Terorismus a biologické zbraně

Petr Svačina - 26. Listopad 2001, rubrika Studie

S postupující globalizací světa se poměrně rychle projevují i její negativní dopady a roste civilizační riziko. Stejně tak i fenomén terorismu prochází historickou proměnou. V minulosti byl terorismus ve většině případů lehce identifikovatelný s malou skupinou jednotlivců, kteří měli jednoduchou velící strukturu a hlavně jasně deklarovaný soubor politických, ekonomických nebo sociálních cílů. Mezi takto vymezené skupiny můžeme zařadit většinu teroristických skupin od anarchistů v devatenáctém století, přes radikálně-levicový terorismus italských Rudých brigád, až po etnicko-nacionální a separatistická hnutí na Blízkém východě nebo ve španělském Baskicku. Všechna tato hnutí a skupiny spojuje určitý stereotyp tradičního terorismu. V jejich prohlášeních lze, i přes nesouhlas s použitými prostředky a nedůvěru k jejich skutečné motivaci, nalézt požadavky, které jsou přinejmenším pochopitelné.

Pro tyto tradiční teroristické skupiny jsou signifikantní omezené a vysoce výběrové akty násilí. Mezi jejich hlavní cíle patří útoky na objekty symbolizující zdroj jejich nenávisti (ambasády, banky, letiště), nebo únosy a vraždy předem vybraných osob, které jsou přímo spojeny s jevy, proti kterým daná skupina bojuje. Ani podpora, nebo dokonce přímé řízení teroristické skupiny některým ze zahraničních států, nebylo u těchto tradičních subjektů předmětem nějakých zvláštních dohadů a tajností. Dokumentuje to příklad Libye, která po amerických leteckých útocích v roce 1986 otevřeně vyzvala japonskou Rudou armádu k útokům na americké cíle.

Dnešní podoba terorismu je výrazně odlišná. K tradičním separatistickým a ideologickým uskupením se přidalo velké množství rozmanitých skupin s mnohem méně srozumitelnou ideologií a motivací. Tyto nové teroristické organizace mají většinou amorfní náboženské nebo spasitelské cíle. Organizace těchto skupin postrádá větší kohezi a řídící struktury i členství jsou více difuzní. Typickým příkladem činnosti těchto skupin byly bombové útoky proti americkým ambasádám v Keni a Tanzanii. Podobné násilné akty výše zmíněných tradičních skupin vždy doprovázely nějaké reálné požadavky a podrobná zdůvodnění provedených útoků. U nového terorismu tyto doprovodné aspekty zcela chybí a jedinou vysvětlující informací jsou například vágní prohlášení o nutnosti obrany muslimských poutních míst.

Je obtížné odhadnout sílu a členskou základnu těchto nových teroristických skupin. Rozdíly jsou velmi zřetelné, protože zde můžeme nalézt mnohatisícové a dobře financované skupiny operující po celém světě, zároveň s téměř rodinnými náboženskými sektami, které mají velmi omezené lidské i ekonomické zdroje. Charakteristickým rysem pro nový terorismus je vzrůstající počet obětí. Tento trend lze statisticky doložit již v prvním polovině devadesátých let, kdy klesal celkový počet teroristických útoků, ale zároveň narůstalo procento útoků se smrtelnými následky. Lze identifikovat několik důvodů tohoto nárůstu. Za prvé se někteří teroristé domnívají, že se jim nedaří dosahovat žádané míry publicity tak snadno jako dříve. Podle jejich názoru již média i veřejnost přivykli násilí, a proto je třeba podniknout více dramatickou a tedy i více fatální akci. Tato hypotéza předpokládá i jistou míru soupeření mezi skupinami o pozornost médií, což může některá uskupení dohnat ke stále se stupňující spirále násilných činů s rostoucím počtem obětí.

Druhý důvod je více praktické povahy. Teroristé se vlivem minulých zkušeností v zabíjení lidí zlepšují. To je umožněno nejen vývojem sofistikovanějších zbraňových systémů, ale také větší podporou ze strany „rogue states“. Tento prvek je uváděn samostatně jako třetí možný důvod růstu fatálních následků terorismu. Aktivní role států, které podporují a sponzorují terorismus se neustále zvyšuje. Na předních místech seznamu amerického ministerstva zahraničí figurují již přes deset let státy jako: Kuba, Irán, Irák, Libye, Severní Korea, Sýrie. Mezi tento výčet v posledních letech nesporně patří i Súdán. Asistence a zdroje těchto států podstatně zvyšují údernou sílu a možnosti teroristických skupin, hlavně v oblasti plánování, logistiky, zpravodajství a přístupu k sofistikovaným technologiím.

