Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Srí Lanka – konflikt idejí a identit

Text analyzuje vývoj a průběh konfliktu na Srí Lance. Autor se soustředí na historické zdroje konfliktu, aktivizaci etnických identit a idejí vedoucích ke konfliktu a jejich roli v průběhu mnohaleté občanské války. V závěru je krátce nastíněno možné řešení konfliktu po pravděpodobném úspěšném ukončení frontálních vojenských operací. Krátký post autora k aktuální situaci na Srí Lance můžete najít na blogu Politica Mundi.

 

Ozbrojený konflikt na Srí Lance mezi vládou a Tygry osvobození tamilského Ílamu vypadá, že se chýlí k vojenskému vítězství vládních vojsk. Vládní vojska se po oboustranném finálním opuštění respektování Dohody o příměří na konci roku 2005 chopila iniciativy a Tygry vojensky poráží. Vývoj v posledních měsících směřuje k finálnímu vojenskému vítězství nad Tamilskými tygry a k obnovení plné vládní kontroly i nad severními oblastmi ostrova.

Ozbrojený konflikt na Srí Lance trvající v intenzitě separatistické války přinejmenším od roku 19831 představuje nejkrvavější separatistický konflikt na světě. V konfliktu dominovaném třemi druhy násilí – mezi Tygry osvobození tamilského Ílamu (LTTE) a vládou, v rámci LTTE a mezi LTTE a ostatními tamilskými skupinami (Höglund 2005: 156, 159) – zahynulo, dle různých odhadů, kolem 70 000 lidí. Je však blížící se vojenské vítězství cestou k míru a klidu na ostrově? Nebo bude vládní vojenské vítězství nad Tamilskými tygry pouhou proklamací podobající se prohlášení George W. Bushe o vítězství v Iráku? Co jsou zdroje tohoto dlouhotrvajícího konfliktu, jaké identity a hodnoty tomuto konfliktu dominují a jakým způsobem může být překonán? Co vedlo k tomu, že dvě etnické skupiny dlouhodobě spolu koexistující se staly neústupnými protivníky neschopnými jakékoli naplnitelé dohody? A co by bylo zapotřebí k tomu, aby vojenské vítězství nad organizovaným nepřítelem nebylo jen začátkem totálního chaosu násilí?

V této práci se pokusím na tyto otázky odpovědět pomocí analýzy konfliktu v celém průběhu jeho vývoje s využitím některých základních teoretických prvků vycházejících ze sociálního konstruktivismu. Článek si však nedělá ambice na to stát se plnohodnotnou případovou analýzou pro empirické ověření teoretických a metodologických konceptů sociálního konstruktivismu. Autor si zároveň uvědomuje, že poskytuje jen jedno z mnoha možných vysvětlení průběhu a příčin konfliktu. Tyto limity však nebrání tomu pokusit se o analýzu srílanského konfliktu a jeho přiblížení českému a slovenskému čtenáři.

Pozadí konfliktu

Srí Lanka představuje společnost historicky heterogenní a rozdělenou, ve které však až do získání nezávislosti nedocházelo k žádným dlouhodobým konfliktům a otevřené generační nenávisti mezi skupinami obyvatelstva. Bylo toto dáno historicky oddělenou existencí tamilských a sinhálských království v předkoloniální době, které omezovaly konflikty na omezené boje o území a moc? Jak to bylo ovlivněno následnou koloniální správou trvající od roku 1505 až do nezávislosti vyhlášené v roce 1948, která etnické rozdíly mocensky využívala, ale nedala možnost vypuknutí otevřených etnických konfliktů? Byl tento konflikt předdefinován a jen „čekal“ na vhodnou otevřenou strukturu, ve které by vypukl? Nebo byl vykonstruován moderním politickým bojem, ideologickou mobilizací mas na základě definování etnické identity a pocitu ohrožení?

Etnické pozadí

Ostrov je osídlen čtyřmi nejvýznamnějšími národnostními skupinami – Sinhálci, původními Tamily, indickými Tamily a Moory. Sinhálci a původní Tamilové přišli na ostrov někdy mezi 5. a 3. století př. n. l., muslimští Moorové ostrov rovněž obývají již historicky dlouhou dobu – přicházeli na ostrov od 9. století n. l. Jen indičtí Tamilové jsou novodobí přistěhovalci importovaní za britské koloniální nadvlády z Indie pro práce na plantážích.

Sinhálci jsou převážně buddhisté mluvící sinhálsky, což je indoevropský jazyk podobný severoindickým jazykům a z hlediska rasy definují sami sebe jako Árijce.2 Tamilové jsou převážně hinduisté a mluví tamilsky, což je drávidský jazyk používaný v jižní Indii. Z hlediska geografického rozložení obyvatelstva je situace rovněž poměrně komplikovaná: původní Tamilové jsou koncentrováni na severu a severovýchodě země s jádrem na poloostrově Jaffna, indičtí Tamilové obývají kromě těchto oblastí také vysočinu střední Srí Lanky, Moorové jsou koncentrováni na východě země a Sinhálci obývají zbytek ostrova – s koncentrací především na jihu a jihozápadě země.

Situaci dále komplikuje demografické rozložení v širším regionu – dnešní jihoindický stát Tamil Nadu obývá kolem 70 milionů Tamilů, a tak přestože Sinhálci tvoří na ostrově většinu, v širším regionálním rámci jsou v jasné menšině. (DeVotta 2000: 62).

Tab. 1: Národnostní rozložení obyvatel na Srí Lance

Národnostní skupina náboženství počet obyvatel procento obyvatel osídlení
Sinhálci buddhisté 13,4 mil 74 % jih, jihozápad
původní Tamilové hindu 2,1 mil 12 % severovýchod, střed
indičtí Tamilové hindu 1 mil 6 % sever, severovýchod
Moorové muslimové 1,2 mil 7 % východ
Ostatní   100 tis. 0,7 %  

Zdroj: Kearney 1988, Swan 1999.

Mapa 1: Národnostní složení obyvatel na Srí Lance

obrázek

Zdroj.

Historické pozadí

Národnostní i náboženské rozdělení ostrova tvoří ideální podmínky pro moderní separatistický konflikt. Kde však jsou jeho kořeny? Co vedlo k vypuknutí tohoto konfliktu? Jakým způsobem se konstruovaly a byly konstruovány identity aktérů? Byl tento konflikt historicky dán – primordiálně určen v odlišných identitách, které jsou jako takové neměnné? Nakolik konflikt ovlivňuje více než půl tisíciletí vzdálená existence oddělených sinhálských a tamilských království? Nakolik položili základy konfliktu koloniální vládci – a z nich zejména Britové – svojí politikou „divide et impera“ – sčítáním lidu, zdůrazňováním odlišných etnických identity a rozdílů?

V předkoloniální době se na Cejlonu střídala království větší a menší moci a významu, nikdy však nedošlo ke sjednocení celého ostrova pod jedním vládcem – až do koloniálního období. V severních a severovýchodních oblastech ostrova se vyvíjela různá tamilská království, na jihu a jihozápadě bylo centrum sinhálských království. V 15. století se v hornatém středu ostrova konstituovalo Kandijské království, které v dalších obdobích hrálo na ostrově dominantní roli – nikdy si však nenárokovalo suverenitu nad celým ostrovem. Politická rozdrobenost Cejlonu poskytla nejdříve Portugalcům (16. století), poté Nizozemcům (17. a 18. století) a nakonec Britům (od 1796) příležitost využívat různých aliancí pro získání vlivu na ostrově – Kandijské království si však až do porážky od Britských expedičních vojsk v roce 1815 zachovávalo minimálně formální nezávislost (Filipský et al. 2003: 301–307). Britská koloniální správa tak byla prvním celistvým vládcem ostrova nazvaného Cejlon.

