Budoucnost Blízkého východu

Ondrej Gažovič, Lukáš Hoder - 27. Březen 2006, rubrika Symposium

Témata: bezpečnost, Blízký východ, demokracie, Irák, Írán, Izrael, Palestina, USA

Pomocí nového formátu příspěvků – symposia – představuje redakce Global Politics názory českých i zahraničních odborníků na zásadní změny, které právě probíhají na Blízkém východě. Exklusivně pro Global Politics odpovídají J. A. Goldstone, B. Korany, R. N. Lebow, M. Čejka, B. Dančák, Z. Kříž, I. Samson a P. Suchý.

Symposium Budoucnost Blízkého východu reaguje na poměrně výrazné změny, které se za posledních několik měsíců v tomto regionu udály. Po vítězství konzervativců v iránských parlamentních i prezidentských volbách se zdá, že tato země nastoupila cestu konfrontace se západními mocnostmi a pokouší se získat jaderné zbraně. Izrael stáhl své osady z pásma Gazy, vznikla nová politická strana Kadima, v zápětí z politiky odešel její zakladatel Ariel Šaron a palestinské parlamentní volby vyhrálo radikální hnutí Hamas. Ke všem těmto závratným událostem se redakci Global Politics podařilo shromáždit komentáře dvou výrazných amerických profesorů, ředitele Blízkovýchodních studií na univerzitě v Káhiře a dalších českých i slovenských odborníků. Všichni odpovídají na následující dvě otázky:

1) Jak se bude, dle Vašeho názoru, v budoucnu vyvíjet krize okolo iránského jaderného programu? Myslíte si, že Irán brzy získá jaderné zbraně?

2) Jak vnímáte poslední události v Izraeli a Palestině? Uzná hnutí Hamas stát Izrael a začne s ním jednat?

Jack A. Goldstone

Hazel Professor of Public Policy, George Mason University, USA, Consultant to the US State Department and Federal Bureau of Investigation

1) I fear that the United States will not be willing to make any major direct deals with Iran; thus multi-lateral diplomacy will continue, in efforts to slow down Iran’s program or place constraints on that program so that Iran will be unable to obtain the high-enriched uranium necessary for weapons production. Unfortunately, I do not expect such multi-lateral efforts to be successful without the US offering some real incentives or concessions to Iran. My expectation is that Iran will continue to work on its nuclear capabilities, as quickly as it can while still carefully negotiating with Russia, Europe, China, and other countries to reduce fears and avoid direct confrontations. That Iran would like to possess nuclear weapons seems clear, and even reasonable considering that it is surrounded by nuclear powers (Pakistan, Russia, Israel, and the US in Iraq). However, I see no reason why Iran would want to use such weapons or make them available to terrorists in any conceivable future. Iran’s leadership is no more suicidal than that of North Korea or any other nation. Thus I would recommend a policy that makes it difficult for Iran to proceed quickly to acquire weapons, but that recognizes that eventually Iran may indeed acquire nuclear capacity, and – as with China and India and Pakistan – focus on measures that would dissuade a nuclear Iran from ever initiating first use of such weapons.

2) The electoral victory of Hamas is the logical outcome of two forces – Israel’s effort to weaken the Palestinian Authority, and the PA’s own corruption and ineffectiveness. Going forward, the question of Israel/Hamas negotiations is a chicken-and-egg issue – what should come first? Israel and the US insist that Hamas must recognize Israel as a precondition for negotiations. Hamas, and for that matter any Palestinian negotiator, will want to negotiate first to see how much they can get in return for recognizing Israel. Recall that Egypt received the Sinai as part of its deal for recognizing Israel. So I fear that meaningful negotiations, which COULD lead to a two-state solution, will not take place, as Israel and the US will insist on preconditions that would make Hamas give up its main leverage point at the outset, rather than at the end, of negotiations. My hope is that Hamas will offer a truce and cessation of terror attacks on Israel, and that Israel and the US will accept that as a sufficient basis for negotations. But I do not yet see that as likely.

