. Projekty na produkci však neomezuje pouze na své území, naopak těží či alespoň spolupracuje na těžbě v mnoha dalších státech, například Kazachstánu, Egyptě, Ázerbájdžánu, Uzbekistánu, Saúdské Arábii, Kolumbii, Venezuele, Pobřeží Slonoviny, Ghaně a Iráku. Pokud jde o síť obchodních stanic, na počátku roku 2009 zahrnovala již 25 zemí, kde společnost vlastní 204 tankovišť a 3748 benzinek.29

Největší ropná naleziště na ruském území má Lukoil v těchto oblastech: Západní Sibiř, Ural, Volha, Timan-Pechora, Severní Kaspik a další. V roce 2008 vyprodukovala společnost celkově 95 240 milionů tun ropy (1921 milionů barelů/denně), což je o 1,5 % více než v roce 2007. Z této částky pouze 5 295 milionů tun ropy je původem z nalezišť mimo ruské území (Více viz příloha č. 2).

Úspěch Lukoilu je založen mimo jiné i na strategii, kterou přijal již v 90. letech, kdy většina ruských společností se pustila do těžby v Západní Sibiři. Na rozdíl od nich Lukoil začal postupovat do nových ruských provincií jako je Severní Kaspik či Pečora a obětoval tak okamžité zisky z produkčního nárůstu stavbě nových „upstream“ pevností, které měly zaručit pro Rusko těžbu v nadcházejících desetiletích. Tato strategie tehdy rozhodně nebyla vyznávána dalšími ropnými podniky (Jukos či Sibněft), které využívaly pokrokovou technologii k maximalizaci výnosu na existujících polích a zcela zanedbávaly další výzkum. Později však došlo ke změně nálady a tyto společnosti jsou dnes viněny z vydrancování ropných rezerv bez zajištění do budoucnosti. Tento unikátní přístup k „upstream“ oblasti se Lukoilu začal vyplácet v roce 2005, kdy nové regiony začaly více přispívat do jeho ropné produkce a díky tehdejším vysokým cenám to s sebou přineslo také značný zisk.30

4.3. Struktura organizace a její vztah ke státu

Lukoil je privátní ruská ropná společnost, které dominují minoritní vlastníci. Ještě do září roku 2004 měl stát sice menšinový podíl ve společnosti, a to 7,6 %, avšak tento podíl byl právě v srpnu 2004 prodán do rukou americké společnosti ConocoPhillips, se kterou Lukoil ohlásil vytvoření strategické aliance. Smlouva, kterou tak ConocoPhillips podepsal s Lukoil, umožňovala navýšení amerického podílu v ruské společnosti až na 20 %.31 S touto americkou firmou se také dohodly na společném postupu při rozvoji plynných a ropných polí v severní Timan-Pečoře v Rusku a West Quarna Field v Iráku. Podíl ruské vlády tímto prodejem klesl v největší ropné společnosti na svém území na 0 %.32

Současné představenstvo firmy se skládá z 11 osob, a to předsedy Valery Grayfera, držitele Leninovy ceny a Ceny ruské vlády a bývalého zástupce ministra pro ropný průmysl; prezidenta OAO Lukoil Vagita Alekperova, také držitele několika vládních ocenění a bývalého zástupce ministra pro ropný průmysl v letech 1990–1991; rektora moskevské státní právnické akademie Victora Blažejeva; profesora na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů Igora Ivanova, který také zastával mnoho vládních funkci a v letech 1998–2004 byl dokonce ruským ministrem pro zahraniční věci; dále také Hermana Grefa, ministra pro ekonomický rozvoj a obchod Ruské federace v letech 2000–2007; Sergeje Michailova, který stál v čele oddělení pro restrukturalizaci a investice na Ministerstvu průmyslu v letech 1996–1997; Ravila Maganova; Richarda H. Matzkeho; Donalda Everta Walleta, Jr.; Nikolaje Cvetkova a Alexandra Šokina, bývalého ministra práce a zaměstnanosti a zástupce Státní Dumy Ruské federace v letech 1994–2002.33 Tímto výčtem jmen bylo jasně demonstrováno, že v dnešním představenstvu se nachází jen velmi málo osob (převážně zástupci amerických spoluvlastníků), které nepůsobily alespoň nějakou dobu na vysoké pozici ruské či sovětské vlády.

Otázkou však zůstává, jak je možné, že tato monumentální soukromá společnost se v Rusku ještě nestala cílem státního útoku, když je zřejmé, že ruská vláda v posledních letech soustavně uplatňovala kontrolu nad ropným a plynovým sektorem.34 Ve světě, kde cca 77 % světových prokázaných ropných rezerv je v rukou národních ropných společností bez spravedlivé participace zahraničními mezinárodními ropnými společnostmi, se tak Lukoil představuje jako malý zázrak. I ten má ale zcela jednoduché vysvětlení. Lukoil sice není státní ropnou společností, avšak podle Isabel Gorst tak občas mluví, jedná i vypadá.35

Poslední strukturální převrat v ropném průmyslu však vynesl na povrch nový vrh privilegovaných a státem kontrolovaných ropných a plynových gigantů, kteří dnes soupeří s Lukoilem nejen, co se týče do velikosti, ale také o to, kdo bude agentem domácí a zahraniční politiky. Jako hlavní konkurence pro Lukoil se ukazuje Rosněft, státní společnost, která se stala třetím největším producentem během necelých dvou let. Dalším hráčem je plynový monopol Gazprom, který koupí Sibněftu v roce 2005 také vstoupil do ropného obchodu.

Aby si Lukoil uchoval svoji privátní strukturu a nedopadl jako příliš prozápadní Jukos, který byl v roce 2004 státem zbankrotován a rozprodán, je pravděpodobné, že bude dále pokračovat ve své politice a bude stále více jednat v souladu se zájmy ruské vlády. Takové chování by se tak mohlo stát modelem pro jiné velké mezinárodní společnosti, které usilují o obnovení své role v globálním prostředí, kde státní ropné společnosti mají přednost před těmi soukromými.36

4.4. Pronikání na evropské trhy

Lukoil byl první ruskou ropnou společností, která plně uchopila potenciál rafinačního obchodu jak doma, tak i v zahraničí. Jeho první aktivity mimo ruské hranice byly samozřejmě směřovány do bývalé sféry sovětského vlivu, kdy začal nakupovat rafinérie ve východní Evropě, kde v současnosti vlastní zařízení na zpracování 17,8 milionů tun ropy v Bulharsku, Rumunsku a Ukrajině. Do roku 2007 investovala společnost do této oblasti 3 miliardy dolarů, z čehož celá polovina byla použita na modernizaci. Nákup rafinérií tak tvoří centrum strategie Lukoilu na rozšíření impéria benzinových maloobchodů v Evropě.37

Jak je vidět, Lukoil své obchodní aktivity rozpíná do zemí, které jsou také v obchodním a politickém zájmu ruské vlády. Jsou to státy historicky závislé na dodávkách ropy z ruského ropovodu Družba, které se po pádu SSSR snažily pomocí svých rafinérií, schopných zpracovávat nejen ruskou, ale i další druhy ropy, diverzifikovat dodávky.38 Nákup východoevropských rafinérií Lukoilem tyto pokusy zhatil. Jak moc velký vliv Kremlu byl za tímto rozhodnutím, to se bohužel můžeme pouze dohadovat, avšak nelze pochybovat o tom, že působení Lukoilu ve střední a východní Evropě do jisté míry kopírovalo ruské národní zájmy.

V nedávné době jsme byli také svědky snahy Lukoilu o další expanzi do střední Evropy, kdy usiloval o zakoupení dalších zařízení zpracovávajících ropu v Polsku a Litvě. Americký partner Lukoilu ConocoPhillips se stal hlavním zdrojem benzinových stanic pro ruskou ropnou společnost, když prodal Lukoilu 376 benzinek v šesti evropských státech: v Belgii, Polsku, Finsku, České republice, Maďarsku a na Slovensku.39

Nedávné aktivity Lukoilu také kopírují poslední trendy ve vnímání ruské vlády, kdy se obě obracejí na asijský trh, převážně na Dálný Východ a okolní země. Lukoil například již staví rafinační zařízení ve Vietnamu.40 Jak však řekl Vagit Alekperov při rozhovoru pro European Energy Review: „Považujeme se stejně tak za evropskou jako ruskou společnost.“41 Alekperov také zdůrazňuje, že v posledních letech do EU investovali 5 miliard EUR42 a že na evropském trhu necítí žádné limity a zábrany. Prezident Lukoilu také vyjádřil touhu po dobrých vztazích mezi Ruskem a EU, když doufá, že v nejbližší době dojde k vylepšení Smlouvy o energetické chartě, která by mohla být vzápětí i ratifikována, a evropsko-ruské energetické vztahy by tak byly finálně posvěceny.43

5. TNK-BP

5.1. Historie vzniku.

Ruská TNK vznikla nařízením kabinetu ministrů Ruské federace v roce 1995. TNK tehdy disponovala více než 50% podíly ve dvou těžebních společnostech – „Nižněvartovsk-něftěgaz“ a „Tjumen-něftěgaz“. Proto se těžba společnosti TNK koncentrovala v Chanty-Mansijském autonomním regionu. TNK také kontrolovala rafinérii ve městě Rjazaň. Realizací ropné produkce se zabývalo šest dceřiných podniků TNK ve městech Kursk, Kaluga, Tula, Tjumeň, Rjazaň a také v regionu Karelija.

Na konci 90. let TNK podstatně navýšila svůj podíl na trhu koupí další ropné společnosti SIDANKO, která je v současnosti významnou součástí TNK-BP. Všechny těžební, zpracovatelské a obchodní aktivity TNK se odehrávaly v centrálních regionech Ruska až do roku 2000, kdy TNK nakoupila 85 % akcií společnosti ONAKO – Orenburské ropné akciové společnosti (rusky Orenbyurskaja něftjanaja akcionernaja kompanija) za 1,08 mld. $.44 ONAKO tenkrát vyráběla kolem 8 mil. ropy a 1,5 mld. plynu a rafinovala 4 mil. tun ropy ročně. Takže po tomto rozšíření svého portfolia TNK posunula své aktivity i do Orenburské oblasti. V roce 2000 se společnost rozhodla i pro zahraniční expanzi a koupila jednu z největších rafinérií na Ukrajině ve městě Lisičansk.45 Za 67,41 % akcií této rafinérie TNK zaplatila celkem 9,76 mil. $. Během následujících dvou let TNK navýšila svůj podíl v Lisičanské rafinérii na 75 %.

Důležitým aktivem v portfoliu TNK v roce 2002 se stala polovina z 74,95 % podílu Slavnafty – jedné z deseti největších ruských ropných společností, kterou podnik koupil v aukci společně se Sibněftí.46 Ten­týž rok se TNK rozšířila o další společnost – Rospan International­.47 Prvního září 2003 vlastníci TNK – Alfa Group a Access Industries/Renova a společnost BP oznámili svůj záměr sloučit své aktivy na území Ruska a Ukrajiny. Rusové do společného podniku dali své akcie v TNK, SIDANKO, ONAKO, Rospan International a Rusia Petroleum. BP ke společnému majetku přidal akcie SIDANKO, Rusia Petroleum48 a také akcie PetrolComplex, která provozovala v Moskvě síť tankovacích stanic.49 BP zároveň vložila do základního kapitálu nové společnosti 6,15 mld. $, více než polovina této částky byla poskytnuta ve formě akcií BP.

V Rusku je rozšířen názor, že Vladimír Putin, který byl v té době prezidentem, dal svůj osobní souhlas se vstupem BP do TNK. Putin byl ale zastáncem toho, aby TNK měla alespoň 51 % nově vytvořené společnosti, tak aby podnik měl jasně určeného majitele, a samozřejmě nejlépe ruského.50

V dnešní době je TNK-BP jednou z největších vertikálně integrovaných společností pracujících v energetickém sektoru Ruska. Jejími úspěchy v těžbě, zpracování ropy a její distribuci se budeme zabývat v následující kapitole.

5.2. Naleziště, příjmy, objem výroby, export51

Podle dat z 31. prosince 2008 činí celkové zjištěné zásoby TNK-BP 10,252 mld. ropných barelů. Navíc během roku 2009 společnost provedla řadu geologických průzkumů ve svých nalezištích a zajistila si nárůst dalších 530 mil. barelů. Největší těžební ložiska společnosti se nacházejí na západě a východě Sibiře a ve volgo-uralském regionu. Jednou z klíčových výhod TNK-BP je koncentrace produkce: 10 ropných polí zajišťuje dvě třetiny celkové těžby. Bližší informace o zásobách fosilních paliv společnosti TNK-BP poskytuje tato tabulka:

TNK-BP reserves, bn boe
Reserve 2005 2006 2007 2008 2009
Proved total 9.082 9.229 8.95 9.982 10.252

TNK-BP spolu se všemi svými dceřinými společnostmi těží kolem 80 až 89 mil. tun ropy ročně a 9 až 11 mld. m3 plynu. Tyto suroviny TNK-BP zpracovává ve svých 5 rafinériích, které například v roce 2007 vyprodukovaly 28,71 mil. tun ropných produktů. Své ropné produkty TNK-BP realizuje z velké části v Rusku, takže víc než jedna třetina této produkce se neexportuje.

V roce 2008 společnost exportovala 72,5 % vytěžené ropy a zbytek – 27,5 % – byl dodán do rafinérií v Rusku a státech bývalého Sovětského svazu. Jak je zřejmé z další tabulky, většinu surové ropy TNK-BP exportuje do tzv. „dálného zahraničí“, zejména do Evropy.

TNK-BP crude oil sales in 2008, in thousand tons

  1Q 2Q 3Q 4Q Total
Export other then CIS 8,053 8,376 8,460 8,056 32,945
Export CIS 1,555 1,258 1,065 1,284 5,162
Domestic 1,830 1,343 1,912 2,462 7,547
Total crude oil sales 11,438 10,977 11,437 11,802 45,654

Co se týče financí společnosti, celkový objem prodeje stoupl z 12 079 mil. $ v roce 2003 na 51 886 mil. $ v roce 2009. Podobně rostl čistý příjem TNK-BP: v roce 2003 podnik vydělal 2 811 mil. $, v roce 2006 zatím rekordních 6 662 mil. $ a v roce 2008 5 284 mil. $. Negativním jevem je však nárůst dluhů společnosti z 2 029 mil. $ v roce 2003 na 6 361 milionů v roce 2008, což je spojeno především s významným navýšením investic pro rozšíření a modernizaci podniku.

5.3. Vztah společnosti se státem

Správní rada společnosti TNK-BP má 11 členů: po čtyřech představitelích z každé ze dvou skupin akcionářů a také tři nezávislé ředitele. Správní rada plní zejména funkci koordinátora strategického vývoje společnosti; hodnotí práci exekutivy podniku; provádí finanční kontrolu a konzultuje v případě velkých a strategicky důležitých obchodních zakázek a investování. Tajemníkem Správní rady, který je „spojkou“ mezi managementem společnosti a radou a také dohlíží nad implementací nařízení rady, je Dmitrij Kolosov. Předsedou Správní rady byl ještě do roku 2008 Robert Dudley, který se zaručil podporou britské vlády.

V důsledku konfliktu mezi ruskými a britskými akcionáři nestojí formálně v čele společnosti nikdo již více než rok. V praxi ale tuto roli hlavy podniku v poslední době hraje lídr Alfa Group M. Fridman. Podle ruských médií se následujícím předsedou správní rady stane Maxim Barskij, ale nejdříve v roce 2011.52

Jádrem sporu v roce 2008 bylo soutěžení ruských a zahraničních akcionářů o vliv ve společnosti. Již léta se však spekuluje o tom, že skutečnou příčinou většiny nepříjemností společnosti je touha Gazpromu odkoupit ruskou polovinu TNK-BP.53 TNK-BP má totiž nejenom velmi silnou pozici jako výrobce a exportér ropy, ale disponuje i nezanedbatelnými zásobami plynu. Kreml má dosti omezené možnosti vlivu na strategii společnosti, protože půlka patří BP a ruští oligarchové, vlastníci druhé části podniku, nemají na rozdíl od vedení Lukoilu nijak zvlášť silné vazby na vládní činitele. Moskva, která aktivně prosazuje strategii využívání surovinových zdrojů jako prostředku nátlaku v zahraniční politice, by chtěla proto TNK-BP začít nějakým způsobem ovládat.

Gazprom má navíc zájem o zbývající 50% podíl v Slavněfti, která je zatím v rukou TNK-BP. Gazprom totiž vlastní polovinu tohoto podniku od roku 2006, kdy se stal majitelem Sibněfti. 50% podíl však státnímu kolosu nedává rozhodující pravomoci, a to je další důvod tlaku na TNK-BP. Jako příklad takového vydírání ze strany státu lze uvést pohrůžky ministerstva přírodních zdrojů Ruské federace v roce 2007, že podniku odeberou licenci na rozpracování jednoho z největších plynových poli na světě, Kovykta, kvůli tomu, že nedodržuje dohodnuté objemy těžby.54 Nakonec TNK-BP souhlasil v létě 2007 s prodejem svého 62,8% podílu v projektu Kovykta Gazpromu, protože vedení BP mělo vážné obavy, že ložisko bude po několika obviněních ze strany ministerstva znárodněno. TNK-BP se vzdalo tohoto ložiska za neuvěřitelně nízkou cenu: Kovykta, jejíž zásoby mohou uspokojit celosvětovou poptávku plynu na celý rok, stojí podle analytiků kolem 3 mld. $, Gazprom však za více než 62% podíl nedal ani jednu třetinu této hodnoty.55

5.4. Pronikání na evropské trhy

Pro pochopení politiky vedené TNK-BP v oblasti rozšíření svých aktivit v dalších státech, zejména v Evropě, je nutné si uvědomit, že jak BP, tak i ruští oligarchové mají ve správní radě rovný počet hlasů. Tento princip 50/50 předpokládá, že všechna klíčová rozhodnutí, k nimž angažování a investování za hranicemi Ruska jednoznačně patří, musejí být přijata jednomyslně. BP je úspěšnou mezinárodní společností s dlouholetou tradicí, která operuje v Severní a Jižní Americe, v Austrálii a Oceánii, v Asii, Africe a Evropě. BP vydělává 360 mld. $ ročně, zaměstnává 92 tisíc lidí a disponuje 17 rafinériemi­.56 Sedm z nich se nachází v Evropě a TNK-BP se stává přirozeným rivalem britské společnosti, jakmile vstupuje na evropský trh. Britská společnost v TNK-BP má zájem se soustřeďovat jenom na rozpracování ruské ropy a plynu, mezinárodní aktivity TNK-BP by ohrožovaly její pozici.

BP spolu s Chevronem, Standard Oilem, ConocoPhillips a dalšími mezinárodními kolosy patří ke skupině tradičních energetických společností, které kontrolují mezinárodní trh s fosilními palivy již desítky let. V 21. století ale začínají na mezinárodní energetický trh, který byl rozporcován mezi „energetické pionýry“, vstupovat další hráči – Gazprom, Rosněfť, Lukoil, spolu s dalšími asijskými a jihoamerickými konkurenty. Tyto ruské společnosti usilují o své místo pod sluncem a pronikají do těžby, transportu a distribuce surovin v zahraničí a stávají se tím pádem mezinárodními kolosy. TNK-BP má potenciál stát se dalším konkurentem BP na světovém trhu. Proto BP z dostatečně zřejmých důvodů blokuje rozšíření své ruské „napůl-dcery“ do Evropy.

K potvrzení výše napsaného může posloužit pohled na politiku TNK-BP na Ukrajině. Rusko-britský podnik tam kontroluje jednu z největších rafinérií a realizuje svoje ropné produkty přes síť čerpacích stanic, jejíž počet by měl v roce 2010 dosáhnout 150. Od roku 2003 TNK-BP ve spolupráci s ruskou státní Transněftí využívá ukrajinský ropovod Odesa-Brody pro transport svých surovin do černomořského přístavu. Jak vidíme, expanze do Ukrajiny nebyla nijak omezována. Důvodem je to, že se britská BP na území Ukrajiny vůbec neangažuje, proto tam nehrozí žádný střet zájmů britských investorů. TNK-BP se pravděpodobně nebude angažovat v Evropě jinak než podílením se na exportu ruských surovin, dokud BP neztratí alespoň půl procenta svého podílu.

6. Závěr

Ropný průmysl Ruské federace je velice perspektivním a rychle se rozvíjejícím odvětvím. Export fosilních paliv stále představuje, i přes veškerou snahu Moskvy o diverzifikaci svých rozpočtových příjmů, lví podíl celkových výdělků státní pokladny. Energetický sektor Ruska má obrovský potenciál a může se stát finančním zdrojem pro obnovu průmyslu této země a vývoj terciálního sektoru a také přispět k oživení hospodářství v odlehlých regionech Ruska. Pro dosažení tohoto dlouhodobého cíle Moskva může využívat nejen výdělek státních energetických podniků, ale i daní placených soukromými společnostmi. V tomto článku jsme se zabývaly nejúspěšnějšími ropnými společnostmi Ruska se soukromým kapitálem – Lukoilem a TNK-BP – a jejich aktivitami na trhu EU.

Lukoil je dynamicky se rozvíjející společnost řízená zkušeným vedením v čele s Alekperovem a s pragmatickými cíli soukromého kapitálu. Lukoil již dlouhodobě působí na evropském energetickém trhu a svoje obchodní aktivity stále rozšiřuje. Následuje příkladu mezinárodních energetických společnosti jako ExxonMobile nebo ConocoPhillips, Lukoil usiluje o rozšíření výroby, zpracování a distribuce ropy a ropných produktů do co největšího počtu zemí, do všech koutů světa. Můžeme jen spekulovat o tom, zda dřívější působení ve vládě, a tudíž i určité konexe na politické činitele, kteří se v politických kruzích stále pohybují, napomáhají Alekperovi k hospodářským ziskům jeho podniku. Každopadně je to v zájmu Ruska, aby si silné ruské společnosti vybudovaly renomé i v zahraničí.

TNK-BP se drží odlišné zahraniční strategie. Tato firma je stejně jako Lukoil soukromou ropnou společností, která těží, rafinuje a obchoduje v Rusku. Na rozdíl od Alekperova podniku ale TNK-BP neřídí ani nevlastní bývalí vládní činitelé. 50% podíl této společnosti je v rukou britské BP, a proto ruští vlastníci, kteří by pravděpodobně stejně jako vlastníci Lukoilu usilovali o rozšíření obchodních aktivit na lukrativní trh EU, nemají rozhodovací právo o strategii vývoje podniku. Samozřejmě si nemůžeme být jisti důvody zdrženlivého postoje TNK-BP vůči obchodní expanzi do států Evropské unie. Nicméně na základě zjištěných informací o rozdělení pravomocí mezi ruskými a britskými vlastníky se dá předpokladat, že politika TNK-BP v zahraničí, jinými slovy naprostý nezájem o angažování podniku v zahraničí, je spíše v souladu se zájmy BP, která zdržováním TNK-BP od zahraniční expanze eliminuje hrozbu zvyšování konkurence na světovém trhu s ropou.

V této práci jsme se také pokusily prozkoumat, zda existuje státní vliv na strategie rozvoje a případnou expanzi Lukoilu a TNK-BP do států EU. Ruská vláda bez jakýchkoliv větších komplikací může ovlivňovat obchodní strategii státních energetických podniků jako Gazprom nebo Rosněfť. Méně jednoznačný je však potenciál vlády zadávat směr obchodním aktivitám společností se soukromým kapitálem. Přesto by se dalo spekulovat, že monopolní transportér ropy v Rusku – státní Transněfť – může napomoci vládě dosáhnout jejích cílů.

7. Literatura

  • BP Statistical review of World Energy 2009. Dostupné na stránkách www.bp.com. Ověřeno ke dni 18. 11. 2009.
  • Commission of The European Communities (2008): Second Strategic Energy Review: An EU Energy Security and Solidarity Action Plan. Online text na http://ec.europa.eu/…_ser2_en.htm. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  • Commissioner advertises Russian oil firm (2009), Euractive, Online text na http://www.euractiv.com/…ticle-180738. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  • Elder, M. (2007): Gazprom moves in as TNK-BP expands in Russian oil fields. The New York Times, online text na http://www.nytimes.com/…6238316.html?…. Ověřeno ke dni 21. 11. 2009.
  • EU – Russia Energy Dialogue (2007), Euractive. Online text na http://www.euractiv.com/…ticle-150061. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  • EU nervous as Russia eyes new energy markets (2008), Euractive. Online text na http://www.euractiv.com/…ticle-174990. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  • Geopolitics of EU energy supply (2005), Euractive. Online text na http://www.euractiv.com/…ticle-142665. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  • Geropoulos, K. (2008): TNK-BP saga negative for Russia. Portál New Europe. Online text na http://www.neurope.eu/…es/88468.php. Ověřeno ke dni 21. 11. 2009.
  • Isabel Gorst (2007): Lukoil: Russia’s Largest Oil Company, The James A. Baker III Institute for Public Policy Rice University. Online text na http://www.rice.edu/…il_Gorst.pdf. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  • Izvestno, kto stanet glavoj TNK-BP. Novinový portál FINAM. Online text na http://finam.fm/news/39571/. Ověřeno ke dni 21. 11. 2009.
  • Kramer, A. (2007): Gazprom takes over BP project. The Times. Online text na http://www.nytimes.com/…6287083.html?…. Ověřeno ke dni 20. 11. 2009.
  • Leichtová, M. (2008): EU a Ruská federace: Sňatek z rozumu, In: Waisová, Š.: Evropská energetická bezpečnost, Plzeň: Aleš Čeněk, str. 85–105.
  • Litera, B., Hirman, K. (Ed.) (2005): Ruské produktovody a Střední Evropa. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o. Str. 9–47.
  • LUKOIL says proved '08 reserves fall, replaces output (2009), Reuters. Online text na http://www.reuters.com/…101820090306?…. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  • Media portál Prime-Tass (www.prime-tass.ru). Ověřeno ke dni 4. 4. 2010.
  • Media portál Reuters (www.reuters.ru). Ověřeno ke dni 4. 4. 2010.
  • Od července provozuje čerpací stanice JET společnost LUKOIL Czech Republic (2007). Lukoil CZ, online text http://www.lukoil.cz/…h-zprav.aspx. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  • Oficiální portál Lukoil Oil Company (www.lukoil.com) Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  • Oficiální portál Lukoil Racing Team (http://racing.lukoil.ru). Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  • Oficiální portál TNK-BP (www.tnk-bp.ru). Ověřěno ke dni 20. 11. 2009.
  • Oficiální stránky Transněfti (www.transneft.ru). Ověřeno ke dni 19. 11. 2009.
  • Olcott, M.(2005): Vladimir Putin i něfťanaja politika Rossii. Moskva: Moskevské centrum Karnegi.
  • Panjuškin, V. (2007): Michail Chodorkovskij. Vězeň ticha, Brno: Vakát.
  • Quayat, D. (2003): The Russian Oil Sector and the Global Oil Economy: a Prospectus. SAIS Review, Vol. 23, No. 2, str. 1–22.
  • Reynolds, D. B. , Kolodziej, M. (2007): Institutions and the Supply of Oil: A Case Study of Russia. Energy Policy, Vol. 35, No.2, str. 939–949.
  • Setjajev, V. (2001): Ot sojuznogo něftjanogo komplexa – k vertikalno integrirovannym kompanijam. Online text na http://naftowed.narod.ru/oil.htm. Ověřeno ke dni 20. 11. 2009.
  • Shleifer, A., Treisman, D. (2005): A Normal Country: Russia after Communism. Journal of Economic Perspectives, Vol 19, No. 1, str. 151–174.
  • TNK-BP. Informační portál Něfť, Gaz i Fondovyj Rynok. Online text na http://www.ngfr.ru/library.html?…. Ověřeno ke dni 20. 11. 2009.
  • ‚Tough task ahead‘ for EU-Russia talks (2009), Euractive. Online text na http://www.euractiv.com/…ticle-181589. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  • Vagit Alekperov (2009): We view ourselves as much a European as Russian Company, European Energy Review. Online text na http://www.europeanenergyreview.eu/index.php?…. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.

Mgr. Anna Leshchenko je doktorská studentka na KMVES FSS MU v Brně.

8. Přílohy

Tabulka č. 1

Převzato z Quayat, D. (2003): The Russian Oil Sector and the Global Oil Economy: a Prospectus. SAIS Review, Vol. 23, No. 2, str. 1–22.

obrázek

Tabulka č. 2 – Přehled produkce společnosti Lukoil mezi lety 2005–2008

Zdroj: www. lukoil. com

  2005 2006 2007 2008
Total 90.158 95.235 96.645 95.240
Russia 86.277 89.561 91.100 89.945
Western Siberia 58.469 59.764 59.917 56.187
Urals 10.307 10.923 11.257 11.625
Volga 3.210 3.214 3.240 3.263
Timan-Pechora 12.476 13.601 14.576 16.685
Other 1.815 2.059 2.110 2.185
International 3.881 5.674 5.545 5.295

Poznámky pod čarou

  1. BP Statistical review of World Energy 2009. Dostupné na stránkách www.bp.com. Ověřeno ke dni 18. 11. 2009.
  2. Srov. Litera, B., Hirman, K. eds. (2005): Ruské produktovody a Střední Evropa. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o. Str. 22–23.
  3. Quayat, D. (2003): The Russian Oil Sector and the Global Oil Economy: a Prospectus. SAIS Review, Vol. 23, No. 2, str. 1–22.
  4. Panjuškin, V.(2007): Michail Chodorkovskij. Vězeň ticha, Brno: Vakát. Str. 57. Srov. také Shleifer, A., Treisman, D. (2005): A Normal Country: Russia after Communism, Journal of Economic Perspectives, Vol 19, No. 1, str. 151–174.
  5. Panjuškin, V.(2007): Michail Chodorkovskij. Vězeň ticha, Brno: Vakát. Str. 62.
  6. Reynolds, D. B., Kolodziej, M. (2007): Institutions and the Supply of Oil: A Case Study of Russia. Energy Policy, Vol. 35, No.2, Str. 939–949.
  7. Tamtéž.
  8. Přehled o největších ropných společnostech Ruska a jejich výrobě poskytuje tabulka č. 1 z roku 2005 v příloze.
  9. Olcott, M. (2005): Vladimir Putin i něfťanaja politika Rossii. Moskva: Moskevské centrum Karnegi, str. 19–21.
  10. Oficiální stránky Transněfti. www.transneft.ru. Ověřeno ke dni 19. 11. 2009.
  11. Quayat, D. (2003): The Russian Oil Sector and the Global Oil Economy: a Prospectus. SAIS Review, Vol. 23, No. 2, str. 1–22, str. 14.
  12. Commission of The European Communities (2008): Second Strategic Energy Review: An EU Energy Security and Solidarity Action Plan, str. 6. Online text na

http://ec.europa.eu/…_ser2_en.htm. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.

  1. Leichtová, M. (2008): EU a Ruská federace: Sňatek z rozumu, In Waisová, Š.: Evropská energetická bezpečnost, Aleš Čeněk, Plzeň.
  2. Tamtéž.
  3. Více Leichtová, M. (2008): EU a Ruská federace: Sňatek z rozumu, In Waisová, Š.: Evropská energetická bezpečnost, Aleš Čeněk, Plzeň.
  4. Viz například projev V. Putina z roku 2006, dostupný i s komentářem na stránkách media portálu Prime-Tassu (http://www.prime-tass.ru/news/show.asp?…. Ověřeno ke dni 5. 4. 2010)
  5. Více Leichtová, M. (2008): EU a Ruská federace: Sňatek z rozumu, In Waisová, Š.: Evropská energetická bezpečnost, Aleš Čeněk, Plzeň.
  6. Tematické skupiny jsou následující: investice, infrastruktura, obchod a energetická efektivita. Více EU – Russia Energy Dialogue (2007), Euractive. Online text na http://www.euractiv.com/…ticle-150061. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  7. Geopolitics of EU energy supply (2005), Euractive. Online text na

http://www.euractiv.com/…ticle-142665. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.

  1. Rusko se stále vyznačuje nedůvěřivým postojem k EU, kterou považuje za byrokratickou konstrukci a upřednostňuje bilaterální jednání, ve kterých využívá svých skvělých diplomatických technik. Pro EU je také obtížné dosáhnout dohody a vystupovat jako jednotný aktér a této rozpolcenosti Rusko významně využívá. Viz Leichtová, M. (2008): EU a Ruská federace: Sňatek z rozumu, In Waisová, Š.: Evropská energetická bezpečnost, Aleš Čeněk, Plzeň.
  2. ‚Tough task ahead‘ for EU-Russia talks (2009), Euractive. Online text na

http://www.euractiv.com/…ticle-181589. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.

  1. Více EU nervous as Russia eyes new energy markets (2008), Euractive. Online text na http://www.euractiv.com/…ticle-174990. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  2. EU – Russia Energy Dialogue (2007), Euractive. Online text na http://www.euractiv.com/…ticle-150061. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  3. Gorst, I. (2007): Lukoil: Russia’s Largest Oil Company, The James A. Baker III Institute for Public Policy Rice University. Online text na

http://www.rice.edu/…il_Gorst.pdf. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.

  1. Tamtéž.
  2. Prokázané zásoby společnosti Lukoil na počátku roku 2009 jsou 14.458 milionů barelů ropy a 29.253 miliard kubických stop zemního plynu. Viz LUKOIL says proved '08 reserves fall, replaces output (2009), Reuters. Online text na http://www.reuters.com/…101820090306?…. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  3. Lukoil Oil Company, www.lukoil.com. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  4. Lukoil racing team je vedoucí ruská motoristická organizace, který se zabývá vývojem, stavbou, testováním a přípravou automobilů na závody. Značných úspěchů dosáhli nejen v Rusku, ale i v Evropě, kdy vyhráli více než 60 mistrovství během své desetileté účasti na závodech, a jsou jednoznačně nejúspěšnějším auto-racing týmem v Rusku. Více na http://racing.lukoil.ru. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  5. Síť obchodních společností Lukoil můžeme nalézt v Rusku, Ázerbájdžánu, Bělorusku, Gruzii, Moldavsku, Ukrajině, Bulharsku, Maďarsku, Finsku, Estonsku, Litvě, Lotyšsku, Polsku, Srbsku, Černé Hoře, Rumunsku, Makedonii, Kypru, Belgii, Lucembursku, České republice, Slovensku a Chorvatsku. V roce 2000 zakoupil Lukoil společnost Getty Oil provozující benzinky v USA a tím se dostal, i když pouze okrajově, i na americký trh. Viz Lukoil Racing Team http://racing.lukoil.ru/. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  6. Gorst, I.(2007): Lukoil: Russia’s Largest Oil Company, The James A. Baker III Institute for Public Policy Rice University. Online text na

http://www.rice.edu/…il_Gorst.pdf. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.

  1. Vytvoření této strategické aliance mělo také za následek prodej 156 čerpacích stanic v Belgii, 49 ve Finsku, 44 v České republice, 30 v Maďarsku, 83 v Polsku a 14 na Slovensku z rukou americké společnosti ConocoPhillips do rukou nového partnera Lukoil. Dále Od července provozuje čerpací stanice JET společnost LUKOIL Czech Republic (2007). Lukoil CZ, online text http://www.lukoil.cz/…h-zprav.aspx
  2. Více na Lukoil Oil Company, www.lukoil.com. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  3. Tato jména odpovídají složení představenstva firmy Lukoil z 25. 6. 2009. Více informací o jednotlivých členech na Lukoil Oil Company, www.lukoil.com. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  4. Ruské státní společnosti se tak změnily v nájezdníky postupně polykající menší soukromé firmy. Jen v roce 2005 se 1,7 milionu ropných barelů/denně přesunulo zpět do státních rukou. Postup Kremlu byl tak neúprosný, že mnoho lidí věřilo, že je pouze otázka času, než velké společnosti padnou alespoň částečně do rukou státu.Více Gorst, I. (2007): Lukoil: Russia’s Largest Oil Company, The James A. Baker III Institute for Public Policy Rice University. Online text na

http://www.rice.edu/…il_Gorst.pdf. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.

  1. Podrobnějí viz Gorst, I. (2007): Lukoil: Russia’s Largest Oil Company, The James A. Baker III Institute for Public Policy Rice University. Online text na

http://www.rice.edu/…il_Gorst.pdf. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.

  1. Tamtéž.
  2. Tamtéž.
  3. Příkladem může být Česká rafinérská a.s. v Kralupech nad Vltavou, která poskytuje možnost zpracovávat ropu z produktovodu Ingolstadt-Kralupy, tzv. ingolstadtskou, tedy neruskou ropu.
  4. Podrobněji viz zprávu agentury Reuters na http://www.reuters.com/…130320061218. Ověřeno ke dni 5. 4. 2010.
  5. Gorst, I. (2007): Lukoil: Russia’s Largest Oil Company, The James A. Baker III Institute for Public Policy Rice University. Online text na

http://www.rice.edu/…il_Gorst.pdf. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.

  1. Vagit Alekperov (2009): We view ourselves as much a European as Russian Company, European Energy Review. Online text na http://www.europeanenergyreview.eu/index.php?…. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  2. Tři z osmi rafinačních zařízení Lukoilu a téměř 1/3 stanic s pohonnými hmotami jsou lokalizovány ve 14 státech EU. Více Vagit Alekperov (2009): We view ourselves as much a European as Russian Company, European Energy Review. Online text na http://www.europeanenergyreview.eu/index.php?…. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  3. Alekperov v rozhovoru upozorňuje na to, že v současné Energetické Chartě je dána značná přednost zájmům konzumentů před zájmy producentů, což by se mělo změnit a tento poměr posunout do rovnováhy. Viz Vagit Alekperov (2009): We view ourselves as much a European as Russian Company, European Energy Review. Online text na http://www.europeanenergyreview.eu/index.php?…. Ověřeno ke dni 22. 11. 2009.
  4. ONAKO jako právnická osoba byla likvidována uvnitř TNK-BP v roce 2005.
  5. Setjajev, V. (2001): Ot sojuznogo něftjanogo komplexa – k vertikalno integrirovannym kompanijam. Online text na http://naftowed.narod.ru/oil.htm. Ověřeno ke dni 20. 11. 2009.
  6. TNK-BP. Informační portál Něfť, Gaz i Fondovyj Rynok. Online text na http://www.ngfr.ru/library.html?…. Ověřeno ke dni 20. 11. 2009.
  7. Rospan byla vytvořena v roce 1994 a zabývala se těžbou plynu v Jamalo-Něněckém autonomním regionu. Srov. TNK-BP. Informační portál Něfť, Gaz i Fondovyj Rynok. Online text na http://www.ngfr.ru/library.html?…. Ověřeno ke dni 20. 11. 2009.
  8. Rusia Petroleum existuje od roku 1992 a těží plyn v irkutské oblasti. BP do projektu vstoupila v roce 1998, TNK se k akciím Rusia Petroleum dostala během obchodování se společnosti Interros.
  9. Oficiální portál TNK-BP. – www.tnk-bp.ru. Ověřěno ke dni 20. 11. 2009.
  10. Olcott, M. (2005): Vladimir Putin i něfťanaja politika Rossii. Moskva: Moskevské centrum Karnegi, str. 9.
  11. Všechna data v této kapitole jsou převzata z oficiálních stránek TNK-BP na www.tnk-bp.ru. Ověřeno ke dni 20. 11. 2009.
  12. Izvestno, kto stanet glavoj TNK-BP. Novinový portál FINAM. Online text na http://finam.fm/news/39571/. Ověřeno ke dni 21. 11. 2009.
  13. Geropoulos, K. (2008): TNK-BP saga negative for Russia. Portál New Europe. Online text na http://www.neurope.eu/…es/88468.php. Ověřeno ke dni 21. 11. 2009.
  14. Elder, M. (2007): Gazprom moves in as TNK-BP expands in Russian oil fields. The Times, online text na http://www.nytimes.com/…6238316.html?…. Ověřeno ke dni 21. 11. 2009.
  15. Kramer, A. (2007): Gazprom takes over BP project. The Times. Online text na

http://www.nytimes.com/…6287083.html?…. Ověřeno ke dni 20. 11. 2009.

  1. Informace jsou převzaty z oficiálních stránek BP na www.bp.com. Ověřeno ke dni 20. 11. 2009.
blog comments powered by Disqus
Autor
Ivana Tycova a Anna Leshchenko
Rubrika
Studie
Témata
, ,
Publikováno
15. 11. 2010