Britská koloniální správa zavedla na ostrově monokulturní produkci kávy a čaje, kaučukovníku a kokosových palem a začala importovat tamilské dělníky z jižní Indie. Britové zároveň obecně upřednostňovali menšinové Tamily pro jejich ekonomickou sílu, technické znalosti a politické schopnosti. Tamilové obsazovali nepoměrně více míst na školách, univerzitách a následně samozřejmě ve vládních a vedoucích postech. (Lamb 2006: 33)

V roce 1948 Ceylon získal nezávislost a ostrov měl před sebou poměrně světlé vyhlídky na budoucnost. Dekolonializace proběhla bez válečného konfliktu a Srí Lanka měla všechny předpoklady pro dlouhodobý ekonomický růst. Britové však kromě demokracie a státní správy ponechali i dobré výchozí podmínky pro uplatňování nacionalismu a využívání koloniální správou aktivizovaných etnických štěpení. Tradiční britský jednokolový většinový volební systém, aplikovaný na Srí Lance, podporuje apelování na loajality úzce omezené na daný volební okrsek. Toto pak v případě států s mnoha osami štěpení vede k politické mobilizaci těchto štěpení a ke zdůrazňování etnických a náboženských rozdílů. Zároveň v ústavě nebyly zapracovány žádné prvky garantující ochranu menšin a jejich práv, zejména jazykových a náboženských (Swan 1999: 15). Majoritní Sinhálci měli po odchodu Britů silnou potřebu napravit předchozí křivdy na nich dle jejich názoru spáchané. Tamilové se při odchodu Britů samozřejmě obávali o své pozice, které považovali za zcela zasloužené.

„Historická role“

Důležitým pro pochopení konfliktu jsou představy a ideje, jaké jednotlivé strany mají o své historii, o své „roli“ na ostrově. Identity formují základní zájmy a východiska aktérů a jako takové slouží pro lepší pochopení následného chování těchto aktérů. Zejména v případě etnického konfliktu jsou pak představy aktérů o své historické roli a pozici tím základním, na čem je konflikt postaven.

Sinhálský nacionalismus vychází z přesvědčení, že Sinhálci byli kulturně a politicky ničeni po dlouhá čtyři a půl století křesťanskými západními mocnostmi (Portugalskem, Holandskem, Británií), nepřetržitě napadáni Tamily ještě další dlouhá století před kolonialismem; zkrátka utiskováni, okrádáni, šikanováni a zraňováni samotnými dějinami. Sinhálská buddhistická většina, světově unikátní lid, se pouze snaží nastolit rovnováhu, uzdravit svá zranění, opravit to špatné; pokouší se konečně žít v míru a bezpečí. Snaží se tak pouze naplnit svá práva většiny v demokracii (Ismail 2005: 34). A Srí Lanka by žila v míru, kdyby toto Tamilové, bojující za svůj vlastní stát, požadující přemrštěná práva, která menšině nepřísluší, byli schopni pochopit a akceptovat (Ismail 2005: 35).

Tamilský nacionalismus je prezentován jako reaktivní na kroky Sinhálců – začal s požadavky na legislativní reprezentaci a právní ochranu před diskriminací sinhálskou buddhistickou většinou a před nezájmem britské administrativy v pozdním koloniálním období, pokračoval přes požadavky na federalizaci krátce po zisku nezávislosti až po požadavky na autonomní, nezávislý stát s tamilskou většinou. Požadavek na nezávislost je jen výsledkem sinhálské snahy o hegemonii, nesplněných sinhálských slibů a neustálého sinhálského útlaku, až genocidy (Ismail 2005: 104). Tamilové nejsou dle svého vnímání minorita, ale samostatný národ – mají svůj jazyk, kulturu, území a charakteristiky odlišující je od ostatních srílanských skupin obyvatel. Zároveň měli na severu ostrova po dlouhá staletí své nezávislé tamilské království a to nikdy nebylo ovládnuto sinhálským králem; pouze evropskými kolonizátory. Portugalci a Holanďané ještě zachovali oddělenou správu dvou oblastí, tamilské a sinhálské; ke sloučení v jeden administrativní celek došlo až pod britskou nadvládou. A v momentu dekolonizace byli tak Tamilové Brity nuceni žít se Sinhálci v jednom státním celku, i když tomu tak v dějinách nikdy před tím nebylo. Tamilové tak nechtějí nic víc, než co je právem každého národa – sebeurčení (Ismail 2005: 105).

Formování konfliktního prostředí

V koloniální době byly etnické rozdíly využívány v rámci klasické britské politiky „divide et impera“, koloniální mocí však byly z toho vznikající konflikty pevně drženy v mezích. Počátky otevřeného konfliktu se začaly objevovat krátce po nabytí nezávislosti 14. října 1947. Tamilové se ve své obavě o ztrátu svého postavení3 snažili vyjednat dohodu o rozdělení parlamentních křesel, tzv. dohodu „Fifty-Fifty“ – kdy by 13 % populace obsadilo polovinu mandátů. Na toto Sinhálci nebyli ochotni přistoupit a po krachu těchto jednání se poprvé začaly ozývat hlasy o samostatném tamilském státě – Tamilském Ílamu. Ten by se rozkládal na 29 % povrchu ostrova, 60 % jeho pobřeží a zahrnoval by i jediný významný ceylonský přístav, Trincomalee. Obývalo by ho však pouze 9 % populace ostrova – mnoho Tamilů žije a pracuje ve městech na jihu ostrova. Zastánci tento plán obhajovali pomocí historických argumentů o navázání Ílamu na dávné tamilské království předcházející Sinhálcům, zaniklé právě pod útlakem ze strany Sinhálců. Sinhálci na tyto argumenty měli přirozeně své historické argumenty – osídlení Tamilů je jen důsledek jejich invaze a Tamilové jen znečišťují svatou árijskou krev svojí podřadnou krví drávidskou (Johnson 1998).

Nejvýznačnějším symbolem sinhálských nacionalistických snah po zisku nezávislosti byla snaha prosadit sinhálštinu jako jediný oficiální jazyk.4 V roce 1956 byl na vlně sinhálského nacionalismu a předvolebního etnicky orientovaného populismu stavícího na slibu zavedení sinhálštiny jako jediného oficiálního jazyka zvolen premiérem Solomon Bandaranaike.5 Ban­daranaike jako první využil volební strategii soustředící se na sinhálské voliče, využívající etnických rozdílností a identit – což vedlo k tomu, že tamilské politické strany přistoupily k volební strategii stavějící na tamilské solidaritě. Tato politika etnické mobilizace dominuje volebním soubojům až do dnešní doby. Splnění volebních slibů a zavedení „Sinhala Only Bill“ – sinhálštiny jako jediného oficiálního jazyka země, vedlo k pouličním bouřím tamilské opozice. Ty měly být uklidněny dohodou mezi premiérem Bandaranaikem a vůdcem tamilské opozice Chelvanayakamem poskytující Tamilům značné regionální pravomoci a uznávající tamilštinu jako regionální jazyk. Džin, který Bandaranaike vypustil ve své volební kampani, však nechtěl zpět do lahve – proti dohodě se zvedla mohutná opozice nacionalistů, buddhistických kněží sangha a opozičních sinhálských stran. Bandaranaike opozici ustoupil, a ulice tak opět zachvátily pouliční bouře protestujících Tamilů. Tento mechanismus se během doby stal klasickým modelem opozice proti v podstatě jakémukoli k Tamilům vstřícnému návrhu (DeVotta 2000: 59). Problém tamilské menšiny se dostal do centra soutěže mezi sinhálskými politickými stranami a bohužel tam zůstal až do dnešní doby.

Kromě již výše zmíněné snahy sinhálců změnit nepoměr v počtu Sinhálců a Tamilů na univerzitách a ve státní správě bylo dalším impulzem zvyšujícím nedůvěru Tamilů k vládním institucím vládou sponzorované a podporované sinhálské osídlování území tradičně považovaných Tamily za domovské. Tato kolonizace započala již ve 30. letech 20. století, po zisku nezávislosti pak nabyla na intenzitě s cílem ovlivnit volební reprezentaci a delegitimizovat tamilské nároky týkající se konkrétních geografických oblastí (DeVotta 2000: 60).6 Sinhálci se bezpochyby naučili velmi rychle využívat voleb k prosazování svých národních zájmů, což jen dále zvyšovalo nedůvěru ve vládní instituce u všech nesinhálských skupin obyvatel.

Premiér Bandaranaike se kromě upřednostňování Sinhálců snažil vytvořit i určitý amalgám marxistické ideologie a místního buddhistického komunalistu – znárodnil veškerý významný průmysl a vyhlásil zemi socialistickou republikou. V roce 1959 byl zavražděn buddhistickým (sinhálským) mnichem a premiérkou se stala jeho žena, Srimavo Bandaranaike – první žena premiérka na světě (BBC Timeline Sri Lanka). Ta pokračovala v programu nacionalistické rétoriky a nacionalizace; naneštěstí pro její politiku však v 60. letech došlo k výraznému poklesu cen obilovin a ostatních plodin na Ceylonu pěstovaných,7 což spolu s tristním vedením ekonomiky vedlo ke krachu hospodářství země. V letech 1965–1970 byla Srimavo Bandaranaike ve vládě nahrazena Sjednocenou národní stranou (United National Party), která usilovala o zmírnění znárodňovacích programů. Avšak ekonomice se nevedlo lépe a na konci dekády bylo 25 % populace bez práce, přičemž většina z nich byli mladí (Johnson 1998).

Nezaměstnaní a nespokojení mladí lidé v kombinaci s přetrvávající násilnou a rasistickou rétorikou národnostních elit a neúspěšnými snahami o federativní uspořádání státu se uchýlili k násilí. To vypuklo v roce 1971 jako marxistické povstání strany Janatha Vimukti Peramuna (JVP, Lidová osvobozenecká fronta) vedené studentem medicíny Rohanem Wijeweerou. JVP, inspirované Pol Potem a barmskými generály, se snažila zničit vše nesinhálské na ostrově. V přibližně stejný čas došlo i ke zformování radikálního křídla Tamilů vedeného mladými studenty. V roce 1972 se Tamilská sjednocená fronta, do té doby reprezentant tamilských zájmů, rozštěpila a vzešly z ní tři militantní skupiny: Tamilští noví tygři, Organizace osvobození tamilského Ílamu (Tamil Eelam Liberation Organization, TELO) a nejvíce se prosadivší Tygři osvobození tamilského Ílamu (Liberation Tigers of Tamil Eelam, LTTE).

LTTE se dařilo propagovat své vnímání problému a úspěšně formovalo veřejné mínění v zahraničí, že vláda Tamily utlačuje a že provádí etnickou genocidu. Zprávy o etnické genocidě Tamilů nemohly zůstat v Indii bez reakce – ta musela nějak reagovat už jen kvůli své tamilské populaci v jihoindickém státě Tamil Nadu. (Chalk 2003: 131) LTTE si brzy zajistila pomoc vlády indického státu Tamil Nadu a také podporu indické rozvědky RAW (Research and Analysis Wing), která jim poskytovala výcvik a zbraně v naději na inkorporaci Srí Lanky do Indie.8

V roce 1978, rok po zvolení Juniuse Jaywardene premiérem, došlo k zásadní změně ústavního nastavení Srí Lanky, kdy byl přijat poloprezidentský systém dle francouzského vzoru a změněn volební systém do parlamentu na systém poměrného zastoupení. Jaywardene také opustil ekonomickou politiku znárodňování a přijal některé liberalizační kroky9 a kroky zlepšující postavení Tamilů ve společnosti – k nejvýznamnějším patří přijetí tamilštiny jako oficiálního jazyka v roce 1978. Také se snažil potlačit marxistické povstání JVP silou. K tomu kromě posílení armády a policie přijal v roce 1979 Zákon o prevenci terorismu, umožňující uvěznit kohokoliv podezřelého z nelegální činnosti na 18 měsíců bez soudu, a to i s retroaktivní účinností. V reakci na tento zákon a jeho široké využívání nejen proti terorismu JVP, ale i proti množství mladých Tamilů došlo k jejich další radikalizaci (DeVotta 2000: 62). Brutální potlačení povstání JVP vládním vojskem vedlo k finálnímu přijetí násilí jako běžného prostředku prosazování zájmů určité skupiny. Radikalizovaní Tamilové tak viděli násilí jako když ne jedinou, tak nejefektivnější variantu možného prosazování svých zájmů.

Roztočení kolotoče násilí

V roce 1983 bylo při přepadu organizovaném LTTE zabito 13 vládních vojáků. V následných pouličních bouřích bylo zabito několik set Tamilů a další tisíce byly zbity, mučeny, znásilněny. Antitamilské pouliční bouře se objevovaly od nezávislosti i v letech 1957, 1958, 1971, ale ty v roce 1983 byly jednoznačně nejhorší, vedoucí k 75 000 vyhnaných lidí (Holt 2005: 188). Tyto bouře znamenaly zásadní přelom ve vnímání státu Tamily a v jejich důvěře ve schopnost státu zajistit jejich bezpečí. Během pouličních bitek v 50., 60. a i 70. letech armáda a policie vystupovala do značné míry neutrálně a snažila se vášně uklidňovat. V roce 1983 se však bezpečnostní složky proti agresorům nijak nepostavily, naopak spíše pomáhaly při provádění pogromu (DeVotta 2000: 64). Po pogromu se objevovaly zprávy, že davy měly k dispozici volební listiny s označenými tamilskými obchody a domácnostmi (Lamb 2006: 34). Přesvědčení o neochotě a neschopnosti státních institucí garantovat bezpečnost Tamilů vedlo k jejich další protistátní radikalizaci a k přílivu členů i podporovatelů LTTE. Nutnost ozbrojeného boje za samostatný tamilský stát tak byla těmito pogromy mezi Tamily do značné míry legitimována – pakliže stát není schopen a zejména ani ochoten chránit tamilskou bezpečnost, je potřeba hledat jiné řešení.

Tamilové i Sinhálci se přiklonili k radikálním, násilným formám řešení. Počínaje tímto rokem se násilí dostalo do rozměru guerillového válečného konfliktu mezi dvěma jasně definovanými skupinami – srílanskou vládou a LTTE – a v následujících letech se „jen“ opakoval nastartovaný vzorec vládních útoků proti LTTE střídaných s atentáty a guerillovými přepady ze strany LTTE. Přitom akce obou stran jsou prohlašovány za reakce na kroky druhé strany. Akce a následné reakce aktérů tvoří kolotoč násilí, ve kterém už lze jen těžko rozeznat, „zdali byla dříve slepice nebo vejce“. Vzájemné vnímání aktérů vedlo ke konstituování jejich identit a jejich zájmů v naprostém protikladu proti sobě. Vládní kroky formovaly LTTE a LTTE následně formovalo jednání vlády, to vše v rámci struktur, které byly formovány aktéry a které zároveň aktéry i formovaly (Copeland 2006: 3).

V průběhu 80. let se obě hlavní strany konfliktu, LTTE a vládní vojska, intenzivně vyzbrojovaly a vycvičovaly a zároveň narůstala brutalita válečného konfliktu. Násilnosti páchané jednou stranou byly přebíjeny ještě většími násilnostmi druhé strany. LTTE zahájila klasickou guerillovou válku na severu a východě země (Alertnet.com). V roce 1987 se vládní vojska cítila již dostatečně silná pro generální ofenzívu proti městu Jaffna, pevnosti LTTE. Vládní vojska město obklíčila a vytvořila blokádu a v podstatě nechávala město vyhladovět. Proti tomu vystoupila Indie, která se do konfliktu aktivně vložila a vyhlásila ultimátum na zastavení bojů a vpuštění indických mírových sil do země (Johnson 1998). Prezident Jaywardene poté podepsal s indickým premiérem Rajívem Gándhím smlouvu garantující Tamilům omezenou autonomii na severu ostrova, požadující odzbrojení LTTE a zaručující Indii pozici jediné země poskytující výcvik srílanským vojákům a policii. Relativní klid zbraní na severu země byl však vystřídám útoky na jihu, kde došlo k obnovení (sinhálského) marxistického povstání JVP. Zároveň LTTE ukončilo příměří na severu a zahájilo nové útoky proti civilnímu obyvatelstvu a indickým mírovým silám. Ty situaci nezvládaly. Indie zpočátku viděla LTTE jako pouhý nástroj své rozvědky RAW a očekávala, že LTTE se bude chovat podle jejích požadavků a přání (Johnson 1998). Ukázalo se však, že LTTE je ve svém rozhodování na Indii zcela nezávislá, na což indická tajná služba RAW reagovala podporou a vyzbrojováním konkurenčních tamilských milicí. Indické síly nezvládaly kontrolovat situaci a v roce 1990 došlo k rozhodnutí se z ostrova stáhnout. Konečný obrat v politice Indie, od skryté podpory LTTE k otevřené podpoře zachování unitární Srí Lanky, nastal v roce 1991, kdy byl při útoku LTTE zavražděn indický premiér Rajív Gándhí.

V roce 1993 LTTE v sebevražedném útoku zavraždila srílanského prezidenta Ranasinghe Premadasu a v následných volbách byla po 17 letech poražena Sjednocená národní strana (UNP). Ta byla nahrazena Lidovou aliancí, levicovou koalicí devíti stran, a ve volbách v listopadu 1994 byla prezidentkou zvolena Chandrika Bandaranaike Kumaratunga, přičemž premiérkou se po jejím nástupu na prezidentský post stala její matka Sirimavo. Chandrika B. Kumaratunga vyhrála prezidentské volby jednoznačnou většinou, získala 63 % hlasů po kampani volající po jednání s LTTE a dohodnutí míru. Naděje na mír však trvaly pouhých 6 měsíců, po kterých jednání zkrachovala a došlo k obnovení bojů. V říjnu 1994 byl LTTE zavražděn hlavní opoziční kandidát Gamini Dissanayake. V prosinci 1995 došlo při ofenzivě vládních vojsk k dobytí města Jaffna, vojákům LTTE se však povětšinou podařilo uprchnout. Guerillová válka opět hořela plnou silou a násilnosti obou stran se stupňovaly a špinavost války dosahovala svých vrcholů.10

Na přelomu tisíciletí zažívala prezidentka Kumaratunga obzvláště těžké období. V roce 1999 ztratila při atentátu v předvolební kampani oko, v říjnu 2000 pak zemřela její matka Sirimavo Bandaranaike. V srpnu 2000 byla nucena ustoupit tlaku radikálů a odvolat plánované reformy ústavy vytvářející federativní uspořádání země. Země se dostala do vládní krize, prezidentka však nemohla rozpustit parlament a vyhlásit nové volby.11 Nakonec přistoupila na alianci své strany, Lidové aliance, s radikální sinhálskou JVP, mimo jiné spoluzodpovědnou za vraždu jejího otce Solomona Bandaranaike, za cenu opuštění veškerých ústavních reforem a zastavení privatizace. Na jaře 2001, po vypršení příměří jednostranně vyhlášeného LTTE, proběhla velká ofenziva vládních vojsk, při které bylo zabito kolem 150 vládních vojáků a 200 Tamilských tygrů a přitom nebylo dosaženo žádných územních zisků. Odvetou za tuto ofenzivu byl sebevražedný útok LTTE na Colombské letiště 24. července. Tento útok měl obzvláště tvrdý dopad na ekonomiku země kvůli propadu turismu12 a spolu s vládními výdaji na armádu byly ekonomické vyhlídky země při pokračování konfliktu více než tristní (Höglund and Svensson 2003: 108). V říjnu 2001 vyhlásila prezidentka nové parlamentní volby, ve kterých zvítězila Spojená národní fronta pod vedením Ranila Wickremesingha­.13 V kontextu poloprezidentského modelu vlády (podobný francouzskému) tak došlo k situaci spoluvládnutí reprezentantů dvou soupeřících stran.

Po volbách bylo vyhlášeno měsíční příměří a zahájena jednání s LTTE – prezidentka i premiér se místo společného postupu rozhodli pro individuální strategie. Prezidentka Kumaratunga se snažila dostat na svoji stranu umírněné Tamily cestou postupných ústavních reforem a tím oslabit LTTE, spolu s jejich oslabením prostřednictvím vládních ofenziv. Naproti tomu premiér Wickremesingha usiloval o dohodu přímo s LTTE jako hlavní tamilskou silou, nyní i reprezentovanou v parlamentu pomocí své politické odnože, Tamilské národní aliance (Ganguly 2004: 906).

Konflikt v době války proti teroru

Situace se dramaticky změnila po 11. září 2001 a útocích proti WTC a Pentagonu. Přestože LTTE útoky rychle odsoudila a odmítla srovnání s jejím útokem na WTC v Colombu v roce 1997,14 v nově se rozvinuvší válce proti teroru se výrazně zhoršila jak její pověst, tak i možnosti, jak obstarávat své finanční zdroje. Ty byly do té doby asi z 60 % pokrývány z mezinárodní sítě tamilských organizací, soukromých osob a nelegálního obchodu po celém světě (Höglund and Svensson 2003: 106). Celkově ze zahraničí plynulo až 90–95 % příjmů LTTE,15 odhado­vaných na 24–36 mld. USD (Chalk 2003: 147). LTTE však již ve světě nikdo oficiálně nepodporoval, nikdo nepodporoval ani tamilské nároky na separatismus a ve většině států byla LTTE zapsána na seznam teroristických organizací.16 LTTE také stále intenzivněji pociťovala problém s rekrutací nových členů a únavu z boje. Obojímu čelila náborem a výcvikem žen a dětí.17 Naproti tomu vláda získala podporu Indie, Velké Británie i USA, navyšovala své výdaje na zbrojení a mohutně zbrojila, zejména pomocí nákupů od Izraele. Zároveň si vláda uvědomovala potřebu míru kvůli ekonomickému rozvoji země. Internacionalizace konfliktu a mezinárodní podpora srílanské vládě dodávaly premiéru Wickremasinghovi odvahu prosazovat razantnější kroky směřující k míru a ihned po volbách prohlásil, že je otevřen jakékoliv dohodě kromě odděleného státu (Höglund and Svensson 2003: 111, 113).

23. února 2002 bylo podepsáno příměří. 14. března navštívil premiér Wickremasingha město Jaffna – centrum Tamily obývaného regionu. Byla to první návštěva premiéra v tomto městě od roku 1982 a lze na ni nahlížet jako na důkaz důvěry premiéra v příměří. Příměří uvolnilo ekonomické sankce na oblasti ovládané LTTE, otevřelo klíčové komunikace a legalizovalo status LTTE, která také mohla otevřít politické kanceláře. Optimismus do jednání dodával také Srílanský muslimský kongres, který vyjádřil ochotu jednat s LTTE o problému muslimského obyvatelstva v severních a východních regionech.18 Vstříc­ný krok udělal i vůdce LTTE Velupillai Prabhakaran, který vystoupil ze své pralesní pevnosti a uspořádal tiskovou konferenci. Na ní vyhlásil oddanost LTTE míru za splnění tří základních podmínek: tamilské domoviny, tamilské národnosti a tamilského sebeurčení. Přitom pakliže vláda Tamilům nezajistí vnitřní sebeurčení (v rámci Srí Lanky), budou usilovat o sebeurčení vnější (odtržení) (Ganguly 2004: 908). Období krátce po uzavření příměří tak lze označit za nejslibnější periodu v celém průběhu konfliktu (Höglund and Svensson 2003: 104).

Celkově proběhlo v letech 2002–2003 šest kol rozhovorů zprostředkovaných Norskem, soustřeďujících se zejména na zlepšení situace válkou dotčených oblastí a společenství. Sedmé kolo rozhovorů mělo vyvrcholit dárcovskou konferencí. LTTE však nemohla navštívit předkonferenční setkání konané ve Washingtonu, protože její zástupci mají zakázán vstup na území USA. LTTE prezentovala své přesvědčení, že toto se stalo jim naschvál, a odstoupili z rozhovorů z důvodu malého pokroku při zlepšování humanitární situace lidí na severu a východě ostrova (Holt 2005: 185).

Příměří nebylo mírovou smlouvou, jen regulovalo nepřátelské aktivity. Během jednání neprobíhaly rozsáhlé vojenské akce, což v žádném případě neznamená, že nedocházelo k opakovaným incidentům a násilnostem, obě strany také zbrojily a posilovaly.19 LTTE navýšila své stavy z přibližně 6000 na 16 000;20 vláda modernizovala armádu a požádala Indii o výcvik jejích vojáků. Otevřená válka byla v podstatě pořád těsně na pokraji vypuknutí (Höglund 2005: 156).

Významnou otázkou mírových rozhovorů byla skutečná motivace LTTE k míru – k jednáním byla dohnána faktory jako omezený přístup ke zdrojům a z toho plynoucí únava boje. Dalšími překážkami mírových jednání byly obavy muslimů z marginalizace, pakliže dojde k dohodě jen mezi vládou a LTTE a zejména sinhálské vnitropolitické boje. Ani jedna strana té druhé nedůvěřovala a nebyla ochotna k ústupkům. Ani jedna strana neměla důvěru v to, že když ustoupí jako první, druhá strana ji bude s ústupky následovat.

Během rozhovorů se opět ukázal klasický model jednání s Tamily. Prezidentka Kumaratunga a její strana UNF, která se dříve prezentovala ve volbách apely na jednání a dohodu o míru a prosazovala federativní uspořádání země, vystupovala spolu s radikály z JVP proti vládě R. Wickremasingha s argumenty, že nechává LTTE vytvořit v podstatě samostatný stát. JVP spolu se stranou buddhistických mnichů Jathika Hela Urumaya (JHU) byli největšími rozdmýchávači vášní na sinhálské straně a kritizovali příměří jako ústupek Tamilům. 5. listopadu 2003 prezidentka Kumaratunga, znepokojená vývojem mírových rozhovorů, vyhlásila Výkonné prezidentství a chopila se pravomocí ministrů obrany, vnitra a médií. V únoru 2004 pak rozpustila parlament a vyhlásila na 2. dubna nové volby. Tímto krokem pohřbila koncept možné tamilské samosprávy i celý mírový proces. Do voleb šla prezidentčina strana v čele s M. Rajapaksou v alianci s JVP pod hlavičkou Sjednocené lidové aliance pro svobodu (United People’s Freedom Alliance, UPFA), která neuznávala vůdčí postavení LTTE mezi Tamily, odmítala federativní uspořádání a cestu započatou pod norskými prostředníky. Zároveň kritizovala LTTE, že činy nenásledují jejich slova a stále se snaží vybudovat vlastní kvazistát. LTTE na oplátku odmítla jednat s UPFA slovy jejího politického představitele Balasinghama: „Naše organizace nevstoupí do jednání s někým, kdo neuznává LTTE za jedinou a legitimní organizaci tamilského lidu.“ (In Ganguly 2004: 913).

Vyjednávání o příměří vedená Norskem trpěla neustávajícím násilím a odplatami z obou stran. Pokračující násilí ze strany LTTE vedlo sinhálskou většinu k přesvědčení, že příměří slouží LTTE jen k doplnění sil a že jednání povedou k pro sinhálce nevýhodnému výsledku. Brutalita LTTE pak umožnila sinhálským politikům – zejména z jihu ostrova – konstruovat strach z možné tamilské dominance a protisinhálské agrese. Sinhálské nacionalistické strany (zejména JVP) postavily svoji volební kampaň na odporu vůči jakýmkoliv ústupkům LTTE a na odporu proti jednáním jako takovým.

Parlamentní volby v dubnu 2004 vyhrála UPFA vedená Mahindem Rajapaksou a R. Wickremasinghe, klíčový architekt mírového procesu, opustil premiérský post. Volby obecně ukázaly silnou etnickou polarizaci, kdy úspěch zaznamenaly zejména radikální strany a většina Sinhálců se přiklonila k tvrdé linii. Stejně tak většina Tamilů volila stranu Ilankai Arasu Katchi (ITAK, dříve TNA), v podstatě politickou odnož LTTE.

Kolem března 2004 se začaly objevovat zprávy o secesi uvnitř LTTE. Jednotky na východě vedené tzv. plukovníkem Karunou, klíčovým stratégem LTTE a blízkým důvěrníkem Prabhakarana, se oddělily od hlavního proudu LTTE s centrem na severu kvůli nespokojenosti s přerozdělováním zdrojů. Vůdce LTTE Prabhakaran na tuto odnož okamžitě zaútočil a rozbil ji, nepodařilo se mu však zajmout ani zabít Karunu. Ten své jednotky znovu zformoval a vytvořil určité spojenectví se srílanskou vládou a ozbrojenými složkami, s cílem získat kontrolu nad východními oblastmi ostrova. Tento rozkol významně narušil vyjednávací pozice LTTE a její nárok na pozici jediného reprezentanta tamilského lidu (Ganguly 2004: 914) a významně přispěl i k jejímu vojenskému oslabení, ze kterého těží vládní vojska při svých ofenzivách.

V listopadu 2004 ve své výroční řeči pohrozil vůdce LTTE Prabhakaran návratem k otevřené válce a obecně se očekávalo, že v lednu vypoví příměří. V prosinci 2004 zasáhla východní pobřeží ostrova vlna tsunami, ničící oblasti již tak zničené konfliktem a nechávající po sobě na 30 000 mrtvých a 800 000 bez domova. Prezidentka Kumaratunga vyhlásila „národní pomoc národní katastrofě“ a snažila se eliminovat možnosti LTTE profilovat se jako hnutí pomáhající postiženým civilistům, které se právě o toto vcelku úspěšně snažilo. Výsledkem bylo, že humanitární pomoc, která dorazila na místo, byla z velké části rozkradena soupeřícími sektářskými skupinami (Human Rights Watch – Overview Sri Lanka).

V listopadu 2005 proběhly prezidentské volby, jejichž hlavními favority byli Ranil Wickremesingha – předchozí liberální a umírněný premiér a autor jednání o příměří, a Mahinda Rajapakse – současný premiér stavějící svoji kampaň na antitamilských pozicích a obraně Sinhálců. Wickremasinghe sliboval federální řešení v souladu s dosavadními výsledky mírových jednání, Rajapakse sliboval unitární řešení, změnu mírových jednání a vinil západní země, zejména Norsko, ze současné krize těchto jednání. Volby těsnou většinou vyhrál M. Rajapakse, a to i díky apelu LTTE na bojkot těchto voleb, který, jak ukázala volební geografie, fakticky připravil R. Wickremasinghe o vítězství.21

Již před volbami se zintensivnily násilnosti páchané ze strany LTTE, která v oblasti Jaffny přistoupila k taktice ve stylu intifády. Opakované granátové útoky proti jakémukoli možnému cíli vedly k rostoucí frustraci vojáků neschopných těmto útokům předcházet. Ti na útoky odpovídali se stále rostoucí brutalitou a nedisciplinova­ností. Krátce po volbách LTTE obnovila své frontové útoky na srílanskou armádu a opět se rozhořely oboustranné útoky. Jen v prvních deseti měsících roku 2006 bylo zabito přes 1 000 lidí, zejména civilistů.22

V dubnu 2006 sebevražedná atentátnice při pokusu o atentát vážně zranila náčelníka generálního štábu generála Fonseku, v červnu byl třetí nejvyšší armádní generál při atentátu Černých tygrů zabit.23 Vládní odpověď na oba tyto atentáty na sebe nenechala čekat – co však překvapilo, byly vojenské úspěchy, kterých armáda dosahovala. Armádě se postupně podařilo získat kontrolu nad většinou pro LTTE klíčových území a spojnic včetně Sloního průsmyku – klíčové spojnice mezi poloostrovem Jaffna a hlavním masivem ostrova – a vypadá to, že by v blízké době mohla dosáhnout celkového vojenského vítězství. Generál Fonseka prohlásil při dobytí dalšího opěrného bodu LTTE, města Mullaitivu, že válka je „z 95 % u konce“ (Ganguly 2009: 1). Zbývající síly LTTE se však přesunuly do připravených pralesních pevností, kde bude extrémně těžké je finálně porazit.

Vyhlídky po ukončení konfliktu

Blížící se možné vojenské vítězství sebou přináší otázky na možný poválečný vývoj. Prvním problémem vojenského vítězství je jeho hodnota – i když bude LTTE zničena jako vojenská síla schopná klasického guerillového boje, stále bude schopna organizovat teroristické útoky – vláda je tak musí totálně vyhladit. I totální vyhlazení LTTE však bude bez radikální změny struktury státu zbytečné. Současný politický systém je stejný, jako ten, který ke vzniku tohoto konfliktu vedl (Ganguly 2009: 1) a bez jeho změny by se dříve či později zformovala alternativa LTTE a znovu by se rozhořely teroristické útoky (pakliže by kdy přestaly).

Pro skutečné uklidnění konfliktu musí vláda zamezit příčinám a zdrojům tohoto konfliktu – unitární srílanská vláda potřebuje získat u tamilské populace legitimitu a důvěru a být chápána jako garant jejich bezpečí, svobody a rovnosti. Být chápána jako osvoboditel od brutality LTTE a ne jako okupant tamilských území.

Bohužel vládní kroky ničemu takovému nenasvědčují – prezident Rajapakse se opakovaně nechal slyšet, že bez porážky LTTE je mír a rozvoj nemožný – neprezentoval však žádný plán vývoje a rozvoje po porážce LTTE. Vládní vojska i ostatní bezpečnostní složky také čelí ostré kritice z porušování lidských práv – což je ve světle faktu, že prezident Rajapakse se v 90. letech profiloval jako intenzivní bojovník za lidská práva, nešťastná vizitka (The Economist: The War President. 03.06.2008). Vláda zakázala působení humanitárních agentur včetně OSN i médií v oblastech bojů, a neexistuje tak žádný způsob monitorování situace civilistů. Vláda také přitvrzuje etnickou profilaci občanů – všichni Tamilové jsou a priori podezřelí z podpory LTTE a je tak s nimi náležitým způsobem zacházeno – zprávy o šikaně ze strany státních úřadů jistě důvěře ve stát a jeho schopnost zajistit rovnost nepřispívají. Vláda rovněž tvrdě potírá jakoukoli kritiku vedení války a svých kroků a omezuje svobodu slova (The Economist: Where have all the people gone? 29.01.2009). Jakákoli kritika vládních vojenských operací je eliminována a kritické hlasy jsou potlačovány. Opakují se také útoky na k vládě kritická média a žurnalisty. Intenzita bojů má za nevyhnutelný důsledek zhoršující se humanitární situaci v regionech bojů, včetně regionů „vyčištěných“ od LTTE. Pravdivý argument, že v regionech pod vlivem LTTE je humanitární situace daleko horší než v těch kontrolovaných armádou, by neměl vládě poskytovat zdůvodnění pro vlastní ignorování lidských práv a potřeb.

Ideje a identity zdroji konfliktu?

Srílanský konflikt je především o vzájemném vnímání aktérů, o jejich idejích, hodnotách a domněnkách (viz Reus-Smith 2001: 209). Je o tom, jak Tamilové a Sinhálci sami sebe vnímají a jak vnímají „ty druhé“. Co považují za svá práva a oprávněné nároky a co naopak považují za neoprávněné nároky a útlak ze strany těch druhých. Z hlediska konceptu konstitutivních a regulativních norem (viz Katzenstein 1996: 54) lze tyto identity a představy popsat a provázat s tím, co daná skupina považuje za vhodné chování v rámci společnosti. Katzenstein konstitutivní normy pojímá jako ty normy, které definují, konstituují identity aktérů. Tyto normy spoluvytvářejí aktéry samotné. Regulativní normy předepisují, regulují chování těchto aktérů a tím spoluvytvářejí sociální strukturu, ve které se aktéři pohybují. Sinhálci i Tamilové se z hlediska konstitutivních norem vnímají jako vyvolené skupiny utiskované a ohrožované okolím. Obě dvě skupiny se vnímají jako ohrožené menšiny – Tamilové v rámci ostrova, Sinhálci v rámci regionu. Obě dvě skupiny mají dostatek ideových argumentů pro zdůvodnění svého práva na toužené postavení – Sinhálci se považují za na ostrově právoplatně dominantní národ, který má jednoznačné právo na to být státotvorným etnikem, a naopak Tamily rozhodně za žádné státotvorné etnikum nepovažují. Tamilové se naopak považují za zcela rovnoprávné etnikum jako jsou Sinhálci, a proto mají podle nich jednoznačné právo na sebeurčení. Z hlediska regulativních norem Tamilové situaci vnímají tak, že když jim Sinhálci nejsou schopni zaručit sebeurčení v rámci jednoho státu, musí nutně usilovat o samostatnost. A když srílanská vláda nebyla ochotna řešit jejich problém politickými kroky, ba naopak ještě postupovala proti Tamilům, museli nutně přistoupit k násilí. Sinhálci naopak svůj boj vnímají jako obranu před neprávoplatnou tamilskou agresivitou a jako sebeobranu. A když jsou akce LTTE brutální, proč by vládní akce neměly být také brutální?

Z toho pak vyplývají i převládající kolektivní očekávání obou skupin, hrající významnou úlohu v dlouhodobosti konfliktu. Ani jedna skupina není ochotna přijímat ústupky, protože se považují za ty v právu, a nevidí tak důvod ustupovat těm druhým. Sinhálské politické strany mají konflikt jako základní politické téma a jakékoliv ústupky ze strany vlády jsou tvrdě kritizovány koalicí vlivné skupiny buddhistických kněží sangha, extrémních nacionalistů a nevládních stran, které vládě znemožňují přijetí ústupků vedoucích k míru. Vláda dlouhodobě chtěla po LTTE formální zřeknutí se odtržení jako svého cíle, přitom vláda sama nikdy neměla důvěru v tento případný krok LTTE, dokud ji vede Prabhakaran. Poslední strategie vlády se tak soustředí na eliminaci LTTE, jakožto základní krok k míru na ostrově.

Ani LTTE nebyla nikdy strukturálně schopna akceptovat ústupky. LTTE je horizontálně organizovaná skupina nahoře se zcela jednoznačným vůdcem – Velupillai Prabhakaranem. Ten nemá zájem vyjít z pralesa a zapojit se do standardního vyjednávání, v pralese je všemocný a mystický velitel ovládající svůj region, mimo prales je velmi zranitelný útokům svých nepřátel, kteří otevřeně vyjadřují touhu ho zabít.24 Na mír by přistoupil jen plně podle požadavků LTTE, s čímž nesouhlasí ostatní tamilské organizace, a takový mír vláda není ochotná ani schopná garantovat (Ganguly 2004: 915). Válečné instituce a zejména vůdci LTTE vytvořili určitý „racionální druh šílenství“ (Keen In Korf 2006: 109), při kterém vedení konfliktu je jejich zdrojem obživy i sociálního statusu. Aktéři válečného konfliktu – organizované skupiny, „warlords“ a politici získávají své pozice, moc i zisky z válečných aktivit a přistoupí jen na takové podmínky míru, které neohrozí jejich investice a privilegia (Höglund 2005: 167). Sinhálské nacionalistické politické strany mají přístup ke konfliktu za základní bod své politické strategie a za nejjednodušší způsob mobilizace voličů. Vůdci LTTE mají konflikt za veškerý smysl života a zdroj obživy. Obě skupiny tak z tohoto hlediska konají to, co je pro ně správné a konají tak v rámci nastavených společenských norem. Bohužel normy jsou nastaveny tak, že brutální násilí je standardní argument.

Závěr

Jakým způsobem by tak mohlo dojít k dlouhodobému vyřešení konfliktu? Podle vlády je základním předpokladem míru zničení LTTE – to však může být viděno jako pouhý začátek dlouhého procesu, při kterém zejména vláda a sinhálské politické strany budou muset být připraveny ke změně své rétoriky a způsobů voličské mobilizace. Za ideální řešení bych viděl překonání etnických problémů pomocí akceptování existence pluralitních identit a svobodného rozhodování se mezi těmito různými identitami na základě vlastního úsudku jedince – upozadění dominantní konfliktní identity a akceptace důležitosti jiných identit, ať již z hlediska sociálního postavení, regionu původu, vzdělání, práce etc. by vedlo ke zmírnění štěpení a zmírnění napětí mezi dvěma etniky (viz Sen 2006).

Jak v tomto ohledu upozorňuje Nora Wickremasinghe, návrhy na federativní návrhy uspořádání Srí Lanky jsou nesmyslné, protože jednotlivá etnika neobývají teritoriálně jasně vymezené oblasti – více než polovina Tamilů žije mimo severní a východní regiony (Wickramasinghe 2006: 3). Federalizace by tak nejspíše vedla k masové intrastátní migraci – nebo by vůbec nic nevyřešila a situaci změnila jen formálně, nikoli však fakticky. K vyřešení problému by byla zapotřebí celková změna identitní struktury státu – zejména aby se politická mobilizace odehrávala na jiných štěpeních než na etnickém. K tomu by bylo třeba reformovat i administrativní strukturu státu tak, aby zajistila rovný přístup pro všechny občany a aby eliminovala potřebu etnického sebedefinování se. To vše by byl dlouhodobý a velmi náročný proces. Z krátkodobého hlediska by srílanská vláda měla začít respektováním základních lidských práv a základní rovnosti občanů. Respektování rovnosti a lidských práv ze strany vlády je prvním a nezbytným předpokladem pro vybudování důvěry občanů ve státní instituce a ve stát jako takový. Pakliže budou mít občané důvěru ve stát a jeho schopnost zajistit jejich práva a bezpečnost, eliminuje se jejich potřeba násilně se vůči státu vymezovat a usilovat o sebeurčení vně daného státu.

Je otázkou, nakolik je v reálných politických a sociálních strukturách Srí Lanky takováto změna reálná a realizovatelná. Pakliže by však násilí na ostrově mělo být ukončeno jiným způsobem než vyhlazením nebo vyhnáním menšinového etnika, bude vláda nucena minimálně k některým takovým krokům přistoupit.

Seznam literatury:

  • BBC News. Timeline: Sri Lanka. on-line text.
  • Chalk, Peter. 2003. The LTTE Insurgency in Sri Lanka. In: Ganguly, Rajat and Macduff, Ian. Ethnic Conflict and Secessionism in South and Southeast Asia. New Delhi, Thousand Oaks, London, Sage Publications.
  • Copeland, Dale. 2006. The Constructivist Challenge to Structural Realism. In: Guzzini, Stefano and Leander, Anna. Constructivism and International Relations: Alexander Wendt and his critics. New York: Routledge.
  • DeVotta, Neil. 2000. „Control Democracy, Institutional Decay, and the Quest for Eelam: Explaining Ethnic Conflict in Sri Lanka.“ In: Pacific Affairs. Vol. 73, No. 1, pp. 55–76.
  • Filipský, Jan et al. 2006. Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
  • Gamage, Siri and Watson, I. B. 1999. Eds. Conflict and Community in Contemporary Sri Lanka. New Delhi, Thousand Oaks, London, Sage Publications.
  • Ganguly, Meenakshi. 2009. Sri Lanka under siege. openDemocracy. on-line text.
  • Ganguly, Rajat. 2004. Sri Lanka´s Ethnic Conflict: at a Crossroad between Peace and War. In: Third World Quaterly. Vol. 25, No. 5, pp. 903–918.
  • Holt, Sarah. 2005. Sri Lanka´s War Vacation: An Opportunity to Link Peace and Development. In: Civil Wars. Vol. 7, No. 2, pp. 183–194.
  • Höglund, Kristine. 2005. Violence and the Peace Process in Sri Lanka. In: Civil Wars. Vol. 7, No. 2, pp. 156–170.
  • Höglund, Kristine and Svensson Isak. 2003. The Peace Process in Sri Lanka. In: Civil Wars. Vol. 5, No. 4, pp. 103–118.
  • Human Rights Watch – Overview Sri Lanka. on-line text.
  • Imtiyaz, A. R. M., Ben Stavis. 2008. Ethno-Political Conflict in Sri Lanka. Journal of Third World Studies 25: pp. 135–152.
  • Ismail, Qadri. 2005. Abiding by Sri Lanka. On peace, place and postcoloniality. Minneapolis: University of Minnesota Press.
  • Johnson, Craig. 1998. Tigers and Lions in Paradise: the Enduring Agony of the Sri Lankan Civil War. on-line text.
  • Katzenstein, Peter J. Ed. 1996. The Culture of National Security. Norms and Identity in World Politics. New York, Columbia University Press.
  • Kearney, Robert N. 1988. Territorial Elements of Tamil Separatism in Sri Lanka. In: Pacific Affairs. Vol. 60, No. 4, pp. 561–577.
  • Keenan, Alan. 2006. Sri Lanka: between Peace and War. on-line text.
  • Korf, Benedikt. 2006. Functions of Violence Revisited: Greed, Pride and Grievance in Sri Lanka´s Civil War. In: Progress in Development Studies. Vol. 6, No. 2, pp. 109–122.
  • Lamb, Ian S. 2006. The Other Was. The New Presence. Summer 2006, 32–35.
  • Reus-Smith, Chris. 2001. Construc­tivism In: Burchill, Scott et al. Theories of International Relations. Basingtoke: Palgrave.
  • Sen, Amartya. 2006. Identity and Violence. The Illusion of Destiny. New Delhi: Allen Lane.
  • Smith, Chris. 2007. The Eelam endgame? International Affairs 83: 69–86.
  • Strnad, Jaroslav et al. 2003. Dějiny Indie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
  • Swan, Bernard. 1999. Peace: Sri Lanka´s Impossible Dream? In: Gamage, Siri and Watson, I. B. Conflict and Community in Contemporary Sri Lanka. New Delhi, Thousand Oaks, London, Sage Publications.
  • Wickramasinghe, Nira. 2006. Sri Lanka: the politics of purity. openDemocracy. on-line text.

Internetové zdroje:

Autor vystudoval mezinárodní vztahy a evropská studia na Masarykově univerzitě. V současné době je doktorským studentem politologie na Univerzitě ve Vídni a redaktorem Global Politics.

Poznámky pod čarou

  1. Někteří autoři se přiklánějí k dřívějším datům, většina se však shoduje na krvavých pouličních bojích označovaných jako „Black June Pogrom“ v červnu 1983 jako na začátku otevřené války.
  2. Árijci (indoárijci) představují souhrnnné označení pro širokou etnickou skupinu, která na indický subkontinent imigrovala v období od 2. tisíciletí př. n. l. z oblasti střední a západní Asie. Tato etnická skupina postupně potlačila původní etnické skupiny a profilovala se jako dominantní a urozená. Blíže viz Strnad et al. (2003).
  3. Malý rozvoj průmyslu a zemědělství v severních oblastech země a jistota služby v britské byrokracii vedly k tomu, že hodně Tamilů dělalo kariéru právě v administrativě, což vedlo k nadreprezentaci Tamilů ve státní správě a na univerzitách. Po zisku nezávislosti chtěli Sinhálci tuto diskrepanci narovnat, což Tamilové vnímali jako jejich systematickou eliminaci. Viz DeVotta (2000: 60).
  4. V roce 1833 byla zavedena angličtina jako oficiální jazyk na ostrově. Viz BBC Timeline Sri Lanka (http://news.bbc.co.uk/…/1166237.stm).
  5. S. Bandaranaike byl vystudovaný právník a profesionální politik a bývalý sekretář Oxfordské Unie, který během svých dní na Oxfordu napsal množství článků o sociální spravedlnosti. Když však byly blokovány jeho ambice stát se premiérem, neváhal použít tamilskou kartu pro svůj prospěch v politické soutěži, i když to bylo v naprostém rozporu s jeho předchozími eseji a myšlenkami. Viz Swan (1999: 9).
  6. Mezi léty 1946 a 1981 vzrostl počet Sinhálců v severních a východních provinciích o 650 %. Viz Kearney (1988: 572–573).
  7. Zemědělství na Srí Lance bylo vlivem kolonizace orientované na tři základní exportní plodiny – čajovník, kaučukovník a kokos – na jejichž světových cenách do značné míry závisí celá ekonomika. Zároveň Srí Lanka není samostatná při produkci základních potravin jako je rýže, mouka či cukr a musí je dovážet. Viz Filipský et al. (2003: 308).
  8. Ceylon se změnil na Srí Lanku 22. května 1972 přijetím nové, republikánské ústavy. Viz Filipský et al. (2003: 335).
  9. Tamilové tak mohli lépe využívat svých kontaktů na Indii a konkurovat na trhu. Z tamilského proletariátu se brzy stala střední a vyšší třída a naopak sinhálští obchodníci upadali. Šovinismus a rasismus tak dostal příležitost uchytit se i do ekonomických vztahů. Blíže viz DeVotta (2000: 64).
  10. Za určitý vrchol smazání veškerých etických hranic může být považován např. sebevražedný útok LTTE z 15 ledna 1998 na Chrám buddhova zubu, jedno z nejsvatějších míst buddhismu a zcela jistě nejsvatější místo buddhismu na Srí Lance, při kterém bylo zabito 13 lidí. Buddhův zub uložený v chrámu je zároveň jedním ze symbolů sinhálské státnosti – věřilo se, že ten, kdo jej vlastní, má právo ostrovu vládnout.
  11. Smí tak dle ústavy učinit nejdříve jeden rok po řádných volbách.
  12. V důsledku poklesu příjmů z turismu kvůli obavám z teroristických útoků došlo k propadu ekonomiky o 1,4 %. Blíže viz Höglund and Svensson (2003: 108).
  13. R. Wickremesingha je synovcem bývalého prezidenta Juniuse Jaywardeny.
  14. 15. října 1997 zaútočili atentátníci LTTE na budovu kolombského Světového obchodního centra kamionem naloženým trhavinami.
  15. Nejvíce plynulo z Kanady, kolem 800 000 USD měsíčně, a Skandinávie, kolem 500 000 USD měsíčně. Blíže viz Chalk (2003: 146).
  16. Velká Británie klasifikovala LTTE jako teroristickou organizaci v únoru 2001, USA a Indie tak učinily ještě dříve.
  17. Dle některých odhadů je až 60 % bojovníků LTTE mladší 18 let. Viz Chalk (2003: 135).
  18. Během občanské války byly ze severních a východních oblastí vysídleny desetitisíce muslimů, byli též cílem častých útoků LTTE.
  19. Zde se jedná o příklad konceptu „vězňovo dilema“ v praxi, kdy se obě strany bály toho, že by druhá strana mohla využít mírového procesu ke svému vojenskému posílení, a tak to raději dělaly obě.
  20. LTTE pokračovala i v náboru žen a dětí. K říjnu 2004 UNICEF zdokumentoval 3 516 případů rekrutace dětských vojáků jen během mírového procesu. Viz Höglund (2005: 166).
  21. Rajapakse získal podporu zejména na jihu a západě ostrova, Wickremasinge na severu a východě.
  22. K mimořádně tragické události došlo v dubnu po bombovém útoku na sinhálské tržiště ve městě Trincomalee: k protitamilskému pogromu, kterému policie a armáda jen nečinně přihlížela. Až telefonát indického premiéra prezidentovi Rajapaksemu ho přiměl dát pokyn jednotkám k uklidnění situace. Viz Keenan (2006: 1).
  23. Černí tygři jsou elitní sebevražedná jednotka LTTE.
  24. Kromě toho byl v Indii odsouzen in absentio na 200 let vězení za vraždu Rajiva Gándhího.
blog comments powered by Disqus
Autor
David Minařík
Rubrika
Studie
Témata
, ,
Publikováno
1. 6. 2009