Bahgat Korany

Professor of International Relations and Director of the Middle East Studies Program, The American University in Cairo, Egypt

1) Iran will not be able to develop full nuclear weapons, either because of counter-international pressure or because of lack of native capacity needed for final tuning. The development of a nuclear delivery system is also a problem. The best that Iran can do now is use its potential nuclear capability for domestic legitimation, international prestige and bilateral bargaining with outside powers.

2) Concerning Hamas’ recognition of Israel, it will come at a certain time if Hamas stays in power long enough after initially forming its 1^st cabinet. The recognition might not be as explicit and singular as the Israelis insist, but come as a package in a government public declaration of “respecting all previous international obligations”, for instance, including of course Israel’s recognition. Actually, Hamas’ problem is as much domestic as international. Domestically, it has to get transformed from an opposition group towad being a functioning government, with all that entails – including keeping the support of its rank and file. Internationally, the problem is not so much Hamas as U.S and Israel’s readiness to give Hamas a chance and finally accepting to negotiate with it in good faith.

Richard Ned Lebow

James O. Freedman Presidential Professor of Government, Dartmouth College, USA; Ex-President of the International Society of Political Psychology

1) In the near future I don’t think Iran will develop nuclear weapons; they are still five years away. The likelihood of longer term development depends on the survival of the present regime.

2) I think it unlikely that Hamas will recognize Israel – and most unfortunate for the prospects of peace.

JUDr. Mgr. Marek Čejka

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií, Masarykova Univerzita, Česká republika, Spolupracovník International Institute of Political Science (IIPS), Česká republika

1) Když se z pohledu Západu pokusíme srovnat politiky třech posledních íránských prezidentů – Rafsandžáního, Chátámího a Ahmadínežáda – tak ta poslední z toho vychází jednoznačně nejhůř. Zatímco předešlí prezidenti dokázali celkem obratně manévrovat mezi názory ultrakonzervativních duchovních doma (na kterých byli závislí) a postoji Západu, Ahmadínežád je pro Írán velkým krokem zpět. Nejsem odborník na jaderné zbraně a netuším, zda-li je Írán skutečně může tak rychle získat. Mám ale za to, že celá věc okolo nich je hlavně výrazem íránského politického vydírání a hrou, kterou se Írán pokouší dostat do čela muslimského světa, případně získat spojence mezi kontroverzními režimy mimo něj. Domnívám se ale, že i natolik nesoudný člověk, jako Ahmadínežád, si stále uvědomuje, jak by USA, Izrael a další západní země zareagovaly, kdyby skutečně Írán jaderné zbraně použil jako první a co by tato reakce znamenala pro jeho režim i pro Írán samotný.

2) Výsledky palestinských voleb vnímám s obavami. Jsou totiž nebezpečné pro další vývoj v Palestině, která se může od celkem slibně se rozvíjející demokracie dát na cestu k islámské teokracii, případně k občanské válce. Vítězství Hamásu je bohužel i důsledkem příliš uspěchané snahy o demokratizaci arabského světa. Výsledek palestinských voleb znepokojuje Izrael, avšak paradoxně možná právě neočekávaně nabytá politická zodpovědnost teď ještě více vyráží Hamásu z rukou trumfy, kterých mohl dříve využívat. Mám na mysli hlavně využívání militantního křídla. Je velká škoda, že volby neskončily tak, jak předvídaly průzkumy: těsným vítězstvím Fatahu a silným Hamásem v opozici. To by totiž umožnilo plynulé pokračování předchozích kontaktů Palestinců se Západem, přičemž Hamás by byl se silnou opoziční rolí nejspíš také spokojen a zároveň by mohlo i za této situace dojít k jeho politickému moderování. Novodobá historie mnohokrát ukázala, že radikálové se „zklidnili“, byli-li vtaženi do politiky (jako opozice) a převzali určitou politickou zodpovědnost. Pokud však radikálové získají v parlamentu jednoznačnou většinu, může být následný vývoj podstatně složitější. Důležité také bude, jaký přístup vůči Palestincům zvolí Západ, hlavně EU. Na její ekonomické podpoře jsou Palestinci již delší dobu závislí a pokud by byla radikálně snížena, může to dokořán otevřít cestu mezi Palestince právě takovým režimům, jako je Írán. Jestli Hamás skutečně jednou uzná Stát Izrael? To se nejeví z dnešního pohledu jako příliš reálné. Hamás je fundamentalistické náboženské hnutí, které není zdaleka tolik pragmatické jako sekulární OOP. Na druhou stranu blízkovýchodní dění už tolikrát ukázalo svoji nepředvídatelnost, že ani v tomto ohledu nelze činit zcela jednoznačné závěry.