Čtvrtým zdůvodněním je nárůst nábožensky motivovaného terorismu v posledních dvaceti letech, který znamená posun nejen v taktice, ale i ve vnímání protivníka. Spojení terorismu a náboženství není produktem zmíněných dvaceti let a jeho kořeny jsou mnohem hlubší. Až do devadesátých let však byla tato odnož terorismu zcela ve stínu nacionálně-separatistických hnutí. Ale již v roce 1995 bylo z 56 identifikovaných teroristických skupin více než 45 procent klasifikováno jako náboženské. Vzhledem k odlišnému hodnotovému systému je u nábožensky motivovaného terorismu násilí mnohem intenzivnější, než je tomu u sekulárních skupin.

Poslední důvod je odvozen z již zmíněného faktu, že dnešní teroristické skupiny často neusilují o konkrétní požadavky a nemají proto potřebu se přihlásit k provedeným útokům. Tento trend je vysvětlován tím, že násilí přestalo pro některé teroristické skupiny být prostředkem k dosažení určitého cíle a naopak se stalo cílem samo o sobě. Takové činy pak nepotřebují ani žádné zdůvodnění před členy skupiny, ani před jejich potenciálními následovníky.

Vezmeme-li tedy jako fakt stoupající intenzitu teroristických činů, nabízí se logicky otázka, zda tyto nové skupiny budou usilovat o získání zbraní hromadného ničení a zda budou opravdu odhodlány je použít. U tradičních teroristických skupin bylo toto nebezpečí velmi nízké. Skupinám šlo především o publicitu a velké ztráty na životech by proti teroristům obrátily veřejné mínění a navíc by taková akce nutně vyvolala masivní odvetu ze strany státní moci. Tyto námitky však již pro dnešní teroristy nemusí být relevantní. Přelomem se stal útok japonské sekty Óm šinrikjó v tokijském metru v roce 1995, při kterém po útoku sarinem zahynulo 12 lidí a přes 5000 bylo raněno. Tímto útokem se dříve fiktivní hrozba stala realitou, se kterou státy musí ve své obranné politice počítat.

Zbraně hromadného ničení a terorismus

Zbraně hromadného ničení byly ústředním tématem zahraniční politiky velmocí po většinu dvacátého století. Po skončení studené války získala tato oblast zcela novou dimenzi. Vedle jaderných zbraní se stále více zviditelňují biologické a chemické zbraně. Z toho vyplývá, že se snížilo riziko kompletního vyhlazení, ale zvýšilo se nebezpečí použití malého množství vysoce ničivých zbraní, které by způsobily masové ztráty. Státy tomuto vývoji nestačí přizpůsobovat svou obrannou strategii a i v této situaci se nejvíce spoléhají na logiku odstrašení, která ovšem na teroristické skupiny nebude mít vliv. Zbraně hromadného ničení se tak staly tzv. „asymmetric warfare“, tedy prostředky slabých států a nestátních aktérů proti velmocím i proti jediné supervelmoci.

Obecně mezi zbraně hromadného ničení řadíme jaderné, chemické a biologické zbraně. Jaderné zbraně jsou dosud mimo technologické možnosti většiny států a tím i mimo možnosti teroristických skupin. Jejich výzkum a výroba jsou příliš složité a extrémně nákladné. Pro terorismus se tak tento typ zbraní příliš nehodí, přesto však je tato problematika předmětem pozornosti odborníků i politiků, vzhledem k určitým obavám z šíření technologií i kompletních zbraňových systémů z území bývalého Sovětského Svazu.

Chemické a biologické zbraně představují pro teroristy mnohem výhodnější perspektivu. Tento problém byl oficiálními místy poněkud opomíjen a pozornosti se mu dostalo až počátkem devadesátých let. Paradoxně se o biologických zbraních mluvilo nejméně, přestože z hlediska použití teroristy představují potenciálně největší hrozbu. Chemické zbraně totiž jsou sice relativně jednoduše dosažitelné, ale jejich účinek je okamžitý a krátký. Možnost způsobit velký počet civilních obětí je tak omezena, protože útok těmito zbraněmi je logisticky i operačně velmi obtížný. V roce 1993 nechala americká vláda vypracovat studii, která porovnávala následky útoku chemickými a biologickými zbraněmi na oblast Washingtonu. Studie jednoznačně dokazovala větší nebezpečnost biologických zbraní, protože útok 100 kilogramy antraxu by mohl teoreticky usmrtit jeden až tři miliony lidí, což je 300krát více, než by způsobilo desetinásobné množství sarinu. Druhým příkladem je útok japonské sekty Óm šinrikjó v tokijském metru v roce 1995. Sekta plánovala koordinovaný útok na pěti trasách metra, při kterém měly přijít o život tisíce lidí. Útok se zdařil pouze v jednom případě a padlo mu za oběť dvanáct lidí, což není více, než při použití konvenčních zbraní.

Porovnáme-li tři typy zbraní hromadného ničení z hlediska nákladů, jsou biologické zbraně extrémně levné. Jedna z často citovaných analýz uvádí, že náklady na způsobení velkých civilních ztrát na ploše jednoho čtverečního kilometru se pohybují kolem 2000 dolarů u konvenčních zbraní, 800 dolarů u jaderných zbraní, 600 dolarů u chemických zbraní a pouze jednoho dolaru u biologických zbraní.

Největším rizikem je tedy bioterorismus, který ve většině aspektů odpovídá nárokům nových teroristických skupin. Vzhledem k faktu, že mezi státy které disponují biologickými zbraněmi, můžeme nalézt některé hlavní podporovatele terorismu (Irák, Irán, Libye, Severní Korea), bude velmi obtížné zastavit šíření těchto technologií. Dalším komplikujícím faktorem je i rychlý technický rozvoj biologických zbraní. Do roku 1985 disponovaly všechny státy přibližně stejnými druhy patogenů a toxinů a mohly tak produkovat i příslušné protiléky a vakcíny. Během minulé dekády však došlo k exponenciálnímu rozvoji, který je srovnatelný s fyzikálními objevy v letech 1940–1950. S trochou nadsázky se to, co se v biologii zdálo v roce 1980 nemožné, podařilo v roce 1990 a v roce 2000 kleslo na úroveň středoškolské biologie. Dnes již není obtížné identifikovat genetické vzorce virů jako je ebola, nebo přesně určit na jakém genetickém stupni antrax napadá lidské buňky.

Západní vojenští stratégové tak byli nuceni posílit obranu proti biologickým zbraním. To zahrnovalo vývoj protiléků, vakcinaci jednotek, skladování antibiotik, zlepšení ochranných obleků a masek a podporu vývoje detekčních přístrojů. Nikdo však nenavrhl skutečný plán pro ochranu civilního obyvatelstva před následky bioteroristického útoku. Tento fakt lze dokázat na příkladu neštovic. Ty byly vymýceny po kampani WHO v roce 1977 a poslední oficiální vzorky jsou uloženy v laboratořích v Atlantě a na Sibiři. Nelze však vyloučit, že si některé státy tajně tyto kultury ponechaly a z tohoto důvodu není nereálný ani teroristický útok touto chorobou. Na celém světě však není více než osmdesát milionů dávek vakcíny (15,4 milionu v USA, půl milionu u WHO v Nizozemí), část z tohoto množství ale již není použitelná, vzhledem ke špatně zvolené skladovací technologii. Vezmeme-li v úvahu třicetiprocentní mortalitu neštovic, při nejhorším scénáři by tato choroba dnes mohla zahubit přes dvě miliardy lidí.

Biologické zbraně: definice a historická perspektiva

Biologickou válkou se obecně rozumí vědomé rozšíření choroby mezi lidi, zvířata nebo rostliny. Tyto choroby se objeví po vystavení cílové populace infekčním účinkům živých mikroorganismů, které se začnou množit a po inkubační době se projeví symptomy dané nemoci. Útok může být proveden i za pomocí neživých toxických látek, které některé mikroorganismy produkují.

Biologická válka není historicky nijak neobvyklá. Již v šestém století před naším letopočtem nechal athénský vůdce Solón otrávit nepřátelské studny při obléhání Krissy. První známé použití biologických zbraní v klasickém smyslu se odehrálo v roce 1346, kdy při obléhání města Kaffa byly přes hradby vrhány mrtvá těla infikovaná morem. Podobným způsobem útočili Rusové ve válce proti Švédům v osmnáctém století. Na americkém kontinentu užívali biologické zbraně Britové, kteří zásobovali nepřítele pokrývkami infikovanými neštovicemi. Skutečný vědecký výzkum biologických zbraní začal až v devatenáctém století po objevech, které učinili vědci jako Koch, Pasteur a Lister. Během druhé světové války se v tomto směru nejvíce angažovali Japonci, ale existují náznaky, že některé biologické zbraně použili i Sověti proti Němcům v bitvě u Stalingradu. V průběhu studené války pak většina velmocí prováděla výzkum a vývoj v této oblasti.

Technologie biologických zbraní

Biologické prvky, které lze využívat pro výrobu biologických zbraní jsou následující:

Bakterie – jednobuněčné organismy způsobující choroby jako antrax, mor nebo tularemie. Jednotlivé typy bakterií se velmi liší v mortalitě a nakažlivosti. Většině lze čelit pomocí antibiotik, ale lze vyselektovat i kmeny odolné vůči této léčbě. Bakterie mohou být pěstovány uměle.
Viry – nejjednodušší biologické organismy, které parazitují na živých buňkách, ve kterých se replikují. Viry jsou původci chorob, které nelze léčit antibiotiky, k dispozici jsou pouze antivirové léky s velmi omezenou efektivitou. Mezi chorobami způsobenými viry jsou neštovice, ebola nebo venezuelská encefalitida.
Rickettsie – mají bakteriální strukturu a formu, ale stejně jako viry jsou intracelulárními parazity, kteří potřebují živou hostitelskou buňku k replikaci. Lze je léčit širokospektrými antibiotiky. Tyto organismy mohou způsobit tyfus, Q-horečku nebo Rocky Mountain horečku.
Plísně – v přírodě se vyskytují ve velkém množství, ale pouze málo z nich je využitelných proti lidem ve formě biologických zbraní. Přesto se objevují dohady o použití tohoto typu Sověty v Afghánistánu. Mnoho druhů plísní může být využito proti zemědělským plodinám.
Chlamydie – tzv. velké viry, které tvoří přechod mezi viry a rickettsiemi, jsou také intracelulárními parasity neschopnými vlastního pohybu. Lze proti nim užívat antibiotika. Mohou způsobit trachom nebo psitakózu.
Toxiny – jsou neživé produkty mikroorganismů, rostlin nebo živých organismů. Mohou být vyrobeny i synteticky. Mohou zasáhnout pouze osobu, která byla přímo vystavena příslušnému toxinu, nemohou tedy vyvolat nakažlivou chorobu. Vzhledem k faktu, že se jedná o neživé organismy, jejich výroba je časově náročnější než u ostatních typů biologických zbraní. Lze je léčit příslušnými antiséry.

Některé aspekty výroby biologických zbraní, jako například jejich nízká cena, již zde byly zmíněny. Jejich výzkum a vývoj usnadňuje fakt, že některé z nich lze běžně nalézt v přírodě. Přestože výzkum a produkce těchto látek není bez rizika, pro většinu států není těžké podobné látky vyrábět. Technologie výroby biologických zbraní navíc může být duálního využití, protože získané know-how lze aplikovat na legitimní výzkumy v oblasti medicíny, kosmetiky, potravinářství a biotechnologie. Tento aspekt výrazně snižuje efektivitu mezinárodní snahy o kontrolu produkce biologických i chemických zbraní.

Možnosti výzkumu nových biologických zbraní jsou velmi široké. V poslední době se odborníci nejvíce obávají dvou směrů možného budoucího vývoje. Jedná se o DNA technologie a genové a proteinové inženýrství. Precedentem se v tomto výzkumu stal program biologických zbraní v Sovětském Svazu. Sovětští vědci se pokoušeli kombinovat prvky neštovic s virem ebola. Nový typ viru by byl souhrnem nejhorších charakteristik uvedených virů a znemožňoval by užití běžné vakcíny. Proteinové inženýrství by pak pozměnilo strukturu molekul, aby byly toxiny odolnější vůči negativním vlivům a tím efektivnější při použití. Tyto techniky však z technologických důvodů nebudou v horizontu nejméně deseti let pro teroristické skupiny dostupné.

I další pravděpodobný směr vývoje biologických zbraní je pro teroristy zajímavý. Rozluštění lidského genetického vzorce nabízí hypotetickou možnost vývoje biologických zbraní působících pouze na určité etnikum. Taková zbraň by pro mezinárodní teroristy byla jistě lákavá, protože by neutralizovala jeden z největších problémů spojených s biologickými zbraněmi. Tyto prostředky hromadného ničení totiž nerespektují politické, náboženské nebo sociální hranice a mohou se velmi jednoduše obrátit i proti tomu, kdo je na počátku použil. Toto riziko by etnické zbraně neměly, jejich vývoj je však v začátcích a proto se této formy útoku není třeba obávat.

Je třeba zdůraznit, že přes výrazné pokroky na poli biologické vědy, které znamenají i podstatné zjednodušení výroby biologických zbraní, jsou náklady na jejich výzkum a produkci stále velmi vysoké, stejně jako nároky na kvalitu lidského personálu. Zvláště média mají v poslední době tendenci toto téma poněkud démonizovat a staví nás před nereálnou představu, že si téměř jakýkoliv člověk může v domácích podmínkách vyrobit smrtící biologické zbraně. Tyto prostředky zůstávají téměř výhradně v rukou států a v současné době jsou zcela mimo možnosti většiny teroristických organizací. Hlavní nebezpečím je tedy proliferace ze strany některých států.

Proliferace biologických zbraní

V roce 1925 byl podepsán Ženevský protokol, který zakazoval užití biologických zbraní ve válce. Nijak však neomezoval výzkum a vývoj těchto zbraní. Následně některé evropské země ve třicátých letech začaly vlastní vědecké programy v této oblasti. V letech těsně po druhé světové válce minimálně SSSR, USA a Velká Británie měly pokročilé vývojové programy biologických zbraní.

Ve Velké Británii byl výzkum útočných biologických zbraní zastaven na počátku šedesátých let. V laboratořích v Porton Down dodnes pokračují některé výzkumy oficiálně zaměřené na obranu před biologickými zbraněmi. V roce 1969 americký prezident Nixon oznámil jednostranný a bezpodmínečný ústup od biologických zbraní. V roce 1972 americké ministerstvo obrany vydalo prohlášení o ukončení likvidace veškerých zásob amerických biologických zbraní. Prezident Nixon po padesáti letech požádal kongres o ratifikaci protokolu z roku 1925. Následně USA společně s Velkou Británií iniciovaly Smlouvu o biologických a toxických zbraní (BTWC) z roku 1972, která zakazovala vývoj, výrobu a používání biologických zbraní. Jednalo se o první mezinárodní smlouvu, která zakazovala jeden kompletní druh zbrojního arzenálu. Interpretace těchto amerických kroků je poměrně jednoduchá. USA se obávaly, že biologické zbraně by mohly zvrátit rovnováhu konvenčních a jaderných zbraní. Navíc američtí vojenští velitelé hodnotili použití těchto zbraní americkou armádou jako nevypočitatelné riziko ohrožení vlastních vojenských jednotek i civilních obyvatel.

Bohužel stejný názor nesdílel Sovětský Svaz a ani dnešní Rusko. SSSR se sice stal signatářem BTWC, ale výzkum přesto v utajení pokračoval. Ještě na začátku devadesátých let se na tomto programu podílelo přes šedesát tisíc pracovníků. Dnes odborníci odhadují, že Rusko disponuje nejvíce sofistikovanými technologiemi na výrobu biologických zbraní.

Již byly zmíněny státy vlastnící biologické zbraně, které patří mezi potenciální nepřátele západních demokracií a podporují mezinárodní terorismus. Kontrola a odhad arzenálu biologických zbraní cizích států je velmi složitou záležitostí. Utajení vývojových programů není pro státy obtížné, vzhledem k faktu, že není možné přesně rozlišit mezi vývojem útočných biologických zbraní a vývojem obranných prostředků na ochranu před těmito zbraněmi. Držitelů biologických zbraní může být více, ale oficiálně se dnes zmiňuje pouze Čína, Egypt, Irán, Irák, Izrael, Libye, Severní Korea, Rusko a Sýrie. Podezření se dosud nepodařilo přesně dokázat u Pákistánu, Jižní Koreje a Taiwanu. Vzhledem k aktuální situaci je třeba zmínit i nepotvrzenou možnost biologických zbraní v Afghánistánu, který vyrábí malé množství vakcíny proti antraxu.

Klíčovým prvkem v proliferaci biologických zbraní rozvojovým státům nebo nestátním aktérům je vyšší přístup k informacím a technologiím, který vyplývá z rychlého růstu bio-průmyslu. Jen v USA je dnes přes 1300 biotechnologických firem a v Evropě je jich přes 600. K rychlejšímu šíření informací přispívá i internet. Specifickým nebezpečím jsou také tisíce nezaměstnaných nebo špatně placených biologických odborníků v zemích bývalého Sovětského Svazu.

V devadesátých letech se zvýšil zájem nestátních aktérů o biologické zbraně. Podobné pokusy začaly již v šedesátých letech, ale jejich význam byl zcela marginální. Ani přes zmíněnou vyšší aktivitu v této oblasti nejsou dosud reálné důkazy o ochotě některých států poskytnout teroristům technologie a kapacity k výrobě biologických zbraní. V nejbližší budoucnosti tedy není tato hrozba aktuální a je akcentována spíše senzacechtivými médii, než oficiálními místy a odborníky. O skutečném stavu této hrozby poměrně výmluvně vypovídají následující čísla. Od roku 1975 do poloviny roku 2000 bylo po celém světě zaregistrováno 126 teroristických incidentů s použitím biologických a chemických zbraní. 45% byly útoky málo nebezpečnými látkami (slzný plyn). Přibližně polovina útoků byla provedena sektou Óm šinrikjó, která se ovšem poněkud vymyká běžným měřítkům, vzhledem ke své široké členské základně (50 tisíc) a vysokým finančním možnostem. Při nejtěžším útoku zahynulo 19 lidí, ale v 96 % případů byly zraněny nebo zabity méně než tři osoby. V 60 % případů nedošlo ke zraněním či úmrtí žádné osoby. Podle respektovaných odborníků mohou výrobu biologických zbraní uskutečnit pouze vertikálně organizované a ideologicky homogenní skupiny s širokou personální i materiální základnou, kterých je dosud na světě velmi málo.

Možné využití biologických zbraní teroristy

Již bylo zmíněno několik důvodů, proč jsou biologické zbraně pro teroristy potenciálně zajímavé ve srovnání s ostatními zbraněmi hromadného ničení (relativní dostupnost, nezjistitelnost, nízké náklady, vysoká mortalita, …). Dalším takovým rysem je inkubační doba nemoci, která byla použita jako zbraň. Účinky jaderných a chemických zbraní se projeví okamžitě, ale u biologických zbraní to může trvat dny nebo i týdny. To skýtá teroristům několik výhod:

Mohou za malých personálních i technických nároků provést útok na poměrně velkém prostoru.
Zpoždění detekce útoku posiluje jejich možnost vyhnout se odhalení.
Útok nemusí být v případě neúspěchu odhalen (to se stalo v případu sekty Óm šinrikjó, jejíž neúspěšné útoky antraxem a botulinem byly zjištěny až s ročním zpožděním).
Dává teroristům možnost zůstat v anonymitě.

Dalším nebezpečím bioterorismu je psychologický dopad užití biologických zbraní. I poměrně malý počet obětí je v takovém případě podmětem ke značné panice, která má reálný dopad na fungování zasaženého státu, protože váže značnou část policejních, vojenských, záchranných i zdravotnických kapacit.

Obecně lze rozlišit čtyři typy útoků, které by teroristé mohli s biologickými zbraněmi podniknout. Prvním typem je nakažení oběti toxinem nebo patogenem, které do těla budou vpraveny injekcí. Tento typ se týká pouze jednotlivých objetí a proto není předmětem tohoto článku.

Druhým typem je kontaminace vody nebo jídla. Při pečlivém plánování a efektivním využití biologických zbraní se mohou oběti takového útoku pohybovat v řádu stovek. Útok tohoto typu je v krátkém časovém horizontu nejvíce pravděpodobný. Nejznámější případ tohoto druhu se stal v roce 1984, kdy Rajneesheeova sekta v Oregonu použila v několika jídelnách salmonelózu s cílem narušit průběh místních voleb. Počet postižených přesáhl 750. Útoky tohoto druhu nejsou technicky ani logisticky obtížné, ale jejich následky mohou být efektivně a rychle omezeny, vzhledem k možnosti přesné lokace zdroje nákazy.

Třetím typem je útok na cílovou oblast aerosolovými částicemi, které budou obsahovat příslušné patogeny nebo toxiny. Tento typ je sice nejvíce účinný, ale zároveň představuje největší technologické komplikace. Bojová látka by musela být určena pro aerosolový rozptyl a částice by musely mít optimální velikost a odolnost vůči environmentálnímu působení. Navíc je takový útok zcela závislý na meteorologických podmínkách. Pro většinu teroristických skupin je vývoj patogenu nebo toxinu vhodného pro vzdušný rozptyl mimo jejich technické možnosti. Ilustrativním příkladem je opět útok japonské sekty Óm šinrikjó v tokijském metru v roce 1993, kdy se příslušníci sekty pokusili zaútočit použitím antraxu. Sektě se ale nepodařilo kultivovat dostatečně virulentní kmen antraxu a nepoužila vhodné disperzní zařízení, takže se útok obešel bez obětí na životech. Poněkud slabý výsledek za třicet milionů dolarů, které sektu stál vývoj biologických zbraní.

Čtvrtý typ útoku se svým charakterem podstatně odlišuje od předchozích, protože není zaměřen přímo proti civilním nebo vojenským osobám. Někteří odborníci však varují, že tato forma terorismu může být mnohem závažnější než přímé útoky. Tento typ možného útoku předpokládá užití biologických zbraní vyvinutých proti zvířatům nebo rostlinám. Útok takového druhu vedený například proti pšeničným nebo rýžovým polím by mohl mít za následek hladomor, kterému podlehnou až miliony lidí. Proti podobnému úderu nejsou imunní ani ekonomicky nejvyspělejší země, kde by došlo k citelným hospodářským ztrátám. Pokusy o podobné útoky nejsou v dějinách nijak výjimečné, připomeňme například německý plán z roku 1944 zničit britská bramborová pole za pomoci plísní a mandelinek. Na západní polokouli by použití biologických zbraní proti zemědělským plodinám mohlo být velmi úspěšné, vzhledem k relativně úzkému sortimentu odrůd. Na druhou stranu je toto riziko sníženo poměrně důslednou kontrolou kvality zemědělské produkce, která by přispěla k rychlému zastavení šířící se choroby. Tento typ biologických zbraní mnohem více spadá do kategorie „asymmetric warfare“, tedy možností států jak zasáhnout silnější protivníky. Použití teroristy nemůže být vyloučeno, nicméně tato zbraň dosud mezi jejich prostředky nepatří.

Závěr

Většina analýz se shoduje, že katastrofické scénáře spojené s bioterorismem jsou sice možné, ale v současné době nejsou pravděpodobné. Někteří odborníci však poukazují na skutečnost, že v následujících letech bude toto nebezpečí stoupat. Tomu nasvědčují i faktory jako existence teroristů usilujících o masové počty obětí, přístup teroristů k sofistikovaným technologiím a první náznaky, že některé skupiny se svými zdroji mohou vyrovnat i státním celkům.

Vzhledem k možným následkům útoku biologickými zbraněmi mají vlády zodpovědnost implementovat realistickou politiku, která by v budoucnu minimalizovala riziko podobných útoků. To předpokládá i celosvětovou mezivládní spolupráci v této oblasti. Je třeba posílit národní i mezinárodní kontrolní mechanismy, které zabrání proliferaci zbraní hromadného ničení, omezí rozsah potenciálních silných teroristických skupin a zároveň založí spolupráci v rámci civilní obrany, zdravotnické péče i vědeckého výzkumu. Taková opatření však nesmí přispívat k šíření všeobecné paniky mezi populací, nebo směřovat k militarizaci zdravotnického systému.

Literatura

Betts, R.K.: The New Threat of Mass Destruction. in Foreign Affairs J-F/1998.
Crowley, M.: De-mystifying the Biological Weapons Debate. 2001.
Garrett, L.: The Nightmare of Bioterrorism. in Foreign Affairs J-F/2001.
Hoffman, B.: Terrorism Trends and Prospects.
Pavlin, J.A.: Epidemiology of Bioterrorism. Washington, 2000.
Petr, J.: Nová zbraň bioteroristů: hladomor. in Lidové noviny, 10. 11. 2001.
Rose, G.: It Could Happen Here. in Foreign Affairs M-A/1999
Zanders, J.P.: Assessing the Risk of Chemical and Biological Weapons Proliferation to Terrorists. SIPRI 1999.
Zilinskas, R.: Assessing the Threat of Bioterrorism. Monterey, 1999.

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně