Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Mezinárodní právo a špionáž

Vnitrostátní právo USA nezakazuje nedestruktivní, tajný sběr zpravodajských informací, v podstatě ho schvaluje. USA nejsou smluvní stranou žádné smlouvy nebo úmluvy zakazující, tajný, nedestruktivní sběr zpravodajských informací. Tento postup není ani porušením mezinárodního obyčejového práva. Ve skutečnosti obyčejové mezinárodní právo ve svém vývoji uznalo, že špionáž je dlouhodobou praxí států. Zatímco tajné proniknutí na území jiného státu za účelem sběru zpravodajství v době míru pravděpodobně naráží na obyčejové principy územní integrity, mezinárodní právo špionáž výslovně nezakazuje.

Naopak, tajný sběr zpravodajských informací na území jiného státu pravděpodobně porušuje vnitrostátní právo cílové země stejně jako špionáž proti USA porušuje národní právo USA. Nicméně fakt, že špionáž v jiné zemi porušuje její právo má daleko k tvrzení, že špionáž jako taková je nelegální. Špioni jsou patrioti. Berou na sebe riziko odhalení a potrestání jako základní zásadu svého řemesla, to ale nic to nemění na tom, že USA nejsou právně povinny od špionáže upustit. Vysoká úroveň utajení informací týkajících se špionážních operací je nutná podmínka k úspěchu těchto operací, jejím důvodem není zakrytí ilegálních aktivit.

Žádná mezinárodní úmluva se nezabývala legalitou špionáže v době míru. Ve skutečnosti byla špionáž prováděna všemi zeměmi na světě po staletí. Jednotlivé státy nicméně přijaly zákony, které špionáž proti jejich zájmům přísně trestají. Právo špionáže je proto unikátní v tom, že sestává ze zásady teritoriální integrity, jejíž porušení může být trestáno dotčenou zemí, avšak státy samy tuto zásadu opakovaně porušují přijímajíc riziko potrestání. Tento článek se věnuje otázce, jestli mezinárodní právo špionáž zakazuje.

Neexistuje princip mezinárodního práva kogentního proti špionáži

Mezinárodní společenství přiznává některým principům mezinárodního práva tak fundamentální postavení, že mají převahu nad všemi ostatními normami a smlouvami mezinárodního práva. Jedná se o tzv. mezinárodní právo kogentní, ius cogens. Špionáž mezinárodní právo kogentní neporušuje. Válečné právo špionážní aktivity uznává, i když špioni mohou být tvrdě potrestáni, pokud jsou chyceni. Špioni zajatí na nepřátelském území v průběhu ozbrojeného konfliktu nejsou oprávněni k zacházení podobnému zacházení s válečnými zajatci, mohou být popraveni, ale až po řádném soudu. Špion, který úspěšně splnil svůj úkol a vrátil se na své území, nesmí být v případě zajetí souzen jako špion. Kromě špionáže ve válčeném právu je shromažďování zpravodajských informací v době míru z vesmíru a moří jasně v mezinárodním právu povoleno.

Špionáž v době míru a nezákonná intervence

Vedení špionáže na území jiného státu v době míru je hodnoceno odlišně. Respekt vůči teritoriální integritě a politické nezávislosti je vůdčím principem mezinárodního práva. Tradiční doktrinální pohled říká, že shromažďování zpravodajských informací uvnitř teritoria jiného státu představuje nezákonnou intervenci (unlawful intervention). Podstatou je nedostatek respektu vůči územním hranicím jiného suveréna včetně vnitrostátního vzdušného prostoru, vnitrostátních vod a pobřežního moře. I přes jednoznačnost tradičního náhledu není špionáž zakázána žádnou mezinárodní úmluvou, protože všechny země mají na vykonávání podobných aktivit zájem.

Hays Parks, odborník na národní bezpečnost popsal sebezájem států na špionáži:

Nikdy nebyl předložen mezinárodnímu společenství žádný seriózní návrh na zakázání sběru zpravodajských informací jako porušení mezinárodního práva. Důvodem je tichý souhlas, že je to nezbytné pro všechny a že je to všemi praktikováno.1

Mezinárodní právo se odvíjí od praxe států. Dlouhodobou praxí států je ústup od zásady neintervence do státní suverenity v případě špionáže, což způsobuje v mezinárodním právu dilema. Toto dilema vedlo některé přední právníky k názoru, že špionáž v době míru mezinárodní právo neporušuje. Jiní zase tvrdí, že špionáž zůstává přetrvávající ilegální činností. Další dodávají, že sběr zpravodajských informací je nezbytný pro snížení mezinárodního napětí a plní úlohu ochrany proti překvapení. Do té doby, bývá argumentováno, co svět zůstává nepřátelským místem, jsou kvůli zachování světového řádu nezbytná speciální opatření pro získávání tajných informací. Takováto opatření by však nebyla ospravedlnitelná, kdyby byla natolik rušivá nebo útočná, že by ohrožovala vnitřní řád státu, vůči kterému jsou vykonávána. Obyčej by zřejmě vylučoval použití mučení, drog a vražd. Při tak širokém rozpětí názorů, zůstává status špionáže podle mezinárodního práva nejasný, není ani výslovně zakázána, ani povolena.

Při dané povaze špionáže, je velmi pochybné, jestli bude kdy uznána za legální. Mezinárodní právo ponechalo postup proti špionáži výlučně na úvaze dotčených zemí. Každý stát se chová vůči špionům jinak. Francie podezřelé ze špionáže ve prospěch USA vypověděla ze země, Severní Korea je zadržela.

Špionáž v době míru a právo na sebeobranu

Některé druhy špionáže např. prováděné loděmi, ponorkami nebo letadly mohou otevřít problém národní sebeobrany. Příklady států považujících některé formy špionáže za ozbrojenou agresi zahrnují tyto incidenty: sestřelení amerického letadla U2 na Čínou či Sovětským svazem, sovětské sestřelení civilního letadla KAL 007, severokorejský útok na americké plavidlo U.S.S. Pueblo a postup švédské vlády proti sovětským ponorkám ve švédských vodách. Charta OSN přiznává právo na použití síly v kolektivní nebo individuální sebeobraně proti ozbrojené síle. Státy hodnotí hrozbu silou různě, mezinárodní právo nedalo přesnou odpověď, za jakých okolností je použití síly v sebeobraně oprávněné. Proto mohou některé formy špionáže dát podnět k použití síly stejně jako mohou být důvodem pro použití vnitrostátního trestního práva. To je přidané riziko u špionáže prováděné z lodí a letadel.

Právo na sebeobranu může rovněž odůvodnit sběr zpravodajských informací. Tyto jsou nezbytné pro započetí a použití sebeobrany včetně práva na předběžnou sebeobranu vyplývajícího z obyčejového mezinárodního práva. Odpovídající obranná opatření nemohou fungovat bez informací o potenciálních hrozbách.

Charta OSN zakazuje použití síly v mezinárodních vztazích, ale ponechává „přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu“.2 Ji­nými slovy, síla nesmí být použita útočně, ale může být použita k obraně. Odborníci se mohou přít o rozsahu práva na sebeobranu, ale není pochyb o tom, že USA ji mohutně využívají včetně práva na předběžnou sebeobranu.3 Při destruktivní povaze moderních zbraní může být příliš pozdě čekat, až nepřítel poprvé udeří. Potřeba, aby zpravodajství efektivně podporovalo využití práva na předběžnou sebeobranu, je v dnešním konfliktním, multipolárním světě větší než kdy dříve.

Utajený sběr zpravodajských informací na území cizích států, které představují jasnou hrozbu založenou na jejich minulém chování, schopnostech a proklamacích, může být odůvodněn jako využití práva na sebeobranu. Příkladem neodvratné hrozby, která nemůže být efektivně poražena bez pomoci zpravodajství je proliferace zbraní hromadného ničení a státem podporovaný terorismus.

V době zamořené hrozbami terorismu, proliferací zbraní hromadného ničení, darebnými státy a novými hrozbami, mezinárodním právem nikdy nepředvídanými, kde nepřátelské, uzavřené společnosti odmítají participovat na mezinárodních regulacích zbraní, je potřeba zpravodajství stejně akutně jako za studené války. Při vysvětlování programu U2 poté, co byl sestřelen Gary Powers nad Sovětským svazem, pronesl prezident Eisenhower ve svém televizním projevu: „Nikdo si nepřeje další Pearl Harbor. To znamená, že musíme mít znalosti o vojenských silách a přípravách v celém světě, zvláště o těch, kdo jsou schopni masivního překvapivého útoku.“

Nikdo si nepřeje další Kuvajt nebo věže Khobar, další útok na Světové obchodní centrum nebo regionální jadernou válku mezi mocnostmi, které tají vlastnictví jaderného arzenálu. Sběr zpravodajských informací umožňuje USA nebo jiné zemi zabránit podobným incidentům, využití mezinárodní špionáže jako nástroje sebeobrany se zdá být ospravedlnitelné.

Shrnutí a závěry

Zpravodajství Spojených států amerických narušující cizí území není v zásadě podle mezinárodního ani vnitrostátního amerického práva nelegální. Neexistují smlouvy ani jiné prameny mezinárodního práva specificky zakazující špionáž. Mezinárodní právo sice respektuje teritoriální integritu jiných zemí, ale státy využívají špionáž narušující území cizích zemí různými formami odedávna. Vnitrostátní právo téměř každého státu podporuje vlastní špionáž v zahraničí. Za podmínky, že nevyslovené přesto obecně akceptované normy a očekávání spojená se špionáži jsou dodržena, mezinárodní právo toleruje shromažďování zpravodajských informací na území jiných států. Mezinárodní právo na druhou stranu rovněž přiznává pravomoc dotčeným státům na použití svého práva proti cizím špionům a jejich nástrojům zadrženým ve svých hranicích. Země postupují různými způsoby při předvedení a potrestání cizích agentů. Vnitrostátní právo většiny států takovéto aktivity zakazuje, některé země podezřelé agenty bez soudu popravily. Právní status cizího sběru zpravodajských informací je proto klasickým příkladem dvojího standardu, kdy je špionáž doma zakázaná, ale proti jiným se používá. V této soutěži za informacemi stojí mezinárodní právo nejednoznačně bokem, ovšem praxe států je jednoznačná – špionáž je tradiční státní aktivita.

Vypracováno na základě článku: Scott, R.D.: Territorially intrusive intelligence collection and international law, The Air Force Law Review, 46/1999.

Poznámky pod čarou

  1. W. Hays Parks, The International Law of Intelligence Collection, in NATIONAL SECURITY LAW 433–34 (John Norton Moore et al. eds., 1990). 13 18 U.S.C. 792–798 (1976 & Supp. 1985).
  2. Čl. 51 Charty OSN.
  3. Například případy The Caroline nebo McLeod.
blog comments powered by Disqus
Autor
Ľubomír Majerčík
Rubrika
Studie
Témata
Publikováno
13. 5. 2003