PhDr. Břetislav Dančák, Ph. D.

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií, Masarykova Univerzita, Česká republika, Ředitel International Institute of Political Science (IIPS), Česká republika

1) Íránský jaderný program představuje z hlediska dalšího vývoje širšího Středního východu klíčový problém. Nejedná se přitom pouze o otázku bezpečnostní, nýbrž zásadně politickou. Získání jaderných zbraní je pro Írán věcí prestiže. Na jedné straně by to pro něj přirozeně znamenalo zvýšení pocitu jeho vlastního bezpečí. Na straně druhé se Teherán svoji zahraniční politikou stále více profiluje jako hlavní mluvčí odpůrců USA a potažmo celého západního světa s jeho hodnotovým řádem, což se velmi dobře projevilo během aktivní podpory íránského vedení násilností proti dánským objektům za zveřejnění karikatury proroka Mohameda. Kombinace nenávisti vůči Západu a vlastnictví jaderné zbraně je velmi výbušná a chování Íránu nepředvídatelné. Malým krůčkem by mohlo být projednávání íránského jaderného programu v Radě bezpečnosti OSN a to na základě únorového doporučení Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA). Rozdílné a mnohdy protichůdné zájmy jednotlivých členů Rady však nepovedou k jednotnému a silným konsenzem podepřenému stanovisku. Lze předpokládat, že případný sankční režim, bude-li navržen, Írán od jaderného programu neodradí, resp. nezablokuje možnost získání jaderné zbraně. Návrhy Ruska na asistenci při obohacování uranu pro mírové využití by mohly být při účinné kontrole akceptovatelné, ale v kontextu vývoje v regionu lze snahu Moskvy vykládat spíše jako posílení vlivu v oblasti, než efektivní podíl na řešení íránského jaderného programu.

2) Hamás zvítězil díky slabosti svých protivníků a ostrému radikalizmu, kterým dokázal mobilizovat početné stoupence. Bude-li Hamás schopen konsolidovat palestinskou společnost, podaří se mu fakticky dokázat převahu nad svými odpůrci. Tento úkol je však bez přispění ze zahraničí možné zvládnout jen částečně a ne dlouhodobě. První antikorupční kroky jsou sice projevem změny v palestinských poměrech, ale neřeší základní existenční problém, totiž soužití Palestinců s Izraelci. Spojené státy jako hlavní sponzor jednání o budoucím uspořádání na Blízkém Východě daly jasně najevo, že pokud se Hamás nezřekne násilí a protiizraelských výpadů, nemůže počítat s podporou Washingtonu. Rovněž země EU vyjadřují neochotu spolupracovat s Hamásem. Ruská nabídka na jednání s představiteli Hamásu tak sice přišla současnému palestinskému vedení vhod, ale je třeba ji číst realisticky. Rusko sleduje především své zahraničněpolitické cíle. Tímto způsobem dává najevo, že se hodlá opět angažovat v oblasti, kde bylo kdysi přítomno, ale již řadu let zde nehrálo ani druhé housle. Je sporné, zda touto cestou Hamás získá nezbytnou mezinárodní legitimitu pro seriózní jednání o budoucnosti palestinských území. Další úvahy o vztazích na Blízkém Východě jsou podmíněny výsledkem izraelských voleb na konci března.

PhDr. Zdeněk Kříž, Ph. D.

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií, Masarykova Univerzita, Česká republika, Spolupracovník International Institute of Political Science (IIPS), Česká republika

1) Predikce budoucího vývoje v kauze iránského jaderného programu je velmi obtížná, protože ve hře je mnoho proměnných. Zda bude mít Irán jaderné zbraně nezávisí pouze na Iránu, ale také na politice, kterou vůči němu zaujmou ostatní státy. V této otázce nic není předurčené. Dosavadní vývoj této kauzy ale spíše nasvědčuje tomu, že Irán jaderné zbraně získá, protože světové mocnosti nebudu schopné zaujmout jednotný postoj. Politiku vůči Iránu ovlivňuje příliš mnoho zájmů, které v oblasti jednotliví aktéři mají, což dává Iránu široký prostor k manévru. Ani v případě pokusu o násilné ukončení iránského jaderného vojenského programu, ať již s mandátem RB OSN a nebo bez něj, není pravděpodobné, že by se jej mohlo podařit dlouhodobě zcela eliminovat. Jde o decentralizovaný program, který nelze vyřadit jedním vojenským úderem. Dlouhodobá vojenská kampaň proti Iránu je ale, vzhledem k názorům tvůrců veřejného mínění, spojena s velkými politickými riziky pro ty politiky na západě, kteří by tuto válku chtěli iniciovat, nehledě na oběti, které by si takový konflikt mohl vyžádat. Spíše se proto kloním k názoru, že Irán bude jednou jadernými zbraněmi disponovat.

2) Hamas se dlouhodobě – a musíme konstatovat, že velmi úspěšně – snaží vybudovat si zázemí mezi arabskými obyvateli Palestiny. Jedním z nástrojů je zakládání takzvaných „škol“ pro mladé Araby. Tyto instituce ale často slouží hlavně k indoktrinaci mladých lidí ideologií nenávisti vůči Izraeli a západu obecně. Hamas si tím cíleně buduje společenskou základnu pro svoji politiku. Proto může být nyní pro Hamas obtížné, tváří v tvář politické a vojenské realitě v oblasti, změnit svoji radikální politiku vůči Izraeli. Radikalizovaní mladí Arabové mu mohou bránit v modifikaci politické strategie vůči Izraeli, protože by Hamas pro ně již nemusel být atraktivní alternativou a mohl by přijít o jejich přízeň.

PhDr. Ivo Samson, Ph. D.

Vedoucí výzkumný pracovník, Research Center of Slovak Foreign Policy Association (RC SFPA), Slovenská republika

1) Irán robí očividne všetko, aby cestou drobných ústupkov a kompromisov odvádzal pozornosť celého sveta od svojho jadrového – zatiaľ deklarovane mierového – programu. Tým, že odmieta efektívnu medzinárodnú kontrolu a ponuky EÚ, resp. Ruska na akési tretie riešenie, nedáva šance pre iný záver než ten, že mu naozaj ide o využite tzv. civilného jadrového programu na transformáciu na vojenský program. V priebehu najbližších rokov potom Irán zrejme postaví svet jednoducho pred fait accomli – hotovú vec. V momente, keď okolitý svet získa presvedčenie, že Irán už vlastní zbrane hromadného ničenia (nukleárne), bude musieť s Iránom začať rokovať nie ako s „darebáckym“ či „problémovým“ štátom, ale ako s partnerom v elitnom jadrovom klube. Relatívna šanca, ako zastaviť tento posun Iránu k insigniám vežmocenskosti a vodcovstva v Perszkom zálive je sankčný režim OSN, resp. tzv. komplexné sankcie (kombinácia diplomatických, ekonomických, dopravných, komunikačných či dokonca športových a kultúrnych sankcií). Až po úplnom vyčerpaní týchto sankcií je možné pristúpiť k extrémnemu riešeniu. Je však takmer vylúčené, aby BR OSN našla konsenzus v hierarchii všetkých donucovacích prostriedkov.

2) Ak by hnutie Hamas uznalo Izrael, poprelo by tým celú svoju činnosť počas prvej aj druhej intifády a vlastne celý boj arabského sveta proti Izraelu od rezolúcie VZ OSN 181/1947. Hamas by musel konštatovať, že jeho taktika (nehovoriac o stratégii) bola zlá. Ak by totiž Hamas uznal Izrael, musel by sa zodpovedať aj za ďalšie teroristické útoky proti tomuto štátu. Izrael by totiž odmietol s Hamasom uzavrieť inú dohodu než takú, ktorá by Hamas zaväzovala zasiahnuť proti teroristom (obdoba dohôd z Oslo či Cestovnej mapy). Potom by nastala tá istá zmrazená konštelácia vzťahov, aká existovala medzi Izraelom a OOP predtým. Preto je skôr predstavitežný kompromis, ktorý by pomohol EÚ, ktorá sa definovaním Hamasu ako teroristickej organizácie dostala do dvojsečnej pasce medzi pragmatizmom a idealizmom. Existuje ale aj kompromisné riešenie, ktoré umožní Európe, aby si vydýchla. Týmto riešením je účasť Fatahu vo vláde tak, že Fatah by navonok reprezentoval Palestínsku autonómiu (PA) a Hamas by v nej fakticky vládol. PA by tak len pokračovala v dvojvládí, ibaže odteraz oficiálne.

PhDr. Petr Suchý, Ph. D.

Vedoucí Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií, Masarykova univerzita, Česká republika, Spolupracovník International Institute of Political Science (IIPS), Česká republika

1) Nepředpokládám, že Írán bude jadernými zbraně disponovat brzy, myslím si ale, že je na nejlepší cestě je získat. Z teoretického pohledu existuje jen mizivá šance, že by mohl být od svého úmyslu odrazen. Jeho jaderný program není veden pouze bezpečnostními motivy a úsilím čelit potenciální nukleární hrozbě například ze strany Izraele. Jednoznačně se zde projevují ambice na sehrávání významnější role v regionu a snaha o zvýšení a posílení vlastní prestiže (v tomto ohledu je ovšem v druhém jaderném věku překročení nukleárního prahu spíše krokem kontraproduktivním). Pozitivně hodnotím dosažení až nečekané shody mezi USA a EU (reprezentovanou při vyjednávání s Íránem Francií, Velkou Británií a Německem) a podpoření jejich postoje ve věci předložení této kauzy Radě bezpečnosti OSN Ruskem a Čínou. Uvidíme, jak dlouhou životnost tento konsensus bude mít a zda (a jak dlouho) přežije případné rozhodování o zavedení sankcí vůči Íránu. Osobně jsem v této věci značně skeptický.

2) V souvislosti s výsledky parlamentních voleb konaných na územích kontrolovaných Palestinci (i když o kontrole v tomto případě odmítám hovořit) se nabízí zajímavá paralela. Vzpomeňme rok 2000 a vstup Haiderových Svobodných do vládní koalice s OVP. Následovala hysterická reakce ze strany řady evropských politických činitelů, masové demonstrace, mediální masáž a izolace Rakouska. V případě vítězství Hamásu, kromě několika projevů nesouhlasu a odmítnutí poskytování finanční podpory jím zformované vládě, následovalo buď jednání Ruska s jeho představiteli, nebo výzvy Francie k jednání. Skutečnost, že značná část Palestinců podpořila otevřeně teroristickou organizaci netající se svým cílem zcela zničit Izrael už stojí mimo větší pozornost světové veřejnosti i médií. Hamás, chce-li se dostat dál, bude muset Izrael uznat. Diktování podmínek mu ale úspěch nepřinese. Podmínky mohou klást vítězové, a vítězem (nejen) šestidenní války byl Izrael, jenž také učinil řadu zásadních ústupků (včetně vyklizení tehdy obsazené Gazy). Zda Hamás promarní šance na dosažení míru stejně jako Jásir Arafat, nebo zda bude třeba jen méně zkorumpovaný, ale stejně neschopný střízlivě posoudit vlastní možnosti ukáže budoucnost.

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně